ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1962.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1962/2021-363
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Intrasocomp s. r. o., IČ 25457071, se sídlem v Ostravě – Zábřehu, Čujkovova 1714/21, zastoupeného Mgr. et Bc. Ivou Jónovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, V Jirchářích 60/6, proti žalované L. V., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, o zaplacení 552 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 160/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. února 2021, č. j. 10 Co 46/2020-332, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, č. j. 10 Co 46/2020-332, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 10. 2019, č. j. 10 C 160/2017-188, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 14. 11. 2019, č. j. 10 C 160/2017-204, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částek 530 500 Kč, 4 500 Kč a 17 500 Kč vždy s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení smluvní pokuty ve výši 530 500 Kč s příslušenstvím za prodlení s vrácením osobního automobilu tovární značky XY, reg. zn. XY, v jeho vlastnictví, plynoucí z čl. VI. odst. 7 smlouvy o nájmu dopravního prostředku, jež měla být mezi účastníky řízení písemně uzavřena dne 1. 7. 2013, a úhrady částek 17 500 Kč a 4 500 Kč představujících dlužné nájemné sjednané uvedenou smlouvou za dobu od 1. 7. 2013 do 24. 2. 2017, případně bezdůvodné obohacení vzniklé bezesmluvním užíváním dotčeného vozidla v daném období. Soudy nižšího stupně dospěly k závěru, že žalobcem uplatňovaná písemná smlouva o nájmu dopravního prostředku platně uzavřena nebyla, neboť podpis žalované byl padělán. Z uvedeného důvodu žalobnímu žádání o zaplacení smluvní pokuty ve výši 530 500 Kč s příslušenstvím, jež měla být sjednána uvedenou smlouvou, nevyhověly. Z okolnosti, že žalovaná automobil užívala s vědomím a souhlasem svého manžela XY (jejich manželství bylo rozvedeno ke dni 7. 8. 2014), coby společníka žalobce, soudy nižšího stupně současně dovodily, že se žalovaná bezesmluvním užíváním vozidla v rozhodném období na úkor žalobce ani bezdůvodně neobohatila (o uplatněné částky 17 500 Kč a 4 500 Kč); žalobu proto v celém rozsahu zamítly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v celém rozsahu dovolání. Předestřel otázku, zda v situaci, kdy žalovaná osobní automobil v jeho vlastnictví užívala i poté, co ji opakovaně vyzýval k jeho vydání, může její bezdůvodné obohacení vylučovat institut „vnuceného obohacení“ ve smyslu ustanovení §2997 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), a to případně i ve vztahu k užívání vozidla za období účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013. Měl za to, že se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, a ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 986/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3277/2018. Zpochybňoval dále závěry znaleckého posudku označující podpis žalované, jímž byla opatřena předmětná smlouva o nájmu dopravního prostředku, za padělek. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007. Konečně namítal, že nebyly provedeny jím předestřené důkazy, jimiž hodlal prokázat okolnost, že nájemní smlouva byla podepsána žalovanou, a poukazoval v této souvislosti též na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku (upozorňuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 22/2002, publikované pod č. 1/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10/1995 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76/1997 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 451/05, publikovaný pod č. 112/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do částky 530 500 Kč s příslušenstvím představující smluvní pokutu za prodlení s vrácením předmětného vozidla, jež měla být sjednána žalobcem uplatňovanou smlouvou o nájmu dopravního prostředku, pak závěry odvolacího soudu na dovolatelem kladených hmotněprávních otázkách týkajících se vzniku bezdůvodného obohacení užíváním věci bez právního důvodu či z právního důvodu, který odpadl, resp. výkladu institutu „vnuceného obohacení“, zjevně nezávisí, neboť žaloba byla v daném rozsahu zamítnuta z důvodu neexistence smluvního ujednání o smluvní pokutě – nedostatku podpisu smlouvy jedním z kontrahentů.
Zpochybňuje-li přitom dovolatel závěry soudů nižšího stupně o tom, že předmětná smlouva o nájmu dopravního prostředku nebyla žalovanou podepsána, pak polemizuje se skutkovými a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Soudy nižšího stupně se ostatně nikterak nezpronevěřily ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014), jestliže své závěry o tom, že smlouva nebyla podepsána žalovanou, opřely o znalecký posudek z oboru písmoznalectví vypracovaný Mgr. Lenkou Plzákovou, při jehož hodnocení (§132 o. s. ř.) zohlednily, že splňuje všechny vyžadované formální náležitosti a jeho závěry jsou náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu a nejsou ani v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů; pamětlivy toho, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, pak k námitkám dovolatele přijaly logické a přesvědčivé vysvětlení znaleckých závěrů podané při jednání soudu znalkyní, dle jejíchž odborných konkluzí byl podpis žalované na posuzované listině napodoben podle vzoru jinou osobou. Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, přitom neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010).
Namítá-li pak dovolatel neprovedení důkazů, jimiž hodlal prokazovat skutečnost, že žalovaná smlouvu podepsala, a spatřuje-li v nevypořádání se s uvedenou námitkou nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, dlužno předně uvést, že prostřednictvím těchto námitek upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatele ostatně postrádají relevanci.
Měl-li totiž skutkovou verzi žalobce prokazovat výslech svědka A. V. (jenž měl potvrdit, že žalovaná smlouvu podepisovala v jeho přítomnosti), pak důkaz jeho výslechem byl navržen v rozporu se systémem neúplné apelace (§205a o. s. ř.) až v odvolacím řízení (viz obsah odvolání žalobce č. l. 214 a násl.).
Odůvodnění:napadeného rozsudku pak nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatele, což ostatně vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že dovolatel byl na jeho podkladě schopen zformulovat dovolací důvody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 327/2020). Jeví se přitom vhodným připomenout, že ani z práva na spravedlivý proces (jež zahrnuje i povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí; §157 odst. 2 o. s. ř.) nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; soudy nemusejí vyvracet jednotlivé námitky účastníků řízení, jestliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Z uvedených důvodů tak podané dovolání v části směřující vůči rozsudečnému výroku, jímž byla žaloba co do částky 530 500 Kč s příslušenstvím zamítnuta, předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. zjevně nenaplňuje.
V části, v níž byla zamítnuta žaloba o úhradu dlužného nájemného ve výši 17 500 Kč a 4 500 Kč s příslušenstvím, případně bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním předmětného vozidla za dobu od 1. 7. 2013 do 24. 2. 2017, pak bylo napadeným rozsudkem – oproti nároku na zaplacení smluvní pokuty – rozhodováno o nárocích se samostatným skutkovým základem. Soudní praxe je přitom jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněný pod č. 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05). Tyto závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, či ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2033/2018). Jelikož tedy uvedené samostatné nároky nepřevyšují částku 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), přičemž zde se zřetelem ke skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně (automobil žalované nepřenechala žalující obchodní společnost v rámci spotřebitelského vztahu, nýbrž její bývalý manžel A. V., coby společník žalobce) nejde o nároky ze spotřebitelské smlouvy ani z pracovněprávního vztahu, není podané dovolání v daném rozsahu podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu též v nákladových výrocích, pak ve vztahu k nim žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 9. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu