ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2195.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2195/2021-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, Územní pracoviště Brno, Příkop 11, proti žalovaným 1) Perfect Beauty s.r.o. , se sídlem v Brně, Lužánecká 2002/4b, IČO 29277213, a 2) For BEAUTY s.r.o. , se sídlem v Brně, Tkalcovská 848/6, IČO 25541960, oběma zastoupeným JUDr. Helenou Pilařovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heinrichova 223/38, o zaplacení částky 182.182 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 220 C 66/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2021, č. j. 15 Co 207/2020-157, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (v řízení původně vedeném žalobkyní proti žalované For BEAUTY s.r.o. na náhradu za bezdůvodné obohacení ve výši 270.049 Kč s příslušenstvím vzniklého jí tím, že v období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 užívala bez právního důvodu pozemek žalobkyně parc. č. 3703/1 v k. ú. Černá Pole v Brně, na němž je postavena budova č. p. 2002 (objekt občanské vybavenosti) ve vlastnictví a v užívání této společnosti) - poté, co pravomocným usnesením ze dne 17. 10. 2018, č. j. 220 C 66/2017-60, řízení pro částečné zpětvzetí žaloby co do částky 87.867 Kč s příslušenstvím zastavil, a poté, co pravomocným usnesením ze dne 16. 1. 2020, č. j. 220 C 66/2017-71, připustil jednak, aby do řízení na místo původní žalované For BEAUTY s.r.o. vstoupila společnost Perfect Beauty s.r.o., dále, aby do řízení vstoupila jako žalovaná 2) společnost For BEAUTY s.r.o., a dále připustil změnu žaloby tak, že žalovaná společnost Perfect Beauty s.r.o. a žalovaná společnost For BEAUTY s.r.o. jsou povinny žalobkyni uhradit částku ve výši 182.182 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 270.049 Kč od 1. 2. 2017 do 27. 4. 2017 a s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 182.182 Kč od 28. 4. 2017 do zaplacení, přičemž plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhé žalované - rozsudkem ze dne 18. 8. 2020, č. j. 220 C 66/2017-116, takto změněné žalobě vyhověl (výrok I.); dále rozhodl, že žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 2.400 Kč (výrok II.) a České republice, na účet Městského soudu v Brně, náklady za znalečné ve výši 2.800 Kč a soudní poplatek ve výši 9.110 Kč (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku, že na něm stojí stavba - budova č. p. 2002, kterou v rozhodném období vlastnila společnost For BEAUTY s.r.o., která jí též užívala, že s účinností ke dni 1. 1. 2018 došlo k odštěpení části jmění (čítající i budovu č. p. 2002 a závazky s ní spojené) žalované For BEAUTY s.r.o. a sloučení této části jmění s žalovanou Perfect Beauty s.r.o., přičemž v důsledku této přeměny došlo i k přechodu práv a povinností k vydání bezdůvodného obohacení z žalované For BEAUTY s.r.o. na žalovanou Perfect Beauty s.r.o., a že žalovaná For BEAUTY s.r.o. se stala ručitelem tohoto závazku. Spornou mezi stranami zůstala jen výše náhrady za bezdůvodné obohacení, kterou žalobkyně požadovala s ohledem na závěry jí předloženého znaleckého posudku znalce Ing. Miroslava Kovalčíka (č. 7790-179/2016), dle nějž obvyklé roční nájemné v rozhodném období činilo 171 Kč/m 2 , kteroužto výši obě žalované zpochybnily, a navrhly provedení důkazů znaleckými posudky vyžádanými účastníky řízení a soudy v jiných řízeních o vydání bezdůvodného obohacení za užívání označeného pozemku, jimiž bylo obvyklé nájemné určeno za roky 2010 - 2012 nižšími částkami, jakož i dalších důkazů. Proto soud prvního stupně provedl výslech znalce, který veškeré námitky žalovaných vyvrátil, přičemž se vyjádřil „zejména k odlišně stanoveným částkám za bezdůvodné obohacení určené jinými znalci“, a vysvětlil, proč obvyklé nájemné stanovil srovnávací metodou s přihlédnutím ke konkrétním vadám pozemku (na nějž není přímý přístup), a to srovnáním realizovaných pronájmů a nabízených pronájmů. Z tohoto důvodu považoval za nadbytečné provádět další znalecký posudek a při stanovení obvyklého nájemného, potažmo výše náhrady za bezdůvodné obohacení, vyšel z žalobkyní předloženého znaleckého posudku. Při právním posouzení věci odkázal soud prvního stupně na §2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dospěl k závěru, že „žalovaná“ v rozhodném období užívala předmětný pozemek bez právního důvodu, neboť nebyla uzavřena nájemní smlouva nebo jinak upraven užívací vztah a za dané užívání neposkytla žalobkyni odpovídající plnění. Protože „byla v prodlení se zaplacením dlužné částky od 1. 2. 2017 z částky 270 049 Kč do 27. 4. 2017 a od 28. 4. 2017 z částky 182 182 Kč do zaplacení (§1968 zákona číslo 89/2012 Sb.), když k úhradě byla vyzvána dne 16. 12. 2016“, žalobě vyhověl (nesprávně uvedeno „nevyhověl“) i ohledně požadovaného příslušenství.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně výrokem I. rozsudku ze dne 9. 3. 2021, č. j. 15 Co 207/2020-157, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterým byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 182.182 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z částky 270.049 Kč od 1. 2. 2017 do 26. 4. 2017 a z částky 182.182 Kč od 28. 4. 2017 do zaplacení, přičemž plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhé žalované, potvrdil, výrokem II. jej v části výroku I. změnil jednak ohledně povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni úrok z prodlení 8,05 % ročně z částky 270.049 Kč za den 27. 4. 2017 tak, že návrh žalobkyně na zaplacení příslušenství v tomto rozsahu zamítl, a dále ve výroku III. jej změnil tak, že žalované jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet Městského soudu v Brně na nákladech státu částku 2.800 Kč a soudní poplatek 9.110 Kč; výrokem III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žalované jsou povinny žalobkyni společně a nerozdílně zaplatit částku 1.440 Kč. Odvolací soud konstatoval, že znalecký posudek znalce Ing. Kovalčíka obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti, že soud prvního stupně nepochybil, pokud při určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení z jeho závěrů vycházel, když znalec při svém výslechu zodpověděl všechny otázky a námitky vznesené žalovanými, a že správně neprováděl důkazy navržené žalovanými, které nesměřovaly k určení výše bezdůvodného obohacení. Poukázal na to, že znalec vycházel z oceňovacího standardu Asociace znalců a tlumočníků, že žalované neuvedly žádné relevantní skutečnosti, na základě nichž by aplikace těchto standardů byla vyloučena, že znalec jednoznačně vysvětlil, proč použil metodu porovnávací, která je nejobvyklejší, že přihlédl ke specifickému tvaru pozemku, jakož i k tomu, že na něj není přímý přístup z veřejného prostranství a že je zastavěn nemovitostí, a proto snížil cenu tržního nájemného. Shodně se soudem prvního stupně proto dospěl k závěru, že znalec Ing. Kovalčík vypracoval přesvědčivý znalecký posudek, z jehož „obsahu“ lze vycházet, na čemž nic nemění skutečnost, že za předchozí období vypracované znalecké posudky určily výši tržního nájemného částkami nižšími, a že výše tržního nájemného, od kterého se odvíjí stanovení výše bezdůvodného obohacení, byla přesvědčivě znalcem stanovena. Rozsudek soudu prvního stupně proto potvrdil, resp. změnil jej jen v části týkající se příslušenství pohledávky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, jež mají za přípustné dle §237 o. s. ř. k vyřešení otázky procesního práva, „zda je možné důkaznímu návrhu nevyhovět bez toho, aniž by o daném návrhu na provedení důkazu bylo nutno rozhodnout, a zároveň aniž by soud byl povinen neprovedení navrženého důkazu zdůvodnit“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelky nadále nesouhlasí se závěry znaleckého posudku Ing. Kovalčíka a poukazují na to, že k prokázání nesprávnosti jeho závěrů navrhly ve vyjádření ze dne 17. 7. 2018 provedení důkazů sedmi znaleckými posudky vypracovanými k určení v místě a čase obvyklého nájemného za užívání stejného pozemku v letech 2010 až 2012, dále provedení důkazu usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 188/2013-369 k prokázání nepoužitelnosti metody použité Ing. Kovalčíkem pro stanovení obvyklého nájemného oceňovacím standardem VŠE, podle nějž je nutno odlišovat cenu obvyklé úplaty za užívání pozemku nezastavěného a zastavěného, a že na jednání dne 24. 6. 2020 dále navrhly provedení důkazů pěti oznámeními o výběrových řízeních žalobce na prodej předmětného pozemku, a to „k prokázání nulové korelace výsledků znaleckého zkoumání Ing. Kovalčíka s realitou“. Žádný z těchto navržených důkazů však soud prvního stupně neprovedl, své rozhodnutí založil pouze na znaleckém posudku Ing. Kovalčíka a jeho výslechu, o neprovedení navržených důkazů nerozhodl a ani nezdůvodnil, proč tak neučinil, a v důsledku toho došlo k porušení práva žalovaných na spravedlivý proces. Přestože pak v odvolání namítaly, že rozhodnutí soudu prvního stupně je z tohoto důvodu zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud se s touto námitkou vypořádal jen tak, že soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku jako z přesvědčivého důkazu a správně také neprováděl důkazy navržené žalovanými, které nesměřovaly k určení výše bezdůvodného obohacení. Z toho dovozují, že odvolací soud má za to, že soud není povinen rozhodnout o neprovedení navrženého důkazu a zároveň není povinen neprovedení navrženého důkazu jakkoliv odůvodňovat, což je nesprávné a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudky ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4270/2019, jakož i s nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 139/05 a sp. zn. II. ÚS 1738/16, v nichž se zabýval tzv. opomenutými důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o. s. ř. (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, které téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, jelikož procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i - pokud daným návrhům nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů ony důkazy neprovedl, respektive je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Dovolatelky navrhly, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že není podle §237 a §238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud předesílá, že se otázkou určení obvyklého nájemného pro účely stanovení výše bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním věci opakovaně zabýval. Dovodil přitom, že peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu musí být poskytnuta ve výši obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za obdobných podmínek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky téhož soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, a ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018). Obohacení neoprávněného uživatele je tedy determinováno mimo jiné srovnatelností předmětu užívání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1466/2013, či ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013). K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. právní názor vyslovený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či v usnesení téhož soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2613/2012).
V posuzované věci uplatnila žalobkyně nárok na náhradu za bezdůvodné obohacení vzniklé žalované For BEAUTY s.r.o. tím, že v období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 užívala bez právního důvodu pozemek žalobkyně parc. č. 3703/1 v k. ú. Černá Pole v Brně, na němž je postavena budova č. p. 2002 (objekt občanské vybavenosti) v uvedené době ve vlastnictví a v užívání této společnosti. K doložení výše vzniklého bezdůvodného obohacení žalobkyně předložila znalecký posudek znalce Ing. Miroslava Kovalčíka, dle jehož závěru činilo obvyklé roční nájemné v rozhodném období částku 171 Kč/m 2 .
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). Dále platí, že soud musí znalce vyslechnout, pokud účastník řízení proti znaleckému posudku vznese výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009) a primárně se má snažit odstranit rozpory znaleckého posudku vysvětlením či výslechem znalce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 625/2013).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovolacího soudu dále dovodila, že zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009, a ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3973/2019, či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Stejně tak je otázkou skutkovou, zda soudní znalec, který zpracoval znalecký posudek, zvolil správnou metodu výpočtu obvyklého nájemného za užívání pozemku v daném místě a čase (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014, ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, či ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2986/2020).
Vzhledem k tomu, že žalované proti závěru znaleckého posudku znalce Ing. Kovalčíka vznesly výhrady, soud prvního stupně podrobně znalce vyslechl, ten odpověděl na všechny dotazy žalovaných a jejich námitky zcela vyvrátil. Soudy obou stupňů proto při určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení za užívání předmětného pozemku v rozhodné době vycházely z obvyklého nájemného v daném místě a čase stanoveného znaleckým posudkem vypracovaným znalcem Ing. Kovalčíkem, jejž považovaly za přesvědčivý a správný po odborné i logické stránce, a to i v kontextu s výpovědí znalce, jenž určil cenu nájmu tohoto pozemku se zřetelem k jeho individuálnímu charakteru, zohledňuje mimo jiné jeho specifickou polohu, dostupnost a využitelnost.
Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07]. Nikoliv každé opomenutí důkazu však nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14]. Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudky ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011, či ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2055/2020).
Právě o takový naposledy uvedený případ se jedná v posuzované věci, neboť soudy obou stupňů se nespokojily toliko se samotným písemným znaleckým posudkem znalce Ing. Kovalčíka, ale vycházely také z výslechu tohoto znalce při jednání. Žalovanými navržené důkazy v řízení před soudem prvního stupně pak neměly pro tuto věc žádnou relevanci, když se jednalo o znalecké posudky vyžádané účastníky a soudy v jiných řízeních o vydání bezdůvodného obohacení za užívání označeného pozemku, jimiž bylo obvyklé nájemné určeno za roky 2010 až 2012 nižšími částkami, o usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 188/2013-369, které pro soudy obou stupňů nebylo v dané věci taktéž nikterak relevantní, a o pět oznámení o výběrových řízeních žalobce na prodej předmětného pozemku. Tyto žalovanými navržené důkazy nemohly tudíž vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, tedy pro určení výše obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci (tj. předmětného pozemku) v daném místě, čase (tj. v roce 2015) a za obdobných podmínek. Byť tedy soud prvního stupně žalovanými navržené důkazy neprovedl, o těchto vznesených návrzích nerozhodl, a ani nevyložil, proč tyto navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění, nedošlo v posuzované věci z uvedeného důvodu k porušení práva žalovaných na spravedlivý proces. V odvolacím řízení žalované žádné důkazy nenavrhly.
Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku, je vyloučena §238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř.
Protože dovolání žalovaných není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud z uvedených důvodů podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu