ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2918.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2918/2021-651
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: J. Č., nar. XY, bytem v XY, zastoupený Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 814, proti žalovanému: Zemědělské družstvo M Í R se sídlem v Ratiboři , IČ 00151246, se sídlem v Ratiboři 500, zastoupené JUDr. Igorem Zmydleným, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 94/27, o zaplacení 336 976 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 111 C 24/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2021, č. j. 71 Co 368/2018-622, ve znění usnesení ze dne 24. 5. 2021, č. j. 71 Co 368/2018-627, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, č. j. 71 Co 368/2018-622, ve znění usnesení ze dne 24. 5. 2021, č. j. 71 Co 368/2018-627, rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 9. 2018, č. j. 111 C 24/2013-440, potvrdil v části výroku II., v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 307 793 Kč s příslušenstvím, a jinak jej v daném výroku změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 29 183 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7 % z částky 38 090,05 Kč jdoucím od 16. 4. 2013 do 9. 12. 2015 a z částky 29 183 Kč jdoucím od 10. 12. 2015 do zaplacení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Výroky II., III. a IV. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal v celém jeho rozsahu dovolání žalobce. Předestřel otázku hodnocení znaleckého posudku, na jehož podkladě odvolací soud stanovil výši bezdůvodného ohodnocení vzniklého za dobu od 15. 4. 2011 do 14. 4. 2013 bezesmluvním užíváním jím vlastněných pozemků v k. ú. XY zastavěných zemědělským areálem žalovaného. Měl za to, že se odvolací soud při hodnocení provedeného dokazování odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1129/2020, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013. Vytýkal rovněž opomenutí některých realizovaných důkazů či neprovedení veškerých jím označených důkazů – odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06, a ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba dále poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Vytýká-li dovolatel hodnocení provedených důkazů – zejména znaleckého posudku ze dne 30. 6. 2020, č. 46/2020, vypracovaného za odvolacího řízení znaleckým ústavem Vysokého učení technického v Brně, fakulty stavební – polemizuje tím zjevně se skutkovými a nikoliv právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Odvolací soud se ostatně svým postupem nikterak nezpronevěřil té judikatuře, jež označuje znalecký posudek za jeden z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. nepodléhají; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, posuzuje, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a zda nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud přitom nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku; zákon (§127 odst. 2 o. s. ř.) přitom nestanovuje předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011, ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, jakož i dovolateli odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, pak neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1962/2021). Pokud přitom reálně není možné v daném případě zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků (zastavěných v dané lokalitě obdobným areálem), zůstává právě na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce (za využití odpovídající odborné metody) vypořádal, resp. na soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4337/2018, nebo ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012).
Kritizuje-li pak dovolatel, že skutková zjištění nebyla čerpána z dalších provedených důkazů (znalecký posudek Ing. Domanského, znalecký posudek Ing. Tůmové, znalecký posudek Ing. Mikušové, znalecký posudek Ing. Fojtů, odborné vyjádření Václava Adamce a nájemní smlouva TM Stav, spol. s. r. o.), polemizuje tím (aniž vystihuje přípustné důvody dovolání) rovněž s hodnocením dokazování soudy nižšího stupně. Vytýká-li přitom snad neprovedení některých označených důkazů, dlužno uvést, že prostřednictvím této námitky upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatele ostatně postrádají relevanci – soudy totiž nejsou vázány důkazními návrhy účastníků potud, že by byly povinny provést všechny nabízené důkazy; jsou oprávněny posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z nabízených důkazů provedou, a které nikoliv; musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedly. Soudy nižšího stupně přitom v projednávané věci své povinnosti dostály, když v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vysvětlily, z jakého důvodu některým dovolatelovým důkazním návrhům nevyhověly (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, a ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006).
Odvolací soud se konečně při stanovení výše bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním předmětných pozemků neodchýlil ani od té ustálené judikatury dovolacího soud, dle níž se výše náhrady za bezdůvodné obohacení poměřuje s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, nebo ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009).
Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání v projednávané věci naplněny nebyly (§237 o. s. ř.). Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V části, v níž bylo žalobě odvolacím soudem vyhověno (o zaplacení 29 183 Kč se specifikovaným příslušenstvím),
pak dovolatel ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. není k podání dovolání subjektivně legitimován – z povahy dovolání jakožto opravného prostředku totiž plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1136/2019, ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28/1998; ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž pod č. 7/2000; nebo ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1, odst. 3 věty první, §218 písm. b/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy žalovanému, který se k dovolání nevyjádřil, žádné náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 12. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu