ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3725.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3725/2020-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce V. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Královský vršek 4762/25, proti žalovanému J. J. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Karlem Zachem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, třída Legií 876, o zaplacení částky 434.196,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 83/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. srpna 2020, č. j. 15 Co 47/2020-164, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 4 C 83/2019-120, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 434.196,95 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 434.196,95 Kč od 1. 8. 2018 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 62.678,- Kč (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. 8. 2020, č. j. 15 Co 47/2020-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 39.620,80 Kč (výrok II.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění (odvolací soud poté, kdy doplnil dokazování a aproboval skutkové a právní konkluze soudu prvního stupně), že hypoteční banka poskytla žalobci a žalovanému úvěr ve výši 1.200.000,- Kč, přičemž částka ve výši 800.000,- Kč byla určena pro získání spoluvlastnického podílu na nemovitosti žalovaným a částka 400.000,- Kč pro žalobce, jenž z ní hodlal financovat nabytí objektu bývalé Osevy v dražbě. Za poskytnutý úvěr žalobce ručil vlastními nemovitostmi, které byly v rámci insolvenčního řízení prodány, a částka ve výši 434.196,95 Kč byla zaslána hypoteční bance jako zajištěnému věřiteli. Odvolací soud přitom shledal, že zmíněný úvěr byl poskytnut žalovanému a žalobci jakožto spoludlužníkům, přičemž žalobce část tohoto úvěru ve výši 400.000,- Kč skutečně vyčerpal. Tvrzení žalobce o existenci dohody, že žalobce nebude na uvedený úvěr ničeho hradit, neměl za prokázané. Uzavřel proto, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně ve smyslu ustanovení §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neobohatil, neboť zaplacením částky 434.196,95 Kč v rámci insolvenčního řízení žalobce plnil pouze to, co měl povinnost plnit sám.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů a zdůrazňuje, že odvolací soud nesprávně aplikoval zásadu volného hodnocení důkazů dle ustanovení §132 o. s. ř. Podotýká, že způsob hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování. Upozorňuje rovněž, že se odvolací soud nevypořádal se všemi žalobcem uplatněnými námitkami. Dále se domnívá, že se odvolací soud nedostatečně zabýval námitkou podjatosti soudkyně soudu prvního stupně, jež rozhodovala nyní projednávanou kauzu. Má za to, že dotyčná soudkyně úmyslně uvedla nesprávné číslo účtu v usnesení o uložení a úhradě soudního poplatku, což dle názoru žalobce dokazuje poměr této osoby k věci. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není přípustné.
Dovolatel předkládá k posouzení otázku vážící se způsobu hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem (potažmo soudem prvního stupně) a jeho správnosti. Jejím prostřednictvím ovšem ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nevymezuje žádnou kvalifikovanou otázku hmotného ani procesního práva, z níž by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání, ale podrobuje kritice správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, jímž je však dovolací soud dle procesní úpravy účinné od 1. 1. 2013 vázán [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016 (označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17, jež jsou, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ]. Jakkoli se totiž dovolatel snaží navodit dojem, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – svými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod a samotné hodnocení důkazů nelze – se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §132 o. s. ř. – pod jedině možný (zákonný) dovolací důvod podřadit (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Samotná skutková zjištění tedy dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich případné vady (ve smyslu správnosti či úplnosti) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž jeho uplatněním není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze proto uzavřít, že dovolatel v dovolání zpochybnil toliko hodnocení důkazů odvolacím soudem a z toho vyplývající skutková zjištění (stran předpokladů pro vznik bezdůvodného obohacení mezi účastníky řízení), na nichž odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – založil svůj závěr, že žalobce plnil pouze to, co měl povinnost plnit sám, a neplnil tak závazek za nikoho jiného; dovolatel tudíž neuplatnil jediný možný (způsobilý) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. K uplatněné dovolací argumentaci sluší se snad dodat, že soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud poté, co doplnil dokazování, plně ztotožnil) důkladně vysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru, že předmětný úvěr byl poskytnut nejen žalovanému, ale též žalobci (viz zejména bod 6. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Namístě je tedy konstatovat, že soud prvního stupně přesvědčivě a podrobně zdůvodnil, jakým způsobem účastníky předložené důkazy hodnotil. Fakt, že s tímto hodnocením dovolatel nesouhlasí, nemůže na jeho správnosti ničeho změnit.
Vytýká-li pak dovolatel, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí, dlužno předně uvést, že daná námitka vystihuje případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde. Dovolatelem vznesená námitka ostatně postrádá relevanci v situaci, kdy se odvolací soud zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Nepředvídatelným, respektive překvapivým, jest totiž označit toliko takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011).
Neobstojí ani výtky dovolatele stran nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobce měl možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Skutečnost, že těmito námitkami se mu nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.
Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatele v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal s každou uplatněnou odvolací námitkou. Ústavní soud totiž konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int ). Odvolací soud tedy dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně odůvodnit, neboť v poměrech rozhodování v této věci navíc vyhověl judikatorně ukotvené konkluzi, že v případě zamítnutí odvolání se může odvolací soud omezit i na převzetí odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí soudu nižšího stupně (srovnej rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59 – 60 – www.echr.coe.int ).
Námitkou, podle níž v řízení před soudem prvního stupně rozhodovala vyloučená (podjatá) soudkyně, pak dovolatel z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jež není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť podle ustanovení §241a odst. 1, věta druhá, o. s. ř. dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3. K této vadě, jakož i k jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí dovolací soud – jak již bylo výše uvedeno – přihlédnout toliko v případě, že je dovolání z jiného důvodu přípustné (srovnej opětovně §242 odst. 3 o. s. ř.). Nad rámec nezbytného Nejvyšší soud podotýká, že k samotnému prověření, zda ve věci nerozhodoval vyloučený soudce, pak slouží primárně žaloba pro zmatečnost, nikoli dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 29 NSČR 157/2018).
Protože dovolatel brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 1. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu