ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3736.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3736/2020-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou , identifikační číslo osoby (IČO): 004 08 026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupený JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha , IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze, Těšnov 1059/1, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti městské části Praha 14 , IČO: 002 31 312, se sídlem v Praze 9, Bratří Venclíků 1073, jako vedlejší účastnice na straně prvního žalovaného, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 368/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2020, č. j. 39 Co 169/2019-316, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jakuba Kotrby.
III. V poměru mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. V poměru mezi žalobcem a vedlejší účastnicí na straně žalovaného 1) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 3. 2019, č. j. 98 C 368/2015-264, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 12. 6. 2019, č. j. 98 C 368/2015-287, a ze dne 26. 9. 2019, č. j. 98 C 368/2015-301, jímž byla zamítnuta žaloba [podaná s odkazem na ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] na určení, že druhá žalovaná je vlastníkem tam označených pozemků a stavby v katastrálních územích Hloubětín a Hrdlořezy (výrok I rozsudku odvolacího soudu); zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II až IV rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud uzavřel, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo na žalovaného 1) dle ustanovení §1, resp. §5 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen jako „zákon č. 172/1991 Sb.“), přičemž tyto přechody nejsou dotčeny (blokačním) ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). V případě pozemků parc. č. 1359/1 a 1360 v katastrálním území Hloubětín byly splněny všechny podmínky pro přechod vlastnického práva dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.; byť se žalovanému 1) nepodařilo prokázat intenzivní hospodaření s těmito pozemky, nelze to na něm ani vyžadovat nejenom s ohledem na jejich veřejnoprávní ochranu (jako přírodní chráněný výtvor), když běžná údržba (správa) těchto pozemků ze strany obce byla realizována. Také vlastnické právo k pozemkům parc. č. 271/1, 271/29, 271/31, 272/32 a 272/33 v katastrálním území Hrdlořezy přešlo na žalovaného 1) dle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.; hospodaření národního výboru a posléze hlavního města Prahy s těmito pozemky měl odvolací soud za prokázané smlouvami o dočasném užívání pozemku uzavřených s fyzickými osobami (zahrádkáři). Provedl-li soud prvního stupně některé z důkazů z vlastní iniciativy, postupoval dle odvolacího soudu v intencích ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také i jen jako „dovolatel“) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, resp. na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně namítá (poukazuje přitom i na interpretační zásadu ex favore restitutionis), že nebyly naplněny předpoklady přechodu vlastnického práva podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na žalovaného 1) jak ve vztahu k pozemkům parc. č. 1359/1 a 1360 v katastrálním území Hloubětín (dále i jen jako „pozemky bývalé bažantnice“), tak ve vztahu k pozemkům parc. č. 271/1, 271/29, 271/31, 271/32 a 271/33 v katastrálním území Hrdlořezy (dále i jen jako „pozemky zahrádkářské kolonie“). S pozemky bývalé bažantnice dle dovolatele hlavní město Praha ani příslušný výbor v rozhodném období nehospodařily, resp. faktické hospodaření nebylo v řízení prokázáno; nelze dle dovolatele na požadavek ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., spočívající ve faktickém hospodaření s majetkem, rezignovat s odkazem na veřejnoprávní ochranu pozemků. Oporu v dokazování pak dle dovolatele nemá ani implicitní závěr odvolacího soudu o „neintenzivním“ hospodaření s těmito pozemky; navíc je v těchto závěrech napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Jelikož důkazní břemeno o naplnění podmínek pro přechod vlastnického práva tíží žalovaného 1), mělo být za této situace žalobě ohledně určení vlastnického práva k pozemkům bývalé bažantnice vyhověno. Faktické hospodaření pak nebylo dle dovolatele prokázáno ani ve vztahu k pozemkům zahrádkářské kolonie, neboť smlouvy o dočasném užívání těchto pozemků z rozhodného období nebyly předloženy žalovaným 1), nýbrž získány soudem prvního stupně z jeho vlastní iniciativy, což je postup nepřípustný, pročež k takto provedeným důkazům nelze přihlížet; nadto se tak stalo teprve po koncentraci řízení. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se určuje vlastnické právo žalované 2) k pozemkům bývalé bažantnice a pozemkům zahrádkářské kolonie, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (bez zřetele na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon o půdě) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány §29 zákona o půdě, přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli; skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v §4 tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017).
Na základě teleologicky opodstatněné analogie (motivované snahou poskytnout církevním právnickým osobám efektivní prostředek pro odklizení překážek bránících uplatnění nároku na vydání majetku, který z právního hlediska nadále náleží státu, i tam, kde protiprávnost nespočívá v porušení zákonné blokace historického majetku církví, ale v jeho chybné evidenci coby vlastnictví veřejnoprávních korporací na základě tvrzeného, avšak dle zákona neproběhnuvšího přechodu) je však umožněno oprávněným církevním právnickým osobám ve sporech vedených podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. namítat nejen porušení §29 zákona č. 229/1991 Sb. a §3 zákona č. 92/1991 Sb., nýbrž i zpochybnit existenci předpokladů přechodu majetku na obce podle zákona č. 172/1991 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017, ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1358/2018, ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2818/2018, ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3197/2018, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4119/2018, či usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4751/2017).
K přechodu vlastnického práva na obce dle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je pak třeba – kromě existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (o splnění těchto podmínek nebylo v posuzované věci sporu) – též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Zajisté přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. i dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 902/2015). Znaky pojmu hospodaření tak může naplňovat i přenechání věci do nájmu, případně do jiného dočasného užívání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 99/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3823/2008).
Ve vztahu k pozemkům parc. č. 271/1, 271/29, 271/31, 271/32 a 271/33 v katastrálním území Hrdlořezy bylo v řízení prokázáno, že žalovaný 1) s těmito pozemky hospodařil, k důkazu provedenými smlouvami o dočasném užívání těchto pozemků v letech 1977 až 1991 (a tedy i v období rozhodném pro přechod vlastnického práva dle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb). Dovolatel svou argumentaci, že hospodaření žalovaného 1) s těmito pozemky prokázáno nebylo, opírá o tvrzení, že k předmětným smlouvám neměly soudy přihlížet, jestliže nebyly předloženy účastníkem řízení (žalovaným 1/, jenž sice v řízení tvrdil, že s pozemky hospodařil, nicméně předložil jen smlouvy od roku 1996 s tím, že starší smlouvy byly již skartovány), nýbrž společností URBIA s. r. o. k žádosti soudu prvního stupně učiněné z vlastní iniciativy. Byť jde v uvedeném směru o námitku vady řízení (k nímž Nejvyšší soud přihlíží toliko u přípustného dovolání; srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.), sluší se uvést, že ustanovení §120 o. s. ř., jehož meze byly dle dovolatele překročeny, v odstavci 2 přímo předpokládá i pro sporné řízení oprávnění soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. O takový případ jde i v posuzované věci, kdy žalovaný 1) v řízení tvrdil, že tyto pozemky tvořily zahrádkářskou kolonii a byly pronajaty, nicméně současně uváděl, že smlouvy starší roku 1996 již byly skartovány a nemůže je proto předložit jako důkaz. Bez významu jsou pak následující úvahy dovolatele o tom, zda předmětné smlouvy nebyly soudu předloženy až po okamžiku koncentrace řízení (a kdy přesně ke koncentraci řízení došlo), neboť pro oprávnění soudu provést jiný, než účastníky navržený důkaz je rozhodující, zda tento důkaz vyplynul ze spisu do okamžiku koncentrace řízení (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, uveřejněný pod číslem 28/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z literatury např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, komentář k §120); v posuzované věci žalovaný 1) tvrdil skutečnosti, z nichž vyplývala existence smluv o dočasném užívání těchto pozemků k okamžiku účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. již v dřívějším průběhu řízení (viz kupř. i vyjádření žalovaného 1/ ze dne 19. 1. 2017, založené na č. l. 122 spisu). [Nelze tak přisvědčit ani námitce dovolatele, že tímto postupem soudu v řízení, potažmo napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.]
Nastoluje-li dovolatel ve vztahu k pozemkům parc. č. 1359/1 a 1360 v katastrálním území Hloubětín otázku, zda lze upustit od požadavku prokázání faktického hospodaření s nemovitostmi v době účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. s ohledem na jejich veřejnoprávní ochranu, nemůže tato otázka založit přípustnost dovolání. Při zkoumání přípustnosti dovolání nelze totiž přehlédnout, že rozhodnutí odvolacího soudu primárně vychází ze soudem učiněného zjištění, dle něhož pozemky bývalé bažantnice nebyly z hlediska údržby zanedbanými a žalovaný 1) je fakticky obhospodařoval (prováděl na nich „běžnou údržbu“). Závěr, že by snad mělo být úplně upuštěno od prokazování hospodaření s pozemky ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. pak odvolací soud ani nevyslovuje (jestliže podpůrně toliko uvádí, že nelze na žalovaném 1/ vyžadovat prokázání hospodaření s pozemky „nad rámec běžné údržby“). Kritizuje-li pak dovolatel i skutková zjištění odvolacího soudu stran hospodaření žalovaného 1) s pozemky bývalé bažantnice, jde o argumentaci, jež v dovolacím řízení relevantní není, neboť nenaplňuje (jediný) způsobilý dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. pak není ani takové zpochybnění právního posouzení věci, jež vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše uvedeného se současně podává, že napadené rozhodnutí není v rozporu ani s dovolatelem současně odkazovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, a ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, a jeho usnesení ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. I. ÚS 3412/18, a ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07), dle níž jedním z předpokladů přechodu vlastnického práva dle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je i faktické hospodaření obce s předmětným majetkem; soudy nižších stupňů se totiž i naplněním tohoto kritéria zabývaly a dospěly k závěru, že žalovaný 1) s nemovitostmi, ohledně nichž se žalobce domáhá určení vlastnického práva žalované 2), ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. fakticky hospodařil.
Zpochybnit napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže ani poukaz dovolatele na pravidlo výkladu restitučních předpisů ex favore restitutionis , který nemůže soudy vést k tomu, aby vybočily ze zákonného rámce majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi či modifikovaly rozsah blokace majetku církvím původně náležejícího coby předpokladu restitučního procesu. Restituční zákonodárství bylo směřováno ke zmírnění toliko některých majetkových křivd a bylo věcí zákonodárce, jaký rozsah (z hlediska osobního, věcného či časového) a způsob (vydání věcí in natura, poskytnutím náhrady finanční) zmírnění majetkových křivd stanoví (k tomu srov. i důvody plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.).
Konečně, na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani prostřednictvím té námitky dovolatele, kterou napadenému rozhodnutí vytýká jeho nepřezkoumatelnost, jež takto vystihuje vadu řízení, přičemž (jak bylo již výše uvedeno) ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Sluší se však uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu vytýkanou vadou ani netrpí (nepřezkoumatelné není), pakliže je z jeho odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
Byť pak dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k té jeho části, kterou bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva žalované 2) ohledně dalších nemovitostí (nad rámec pozemků bývalé bažantnice a pozemků zahrádkářské kolonie) žádnou dovolací argumentaci nevznáší. Proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech odvolacího řízení je pak přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání v jeho celém rozsahu, jež proto Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Byť se u hlavního města Prahy (žalovaného 1/) presumuje personální vybavení dostatečné k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit své zájmy bez pomoci advokátů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, body 119 a násl., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2422/2016, ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 88/2017, a ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2537/2017), v posuzované věci lze shledat náklady žalovaného 1) na podání vyjádření prostřednictvím advokáta účelnými, jde-li zde o věc vymykající se běžné agendě hlavního města Prahy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 399/2016). Proto, bylo-li dovolání žalobce odmítnuto, patří k nákladům žalovaného 1) odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b) a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právního služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Žalované 2) ani vedlejší účastníci na straně žalovaného 1) žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stánkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 3. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu