ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3808.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3808/2020-1323
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. T. , narozeného XY, bytem XY, b) J. T. , narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 11/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. září 2020, č. j. 19 Co 867/2020-1273, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 6. 2020, č. j. 7 C 11/2019-1168, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, všech v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 9. 2020, č. j. 19 Co 867/2020-1273, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit každému ze žalobců k rukám jejich zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 64.478,48 Kč (výrok II.). Dále žalované uložil povinnost nahradit každému ze žalobců k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 6.609,02 Kč (výrok III.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobců žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatovaly přitom, že předmětné pozemky jsou vhodné k převodu na žalobce. Jelikož hodnota předmětných pozemků vybraných žalobci jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení §11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně státu, a v této souvislosti poukazuje na odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Dovolání považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), rovněž pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené, a to „zda má být posuzováno jednání oprávněných osob ve vztahu k uspokojení jejich nároku a zda má být posuzována alespoň základní snaha o přecenění takového nároku, pokud mají žalobci (nebo jiné oprávněné osoby) za to, že je jejich nárok nesprávně oceněn.“ Nesouhlasí též s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních, neboť je přesvědčena, že nebyl prokázán jejich stavební charakter v době přechodu na stát. Zdůrazňuje, že odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu dovodil stavební charakter odňatých pozemků z existence tzv. směrného územního plánu. Dále podotýká, že předmětné pozemky nejsou vhodné k převodu oprávněným osobám, jelikož se nejedná o pozemky přístupné z veřejné cesty a většina z požadovaných pozemků je navíc předmětem nájmu. Má tudíž za to, že vydáním předmětných pozemků žalobcům budou vznikat problémy při jejich obhospodařování a bude zasaženo do práv nájemců jakožto třetích osob, což dle názoru žalované koliduje s ustálenou judikatorní praxí dovolacího soudu, kterou odvolací soud nezohlednil. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalované nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť žalovanou nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a přístupný, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý, ba až svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu, je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srovnej např. dovolatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
Zde sluší se připomenout, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady (viz námitky, že žalobci před zahájením soudního řízení nevyzvali žalovanou k přecenění restitučního nároku) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené. Jde o závěry, jež jsou výsledkem komplexního posouzení věci, do nějž odvolací soud promítl všechna relevantní hlediska, jež byla vzpomenuta i shora odkazovanou judikaturou. V tomto směru sluší se ze skutkových reálií připomenout nejenom dobu, po níž nebyl restituční nárok žalobců uspokojen, ale též postup žalované (jejího předchůdce) spočívající v nesprávném ocenění restitučního nároku, jež taktéž zásadním způsobem ztížilo jeho uspokojení v plném rozsahu zákonem zásadně předpokládaným postupem, tedy prostřednictvím veřejné nabídky pozemků dle ustanovení §11a zákona o půdě (k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku viz shora odkazovanou judikaturu, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), přičemž žalovaná na svém nesprávně provedeném ocenění restitučního nároku žalobců setrvala i po zahájení soudního řízení; vše doprovázeno zjištěním o aktivním přístupu žalobců k uspokojení restitučního nároku jejich účastí a částečným uspokojením ve veřejné nabídce a o snaze žalobců ve spolupráci s dalšími oprávněnými osobami z týchž restitučních titulů dosáhnout přecenění jejich restitučního nároku.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není v rozporu s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019, jež bylo vydáno ve sporu, v němž nebyla prokázána dostatečná aktivita oprávněné osoby a liknavost či svévole žalované, kdy dovolací soud rovněž akcentoval skutkovou povahu námitek zpochybňujících uvedené závěry (stran liknavosti žalované) a individuální povahu tehdy posuzované věci (zejména s ohledem na zjištěnou pasivitu tehdy žalující oprávněné osoby, jež o uspokojení svého nároku dříve dostatečně aktivně neusilovala). Stejně tak není založen rozpor ani s dovolatelkou citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, jež závěr o nenaplnění předpokladů pro vyhovění žalobě o vydání vybraných náhradních pozemků opírá – oproti projednávané věci – o odlišné individuální skutkové okolnosti případu, kdy se oprávněná osoba veřejných nabídek pozemků neúčastnila a o saturaci svého restitučního nároku nikterak intenzivně neusilovala. Další dovolatelkou odkazovaná judikatura pak obsahuje obecné teze o hodnocení liknavosti a svévolnosti postupu žalované, přístupu oprávněných osob, jakož i o výjimečnosti postupu, kdy se oprávněné osobě převádí konkrétní pozemek mimo veřejnou nabídku. Byly-li některé citované případy rozhodnuty ve prospěch žalované, šlo vždy o situaci, kdy soud z individuálních skutkových okolností nedovodil její liknavý či svévolný postup anebo naopak dovodil pasivní přístup oprávněných osob či jejich zřejmý úmysl od počátku se domoci vydání konkrétních pozemků. O takový případ ovšem v nyní řešené věci, jak vyplývá z výše uvedeného, nejde, pročež závěry dovozené v dalších citovaných rozhodnutích nemohly dovolatelce prospět.
Předestírá-li dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru původního a nevydaného pozemku v době jeho přechodu na stát, potažmo na ni navazující otázku určení výše restitučního nároku žalobců, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní), kterou byl opakovaně formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020). Ustálena je pak judikatura dovolacího soudu rovněž v závěru, že za územně plánovací dokumentaci (§11a odst. 13 zákona o půdě) jest se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný územní plán obce (města) vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015).
Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic nemění ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/10 (jímž byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta ústavní stížnost podaná proti dovolatelkou taktéž citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008), jež spočívají na posouzení, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Jak se však podává ze skutkových zjištění, v posuzované věci není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem výstavby, platná územní plánovací dokumentace, realizace výstavby).
Ke stejným závěrům ostatně dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2958/2020, vydaném ve věci týchž účastníků, v němž se již dříve vypořádal s obdobnou argumentací žalované a jímž – jako souladné s ustálenou soudní praxí – aproboval závěry soudů nižších stupňů ve věci skutkově a právně obdobné, týkající se procesu uspokojování restitučního nároku převodem náhradních pozemků, jenž má původ v týchž skutečnostech, o něž jde i v nyní posuzované věci.
Ani co do měřítek (žalovanou taktéž zpochybňované) vhodnosti pozemků jako náhradních k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob podle zákona o půdě se odvolací soud napadeným rozsudkem nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež požaduje, aby oprávněnými osobami nárokovaný pozemek jako náhradní – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo žalované jako jeho nástupkyně – byl potenciálně zařaditelný do veřejné nabídky ve smyslu ustanovení §11a odst. 2 zákona o půdě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Prvořadým kritériem je to, zda převodu pozemku nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, či zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Platí také, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011, dále též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, a jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03).
Od výše uvedené judikatury se odvolací soud při řešení otázky, zda převodu předmětných pozemků na žalobce nebrání jejich nepřístupnost z veřejné cesty, neodchýlil. Samotný nedostatek napojení pozemku na veřejnou cestu totiž očividně nebrání právním dispozicím s ním (pozemek lze prodat či pronajmout, eventuálně zjednat přístup k němu právním jednáním s vlastníky či uživateli okolních pozemků) a nepředstavuje ani žádnou jinou zákonnou či judikatorně odvozenou překážku jeho vydání, coby náhradního pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3824/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1023/2018, a ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1275/2019). Odkaz žalované na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, není ve skutkových poměrech posuzované věci případný, neboť citované rozhodnutí vychází z odlišných individuálních skutkových okolností, kdy se Ústavní soud zabýval otázkou vydání veřejně přístupné travnaté plochy.
Polemika dovolatelky se závěrem odvolacího soudu o vhodnosti těch předmětných pozemků, jež jsou pronajaty třetím osobám, k převodu na žalobce rovněž postrádá přiléhavost, jelikož pro posouzení otázky, zda se jedná o vhodné náhradní pozemky, není bez dalšího rozhodující, že žalobci (oprávněné osoby) v případě vydání některých předmětných pozemků vstoupí do práv a povinností z nájemních smluv místo dosavadního pronajímatele (povinné osoby). Vzájemná práva a povinnosti oprávněných osob a dosavadních nájemců budou v zásadě i nadále upravena již sjednanými nájemními smlouvami, přičemž vydáním předmětných pozemků žalobcům nebude nikterak dotčeno právo nájemců dané pozemky nadále jako doposud užívat (k tomu blíže srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 270/2019, jakož i §2221 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a §25 odst. 1 zákona o půdě). Předpoklad dovolatelky, že v důsledku vydání některých předmětných pozemků žalobcům bude zasaženo do práv nájemců těchto pozemků, neboť žalobci budou usilovat o ukončení nájemního vztahu nebo navýšení nájemného, je ryze spekulativní a ničím nepodložený.
Protože dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výrokům II. a III., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 1. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu