ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.850.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 850/2021-380
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: H. F. B. , narozen XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované: M. B. , narozená XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Čajkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 879/27, o zaplacení částky 190 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 42 C 159/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2020, č. j. 11 Co 405/2019-323, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Shora označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Ostravě potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 9. 2019, č. j. 42 C 159/2017-237), jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení
190 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Žalobě soudy nevyhověly s odůvodněním, že žalobcem uplatněná pohledávka zanikla započtením pohledávky žalované vůči žalobci (z titulu bezdůvodného obohacení), jež vznikla tím, že žalobce výlučně (se svou manželkou) užíval nemovitou věc ve spoluvlastnictví účastníků (dům v XY, jehož jsou účastníci podílovými spoluvlastníky, každý s podílem o velikosti ½).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále i jen jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Konkrétně namítá, že žalovanou započtená pohledávka nemohla vzniknout, neboť žalované nikterak nebránil v užívání společné nemovitosti. Dle dovolatele neužíval společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, jestliže jejím užíváním neomezil žalovanou jako druhou spoluvlastnici; poukazuje přitom také na skutečnost, že žalované – poté co projevila zájem – umožnil společnou nemovitost (spolu)užívat. Na své straně tak dovolatel spatřuje spravedlivý důvod užívání předmětné nemovitosti a rozhodnutí soudů nižších stupňů považuje za rozporné „s dobrými mravy a zásadou zdravého rozumu“. Dále spatřuje procesní pochybení v postupu soudu prvního stupně (a odvolacího soudu, který jeho postup aproboval) v tom, že k žádosti žalované navzdory nesouhlasu žalobce dvakrát odročil nařízené jednání, čímž žalované poskytl nepřiměřeně dlouhou dobu k obraně, byť žalovaná již na prvním jednání učinila nárok žalobce nesporným.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v závěru, že na straně spoluvlastníka, jenž užívá věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) vzniká bezdůvodné obohacení [srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, i dovolatelem odkazované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS – st. 48/18; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení §2991 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném po 1. 1. 2014 (dále „o. z.“) - srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017].
Vztah z bezdůvodného obohacení je přitom zákonem i judikaturou pojímán jako objektivní, regulovaný právní úpravou směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu. Samotný vznik bezdůvodného obohacení tak není ve své podstatě ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3959/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4216/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014). Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není proto bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016). Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, a další rozhodnutí v něm citovaná).
Výše popsané závěry přitom nekolidují ani s dovolatelem odkazovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5386/2016, jež byly – oproti nyní posuzované věci – založeny na nedostatku skutkových zjištění stran existence poměrů znemožňujících spoluvlastníku užívání společné věci.
Brojí-li pak dovolatel proti postupu soudu prvního stupně, jenž přistoupil k odročení jednání, nelze než uvést, že ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). V dané věci přitom nejde ani o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů, když navíc nelze přehlédnout, že odročení jednání představuje procesní postup soudu upravující vedení řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2779/2013), proti němuž není opravný prostředek přípustný.
Z výše uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání, jež proto Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco náklady, jež vznikly (k náhradě oprávněné) žalované v souvislosti s podáním obsahově stručného vyjádření k dovolání, nelze v tomto konkrétním případě považovat za účelně vynaložené.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu