ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1173.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1173/2020-12242
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovoláních, která podaly obviněná I. M. (dříve J., dříve Ch.) , nar. XY, trvale bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, a obviněná T. B. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 6 To 452/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 85/2011, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné I. M. odmítá.
II . Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné T. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 8 T 85/2011, byly obviněná I. M. (dříve J.) a obviněná T. B. uznány vinnými trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „tr. zákon“), spáchaného dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, kterého se podle soudu prvního stupně dopustily jednáním podrobně popsaným ve skutkové větě jeho rozsudku.
2. Za to byla obviněná I. M. odsouzena podle §204 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků, a podle §53 odst. 1 tr. zákona jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 30.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl této obviněné podle §54 odst. 3 tr. zákona stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §55 odst. 1 písm. b) tr. zákona jí byl uložen i trest propadnutí v rozsudku uvedených věcí a peněžní hotovosti. Obviněná T. B. byla za spáchání uvedeného trestného činu odsouzena podle §204 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků, a podle §53 odst. 1 tr. zákona jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 10.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl této obviněné podle §54 odst. 3 tr. zákona stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.
3. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo současně rozhodnuto o vině a trestu pro další obviněné A. L. a E. K. a další obviněná E. L. byla podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), obžaloby zproštěna.
4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 8 T 85/2011, podaly odvolání obviněné I. M., T. B., A. L. a E. K. a v neprospěch všech obviněných i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1.
5. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 6 To 452/2017 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celé odsuzující části zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou I. M. uznal vinnou trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákona a obviněnou T. B. trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, kterých se tyto obviněné dopustily jednáním podrobně popsaným ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu.
6. Za to byla obviněná I. M. odsouzena podle §204 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, a podle §53 odst. 1 tr. zákona jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 150.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl této obviněné podle §54 odst. 3 tr. zákona stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §55 odst. 1 písm. a), c) tr. zákona jí byl uložen i trest propadnutí v rozsudku uvedených věcí a peněžní hotovosti. Obviněná T. B. byla za spáchání uvedeného trestného činu odsouzena podle §204 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří a půl let, a podle §53 odst. 1 tr. zákona jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 10.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl této obviněné podle §54 odst. 3 tr. zákona stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.
7. Rozsudkem soudu druhého stupně bylo současně rozhodnuto o vině a trestu pro obviněné A. L. a E. K. a ohledně obviněné E. L. byl podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celé zprošťující části a v rozsahu tohoto zrušení byla věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 6 To 452/2017, podaly obviněné I. M. a T. B. prostřednictvím svých obhájců dovolání .
9. Obviněná I. M. v rámci svého dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že městský soud ve svém rozsudku uvedl, že obviněná se odsuzuje podle §204 odst. 3 tr. zákona, neuvedl však, zda se odsuzuje podle písm. a), b) či c) tohoto ustanovení, jehož prvními dvěma písmeny byla uznána vinou.
10. Dovolatelka dále nesouhlasí s tím, že by trestným činem získala značný prospěch, ani že by takový čin spáchala jako členka organizované skupiny. V této souvislosti poukazuje na znalecký posudek z odvětví účetnictví, ze kterého vyplývá, že obviněná nikdy neměla takové příjmy či obraty, které uvádí odvolací soud. Tímto posudkem se odvolací soud vůbec nezabýval a vycházel pouze z telefonních odposlechů a výslechů svědkyň před policejním orgánem. Obviněná rovněž upozorňuje na to, že i z výslechu svědkyň vyplynulo, že převážná část z nich prováděla činnost modelek nebo hostesek a že pouze nepatrný počet z nich připustil, že došlo k sexu s klientem. Z toho podle obviněné vyplývá, že její příjem, který byl i tak nižší než je hranice značného prospěchu, pocházel převážně z modelingu nebo činnosti hostesek. Tuto skutečnost nevzal odvolací soud vůbec do úvahy. Poukazuje i na to, že všechny svědkyně vypověděly, že neprovozovaly kuplířství. Údajnou trestnou činností tak obviněná nezískala značný prospěch.
11. K otázce organizované skupiny obviněná připomíná, že v pouze 26 případech ze 117 skutků zajišťovala služby hostesek prostřednictvím další jedné osoby a v ostatních případech jednala zpravidla sama. Odvolací soud tedy svůj závěr o existenci organizované skupiny učinil bez potřebného skutkového podkladu. Podstata organizované skupiny nebyla naplněna, obviněná nebyla s žádnou skupinou koordinovaná, neexistovala žádná vnitřní struktura žádné skupiny ani dělba úkolů.
12. Skutkový stav zjištěný odvolacím soudem tak podle obviněné nenaplňuje znaky trestného činu kuplířství, kterým byl získán značný prospěch, a neexistovala ani organizovaná skupina. Uplatňuje rovněž námitku promlčení trestního stíhání, neboť pokud byla promlčecí doba pětiletá a dne 29. 12. 2010 byla podána obžaloba, došlo dne 29. 12. 2015 k promlčení trestní odpovědnosti. Trestní stíhání tedy mělo být zastaveno.
13. Obviněná rovněž uvádí, že nikdy neprováděla činnost, ze které je viněna, tedy že jiného sjednala k provozování prostituce a kořistila z toho. Sjednávala pouze modelky pro focení do časopisů nebo pro činnost hostesek, přičemž tyto činnosti jsou zákonné. Za tuto činnost pobírala provizi. Z žádného důkazu podle ní nevyplývá, že by se podílela na provozování prostituce, nikoho k poskytování sexuálních služeb nenaváděla. Ani telefonické odposlechy o prostituci či kuplířství nevypovídají.
14. Obviněná závěrem poukazuje na nepřiměřenou délku více než 11 let trvajícího trestního stíhání, kterou dovolatelka nezpůsobila, a na důsledky trestního stíhání pro její osobní život.
15. Z těchto důvodů obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, popř. i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
16. Obviněná T. B. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , přičemž má za to, že rozsudky soudů obou stupňů jsou zatíženy extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
17. Konkrétně má za to, že závěr o tom, že sjednávala jiné k provozování sexuálních služeb za finanční úplatu, je zcela v rozporu s provedenými důkazy. Z žádného provedeného důkazu, ať již z výslechu svědků či z přepisu odposlechů telekomunikačního provozu a SMS komunikace, podle ní takováto skutečnost nevyplývá. Žádná svědkyně neuvedla, že by ji konkrétně obviněná sjednala k poskytování sexuálních služeb za úplatu a rovněž ani to, že by poskytla sexuální služby za úplatu v rámci obviněnou B. sjednaných schůzek. Soud druhého stupně sice v odůvodnění svého rozsudku odkazuje na důkazy, ze kterých má vyplývat to, že některé ze svědkyň poskytly sexuální služby za úplatu, avšak tyto důkazy se nevztahují k obviněné ani k jednání, za které byla odsouzena, tedy k dílčím skutkům uvedeným pod body 43), 44), 49), 65), 73), 74), 81), 82), 86), 89), 93), 95), 114) a 116) napadeného rozsudku.
18. Obviněná je přesvědčena, že důkaz, který má usvědčovat některou z ostatních obviněných a který se vztahuje k jiným dílčím skutkům ostatních obviněných, nemůže být brán automaticky za důkaz i ve vztahu k její osobě, jež má prokazovat, že obviněná B. sjednala dívky k poskytování sexuálních služeb za úplatu. Pokud zde tedy není jediný důkaz o tom, že by právě tato obviněná sjednávala jiné k poskytování sexuálních služeb za úplatu, je napadené rozhodnutí nesprávné, jelikož jeho skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
19. Poukazuje i na to, že ačkoliv odvolací soud dovozuje její vinu ze záznamů telekomunikačního provozu a obsahu SMS zpráv, neuvádí, co konkrétně z těchto důkazů vyplývá, např. necituje příslušné pasáže záznamů, ale závěry z nich pouze obecně konstatuje. Ve vztahu ke svědkyním pak vždy jen obecně konstatuje, že jejich výpověď buď neodpovídá, nebo je v rozporu s obsahem telekomunikačního provozu či SMS, a toto již blíže nerozvádí a neuvádí žádnou skutečnost, ze které by tento tvrzený rozpor měl vyplývat. Výpovědi svědkyň se navíc vztahují k jiným jednáním, než které jsou obviněné kladeny za vinu, a pouze se v nich uvádí, že svědkyně buď obviněnou B. znají, ale již není jakkoliv uvedeno, co k obviněné vypověděly, tedy jestli vypověděly v její prospěch či neprospěch. Rozsudky soudů obou stupňů tedy nesplňují požadavky uvedené v §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř., a jsou nepřezkoumatelné, protože neobsahují úvahy vedoucí k vlastnímu právnímu posouzení věci.
20. Obviněná nesouhlasí ani se závěrem o existenci organizované skupiny. Tento svůj právní názor však soud druhého stupně nikterak nerozvádí a pouze se omezuje na konstatování, že je to naprosto zjevné a že obviněná vykonávala jednotlivé dílčí činnosti pro obviněnou M., přičemž věděla, že jde o vysílání dívek do zahraničí za účelem poskytování sexuálních služeb a musela být s rozuměna se skutečností, že se na tom podílejí i další osoby. Z odůvodnění napadeného rozsudku však nelze jakkoliv zjistit, na základě jakého důkazu či důkazů dospěl soud k závěru, že obviněná B. jednak musela vědět, že jde o vysílání dívek do zahraničí za účelem poskytování sexuálních služeb a jednak, že se na tom podílejí i další osoby. Žádný provedený důkaz totiž tento uvedený závěr soudu neosvědčuje a neprokazuje. Z provedených důkazů je naopak zjevné, že všechna dílčí jednání byla uskutečněna pouze a výlučně pro přátele či známé obviněné B. a nikoliv pro osoby C. S., A. M., T. R., H. S., R. Z., E. N., I. P., M., které soud druhého stupně označuje za osoby, které se na trestné činnosti podílely. Rovněž je zcela zjevné a nepochybné, že obviněná B. neznala, vyjma své dlouholeté kamarádky obviněné M., nikoho ze zbylých obviněných a neměla jakékoliv povědomí, že se tyto podílí na dílčích jednáních kladených obviněné za vinu. Za této důkazní situace je podle obviněné zjevné, že právní názor soudu je zcela v rozporu s provedenými důkazy.
21. Obviněná konečně rovněž připomíná délku trestního stíhání, které přesahuje maximální délku 6 let akceptovanou Evropským soudem pro lidská práva. Trestní stíhání proto podle ní mělo být zastaveno z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
22. Obviněná z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů nižších stupňů zrušil a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
23. Dovolání obviněných byla ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zaslána nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovoláním se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněných a poté se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám.
24. Státní zástupkyně uvádí, že obviněná I. M. sice zpochybnila, že by svým jednáním naplnila i znaky kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu kuplířství podle §204 odst. 3 písm. a), b) tr. zákona, tedy s přihlédnutím k tomu, že trestnou činností získala značný prospěch a že se jej dopustila jako členka organizované skupiny, ve své podstatě ale pouze zpochybnila skutková zjištění, ke kterým po doplněném dokazování dospěl Městský soud v Praze. Bylo totiž prokázáno, že obviněná I. M., stejně tak jako i spoluobviněná T. B., byly členkami organizované skupiny, a to dále nejen se spoluobviněnými E. K. a A. L., ale i dalšími osobami, které vystupovaly v pozici zprostředkovatelů, nikoliv klientů, a to C. S., A. M., T. R., H. S., R. Z., E. N., I. P. a M., přičemž ve vzájemné spolupráci a s přesným rozdělením úkolů v době od 10. 6. 2007 do 17. 12. 2007 na území České republiky, společně, v úmyslu sjednat jiného k provozování prostituce a získat finanční prostředky z prostituce, spolupracovali. Připomíná, že šlo o provozování prostituce s luxusními děvčaty, a to na pozadí modelingové agentury, která pro tuto činnost poskytovala krytí, a že z výpovědi samotné obviněné vyplynulo, že pro její modelingovou agenturu pracovalo 200 modelek, přičemž asi 60 z nich se věnovalo prostituci, přičemž obviněná měla 20 % provizi z provozování prostituce, kdy odměna dívek za prostituci činila od 10.000 Kč do 30.000 Kč denně. Propočtem tedy bylo zjištěno, že za půl roku obviněná získala nejméně 54.319 EUR, 11.450 USD a 10.110 Kč, což je částka převyšující 1.500.000 Kč. Z toho je podle státní zástupkyně zjevné, že jde o značný prospěch, který se odvíjí od výše značné škody. Soudy podle ní navíc jasně vysvětlily, proč není možné vycházet z účetnictví obviněné a z jakýchkoliv údajů o jejím podnikání, neboť v těchto se pochopitelně neodrazily příjmy z prostituce. Bylo prokázáno, že vklady od dívek byly ukládány na účet obviněné konspiračním způsobem, a to pod konkrétním mužským jménem, čímž byl zastřen jejich původ. Jestliže obviněná uvádí, že neměla takové příjmy nebo obraty z prostituce, jak o nich hovoří odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze, zpochybňuje podle státní zástupkyně pouze soudy učiněná skutková zjištění.
25. Obdobně je tomu podle státní zástupkyně v případě, pokud zpochybňuje, že se trestné činnosti dopustila v rámci organizované skupiny, resp. jako členka takové skupiny. Poukazuje na to, že ve výroku rozsudku jsou vyjmenovány osoby, které byly zapojeny do provozování prostituce, neboť jejich účast vyplynula z provedených důkazů. Protože prostituce byla provozována nikoliv pouze na území České republiky, ale i v zahraničí, byla páchána prostřednictvím zprostředkovatelů z jiných států, což je nejvíce transparentní u H. S., jehož je možné spojovat se zajištěním dívek pro prostituci do Maroka. Jestliže obviněná I. M. zpochybňuje, že by byla zapojena do této organizované skupiny, zpochybňuje samotná skutková zjištění. Již v rozsudku Městského soudu v Praze je transparentně uvedeno, že za členy organizované skupiny je třeba považovat všechny členy, kteří mají na trestné činnosti určitý podíl, ať již byli nebo nebyli stíhání, a to i v případě, pokud nebyli ztotožněni, a to tehdy, pokud si pachatel uvědomuje, že trestnou činnost páchá v jejich součinnosti. Městský soud rovněž vysvětlil, že není ani potřebné, aby se uvedené osoby osobně či blíže znaly, neboť naprosto dostačuje pouze povědomí o existenci takových osob, které určitým způsobem participují na trestné činnosti, v tomto případě na zprostředkování prostituce.
26. Státní zástupkyně odmítá i námitku o promlčení trestního stíhání, neboť v případě přisouzené právní kvalifikace jsou úvahy o promlčení nepřípadné, jak již rozvedl ve svém rozhodnutí Městský soud v Praze. Úvahy o promlčení trestního stíhání by podle ní byly případné pouze v situaci, pokud by obviněná byla odsouzena pro trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zákona, k čemuž ale v posuzované trestní věci nedošlo.
27. Za nepodložený považuje státní zástupkyně rovněž názor dovolatelky, že skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, neboť naopak její vina je postavena na tom, že důkazy na sebe spolehlivě navazují a tvoří ve svém souhrnu ucelený řetězec, který nenabízí jiné logické vysvětlení, než to, že to byla právě obviněná, kdo sjednával dívky k prostituci a z tohoto jednání kořistil. Vyplynulo to jednak z jejího doznání, jednak z výpovědi dívek, které provozovaly prostituci, a to jak z výpovědí, v nichž připustily, že k prostituci docházelo, tak i z těch výpovědí, v nichž provozování prostituce odmítly, neboť při porovnání obsahu jejich výpovědí se záznamy telekomunikačního provozu a SMS zprávami, stejně tak jako ve světle instrukcí obviněné, že se k prostituci vyjadřovat v žádném případě nemají a rovněž z mechanismu vkladů provizí ze strany dívek na účet obviněné u ČSOB, bylo třeba dospět k závěru, že vědomě prostituci provozovaly.
28. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému z dalších zákonných dovolacích důvodů, podle státní zástupkyně obecně neodpovídají námitky obviněné o nepřiměřenosti uloženého trestu. Připomíná, že k přezkumu výroku o trestu by mohl Nejvyšší soud přikročit pouze z toho hlediska, že by uložený trest byl tak extrémně přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života. Šlo by o krajní případ, kdy extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérií stanovenými zákonem by dosahoval ústavně právní roviny, což by odůvodňovalo zásah dovolacího soudu. O takový případ se ale podle státní zástupkyně v posuzované věci nejedná. Obviněné byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, a to v rámci zákonné trestní sazby, která je v §204 odst. 3 tr. zákona stanovena rozpětím od dvou do osmi let. Odvolací soud, který ukládal trest, přitom výslovně ve svém rozsudku uvedl, že bylo namístě uložení již nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře čtyř až čtyři a půl roku, ale právě vzhledem k délce trestního stíhání je třeba vyměřit obviněné trest na samé spodní hranici zákonné tresti sazby, tedy v trvání dvou let, přičemž jeho výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. S ohledem na skutečnost, že obviněná trestnou činností získala částku převyšující 1.500.000 Kč, jí byl také uložen peněžitý trest ve výši 150.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Při stanovení druhu a výměry trestu měl odvolací soud na paměti zákonná kritéria stanovená pro ukládání trestu v trestním zákoně a výrok o trestu náležitě odůvodnil. Vzal zejména v úvahu okolnosti činu a jeho závažnost, na druhou stranu však přihlédl k extrémní délce trestního řízení, která nebyla zaviněna obviněnou, a v důsledku toho uložil obviněné výrazně mírnější trest. Státní zástupkyně tedy uzavírá, že takto uložený trest žádným ústavním deficitem netrpí.
29. Ani argumentaci druhé obviněné T. B. o tom, že byla odsouzena v rozporu s provedenými důkazy, nelze podle státní zástupkyně vztáhnout k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani tehdy, pokud namítla extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Poukazuje na stěžejní důkaz, kterým je zachycený rozhovor mezi obviněnou I. M. a obviněnou T. B., které se domlouvaly, jak budou reagovat na to, že v zahraničí byly zatčeny jejich spojky A. M. a E. N. Ve spojení s prostitucí její jméno zmiňovaly svědkyně P. J., D. G., D. H., K. H., A. J., S. K., A. K., A. N. a L. P. Nelze tedy přistoupit na tvrzení obviněné, že její vina z důkazů nevyplývá, resp. že důkazy byly hodnoceny v rozporu s jejich obsahem. K otázce, proč soud v dané věci za tak důležité označil záznamy o odposleších telefonních hovorů a zaznamenané SMS zprávy, státní zástupkyně uvádí, že z uvedených záznamů vyplynulo, že jednotlivé svědkyně byly instruovány k tomu, jakým způsobem mají v případě kontaktování ze strany orgánů činných v trestních řízeních vypovídat. To se projevilo na obsahu jejich výpovědí, ve kterých buď úplně negovaly poskytování sexuálních služeb, případně změnily své předchozí výpovědi, v nichž tuto možnost připustily. Je tedy zřejmé, že skutkový stav odráží konverzace mezi obviněnými a dívkami, které měly poskytovat prostituci, nikoliv jejich výpovědi. Není možné přistoupit ani na verzi obviněné T. B., že není zřejmé, jaké části odposlechů byly zvažovány, neboť již v obžalobě jsou odposlechy k jednotlivým útokům jasně specifikovány. V hlavním líčení byly odposlechy telefonních hovorů jednotlivým svědkyním předestřeny k vyjádření. Je tedy zjevné, že jako důkaz byly předmětné odposlechy provedeny.
30. Ani námitku obviněné vzhledem ke kvalifikované skutkové podstatě §204 odst. 3 písm. b) tr. zákona, tedy že v rámci přisouzené trestné činnosti byla členkou organizované skupiny, nelze podle státní zástupkyně označit za námitku právní, neboť obviněná ignoruje již zmiňovaná skutková zjištění o komunikaci mezi ní a spoluobviněnou I. M. o tom, že došlo k zatčení jejich zahraničních spojek A. M. a E. N. v zahraničí. Již uvedený údaj svědčí o tom, že obviněná věděla o tom, že do zajištění a organizace dodání dívek k prostituci je zapojeno více lidí.
31. K námitce obviněné T. B. o tom, že její trestní stíhání mělo být s ohledem na nepřiměřenou délku trestního stíhání zastaveno, státní zástupkyně uvádí, že tuto námitku není možné vznést pod hlavičkou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale pod hlavničkou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Připouští, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod garantuje právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, avšak Úmluva nestanovuje, jakými prostředky má k nápravě porušení jejich ustanovení v případě nepřiměřené délky trestního řízení dojít a nestanoví tak ani Evropský soud pro lidská práva. Nejen Úmluva, ale ani ESLP nestanoví, jaký prostředek má být v konkrétním případě využit, ale navíc podmiňují využití příslušných opatření jejich zakotvením ve vnitrostátním právním řádu. Jinak vyjádřeno Úmluva, potažmo ESLP při jejím výkladu sice připouští zastavení trestního stíhání jako možný prostředek nápravy, ale pouze v tom případě, je-li takový prostředek součástí vnitrostátního právního řádu. Trestní řád přitom neobsahuje žádné ustanovení, podle kterého by objektivně nepřiměřená délka trestního řízení odůvodňovala zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost, a to ani s odkazem na §11 odst. 1 písm. m) tr. ř.
32. Státní zástupkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání státní zástupkyně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
33. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla dovolání podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
34. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
35. Obě obviněné uplatnily ve svých mimořádných opravných prostředcích dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
36. V obecné rovině lze k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
37. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
38. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
39. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
40. Na podkladě obviněnými uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněných.
IV.
Důvodnost dovolání
41. Jak vyplývá z výše uvedeného, obviněné I. M. a obviněná T. B. shodně podaly svá dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 6 To 452/2017 (kterým tento soud zrušil výše uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1), a to především proti výroku o vině, tedy pokud byla obviněná I. M. pod body 1) až 116) rozsudku shledána vinnou trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákona a obviněná T. B. pod body 43), 44), 49), 65), 73), 74), 81), 82), 86), 89), 93), 95), 114) a 116) trestným činem kuplířství podle §204 odst. 3 písm. b) tr. zákona . Obě obviněné pak napadají rovněž výrok o trestu, tedy pokud byl obviněné I. M. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, při současném uložení peněžitého trestu 150.000 Kč a náhradního trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců a trestu propadnutí věci §55 odst. 1 písm. a) a c) tr. zákona, respektive obviněné T. B. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku, při současném uložení peněžitého trestu 10.000 Kč a náhradního trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.
42. Z hlediska výroku o vině obě obviněné [opírající svá dovolání výlučně o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] uplatňují námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy s tím, že soudy obou stupňů dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným a nejasným skutkovým zjištěním, a v návaznosti na to mají současně tato rozhodnutí za nepřezkoumatelná.
43. Z obsahu dovolání obviněné I. M. dále vyplývá, že tato nesouhlasí s tím, že její jednání bylo posouzeno i podle okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, a to že trestnou činností dosáhla značného prospěchu , respektive, že se trestné činnosti dopustila jako členka organizované skupiny . Tato obviněná dále uplatnila námitku promlčení trestního stíhání (s odůvodněním, že správně měla být uznána vinnou trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zákona) a námitku nepřiměřené délky trestního stíhání , které trvalo déle než jedenáct let. Vzhledem k této délce současně označila jí uložený trest za neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe .
44. Obviněná T. B. rovněž zpochybňuje, že se trestné činnosti dopustila jako členka organizované skupiny . Uplatnila rovněž námitku ve vztahu k délce řízení , kdy se domnívá, že s ohledem na tuto délku měly soudy její trestního stíhání zastavit z důvodu podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř .
45. Pokud Nejvyšší soud takto (s určitým zjednodušením) sumarizoval dovolací námitky obou obviněných, pak musel konstatovat, že obviněné řadu svých námitek uplatňovaly již v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v rámci odvolacího řízení u Městského soudu v Praze. S ohledem na toto zjištění je proto nutné konstatovat, že pokud obviněné v podaných dovolaní nadále opakují obhajobu, kterou uplatnily již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou zejména následně zopakovaly v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu a soudy obou stupňů se s ní dostatečně a správně vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
46. Současně, pokud jsou na tomto místě uvedené námitky obviněných zhodnoceny z hlediska obsahového vymezení či zdůvodnění, a to v konfrontaci s uplatněným dovolacím důvodem, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že obě obviněné ve své podstatě uplatňují námitky skutkové a procesní povahy, nikoli námitky hmotněprávní povahy v duchu uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud činí toto konstatování při vědomí toho, že obviněné sice formálně zpochybňují (zejména) objektivní stránku posuzovaného trestného činu a některé znaky kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu kuplířství podle §204 odst. 3 písm. a) a b) tr. zákona (obviněná I. M.), respektive podle §204 odst. 3 písm. b) tr. zákona (obviněná T. B.), tedy, že trestnou činností obviněná M. získala značný prospěch a že se trestné činnosti dopustily jako členky organizované skupiny, avšak přestože tak činí v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve své podstatě obě obviněné zpochybňují (z hlediska výroku o vině) pouze skutková zjištění soudů, zejména v té podobě, ke které po doplněném dokazování dospěl Městský soud v Praze.
47. Pokud tedy obviněné uplatňují takovéto námitky (skutkové a procesní povahy) zjevně se vztahující k procesu dokazování, pak k tomuto zjištění musí Nejvyšší soud, jakkoliv nejprve v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 36. až 38. tohoto usnesení), uvést a znovu zdůraznit, že otázka dokazování je čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se obviněné nyní v rámci dovolacího řízení snaží Nejvyššímu soudu toliko předestřít jinou verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů, a to i přesto, že tuto snahu prezentují jako nesouhlas s právním posouzením skutku, pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
48. Je skutečností opakovaně připuštěnou v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vycházející z náhledu Ústavního soudu na rozsah dovolacího přezkumu, že v rámci dovolacího přezkumu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zásah do skutkových zjištění možný v případě tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
49. Obviněné v této trestní věci námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními sice formálně učinily předmětem své dovolací argumentace tak, jak je to současně judikaturou vyžadováno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), zároveň je však možné uvést, že z uvedeného pohledu napadená rozhodnutí v nyní projednávané věci takovouto vadou netrpí, a to z následujících důvodů.
50. Předně lze po přezkoumání odůvodnění obou rozhodnutí v jejich vazbě na učiněná skutková zjištění konstatovat, že v dané věci byl skutkový stav věci vyjádřený ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Pokud by bylo možné připustit určité výhrady k podobě skutkové věty v rozsudku obvodního soudu (napravené rozsudkem městského soudu) a zejména ke kvalitě odůvodnění tohoto rozsudku, a to zejména z pohledu adekvátního odůvodnění hodnocení důkazů při dodržení pravidel uvedených v ustanovení v §125 odst. 1 tr. ř., pak takovéto výhrady již nelze mít ve vztahu k odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který po doplněném dokazování a při současném vypořádání se s odvolacími námitkami obviněných odpovídajícím způsobem zhodnotil zjištěný skutkový stav věci vyplývající z jinak řádně provedených důkazů. Odvolací soud hodnotil důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje ke všem rozhodným okolnostem, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a to poté, co stabilizoval skutková jištění v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Odůvodnění tohoto rozsudku pak je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř.
51. Námitky obviněných přitom nejsou důvodné jak po věcné stránce (k této otázce dále v tomto usnesení), tak i z hlediska ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., neboť tyto námitky obviněných v rozporu s uvedeným ustanovením směřují ve své podstatě zejména proti odůvodnění napadených rozhodnutí a nikoliv proti jejich výrokové části. Dovoláním (podobně jako jinými opravnými prostředky) lze přitom napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění. Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3148).
52. Jestliže tedy obviněná T. B. spatřuje nesprávnost hmotněprávního posouzení v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu spočívající v tom, že ve vztahu k ní učiněná skutková zjištění, že sjednávala jiné k provozování sexuálních služeb za finanční úplatu, jsou v rozporu s provedenými důkazy, neboť takováto skutečnost nevyplývá ze žádného provedeného důkazu, pak takovou argumentaci nejenže nelze pod výše uvedený (ani pod žádný jiný) dovolací důvod podřadit, ale nelze tuto námitku ani označit za přípustnou.
53. Uvedené konstatování činí Nejvyšší soud při vědomí toho, že nejen samotný výrok skutkové věty odsuzujícího rozsudku, resp. v něm uváděná skutkové zjištění, je pouhým východiskem pro zjištění soudu, zda je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. zda v tomto skutkovém zjištění jsou náležitě vyjádřeny všechny znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Je skutečností, že samotný výrok skutkové věty odsuzujícího rozsudku je výsledkem procesu dokazování a hodnocení důkazů, a tedy spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonem odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgány činné v trestním řízení) a tento závěr je shrnut ve skutkové větě. Hodnotící úvahy soudu, stejně jako otázka objasňování skutkového stavu, jsou rozvedeny v odůvodnění, tak jak uvádí §125 tr. ř. (event. §134 tr. ř.). Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že jestliže z tzv. skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku, a to ani ve spojení s jeho odůvodněním, nevyplývá naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, pak je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 775/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 22/2002, č. 511).
54. Takováto situace však Nejvyšším soudem opět zjišťována není, neboť z výrokové části rozsudku a zde uvedené skutkové věty vyplývá skutkový stav, který odpovídá následně zvolené právní kvalifikaci, a to i ve vazbě na řádné odůvodnění. Podstata tohoto skutkového stavu spočívá v tom, že obviněná I. M., stejně tak jako i spoluobviněná T. B., byly členkami organizované skupiny, a to dále nejen se spoluobviněnými E. K. a A. L., ale i dalšími osobami, které vystupovaly v pozici zprostředkovatelů, nikoliv klientů, a to C. S., A. M., T. R., H. S., R. Z., E. N., I. P. a M. Ze skutkové věty rozsudku také vyplývá, že uvedené osoby v době od 10. 6. 2007 do 17. 12. 2007 na území České republiky jednaly společně, ve vzájemné spolupráci a s přesným rozdělením úkolů, v úmyslu sjednat jiného k provozování prostituce a získat finanční prostředky. Obviněné tedy takto sjednávaly dívky k provozování sexuálních služeb za finanční úplatu prostřednictvím dalších zprostředkovatelů či přímo pro klienty na území České republiky i na území jiných států světa např. Francie a Maroka. Obviněná I. M., zčásti sama, zčásti ve spolupráci s T. B., sjednaným dívkám zprostředkovávala kontakty s konkrétními klienty, sjednávala výše odměn za sexuální služby a z této odměny i výši svého podílu. Ze skutkové věty a z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze dále vyplývá, že jednání obviněných prokazatelně spočívalo v provozování prostituce s luxusními dívkami, a to na pozadí modelingové agentury, která pro tuto činnost poskytovala pouze krytí. Z výpovědi obviněné I. M. také vyplynulo, že pro její modelingovou agenturu pracovalo 200 modelek, přičemž asi 60 z nich se věnovalo prostituci. Ve své výpovědi rovněž potvrdila, že měla 20% provizi z provozování prostituce, přičemž odměna dívek za prostituci činila od 10.000 Kč do 30.000 Kč denně.
55. Za nepodložený je tak možné označit názor obviněné I. M., že tato skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů. Skutkové závěry vyplývající z napadených rozhodnutí ve spojení s jejich odůvodněním naopak svědčí o tom, že závěry o její vině jsou dostatečně důkazně podloženy, a že jednotlivé důkazy na sebe spolehlivě navazují a tvoří ve svém souhrnu ucelený řetězec, který nenabízí jiné logické vysvětlení, než to, že to byla právě obviněná, kdo sjednával dívky k prostituci, a z tohoto jednání kořistila. Vyplynulo to jednak z jejího doznání v přípravném řízení, jednak ze svědeckých výpovědí dívek, které provozovaly prostituci, a to jak z výpovědí, v nichž připustily, že k prostituci docházelo, tak i z těch výpovědí, v nichž provozování prostituce odmítly. V těchto případech totiž soudy správně konfrontovaly obsah jejich výpovědí jednak se záznamy telekomunikačního provozu a SMS zprávami, a zde uvedenými instrukcemi obviněné, že se k prostituci vyjadřovat v žádném případě nemají, jednak ze zjištěných vkladů provizí ze strany dívek na účet obviněné u ČSOB. Důvodně pak soudy došly k závěru, že tyto dívky prostituci provozovaly vědomě. Na tomto místě pak lze zmínit i výstižné konstatování Městského soudu v Praze, že trestná činnost obviněných byla zaznamenána tzv. v přímém přenosu na základě povoleného a řádně uskutečněného záznamu telekomunikačního provozu, kdy byly zaznamenány nejen telefonní odposlechy jednotlivých obviněných s děvčaty, která byla posílána za účelem poskytování eskortních služeb, ale i z obsahů SMS, včetně návodu, jak mají vypovídat v případě, pokud by se o jejich činnost zajímala policie. Také Nejvyšší soud je toho názoru, že tyto odposlechy obsažené ve svazcích 9., 10. a 11. spisového materiálu obviněné (ve spojení s dalšími důkazy) plně usvědčují.
56. Také dovolací argumentaci obviněné T. B. založenou na přesvědčení, že byla odsouzena v rozporu s provedenými důkazy, nelze bez dalšího podřadit pod jí uplatněný dovolací důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to i v situaci, pokud namítla extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich učiněnými skutkovými zjištěními.
57. Předně není možné přisvědčit námitce obviněné, že není zřejmé, jaké části odposlechů byly z hlediska dovození její viny zvažovány. Při vědomí toho, že soudy neučinily obsahem odůvodnění svých rozhodnutí všechny rozhodné odposlechy, a že jimi argumentovaly s výhradou dále uvedenou pouze paušálním způsobem, je v tomto ohledu zásadní, že tyto odposlechy (které byly jinak velmi podrobným způsobem specifikovány již v obžalobě), byly jako důkaz ve svém souhrnu provedeny v hlavním líčení, obviněné se k nim mohly vyjádřit, respektive tyto odposlechy telefonních hovorů mohly být jednotlivým svědkyním předestřeny k vyjádření. Z hlediska prokázání pachatelství obviněné T. B. je pak současně třeba poukázat i na to, že odvolací soud zmínil ve svém rozsudku na (z tohoto pohledu do jisté míry zásadní) důkaz, a to v podobě rozhovoru mezi obviněnou I. M. a obviněnou T. B., které se domlouvaly, jak budou reagovat na to, že v zahraničí byly zatčeny jejich spojky A. M. a E. N., to vše v kontextu domlouvání zajištění dívek na sex za peníze (přepis odposlechu tohoto rozhovoru obviněných ze dne 7. 9. 2007 v čase 10:32 se nachází ve svazku č. 10., č. l. 3196). Městský soud v Praze poukazuje i na další rozhovor mezi obviněnou I. M. a obviněnou T. B., a to komunikaci T. B., která byla i v kontaktu s C. S., ohledně dodání děvčat, kdy posílala i fotografie vytipovaných děvčat a mluví se o zajištění akcí Maroko a Dubaj.
58. Jméno T. B. ve spojení s prostitucí zmiňovaly i svědkyně P. J., D. G., D. H., K. H., A. J., S. K., A. K., A. N. a L. P. Jakkoliv by nepochybně tyto důkazy samy o sobě k usvědčení této obviněné nestačily, je zjevné, že ve vazbě těchto svědeckých výpovědí na ostatní provedené důkazy vina obviněné v podobě uvedených skutkových závěrů z provedeného dokazování vyplývá. Odvolací soud v tomto směru a zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil tyto výpovědi v konfrontaci se záznamy o odposleších telefonních hovorů a zaznamenanými SMS zprávami. Z uvedených důkazů pak mimo jiné vyplynulo, jakým způsobem mají svědkyně v případě kontaktování ze strany orgánů činných v trestních řízeních vypovídat. To se projevilo na obsahu jejich výpovědí, ve kterých buď úplně negovaly poskytování sexuálních služeb, případně změnily své předchozí výpovědi, v nichž tuto možnost připustily. Je tedy zřejmé, že zjištěný skutkový stav odráží tato konverzace mezi obviněnými a dívkami, které měly poskytovat prostituci, nikoliv však jejich procesní výpovědi před orgány činnými v trestním řízení.
59. Nejvyšší soud tak může konstatovat, že skutková zjištění, tak jak byla upřesněna rozsudkem odvolacího soudu, mají podklad v provedeném dokazování a nejsou v žádném (natož extrémním) rozporu s provedenými důkazy.
60. Jak již bylo konstatováno, obě obviněné dále brojí svými námitkami proti závěru, že se trestné činnosti dopustily jako členky organizované skupiny, obviněná M. pak proti závěru, že trestnou činností získala značný prospěch.
61. Z hlediska námitky obviněné M., že měla trestnou činností získat značný prospěch , je třeba konstatovat, že rozsah tohoto prospěchu obviněné jednoznačně vyplývá ze skutkových závěrů rozsudku odvolacího soudu, kdy součtem jednotlivých příjmů plynoucích z provozované prostituce, jak jsou jednotlivé případy popsány pod body 1) až 116), bylo zjištěno, že za posuzované období obviněná získala nejméně 54.319 EUR, 11.450 USD a 10.110 Kč, tedy částku v přepočtu převyšující 1.500.000 Kč. Tuto částku je nutno s ohledem na ustanovení §89 odst. 11 tr. zákona považovat za značný prospěch, který činní 500.000 Kč. Odvolací soud se také vypořádal i s další námitkou obviněné, proč není možné vycházet z účetnictví obviněné a z jakýchkoliv údajů o jejím podnikání, neboť v těchto se pochopitelně neodrazily příjmy z prostituce. Dalšími důkazy bylo prokázáno, že vklady od dívek provozujících prostituci byly ukládány na účet obviněné konspiračním způsobem, a to pod konkrétním mužským jménem, čímž byl zastřen jejich původ. Jestliže tedy obviněná uvádí, že neměla takové příjmy nebo obraty z prostituce, jaké byly zjištěny rozsudkem Městského soudu v Praze, pak opět zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění.
62. Stejný charakter mají i námitky obviněných proti závěru, že se trestné činnosti dopustily v rámci organizované skupiny , resp. jako členky takové skupiny. Ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu jsou vyjmenovány osoby, které byly zapojeny do provozování prostituce, neboť jejich účast vyplynula z provedených důkazů. Protože prostituce byla provozována nikoliv pouze na území České republiky, ale i v zahraničí, byla páchána prostřednictvím zprostředkovatelů z jiných států, což je nejvíce zřejmé u H. S., kterého je možné spojovat se zajištěním dívek pro prostituci do Maroka. Městský soud v Praze se také v rámci odůvodnění svého rozsudku vypořádal i s právní stránkou věci, tedy že za členy organizované skupiny je třeba považovat všechny členy, kteří mají na trestné činnosti určitý podíl, ať již byli nebo nebyli stíhání, a to i v případě, pokud nebyli ztotožněni, a to tehdy, pokud si pachatel uvědomuje, že trestnou činnost páchá v jejich součinnosti. Městský soud v Praze rovněž vysvětlil, že není ani potřebné, aby se uvedené osoby osobně či blíže znaly, neboť naprosto dostačuje pouze povědomí o existenci takových osob, které určitým způsobem participují na trestné činnosti, v tomto případě na zprostředkování prostituce. Rovněž obviněná T. B. svojí námitkou, že v rámci přisouzené trestné činnosti byla členkou organizované skupiny, ignoruje již zmiňovaná skutková zjištění založená a odůvodněná mimo jiné její komunikací se spoluobviněnou I. M. o tom, že došlo k zatčení jejich zahraničních spojek A. M. a E. N. v zahraničí. Již tato skutečnost ve spojení s dalšími důkazy jednoznačně svědčí o tom, že obviněná věděla o tom, že do zajištění a organizace dodání dívek k prostituci je zapojeno více lidí.
63. Další námitkou obviněné I. M. je její námitka o promlčení jejího trestního stíhání. Uvedenou námitkou se předně zabýval zcela vyčerpávajícím a správným způsobem ve svém rozhodnutí již Městský soud v Praze (viz str. 80 rozsudku). Uvedená námitka obviněné je navíc s ohledem na přisouzenou právní kvalifikace bezpředmětná. Jak již uvedl ve svém rozhodnutí Městský soud v Praze, úvahy o promlčení trestního stíhání obviněné by byly případné pouze v situaci, pokud by obviněná byla odsouzena pro trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zákona, k čemuž ale v posuzované trestní věci nedošlo.
64. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani žádnému z dalších zákonných dovolacích důvodů) neodpovídá ani poslední námitka obviněné I. M. ohledně nepřiměřenosti jí uloženého trestu . K této námitce lze v obecné rovině uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Citovaný dovolací důvod by mohl být naplněn pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trest, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména vyhodnocení kritérií podle §31 tr. zákona a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. K přezkumu výroku o trestu by mohl Nejvyšší soud přikročit pouze z toho hlediska, že by uložený trest byl tak extrémně přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Šlo by o krajní případ, kdy extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérií stanovenými zákonem by dosahoval ústavněprávní roviny, což by odůvodňovalo zásah dovolacího soudu.
65. Takový trest však obviněné v této trestní věci uložen nebyl. Obviněné I. M. byl v rámci zákonné trestní sazby, která je v §204 odst. 3 tr. zákona stanovena rozpětím od dvou do osmi let, uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let. Zjevně se tedy jedná o trest zcela v souladu s trestním zákonem. Namítá-li obviněná, že městský soud ve svém rozsudku uvedl, že obviněná se odsuzuje podle §204 odst. 3 tr. zákona, neuvedl však, zda se odsuzuje podle písm. a), b) či c) tohoto ustanovení, jehož prvními dvěma písmeny byla uznána vinou, pak tato námitka není Nejvyššímu soudu příliš srozumitelná. Uvedení konkrétního „písmene“, jak se toho obviněná domáhá, je z hlediska výroku o trestu bezpředmětné, neboť má význam pouze z hlediska výroku o vině z hlediska právní věty a zejména volby konkrétní právní kvalifikace. V tomto ohledu pak napadený rozsudek vadou netrpí.
66. Z hlediska námitky obviněné o nepřiměřené přísnosti trestu je třeba poukázat i na to, že odvolací soud reálně zvažoval již ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře čtyř až čtyř a půl roku. S ohledem na délku trestního stíhání však obviněné zcela důvodně nakonec trest uložil na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, tedy v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let.
67. Také peněžitý trest uložený obviněné (ve výši 150.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců) je zcela v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákona a ani u tohoto trestu nelze mít za to, že by se jednalo o extrémně přísný trest. Z hlediska důvodů pro uložení tohoto druhu trestu a stanovení jeho výše Městský soud v Praze náležitě zohlednil tu skutečnost, že obviněná trestnou činností získala částku převyšující 1.500.000 Kč.
68. Je tedy zjevné, že Městský soud v Praze při stanovení druhu a výměry obou trestů respektoval všechna zákonná kritéria stanovená pro ukládání trestu v trestním zákoně. Výrok
o trestu také náležitě odůvodnil. Do obou uložených trestů promítl jak okolnosti činu a jeho závažnost na straně jedné, tak přihlédl i k délce trestního řízení, která nebyla zaviněna obviněnou, v důsledku čehož obviněné uložil výrazně mírnější trest. Lze tedy uzavřít, že takto uložený tresty žádným ústavním deficitem netrpí.
69. S poukazem na nepřiměřenou délku trestního stíhání uplatnila další svoji námitku i obviněná T. B., když se domáhala toho, aby bylo její trestní stíhání právě s ohledem na nepřiměřenou délku trestního stíhání zastaveno .
70. Nejvyšší i Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatovaly nutnost respektování práva obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů, které je integrální součástí práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který mimo jiné rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního stíhání jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004, ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1324/2005-I., ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, nebo ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 42/2006, a nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. IV. ÚS 55/94, ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 70/97, a ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 7/03). Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou přitom jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale také i poškozeného (srov. slovo „každý“ v čl. 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, a je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že čl. 6 Úmluvy je třeba v první řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Stát prostřednictvím k tomu určených orgánů rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případná potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů.
71. Dále platí, že porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené lhůty k posouzení záležitosti stěžovatele, postupuje Evropský soud pro lidská práva (dále také jen „Soud“ či „ESLP“) tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení však Soud z čl. 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (srovnej např. rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku ze dne 22. 7. 1999, č. stížnosti 35586/97).
72. Ačkoliv Soud ani Evropská komise pro lidská práva nevyvodily z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního státu kompenzovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu, současně takovou formu kompenzace nevyloučily. Pokud jde o kompenzaci zmírněním trestu, touto otázkou se Soud již opakovaně zabýval a ve svých rozhodnutích zdůraznil, že národní orgán (soud) rozhodující ve věci musí uvést, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v. SRN ze dne 15. 7. 1982, srov. též Repík, Bohumil. K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie , č. 6-7/2001, s. 13). Za těchto podmínek má Soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval ESLP vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li tato podmínka splněna, Soud dospívá k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
73. Také Ústavní soud se v rámci své rozhodovací praxe v řadě svých rozhodnutí, ve kterých řešil otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, vyslovil pro závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04 atd.). V některých svých rozhodnutích pak přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96, sp. zn. II. ÚS 445/98, II. ÚS 7/03). Ani v jednom z případů však nezvolil možnost zastavení trestního stíhání, resp. nezrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí se závěrem, že výše uvedeným způsobem měly postupovat obecné soudy.
74. Nejvyšší soud považuje dále za potřebné z hlediska uvedené námitky poukázat na účel trestního řízení. Účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití (§1 odst. 1 tr. ř.). Trestní řízení je pak ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění shora vyjádřeného účelu trestního řízení, který se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů), je obecná akceptace závěru o možnosti trestní stíhání zastavit, zásadně nepřijatelná (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004, popř. ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 4 Tdo 448/2017). K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou, jak bylo naznačeno výše, jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor k posouzení, jaký prostředek zvolí. Nepochybně by mělo jít o takový prostředek, který je vlastní právnímu řádu toho kterého smluvního státu, resp. neodporuje jeho kogentním ustanovením.
75. Obviněné tedy lze přisvědčit v tom, že v předmětné trestní věci, ve které se konalo víceleté trestní řízení, docházelo k neodůvodněným a obviněnou nezaviněným průtahům, a že došlo k porušení jejího práva na přiměřenou délku řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako že takové zjištění je pro ESLP zpravidla důvodem pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Pokud se však nyní obviněná domáhá zastavení svého trestního stíhání v rámci zvoleného dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], pak nelze argumentaci obviněné, která z porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dovozuje nepřípustnost svého trestního stíhání a nutnost je zastavit, přisvědčit, a to jak po věcné stránce, tak i s přihlédnutím k tomu , že uvedenou námitku včetně odpovídající zdůvodnění měla uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
76. Uvedený dovolací důvod je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v §11 odst. 1 tr. ř. nebo v §11a tr. ř.
77. V této trestní věci pak obviněná namítala, že v daném případě bylo porušeno její základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě vyplývající z Úmluvy i Listiny s odkazem na nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tř. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je z hlediska předmětné námitky obviněné příslušný, je se zřetelem k povaze posuzovaného případu dále nutno vyjít především z ustanovení §223 odst. 1 tr. ř. Podle citovaného ustanovení soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., popř. z ustanovení §231 odst. 1 tr. ř., podle kterého, vyjde-li mimo hlavní líčení najevo mj. některá z okolností uvedených v §223 odst. 1 tr. ř., soud rozhodne o zastavení trestního stíhání. Okolnosti uvedené v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. jsou ty, s nimiž zákon spojuje důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, a v důsledku toho v něm nelze pokračovat a musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou zde vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. ř.) a do zásady legality (§2 odst. 3 tr. ř.). To platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu však znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení.
78. Jestliže se tedy obviněná dovolává s odkazem na (blíže nespecifikovaná) rozhodnutí ESLP toho, aby bylo její trestní stíhání zastaveno, pak je zřejmé, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy ani čl. 38 odst. 2 Listiny takovýto prostor nedávají, neboť nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu citovaných článků Úmluvy a Listiny samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy (obdobně srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 487/03, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 31, s. 357, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1208/2017, popř. ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 7 Tdo 86/2019). Argumentaci obviněné, která z porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dovozuje nepřípustnost svého trestního stíhání a nutnost jej zastavit, proto nelze přisvědčit.
79. Námitce obviněné nelze přisvědčit o to více, že je v dané trestní věci zjišťováno, že se námitkou obviněné ohledně neúměrné délky trestního řízení zabýval při svém rozhodování zejména odvolací soud, který při rozhodování o trestu vzal v úvahu též délku doby, která uplynula od spáchání trestného činu a obviněné uložil velmi mírný trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené v §204 odst. 3 tr. zákona, a to s jeho podmíněným odkladem výkonu.
80. S ohledem na výše uvedené, pokud tedy odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval porušení pravidla přiměřené délky řízení a tuto skutečnost zároveň kompenzoval zmírněním trestu, který byl uložen v nejnižší zákonné výměře, bez přímého výkonu, a současně byl odložen na kratší zkušební dobu (jakkoli při současném uložení jinak v zásadě symbolického peněžitého trestu), lze konstatovat, že odvolací soud svým rozhodnutím dostál požadavkům formulovaným ve výše citované judikatuře Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu na kompenzaci porušení práva obviněného plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy a zvolil zcela adekvátní a především českému právnímu řádu neodporující prostředek nápravy.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
81. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovoláních obou obviněných rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř .
82. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář