ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1181.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1181/2021-460
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 12. 2021 o dovolání, které podal obviněný O. N. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres Brno-venkov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 To 137/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 6/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného O. N. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 2 T 6/2021 , byl obviněný O. N. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v katastru XY, okres Brno-venkov, 1. 8. 2020 ve 14.10 hodin řídil na dálnici D1 v kilometru 205 ve směru jízdy od Brna na Vyškov nákladní soupravu sestávající z tahače Volvo, registrační značky XY, a návěsu Lamberet, registrační značky XY, kdy se plně nevěnoval řízení a při jízdě v pravém (stoupacím) jízdním pruhu v místě tří souběžných jízdních pruhů narazil pravou přední částí jím řízeného tahače do levé zadní části stojícího osobního automobilu Mazda 323 F, registrační značky XY, které zde stálo z důvodu defektu kola, neboť nezačal včas intenzivně brzdit. Nárazem tahače do odstaveného vozidla Mazda byl sražen M. G., nar. XY, který se v okamžiku nárazu pohyboval jako chodec po dálničním tělese oblečen v oranžové reflexní vestě v bezprostřední blízkosti vozidla Mazda. M. G., který byl pod vlivem alkoholu a drog (v jeho krvi bylo obsaženo 1,19 ‰ alkoholu, 200 ng/ml psychotropní látky metamfetaminu a 277 ng/ml psychotropní látky amfetaminu) při nehodě utrpěl polytrauma, tedy sdružené poškození několika pro život důležitých orgánů, a to mozku, plic, srdce, velkých cév, jater, sleziny, ledviny, dále mnohočetné zlomeniny, to vše doprovázeno velkou krevní ztrátou, které bylo bezprostřední příčinou jeho smrti .
Za to byl obviněný odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 2 (dvou) roků.
Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 2 T 6/2021, podal obviněný O. N. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 To 137/2021 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 To 137/2021, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 443–446), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že soudy nesprávně aplikovaly zásadu in dubio pro reo, kdy provedeným dokazováním vyvstaly mnohé otázky a pochybnosti ohledně příčin vzniku dopravní nehody a jejího zavinění. Soudní znalec Ing. Jaroslav Sedlák, Ph.D., uvedl, že i kdyby dovolatel započal s bržděním bez prodlení (v momentě vybočení před ním jedoucího vozidla), je nutné počítat s variantou, že ke střetu vozidel by došlo i tak. Podle znalce tedy nemohl střetu zabránit, přičemž jím uváděná střetová rychlost zcela jednoznačně předpokládá fatální následky na lidském životě. Přitom tvrzené prodlení s reakcí je otázka jedné či dvou sekund. Prodlení se započetím brzdného manévru zcela koresponduje s jeho obhajobou, kdy od počátku uváděl, že se pokusil střetu zabránit vyjetím do levého pruhu a nejprve tedy kontroloval situaci nalevo od něj ve zpětném zrcátku. Uvedené pochybnosti však byly vyhodnoceny v jeho neprospěch. Soudy se rovněž nijak nezaobíraly rozpory v závěrech znalce stran uváděné střetové rychlosti. Znalcem uváděná skutečná střetová rychlost 72,8 km.h-1 až 73,7 km.h-1 koresponduje s rychlostí 20,472222 m.s-1 , což je však rychlost ještě nižší, než se kterou znalec pracuje jako s rychlostí střetu v případě, že by dovolatel započal brzdit okamžitě. Slyšený znalec tedy ve svých závěrech připouští, že skutečná střetová rychlost byla nižší o 4 m.s-1 než jím uvažovaná střetová rychlost při okamžitém a tedy ideálním započetím brzdného manévru.
Dále obviněný namítl, že v napadených rozhodnutích zcela absentuje jakákoli konkretizace jednání, ve kterém by bylo možné spatřovat porušení jeho základní povinnosti řidiče, tedy, že se „plně nevěnoval řízení“. Absentují tu základní zákonné znaky objektivní stránky skutkové podstaty jemu za vinu kladeného trestného činu. Z provedeného dokazování žádný důkaz nesvědčí tomu, že se nevěnoval plně řízení, a tedy i v tomto ohledu je nutné konstatovat, že soud prvního stupně porušil zásadu in dubio pro reo. V řízení nebyla konkretizována jediná byť pouze nedbalost ze strany dovolatele, která by mohla zakládat jeho individuální trestněprávní odpovědnost. Pokud ovšem bylo v řízení prokázáno, že poškozený umístil výstražný trojúhelník do vzdálenost cca 1/3 určené bezpečné vzdálenosti, pak je tuto okolnost nutné hodnotit jako zcela zásadní pro vznik dopravní nehody a tudíž není možné dospět k jinému závěru, než že zavinění je možné spatřovat výlučně na straně poškozeného a dovolatel i při vynaložení veškerého možného úsilí nemohl střetu zabránit (což ostatně konstatuje i soudní znalec).
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí za použití §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný podle §226 písm. a), event. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby. Pokud dovolací soud nedospěje k závěru, že je možné již nyní takto rozhodnout, navrhuje obviněný, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení a následnému rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 26. 11. 2021, sp. zn. 1 NZO 969/2021.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že meritum dovolací argumentace tvoří zpochybnění závěrů soudů o porušení důležité povinnosti z jeho strany a výlučném zavinění dopravní nehody a škodlivého následku, což jsou námitky pod jím uplatněný dovolací důvod podřaditelné. Státní zástupce tyto shledal důvodnými.
Státní zástupce soudům vytkl, že v rámci dovolateli vytýkaného nerespektování povinnosti vymezené v §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu (nedostatečná míra věnování se situaci v silničním provozu) nijak nezohlednily tzv. reakční dobu řidiče. Tato je v praxi chápána jako určitá prodleva mezi detekcí objektu řidičem, jeho identifikací, rozhodováním a konáním před samotnou odezvou vozidla, která může být různě dlouhá v závislosti např. na denní a noční době, ovlivnění řidiče dalšími vjemy (jako je např. únava, stres či telefonování), úhlem pohledu řidiče na objekt (čím blíže O˚, tím rychlejší může být reakce) a podobně. Tato reakční doba přitom může být i významně vyšší, než 1 sekunda. Podle skutkových zjištění se dovolatel v momentě, kdy se mu odkryl výhled na vozidlo Mazda, pohyboval rychlostí 83 km/h. V takovém případě by pak za 1 sekundu zvažovanou v rámci reakční doby řidiče urazil 23,05 m, za 1,3 sekundy by urazil 29,965 m, a za 1,5 sekundy (což je hodnota pro obviněného nejpříznivější), by urazil dokonce 34,575 m. Při zohlednění reakční doby řidiče to znamená, že reálně mohl začít reagovat (tedy fakticky brzdit) až v momentě, kdy se nacházel 55,35 m před místem kolize (v případě reakční doby 1 sekundy), 48,435 m před místem kolize (v případě reakční doby 1,3 sekundy), resp. 43,825 m (v případě pro obviněného nejpříznivější reakční doby 1,5 sekundy). Začal-li přitom obviněný podle soudů brzdit ve vzdálenosti 38,1 až 45,7 m před zádí vozidla poškozeného, nemůže podle názoru státního zástupce obstát závěr soudů, podle kterého na odstavené vozidlo Mazda reagoval opožděně. Navíc nelze přehlédnout, že podle znalce i pokud by obviněný začal brzdit ihned v momentě odkrytí vozidla poškozeného, střetu by stejně nezabránil, pouze by do vozidla narazil nižší rychlostí. S ohledem na to, že k objasnění závažnosti hrozícího následku při nárazu mnohatunovým kamionem v rychlosti 37,3 km/h (což je varianta pro obviněného nejpříznivější) nebyl proveden žádný důkaz, je závěr soudů, že následky by v takovém případě mohly být menší, pouhou spekulací.
Ve vztahu k závěru o spoluzavinění poškozeného státní zástupce uvedl, že zásadní je, že poškozený významným způsobem porušil důležitou povinnost účastníka silničního provozu vyplývající z §26 odst. 3 zákona o silničním provozu, když výstražný trojúhelník umístil na okraj vozovky tak, aby byl pro přijíždějící řidiče včas a zřetelně viditelný, přičemž konkrétně na dálnici musí jít o vzdálenost nejméně 100 m. Poškozený však tuto povinnost nerespektoval a přes silný provoz na dálničním tělese výstražný trojúhelník umístil jen do cca ¼ zákonem požadované vzdálenosti, konkrétně v naprosto nedostatečné vzdálenosti 26 m za vozidlo, čímž obviněnému ztížil možnost ho v silném provozu na dálnici včas zpozorovat a adekvátně zareagovat.
Z uvedeného podle názoru státního zástupce vyplývá, že i pokud by byl shledán správným primární závěr soudů, že to byl také obviněný, kdo porušil důležitou povinnost uloženou podle zákona, o čemž má státní zástupce pochybnosti, pak protiprávní chování poškozeného bylo natolik významnou příčinou vzniku škodlivého následku, že jsou dány zásadní pochybnosti přinejmenším o naplnění znaku spočívajícího ve spáchání činu porušením důležité povinnosti obviněným ve smyslu odst. 2 §143 tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 To 137/2021, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 2 T 6/2021, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Brno-venkov přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 To 137/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným O. N. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví silniční doprava se specializací na technické posudky o příčinách dopravních nehod znalce Ing. Jaroslava Sedláka, Ph.D., a výslechu tohoto znalce, jehož obsah, zejména stran skutečné střetové rychlosti, obviněný hodnotí jako vnitřně rozporný) a z nich vyplývající vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména stran střetové rychlosti a reakční doby řidiče při zpozorování a následné reakci na překážku v silničním provozu, zjištění stran ideálního započetí brzdného manévru, míry spoluzavinění na straně poškozeného, resp. otázka okolností zásadních pro vznik dopravní nehody), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy nebyla žádnými důkazy prokázána jediná byť pouze nedbalost ze strany obviněného) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (obviněný uvádí, že se plně věnoval řízení, přičemž ve chvíli, kdy se mu odkryl výhled za před ním jedoucím vozidlem, pokusil se zabránit střetu s odstaveným vozem Mazda vyjetím do levého jízdního pruhu, nebylo však již v jeho silách střetu zabránit, přičemž má za to, že zavinění je možné spatřovat výlučně na straně poškozeného, který umístil výstražný trojúhelník ve zcela nedostatečné vzdálenosti a současně neměl na dálnici vůbec být).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých nalézací, potažmo odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že v toto směru obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Uvedené námitky tedy nelze pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný O. N. uplatnil, totiž znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
V rámci tohoto dovolacího důvodu tak není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod., jak ostatně činí v rámci podaného dovolání obviněný. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního , zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor částečně dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak v tomto rozsahu soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
V této souvislosti je proto třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť „ jinak by nebylo možné vynést odsuzující rozsudek soudem prvního stupně, který byl následně odsouhlasen i odvolacím soudem, neboť provedeným dokazováním vyvstaly mnohé otázky a pochybnosti ohledně příčin vzniku dopravní nehody a jejího zavinění “ , kdy porušení této zásady spatřuje rovněž v tom, že soud nijak blíže nekonkretizoval, čemu se dovolatel věnoval namísto řízení.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo, explicitně obviněným vznesené, Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obviněného a obžaloby, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod je však možno podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítá, že nebyly naplněny základní zákonné znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu, konkrétně pak znak „porušení důležité povinnosti“.
Obviněný byl shledán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt a spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo mu uloženou podle zákona .
Důležitá povinnost vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložená podle zákona je formulací natolik širokou, že postihuje porušení všech možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně života lidí. Za porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život , jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. R 11/1964). Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (srov. R 31/1966, shodně R 39/1963, R 5/1962). Když při vzniku smrtelného následku spolupůsobilo více příčin (jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání pachatele nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. R 72/1971).
Porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které s ohledem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. R 33/1972). Výpočet všech „důležitých povinností“ řidiče motorového vozidla není možný, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1501-1508).
Obviněnému je kladeno za vinu porušení §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu , podle něhož je řidič povinen věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích.
Jedná se o obecné ustanovení ukládající řidiči povinnost nerozptylovat svou pozornost a soustředit se na řízení motorového vozidla. Jde tedy o to, aby nebyl řidič vedle řízení motorového vozidla zaneprázdněn ještě jinou činností, jako třeba telefonováním za jízdy, pozorováním krajiny, laděním autorádia, zasíláním sms zpráv, apod. Nalézací soud konstatoval, že provedeným dokazováním nebylo možno vyvrátit obhajobu obviněného, že situaci v provozu sledoval, věnoval se pouze řízení a nerozptyloval se žádnou jinou činností, resp. takovou obhajobu se nepodařilo vyvrátit žádným důkazem, o něhož by mohlo být opřeno konkrétnější poznání, čím byla pozornost obviněného rozptýlena. Nalézací soud však dospěl k závěru, že pozornost obviněného rozptýlena zcela určitě byla, tedy, že se řízení vozidla plně nevěnoval, neboť bylo prokázáno, že na odstavené vozidlo Mazda reagoval pozdě. Uvedl proto, že nezbylo než porušení důležité povinnosti konstatovat pouze v obecné rovině (bod 6. rozsudku).
Jak obviněný, tak státní zástupce v rámci vyjádření k dovolání operují se základní premisou spočívající v tom, že doba pro reakci započala okamžikem, kdy se obviněnému odkryl výhled na odstavené vozidlo Mazda, které bylo do té doby skryto za blíže neustanovenou návěsovou soupravou. Státní zástupce rovněž rozvádí tzv. reakční dobu řidiče na překážku v silničním provozu. Obviněný na svou obhajobu uvádí, že neporušil žádnou důležitou povinnost, přičemž nebylo možno střetu tak jako tak zabránit. S uvedenou argumentací se Nejvyšší soud neztotožňuje. V této souvislosti poukazuje na to, že skutečnost, že se s dovoláním obviněného ztotožní státní zástupce v rámci vyjádření k dovolání, automaticky neznamená, že takovému dovolání bude vyhověno.
Úvodem je třeba uvést, že odstavené vozidlo není možno v projednávané věci označit za náhlou či neočekávanou překážku na pozemní komunikaci. Vozidlo bylo odstaveno v důsledku technického defektu, bylo označeno výstražným trojúhelníkem, byť v nesprávné vzdálenosti pro odstavení vozidla na dálnici, a poškozený v mezidobí od zastavení vozidla po jeho sražení stačil vystoupit, obléci si reflexní vestu, postavit za odstavené vozidlo výstražný trojúhelník a vyměnit pravé přední kolo. Je tedy zcela zjevné, že v tomto časovém úseku na něho reagovalo množství projíždějících automobilů, a to včetně nákladní soupravy, která se pohybovala před vozidlem obviněného, a která se odstavenému vozidlu vyhnula.
Soudní znalec uvedl, že bezpečný odstup vozidel při jízdě je 29,5 metrů, přičemž není možno prokázat, že by obviněný nedodržel bezpečný podélný odstup od blíže neustanoveného nákladního vozidla. Uzavřel však, že reakce obviněného byla pozdní, neboť svou reakci na odstavené vozidlo zahájil ve vzdálenosti 38,1 – 45,7 metrů před místem střetu, namísto ve vzdálenosti 78,4 metrů, což odpovídá vzdálenosti, kterou měl od odstaveného vozidla v okamžiku, kdy se mu na něj odkryl výhled. Podle znalce by i tak střetu nezabránil, neboť dovolatel nemohl provést úhybný manévr do levého jízdního pruhu, v němž se pohybovala osobní vozidla, nicméně jeho střetová rychlost by byla výrazně nižší. Znalec však rovněž uvádí, že velikost bezpečného podélného odstupu je limitována požadavkem, aby zadní vozidlo bylo schopno bezpečně zastavit za předním jedoucím vozidlem, které náhle zastaví, nebo na překážku nacházející se na vozovce. Je tedy nutno zvolit takovou rychlost a takový bezpečný odstup od předního vozidla, aby bylo možno včas reagovat na překážku na vozovce a vozidlo bezpečně zastavit. Tomu je třeba přizpůsobit jak rychlost, tak odstup od předního vozidla. Řidič smí přitom jet nejvýše takovou rychlostí, jaká mu umožní bezpečně zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. To platí zejména pro jízdu za snížené viditelnosti a při zapnutých světlech. Přitom musí řidič brát v úvahu vedle vlastní brzdné dráhy i reakční dobu a dráhu technické prodlevy brzd (srov. R 3/1969). Nalézací soud ostatně uvedené konstatuje i v rámci rozsudku, kdy v bodě 6. uvádí, že „ soud má za to, na rozdíl od soudního znalce, že obžalovaný měl udržet delší podélný odstup za před ním jedoucí nákladní soupravou (její existence nebyla sice potvrzena, ale ani nebyla vyvrácena, proto soud vychází z tohoto tvrzení obžalovaného) “. Jak z výpovědi obviněného, tak ze skutkových okolností se podává, že výhled na vozidlo Mazda, které se částečně kvůli absenci plného odstavného pruhu v místě střetu nacházelo v pravém jízdním pruhu ze tří podélných, měl částečně zakrytý před ním jedoucí nákladní soupravou. Obviněný rovněž uvedl, že si nevšiml žádného výstražného trojúhelníku, který byl postaven u kraje vozovky. Jeho výhled z kabiny nákladní soupravy mu tedy výhled na okraj vozovky neumožnil. Je tedy zřejmé, že výhledové možnosti byly omezené právě nedostatečným odstupem od před ním jedoucí nákladní soupravy.
Ačkoli nalézací soud konstatoval porušení důležité povinnosti pouze v obecné rovině, z odůvodnění rozsudku se podává, že porušení důležité povinnosti nevěnování se plně řízení je spatřováno v tom, že obviněný dostatečně nesledoval situaci v silničním provozu, kdy nepřizpůsobil rychlost svým výhledovým možnostem a nepřizpůsobil jim vzdálenost určenou pro bezpečný odstup od před ním jedoucí nákladní soupravy. Uvedené vyplývá z ustanovení zákona o silničním provozu. Z §18 odst. 1 zákona o silničním provozu se podává, že rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled . Z §19 odst. 1 zákona o silničním provozu se pak podává, že řidič vozidla jedoucí za jiným vozidlem musí ponechat za ním dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním . Nesmí se přitom spoléhat pouze na to, že snižování rychlosti jízdy mu bude signalizováno brzdovými světly vozidla jedoucího vpředu (srov. R 32/1989).
Spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, aby porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií se smrtelným následkem (srov. přiměřeně R 7/1965). Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. R 21/1981). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.
Z hlediska subjektivní stránky se tedy vyžaduje nedbalost [§16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku]. Zavinění z nedbalosti přitom není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného.
Obviněný jako profesionální řidič měl jistě povědomí o možných následcích kolize mezi jím ovládaným tahačem s návěsem a osobním vozem, případně lidskou bytostí. Nelze se ztotožnit s obviněným, že zavinění je možné spatřovat výlučně na straně poškozeného, jelikož ten umístil výstražný trojúhelník pouze do ¼ požadované vzdálenosti při odstavení vozidla na dálnici, což zabránilo obviněnému v adekvátní reakci. Příčinou dopravní nehody nebylo špatné postavení výstražného trojúhelníku, když tento obviněný podle svých slov vůbec neviděl, ale nesprávná jízda obviněného (odstup od nákladní soupravy jedoucí před ním a výhledovým možnostem nepřiměřená rychlost), kdy nebyl schopen včas reagovat na překážku nacházející se v jeho jízdním pruhu. Spoluzavinění poškozeného na dopravní nehodě vyhodnotily soudy na 30 %, kdy zásadní podle jejich závěru bylo porušení §26 odst. 3 zákona o silničním provozu o umístění výstražného trojúhelníku. Poškozený uvedenou povinnost porušil v tom, že na dálnici, kde je nutno umístit výstražný trojúhelník nejméně ve vzdálenosti 100 metrů za odstaveným vozidlem, tento umístil pouze 26 metrů za vozidlem.
Nejvyšší soud s ohledem na zásadu reformationis in peius tento závěr nijak zpochybnit nemůže. Nicméně se domnívá, že i případná nedostačená vzdálenost při umístění výstražného trojúhelníku na dálnici, nic na závěrech o vině obviněného a jeho podílu na příčině dopravní nehody změnit nemůže. Obviněným porušená povinnost, jeho výhledovým možnostem nepřizpůsobená rychlost a odstup od před ním jedoucí nákladní soupravy, byly zcela zásadními příčinami projednávané dopravní nehody. Jen nad rámec je možno se zamyslet nad situací v té variantě, kdy poškozený po zjištění defektu a zastavení vozidla ještě neměl čas vystoupit z vozidla a umístit výstražný trojúhelník. I v takovém případě by u krajnice stálo odstavené a ještě navíc nijak neoznačené vozidlo, přičemž na jízdě obviněného by se ničeho nezměnilo. Byl by poněkud absurdní závěr, že by bylo možno poškozenému v takovém případě přičítat k tíži, že ještě neměl čas výstražný trojúhelník postavit.
Za zcela v rámci projednávané věci nerelevantní shledává Nejvyšší soud odkazy na skutečnost, že se poškozený nacházel pod vlivem alkoholu a drog a byl mu uložen zákaz řízení. Poškozený se sice mohl takto sám dopustit trestného činu (bod 9. rozsudku), na jeho jednání či na jednání obviněného však nic z toho nemělo vliv. Příčinná souvislost zde není dána.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými. Nelze rovněž přehlédnout ani skutečnost, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného O. N. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu