ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.696.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 696/2021-312
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 50 To 350/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 112/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného P. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 9. 2020, sp. zn. 8 T 112/2019, byl obviněný P. P. uznán vinným jednak zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 6. 4. 2019 v době od 21.45 do 22.00 hod. v Plzni, XY, před domem na adrese XY, po předchozí slovní rozepři ohledně venčení psa, nejméně jednou udeřil do obličeje, nejméně jednou se o to pokusil a dále strčil do horní části těla poškozeného J. S., nar. XY, přičemž se poškozený snažil údery vykrýt rukami a následně upadl na zděný sloupek s elektroměrem, kdy poté obžalovaný opakovaně kopl J. S. mj. do holeně pravé nohy, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, napadením ze strany obžalovaného došlo u poškozeného nejméně k otoku měkkých tkání při pravé straně nosu, spinální zlomenině dolního konce těla kosti holenní (tibie) s posunem a šikmé zlomenině horního konce těla kosti lýtkové (fibuli) s drobným mezifragmentem a posunem, přičemž toto poranění si vyžádalo ošetření ve Fakultní nemocnici v XY s následnou operací a hospitalizací v době od 6. 4. 2019 do 11. 4. 2019, kdy poškozený byl po dobu více než šest týdnů, nejméně však od 6. 4. 2019 do 24. 6. 2019, omezen v běžném způsobu života tím, že musel na pravé noze nosit nejdříve sádrovou dlahu, posléze ortézu fixující shora uvedenou zlomeninu a i následně se mohl pohybovat jen za použití francouzských holí, což trvalo po dobu nejméně tří měsíců .
Za to byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků.
Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 9. 2020, sp. zn. 8 T 112/2019, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině i trestu.
O podaném dovolání rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 50 To 350/2020 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 9. 2020, č. j. 8 T 112/2019-249, podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. P. na podkladě totožného skutkového stavu uznal vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což jej podle §146 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 (dva a půl) roku, jehož výkon byl podle ustanovení §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 (dvou) let.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 50 T 350/2020, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 289–293), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a dále, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Obviněný je toho názoru, že jeho vina nebyla oběma soudy prokázána nade všechnu rozumnou pochybnost, když zejména Okresní soud Plzeň-město vzal za pravdivou výpověď poškozeného J. S., přestože tato obsahuje nejen nepřesnosti, ale i zjevné nepravdy a naopak neuvěřil dovolateli, přestože jeho výpověď byla od počátku konzistentní a neobsahovala žádné rozpory ani s vyjádřením znalce či se znaleckým posudkem. Nebylo nade všechnu pochybnost zjištěno, kdo předmětný brachiální incident vůbec vyvolal, kdo se bránil a kdo naopak na druhého účastníka konfliktu útočil. Jelikož poškozený na ulici původně nebyl, když se dovolatel bavil s jeho ženou, je zjevné, že poškozený naopak na místo samé dorazil s cílem jej napadnout. Trvá na tom, že se z jeho strany jednalo o nutnou obranu ve smyslu §29 tr. zákoníku, kdy se toliko bránil útoku ve smyslu přímého brachiálního násilí ze strany J. S. a jeho manželky, která jej dokonce ohrožovala kamenem. Poukázal na to, že poškozený je muž na svůj věk velmi vitální a soudy nemohou automaticky presumovat, že člověk pokročilého věku je vždy obětí, jak učinily v projednávané věci, a nikoli potenciálním agresorem, kterým podle dovolatele v rámci incidentu byl. Má za to, že ve věci došlo k deformaci přímých důkazů, a to v jeho neprospěch, kdy napadený rozsudek odporuje principu in dubio pro reo a rozhodnutí trpí extrémními vnitřními rozpory. Zcela nejednoznačný je pak závěr týkající se zranění poškozeného, resp. skutečnosti, kdy ke zranění poškozeného došlo, přičemž na základě zásady „in dubio pro reo“ je pouze zřejmé to, že poškozenému opravdu nohu nepřekopl či nepřekopal, jak tento tvrdil a že tedy k jeho klíčovému zranění došlo jinak (ale pouze způsobem, jaký je logicky možný) a nejspíše i jindy (dříve či později, není vůbec jasné, že by ke zranění poškozeného došlo právě při opření se o zděný sloupek s elektroměrem či při smyšleném pádu). K otázce přiměřenosti nutné obrany obviněný uvedl, že byl poškozeným nejdříve napaden chycením za krk a úderem pěstí do levé tváře, když následně byl dokonce nucen vyhledat lékařskou pomoc (dne 6. 4. 2019 navštívil lékaře L. O.) a o jeho dalších zdravotních problémech svědčí i další zdravotní dokumentace, která byla v řízení doložena, a úlevy v zaměstnání, které po dobu jednoho měsíce musel čerpat. Obviněný zdůraznil, že k obraně nepoužil nějakou zbraň či něco podobného, ale podle svých slov se útoku bránil „holýma rukama“. Zranění poškozeného vznikla spíše nešťastnou náhodou a není vůbec jisté, zda se tak stalo v bezprostřední příčinné souvislosti s jednáním dovolatele. Navíc nelze přehlédnout, že poškozený byl podporován další osobou, jeho manželkou, která byla připravena útočit na dovolatele velkým kamenem. Rovněž tak i mechanismus vzniku klíčového zranění, které má být tzv. rotační zlomeninou, neodpovídá tomu, co se snažil prokázat poškozený a jeho manželka, a sice že by zranění měla vzniknout po kopech, když znalec tuto možnost dokonce přímo vyloučil. Poškozený měl ucítit bolest nohy podle své výpovědi až po údajném kopání do holeně, ale ne po údajné rotaci, kdy pouze podle uvedeného částečně padl a částečně stál, je tedy zcela pravděpodobné, že ke zranění došlo až v momentě, kdy se dovolatel snažil utéci a poškozený se jej snažil pronásledovat. Z výpovědi poškozeného a jeho manželky vyplývalo jednoznačně, že poškozený po celou dobu až do odchodu odsouzeného stál na nohou a podle znaleckého posudku neměl poškozený na noze jediný hematom, který by mohl ukazovat na nějaký kop dovolatele. Obviněný dále rozvedl důkazní situaci, maje za to, že z objektivních důkazů, jakými byl znalecký posudek znalce MUDr. Řehulky a lékařské zprávy stran zranění, které oba protagonisté při incidentu utrpěli, jednoznačně vyplývá, že popis poškozeného, jak mělo dojít k jeho zraněním, není objektivně možný. Poškozený si mohl nohu zaklínit, což sám připustil, že se stalo, mohl špatně našlápnout či, jak vyplývá z výpovědi jeho manželky, mohl upadnout až později a nohu si zranit. Rovněž uvedl, že výpověď poškozeného obsahovala zjevné logické lapsy, kdy byl tento důkaz rovněž soudy naprosto neformován v jeho neprospěch. Obviněný má proto za to, že učiněná skutková zjištění obou rozhodujících soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, zvláště pak s výpovědí samotného poškozeného, což je nezákonné.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 9. 2020, sp. zn. 8 T 112/2019, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 50 To 350/2020, a poté aby postupoval podle §265k odst. 1 tr. ř. za použití ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. a přikázal odvolacímu soudu, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 28. 4. 2021, sp. zn. 1 NZO 312/2021.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. Lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí obou soudů, str. 9–12 rozsudku nalézacího soudu a str. 3–6 rozsudku odvolacího soudu. V souladu s okresním soudem označil krajský soud za vyvrácenou verzi skutkového děje prosazovanou obviněným, podle které byl útočníkem poškozený a obviněný se pouze bránil. O vině obviněného svědčí přímé důkazy, přičemž jeho jednání znaky nutné obrany nevykazuje. Obviněný svou argumentaci buduje na zpochybňování skutkových zjištění soudů a polemice s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy. Argumentace tohoto typu je však v dovolacím řízení zásadně bezpředmětná. V konečném důsledku se jedná o námitky neopodstatněné, neboť obviněný nejednal za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku; naopak znaky trestného činu naplnil, jak správně uzavřely soudy. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Podmínky pro zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění tak podle názoru státního zástupce splněny nejsou, způsob hodnocení důkazů a skutková zjištění soudů je naopak třeba respektovat, a při hodnocení správnosti právní kvalifikace vycházet z nich.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 50 To 350/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Plzni odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozeného J. S., kterou označuje za rozpornou a obsahující zjevné nepravdy, a svou vlastní výpověď, kterou naopak označuje za od počátku konzistentní, nerozpornou a v souladu s dalšími provedenými důkazy, a dále výpověď svědkyně V. S., manželky poškozeného, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Hynka Řehulky a výpověď tohoto znalce, lékařské zprávy vztahující ke zranění poškozeného a zdravotnická dokumentace a další podklady potvrzující, že byl dovolatel nucen vyhledat lékařskou pomoc a čerpat úlevy v zaměstnání) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran toho, kdo incident vyvolal, kdo se bránil a kdo naopak útočil, otázky fyzického zdraví poškozeného a jeho násilnických sklonů, zjištění, kdy došlo ke zranění, tj. šroubovité zlomenině poškozeného a jakým mechanismem), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. vyplývá z nich, že jeho jednání vykazovalo všechny znaky nutné obrany) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy uvádí, že celý incident započal hádkou mezi dovolatelem a manželkou poškozeného, přičemž následně se na místě činu objevil poškozený, který na dovolatele fyzicky zaútočil jako první, kdy jej chytil za krk a udeřil jej pěstí do levé tváře, a jeho manželka pak dovolatele ohrožovala kamenem, načež byl následně nucen vyhledat lékařské ošetření; dále uvedl, že ke zraněním poškozeného došlo až v momentě, kdy se dovolatel snažil utéct a poškozený se jej pokusil pronásledovat, přičemž mechanismus zranění neodpovídá tomu, že by dovolatel poškozenému nohu překopl či překopal, resp. ke zranění poškozeného došlo jinak a jindy, například po pádu či vystavením dolní končetiny nepřirozenému tlaku či krutu).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť důkazy byly soudy naprosto deformovány v jeho neprospěch, přičemž „ pokřivená interpretace reality je ale kromě toho, že je naprosto spekulativní “, pak především zcela v rozporu se „ zásadou in dubio pro reo “.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo, explicitně obviněným vznesené, Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Jak uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod., jak obviněný činí v rámci podaného dovolání .
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto obviněný ve svém dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Soudy vycházely zejména ze svědeckých výpovědí a listinných důkazů, zejména pak znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vypracovaném na osobu poškozeného a lékařských zpráv vztahujících se k dovolateli i poškozenému.
Nalézací soud věnoval náležitou pozornost zejména otázce věrohodnosti přímých svědků, a zejména pak dovolatele. Vyslechl svědky, včetně známých a sousedů poškozeného i dovolatele, kteří se vyjádřili k osobě dovolatele a jeho vztahu s poškozeným. Lze odkázat zejména na body 17. a 18. rozsudku soudu prvního stupně, kde nalézací soud shrnul obsahy výpovědí a z nich se podávají informace, které jej vedly k závěru, že ve věci v podstatě existovaly dvě verze událostí. V bodě 19. pak rozvedl, na podkladě jakých úvah se přiklonil k verzi uvedené poškozeným, resp. proč neuvěřil výpovědi dovolatele a jeho manželky. Vyjádřil se rovněž k otázce zranění a určitému rozporu mezi tím, jak mechanismus zranění subjektivně popsal poškozený a jak tento popsal znalec, přičemž stěžejní je zde závěr, že ke zranění poškozeného došlo v souvislosti s atakem obviněného na jeho osobu (body 20. a 21. rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud uvedl, že poškozený „ nemusel moment uvedeného zranění, s ohledem na stresovou situaci, správně vnímat “, přičemž „ i pokud by poškozený upadl hypoteticky z důvodu bolesti v důsledku kopu obžalovaným, pořád by se jednalo o zranění související s útokem obžalovaného, totéž by pak platilo, pokud by si poškozený zaklínil nohu u popelnice z důvodu převýšení “ (bod 20. rozsudku nalézacího soudu). Zcela bez pochybností tak bylo podle nalézacího soudu prokázáno, že zranění bylo způsobeno jednáním obviněného, resp. jak dodává Nejvyšší soud, v souvislosti s útokem obviněného na osobu poškozeného. Odvolací soud se pak jak se skutkovými, tak s právními závěry nalézacího soudu ztotožnil. Odvolací soud toliko vypustil právní kvalifikaci jednání obviněného rovněž jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 22. rozsudku odvolacího soudu).
Výše uvedeným závěrům nižších soudů nelze ničeho vytknout, a to i s přihlédnutím k argumentaci obviněného. Nelze tak ve věci shledat rozpory mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, natož pak rozpor extrémní, který by opravňoval Nejvyšší soud k zásahu do skutkových zjištění učiněných nižšími soudy. Dokazování bylo provedeno v souladu s trestním řádem respektující všechny požadavky práva na spravedlivý proces. S ohledem na uvedené je nutno konstatovat, že skutkové závěry soudů učiněné ve věci jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a vymezené skutky byly zastřešeny příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného, jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzím uvedeným poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněný dále vznesl námitku, že předmětné jednání není trestným činem, neboť mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně, kteroužto by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna způsobem neregulérním, neboť byla uplatněna pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, nesprávně zjištěný skutkový stav a zejména pak jeho vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.
Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat . Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen . Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Pouhá přestávka v boji, po níž lze očekávat pokračování (např. útočník upadl, ale je nadále bojeschopný), by však nestačila. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana již přípustná (např. když útočník ukončil fyzické napadení, kterým úmyslně způsobil ublížení na zdraví, odchází a v tom okamžiku po něm poškozený hodí kamenem, nelze takové jednání považovat za nutnou obranu). Nemůže už jít o případ nutné obrany, jakmile se pachatel dopustí činu, když útok na něho byl již skončen (srov. R 77/1952).
Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku . Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná . U nutné obrany se tedy nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality (srov. R II/1965) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 397–414.
Toto subjektivní pojetí dává soudu směrnici, aby jednak posuzoval podmínky nutné obrany s určitou velkorysostí (blahovolně) a jednak tyto podmínky zvažoval především z hlediska představ osoby, která se brání. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel (srov. B 3/1983-15, dále i R 41/1980 a R 18/1982). Subjektivní pojetí však nelze absolutizovat, neboť by mohlo dojít k ospravedlnění závažných a zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení situace, založeného např. na trestuhodné nepozornosti, v důsledku čehož by bránící se osoba neodpovídala za následky, pokud by obrana byla v souladu s jejími mylnými představami. Nelze tedy zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách bránící se osoby, když vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok. V projednávané věci však tyto podmínky splněny nejsou.
V projednávané věci soudy správně dovodily závěr, že se o nutnou obranu nejednalo. Nalézací soud uvedl, že neuvěřil obhajobě obviněného ani svědkům vypovídajícím ve prospěch obhajoby (svědkyně L. P., manželka obviněného, P. B.), což i dostatečně odůvodňuje, když uvádí jednotlivé rozpory mezi svědeckými výpověďmi i výpovědí obviněného (zejména body 19. a 21 rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud jen stručně připomíná, že neshledal v hodnocení důkazů soudem prvního a potažmo ani druhého stupně takové vady v procesu dokazování, zejména pak hodnocení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Soud prvního stupně logicky odůvodnil, proč nepovažuje výpovědi svědků za věrohodné, což potvrdil i odvolací soud a Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje. V souladu s těmito závěry proto soud prvního stupně nereflektoval tato svědectví ani při tvorbě skutkové věty, kde není o předešlém fyzickém útoku na obžalovaného ani zmínka, přičemž toto je v souladu s rozpory v jednotlivých svědectvích (např. podle svědkyně L. P. se obviněný údajnému útoku nijak nebránil, přičemž rovněž uvedla, že viděla, že se dovolatel a poškozený strkali a obviněný jí sdělil, že se s poškozeným popral). Nalézací soud se otázce nutné obrany nijak výrazně nevěnoval, neboť tato možnost s ohledem na vyvozená skutková zjištění ani nepřicházela v úvahu. Uvedl pouze, že „ jednání obžalovaného nelze považovat za obranu “ (bod 21. rozsudku nalézacího soudu). Poukázal na to, že celý incident vyvolala skutečnost, že svědkyně V. S. venčila psa bez vodítka, z něhož měl obviněný údajně obavy, přičemž z dokazování vyplynulo, že se jednalo o staršího a špatně se pohybujícího nemocného psa bez jakékoli historie agresivního chování. Jinými slovy obviněný „ konfliktní situaci vyvolal naprosto bezdůvodně “. Zaútočil přitom na podstatně staršího člověka, než je on sám (věkový rozdíl je bezmála 45 let), kdy v rámci své obhajoby tuto skutečnost velmi nevhodně bagatelizuje. Z provedeného dokazování vyplynulo, že útočníkem byl právě obviněný, čímž se možnost aplikace ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku eliminuje.
Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. Nadto z kontextu celého odůvodnění odvolacího soudu vyplývá právě to, že odvolací soud odmítá skutkovou verzi obhajoby a její hodnocení důkazů, a i pokud by ji připustil, pak by v tomto neshledal naplnění podmínek pro aplikaci §29 tr. zákoníku o nutné obraně.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu