ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.926.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 926/2021-1273
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2021 o dovolání, které podala obviněná E. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 3 To 371/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 39/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné E. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 90 T 39/2019, byla obviněná E. S. uznána vinnou
pod bodem 1. výroku o vině zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku , a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že nejméně od roku 2013 do 29. 4. 2016, kdy byl syn umístěn v Krizovém centru pro děti a mládež, v místě svého trvalého bydliště v XY na ulici XY, v Brně i na dalších blíže neurčených místech psychicky týrala svého nezletilého syna AAAAA (pseudonym), nar. XY, kterého měla po rozchodu s otcem dítěte v dané době v péči, a to tak, že s nezletilým manipulovala a negativně ho ovlivňovala vůči jeho otci J. S., nar. XY, kdy soustavně a opakovaně v přítomnosti nezletilého negativně hodnotila osobu otce, konstruovala smyšlené události, o kterých věděla, že se nikdy nestaly, tyto před nezletilým opakovala a nutila ho učit se je zpaměti, zejména že se o něj otec špatně staral, nedával mu najíst, bil ho, společně se sousedkou se ho snažil uškrtit, zavíral ho do úložného prostoru postele, na které se sousedkou souložil, také nezletilého nutila naučit se zpaměti smyšlené události o tom, že měl být fyzicky trestán učitelkami v mateřské školce, kdy následně pod tímto nátlakem a manipulacemi nezletilý tyto negativní informace o otci, o sousedce či učitelkách odříkával před různými osobami, a to i na OSPOD, před lékařkou, znalkyní, ve školce i na soudě v rámci opatrovnického řízení; při realizaci soudně stanovených asistovaných styků s otcem, které probíhaly ve Fondu ohrožených dětí a poté v zařízení Spondea, nezletilému dávala přesné pokyny, jak se má ve vztahu k otci chovat a co má říkat, následně jej za projevy radosti ze setkání s otcem trestala, a to i fyzicky bitím po zadku rukou či vařechou, nebo jej odměňovala, pokud se choval podle jejího přání, kdy takto posilovala závislost syna na své osobě a současně jeho obavy z otce, a tento intenzivní a stále se stupňující psychický nátlak na dítě a nesprávné výchovné působení mělo za následek odmítavý a výrazně narušený vztah dítěte k otci, kdy při stycích s otcem plakal, otce odmítal a asistované styky musely být s ohledem na psychický stav dítěte ukončeny, přičemž tímto emočně poškozujícím vlivem obžalované došlo k narušení zdravého psychosociálního vývoje dítěte, u něhož se rozvinul syndrom CAN v podobě pocitů tísně a smutku, rezignovaných, úhybných a izolujících obranných strategií, slabých zdrojů ke zvládání stresu, potlačených potřeb a jejich neadaptivního prosazování jako důsledek emoční a citové deprivace, narušeného sociálního vývoje - neschopnosti navazovat smysluplné vztahy až sociální izolace chlapce, akcentovaně nízkého sebehodnocení, potlačované emocionální spontaneity a posléze jejího impulsivního, nekontrolovaného uvolňování,
pod bodem 2. výroku o vině přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku , a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v období od 29. 4. 2016 do 2. 6. 2017, kdy byl syn svěřen do péče otce, v XY na ulici XY v XY, kde byl nezletilý v dané době soudně umístěn, ohrožovala zdravý citový a mravní vývoj svého nezletilého syna AAAAA, nar. XY, a to tak, že vždy v době asistovaného styku, který probíhal 1x týdně v prostorách centra, opakovala dítěti smyšlenky o negativním chování otce, jehož se měl vůči němu dopustit, ačkoliv věděla, že se nezakládají na pravdě, nutila syna, aby je odříkával a přitom si ho opakovaně natáčela na mobilní telefon, vyčítala mu styky s otcem, vyhrožovala mu, že pokud se s ním bude dobrovolně vídat, tak už ji nikdy neuvidí, opakovaně jej naváděla, aby se umístění do centra a stykům s otcem bránil a z centra utekl, křičela na něho „ať se vzchopí“ a i jinak na něj verbálně útočila, kdy toto její chování mělo negativní vliv na psychický stav nezletilého, který po těchto setkáních plakal, opakovaně se u něj před plánovanými setkáními s matkou projevily psychosomatické problémy jako bolesti břicha, nevolnost, strach, nervozita, kdy si ničil oblečení okusováním, bál se reakcí matky a na její návštěvu se netěšil, přičemž v bodě 1 a 2 takto jednala, přestože byla opakovaně a dlouhodobě ze strany odborníků upozorňována na nevhodnost svého chování a jeho negativní působení na psychiku dítěte, kdy stresové reakce dítěte mohla i sama pozorovat,
pod bodem 3. písm. a) a b) výroku o vině přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku (kterého se dopustila vůči poškozeným J. S., otci jejího nezletilého syna AAAAA, a H. Č., kdy svým jednáním chtěla přitížit otci dítěte v probíhajícím opatrovnickém řízení, ovlivnit rozhodnutí soudu v této věci a zabránit tak styku otce se synem, o který usiloval, a cíleně zamýšlela poškodit dobrou pověst a čest J. S. a narušit jeho vztah se synem),
pod bodem 4. písm. a) - k) výroku o vině přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku (kterého se dopustila vůči učitelům mateřské školky A. B., Z. P. a P. M., soudci JUDr. Michalu Hoskovcovi působícímu v rámci opatrovnického řízení týkajícího se jejího nezletilého syna, J. S. a H. Č. a soudci Mgr. Milanu Prchalovi, přičemž svým jednáním se snažila J. S. přitížit v probíhajícím opatrovnickém řízení vedeném u Okresního soudu pro Brno-venkov pod sp. zn. P 277/2013, ovlivnit rozhodnutí soudu v této věci ve svůj prospěch a cíleně zamýšlela poškodit dobrou pověst a čest J. S. a narušit jeho vztah se synem),
pod bodem 5. písm. a) - d) výroku o vině přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku (kterého se dopustila vůči J. S., JUDr. Michalu Hoskovcovi, L. Š., sociální pracovnici působící u Městského úřadu XY, přestože věděla, že jí podávané informace nejsou pravdivé, kdy se takto snažila vyvolat trestní řízení proti soudci, aby dosáhla změny v rozhodování v opatrovnickém řízení a zabránila styku dítěte s jeho otcem, a mohla způsobit trestní stíhání sociální pracovnice a svým jednáním cíleně zamýšlela poškodit dobrou pověst a čest J. S. a narušit jeho vztah se synem),
pod bodem 6. písm. a) - b) výroku o vině přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku (kterého se dopustila vůči JUDr. Michalu Hoskovcovi s úmyslem vyvolat trestní řízení proti soudci činnému v opatrovnickém řízení, jehož byla účastníkem, aby ovlivnila opatrovnické řízení ohledně syna ve svůj prospěch, a vůči J. S. a Z. P. a A. B. s úmyslem vyvolat proti označeným osobám trestní řízení, kdy chtěla ovlivnit opatrovnické řízení ohledně jejího syna AAAAA ve svůj prospěch),
pod bodem 7. výroku o vině přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku (kterého se dopustila vůči J. S. a JUDr. Michalu Hoskovcovi, přičemž věděla, že jí podávané informace se nezakládají na pravdě a mohou vést k zahájení trestního stíhání proti J. S. a JUDr. Michalu Hoskovcovi, které takto chtěla iniciovat a cíleně zamýšlela poškodit dobrou pověst a čest J. S. a narušit jeho vztah se synem),
a to na podkladě skutkového stavu podrobně popsaného ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu.
Za to byla obviněná odsouzena podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4,5 (čtyři a půl) roku.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 90 T 39/2019, podala obviněná odvolání , a to do výroku o vině i o trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 3 To 371/2020, a to tak, že odvolání obviněné jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 3 To 371/2020, podala obviněná E. S. dovolání (č. l. 92–94), v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Dovolatelka namítla, že soud neprovedl důkazy, které by potvrzovaly její obhajobu, neměla možnost výpovědi ani u soudu nalézacího, ani u soudu odvolacího. Uvedla, že „ při soudním jednání měl soudce v úmyslu vykonat další soudní jednání, při kterém mělo být provedeno jako důkaz jí navrhované přehrání kamerových záznamů, které předložila, ale tyto nebyly provedeny “ .
Ve vztahu ke skutku popsaném pod bodem 1. výroku o vině dovolatelka namítla, že se k vytýkanému jednání nedoznala. Závěry soudů jsou proto závislé pouze na výpovědi nezletilého dítěte, které s ohledem na svůj věk nemůže dostatečně přesně hodnotit její jednání. Má za to, že některých fyzických útoků vůči nezletilému se mohly dopustit i jiné osoby zaměstnané v institucích, které poškozený nezletilý navštěvoval. Její jednání svědčí spíše o přehnané péči a snaze o zbavení se negativních vlivů na syna ze strany jiných osob. Závěry soudu o jejím manipulativním chování jsou spíše v rovině teoretické, než v konkrétním popisu skutku. Rovněž nesouhlasí se závěry znaleckého posudku Mgr. Martiny Landové. Znalkyně podle ní neučinila dostatečný závěr o tom, že by výlučně její jednání způsobilo poškozenému nezletilému škodlivý následek, resp. že ke škodlivému následku nepřispěla i jiná příčina, např. vliv dalších osob. Dovolatelka má rovněž za to, že nebyla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podle §198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku kladeného jí za vinu, a to ve znaku „po delší dobu“, kdy považuje formulaci skutkové věty za nedostatečnou, neboť pokud mezi jejím aktivním jednáním byly delší časové přetržky, pak nebyl naplněn znak soustavnosti, jak má na mysli zákon.
Ve vztahu ke skutku popsaném v bodě 2. výroku o vině namítla, že v rozhodnutí nalézacího soudu absentuje přesné určení povinnosti, kterou měla porušit. Připomněla, že styky s dítětem byly v předmětném období hlídané a ona tak neměla možnost synovi cokoliv říkat. Má za to, že skutek popsaný pod bodem 2. výroku o vině neměl být kvalifikován jako samostatný trestný čin, neboť jsou dány důvody faktické konzumpce se skutkem popsaným pod bodem 1. výroku o vině. V této souvislosti se zmínila o jí předkládaných kamerových záznamech prokazujících její nevinu. K obsahu těchto záznamů měla být vyslechnuta se zaměřením na to, jak ona sama subjektivně vnímala skutečnosti tam zaznamenané. Jestliže ale soudy takový důkaz neprovedly, neboť jej označily jako nadbytečný, bylo na místě v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout zprošťujícím rozsudkem.
Ve vztahu ke skutku popsaném v bodě 3. výroku o vině namítla, že soudy nedostatečně odůvodnily, v čem spatřují její pohnutku přivodit bývalému manželovi poškozenému J. S. trestní stíhání, případně jej vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy, nebo mu způsobit jinou vážnou újmu. Zdůraznila, že měla v úmyslu řádně věc objasnit, resp. to, jak celou situaci subjektivně vnímala. Na tom nic nemohla změnit ani skutečnost, že podezření stran poškozeného J. S. nebylo prokázáno a věc byla policejním orgánem odložena.
Stran skutku popsaného v bodě 4. výroku o vině obviněná uvedla, že sama viděla na krku syna drobné zranění a také pořídila další fotografie zranění syna i své osoby J. S. Obdobně jako v případě skutku popsaného v bodě 3. má za to, že soudy opět dostatečně nezdůvodnily, v čem spatřují speciální pohnutku ve smyslu ustanovení §345 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zákoníku. Zdůraznila, že se dožadovala řádného prošetření podaných oznámení, která vycházela z jejího subjektivního vnímání situace. Považuje za nevysvětlitelné, že policie odložila de facto všechna jí podaná trestní oznámení.
K námitce týkající se skutku popsanému v bodě 5. výroku o vině dovolatelka uvedla, že se pouze dožadovala řádného projednání chování otce jejího nezletilého syna. Zároveň chtěla, aby soudce JUDr. Michal Hoskovec řádně protokoloval, neboť jeho protokolaci vnímala jako nesprávnou. Pokud jde o sociální pracovnici L. Š., tak uvedla, že nebylo jejím úmyslem přivodit jí neoprávněně trestní stíhání, ale pouze považovala informace, které sociální pracovnice podávala soudu, za nepravdivé. Pracovnice schovávala otce ve své kanceláři a viditelně otci stranila a vše za něj vyřizovala. Obviněná uvedla, že všechny informace, které ve svých podáních uvedla, subjektivně sama vnímala nebo je měla zprostředkovány od nezletilého poškozeného AAAAA.
Ve vztahu ke skutku popsaném v bodě 6. výroku o vině obviněná zdůraznila, že je právem účastníka řízení namítat nesprávnost protokolace a trvat na provedení listinných důkazů. Co se týká poškozeného J. S. a poškozených učitelů mateřské školy shodně jako u ostatních skutků uvedla, že jednala na základě informací, které obdržela od nezletilého poškozeného Z. S. Má rovněž za to, že soudy nedostatečně odůvodnily závěr, že jejím úmyslem bylo ovlivnit opatrovnické řízení.
Stran skutku týkající se jednání popsaného v bodě 7. výroku o vině namítla, že se z její strany jednalo o nezpůsobilý pokus, neboť předtím než podala trestní oznámení na poškozené J. S., H. Č. a JUDr. Michala Hoskovce, ve věci již bylo orgány činnými v trestním řízení rozhodnuto. Z tohoto důvodu jim nemohlo její jednání objektivně přivodit trestní stíhání. Soudy tak měly za dané situace rozhodnout zprošťujícím rozsudkem.
S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla, aby dovolací soud rozsudek prvního stupně i usnesení soudu druhého stupně zrušil. Dále pak, aby ve věci sám rozhodl tak, že obviněnou ve všech bodech zprošťuje obžaloby.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 14. 7. 2021, sp. zn. 1 NZO 486/2021.
Poté, co zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, vyjádřila se k námitkám obviněné ve vztahu k jednotlivým skutkům tak, jak byly formulovány ve výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu.
K námitkám obviněné vztahující se ke skutku popsaném v bodě 1. výroku o vině nalézacího soudu podotkla, že trestný čin týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků, kdy obviněný udržuje protiprávní stav od jeho počátku do jeho ukončení. Dílčí akty tak nelze považovat za dílčí útoky, které by v jednotlivosti mohly odůvodnit trestní odpovědnost obviněného. Týrání představuje vyvolání a udržení negativních pocitů vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními pachatele udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení. Je tedy naprosto dostačující a odpovídající požadavku jasné formulace skutku, pokud byl skutek vymezen časovým úsekem od roku 2013 do 29. 4. 2016. Ve skutkové větě je dostatečně popsáno, jakým způsobem v uvedeném období obviněná zacházela a jaké následky mělo její chování na psychiku nezletilého poškozeného. Stran námitky nenaplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty páchání činu po delší dobu státní zástupkyně s odkazem na rozhodnutí R 20/1994 – I. uvedla, že tato podmínka byla v projednávaném případě jednoznačně naplněna, neboť se z její strany jednalo o cílenou a dlouhodobou manipulaci nezletilého poškozeného tak, aby získal ke svému otci negativní vztah a tomu přizpůsobil své chování, což činila prostřednictvím citového týrání nezletilého poškozeného, což pociťoval jako těžké příkoří. Dalšími námitkami ve vztahu k tomuto skutku pak podle státní zástupkyně obviněná zpochybňuje skutková zjištění prostřednictvím zpochybnění provedených důkazů. Ty však byly soudy hodnoceny v souladu s jejich obsahem jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Takto provedené důkazy pak umožnily učinit závěr, že jednání obviněné bylo příčinou psychických problémů jejího nezletilého poškozeného syna.
Ve vztahu k námitkám dovolatelky týkajících se skutku popsaného v bodě 2. výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu státní zástupkyně konstatovala, že tento skutek se odehrával v jiném časovém období nežli skutek popsaný v bodě 1. výroku o vině. K vytýkanému jednání došlo za situace, kdy obviněná neměla nezletilého poškozeného ve své výhradní péči, ale byl umístěn v XY. Během asistovaného styku na nezletilého poškozeného negativně působila a naváděla jej vůči poškozenému J. S. i proti pobytu v tomto centru, vyčítala mu styky s otcem a vyhrožovala mu, že ji už nikdy neuvidí. Předmětný trestný čin spáchala tím, že porušila důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, která je upravena §869 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Použití výchovných prostředků je poté limitováno čl. 16 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Každé duševní nebo tělesné násilí je ve flagrantním rozporu s pravidly danými touto Úmluvou (srov. čl. 19 Úmluvy). Vytvářením nenávistných postojů u nezletilého poškozeného k poškozenému J. S., jeho otci, obviněná budovala nezletilému poškozenému pokřivený systém morálních hodnot a ničila jeho rodinné vazby na druhého rodiče, a to přesto, že na nevhodnost takového chování byla opakovaně upozorňována. Naplnila tak znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte, kdy její jednání bylo reálně způsobilé zapříčinit následek předpokládaný §201 tr. zákoníku. K námitce obviněné týkající se faktické konzumpce skutku popsaného pod bodem 2. výroku o vině skutkem 1. výroku o vině státní zástupkyně uvedla, že o ní není možné uvažovat, a to již s ohledem na to, že oba skutky jsou vymezeny odlišnými časovými obdobími. K námitkám stran neúplnosti provedeného dokazování uvedla, že v daném případě nelze shledat, že by se jednalo o případ tzv. opomenutých důkazů. Soudy se důkazními návrhy důsledně zabývaly a vysvětlily, proč k jejich provedení nepřistoupily. Státní zástupkyně ve shodě s odvolacím soudem rovněž podotkla, že se obviněná rozsáhlými kamerovými záznamy sama usvědčuje, neboť neustále nahrává nezletilého poškozeného, přičemž je z nahraných materiálů zřejmý charakter naučených odpovědí na sugestivně položené manipulativní otázky. Stran aplikace zásady in dubio pro reo soudům nelze vyčítat, že se přiklonily k verzi událostí podpořené řádně provedenými důkazy.
K námitce obviněné týkající se nenaplnění subjektivní stránky trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupkyně uvedla, že je v tomto případě důležité oddělit povědomí pachatele o nepravdivosti vzneseného obvinění a úmysl někomu přivodit trestní stíhání. U povědomí pachatele o nepravdivosti vzneseného obvinění zákon vyžaduje úmysl přímý. V projednávaném případě si obviněná byla vědoma toho, že vůči poškozeným osobám vznáší nepravdivá obvinění, kdy tyto konstruovala bez jakéhokoliv reálného podkladu či informací od poškozeného nezletilého. V případě úmyslu někomu přivodit trestní stíhání postačuje i úmysl eventuální. Obracela-li se obviněná na orgány činné v trestním řízení, případně ostatní instituce, pak jednala v úmyslu přímém, a to přivodit poškozeným trestní stíhání, to vše za účelem eliminovat styk nezletilého poškozeného s jeho otcem – poškozeným J. S. Příslušného soudce opatrovnické věci JUDr. Michala Hoskovce obvinila z ovlivňování opatrovnického řízení a braní úplatku, a to pouze z důvodu své nespokojenosti s vedením a výsledkem opatrovnického řízení. Musela vědět, že její tvrzení mohou zapříčinit trestní stíhání tohoto soudce. Obdobně nepravdivě obvinila svého bývalého manžela a otce nezletilého poškozeného – J. S. a jeho údajnou přítelkyni H. Č., a to dokonce z toho, že chtěli nezletilého poškozeného zabít. Z fyzického násilí vůči nezletilému poškozenému obviňovala učitelky a učitele Mateřské školy XY, A. B., Z. P. a P. M. Z manipulace se spisovým materiálem obvinila sociální pracovnici Městského úřadu ve XY L. Š. s tím, že měla provádět nepravdivé zápisy a ovlivňovat psycholožku. Ve všech případech však bylo prokázáno, že jí nezletilý poškozený žádné údaje o jednání výše zmíněných osob nesdělil a veškeré tvrzené skutečnosti jsou z její strany smyšlené. Soudy proto správně posoudily jednání obviněné podle přísnější trestní sazby. Ve vztahu k bývalému manželovi chtěla narušit jeho rodinné vztahy nebo mu způsobit jinou vážnou újmu, u jeho údajné družky se snažila jí způsobit jinou vážnou újmu. Ostatní chtěla vážně poškodit v zaměstnání, příp. povolání.
Ve vztahu k námitce obviněné proti označení jejího jednání popsaného v bodě 7. výroku o vině jako trestného, když se mělo podle ní jednat o nezpůsobilý pokus, státní zástupkyně uvedla, že údaje uváděné obviněnou jsou nepravdivé. Pokud ve věci rozhodovaly orgány činné v trestním řízení, nikdy nedošlo k vydání meritorního rozhodnutí, proto na podkladě dovolatelkou podávaných trestních oznámení mohlo dojít k dalšímu prověřování skutečností nasvědčujících tomu, zda byl či nebyl spáchán trestný čin, zvláště za situace, kdy svá trestní oznámení stále rozšiřovala.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané odvolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně státní zástupkyně vyjádřila souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K vyjádření státní zástupkyně zaslala obviněná Nejvyššímu soudu dne 6. 9. 2021 repliku včetně rozsáhlého doplnění dovolání obsahujícího kopie materiálů ze spisu, protokoly o řízení před soudem, podrobné vylíčení všech skutkových okolností z její perspektivy, fotografie a kamerové záznamy. Dovolatelka rekapitulovala průběh řízení po obsahové i formální stránce a zdůrazňovala, že celou dobu mluvila pravdu a že byla odsouzena na podkladě nepoctivého jednání soudů nižších stupňů, kde jí nebyla dána adekvátní možnost se obhájit. Závěrem svého vyjádření uvedla, že nevěří neveřejným zasedáním a nechápe, proč by je měl Nejvyšší soud konat. Trvá na tom, aby její věc byla rozhodnuta za účasti veřejnosti, aby si na věc mohl každý udělat vlastní názor.
Ve vztahu k tomuto podání obviněné, které sama označila jako doplnění dovolání a vyjádření k vyjádření státní zástupkyně, Nejvyšší soud uvádí, že jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, která byla podána obviněnou prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř., neboť rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., je možná pouze po dobu dovolací lhůty .
V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že obviněná výše zmíněné podání doručila až po uplynutí lhůty k podání dovolání, tedy po dni 24. 5. 2021 (rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno obviněné i obhájci dne 24. 3. 2021), současně jej nezaslala prostřednictvím advokáta, proto je tedy toto doplnění bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k němu při svém rozhodování nepřihlížel.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 3 To 371/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou E. S. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod uplatněný dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná namítla nesprávné hodnocení důkazů (zejména své vlastní výpovědi, výpovědi poškozeného nezletilého AAAAA, kamerových záznamů, které předkládala soudům, znaleckého posudku Mgr. Marcely Landové, znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace psychologie dětí a dospělých; spadá sem i námitka neprovedení jejího výslechu k tomu, jak vnímala situaci zaznamenanou na kamerových záznamech jí pořízených v krizovém centru a opomenutí přehrání dalších kamerových záznamů) a z toho vyplývající vadná skutková zjištění (zejména stran toho, jak jako matka vnímala situaci nezletilého poškozeného, resp. toho, zda její podání mohla být z jejího subjektivního hlediska opodstatněná a zda synem manipulovala), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že z provedených důkazů nevyplývají závěry učiněné soudy nižších stupňů, kdy z nich není možné ani v jediném bodě učinit závěr o její vině) a předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvádí, že ve všech případech, kdy podala trestní oznámení nebo jiné podání, učinila tak buďto na základě vlastního hodnocení situace, jíž byla účastníkem, nebo na podkladě informací od nezletilého poškozeného AAAAA; nezletilému poškozenému nikdy neublížila, naopak sama viděla na jeho krku drobná poranění svědčící o zranění nezletilého jeho otcem J. S.).
Takto uplatněné námitky obviněné jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů, a potažmo vlastní verzi skutkových událostí. Ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k zásadní revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotněprávním posouzení skutku vycházely. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod v tomto rozsahu nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná E. S. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněné, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v její neprospěch. Podle jejího názoru měly soudy v případě jednání popsaného pod bodem 2. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout zprošťujícím rozsudkem.
Obecně lze k námitce porušení zásady in dubio pro reo uvést, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího totiž porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Procesnímu právu účastníka navrhnout v rámci své obhajoby důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se o tzv. opomenuté důkazy , tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takový případ nejedná, neboť nalézací soud se možností provedení všech důkazů, včetně kamerových záznamů, řádně zaobíral a poskytl obviněné téměř neomezený prostor k prezentaci svého náhledu na projednávaný případ a důkazy provedené v trestním řízení. Z protokolů o hlavním líčení i z nich pořízených zvukových záznamů (zejména z protokolů o hlavním líčení ve dnech 29. 7. 2020 a 30. 7. 2020, založených na č. l. 965–993) se podává, že všem důkazním návrhům obviněné na přehrání záznamů bylo vyhověno. Jak v hlavním líčení dne 29. 7. 2020, tak v hlavním líčení dne 30. 7. 2020, byly strany dotázány, na provedení kterých navrhovaných důkazů trvají, případně, zda činí návrhy na doplnění dokazování. Obhajoba navrhla „pouze“ vyhotovení revizního znaleckého posudku na osobu obviněné a výslechy svědků D. S., J. L., M. P., P. A. a F. R. Dále se z protokolů podává, že obviněná se v průběhu celého trestního řízení obsáhle vyjadřovala ke všem skutečnostem kladených jí za vinu, stejně jako k provedenému dokazování. Její námitka, že soud neprovedl bez dalšího jí navrhované přehrání kamerových záznamů či že ji opomněl vyslechnout k obsahu dříve provedených kamerových záznamů, proto postrádá opodstatnění.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Tuto konkrétní námitku však obviněná explicitně nevznesla, kdy toliko kritizovala některé skutkové závěry a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
Přestože obviněná považuje skutková zjištění za nesprávná a neúplná, skutková zjištění nalézacího soudu obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňují zákonné požadavky na dokazování ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním extrémní nesoulad.
Za námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod lze považovat námitku obviněné, že svým jednáním pod bodem 1. výroku o vině nenaplnila kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a to ve znaku páchání činu „po delší dobu“, kdy časové vymezení učiněné nalézacím soudem ve skutkové větě považuje za nedostatečné. Podle obviněné mohly mít jednotlivé dílčí útoky mezi sebou delší časové přetržky, které by způsobily, že by nebyl naplněn znak soustavnosti.
K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, a páchá takový čin po delší dobu .
Objektem trestného činu týrání svěřené osoby je zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob . Týráním je zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. R 20/1984-I.). Přímým pachatelem tohoto trestného činu může být jen ten, kdo vykonává ve vztahu k týrané osobě péči nebo výchovu. Může to být i manžel matky, který není rodičem dítěte, nebo druh matky, jestliže byl pověřen pomáhat při výchově. Po subjektivní stránce je třeba úmyslu (§15 tr. zákoníku).
Vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním (srov. R 20/1984-I.), musí se při páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících . V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, a naopak. Z hlediska zavinění postačí ve vztahu k okolnosti páchání činu po delší dobu ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1933–1937).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 913/2017, konstatoval, že „ trvajícím trestným činem je trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Zákonodárce při vymezení trvajícího trestného činu spatřuje škodlivost činu právě v tom, že pachatel udržuje protiprávní stav a postihováno je toto udržování protiprávního stavu. Míra škodlivosti takového trestného činu pro společnost se postupem doby buď nemění, anebo se zvětšuje tím více, čím déle čin trvá. Trestný čin trvající se posuzuje jako čin jediný. “ Podle Nejvyššího soudu lze uvedené závěry bez dalšího vztáhnout i na trestný čin týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku, neboť obě ustanovení dopadají v zásadě na obdobnou trestnou činnost, kdy §198 tr. zákoníku je speciálním ustanovením vůči §199 tr. zákoníku. Vzhledem k charakteru tohoto trestného činu jako trestného činu trvajícího je zcela dostačující vymezení skutku tak, aby byl znám okamžik vzniku protiprávního stavu a doba, po kterou byl protiprávní vztah udržován.
Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že na jednání pachatele je třeba nahlížet jako na celek. Pokud tedy takové jednání spočívá jak v ojedinělých fyzických trestech (kdy poškozeného nezletilého AAAAA bila po zadku rukou či vařechou, pokud projevil radost ze setkání s otcem), tak v častějším psychickém působení pachatelky na poškozeného (manipulace a negativní ovlivňování vůči otci, intenzivní a stupňující se psychický nátlak). Ve svém souhrnu je takové jednání nepochybně způsobilé naplnit znak „týrání“ ve smyslu citovaného ustanovení. Právě ojedinělé fyzické útoky v průběhu trvalého psychického násilí mají svůj význam v tom, že zvyšují intenzitu působení na psychiku dotčené osoby, a tím přispívají k tomu, že tato osoba žije v podstatě v nepřetržitém psychickém stresu a vnímá jednání pachatele jako těžké příkoří (srov. rozh. Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 7 Tdo 342/2011). V posuzovaném případě jde zjevně o týrání jak psychické, tak i fyzické, které vyvolalo u nezletilého pocit těžkého příkoří.
Z výše uvedeného vyplývá, že dílčí akty negativního působení na nezletilého poškozeného nelze považovat za dílčí útoky, které by naplňovaly skutkovou podstatu trestného činu, ale je potřebné na jednání obviněné nahlížet jako na celek, kdy svým jednáním vyvolávala protiprávní stav a ten po dobu více než dvou let udržovala. Konkrétně je jí kladeno za vinu, že nejméně od roku 2013 do 29. 4. 2016 za účelem prosazení vlastního zájmu působila na poškozeného nezletilého AAAAA tak, že s ním manipulovala a negativně ho ovlivňovala vůči jeho otci – poškozenému J. S., kdy soustavně a opakovaně v přítomnosti nezletilého negativně hodnotila jeho osobu, konstruovala smyšlené události, o kterých věděla, že se nikdy nestaly, tyto před nezletilým opakovala a nutila ho učit se je zpaměti, zejména, že se o něj otec špatně staral, nedával mu najíst, bil ho, společně se sousedkou se ho snažil uškrtit, zavíral ho do úložného prostoru postele, na které se sousedkou souložil, apod. Nezletilého poškozeného nutila naučit se zpaměti smyšlené události o tom, že měl být fyzicky trestán učitelkami v mateřské školce, kdy následně pod tímto nátlakem a manipulacemi nezletilý tyto negativní informace o otci, o sousedce či učitelkách odříkával před různými osobami, a to i na OSPOD, před lékařkou, znalkyní, ve školce i na soudě v rámci opatrovnického řízení; při realizaci soudně stanovených asistovaných styků s otcem, které probíhaly ve Fondu ohrožených dětí a poté v zařízení Spondea. Dávala mu přesné pokyny, jak se má ve vztahu k otci chovat a co má říkat, následně jej za projevy radosti ze setkání s otcem trestala, a to fyzicky bitím po zadku rukou či vařechou, nebo jej odměňovala, pokud se choval podle jejího přání, kdy takto posilovala závislost syna na své osobě a současně jeho obavy z otce. Tento intenzivní a stále se stupňující psychický nátlak na dítě a nesprávné výchovné působení mělo za následek odmítavý a výrazně narušený vztah nezletilého poškozeného k otci, kdy při stycích s otcem plakal, otce odmítal a asistované styky musely být s ohledem na psychický stav dítěte ukončeny. Tímto emočně poškozujícím vlivem obviněné došlo k narušení zdravého psychosociálního vývoje dítěte, u něhož se rozvinul syndrom CAN v podobě pocitů tísně a smutku, rezignovaných, úhybných a izolujících obranných strategií, slabých zdrojů ke zvládání stresu, potlačených potřeb a jejich neadaptivního prosazování jako důsledek emoční a citové deprivace, narušeného sociálního vývoje – neschopnosti navazovat smysluplné vztahy až sociální izolace chlapce, akcentovaně nízkého sebehodnocení, potlačované emocionální spontaneity a posléze jejího impulsivního, nekontrolovaného uvolňování. Obviněná u poškozeného nezletilého AAAAA cíleně vyvolala výrazně odmítavý a negativní vztah vůči druhému rodiči, kterého dítě mělo původně rádo a mělo s ním bezproblémový vztah do té míry, že způsobila u dítěte narušení psychosociálního vývoje, což se postupně projevilo psychosomatickými i neurotickými projevy. Majetnicky jej používala jako nástroj svých zájmů a pouhý prostředek svého nesmiřitelného boje proti jeho otci bez patřičného zájmu o to, co je pro dítě dobré a jak na nezletilého její chování vůči němu i okolí působí. Nikterak nepřihlížela k tomu, že má nezletilý se svým otcem pěkný vztah a nárokovala si jej jako své výlučné vlastnictví. Citově jej vydírala a vnucovala mu myšlenku, že když bude projevovat sympatie k otci a bude mu svěřen do péče, už ji nikdy neuvidí. Deformovala tak jeho systém morálních hodnot i jeho vztah k realitě, kdy byl nucen opakovat smyšlenky, o kterých věděl, že nejsou pravdivé. Tak činila, přestože byla na nevhodnost tohoto chování vůči poškozenému nezletilému opakovaně upozorňována.
Nejvyšší soud podotýká, že takovéto jednání není v žádném případě pochopitelné, natož akceptovatelné. V rámci rodičovské odpovědnosti dané zákonem i morálními pravidly naší společnosti je povinností rodičů o děti pečovat s ohledem na jejich nejlepší zájem a potřeby, neboť se jedná o mimořádně psychicky i fyzicky zranitelné lidské bytosti, kterým podobná příkoří mohou způsobit újmu, která bude negativně ovlivňovat celý jejich život. V tomto směru je možno odkázat na pečlivé odůvodnění nalézacího soudu, zejména pak body 162. – 165. odůvodnění rozsudku, kde soud shrnul skutková zjištění, ke kterým dospěl po podrobném dokazování, která následně v bodech 166. – 169. zastřešil příslušnou právní kvalifikací. Vycházel přitom nejen z výpovědí poškozeného nezletilého AAAAA, která je významně a přesvědčivě podporována znaleckým posudkem Mgr. Marcely Landové, znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, ale i dalších znaleckých posudků – PhDr. Marie Vignatiové, PhDr. Jiřího Mezníka a PhDr. Ivany Holešovské, zpracovaných na nezletilého poškozeného v předcházejícím opatrovnickém řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. P 277/2013, popřípadě v předchozím trestním řízení. Dále vycházel z výpovědi poškozeného otce J. S., svědkyně D. J., a mnohých listinných důkazů – např. trestního oznámení XY na ulici XY, kdy stav nezletilého poškozeného po příchodu do tohoto centra popsali i zaměstnanci tohoto centra, konkrétně jeho vedoucí I. P., M. D. a sociální pracovnice S. B., dále ze zpráv organizace Spondea či příslušného OSPOD při Městském úřadu XY, zprávy psychologa Mgr. Milana Tělupila, zpráv ošetřující lékařky nezletilého poškozeného M. U. a psycholožky J. N. Odvolací soud v bodě 7. odůvodnění svého usnesení při plné aprobaci závěrů nalézacího soudu navíc podotkl, že obviněná se mimo jiné usvědčuje sama předloženými kamerovými záznamy, ze kterých je zřejmý charakter naučených odpovědí na jí sugestivně pokládané manipulativní otázky.
Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněná u poškozeného nezletilého vyvolala a udržovala pocit těžkého příkoří po dobu více než dvou let, což je nutné považovat za jednání naplňující bezezbytku znak kvalifikované skutkové podstaty §198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, tedy páchání činu „po delší dobu“. Její námitku proto lze mít za zcela neopodstatněnou.
K námitce obviněné, že v případě skutku popsaném v bodě 2. výroku o vině nalézacího soudu a kvalifikovaného jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku absentuje přesné určení povinnosti, kterou měla porušit, Nejvyšší soud uvádí, že uvedeného přečinu se dopustí ten, kdo byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti.
Objektem trestného činu ohrožování výchovy dítěte je zájem na řádné výchově dětí , která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen řádný rozumový, mravní a citový vývoj dítěte. Péče o dítě patří k nejdůležitějším povinnostem rodičů ve vztahu k dítěti. Představuje nejvýznamnější oprávnění i povinnosti se zřetelem na zabezpečení výchovy dítěte v nejobecnějším měřítku, v jehož rámci kromě zdraví dítěte zahrnuje i péči o jeho všestranný tělesný, rozumový, mravní i citový vývoj. Takto vymezená péče je tedy chápána široce tak, aby zahrnovala zajištění všech nejen základních, ale i se zřetelem na harmonický vývoj dítěte, dalších významných potřeb. O závažné porušení povinnosti pečovat o dítě jde tehdy, když osoba, která tuto povinnost má, ji závažným způsobem poruší, což svědčí o tom, že uvedený znak není naplněn porušením každé povinnosti pečovat o dítě, ale jen takovým, které lze označit za závažné porušení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1275/2017).
Vzájemná práva a povinnosti rodičů a dětí jsou obsažena v části druhé, hlavě druhé, 3. oddílu občanského zákoníku (§855 – §923 občanského zákoníku), rodičovská zodpovědnost je pak upravena ve 3. pododdílu v ustanovení §865 – §909 občanského zákoníku.
Podle §855 odst. 1, 2 občanského zákoníku rodiče a děti mají vůči sobě povinnosti a práva. Těchto vzájemných práv a povinností se nemohou vzdát, učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu. Účelem povinností a práv k dítěti je zajištění morálního a hmotného prospěchu dítěte.
Podle §858 občanského zákoníku rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.
Podle §865 odst. 1 občanského zákoníku rodičovská zodpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven.
Podle §875 odst. 1 občanského zákoníku vykonávají rodiče rodičovskou zodpovědnost v souladu se zájmy dítěte.
Podle §884 odst. 1 občanského zákoníku mají rodiče rozhodující úlohu ve výchově dítěte. Rodiče mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině. Výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte.
Použití výchovných prostředků rodičů vůči dítěti je vyjma výše zmíněných ustanovení limitováno i Úmluvou o právech dítěte začleněnou do našeho právního řádu sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o právech dítěte. Podle čl. 16 odst. 1 Úmluvy nesmí být žádné dítě vystaveno svévolnému zasahování do svého soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence ani nezákonným útokům na svou čest a pověst. Podle čl. 19 odst. 1 Úmluvy jsou smluvní státy této úmluvy činit všechna potřebná zákonodárná, správní, sociální a výchovná opatření k ochraně dětí před jakýmkoli tělesným či duševním násilím, urážením nebo zneužíváním, včetně sexuálního zneužívání, zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo vykořisťováním během doby, kdy jsou v péči jednoho nebo obou rodičů, zákonných zástupců nebo jakýchkoli jiných osob starajících se o dítě.
Obviněné je kladeno za vinu, že v době od 29. 4. 2016 do 2. 6. 2017, kdy byl nezletilý poškozený AAAAA svěřen do péče otce a soudně umístěn v XY, mu vždy v době asistovaného styku v prostorech centra opakovala smyšlenky o negativním chování otce, jehož se měl vůči němu dopustit, ačkoliv věděla, že se nezakládají na pravdě, nutila jej, aby je odříkával a přitom si ho opakovaně natáčela na mobilní telefon, vyčítala mu styky s otcem, vyhrožovala mu, že pokud se s ním bude dobrovolně vídat, tak už ji nikdy neuvidí, opakovaně jej naváděla, aby se umístění do centra a stykům s otcem bránil a z centra utekl, křičela na něho „ať se vzchopí“ a i jinak na něj verbálně útočila, kdy toto její chování mělo negativní vliv na psychický stav nezletilého, který po těchto setkáních plakal, opakovaně se u něj před plánovanými setkáními s matkou projevily psychosomatické problémy jako bolesti břicha, nevolnost, strach, nervozita, ničil si oblečení okusováním, bál se reakcí matky a na její návštěvu se netěšil. Tímto jednáním podle skutkové věty odsuzujícího rozsudku ohrožovala ve výše zmíněném období citový a mravní vývoj nezletilého poškozeného. Je vhodné poznamenat, že vyjma důkazů již zmíněných výše je obviněná usvědčována i obsahem policejního spisu Policie ČR, Městského ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality, sp. zn. KRPB-154543/ČJ-2017-060273, a také jí předloženými kamerovými záznamy, ze kterých je jasně patrné její nevhodná komunikace s nezletilým poškozeným, a na kterých je u nezletilého poškozeného patrný strach, stres a napětí z vypjatých situací, které se obviněná nijak nesnažila deeskalovat (srov. body 72. - 73. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud specifikoval porušení konkrétní povinnosti jak ve výroku o vině svého rozsudku, tak v odůvodnění svého rozsudku, kde uvedl, že „ péče o dítě patří k nejdůležitějším povinnostem rodičů ve vztahu k dítěti vedle ostatních povinností vyplývajících z rodičovské péče “ , a je zakotvena v §858 a násl. občanského zákoníku (srov. bod 171. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), kdy „ obviněná porušila svou povinnost pečovat o citový, rozumový a mravní vývoj dítěte, do jehož zdravého utváření obžalovaná svým jednáním zasáhla velmi podstatně právě vzhledem k intenzitě jednání obžalované, kdy na základě lživých a manipulativních informací i po umístění syna do krizového centra nadále podporovala jeho neodůvodněný negativní postoj k otci, vedoucí až ke zjištěným negativním důsledkům v psychosociální oblasti poškozeného, lze dovodit, že se v tomto případě jednalo o závažné porušení její povinnosti o dítě pečovat, resp. jiné důležité povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, což se u nezletilého syna projevilo i psychickými a psychosomatickými problémy, naplnila po subjektivní i objektivní stránce zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku “ (srov. body 173. – 174. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). S uvedeným závěrem se Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem ztotožňuje (srov. bod 15. odůvodnění usnesení odvolacího soudu) a dodává, že obviněná se jakožto matka zpronevěřila prakticky všem povinnostem své osoby jakožto rodiče, kdy neumožnila vykonávat rodičovskou zodpovědnost druhému rodiči, jednala bez zájmu o prospěch nezletilého odmítající veškeré odborné rady a deformující mravní a citový vývoj nezletilého poškozeného, jeho rodinných vazeb a morálních hodnot v přímém rozporu s jeho zájmy, čímž prohlubovala negativní následky svého předcházejícího jednání vůči němu. Je tak na místě uzavřít, že námitku obviněné stran absence stanovení porušení konkrétní povinnosti v případě právní kvalifikace jednání popsaného pod bodem 2. výroku o vině, shledal Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou.
Další námitka obviněné se týká tzv. faktické konzumpce, kdy má za to, že její jednání popsané v bodě 2. výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu, které bylo soudy kvalifikováno jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, by mělo být konzumováno skutkem popsaným v bodě 1. výroku o vině a kvalifikovaným jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.
K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že faktická konzumpce je chápána jako případ, kdy jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo málo významným produktem základního trestného činu. Faktická konzumpce pak je důvodem vylučujícím jednočinný souběh trestných činů, který vychází z pravidla, že každý skutek má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení (srov. rozhodnutí č. 25/1964 Sb. rozh. tr.), jež na něj dopadají. Zjištění, že se v konkrétním případě jedná o faktickou konzumpci, nelze opírat jen o srovnání trestních sazeb v úvahu přicházejících trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu, ale je na ni nutné usuzovat z faktického průběhu činu (rozhodnutí č. 10/1987-II. Sb. rozh. tr.). Právě podle okolností, za nichž byl čin spáchán, a s přihlédnutím k jeho povaze a závažnosti (společenské škodlivosti) je možné dojít k závěru o tom, zda je trestný čin prostředkem jen relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 35/2011 Sb. rozh. tr.) a je tedy namístě faktickou konzumpci dovodit.
V projednávané věci se však nejednalo o jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako jednočinný souběh trestných činů, ale jednalo se o na sebe navazující jednání, kdy každé takové jednání lze kvalifikovat jako samostatný trestný čin. Koncepce skutkové věty pak tomu odpovídá, kdy jsou jednotlivé skutky odděleny mezerami a očíslovány.
Je důležité zmínit, že skutky pod bodem 1. a 2. výroku o vině jsou ohraničeny různým časovým obdobím a oba definují jednání naplňující skutkovou podstatu příslušných trestných činů. Skutek popsaný pod bodem 1. výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu je časově vymezen od roku 2013 do 29. 4. 2016, kdy obviněná v době, kdy měla svěřeného nezletilého poškozeného do své péče, jej manipulovala vůči otci, nutila jej učit se smyšlenky obviňující otce a další poškozené nazpaměť, kdy nezletilý poškozený tyto smyšlenky pod tlakem reprodukoval, podrobovala jej intenzivnímu a stupňujícímu se nátlaku, který vedl k narušení jeho zdravého psychosociálního vývoje a rozvinul u něj syndrom CAN. Následně poté, co byl syn svěřen do péče otce a umístěn do XY na ulici XY, v období od 29. 4. 2016 do 2. 6. 2017, ohrožovala jeho zdravý citový a mravní vývoj, kdy v době určené pro asistovaný styk opakovala nezletilému poškozenému smyšlenky, citově jej vydírala a naváděla, aby se bránil stykům s otcem a umístění do centra, které mělo pomoci s napravením následků jejího předchozího jednání, kdy její chování mělo na nezletilého poškozeného negativní vliv, který se projevoval psychickými problémy s psychosomatickými následky jako bolest břicha, strach, nervozita, okusování oblečení, apod.
Jedná se tak o dva rozdílné skutky, které jsou odlišně časově ohraničené, a které samostatně naplňují skutkovou podstatu příslušných trestných činů. Nelze proto ani uvažovat o faktické konzumpci skutku popsaného v bodě 2. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu skutkem specifikovaném v bodě 1. výroku o vině z téhož rozsudku.
K námitce obviněné, že nenaplnila v případě jednání popsaných v bodech 3. – 6. výroku vině subjektivní stránku přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1, 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku, kdy nebylo v jejím úmyslu přivodit nikomu trestní stíhání, vážně je poškodit v zaměstnání, narušit významně jejich rodinné vztahy či ovlivnit opatrovnické řízení, Nejvyšší soud uvádí následující.
Trestného činu křivé výpovědí se podle §345 odst. 1, 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu mu přivodit trestní stíhání a spáchá takový čin v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu na jiném, který vůči němu plnil svoji povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce uloženou mu podle zákona.
Z hlediska subjektivní stránky zákon u první skutkové podstaty (odst. 1) předpokládá úmysl a to úmysl přímý, tedy, že si pachatel musel být nepravdivosti obvinění vědom , a proto chce jiného lživě obvinit [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Proto i podle judikatury při posuzování viny pachatele trestného činu křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku se nestačí zabývat pouze otázkou, zda osoba, kterou obvinil, skutečně spáchala trestný čin, případně zda byla pro něj stíhána a odsouzena. Orgány činné v trestním řízení musí zároveň prokázat, že si pachatel trestného činu křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku byl vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě (srov. R 63/1991).
U druhé skutkové podstaty (odst. 2) zákon rovněž předpokládá ze stejných důvodů úmysl přímý ve vztahu k lživému obvinění [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], přičemž navíc je zde vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání, u kterého však postačuje i srozumění s tímto následkem, tj. i úmysl eventuální [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3236–3237).
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností,
a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 170–171). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud poznamenává, že na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání (nikoli absenci obecné lítosti nad protiprávním činem), je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Z toho pohledu jsou pro náležité posouzení věci rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení (tj. jeho směřování proti určitým částem lidského těla, jeho intenzita, opakovanost, použití nástrojů atd.), o předvídatelnosti možných následků takového jednání pro osobní zkušenosti pachatele, případně zjištění o jeho zvláštní vybavenosti v daném směru (znalosti bojových umění či obdobných aktivit), ale také vnímaní daného stavu ze strany poškozeného.
Nalézací soud dospěl v bodě 188. odůvodnění rozsudku k tomu, že „ ze způsobu provedení činu pod body 3 až 7 je zřejmé, že obviněná jednala v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písmeno a) tr. zákoníku, neboť zcela vědomě uvedla v rámci svých výpovědí a podání lživé informace ohledně jednání shora zmíněných osob, chtěla tímto způsobem iniciovat jejich trestní stíhání a navíc jednala se zjevným úmyslem docílit narušení rodinných vztahů otce a syna, potažmo poškodit dobrou pověst a čest. Ve vztahu k sociální pracovnici a soudci, které vůči ní jako úřední osoby plnili své povinnosti vyplývající z jejich povolání a funkce, pak jednala minimálně ve formě nedbalosti ve smyslu §17 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku “. V předcházejících bodech odůvodnění svého rozhodnutí (body 182. – 186.) nalézací soud shrnul ve vztahu k jednotlivým poškozeným jakým jednáním naplnila jak objektivní, tak subjektivní stránku trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 1, 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku, kdy na jeho přesvědčivé závěry lze pro stručnost plně odkázat. Se závěry nalézacího soudu se plně ztotožnil i odvolací soud, kdy v bodě 15. odůvodnění usnesení konstatoval, že nalézací soud ve svém rozsudku „ učinil i zcela správné závěry ohledně trestného jednání obviněné pod body 3. - 7. napadeného rozhodnutí, kdy jednoznačně byly naplněny veškeré znaky přečinu křivého obvinění dle §345 odst. 1, 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku, přičemž je nutné konstatovat, že pokračující trestná činnost je vždy oddělená delší časovou přetržkou, když pod bodem 3. obžalovaná takto jednala v roce 2013, pod bodem 4. v roce 2015-2016, a to do ledna, pod bodem 5. pak pokračovala od října 2016 do dubna 2017, pod bodem 6. od září 2017 do října 2017 a pod bodem 7. od dubna 2018 do května 2018, přičemž ve všech případech obviněná jiného lživě obvinila z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání a spáchala takový čin v úmyslu narušit rodinné vztahy jiného a způsobit mu závažnou újmu, popř. spáchala takový čin na jiném, který vůči ní plnil svoji povinnost vyplývající z jeho povolání a funkce “. S výše uvedenými závěry nižších soudů se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Namítá-li obviněná, že podaná trestní oznámení byla učiněna na základě jejího subjektivního vnímání situace nebo informací od nezletilého poškozeného AAAAA, tak Nejvyšší soud připomíná, že tato její obhajoba byla vyvrácena již v řízení před nalézacím soudem. Na podkladě provedeného dokazování bylo zjištěno, že poškozený nezletilý AAAAA jí nikdy nesděloval žádné negativní informace o svém otci či dalších poškozených, kdy se naopak jednalo o smyšlenky obviněné, které mu vnucovala, a o kterých věděla, že se nezakládají na pravdě. Tvrzení obviněné totiž zůstaly zcela osamoceny, a naopak verze přednesená obžalobou byla podpořena velkým množství důkazů, které jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Její námitku stran nedostatku subjektivní stránky trestného činu křivé výpovědi §345 odst. 1, 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku proto shledal Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou.
Obviněná dále vznesla námitku, že v případě jejího jednání popsaného v bodě 7. výroku o vině se jednalo z její strany o nezpůsobilý pokus, neboť bylo z předcházejících řízení zřejmé, že jí uvedené údaje jsou nepravdivé. K této námitce Nejvyšší soud ve shodě se stání zástupkyní připomíná, že všechna oznámení obviněné podaná před jejím jednáním popsaným v bodě 7. výroku o vině byla buďto odložena nebo administrativně uložena. Nejde přitom o takové typy rozhodnutí, které by vylučovaly v souladu s §11 odst. 1 písm. h), i), j), k) tr. ř. či §11a odst. 1, 2 tr. ř. další prověřování a eventuální zahájení trestního stíhání poškozených. Tím spíše za situace, kdy obviněná ve svých podáních uváděla oproti dříve učiněným podáním nové skutečnosti. Nelze tak přisvědčit názoru obviněné, že její jednání nebylo způsobilé zapříčinit zákonem předvídaný následek.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněné opodstatněnými. Nelze rovněž přehlédnout ani skutečnost, že obviněná uplatnila námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněné nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné E. S. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu