ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.941.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 941/2021-622
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2021 o dovolání, které podal obviněný T. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 50 To 404/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 21/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného T. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 3 T 21/2020, byl obviněný T. K. uznán pod bodem 1) vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že jako jednatel společnosti N., dříve N., IČ XY, která je plátcem daně z přidané hodnoty registrovaným u Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v Plzni, jako měsíční plátce s platností ode dne 2. 9. 2017, v úmyslu neoprávněně vylákat pro společnost N., dříve N., výhodu na dani z přidané hodnoty zahrnul do daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2017 podaného daňovým subjektem N., elektronicky prostřednictvím datové schránky dne 25. 10. 2017 daňové doklady specifikované ve výroku odsuzujícího rozsudku, jejíž předmětem byla koupě automobilů, a kdy tyto doklady byly přijaty v době, kdy společnost nebyla registrována jako plátce daně z přidané hodnoty, a tyto nárokoval jako odpočet daně na řádku 45 „Korekce odpočtů daně podle §75 odst. 4, §77, §79 až §79c“ daňového přiznání, kdy podle §79 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, lze uplatnit odpočet daně při změně režimu, kdy osoba povinná k dani má nárok na odpočet daně u přijatého zdanitelného plnění pořízeného v období dvanácti po sobě jdoucích měsíců přede dnem, kdy se stala plátcem, pokud toto plnění je k tomuto dni součástí obchodního majetku společnosti, ačkoli T. K. věděl, že vozidla, která jsou předmětem plnění, byla ještě před datem registrace k dani z přidané hodnoty prodána německému odběrateli Autozentrum Hammer Röthenbach an der Pegnitz GmbH, tedy již k 2. 9. 2017 nebyla součástí majetku společnosti N., čímž v rozporu s §42 odst. 1 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, neoprávněně uplatnil odpočet na dani z přidané hodnoty, a způsobil tak České republice zastoupené Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v Plzni, škodu ve výši 1.032.558 Kč.
Za to byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon mu byl v souladu s §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Pod bodem 2) bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné společnosti N. (dříve N.), IČ XY, se sídlem XY, a to pro jednání podrobně rozvedené pod bodem 2) výroku o vině.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 3 T 21/2020, podali obviněný T. K. i obviněná společnost N., odvolání, a to do výroku o vině i trestu jich se týkajících. Odvolání do výroku o trestu podala i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, a to v neprospěch obviněného T. K.
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 50 To 404/2020, tak, že k odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-město podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu u obviněného T. K. a uložil při nezměněném výroku o vině podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému podle §240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 2 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Současně byl obviněnému T. K. uložen podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 50 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výměře 25.000 Kč.
Odvolání obou obviněných byla podle §256 tr. zákoníku zamítnuta jakožto nedůvodná.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 50 To 404/2020, podal obviněný T. K. dovolání (č. l. 589–590), v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., maje za to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv to podle zákona nebylo přípustné, a dále, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Namítl, že došlo k porušení zásady presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř. a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo, zásady zjištění skutkového stavu věci, zásady vyhledávací podle §2 odst. 5 tr. ř. a zásady dokazování podle §89 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Dovolatel brojil proti názoru odvolacího soudu, který dělá z jednatelů společností jakési „supermany“, kteří musí disponovat výtečnými znalostmi z oboru práva, účetnictví a daňového poradenství, neboť jinak se vystaví riziku trestněprávního postihu za prohřešky v oblasti daňové a vedení účetnictví, to navíc za situace, kdy dovolatel svěřil řešení těchto záležitostí specializovaným společnostem. Podle názoru obviněného není v silách žádné lidské bytosti vstřebat neustále se měnící právní úpravu v těchto oblastech. Namítl, že soudy obou stupňů se nedostatečným způsobem vypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe, a to především s ohledem na četnost sankčních ujednání v daňových předpisech a skutečnost, že v projednávané věci nevznikla žádná škoda. Po zjištění problému byla totiž bezodkladně zjednána náprava a daňová povinnost vypořádána. Má za to, že nebyl dán žádný důvod pro jeho trestní stíhání, navíc za situace, kdy daňové správě i orgánům činným v trestním řízení poskytl maximální součinnost.
Dále dovolatel namítl, že soudy nepřihlédly k zásadě in dubio pro reo, kdy se jeho tehdejší postup opíral o nesprávnou radu účetní společnosti k podmínkám, z nichž může uplatnit tzv. odpočet DPH i za období zpětně, poté, co se obchodní společnost stane plátcem této daně. Existence této nesprávné právní a účetní rady od externího odborníka měla hrát při posuzování zavinění ve vztahu k naplnění dalších znaků trestného činu výraznou roli, což však nebylo soudy reflektováno. Podle jeho názoru nelze funkci jednatele společnosti přehnaně formalizovat tak, že by měl být odborníkem a specialistou ve všech oborech vedle předmětu činnosti, které se korporace věnuje.
Obviněný rovněž vznesl námitku, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a jemu předcházejícím rozhodnutí nalézacího soudu, bylo porušeno jeho právo a spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Závěrem svého dovolání obviněný brojil proti postupu soudů nižších stupňů, které nepřihlédly k zániku trestnosti z důvodu účinné lítosti. V tomto směru namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, a aby podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 7. 2021, sp. zn. 1 NZO 600/2021.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a podstatu uplatněných dovolacích důvodů, uvedla, že námitky obviněného v podstatné části uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídají. Argumentace shromážděná v dovolání obviněného je v zásadě opakováním jeho dosavadní obhajoby, především odvolání, jehož obsah z valné části reprodukuje. Krajský soud v Plzni na podkladě výhrad obviněného věc náležitě přezkoumal a v rámci tohoto přezkumu vyvrátil jeho podstatné námitky. Závěry odvolacího soudu vtělené do jeho rozhodnutí jsou tedy podle státní zástupkyně logické, vycházejí z výsledků dokazování a jsou v souladu se zákonem. Obhajoba obviněného byla vyvrácena výpovědí svědkyně S. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
K požadavku obviněného na aplikaci zásady ultima ratio státní zástupkyně uvedla, že na tuto námitku reagovala již dozorová státní zástupkyně v usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a že se v projednávaném případě nejedná o čin menší závažnosti, který by odůvodnil aplikaci této zásady. Obviněný svým jednáním způsobil škodu v celkovém objemu 1.032.558 Kč, tedy škody přesahující hranici značné škody ve smyslu §138 tr. zákoníku.
Za relevantní podle státní zástupkyně nelze shledat ani námitku obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo, neboť se jedná o námitku zjevně procesního charakteru nezpůsobilou naplnit obviněným zvolený dovolací důvod.
K námitce uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že obviněný námitku nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 tr. ř. nijak nekonkretizoval a není tedy zřejmé, který z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání má obviněný na mysli. Uplatněný dovolací důvod je totiž dán jen tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo §11a tr. ř.
K namítanému zániku trestní odpovědnosti z důvodu účinné lítosti státní zástupkyně zdůraznila, že základní podmínkou účinné lítosti je dobrovolnost. Projev změny vnitřního postoje pachatele k jím spáchanému činu nelze považovat za dobrovolný, pokud k němu pachatele vede skutečnost, že čin je prozrazen nebo jedná-li pod tlakem bezprostředně hrozícího trestního stíhání. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 165/98 a sp. zn. 5 Tdo 1024/2015 zdůraznila, že podvodné jednání, k odstranění jehož škodlivého následku dojde až po odhalení nepravdivosti údajů obsažených v daňovém přiznání příslušným správcem daně, nemůže splňovat podmínku dobrovolnosti ve smyslu ustanovení §33 písm. a) tr. zákoníku. Přesně o takovou situaci se ale podle názoru státní zástupkyně jedná v projednávaném případě. Obviněný jednal pod tlakem vědomí, že jeho jednání bylo odhaleno Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, neboť v době sepsání protokolu o ústním jednání bylo zřejmě, že se úřad dotázal finanční správy ve Spolkové republice Německo, zda byla předmětná vozidla skutečně do SRN dodána, také bylo známo, že finanční úřad u Magistrátu města Plzně zjišťoval, zda byla auta odhlášena z důvodu dodání do jiného státu EU, jak ukládá zákon. Je tak třeba mít za to, že obviněný nejednal dobrovolně a trestnost jeho jednání v důsledku účinné lítosti nezanikla.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 50 To 404/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl (kdy odvolání obviněného bylo samostatným výrokem zamítnuto). Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným T. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv ve věci existoval některý z důvodů jeho nepřípustnosti uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno (srovnej Šámal, P. a kol, Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3162).
Dovolatel však v podaném mimořádném opravném prostředku neuvádí, v čem spatřuje nepřípustnost trestního stíhání vedeného proti jeho osobě. Nejvyšší soud proto zdůrazňuje, že nemůže za obviněného domýšlet konkrétní argumentaci, když naopak z §265f tr. ř. vyplývá, že obviněný je povinen uvést veškeré okolnosti odůvodňující dovolací námitku. Námitkou vznesenou pouhým odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se proto nelze zabývat.
Obviněný dále vznesl námitky, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci něhož je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, zda postupoval podle rady najaté účetní společnosti), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že jeho vina nebyla beze vší pochybnosti prokázána, neboť byla hodnocena na základě nezákonných důkazů v rozporu se zásadou in dubio pro reo) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy uvádí, že se pouze řídil právní radou najaté účetní společnosti, že může uplatnit odpočet DPH i zpětně).
Dovolatelem uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný T. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , kdy „ z důvodu rozmanitosti výpovědí a důkazních prostředků je možné sestavit více variant děje činu “, přičemž soudy zvolily „ pro jeho osobu nejnepříznivější varianty “. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout ani to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
Obviněný námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy explicitně nevznesl, pouze vyslovil obecný nesouhlas se skutkovými zjištěními učiněnými v řízení před nižšími soudy. Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nadto se se všemi námitkami obviněného řádně vypořádal odvolací soud, kdy v bodech 14. – 15. svého rozsudku shrnul základní důkazní východiska, z kterých jak nalézací, tak odvolací soud vycházely a závěry z nich logickým způsobem vyplývající, v bodech 16. – 17. se pak vypořádal s konkrétními námitkami obviněného, přičemž na toto odůvodnění lze beze zbytku odkázat.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z více verzí skutkového děje, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nad rámec výše uvedeného je možné k námitce obviněného, že na něj jako na jednatele společnosti nelze klást požadavek na perfektní znalost účetních, daňových a právních předpisů a odpovědnost za jejich porušení, nadto za situace, kdy se pouze řídil radou zaměstnanců účetní společnosti, kterou najal, aby mu poskytovala odbornou pomoc v daňových záležitostech, uvést následující. Obviněný tuto obhajobu uplatňuje již od počátku trestního řízení a nevychází z přisouzených skutkových okolností. Jeho obhajoba byla vyvrácena především výpovědí svědkyně R. S., která si byla vědoma podmínek odpočtu DPH a neposkytla obviněnému žádnou radu ve smyslu jím nastíněném. Odpovídajícím způsobem na tuto námitku reagoval zejména odvolací soud v bodě 16. rozsudku, kdy uvedl, že obviněný „jako jednatel společnosti byl povinen seznámit se se svými povinnostmi a ty také řádně plnit“. S uvedenými závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a připomíná, že je třeba vycházet z premisy, že ignorantia juris non excusat, neboli že neznalost zákona neomlouvá. Nejvyšší soud musí nadto dodat, že dovolatel byl povinen se při nástupu do své funkce seznámit se všemi zákonnými požadavky na něj kladenými.
Obviněný rovněž vznesl námitku, že soudy v projednávané věci nesprávně vyhodnotily zásadu subsidiarity trestní represe.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
Odvolací soud ve vztahu ke vznesené námitce subsidiarity trestní represe v bodě 14. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že jednání obviněného „ je takového charakteru, že je v žádném případě nelze označit za jednání, ohledně něhož by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu “ . S uvedeným se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a vázán stabilizovanými skutkovými zjištěními připomíná, že obviněný do daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2017 podaného daňovým subjektem N., elektronicky prostřednictvím datové schránky dne 25. 10. 2017 zahrnul 10 daňových dokladů, ačkoliv věděl, že vozidla, která jsou předmětem plnění, byla ještě před datem registrace k dani z přidané hodnoty prodána německému odběrateli, přičemž věděl, že odpočet daně při změně daňového režimu společnosti není možné takto uplatnit. Tímto svým jednáním způsobil České republice škodu ve výši 1.032.558 Kč, tedy škodu přesahující hranici škody značného rozsahu podle §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Rozhodně se tedy nejedná o trestnou činnost nedosahující hranice společenské nebezpečnosti, kde by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiné právní normy.
K námitce, že trestní odpovědnost obviněného zanikla v důsledku účinné lítosti je nutné ve shodě s odvolacím soudem (srov. bod 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) zdůraznit, že zvláštní ustanovení o účinné lítosti v §242 tr. zákoníku, které stanovuje, že trestní odpovědnost pachatele za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby (§241 tr. zákoníku) zaniká, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek, se dotýká výlučně trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku a nikoliv trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, který je kladen za vinu obviněnému. V kontextu námitky obviněného by pak bylo možné uvažovat toliko o obecném ustanovení o účinné lítosti v kontextu §33 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení §33 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost za trestné činy zde taxativně vypočtené, mezi něž se řadí i zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§240 tr. zákoníku), zaniká, jestliže pachatel dobrovolně a) škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil , nebo b) učinil o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno ; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému. Z povahy trestné činnosti by na posuzovanou věc mohly dopadat toliko okolnosti vymezené pod písm. a) citovaného ustanovení.
K tomu lze obecně uvést, že škodlivým následkem se rozumí skutečná změna na zákonem chráněném zájmu (vztahu, hodnotě) způsobená dokonaným trestným činem, tedy jen jeho porušení, a nikoli pouhé ohrožení. U trestných činů, jejichž zákonným znakem je hmotný předmět útoku, se škodlivý následek projevuje především jako změna tohoto předmětu, tj. jako účinek (např. ublížení na zdraví, zničení nebo poškození věci). Škodlivý následek zahrnuje i těžší následek a všechny další, i nezaviněné škody (újmy), které vyplynuly z jednání pachatele. Může spočívat i ve škodách (újmách) nehmotných, např. morálních, politických. Za zamezení škodlivého následku ve smyslu §33 písm. a) tr. zákoníku je nutno považovat zabránění jeho vzniku. Zamezení škodlivého následku je proto možné jen u ohrožovacích trestných činů a u trestných činů předčasně dokonaných, dokud nevznikla porucha. Odstraněním nebezpečí se tu odvrací možnost vzniku poruchy, jež hrozí chráněnému zájmu. Jestliže již vznikla porucha, přichází v úvahu jen napravení škodlivého následku.
Škodlivému následku lze zamezit zpravidla jen aktivní činností pachatele [srov. přiměřeně rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 1951, sp. zn. 3 Tk 75/51 (uveřejněné pod č. 24/1952 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či ze dne 21. 8. 1951, sp. zn. 2 Tk 137/51 (uveřejněné pod č. 40/1952 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Účastní-li se na trestném činu více osob, je třeba aby pachatel, jemuž má prospívat účinná lítost, zamezil i ostatním zúčastněným osobám ve způsobení škodlivého následku. Napravení škodlivého následku předpokládá, že sice již vznikla porucha chráněného zájmu, ale pachatel odstranil způsobené změny na chráněném zájmu, a tím v podstatě obnovil stav, který byl před jeho činem (např. dodatečně přiznal a zaplatil daň zkrácenou trestným činem podle §240 odst. 1 tr. zákoníku). Napravení škodlivého následku vyžaduje vždy aktivní činnost pachatele [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 20. 7. 1979, sp. zn. 6 Tz 29/79 (uveřejněné pod č. 11/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Otázku, zda byl zamezen nebo napraven škodlivý následek, je třeba vždy posuzovat podle konkrétních okolností případu. Přitom je nutno zamezit nebo napravit všechny významnější újmy (škody), které mají povahu škodlivého následku. Nestačí zamezit nebo napravit jen některé z nich, byť byly nejzávažnější; následky na tzv. vedlejších objektech sem však nepatří. Úsilí vynaložené na odstranění škodlivých následků trestného činu však může být hodnoceno jako polehčující okolnost podle §41 písm. j) tr. zákoníku (v podrobnostech srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 444 až 446).
Podmínkou účinné lítosti ve všech případech (zamezení nebo napravení škodlivého následku, oznámení o trestném činu) je dobrovolné jednání pachatele. Pachatel jedná dobrovolně, jestliže splní podmínky účinné lítosti z vlastní vůle, u úmyslných trestných činů založené na vědomí možnosti uskutečnit trestnou činnost. Nezáleží zde na pohnutce pachatele, kterou může být i obava z odhalení trestného činu a z trestních následků. Dobrovolnost jednání pachatele ve smyslu §33 tr. zákoníku totiž není vyloučena jen proto, že pachatel jednal pod vlivem obecné obavy z možného trestního stíhání. Tato obava nijak nevylučuje dobrovolnost napravení škodlivého následku trestného činu. Vždy záleží na konkrétních okolnostech případu v tom směru, nakolik je trestní stíhání v době napravení škodlivého následku trestného činu reálné, s jakou mírou bezprostřednosti hrozí, v jakém rozsahu a komu jsou známé skutečnosti ukazující na to, že byl spáchán trestný čin, apod. Rozhodnutí pachatele však není dobrovolné, jestliže ho k němu vede vědomí (třeba i mylné), že jeho trestný čin je již prozrazen, nebo jedná-li pod tlakem již bezprostředně hrozícího či dokonce zahájeného trestního stíhání [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1964, sp. zn. 7 Tz 69/64 (publikovaný pod č. 2/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. O dobrovolnost rovněž nejde, vyčkává-li pachatel s odstraněním škodlivého následku na to, zda příslušný orgán odhalí jeho trestný čin (např. jestli finanční úřad zjistí nelegální daňový únik), resp. zda ho takový orgán oznámí orgánům činným v trestním řízení, jak se také stalo v posuzovaném případě.
Pachatel jedná dobrovolně pouze tehdy, jestliže podmínky účinné lítosti plní z vlastní vůle. Dobrovolnost zde vyjadřuje svobodné rozhodnutí pachatele a vyžaduje dobrovolné aktivní jednání, které svědčí o změně jeho vnitřního postoje k vzniklému následku [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1607/2005 (uveřejněné pod č. 7/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Z dikce zákona je zjevné, že v případě trestného činu zkrácení daně nastává reálná hrozba trestního stíhání vždy v okamžiku jeho spáchání. Jakékoliv jednání pachatele je tedy možné považovat za jednání pod reálnou hrozbou trestní sankce. Podle judikatury Nejvyššího soudu by přesto mohla účinná lítost být akceptována, pokud by k ní došlo ještě před ukončením kontroly správce daně, a nikoliv až poté (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 289/2000, publikované pod č. 35/2001 Sb. rozh. tr.).
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 8 Tdo 272/2012 (publikovaného pod č. 29/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), splní-li pachatel dodatečně svou daňovou povinnost až na podkladě výsledků daňové kontroly, byť ještě před zahájením trestního stíhání, nejedná dobrovolně o své vlastní vůli, ale už pod hrozbou zcela bezprostředně hrozícího trestního stíhání. Již v době zahájení daňové kontroly jsou totiž činěny konkrétní úkony, které mají prokázat skutečnosti svědčící o případném zkrácení daně, a tedy v konečném důsledku o tom, že byl spáchán trestný čin [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 289/2000 (uveřejněné pod č. 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 15 Tdo 756/2006 (uveřejněné pod č. 45/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Účinná lítost je vázána mimo jiné na podmínku, že pachatel úplně napraví škodlivý následek, a její splnění co do rozsahu a obsahu škodlivého následku je nutno posuzovat „ex tunc“, tedy podle doby, kdy byl spáchán trestný čin, nikoliv „ex nunc“, tedy podle doby, kdy přichází v úvahu napravení škodlivého následku (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016).
Nejvyšší soud dále připomíná, že v některých případech nemusí být vyloučeno, aby byla dobrovolnost jednání pachatele trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku shledána i v dodatečném zaplacení zkrácené daně na základě platebního výměru vydaného správcem daně po zjištění daňového nedoplatku. Půjde však spíše o výjimečné případy, v nichž lze z určitých důvodů pachateli tolerovat, že vyčkával se zaplacením daňového nedoplatku až na rozhodnutí správce daně, pokud ke zkrácení daně došlo např. v důsledku nejednoznačného znění právních předpisů či nejednotného postupu finančních orgánů, nejednoznačného posouzení povahy některého uskutečněného zdanitelného plnění apod. O takový případ ovšem nejde za těch skutkových okolností, které jsou předmětem trestního stíhání obviněného T. K. Tzn. situace, v nichž pachatel právě se záměrem snížit povinnost odvést daň v určitém rozsahu, předloží správci daně podklady, jejichž součástí je nepravdivé tvrzení o tom, že má ještě v majetku zboží, které již bylo prodáno. Je proto zřejmé, že si jako daňový poplatník musel být vědom i rozsahu zkrácení daně. Takovéto podvodné jednání, k odstranění jehož škodlivého následku dojde až po odhalení nepravdivosti údajů obsažených v daňovém přiznání příslušným správcem daně, nemůže splňovat podmínku dobrovolnosti ve smyslu ustanovení §33 písm. a) tr. zákoníku. (srov. přiměřeně závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 5 Tz 165/98, publikovaného v časopise Soudní rozhledy, sešit č. 4/1999, str. 137 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1024/2015)
Z oznámení o podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby ze dne 16. 5. 2018 vyplývá, že Finančním úřadem pro Plzeňský kraj byl výzvou ze dne 16. 11. 2017, č. 1924597/17/2301-51522-402467, zahájen postup k odstranění pochybností k daňovému přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2017 (č. l. 37–39). Následně byly dne 7. 3. 2018 projednány výsledky postupu k odstranění pochybností podle §89 a násl. daňového řádu s dovolatelem jakožto jednatelem spoluobviněné právnické osoby povinné k dani, kdy byl seznámen s kroky, které do té doby učinil správce daně. V rámci tohoto projednání bylo obviněnému sděleno, že správce daně provedl šetření v Centrálním registru vozidel ČR, požádal o spolupráci německou finanční správu k ověření, zda byla vozidla do Německa skutečně dodána. Zároveň byl seznámen s tím, že správci daně je známo, že předmětná vozidla byla k datu uvedenému v předložené zprávě o inventarizaci již prodána v Německu konečným odběratelům a zaregistrována předtím, než se povinný subjekt stal plátcem daně z přidané hodnoty, a to s výjimkou jediného vozidla z celkového počtu uplatňovaných 11 (srov. protokol o ústním jednání při správě daní sepsaný podle ustanovení §60 až §62 ve vazbě na §90 odst. 1 daňového řádu Finančním úřadem pro Plzeňský kraj na č. l. 43–45). Naproti nárokovanému nadměrnému odpočtu vykázanému ve výši 1.152.617 Kč se částka v něm uplatněná snížila po postupu k odstranění pochybností o 1.032.559 Kč na částku 120.058 Kč, která byla spoluobviněné společnosti N. přiznána platebním výměrem na daň z přidané hodnoty ze dne 27. 3. 2018 (č. l. 40).
Dne 29. 6. 2015 byly zahájeny úkony trestního řízení pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (č. l. 23). Usnesením ze dne 17. 6. 2019 (č. l. 2–7) bylo zahájeno trestní stíhání proti obviněnému pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1,2 písm. c) tr. zákoníku.
Vzhledem k výše citované judikatuře Nejvyššího soudu nelze považovat nápravu závadného stavu za dobrovolnou, učiněnou pouze z vlastní vůle obviněného. V rámci daňového přiznání uplatnil obviněný zpětný nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, aniž by splňoval podmínky pro to stanovené zákonem. Obviněný tedy měl předmětné zboží ve svém majetku, kdy správci daně předložil doklady, kterými se snažil docílit zkrácení své daňové povinnosti k dani z přidané hodnoty. Nebyla ani řešena žádná složitá otázka povahy daňových předpisů či jejich výklad a nebyl proto dán důvod, aby s úhradou obviněný vyčkával až na vyměření daňového dluhu správcem daně. Nejvyšší soud proto podmínky účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku v projednávané věci neshledal. Námitku obviněného stran zániku trestnosti jeho jednání účinnou lítostí tedy shledal zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného T. K. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu