ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1372.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1372/2020-447
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce A. N. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Bienkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 234 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 66/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, č. j. 58 Co 181/2019-284, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 8. 2018, č. j. 20 C 66/2017-118, konstatoval, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 P 47/2015 došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 234 000 Kč se zákonným útokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z této částky od 26. 4. 2017 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení 21 419,42 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalované, aby žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatila 14 382,06 Kč (výrok II).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále také „OdpŠk“, domáhal po žalované odškodnění nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouhém řízení o úpravě styku otce s nezletilými dětmi vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 P 47/2005, které bylo zahájeno dne 12. 5. 2008, a ke dni rozhodování odvolacího soudu nebylo skončeno.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také „dovolatel“) včasným dovoláním, a to v rozsahu, ve kterém odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že předmětná právní otázka má být Nejvyšším soudem posouzena jinak. Žalobce odvolacímu soudu vytkl, že se dostatečně nevypořádal se všemi jeho argumenty, nesprávně označil některé jím předložené důkazy jako nepřípustné novoty a chybně dovodil, že nepřiměřená délka soudního řízení měla na něj jen nepatrný vliv, přičemž nesouhlasil se závěrem, že konstatování porušení jeho práva je dostatečnou formou kompenzace. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015. Podle žalobce odvolací soud také nedostatečně odůvodnil závěr o jeho sníženém zájmu na posuzovaném řízení, k čemuž poukázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV, XII zákona č. 287/2018 Sb.), (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 1 a 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Žalobce v úvodu dovolání pouze částečně parafrázoval obsah §237 o. s. ř., když toliko uvedl, že „napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že předmětná právní otázka má být Nejvyšším soudem posouzena jinak“.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně (jako je tomu v posuzované věci), od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má (podle mínění dovolatele) odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dále také například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5692/2016; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Ani žalobcův požadavek, aby dovolací soud „předmětnou otázku posoudil jinak“, významově neodpovídá předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť z předloženého dovolání není patrné, od které dosavadní rozhodovací praxe by se měl Nejvyšší soud odchýlit.
Přípustnost dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je totiž založena na předpokladu, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
K tomu dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, „že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
K případným vadám řízení, jejichž existence je v dovolání implicitně namítána, a které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Ve zbývajícím rozsahu pak kromě poukazu na procesní vady je dovolání pouhou polemikou se skutkovým stavem, z něhož napadené rozhodnutí vychází, tato polemika však přípustnost dovolání založit nemůže (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu