ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1388.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1388/2021-297
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. S. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 94 875 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 264/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, č. j. 28 Co 289/2020-269, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, č. j. 28 Co 289/2020-269, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 7. 2020, č. j. 18 C 264/2015-233, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 55 125 Kč za dobu od 25. 9. 2015 do 23. 6. 2016 (výrok I) a dále částku 15 750 Kč s příslušenstvím (výrok II). Co do zbývajícího požadavku představovaného částkou 79 125 Kč s příslušenstvím soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok III) a současně žalované uložil nahradit žalobci náklady řízení (výrok IV).
2. Takto rozhodl o požadavku žalobce, který po částečném zpětvzetí žaloby o částku 55 125 Kč, jež mu žalovaná v průběhu řízení sama vyplatila, zněl na zaplacení částky 94 875 Kč s příslušenstvím a byl nárokován z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 146/2009.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil, tento soud předně popsal průběh posuzovaného řízení, a to z pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. Zjistil přitom, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 22. 5. 2009, kdy policejní orgán svým rozhodnutím zahájil žalobcovo trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 a 2 trestního zákona. Následovalo podání obžaloby k Okresnímu soudu ve Znojmě, a to dne 10. 8. 2009, po němž příslušný předseda senátu opakovaně žádal předsedu zmíněného okresního soudu o prodloužení lhůty k provedení úkonu za účelem nařízení hlavního líčení, a to s poukazem na obsáhlost spisu, dovolenou nebo vyřizování jiné agendy starších časových řad. Konkrétně takto žádal dne 31. 8. 2009 (lhůta prodloužena do 20. 11. 2009), dále dne 20. 11. 2009 (lhůta prodloužena do 19. 3. 2010), dne 19. 3. 2010 (lhůta prodloužena do 30. 6. 2010), dne 30. 6. 2010 (lhůta prodloužena do 30. 9. 2010), dne 30. 9. 2010 (lhůta prodloužena do 31. 12. 2010) a naposledy dne 16. 12. 2010 (lhůta prodloužena do 29. 4. 2011), načež dne 24. 3. 2011 bylo ve věci nařízeno hlavní líčení na den 20. 6. 2011. Po něm následovalo dalších pět hlavních líčení, v jejichž průběhu byly prováděny výslechy obžalovaných, svědků i znalců, kteří v řízení zpracovali zadané znalecké posudky, jakož i dokazování řadou listinných důkazů, a při hlavním líčení konaném dne 18. 11. 2013 okresní soud vyhlásil rozsudek, jímž žalobce uznal vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona. Krajský soud v Brně však tento rozsudek k podanému odvolání dne 10. 6. 2014 zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Následovala další dvě hlavní líčení, která okresní soud ve věci nařídil, přičemž při hlavním líčení konaném dne 24. 11. 2014 byl žalobce podle §226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby. Další odvolací řízení vyústilo v rozhodnutí, kterým krajský soud dne 24. 3. 2015 odvolání podané státním zástupcem zamítl, načež dovolání, jímž státní zástupce toto rozhodnutí krajského soudu poté napadl, Nejvyšší soud dne 23. 9. 2015 odmítl.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových závěrů, které vycházelo z aplikace §1, §5, §13 odst. 1, §26 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dospěl tento soud k závěru, že žalobě lze vyhovět pouze zčásti. Žalobci přisvědčil v názoru, že posuzované řízení, které trvalo 6 let a 3 měsíce, bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu, a že žalovaná proto odpovídá za náhradu nemajetkové újmy, která žalobci tímto nesprávným úředním postupem vznikla. Vedle celkové délky posuzovaného řízení přitom soud prvního stupně zohlednil i jeho zvýšenou složitost danou tím, že řízení bylo vedeno proti dvěma obviněným, přičemž se do něj se svými nároky přihlásilo celkem 48 poškozených. Provedeno bylo též velmi obsáhlé dokazování (velké množství listinných důkazů, vyslýchaných svědků i mnoho obsáhlých znaleckých posudků, které bylo třeba též doplňovat a znalce vyslýchat) a věc byla dvakrát rozhodována na úrovni okresního i krajského soudu a jednou i Nejvyšším soudem. Žalobce se na délce řízení nikterak nepodílel. Typově se však současně jedná o řízení, které má pro poškozeného zvýšený význam. Přihlédnuto bylo i k tomu, že se v průběhu posuzovaného řízení vyskytlo ojedinělé období nečinnosti soudu, a to konkrétně ode dne 14. 11. 2011, kdy bylo hlavního líčení odročeno na neurčito, do dne 28. 11. 2012, kdy se konalo další hlavní líčení.
5. Soud prvního stupně dále dovodil, že náhradu za žalobcem utrpěnou újmu lze s ohledem na zjištěné okolnosti odčinit pouze peněžitým zadostiučiněním. Výši tohoto zadostiučinění pak stanovil jako součet částky 15 000 Kč za první dva roky trvání řízení, a dalších částek 15 000 Kč připadajících na každý další rok tohoto trvání, načež výslednou částku 78 750 Kč zvýšil o 20 % pro zvýšený význam řízení pro žalobce, současně ji snížil o 30 % pro skutkovou a procesní složitost věci. K další úpravě základní částky důvody neshledal, neboť postup soudu v posuzovaném řízení, který byl zohledněn při rozhodování o formě zadostiučinění, ani žádné jiné kritérium již pro takovou úpravy nesvědčily. Soud prvního stupně nicméně zmínil, že v souběžně vedeném řízení, jehož předmětem byl obdobný nárok uplatněný osobou, která v posuzovaném řízení vystupovala spolu se žalobcem jako spoluobviněný, bylo poškozenému přiznáno finanční zadostiučinění ve výši 66 937,50 Kč. Od výsledné výše odškodnění, která tak po zmíněných úpravách odpovídala částce 70 875 Kč, soud prvního stupně závěrem odečetl částku 55 125 Kč, kterou již žalovaná žalobci vyplatila (a z níž dosud žalované zbývá žalobci doplatit pouze úrok z prodlení za dobu do 25. 9. 2015 do data jejího zaplacení), čímž dospěl k částce 15 750 Kč s příslušenstvím, ve vztahu k níž žalobě vyhověl.
6. K odvolání žalobce ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku o věci samé potvrdil, a to za současné změny výroku o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Zároveň rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná, a plně se ztotožnil také s právním závěrem, k němuž na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl. Zdůraznil přitom, že se prvostupňový soud náležitě a zcela v intencích předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, č. j. 30 Cdo 5117/2017-191, zabýval zvýšeným významem posuzovaného řízení pro žalobce, přičemž v souladu s jím uváděnou judikaturou Nejvyššího soudu i s právní úpravou obsaženou v §31a odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. do přiznaného finančního zadostiučinění odpovídající měrou promítl i všechna další rozhodná kritéria. To, že žalobce nesouhlasil s tím, jak soud v posuzovaném řízení postupoval, pak bez dalšího neznamená, že „postup orgánu veřejné moci dle §31a odst. 3 písm. d) zákona způsobil neodůvodněné průtahy“. Nebylo totiž zjištěno, že by okresní soud, jehož rozhodnutí bylo odvolacím soudem napoprvé zrušeno z důvodu odlišného právního názoru na řešenou věc, nerespektoval závazný právní názor či vydával nepřezkoumatelná rozhodnutí. Závěr, který soud prvního stupně učinil, nadto vyhovuje i §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť zohledňuje výsledek řízení vedeného o obdobném nároku žalobcova spoluobviněného.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním.
9. Přípustnost dovolání předně dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí je „jako celek“ v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017.
10. Dále žalobce považuje podané dovolání za přípustné také proto, že se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje od judikatury Nejvyššího soudu, neboť nezohledňuje všechna období nečinnosti soudu, k nimž v průběhu posuzovaného řízení došlo. Opomíjí totiž období od 10. 8. 2009 do 20. 6. 2011, kdy dle skutkových zjištění soudu prvního stupně rovněž došlo k průtahům v řízení, neboť proti smyslu ustanovení §2 odst. 4 trestního řádu se opakovaným prodlužováním lhůty pro stanovení termínu hlavního líčení jednalo pouze o „oddalování vyřizování merita věci“. Nadto napadený rozsudek nezohledňuje ani to, že v pořadí první rozsudek okresního soudu byl na základě podaného odvolání zrušen krajským soudem i proto, že v postupu okresního soudu byly shledány závažné vady, neboť „byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci“ a soud se též „dostatečně nevypořádal s obhajobou obžalovaného a všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí“, přičemž „uznal obžalované vinné skutkem, pro který nebyli v obžalobě stíháni“. K prodloužení řízení přispěla též znalkyně, která o několik měsíců nedodržela lhůtu pro vypracování znaleckého posudku, což vedlo k posunutí termínu nařízeného hlavního líčení o jeden měsíc a tím i ke vzniku (odvolacím soudem rovněž opomenutého) průtahu přičitatelného žalované. Odvolací soud se tak dle názoru žalobce uvedeným postupem konkrétně odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, a ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1217/2015, stejně jako od Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“).
11. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu rovněž odporuje závěrům vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, pokud snižuje výši finančního zadostiučinění z důvodu projednávání věci na více stupních soudní soustavy, aniž zohledňuje, že žalobce sám podal opravný prostředek pouze jednou, zatímco v ostatních případech se jednalo o neúspěšné opravné prostředky podané státním zástupcem. Stát však odpovídá nejen za vadný postup soudu, nýbrž i za vadný postup státního zástupce. S tím dle žalobce souvisí otázka, kterou dovolací soud dosud ve své praxi neřešil, a totiž, zda vadný postup státního zástupce v trestním řízení je skutečností mající vliv na celkovou délku řízení ve smyslu §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a zda lze klást obžalovanému k tíži instančnost soudního rozhodování, pokud k ní dochází výlučně z důvodu postupu orgánů, za nějž je žalovaná odpovědná.
12. Tím, že odvolací soud výše uvedené skutečnosti týkající se postupu orgánů veřejné moci nepromítl do svého rozhodnutí, odchýlil se také od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, řešících otázku principu proporcionality. Přispěl-li totiž k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci.
13. Žalobce se rovněž domnívá, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod tím, že soudy bez ohledu na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci i požadavek přiměřenosti zadostiučinění odmítají valorizovat částky, které plynou ze Stanoviska.
14. Řízení před odvolacím soudem bylo dle žalobcova názoru zatíženo i procesní vadou, pokud tento soud vzal v potaz pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze o obdobném nároku jeho spoluobžalovaného, přestože tento rozsudek, který rovněž nezohledňoval vliv postupu rozhodujícího orgánu na celkovou délku řízení, neprošel dovolacím přezkumem pro nezaplacení soudního poplatku.
15. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
16. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
19. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
22. V části podaného dovolání, v níž žalobce namítá, že napadené rozhodnutí odporuje závěrům, které plynou z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, žalobce žádnou konkrétní právní otázku nevymezil, když žádná taková otázka neplyne ani z jím ocitované první věty závěrečného odstavce 33 odůvodnění uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. V tomto rozsahu proto dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované výše citovaným ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce neuvedl, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
23. Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že při svém rozhodování nezohlednil skutečnost, že ke zrušení v pořadí prvního rozsudku Okresního soudu ve Znojmě mělo dojít z důvodu závažných vad řízení a nepřezkoumatelnosti tohoto rozsudku, zpochybňuje tím ve své podstatě skutkový základ, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování vycházel (a v souladu s nímž takové vady řízení ani vady posléze zrušeného rozsudku zjištěny nebyly, nýbrž ke zrušení rozsudku vedl odlišný právní názor soudu vyšší instance na řešenou věc - viz bod 13 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobce tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
24. Kromě toho lze znovu připomenout závěr, který byl v tomto řízení již dříve Nejvyšším soudem vysloven ve zrušujícím rozsudku ze dne 25. 9. 2019, č. j. 30 Cdo 5117/2017-191, a v souladu s nímž není-li postup orgánu veřejné moci extrémně nesprávným, není dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nezbytně nutné základní částku zadostiučinění na základě kritéria postupu orgánu veřejné moci navyšovat, neboť nedostatky v postupu orgánu veřejné moci se již projevily v závěru o porušení práva dovolatele na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).
25. Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že složitost řízení je jedním z klíčových hledisek pro určení přiměřenosti jeho délky, jakož i formy a výše případného zadostiučinění, přičemž posuzována je primárně podle počtu instancí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, či Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 335-336). Tento závěr vychází z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. Sama skutečnost, že se využitý opravný prostředek posléze ukázal jako nedůvodný, přitom složitost řízení nesnižuje. V podmínkách trestního řízení, které již vstoupilo do fáze řízení před soudem, se přitom tento závěr nutně uplatní bez ohledu na to, zda instanční přezkum vydaného rozhodnutí byl vyvolán tím, že svého práva podat opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí využil obžalovaný, nebo tím, že takto postupoval státní zástupce. Postavení strany má v uvedené fázi trestního řízení totiž nejen ten, proti němuž je trestní řízení vedeno, ale právě i státní zástupce [viz §12 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Z dovolání nadto ani nevyplývá, že by státní zástupce ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. podáním opravného prostředku porušil trestní řád, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, či ustanovení jiného zákona. Pokud tedy odvolací soud do hodnocení složitosti posuzovaného řízení promítl též zjištění, že toto řízení proběhlo celkem na třech stupních soudní soustavy, z čehož na prvních dvou stupních dokonce dvakrát, a poté dovodil, že tato skutečnost složitost předmětného řízení zvyšovala, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Ani ve vztahu k této otázce tudíž přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovodit nelze.
26. Stejný závěr pak dovolací soud učinil i ve vztahu k žalobcově námitce, jež vychází z odkazu na zjištěné zpoždění při podání znaleckého posudku soudem ustanovenou znalkyní. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud rovněž převzal, je totiž patrné, že v důsledkem uvedeného zpoždění bylo nařízené hlavní líčení odloženo pouze o jeden měsíc, tj. o dobu, která je z pohledu celé délky posuzovaného řízení marginální. Pokud tedy odvolací soud pro tuto skutečnost přiznané zadostiučinění nezvýšil, a to v souvislosti se zhodnocením kritéria postupu orgánu veřejné moci během řízení, rovněž se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
27. Ani ve vztahu k otázce valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku, kterou žalobce odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci i požadavek přiměřenosti zadostiučinění, není podané dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť ani při řešení této otázky se odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Nejvyšší soud nadto nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nadále jinak.
28. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce týkající se zhodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení z pohledu délky doby, po kterou byl tento orgán nečinný, a to v relaci k ostatním rozhodným kritériím, neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
29. Dovolání je důvodné.
30. Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
31. Podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
32. Stran postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV c) Stanoviska uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu bude „porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“
33. Z konstantní judikatury dovolacího soudu rovněž vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13), z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci). Jak již bylo zmíněno výše, na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění se totiž kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. projeví ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Jinak řečeno, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci.
34. V posuzovaném případě odvolací soud při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení a při následné úvaze o výši odpovídajícího zadostiučinění, které by nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou tohoto řízení odčinilo, neopomenul v souladu s citovanou judikaturou zhodnotit jak kritérium složitosti řízení, tak i kritérium postupu orgánu veřejné moci. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně, která odvolací soud převzal, nicméně vyplynulo, že k otázce nečinnosti soudu v průběhu tohoto řízení soudy obou stupňů přihlédly pouze k období mezi hlavními líčeními konanými ve dnech 14. 11. 2011 a 28. 11. 2012, po které v řízení nebyly činěny žádné úkony. Z toho pak dovodily, že tento ojedinělý průtah žádnou korekci základní částky zadostiučinění neodůvodňuje. Odvolací soud však, stejně jako soud prvního stupně, opomenul zohlednit i v dovolání zmíněnou dobu devatenácti měsíců, která dle skutkových zjištění soudu prvního stupně uplynula od podání obžaloby k okresnímu soudu do nařízení prvního hlavního líčení ve věci. Závěr, že i po tuto dobu docházelo k plynulému vyřizování věci, přitom neobstojí. Jak totiž ze zmíněných skutkových zjištění patrno, po tuto dobu příslušný soudce podle §181 odst. 3 trestního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, opakovaně žádal předsedu soudu o prodloužení lhůty k nařízení hlavního líčení ve věci (popř. k provedení jiného úkonu směřujícího k rozhodnutí věci), která dle uvedeného procesního ustanovení činí u okresního soudu tři týdny od podání obžaloby, přičemž důvod těchto žádostí nevycházel pouze z obsáhlosti spisového materiálu, nýbrž i z dovolené soudce či z nutnosti přednostně vyřizovat jiné věci starších časových řad. Z celé délky posuzovaného řízení, jež činí 6 let a 3 měsíce, se přitom celková doba nečinnosti soudu tímto prodlužuje až na 2 a půl roku, tj. na více než třetinu. Míru, s jakou se na celkové nepřiměřené délce posuzovaného řízení podílela (ne)činnost soudu, tak v konkurenci s ostatními zjištěnými okolnostmi nelze označil za natolik zanedbatelnou, aby ve světle závěrů plynoucích z judikatury uvedené v bodě 33 tohoto odůvodnění nenalezla žádného odrazu v úvaze o závažnosti utrpěné nemajetkové újmy, jež se pak následně promítne i do tomu odpovídající úvahy o výši přiměřeného zadostiučinění. Právní posouzení věci odvolacím soudem, které však uvedenou skutečnost vůbec nepostihuje, je tudíž nesprávné.
35. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
36. Pro úplnost je třeba dodat, že odvolacímu soudu nelze vytýkat, že při svém rozhodování přihlédl i k pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 2. 2018, č. j. 19 C 262/2015-128, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, č. j. 55 Co 302/2018-298, kterým bylo rozhodnuto o obdobném typu nároku, jenž byl od délky stejného posuzovaného řízení odvozován žalobcovým spoluobžalovaným. Byť toto rozhodnutí nebylo podrobeno přezkumu v dovolacím řízení, žalobci nelze přisvědčit v názoru, že by je tato skutečnost z pohledu §13 o. z. zcela diskvalifikovala. V souladu s tímto ustanovením nicméně platí nejen to, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích, ale i to, že takový právní případ může být rozhodnut i jinak, je-li důvod této odchylky přesvědčivě vysvětlen.
37. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. Odvolací soud proto v dalším řízení přihlédne při své úvaze o přiměřené výši zadostiučinění též k dosud opomenutým zjištěním o všech obdobích nečinnosti soudu, k nimž v posuzovaném řízení došlo, načež zváží, zda a popř. jak se tato okolnost do výsledného zadostiučinění promítne.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu