ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2214.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2214/2021-280
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce L. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, proti žalované České republice – České národní bance , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 864/28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 239/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, č. j. 28 Co 290/2020-237, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 6. 12. 2019, č. j. 41 C 239/2018-113, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 221 115,40 Kč s příslušenstvím „dle pravomocného rozsudku Okresního soudu v Ostravě“ ze dne 5. 6. 2018, č. j. 37 C 149/99-738 (výrok I) a uložil žalobci, aby zaplatil žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že jejich výše činí 1 500 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 221 115,40 Kč na podkladě tvrzení, že o tuto částku byl nezákonně připraven při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, kdy v roce 1999 ředitel úřadu schválil svému zaměstnanci – správci nucené správy České národní záložny v Ostravě nezákonnou uhrazovací povinnost žalobce jakožto člena družstva v České národní záložně v Ostravě. Žalobce současně odkázal na pravomocný rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2018, č. j. 37 C 149/99-738, který nabyl právní moci dne 4. 7. 2018, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti České národní záložny, Spořitelního a úvěrního družstva, vrátit žalobci peněžitá plnění přijatá jako termínované vklady z titulu bezdůvodného obohacení; žalovaná tento rozsudek podle žalobce nerespektovala.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce uvedl, že řízení odvolacího soudu je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a zároveň rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť „odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu i rozhodovací praxe Ústavního soudu“.
Posuzované dovolání ve vztahu k akcentovanému principu ochrany důvěry občanů v právo v relaci k tomu, jak soudy obou stupňů posoudily počátek běhu promlčecí doby (srov. odst. IV dovolání) neobsahuje obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce náležitě v tomu odpovídajícím rozsahu nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v této části dovolání, po rekapitulaci průběhu řízení a uvedení vlastní verze skutkového stavu krom obecného konstatování, že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, nijak blíže nespecifikuje, čím konkrétně se odvolací soud tohoto žalobcem namítaného pochybení dopustil a neuvádí žádnou argumentaci na podporu svého tvrzení, tím méně označuje přiléhavou judikaturu, jež by toto tvrzení žalobce podporovala. Z dovolání není seznatelné, jak konkrétně se měl v poměrech projednávané věci odvolací soud zprotivit závěrům obsaženým v jím blíže označených rozhodnutích Ústavního soudu, neboť závěry obsažené v označených rozhodnutích soudu ochrany ústavnosti žalobce nijak konkrétně nepropojil s právními závěry odvolacího soudu (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 1612/17, nebo nález ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, zejména odst. 14 in fine). To je nakonec patrné již z toho, že po citaci obecných závěrů obsažených v rozhodnutí Ústavního soudu se žalobce v dovolání omezuje jen na povšechné a kusé konstatování, že „uvedené závěry zcela dopadají na projednávanou věc“.
Ve vztahu – opět obecné – dovolací argumentace ohledně toho, že „žalobce podal žalobu na stát podle pravomocného rozsudku Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 37 C 149/99“, a že v uvedeném řízení byl nárok uplatněný proti České národní záložně, Spořitelnímu a úvěrnímu družstvu právně posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neobsahuje podané dovolání vymezení jakékoliv právní otázky, tím méně pak předpokládané vymezení důvodu přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání pro každou jednotlivou otázku zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Dovolání je ve skutečnosti a v uvedeném rozsahu pokračováním pouhé polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání konkrétní právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
K odkazům dovolatele na podání jím učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení přihlížet (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Ve vztahu k námitce dovolatele, že odvolací soud nesprávně právně posoudil námitku žalované ohledně promlčení uplatněného nároku, ač ta měla být podle žalobce uplatněna v rozporu s dobrými mravy, a v té souvislosti jím bylo poukazováno zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a dále na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, pak i při jejím posouzení se odvolací soud napadeným rozsudkem od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že z učiněných skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2230/2012).
Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. žalobcem zdůrazňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 nebo usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Ze skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem ovšem nevyplývá, že by žalovaná svou námitkou jakýmkoliv způsobem zneužívala svého práva na úkor žalobce. Ostatně i ve vztahu k této námitce je dovolání na samé hranici jeho projednatelnosti, neboť žalobce opět neuvádí, v čem sám konkrétně spatřuje naplnění těch zcela výjimečných předpokladů, za nichž lze námitce promlčení odepřít účinky pro její rozpor s dobrými mravy.
Námitka promlčení uplatněná státem, jež má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení, srov. §18 odst. 1, věta prvá o. s. ř., tak nemůže být bez dalšího považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010), zvláště když žalobci nic nebránilo v tom, aby nárok vůči státu uplatnil u soudu řádně a včas kdykoliv během tříleté promlčecí doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1541/2016).
Tvrdí-li konečně žalobce, že mu škoda vznikla nezákonným rozhodnutím rejstříkového soudu, jímž bylo rozhodnuto o výmazu České národní záložny, Spořitelního a úvěrního družstva z veřejného rejstříku, pak takový nárok dosud nebyl předmětem nynějšího řízení a v řízení před Nejvyšším soudem není přípustné uplatňování jakýchkoliv novot či dokonce nových nároků (§241a odst. 6, §243b a §243f odst. 1 o. s. ř.).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.) a zčásti není přípustné.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 8. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu