ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2516.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2516/2021-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. K., nar. XY, bytem ve XY, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 55/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, č. j. 70 Co 117/2021-65, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 111 250 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 54/2012, které trvalo 8 let, 5 měsíců a 20 dnů a jehož předmětem bylo zaplacení částky 100 000 Kč z titulu odškodnění nemajetkové újmy, kterou žalobce utrpěl v důsledku opožděné výplaty dávky státní sociální podpory.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 12. 2020, č. j. 47 C 55/2020-42, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 78 167 Kč s příslušenstvím (výrok I), zatímco ve vztahu ke zbývající částce 33 083 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Současně žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ztotožnil se přitom se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, pročež žalobci z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené mu tímto nesprávným úředním postupem náleží finanční plnění. Výše tohoto plnění odpovídá součtu částek 15 000 Kč za první dva roky trvání posuzovaného řízení a dále za každý další rok jeho trvání (což v závislosti na délce tohoto řízení celkem činí 112 083 Kč), sníženému o 40 % z důvodu procesní složitosti věci a současně zvýšenému o 10 % z důvodu postupu orgánu veřejné moci v tomto řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pak pro jeho vady.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Při řešení otázky významu posuzovaného řízení pro žalobce, jenž měl být dle názoru žalované snížený z důvodu tzv. řetězení kompenzačních řízení, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je předně patrné, že se odvolací soud v rámci posouzení uvedeného kritéria zabýval mj. i tím, zda se žalobce ke zneužití svého práva na odškodnění nepřiměřené délky řízení skutečně neuchyluje, jak žalovaná v řízení namítala, přičemž na podkladě skutkových zjištění mapujících okolnosti posuzovaného případu uzavřel, že tomu tak není (viz bod 8 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Vyhověl tím jednak požadavku plynoucímu z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14, podle kterého „i když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení“, jednak požadavkům zformulovaným v judikatuře Nejvyššího soudu reprezentované např. rozsudky ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, a ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020, ale i rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3030/2020, na který v dovolání poukázala sama žalovaná. V této judikatuře totiž dovolací soud uvedl, že závěr o sníženém významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného nelze vztáhnout obecně na každé kompenzační řízení, nýbrž takový závěr musí vycházet z konkrétní skutečnosti, jež v posuzovaném případě svědčí o tom, že se žalobce řetězením jednotlivých kompenzačních řízení ke zneužití svých práv opravdu uchyluje. Pokud takovou konkrétní skutečnost odvolací soud nezjistil, jeho následný závěr o tom, že význam posuzovaného řízení pro žalobce je ve shodě se soudem prvního stupně namístě zhodnotit jako standardní, je pak rovněž plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle které při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je nutné dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce odškodnění nijak neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, nebo rozsudky téhož soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, a ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011). Uvedená otázka tedy přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Dovolatelkou namítaný rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a tím i přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není dán ani ve vztahu k otázce významu posuzovaného řízení pro žalobce řešeného z pohledu výše peněžitého plnění, které bylo jeho předmětem. Vyplynulo-li ze skutkových zjištění odvolacího soudu, že předmětem posuzovaného řízení byl žalobcův požadavek na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, odvolací soud tím, že při své úvaze o významu tohoto řízení pro žalobce vyšel (za současného přihlédnutí k dalším individuálním okolnostem posuzovaného případu) právě z této částky, kterou posléze přiznané zadostiučinění nadto nepřesáhlo, postupoval ve shodě např. s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017, nebo ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1300/2019. Argumentace žalované poukazující na výsledek posuzovaného řízení, v souladu s nímž byla žalobci z uvedené částky přiznána pouze částka 13 125 Kč s příslušenstvím, přitom správnost uvedeného postupu odvolacího soudu nezpochybňuje, jak plyne např. z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3213/2011, nebo ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1719/2018.
Nejvyšší soud kromě toho opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což se v tomto případě nestalo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Podané dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani ve vztahu k otázce zohlednění žalobcova věku při hodnocení otázky významu posuzovaného řízení pro něj, když odvolací soud dle názoru dovolatelky žalobcův věk nesprávně posoudil jako vyšší, byť mu v době skončení posuzovaného řízení bylo teprve 70 let. Přestože odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí skutečně uvedl, že žalobce považuje za osobu vyššího věku, totiž s tímto konstatováním žádný závěr o zvýšeném významu posuzovaného řízení pro žalobce oproti standardu již nespojil. Odlišné zhodnocení žalobcova věku, které žalovaná v dovolání požaduje, tudíž nemůže vést k takovému posouzení dotčeného kritéria, jež by pro ni bylo příznivější, neboť napadené rozhodnutí na závěru o vyšším významu posuzovaného řízení pro žalobce, jenž by byl dán jeho vyšším věkem, nespočívá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li pak žalovaná, že odvolací soud navzdory znění §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk při svém rozhodování nepřihlédl k tomu, že žalobce sám svým jednáním „posuzované řízení prodloužil“, ve vztahu k této otázce podané dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě upravené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny. Dovolání žalované totiž v této části nevyhovuje náležitostem vyžadovaným v §241a odst. 2 o. s. ř., v souladu s nímž musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Konkrétní vymezení toho, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k uvedené otázce, totiž z podaného dovolání neplyne, neboť z něj není zřejmé, zda se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo zda tato otázka má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a dále stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Podané dovolání konečně není přípustné ani v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícího se nákladů odvolacího řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů dovolání žalované odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu