ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2895.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2895/2020-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Jiřího Němce, v právní věci žalobkyně a) J. F. , narozené XY, bytem XY a b) J. P. , narozené XY, bytem XY, obě zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 9/2016, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, č. j. 68 Co 42/2020-258, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 15. 8. 2019, č. j. 29 C 9/2016-206, uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku 61 875 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), a žalobkyni b) částku 61 875 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně a) domáhala částky 378 125 Kč s příslušenstvím (výrok III rozsudku) a v části, jíž se žalobkyně b) domáhala částky 378 125 Kč s příslušenstvím (výrok IV rozsudku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výroky V a VI rozsudku).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobkyni a) změnil ve výroku I tak, že se žaloba o zaplacení částky 13 258 Kč s příslušenstvím zamítá, a zamítavý výrok III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve vztahu k žalobkyni b) jej změnil ve výroku II tak, že se žaloba o zaplacení částky 13 258 Kč s příslušenstvím zamítá, a zamítavý výrok IV potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, jíž se žalobkyně domáhaly zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky restitučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 14/1992 (poté pod sp. zn. 9 C 13/2001) a dále v důsledku nepřiměřené délky řízení o vkladu vlastnického práva vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 C 3/2007.
Rozsudek odvolacího soudu napadly obě žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolatelky spatřují přípustnost dovolání ve skutečnosti, že odvolací soud postavil své rozhodnutí na otázkách, které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny. Dovolatelky konkrétně namítají, že obě řízení, za jejich nepřiměřenou délku požadují zadostiučinění, by měla být ve vztahu k nemajetkové újmě posuzována jako celek a nikoliv jako řízení samostatná. V souvislosti s tím také namítají, že námitka promlčení nároku vyplývajícího z restitučního řízení byla ze strany žalované uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelky dále navrhují, aby s ohledem na vývoj a růst mezd a cen Nejvyšší soud přehodnotil pravidla pro odškodňování za průtahy v řízení dle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“).
K otázce, zda je nutno na obě posuzovaná řízení nahlížet jako na jeden celek, Nejvyšší soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle které je účelem náhrady nemajetkové újmy kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, nebo část V. Stanoviska). Z toho vyplývá, že nemajetková újma poškozenému zásadně vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně dlouze vedeném řízení zvlášť a že účelem ustanovení §31a OdpŠk je poškozenému takto vzniklou újmu kompenzovat.
Výjimku vztahující se na tzv. souběžná řízení, jež jsou specifická tím, že spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, přičemž újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení je třeba v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010), nelze bez dalšího rozšiřovat na další řízení, která sice probíhají (alespoň zčásti) současně, avšak svým předmětem úzce vůbec nesouvisejí. V této souvislosti je zejména podstatné, že posuzovaná řízení probíhala současně pouze v tom rozsahu, v jakém se rozhodovalo o návrhu na vydání opravného usnesení týkající se toliko označení nemovitosti (který byl podán až po zahájení druhého z posuzovaných řízení) a rozhodnutí vydané v restitučním řízení nebylo žádným způsobem určující pro rozhodnutí v řízení o vkladu vlastnického práva. Lze též poukázat na skutečnost, že i tam, kde Nejvyšší soud pohlíží s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva na paralelně probíhající řízení jako na souběžná a odškodňuje jejich celkovou nepřiměřenou délku, pak i v takových situacích stojí na stanovisku, že náhrada nemajetkové újmy (coby odlišný nárok) se promlčuje v každém posuzovaném řízení od jeho pravomocného skončení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2.2019, sp. zn. 30 Cdo 4283/2017). Odkaz dovolatelek na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 1744/12, není přiléhavý, neboť v uvedené věci nárok nebyl promlčen nikoliv z důvodu, že se na dvě navazující řízení mělo pohlížet jako na jeden celek, nýbrž proto, že až okamžikem skončení navazujícího vkladového řízení se poškozený dozvěděl o vzniku škody vyplývající z řízení prvního. Uvedená otázka proto přípustnost dovolání nemůže založit.
Otázka uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť již byla, na rozdíl od tvrzení žalobkyň, několikrát v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a při jejím posouzení se odvolací soud napadeným rozsudkem od této judikatury neodchýlil, pokud uzavřel, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobkyně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2230/2012).
Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 nebo usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Ze skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem ovšem nevyplývá, že by žalovaná svou námitkou jakýmkoliv způsobem zneužívala svého práva na úkor žalobkyň. Naopak, dovolatelky svou argumentaci staví pouze na rekapitulaci tvrzeného nesprávného úředního postupu soudu, aniž by tvrdily skutečnosti na straně žalované, které jim objektivně bránily žalobu k soudu podat. Za takových okolností tedy není možné uvažovat o uplatnění námitky promlčení ze strany žalované jako v rozporu s dobrými mravy.
Námitka promlčení uplatněná státem, jež má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení, srov. §18 odst. 1, věta prvá o. s. ř., tak nemůže být bez dalšího považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010), zvláště když jsou žalobkyně zastoupené advokátem, v daném oboru profesionálem, kterému nic nebránilo v tom, aby nárok klientek uplatnil u soudu řádně a včas kdykoliv během promlčecí doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1541/2016).
Ani ve vztahu k otázce potřeby valorizace základní částky není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Z části VI Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Nejvyšší soud pak neshledal důvod se od této své ustálené rozhodovací praxe odchýlit (postupem podle §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), dovolatelky ostatně nepředložily žádné nové argumenty, pro které by měl ke změně své judikatury přistoupit. Nejvyšší soud současně nemohl pominout, že část posuzovaného řízení, v jehož rámci průběžně docházelo k újmě na straně žalobkyň, probíhala v projednávané věci ještě před přijetím uvedeného Stanoviska.
V projednávané věci byl dovoláním napaden rovněž výrok III rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, proto jej v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl, aniž by mu bylo umožněno se zabývat jeho věcnou správností.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 1. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu