ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3/2021-278
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně M. J. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15/1107, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 105 851,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 160/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2020, č. j. 54 Co 87/2020-252, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2020, č. j. 54 Co 87/2020-252, se v části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2019, č. j. 17 C 160/2017-211, ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 89 920 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení zrušuje a v této části se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 17 C 160/2017-211, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 89 920 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 12. 2017 do zaplacení (výrok I), přičemž co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 15 931,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Soud prvního stupně žalované současně uložil nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok III).
2. Žalobní požadavek na náhradu utrpěné nemajetkové újmy, který žalobkyně vyčíslila na celkových 105 851,50 Kč a jehož existenci dovozovala z nesprávného úředního postupu Městského úřadu Říčany a Městského úřadu Mnichovice spočívajícího v nepřiměřeně dlouho trvajícím stavebním řízení o vydání územního souhlasu k oplocení jejího pozemku parc. č. XY nacházejícího se v katastrálním území a obci XY, soud prvního stupně shledal opodstatněným pouze zčásti. Vyšel přitom ze skutkového závěru, podle kterého posuzované řízení trvalo 5 let a 6 měsíců, když bylo zahájeno návrhem žalobkyně podaným dne 31. 5. 2011 u Městského úřadu Říčany, následně bylo vedeno u Městského úřadu Mnichovice a pravomocně skončilo dne 13. 12. 2016, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 30. 11. 2016, kterým bylo žádosti žalobkyně definitivně vyhověno. K průběhu tohoto řízení zahrnujícího jednotlivé podstatné procesní úkony a vydaná rozhodnutí, jakož i jejich časovou posloupnost, soud prvního stupně mj. zjistil, že žalobkyně opakovaně důvodně využívala opravné prostředky a podávala podněty k přijetí opatření proti nečinnosti správních orgánů, které ve věci rozhodovaly, dále že opakovaně docházelo k vyloučení pracovníků rozhodujícího správního orgánu z důvodu jejich podjatosti, přičemž tato skutečnost též vedla k tomu, že namísto Městského úřadu Říčany, u něhož bylo řízení zahájeno, byl k jeho dalšímu vedení pověřen Městský úřad Mnichovice. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že původně zamítavé rozhodnutí stavebního úřadu žalobkyně úspěšně napadla žalobou podanou ke Krajskému soudu v Praze, který toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 14. 8. 2014, č. j. 45 A 23/2012-97, zrušil, stejně jako to, že řízení bylo negativně ovlivněno tím, že žalobou podanou u Okresního soudu Praha-východ a vedenou zde pod sp. zn. 34 C 197/2010 se žalobkyně od roku 2010 domáhala odstranění plynovodu, který byl v blízkosti plánovaného oplocení neoprávněně umístěn. Rozhodnutím ze dne 10. 7. 2015 totiž Městský úřad Mnichovice předmětné stavební řízení s odkazem na tuto skutečnost přerušil.
3. V návaznosti na uvedená skutková zjištění soud prvního stupně následně konstatoval, že s ohledem na předmět posuzovaného správního řízení, jenž byl představován povolením stavby spočívající v oplocení pozemku žalobkyně, dopadá na daný případ článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Vzhledem k tomu, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, tedy žalobkyni svědčí právo na přiměřené zadostiučinění za presumovanou nemajetkovou újmu, kterou v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, utrpěla. Při stanovení formy a výše tohoto zadostiučinění soud prvního stupně vyšel z §31a zákona č. 82/1998 Sb. a ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále též „Stanovisko“). Kromě zmíněné délky řízení a jeho předmětu přitom zohlednil též to, že průběh řízení byl ztížen jednak liknavým postupem správního orgánu, proti němuž žalobkyně opakovaně brojila svými podáními, jednak umístněním výše zmíněného plynovodu. Soud prvního stupně tedy žalobkyni přiznal finanční odškodnění ve výši 18 000 Kč za první dva roky trvání posuzovaného řízení a dále v téže výši za každý další rok tohoto řízení, čímž dospěl k základní částce 81 750 Kč. Tu pak dále navýšil o 5 % pro zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobkyni a o dalších 5 % z důvodu postupu správního orgánu, tedy na konečných 89 920 Kč.
4. K odvolání obou účastnic řízení ve věci následně rozhodoval Městský soud v Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I) a žalovanou zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, ze kterého při svém rozhodování rovněž vyšel. Ve shodě se soudem prvního stupně poté uvedl, že posuzované řízení spadá pod článek 6 Úmluvy, neboť v něm byla řešena otázka dotýkající se ochrany vlastnického práva žalobkyně k jejímu pozemku, a dodal, že se uplatní vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy, jež byla žalobkyni nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky tohoto řízení způsobena. Zjištěná délka posuzovaného případu přitom nepřiměřená skutečně byla, a to natolik, že je dle odvolacího soudu žalobkyni namístě přiznat zadostiučinění vzniklé újmy v penězích. Způsob, jakým soud prvního stupně za pomoci kritérií vymezených v §31a odst. 3 písm. a) až e) zákona č. 82/1998 Sb. toto finanční odškodnění stanovil, odvolací soud rovněž plně akceptoval. Přestože se nejednalo o řízení, které typově spadá mezi ta, jejichž význam pro jeho účastníka hodnotí judikatura jako vyšší, v případě žalobkyně, která se o prodloužení řízení sama nepřičinila, lze tento vyšší význam řízení dovodit z její dlouhodobé snahy o získání potřebného povolení, která opakovaně narážela na překážky, jež před ní správní orgán kladl. Jako spekulativní odvolací soud zároveň odmítl argumentaci žalované, podle které žalobkyně posuzované řízení vedla přesto, že s ním nemohla spojovat žádná pozitivní očekávání. Tuto úvahu totiž vylučuje především příznivý výsledek, kterého žalobkyně v řízení nakonec dosáhla.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho vyhovujícím výroku o věci samé, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení napadla žalovaná včasným dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
7. Napadené rozhodnutí je dle názoru žalované především v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, publikovaným pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Bez ohledu na skutkové okolnosti, na které žalovaná v řízení poukazovala, a to ve snaze zpochybnit existenci odškodňované presumované imateriální újmy žalobkyně, totiž odvolací soud vyšel z toho, že nejistotu žalobkyně ohledně výsledku posuzovaného řízení je nutno spojovat s jeho mechanicky chápanou formální délkou, aniž by zohlednil, po jakou dobu trvání tohoto řízení měla žalobkyně opravdovou nejistotu ohledně jeho výsledku. Odvolací soud tak nevzal v úvahu, že v době podání žádosti o územní souhlas žalobkyně věděla, že správní orgán nemůže její záměr ve stavebním řízení posoudit bez toho, že by byla vyřešena otázka týkající se umístění, resp. odstranění stavby plynovodu nacházejícího se na jejím pozemku, která byla od roku 2010 do 18. 12. 2015 předmětem řízení vedeného u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 34 C 197/2010.
8. Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž koliduje se závěrem, který Nejvyšší soud vyslovil v rozsudcích ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4107/2009, ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, a ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, neboť tento soud nezkoumal, zda ve zmíněném vedlejším řízení, do jehož skončení bylo posuzované řízení přerušeno, byla věc projednána v přiměřené lhůtě či nikoliv. Tím, že se odvolací soud s těmito skutečnostmi v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal, byť je žalobkyně ve svém odvolání namítala, zároveň porušil i její právo na spravedlivý proces upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1949/2018, a z nálezů Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, a ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 563/03.
9. Žalovaná dále namítla, že napadené rozhodnutí není v souladu se závěry vyslovenými ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo3044/2016, neboť opomíjí zjištění, že posuzované řízení bylo přerušeno rovněž proto, že v něm žalobkyně nepředložila všechny podklady, které byly dle zákona pro toto řízení nezbytné. Pokud pak žalobkyně využívala svého práva bránit se proti vydaným rozhodnutím opravnými prostředky, nelze ani tuto skutečnost klást k tíži žalované, jak odvolací soud učinil, a to nejen v rozporu se zmíněným Stanoviskem, ale i v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009. O tom, že věc, která byla v posuzovaném řízení řešena, byla ve skutečnosti právně i skutkově složitá, přitom svědčí též opakované řešení podjatosti úředníků u příslušného a poté u pověřeného stavebního úřadu, jakož i to, že původní zamítavé rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, který rozhodoval o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí příslušného stavebního úřadu, bylo na základě podané správní žaloby zrušeno nikoliv pro svou nezákonnost, nýbrž proto, že územní plán obce XY, ze kterého toto rozhodnutí vycházelo, byl v místě požadovaného stavebního záměru vnitřně rozporný.
10. Nesprávný je dle dovolatelky napadený rozsudek odvolacího soudu také v jeho nákladovém výroku.
11. Žalobkyně se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovila pro jeho odmítnutí, neboť je považuje za nepřípustné, eventuálně pak navrhla jeho zamítnutí. Současně uvedla, že vedlejší soudní řízení, které u Okresního soudu Praha-východ trvalo od 2. 7. 2010 do 17. 2. 2016, taktéž nebylo ukončeno v přiměřené lhůtě, z čehož plyne, že na délce nejistoty žalobkyně o výsledku posuzovaného stavebního řízení by se ani při jeho zohlednění nic nezměnilo. Nadto k přerušení posuzovaného řízení z důvodu probíhajícího vedlejšího řízení došlo až dne 10. 7. 2015, přičemž rozsudek byl v této věci vydán již dne 18. 12. 2015 a právní moci nabyl dne 17. 2. 2016. Doba přerušení posuzovaného řízení tak byla v porovnání s jeho celkovou délkou zanedbatelná. Žalobkyně je však toho názoru, že probíhající vedlejší řízení důvod pro přerušení posuzovaného řízení (nadto po čtyřech letech jeho trvání) vůbec nepředstavovalo, když od něj nebylo možné očekávat informaci o existenci a rozsahu ochranného pásma plynovodu, která byla pro rozhodnutí o požadovaném souhlasu se stavbou oplocení klíčová. Tuto záležitost totiž civilní soud řešit nemohl, nýbrž ji mohl řešit pouze příslušný správní orgán ve své veřejnoprávní působnosti. Pokud ale správní úřad z úřední povinnosti v této věci nekonal, žalobkyně očekávala, že se věcí bude zabývat alespoň při řešení její žádosti o souhlas s umístěním plotu. Za současného konstatování, že napadené rozhodnutí je třeba považovat za spravedlivé, žalobkyně dále zpochybnila relevanci i přípustnost dalších dovolacích námitek týkajících se okolností vlastního průběhu posuzovaného řízení a ústící v hodnocení podílu správního orgánu a žalobkyně na jeho celkové délce. Závěrem se žalobkyně podrobně vyjádřila k důvodům, pro které pokládá za správný také nákladový výrok napadeného rozsudku.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou s tím, že za dovolatele jedná osoba uvedená v §21a o. s. ř., která má právnické vzdělání a která dovolání též sepsala [viz §241 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 o. s. ř.]. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolatelce lze přisvědčit v názoru, že základním předpokladem pro určení formy a výše zadostiučinění, které v tomto řízení žalobkyně požaduje, je posouzení otázky, jak velkou nemajetkovou újmu spočívající v nejistotě účastníka řízení ohledně jeho výsledku žalobkyni dlouhotrvající řízení způsobilo. Nejvyšší soud přitom vychází z předpokladu, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám nemajetková újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a proto poškozený nemusí vznik újmy prokazovat (srov. Stanovisko a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2423/2010, publikovaný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zda se jednalo o újmu nepatrnou či značnou je na posouzení soudu, a proto pokud poškozený tvrdí další okolnosti umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení, je na něm, aby toto své tvrzení prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých „typů“ řízení. Naproti tomu žalovaný stát se může pokusit na základě okolností konkrétního případu tvrzení vzniklé újmy vyvrátit. Této judikatury si však byl odvolací soud při svém rozhodování zjevně vědom a zcela ji respektoval, když se v bodě 21 odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval mj. i snahou žalované motivaci žalobkyně k vedení posuzovaného řízení (a tím i vznik tvrzené újmy na její straně) zpochybnit, a to vzhledem k údajné absenci jakýchkoliv pozitivních očekávání, jež by dle procesní obrany žalované mohla žalobkyně s posuzovaným řízením spojovat. Na podkladě skutkových zjištění, která ve stejné části odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud znovu zrekapituloval, přitom tento soud uzavřel, že se ze strany žalované jedná o pouhou spekulaci, která s výsledky dokazování nekoresponduje.
17. Kromě toho, že se žalovaná mýlí, domnívá-li se, že se odvolací soud v uvedené části svého rozhodnutí od judikatury Nejvyššího soudu odchýlil, současně ve své podstatě zpochybňuje skutkový základ, ze kterého odvolací soud při formulaci tohoto svého závěru vycházel. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalovaná tedy jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. V této části tedy dovolání žalované přípustné není.
18. Obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k dovolacím námitkám, podle kterých odvolací soud do své úvahy o přiměřenosti délky posuzovaného řízení nepromítl (v rozporu s judikaturou, kterou žalovaná označila) chování žalobkyně v jeho průběhu, ani složitost tohoto řízení vyvolanou nutností opakovaně rozhodovat o opravných prostředcích, které žalobkyně využívala, nebo nutností opakovaně řešit podjatost osob, které se na rozhodování příslušných správních orgánů podílely. Jak je totiž patrno z již zmíněného bodu 21 odůvodnění napadeného rozsudku, tak tomu ve skutečnosti není.
19. Za současného odkazu na obsah bodů 28, 31 a 32 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž odvolací soud na podkladě zjištěného skutkového stavu věci vysvětlil, že žalobkyně, která se o prodloužení typově jednoduchého řízení sama nepřičinila, nýbrž naopak projevovala snahu o jeho co nejrychlejší skončení, využitými (a nikoliv zjevně bezdůvodnými) opravnými prostředky reagovala na vady, kterými bylo posuzované řízení zatíženo, přičemž délka tohoto řízení byla naopak negativně ovlivněna postupem správních orgánů, které ve věci rozhodovaly. Tyto úvahy přitom korespondují se skutkovými závěry soudu prvního stupně, ze kterých odvolací soud vycházel (viz již zmíněný bod 13 odůvodnění napadeného rozsudku) a které zahrnují mj. i zjištění, podle kterého počáteční zdržení způsobené v posuzovaném řízení nedostatkem podkladů, které žalobkyně ke své žádosti připojila, trvalo pouze od června 2011, kdy byla žalobkyně k jejich dodání příslušným úřadem vyzvána, do října 2011, kdy po jejich dodání tento úřad dne 23. 11. 2011 ve věci poprvé (zamítavě, a jak se posléze ukázalo též nesprávně) rozhodl (viz body 8 a 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
20. Stejně tak tyto úvahy odvolacího soudu adekvátně reagují také na další zjištěný průběh řízení zahrnující též důvodně vznesený podnět žalobkyně k přijetí opatření proti nečinnosti příslušného stavebního úřadu ze dne 20. 11. 2014 či opakované rozhodování o podjatostech úředníků příslušných stavebních úřadů namítaných samotnými úředníky či reprezentanty stavbou dotčené obce, jakož i rozhodování o opravných prostředcích, které žalobkyně v průběhu řízení důvodně podala (viz body 9 a 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Ani tyto právní úvahy odvolacího soudu se přitom od judikatury Nejvyššího soudu reprezentované zejména již zmíněným Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, neodchylují.
21. Nejvyšší soud ve své judikatuře nadto opakovaně uvádí, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
22. V části, ve které dovolání výslovně směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, pak toto dovolání není objektivně přípustné, jak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
23. Při řešení otázky dopadu souběžně vedeného řízení o odstranění plynovodu (tj. řízení vedeného u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 34 C 197/2010) na posuzované stavební řízení, které bylo dle skutkového závěru soudu prvního stupně, z něhož odvolací soud při svém rozhodování rovněž vycházel (viz bod 13 odůvodnění jeho rozsudku), na základě usnesení stavebního úřadu ze dne 10. 7. 2015 přerušeno právě s odkazem na „vedení plynovodu v těsné blízkosti zamýšleného oplocení“ (viz bodu 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), se však odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu odchýlil (v podrobnostech viz níže). V této části je tudíž dovolání žalované přípustné.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
26. Dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
27. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13), je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci). Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
28. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nezbytné nejprve určit počátek a konec doby, kterou lze ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. považovat za celkovou dobu řízení. Vždy je přitom třeba vycházet z celkové délky řízení, nikoli jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 a část V. Stanoviska). Zásadně je tedy třeba do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno (viz část III. bod 3 Stanoviska).
29. V rozsudku ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, Nejvyšší soud uvedl, že pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení (shodně viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, a ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2405/2020).
30. V poměrech projednávané věci to znamená, že závěr o tom, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, není možné učinit bez toho, aby se soud zabýval námitkou žalované vycházející z poukazu na řízení, jež bylo vedeno u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 34 C 197/2010, tvrdí-li žalovaná, že na výsledku tohoto řízení bylo skončení posuzovaného řízení přímo závislé, což byl též důvod, pro který bylo posuzované řízení po určitou dobu přerušeno. Především tedy bylo namístě posoudit, jaký byl vztah obou dotčených řízení, a v případě závěru, že výsledek zmíněného soudního řízení byl pro rozhodnutí vydané v posuzovaném řízení skutečně klíčový, jak uvádí žalovaná, bylo nezbytné zabývat se tím, po jakou dobu toto soudní řízení bránilo skončení posuzovaného řízení a zda věc byla v tomto vedlejším řízení projednána v přiměřené době či nikoliv. Napadený rozsudek odvolacího soudu však žádnou právní úvahu týkající se zmíněného vedlejšího řízení neobsahuje, když ani skutkové závěry, ze kterých odvolací soud vycházel a jež plynou především z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na které odvolací soud odkázal, nejsou pro účely posouzení uvedené otázky dostatečně zřetelné.
31. Vzhledem k uvedené absenci úvah vztahujících se k významu zmíněného soudního řízení pro posuzované stavební řízení je tak hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení odvolacím soudem neúplné, a tedy i nesprávné. Závěr odvolacího soudu týkající se otázky (ne)přiměřenosti délky posuzovaného řízení proto neobstojí.
32. Na tento závěr dovolacího soudu navazuje též závěr o důvodnosti dovolací námitky žalované zpochybňující přezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k dotčené části, potažmo k hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení jako takové. Vycházeje z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. [podle kterého je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci] totiž dovolací soud ve shodě se žalovanou poukazuje na skutečnost, že se odvolací soud otázkou existence a průběhu výše zmíněného vedlejšího řízení, jakož i jeho významem pro posuzované řízení, ve svém rozsudku nezabýval navzdory tomu, že žalovaná absenci obdobné úvahy, která postihuje jedno z kritérií významných pro zhodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení, v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vytýkala. Principu práva na spravedlivý proces přitom odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit (upravená v §157 odst. 2 o. s. ř.), v rámci které se soudy musejí v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivým způsobem vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, byť je řešení námitky účastníka pro výsledek sporu významné, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a zpravidla tak i jejich protiústavnost, přičemž řízení současně zatíží vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005).
33. Vzhledem k tomu, že právní posouzení věci odvolacím soudem je ve shora popsaném směru nesprávné (viz zejména body 30 a 31 odůvodnění), a nadto je napadený rozsudek pro absenci řádného odůvodnění částečně nepřezkoumatelný, postupoval Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části týkající se nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 89 920 Kč s příslušenstvím, jakož i v navazujícím výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu podle §243e odst. 2 věta první o. s. ř. k dalšímu řízení.
34. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu