ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.4273.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 4273/2019-311
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyň 1) A. V., bytem XY, 2) J. D. , bytem XY, a 3) M. S. , bytem XY, zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Malá Štěpánská 2033/8, proti žalované M. N. , bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Lublaňská 673/24, o určení platnosti odstoupení od kupní smlouvy a o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 31/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, č. j. 18 Co 155/2019-250, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, č. j. 18 Co 155/2019-250, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhají určení, že jejich dopisem ze dne 18. 5. 2017 došlo k platnému odstoupení od kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem ze dne 19. 12. 2005 ve znění dohody o změně ze dne 10. 5. 2006 uzavřené mezi účastnicemi, a dále určení podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba – objekt k bydlení č. p. XY, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY, na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2018, č. j. 25 C 31/2018-180, určil, že dopisem žalobkyň ze dne 18. 5. 2017 došlo k platnému odstoupení od kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem ze dne 19. 12. 2005 ve znění dohody o změně kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem ze dne 10. 5. 2006 uzavřené mezi žalobkyněmi a žalovanou na prodej budovy č.p. XY na pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY o výměře 432 m 2 v k.ú. XY, vše zapsáno na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY (výrok I.), zamítl žalobu žalobkyň, kterou se domáhaly určení podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba – objekt k bydlení č.p. XY, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, a to v rozsahu ideální 1/3 pro každou z nich (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 18 Co 155/2019-250, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že účastnice uzavřely 19. 12. 2005 kupní smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitostem ve znění dohody o změně kupní smlouvy ze dne 10. 5. 2006 (dále jen „kupní smlouva“), na základě které měla žalovaná uhradit celou kupní cenu do nejzazšího data 31. 5. 2006, k čemuž nedošlo. O platnosti kupní smlouvy bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 25 C 232/2010 tak, že kupní smlouva je platná; soudy obou stupňů tak v nyní projednávané věci ze závěru o platnosti kupní smlouvy vycházely. Dopisem ze dne 13. 4. 2017 vyzval právní zástupce žalobkyň žalovanou k úhradě kupní ceny ve lhůtě do 30. 4. 2017, a to na účet žalobkyň číslo 136150315/0300, tedy na jiný účet než uvedený v kupní smlouvě. Žalovaná dopis dne 21. 4. 2017 převzala, na výzvu však nereagovala a kupní cenu neuhradila. Dopisem ze dne 18. 5. 2017 doručeným žalované dne 2. 6. 2017 žalobkyně oznámily, že odstupují od kupní smlouvy. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že jestliže žalovaná neuhradila kupní cenu ve lhůtě stanovené kupní smlouvou, žalobkyně jí následně vyzvaly k úhradě kupní ceny a poskytly jí dodatečnou lhůtu ke splnění dluhu, přičemž žalovaná ani v této dodatečné přiměřené lhůtě dluh nesplnila, byly žalobkyně oprávněny od kupní smlouvy odstoupit podle §517 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jak dopisem ze dne 18. 5. 2017 učinily. Odvolací soud shledal námitku žalované ohledně promlčení práva žalobkyň poskytnout jí dodatečnou lhůtu k plnění dluhu dle §517 odst. 1 obč. zák. a odstoupit tak od kupní smlouvy rozpornou s dobrými mravy a zneužívající práva na úkor žalobkyň. Poukázal na jednání žalované, která v průběhu předchozího soudního řízení vedeného pod sp. zn. 25 C 232/2010 deklarovala, že je připravena plnit kupní cenu, avšak žalobkyně jí k tomuto úkonu nestanovily dodatečnou lhůtu, a na základě této argumentace daný soudní spor vyhrála, načež v probíhajícím řízení svoji připravenost zaplatit kupní cenu neuplatnila a naopak tvrdila a namítala, že se stala vlastnicí předmětné nemovitosti, aniž by zaplatila jakoukoliv část kupní ceny. Její obranu, že plnit nemohla, neboť ve výzvě k úhradě kupní ceny byl označen odlišný účet než v kupní smlouvě, důvodnou neshledal, jelikož – míní odvolací soud - žalovanou k tomu nevedla obava z chybného zaslání peněz na jiný účet, ale neochota plnit; navíc výzva byla učiněna za zcela jiných a žalované známých okolností, než které byly obsahem kupní smlouvy.
Žalovaná v podaném dovolání odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1604/2008, a ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009, posoudil právo žalobkyň jednostranně změnit způsob plnění závazku vyplývajícího z uzavřené kupní smlouvy a ve výzvě k dodatečnému plnění uskutečněné dle §517 odst. 1 obč. zák. žádat zaplacení sjednané kupní ceny za nemovitosti přímou platbou na jejich bankovní účet, když v kupní smlouvě byl sjednán způsob placení kupní ceny prostřednictvím úschovy u advokáta, který měl kupní cenu přijmout na konkrétní bankovní účet a vypořádat v závislosti na splnění podmínek v kupní smlouvě sjednaných. Žalovaná přitom přehlíží, že na řešení uvedené otázky (místě plnění kupní ceny dle kupní smlouvy) není napadené rozhodnutí založeno, neboť stěžejním důvodem pro (částečné) vyhovění žalobě byl závěr, že žalovaná na dodatečnou přiměřenou lhůtu poskytnutou jí žalobkyněmi ve smyslu §517 odst. 1 obč. zák. k úhradě kupní ceny nereagovala, kupní cenu neuhradila a ani se ji uhradit nepokusila, tedy ani na účet uvedený v kupní smlouvě nebo jiným způsobem, v důsledku čehož se dostala do prodlení, pro které byly žalobkyně oprávněny od kupní smlouvy odstoupit. Žalovaná v dovolání uplatněnou námitku buduje na vlastní skutkové verzi, že jí žalobkyně neumožnily uhradit kupní cenu v souladu s kupní smlouvou, přestože odvolací soud zjistil, že žalovaná, ač mohla, kupní cenu podle kupní smlouvy (na tam uvedený účet) neuhradila. Namítá-li žalovaná v této otázce odklon odvolacího soudu od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1604/2008, a ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009, s poukazem na jejich závěr o tom, že žádná ze stran smlouvy není oprávněna svévolně měnit smluvně sjednaný způsob plnění závazku, a uzavírá-li, že takové plnění nemá soluční účinky, opomíjí jejich skutkovou odlišnost od projednávané věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Lze proto uzavřít, že předloženou argumentací se žalovaná domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
S námitkou dovolatelky, že dopis z 13. 4. 2017 (č.l. 15 spisu) nebylo možno považovat za dodatečnou výzvu ke splnění uvedené povinnosti, se dovolací soud neztotožňuje. Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Nelze vytýkat odvolacímu soudu, že zmíněný dopis, ze kterého nepochybně vyplývala vůle směřující k dodatečnému zaplacení kupní ceny žalovanou, považoval za dodatečnou výzvu ke splnění dluhu podle §517 odst. 1 obč. zák. Adresátce dopisu muselo být zřejmé, že pisatel požaduje, aby uhradila dodatečně kupní cenu.
Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uplatnění její námitky promlčení práva žalobkyň odstoupit od kupní smlouvy nepožívá právní ochrany pro rozpor s §3 obč. zák., neboť jde o výjimečný případ zneužití práva namítat promlčení na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za dané situace zánik práva v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že na uplynutí promlčecí lhůty pro platné odstoupení od kupní smlouvy nesou vinu též žalobkyně, které měly od počátku snahu kupní smlouvu odklidit, aby mohly nemovitosti prodat výhodněji, tudíž podstatnou měrou na vzniklé situaci participují. S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu namítá, že závěr odvolacího soudu, že námitka promlčení vznesená žalovanou je nemravná, nemůže obstát, jelikož okolnosti o nemravnosti námitky promlčení nejsou v posuzované věci naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva vznést námitku promlčení.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení dovolatelkou předestřené právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda žalovanou uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. rozsudek ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje mu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007). Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1998, ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, popř. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích , kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu, případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by v konkrétní situaci zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, nálezy Ústavního soudu z 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, z 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, z 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, z 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, a z 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10).
Odvolací soud při právním posouzení obrany žalobkyň proti uplatněné námitce promlčení konstatoval, že „dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení je institutem zákonným (…), a že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a důvody, pro které své právo včas neuplatnil“. Přestože tedy těžištěm pro právní posouzení byl závěr, podle něhož předpokladem legitimní obrany proti námitce promlčení je skutečnost, že účastník s promlčeným nárokem marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil , odvolací soud nijak nevysvětlil, zda a v čem splnění této podmínky shledal v projednávané věci – tedy proč žalobkyně právo na odstoupení od smlouvy neuplatnily včas a bez svého zavinění. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy odůvodnil toliko úvahou o přístupu žalované k plnění kupní smlouvy, resp. k úhradě kupní ceny, aniž se zabýval okolnostmi uplatnění práva na odstoupení od smlouvy žalobkyněmi včetně toho, zda žalobkyně marné promlčení uplynutí promlčecí doby nezavinily. Pro posouzení otázky, zda je uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, jsou přitom stěžejní především okolnosti týkající se uplatnění práva na odstoupení od smlouvy. Jestliže odvolací soud uvedené okolnosti při svém posuzování nezohlednil, je právní posouzení uvedené otázky neúplné a tudíž nesprávné.
Kromě výše uvedeného lze uvést následující. Odvolací soud sice zdůrazňuje, že uplatnění námitky promlčení zásadně v rozporu s dobrými mravy není, dochází však k opačnému závěru ve vztahu k žalované, která podle něj přistupuje k uzavřené kupní smlouvě tak, že (sama) není povinna (za několikamilionový majetek) zaplatit nic; za této situace výkon práva žalované vznést námitku promlčení proti odstoupení od smlouvy nemůže požívat právní ochrany. Odvolací soud se tak sice na jedné straně hlásí k maximě „smlouvy se mají plnit“, přičemž nelze zpochybnit, že pokud by žalovaná řádně (v souladu se smlouvou) uhradila kupní cenu, nedošlo by ke sporu o odstoupení od smlouvy z důvodu jejího prodlení, zároveň ale uvedeným závěrem de facto prosazuje výklad, podle kterého prosté nesplnění závazku znemožňuje uplatnění námitky promlčení. Takový přístup institut promlčení zcela popírá. Jak naznačuje výše citovaná judikatura, musí jít o zcela výjimečné situace za specifických okolností. Nad rámec uvedeného lze rovněž přisvědčit žalované, že odvolací soud do svých úvah vůbec nezahrnul chování žalobkyň - například, že tyto ještě předtím, než od uvedené kupní smlouvy řádně odstoupily, uzavřely ke stejným nemovitostem další kupní smlouvu s jiným kupujícím.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud nastolenou otázku posoudil odchylně od závěrů uvedených výše, přičemž pominul okolnosti, jež jsou pro toto posouzení relevantní, byl dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn opodstatněně.
Vzhledem k tomu, že dovolání bylo v souzené věci shledáno přípustným, zabýval se dovolací soud též námitkou dovolatelky, že postupem soudu prvního stupně a následně i odvolacího soudu byla odňata svému zákonnému soudci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaná namítá, že nebyl dodržen postup stanovený rozvrhem práce pro přidělování kauz do jednotlivých senátů platný ke dni nápadu věci a žaloba podaná k soudu prvního stupně již dne 19. 12. 2017 byla založena do nesprávného spisu (sp. zn. 25 C 232/2010), kde se bez dalšího nacházela až do února 2018, a následně „ byla ponechána v témže senátu a byla jí přidělena spisová značka 25 C 31/2018 “. Odvolací soud k tomu zjistil, že žaloba v projednávané věci byla podána k soudu prvního stupně v roce 2017, dotyčné podání bylo označeno spisovou značkou jiného spisu, do něhož bylo založeno; po zjištění jeho obsahu bylo podání postoupeno zápisovému oddělení, jež podle pravidel daných rozvrhem práce provedlo zápis žaloby jako nové věci. Z uvedeného nevyplývá důvodnost přesvědčení žalované, na němž zakládá svou námitku, že žaloba byla (svévolně) „ponechána v témže senátu“. Vadu řízení by zakládal postup, jímž by zápis věci do senátu byl realizován v rozporu s pravidly určenými rozvrhem práce soudu prvního stupně (srov. zejména čl. I. až III. rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 8 pro rok 2017 - dostupný na https://www.justice.cz/web/obvodni-soud-pro-prahu-8/rozvrh-prace ). Nic takového ze zjištění, jež odvolací soud učinil, nevyplývá. Námitce žalované, že řízení bylo zatíženo namítanou vadou, proto nelze přisvědčit.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu