ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.14.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 14/2021- 524
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2021 o dovolání obviněných J. P. , nar. XY v XY, bytem XY a R. Ž. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 9 To 224/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 157/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 T 157/2018, byli obvinění J. P. a R. Ž. uznáni vinnými ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„společným jednáním dne 22.9.2017 kolem 21:00 hodin v Praze 10, nejprve nedaleko travnaté plochy na křižovatce ulic XY a ul. XY, se patrně obžalovaný R. Ž. pokusil podrazit nohy poškozenému J. K., nar. XY, následně ho obžalovaný J. P. udeřil hranou ruky do oblasti kořene nosu a povalil na zem v oblasti travnaté plochy, přičemž došlo k poškození tabletu Cation ve výši 1497,-Kč, kde do něj obžalovaný R. Ž. opakovaně kopal včetně oblasti levé ruky, obžalovaný J. P. v mezidobí chytil zezadu poškozeného R. S., nar. XY do kravaty a povalil poškozeného na zem, kde ho držel a poté oba obžalovaní pokračovali ve fyzickém napadání poškozeného J. K., nar. XY, tak, že kopali do oblasti levé části hrudníku, čímž mu způsobili zlomeninu 6. žebra v zadní pažní čáře, dvojitou zlomeninu 7. žebra v čáře lopatkové a zadní pažní, dvojitou zlomeninu 8. žebra v čáře lopatkové a zadní pažní, tříštivou zlomeninu 5. záprstní kosti na levé ruce s posunem úlomků, přetržení šlachy dlouhého ohýbače 4. prstu levé ruky a pohmoždění měkkých částí nosu s krevním výronem, což si vyžádalo hospitalizaci na Chirurgické klinice od 23.9.2017 do 26.9.2017 a následně na Klinice Plastické chirurgie FNKV od 23.11.2017 do 26.11.2017, s délkou pracovní neschopností do 23.9.2017 do 1.3.2018.“
Za uvedené jednání byli obvinění J. P. a R. Ž. odsouzeni podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněným uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradili podle svých sil škodu a nemajetkovou újmu trestným činem způsobenou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozeným:
- Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky, IČ: 47114975, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4, na náhradě škody částku 29 372 Kč,
- J. K., nar. XY, trvale bytem XY, na náhradě škody a nemajetkové újmy částku 115 915 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 T 157/2018, podali obvinění J. P. a R. Ž. v zákonné lhůtě odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 9 To 224/2020, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 9 To 224/2020, podali následně obvinění J. P. a R. Ž. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně uvádí, že byli prvním rozsudkem zproštěni obžaloby. Nalézací soud provedl před vyhlášením prvního rozsudku rozsáhlé dokazování, což je patrné z protokolů o hlavním líčení, které jsou založeny ve spise. Následně odvolací soud v neveřejném zasedání na základě odvolání státního zástupce zrušil svým prvním usnesením v celém rozsahu první rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 a vrátil věc tomuto soudu k novému rozhodnutí. Poté obvodní soud ve věci znovu rozhodl svým druhým rozsudkem tak, že obvinění jsou vinni. Soud ale žádným způsobem nedoplnil předchozí dokazování a vycházel z naprosto shodné důkazní situace, na základě které v předchozím rozsudku dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že skutek uvedený v obžalobě spáchali obvinění. Skutečnost, že nalézací soud vycházel z naprosto shodné důkazní situace je patrná zejména z protokolu o hlavním líčení ze dne 29. 4. 2020 a z předchozích protokolů o hlavním líčení, ze kterých je patrné, že po vyhlášení prvního rozsudku ve věci již žádné dokazování v této trestní věci neproběhlo. Soud prvního stupně postupoval při vydání svého druhého rozsudku dle pokynů odvolacího soudu a následně vydal svůj druhý rozsudek, kterým uznal oba obviněné vinnými. Při porovnání prvního a druhého rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně při vydání svého druhého rozsudku ve věci pouze uposlechl pokynu odvolacího soudu a v podstatě opsal hodnocení důkazů a skutkové závěry, které uvedl odvolací soud. Tedy soud, před kterým nebyly důkazy vůbec prováděny. Výše uvedený postup Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze je zcela v rozporu s trestním řádem a uvedeným postupem došlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Jestliže se odvolací soud neztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, není možné, aby sám v neveřejném zasedání vytvořil své závěry o skutkovém stavu věci navíc z důkazů, které nebyly před odvolacím soudem provedeny, a následně přikázal nalézacímu soudu, aby tyto skutkové závěry a tím pádem i závěr o vině přijal. Stejně tak není možné, aby soud prvního stupně dospěl jednou k závěru, že skutek uvedený v obžalobě nespáchali obvinění a později na základně absolutně shodné důkazní situace dospěl k závěru, že skutek spáchali, jsou vinni a odsoudil je k trestu. Přestože odvolací soud formálně postupoval podle §259 odst. 1 tr. ř., fakticky udělil soudu prvního stupně závazný pokyn k tomu, aby rozhodl zcela opačně než v předchozím rozsudku. Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že odvolací soud takto postupovat nemůže (např. R 36/1968, R 57/1984, R 53/1992-I. a R 20/1997).
Mimo jiné i vzhledem k výše popsanému postupu došlo k situaci, kdy jsou učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně a stejně tak i odvolacího soudu v extrémním nesouladu se skutečně provedenými důkazy. Obvinění upozorňují, že tento extrémní nesoulad má za následek porušení jejich základních práv a svobod ve smyslu dotčení principů řádného a spravedlivého procesu. Obvinění v dovolání podrobně uvádí konkrétní rozpory a dodávají, že pokud soudy konstatují, že proti sobě stojí dvě verze skutkového děje, a to verze obviněných a poškozených a soud prvního stupně (až ve 2. rozsudku) i odvolací soud se přikloní k verzi poškozených s tím, že ji prokazuje také výpověď svědkyně F., jedná se o extrémní nesoulad provedených důkazů a skutkových závěrů. Svědkyně F. rozhodně nepopsala shodný děj jako poškozený J. K. nebo poškozený R. S. a nelze z její výpovědi učinit skutkové závěry, které učinil soud prvního stupně ve 2. rozsudku a odvolací soud. Právě tato svědkyně popisovala celou situaci odlišně od poškozených. Není vůbec zřejmé, jak mohl později soud prvního stupně a zejména odvolací soud, před kterým svědkyně nikdy nevypovídala, dospět k absolutně opačnému skutkovému závěru, že výpověď svědkyně F. usvědčuje obviněné a podporuje verzi poškozených. Pro doplnění je nutné uvést, že ani výpovědi obou poškozených nejsou zcela shodné a konzistentní. Obvinění dále namítají, že z jejich výpovědi a také z výpovědi poškozeného J. K. vyplynulo, že se znají již dlouhou řadu let. Pokud by poškozeného skutečně napadli, netvrdil by nejprve Policii ČR, že není schopen útočníky určit. Proti výše popsaným výpovědím poškozeného J. K., a i proti ostatním provedeným důkazům, stojí osamoceně jeho pozdější výpověď, ve které poškozený J. K. již incident podrobně popisuje a označuje oba obviněné jako útočníky. O extrémní rozpor v závěrech soudu s provedeným dokazováním jde i v případě výpovědi svědka D. Z výpovědi zmíněného svědka vyplynulo, že v okamžiku, kdy slyšel křik od křižovatky, stál před hospodou s dalšími osobami a určitě tam s ním v ten okamžik stáli i oba obvinění. Tedy v tento moment nemohli na nikoho útočit nebo někoho napadnout. Závěry soudů jsou proto v rozporu s provedeným dokazováním. Taktéž závěr soudů, že výpověď svědka K. odporuje výpovědi obviněných nebo svědka D., nevyplývá z provedeného dokazování a naopak je s ním v extrémním rozporu. Výpověď svědka K. je bez dalšího vyložena a posouzena v neprospěch obviněných tak, aby bylo možné učinit závěr, že napadli poškozené, nicméně ve skutečnosti ve výpovědi svědka K. žádný rozpor s výpovědí obviněných ani svědka D. není. V neposlední řadě není zřejmé, z čeho soudy dovozují, že svědci z řad restaurace jsou osoby v blízkém poměru k obviněným jako tzv. štamgastům, tj. mají důvod vypovídat v jejich prospěch. Tato skutečnost je v absolutním rozporu s provedeným dokazováním, neboť nevyplývá z jednotlivých svědeckých výpovědí a ani z jiných provedených důkazů. Tento závěr slouží pouze k odůvodnění skutkových závěrů soudů, aby se přiklonily ke skutkové verzi poškozených, nicméně je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Závěry soudů jsou v rozporu i s provedenou výpovědí svědkyně D. Obvinění dále dodávají, že ze skutečnosti, že se poškozený K. přihlásil s návrhem na náhradu škody, je zřejmé, že je na výsledku řízení zainteresován a právě výpověď poškozeného J. K. je vzhledem k ostatním provedeným důkazů jediným přímým důkazem proti obviněným.
Z uvedených důvodů proto obvinění J. P. a R. Ž. navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. 9 To 224/2020, v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř., v plném rozsahu zrušil, dále zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující tj. konkrétně usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 9 To 50/2020, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 T 157/2018 a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc obviněných v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu odvolacího soudu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obvinění shodně namítají porušení trestního řádu a porušení práva na spravedlivý proces. K tomu mělo dojít v podstatě tak, že městský soud v pozici soudu odvolacího udílel obvodnímu soudu jako soudu nalézacímu pokyny, aby provedené důkazy nově hodnotil opačně, a aby převzal skutková zjištění odvolacího soudu, vyslovená v prvním, kasačním rozhodnutí odvolacího soudu. K těmto výtkám státní zástupce uvádí, že nespadají pod uplatněný dovolací důvod. Krom toho platí, že nejsou důvodné ani v obecné rovině. Platí totiž, že odvolací soud je oprávněn udělovat soudu nižšího stupně závazné pokyny, což vyplývá z instanční koncepce soudního řízení, která sama o sobě neodporuje zásadám ústavnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002 sp. zn. I. ÚS 615/01 (N 35/25 SbNU 273)]. Současně městský soud v řešeném případě neporušil zákaz, že není oprávněn nařizovat změnu v hodnocení důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03 (N 32/32 SbNU 293), a přiměřeně i nález ze dne 13. 1. 1999 sp. zn. II. ÚS 282/97 (N 5/13 SbNU 33)], neboť instanční cestou nelze vnutit nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 608/06 (N 79/49 SbNU 153)]. Odvolací soud v projednávaném případě pouze upozornil na nedostatky v postupech podle §2 odst. 5, 6 a §125 odst. 1 tr. ř., které vykazovaly rysy absence plně přezkoumatelného odůvodnění rozsudku, významných logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, jakož i opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003 sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), apod.]. Lze proto konstatovat, že k vytýkanému pochybení nedošlo.
Dále obvinění namítají extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry. Ani tato skupina výhrad nemůže být přiřazena pod užitý dovolací důvod. Ten je v zásadě určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod tedy není zásadně možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani přezkoumání úplnosti či správnosti provedeného dokazování. Nicméně z obsahu uplatněných výtek je zřejmé, že právě o to obviněným jde. Ovšem fakt, že nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožňují se skutkovými zjištěními soudů a že nepovažují rozsah provedeného dokazování či hodnocení důkazů za dostatečné, není dovolacím důvodem.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obvinění J. P. a R. Ž. sice podali dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněných, v jejichž rámci namítali nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně výpovědi poškozených R. S. a J. K., svědkyně A. F., svědka V. D., svědka R. K., svědkyně J. D.) a vytýkali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obvinění neuplatnili žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky spáchaného trestného činu. Je třeba konstatovat, že obvinění se svým dovoláním pouze domáhají, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byli stíháni. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněnými považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
K námitce obviněných, že Městský soud v Praze udílel Obvodnímu soudu pro Prahu 10 jako soudu nalézacímu pokyny ohledně hodnocení provedených důkazů a přikazoval, jak by měl nalézací soud provedené důkazy hodnotit, Nejvyšší soud jen ve stručnosti uvádí, že tyto námitky nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Nesměřují totiž proti právnímu posouzení skutku ani vůči jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak ve svém vyjádření uvádí i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, platí, že odvolací soud je oprávněn udělovat soudu nižšího stupně závazné pokyny. Městský soud v pozici odvolacího soudu v řešeném případě soud prvního stupně jako soud instančně mu podřízený pouze upozornil na nedostatky v postupech podle §2 odst. 5, 6 a §125 odst. 1 tr. ř. K tomu Nejvyšší soud odkazuje zejména str. 2-5 usnesení městského soudu ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 9 To 50/2020, kde je dobře patrné, že městský soud relevantní pravidla týkající se postupu odvolacího soudu respektoval. Důvody pro zrušení prvního zprošťujícího rozhodnutí byly tedy podrobně rozebrány v odůvodnění zmíněného usnesení sp. zn. 9 To 50/2020 ze dne 6. 2. 2020, přičemž pokud bylo obvodnímu soudu uloženo, aby všechny provedené důkazy hodnotil tak, jak mu ukládá §2 odst. 6 tr. ř. tedy jednotlivě i v jejich souhrnu, nejedná se o žádný příkaz k hodnocení důkazu, ale o zákonný požadavek trestního řízení.
Ani námitka obviněných, že výpověď poškozeného J. K., který má oba obviněné usvědčovat, by neměla být považovaná za důvěryhodnou z toho důvodu, že poškozený je na výsledku trestního řízení zainteresován z důvodu uplatněného nároku na náhradu škody, nemůže dle Nejvyššího soudu obstát, neboť je zákonným právem poškozeného své právo na odškodnění újmy, která mu byla způsobena trestným činem, uplatňovat. Důvěryhodnost poškozeného v daném konkrétním případě nesnižuje skutečnost, že uplatnil proti obviněným svá procesní práva. Navíc závažnost poranění, která poškozený utrpěl, byla objektivizována lékařskými zprávami a potvrzena příslušným znalcem. Lze připomenout, že poškozený utrpěl mnohačetné zlomeniny žeber vlevo, tříštivou zlomeninu 5. záprstní kosti s posunem úlomků, přetržení šlachy dlouhého ohýbače 4. prstu levé ruky, což nejsou poranění na první pohled viditelná a zjistitelná.
Obvinění dále namítají extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry. V rámci toho upozorňují na údajné rozpory přezkoumávaných rozhodnutí, reprodukují některé důkazy, hodnotí je a polemizují s tím, jak je hodnotily soudy, zpochybňují věrohodnost usvědčujících výpovědí, prosazují svou vlastní verzi skutkového děje a naznačují, že jde o situaci tvrzení proti tvrzení. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soudy se dostatečně vypořádaly s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložily svoje úvahy, jimiž se řídily při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněných. Soudy získaly bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před nimi provedených důkazů, zejména z výpovědí poškozených K. a S., svědkyně F., znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a z lékařských zpráv. Ač proti sobě stojí dvě verze skutkového děje, a to obviněných a poškozených, soudy nezjistily, že by poškození měli nějaký zvláštní důvod křivě obviňovat právě osoby obviněných a posoudily obhajobu obviněných jako účelovou. Výpovědi poškozených jsou podporovány věrohodnou výpovědí svědkyně F., znaleckým posudkem a listinnými důkazy. Za dané situace není dán důvod zpochybňovat verzi poškozených. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Posledně k námitce obviněných, že v napadeném usnesení a v rozhodnutích, která mu předcházejí, jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, díky čemuž došlo k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení principů řádného a spravedlivého procesu a k porušení práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud nad rámec dovolacích důvodů uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněných neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněných, včetně jejich práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných J. P. a R. Ž. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 1. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu