ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.325.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 325/2021- 360
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o dovolání obviněného R. P. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 55 To 90/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 71/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2020, sp. zn. 1 T 71/2019, byl obviněný R. P. (dále jen obviněný či dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 2. 2019), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
jako jednatel společnosti Ch., IČ XY, na jejíž provozovně v XY č. p. XY byla dne 8. 6. 2017 provedena dle §3 zákona č. 146/2002 Sb. kontrola Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí (SZPI), inspektorátem Olomouc, prostřednictvím inspektorů P. K. a S. S., jejímž výsledkem bylo rozhodnutí ze dne 13. 4. 2018, čj. SZPl/AF819-7/2018, kterým byla společnosti Ch. uložena podle ust. §17f písm. c) zákona č. 110/1997 Sb. o potravinách pokuta ve výši 50 tis. Kč, sepsal proti tomuto rozhodnutí dne 5. 5. 2018 odvolání, které dne 6. 5. 2018 zaslal do datové schránky Státní zemědělské a potravinářské inspekce a ve kterém kontrolu provádějící inspektory nepravdivě nařkl z požadování úplatku, kdy konktrétně na jejich adresu uvedl: „Ve skutečnosti jsme byli vyzváni k zaplacení úplaty mimo protokol. Pokud bychom zaplatili požadovanou úplatu kontrolující pracovnici, byla by kontrola v pořádku. Jelikož jsme odmítli zaplatit úplatu, kontrolní pracovnici začali zjišťovat skutečnosti formou lození po zemi a pořizovat foto dokumentaci o nečistotách v místech kde nebyli uloženy žádné potraviny, ale i jiné prostory nepoužívané pro uskladnění potravin, jako prostory pro ukládání potravin, např. sklad prázdných obalů. Uplatňovali maximální represivní kroky k vynucení a poškození kontrolované osoby.“, přičemž nepravdivé obvinění z požadování úplatku inspektory zopakoval i v písemném vyjádření ze dne 18. 6. 2018, doplňujícím podané odvolání, ve kterém mimo jiné uvádí, že: „pracovníci inspekce dostatečně dbali na skutečnosti, aby minimalizovali riziko svého odhalení a jak upozorňovali, že vše ostatní zapřou“, a dále i v rámci odvolacího řízení ohledně rozhodnutí o uložené pokutě, kdy při provedení důkazu listinou dne 11. 9. 2018 před právníkem SZPI Ústředního inspektorátu prohlásil, že kontroloři nezískali ve svůj prospěch patřičnou úplatu, proto v rámci svých pravomocí a znalostí vytvářeli tlak na kontrolovanou osobu za účelem donucení do budoucnosti a podvolení se jejím zájmům, čímž kontrolující inspektory v podstatě obvinil ze spáchání trestného činu, který by mohl být kvalifikován jako trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, (dále jen „tr. zákoníku”)
2. Za uvedený přečin Okresní soud v Olomouci uložil obviněnému podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za použití §67 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb v částce 400 Kč, celkem tedy ve výši 80 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, stanovil okresní soud obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2020, sp. zn. 1 T 71/2019, podal obviněný odvolání, které směřovalo do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 55 To 90/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově odsouzen při nezměněném výroku o vině, jak je uveden v napadeném rozsudku, podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 200 denních sazeb v částce 400 Kč za jednu denní sazbu, tedy celkem ve výši 80 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, stanovil obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 55 To 90/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, ačkoliv byl v nalézacím řízení dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
5. Obviněný zásadní vadu napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že byl odsouzen za to, že upozornil v neveřejném opravném prostředku státní orgán na trestný čin ve stadiu pokusu. Namítá, že oznámení, které učinil, nebylo nikdy řádně prověřováno a soudy neprovedly řádné hodnocení skutku v rámci jeho návrhu na prošetření skutkové podstaty trestného činu na straně kontrolujících osob, když jejich jednání by bylo možno hodnotit jako vysoce společensky nebezpečné. V posuzované věci tak existují pochybnosti o jednání kontrolujících osob, a tudíž důvodné pochybností, zda se mohl předmětného trestného činu vůbec dopustit. Následně odkazuje na zásadu in dubio pro reo.
6. Dále obviněný namítá porušení rovnosti účastníků řízení, když v případě důkazů svědčících ve prospěch úředních osob nevzaly soudy v potaz blízké vztahy mezi kontrolujícími osobami a jejich nadřízenými, avšak u důkazů směřujících proti jejich tvrzením hodnotily blízké vztahy osob podávající výpověď v jeho prospěch. Dovolatel rovněž rozporuje závěry soudů o úmyslném jednání, neboť nebylo prokázáno, že by se uvedeného jednání dopustil, jestliže celé důkazní řízení bylo vedeno pouze ohledně zjišťování verze kontrolujících osob a výpovědi svědků dovolatele nebyly brány v potaz. Zdůrazňuje, že nepodal žádné trestní oznámení a nikoho (jmenovitě) křivě neobvinil, pouze v neveřejném opravném prostředku se bránil proti nezákonnému postupu a stal se obětí trestného činu. Podle názoru obviněného měl nadřízený kontrolujících osob požádat podle §368 odst. 1 tr. zákoníku, aby orgány činné v trestním řízení prověřily celou událost tak, aby vyvrátily či potvrdily možnost kontrolujících osob spáchat trestný čin.
7. Opětovně namítá, že toliko v neveřejném zákonném opravném prostředku popsal skutkový stav, nikoho jmenovitě křivě neobvinil, takže nebyla naplněna subjektivní stránka. Současně tvrdí, že se soudy obou stupňů zásadně odchýlily při právním hodnocení věci od ustálené judikatury (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/01). Dovolatel je toho názoru, že soudy by měly chránit oběti trestného činu, a nikoliv je trestat za upozornění, že se staly obětí trestného činu. Dovolatel se následně věnuje zásadě in dubio pro reo a ve vztahu k ní poukazuje na nezkoumání tvrzené skutečnosti a neodstranění pochybností o spáchání trestného činu kontrolujícími osobami. Opakovaně zdůrazňuje skutečnost, že jeho záměrem nebylo trestní stíhání kontrolujících osob a v opravném prostředku ani neuvedl žádná jména, pouze popsal událost. Zdůrazňuje s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Barberf Messeque a Jabardo z roku 1988 A-146, že se vyžaduje sebemenší důkazní pochybnosti vyložit ve prospěch obviněného (dále Ústavní soud sp. zn. IV. ÚS 485/01).
8. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 1 NZO 154/2021, nejprve shrnula průběh dosavadního řízení, argumentaci dovolatele a následně vymezuje zvolené dovolací důvody a stran uplatněných námitek konstatuje, že za dovolací důvod nelze označit námitky skutkové, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti hodnocení důkazů soudy, a tím změny skutkových okolností a prosazení jiné verze skutkového stavu. Pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit ani námitky procesního charakteru týkající se rozsahu a způsobu dokazování.
10. Státní zástupkyně uvádí, že zásada in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému. Následně vysvětluje podstatu zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. Uvádí, že uplatnění uvedených zásad je na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí. V projednávané věci soudy skutkové závěry dostatečně důkazně podložily a nelze jim vytýkat neaplikaci zásady in dubio pro reo. Z pořízených důkazů totiž vyplynulo, že inspektoři Státní zemědělské a potravinářské inspekce svůj záměr uzavřít prodejnu obviněného sdělili hned po prvotním prohlédnutí prodejny, přičemž o průběhu kontroly informovali svoji nadřízenou nejprve telefonicky a poté jí zaslali e-mail s fotografiemi, na základě nichž odsouhlasila návrh inspektorů na uzavření prodejny, k čemuž mělo dojít ještě před příchodem obviněného. Je tak nelogické, když už bylo rozhodnuto o uzavření prodejny, aby inspektoři následně nabízeli obviněnému nějaké nestandardní řízení podmíněné finanční úplatou. O účelovosti jednání obviněného podle státní zástupkyně svědčí i moment, ve kterém se vyjadřoval k chování inspektorů v rámci kontroly v jeho prodejně, neboť o úplatku se zmínil až v reakci na pokutu uloženou ve správním řízení ve výši 50 000 Kč, což bylo téměř rok po provedení kontroly. Lživé osočení inspektorů tak je možno podložit skutkově.
11. Stran zpochybnění objektivní stránky přečinu křivého obvinění, které považuje za uplatněné v rámci zvoleného dovolacího důvodu, státní zástupkyně zopakovala zjištěné skutečnosti (kontrola provozovny společnosti Ch. provedená Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí prostřednictvím inspektorů P. K. a S. S. dne 8. 6. 2017, výsledkem kontroly bylo rozhodnutím ze dne 13. 4. 2018 uložení pokuty ve výši 50 000 Kč, proti čemuž podal obviněný odvolání, v němž inspektory nařkl nepravdivě z požadování úplatku, kdy pokud by požadovanou částku zaplatil, byla by kontrola v pořádku, dovolatel uvedené skutečnosti zopakoval i v písemném vyjádření dne 18. 6. 2018). Současně státní zástupkyně definuje pojem lživě obvinit – vědomě, objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem (vůči určité osobě a musí se týkat trestného činu). Z uvedených skutečností tak vyvozuje závěr, že inspektoři byli ze strany obviněného nařčeni minimálně z trestného činu, který mohl být kvalifikován jako trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, případně trestného činu přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Jestliže obviněný tvrdil, že byl vyzván k zaplacení úplaty mimo protokol, je zřejmé, že jedinými, kdo jej k tomu mohl vyzvat, byli právě jmenovaní inspektoři (individualizace).
12. Ve vztahu k námitce nepodání trestního oznámení státní zástupkyně podotýká, že obviněný byl odsouzen za křivé obvinění podle §345 odst. 1, nikoliv odst. 2 tr. zákoníku, byť by tomu skutkové okolnosti nasvědčovaly, neboť obvinění, které je podnětem k trestnímu stíhání může být učiněno i zprostředkovaně, byť formou odvolání, neboť je logické, že pokud je takové podezření prezentováno vůči zaměstnavateli inspektorů, je zřejmé, že mohlo zavdat reálné podezření spočívající v tom, že k žádosti o úplatek došlo a povinností Státní zemědělské a potravinářské inspekce by bylo řešit záležitost prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení. Protože dovolání bylo podáno pouze ve prospěch obviněného, není tak možné právně kvalifikovat jednání obviněného přísněji. Soudy se při právním hodnocení od ustálené judikatury neodchýlily, takže nebylo možno aplikovat rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/01, když bylo prokázáno, že inspektoři o žádný úplatek nepožádali.
13. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhuje dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvádí, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný v dané věci zvolil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu spočívající v tom, že v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že dovolatel uplatnil, byť s velkou dávkou tolerance, námitky právně relevantním způsobem. Za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se právní kvalifikace jednání přečinem křivého obvinění, resp. objektivní a subjektivní stránku předmětného trestného činu, byť jak již bylo naznačeno, s jistou dávkou tolerance, když podstatnou částí zvolené argumentace dovolatel rozporuje proces dokazování a skutková zjištění soudů nižších stupňů.
21. Vzhledem ke zbývajícímu konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tyto pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit. Podstatná část uplatněné argumentace totiž převážně směřuje do oblasti skutkových zjištění a rozsahu dokazování, neboť námitky ohledně neprověření trestné činnosti kontrolujících inspektorů Státní zemědělské a potravinářské inspekce směřují fakticky do oblasti skutkových zjištění a dokazování. Obviněný tedy vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, konkrétně jak hodnotily jeho výpověď v kontextu s výpověďmi kontrolujících inspektorů a jejich nadřízené, mezi nimiž měly panovat přátelské vztahy, čímž mělo dojít k porušení rovnosti účastníků řízení, a teprve na podkladě těchto námitek zpochybňuje naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu kladenému mu za vinu. Lze tedy uzavřít, že fakticky obviněný primárně namítá vadná skutková zjištění a rozsah dokazování, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
22. Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují převážně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, který obviněný ani nenamítá, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když všechny provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemném kontextu. Poté přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz body 11. – 14. rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně neprováděl důkazy selektivním způsobem, když prováděl důkazy nejen navržené obžalobou, ale i důkazy navržené obhajobou. Současně také řádně a dostatečným způsobem zdůvodnil, proč neprovedl všechny požadované důkazy (viz bod 9. rozsudku soudu prvního stupně).
23. Soud druhého stupně se posléze se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání (viz bod 13. rozsudku soudu druhého stupně). Zde se sluší poznamenat, že soud druhého stupně se nespokojil pouze s odkazem na odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a rovněž v podaném dovolání. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci.
24. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Jak již bylo naznačeno, soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo , neboť verze, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v §125 odst. 1 tr. ř. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
25. Přesto nad rámec uvedených úvah soudů nižších stupňů Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout některé zjištěné následující skutečnosti. Obviněný především namítá, že soudy k provedeným důkazům nepřistupovaly stejně, když ignorovaly podle jeho tvrzení blízké vztahy mezi poškozenými a jejich nadřízenými, přičemž zcela rozdílně přistupovaly k hodnocení výpovědi osob jemu blízkých (neuvádí kterých, lze se domnívat, že se jedná o výpověď jeho manželky). Přestože se jedná o námitku do způsobu hodnocení důkazů, a tudíž nenaplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba zdůraznit, že ze strany obviněného se jedná jen o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů. Z pohledu námitek obviněného je nezbytné zdůraznit, že údajně blízké vztahy mezi poškozenými a jejich nadřízenou nijak obviněný blíže nerozvádí, když za blízký vztah nelze považovat jen samotnou existenci pracovního vztahu. Navíc je třeba uvést, že v okamžiku, když obviněný počal tvrdit, že poškození po něm požadovali úplatek, provedl zaměstnavatel poškozených nezbytné šetření, takže z jeho strany se nejednalo o nějakou snahu tvrzené protiprávní jednání poškozených bagatelizovat či zastřít. Takový postup svědčí o objektivním přístupu k tvrzení obviněného ze strany zaměstnavatele poškozených. Současně je nezbytné uvést, že výpovědi poškozených a jejich nadřízené nejsou osamoceny, věrohodnost jejich výpovědi je podporována dalšími listinnými důkazy, na které odkazují soudy nižších stupňů. V tomto směru je také třeba zdůraznit, že není pochyb o tom, že poškození skutečně rozhodli o tom, že uzavřou prodejnu společnosti Ch. ještě před příchodem obviněného, což vyplývá nejen z výpovědi poškozených a jejich nadřízené, ale taky z výpovědi manželky obviněného, jejíž výpovědi se dovolává sám obviněný. Není tedy důvod pochybovat o tom, že o uzavření prodejny bylo skutečně rozhodnuto ještě před příchodem obviněného. Za takové situace by bylo skutečně zcela nelogické, aby poškození požadovali po obviněném úplatek. Pokud obviněný dále namítá, že zaměstnavatel poškozených nepožádal orgány činné v trestním řízení o prověření jeho tvrzení (zde není zcela zřejmý odkaz na ustanovení §368 odst. 1 tr. zákoníku), je nezbytné uvést, že ani tato skutečnost nesvědčí o nějakém pochybení z jeho strany, když tento provedl nezbytné šetření a následně vyhodnotil tvrzení obviněného jako nepravdivé a podal trestní oznámení na obviněného. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že orgány činné v trestním řízení postupují z úřední povinnosti (§2 odst. 4 tr. ř.), takže pokud bylo podáno trestní oznámení, musely si před rozhodnutím, zda jsou v dané věci splněny podmínky zahájení trestního stíhání a pokud ano, pro jaký skutek a jaké osoby, vyřešit otázku, zda tvrzení obviněného adresováno zaměstnavateli bylo lživé či nikoliv a zda v případě, že se jednalo o lživé tvrzení jiného obvinil z trestného činu a pokud ano, z jakého. Protože, jak již bylo naznačeno, orgány činné v trestním řízení postupují z úřední povinnosti, tak pokud by orgány činné v trestním řízení v rámci tohoto prověřování dospěly k závěru, že tvrzení obviněného nebylo lživé, musely by z úřední povinnosti řešit otázku případného trestního stíhání poškozených bez ohledu na to, kdo podal trestní oznámení a koho v něm označil za osobu podezřelou.
26. Jelikož obviněný právně relevantním způsobem uplatnil námitky stran naplnění objektivní a subjektivní stránky předmětného trestného činu, byť s jistou velkou dávkou tolerance, považuje Nejvyšší soud za nezbytné vymezit některá teoretická východiska související s trestným činem křivého obvinění. Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Z hlediska naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty podle §345 odst. 1 tr. zákoníku je nevýznamný záměr, resp. motiv jednání pachatele a rovněž způsob provedení činu. Lživé obvinění jiného z trestného činu musí směřovat vůči určité osobě. Není ovšem třeba, aby tato osoba byla označena jménem. Postačí, je-li individualizována uvedením takových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde. Lživé obvinění může směřovat i vůči více osobám.
27. Lživé obvinění se musí týkat trestného činu. Pachatel však nemusí uvést právní kvalifikaci činu, ze kterého jiného lživě obviňuje. Postačí, uvede-li skutkové okolnosti, které naplňují znaky některého trestného činu. Není také důležitá forma tohoto oznámení, když oznámení může být učiněno i zprostředkovaně sdělením jiným orgánům nebo osobám, jestliže tak pachatel jedná se záměrem, aby se touto cestou dostalo do rukou orgánů trestního řízení a stalo se podnětem k trestnímu stíhání lživě obviněné osoby. K poškození v zaměstnání nemusí dojít, neboť postačí, že pachatel s tímto úmyslem jedná.
28. Byť dovolatel výslovně tvrdí, že svým výrokem v opravném prostředku nechtěl nikoho křivě obvinit, nýbrž pouze upozornit zaměstnavatele na pochybení jeho zaměstnanců, tak z hlediska naplnění skutkové podstaty přečinu podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku účinného od 1. 2. 2019 není rozhodné, že své podání nenazval trestní oznámení a že ho poprvé uplatnil v rámci opravného prostředku, nýbrž je podstatné, že lživě obvinil poškozené S. S. a P. K. ze zneužití jejich pravomoci inspektorů Státní zemědělské a potravinářské inspekce a pokusu přijetí úplatku. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný má právnické vzdělání a že mu muselo být jasné, že pokud poškozené, kteří jsou pracovníci správního úřadu (viz §1 zákona č. 146/2002 Sb., O Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů ve znění zákona č. 302/2017 Sb., v platném znění), obviní byť v rámci odvolacího prostředku ze spáchání trestné činnosti, že musí jejich zaměstnavatel na toto lživé tvrzení reagovat a že musí jeho tvrzení prošetřit a to přinejmenším sám provedením nezbytného šetření, popř. ho postoupí orgánům činným v trestním řízení. Zde je třeba uvést, že rozhodující je, že ze strany obviněného se jednalo o lživé tvrzení, kterého se dopustil vůči poškozeným z toho důvodu, že tito u něho vykonali kontrolu podle §2, 3 zákona č. 146/2002 Sb., O Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů ve znění zákona č. 302/2017 Sb., v platném znění, tedy proto, že tito vůči němu vykonávali povinnosti vyplývající z jejich zaměstnání a postavení, čehož si byl obviněný vědom a přesto na něm opakovaně setrval. Skutečnost, že dovolatel chtěl překontrolovat či provést revizi původní kontroly, obviněného neopravňovala k tomu, aby obvinil nepravdivě poškozené ze spáchání trestné činnosti. Pokud obviněný tvrdí, že neoznačil konkrétní osoby, které měly úplatek požadovat, tak je třeba připustit, že poškozené skutečně neoznačil jménem, ovšem z jeho podání a vyjádření bylo nepochybné, že se jedná o poškozené, neboť jedině tito v uvedený den v provozovně prováděli kontrolu, takže byli nepochybně dostatečně identifikováni. Zde je třeba uvést, že pro naplnění skutkové podstaty podle §345 odst. 1, ale i §345 odst. 2 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby pachatel výslovně identifikoval poškozené, které křivě obvinil z trestného činu, pokud uvede takové skutečnosti a okolnosti, ze kterých lze tyto osoby bez důvodných pochybností přesně identifikovat. O takový případ se v dané věci jednalo. K námitce obviněného, že nepodal trestní oznámení na poškozené lze jen stručně uvést, že obviněný nebyl odsouzen pro naplnění odstavce 2 §345 tr. zákoníku, tedy že jednal v úmyslu přivodit poškozeným trestní stíhání, takže z tohoto pohledu není potřeba na námitku obviněného blíže reagovat, byť lze připustit, že úvahy státní zástupkyně stran ohledně toho, že jednání obviněného mělo být kvalifikováno podle §345 odst. 2 tr. zákoníku mají reálný podklad.
29. Stran subjektivní stránky přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, Nejvyšší soud připomíná, že obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
30. Pro naplnění skutkové podstaty přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl ve formě úmyslu přímého (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 594/2017). Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. Z pohledu námitek obviněného, které jsou velmi stručné, je nezbytné především uvést, že soudy nižších stupňů se subjektivní stránkou jednání obviněného výslovně zabývaly, když dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém (viz bod 14. rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy plně odkazuje. Pouze stručně je nezbytné zdůraznit, že z provedeného dokazování není pochyb o tom, že obviněný vědomě lživě obvinil svědky K. a svědkyni S., jako kontrolující inspektory Státní zemědělské a potravinářské inspekce, v podaném odvolání proti správnímu rozhodnutí o uložení pokuty ve výši 50 000 Kč z trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby a pokusu trestného činu přijetí úplatku. Bez důvodných pochybností je tak možno konstatovat, že obviněný se trestného jednání dopustil v úmyslu přímém, když věděl, že jeho tvrzení se nezakládají na pravdě a chtěl oba kontrolující inspektory křivě obvinit ze spáchání dvou trestných činů [zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, potažmo pokusu trestného činu přijetí úplatku podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §331 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku]. Je evidentní, že zavinění obviněného lze charakterizovat tak, že chtěl jiného křivě obvinit z trestného činu a svá nepravdivá tvrzení na adresu kontrolujících inspektorů uvedl výslovně a musel si být dobře vědom důsledků, které jim z takového tvrzení mohou plynout a to současně vzhledem k jeho právnickému vzdělání, kdy jako osoba znalá práva má a musí mít vyšší právní povědomí o důsledcích nepravdivě uváděných skutečností na adresu inspektorů Státní zemědělské a potravinářské inspekce, jako např. rozvázání pracovního poměru, záznam v jejich profesním portfoliu, prověřování orgány činnými v trestním řízení a trestní stíhání daných osob, ztrátu důvěryhodnosti a řádné činnosti Státní zemědělské a potravinářské inspekce atd. Navíc nelze také pominout, že o jistých sklonech obviněného páchat stejnou trestnou činnost nakonec svědčí i předchozí odsouzení obviněného pro obdobnou trestnou činnost (viz rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 6 T 143/2015 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 5. 2016, sp. zn. 2 To 96/2016). Lze proto uzavřít, že argumentace obviněného stran nenaplnění objektivní a subjektivní stránky byla sice uplatněna právně relevantně, ale je zjevně neopodstatněná.
31. K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
32. Přesto je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba ovšem zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
33. Ohledně obviněným namítaného porušení práva na spravedlivý proces lze uvést, že rovněž tato uplatněná námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba zdůraznit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu může porušení práva na spravedlivý proces zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně tohoto obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
34. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno, jak již bylo naznačeno, částečně sice právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze konstatovat, že tento dovolací důvod nebyl naplněn, když jeho naplnění je vázáno na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
35. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu