ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.536.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 536/2021- 2624
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2021 o dovolání obviněného P. V. T. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 5 To 44/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 158/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 9 T 158/2018, byl obviněný P. V. T. uznán vinným jednak přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (bod I. uvedeného rozsudku) a jednak zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (bod II. uvedeného rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„společným jednáním a po předchozí vzájemné dohodě mezi obžalovaným P. V. T., který vykonával rozhodující vliv na řízení právnické osoby A. F., IČ: XY, a právnické osoby N., IČ: XY, v zájmu a v rámci činnosti těchto společností, ve smyslu ustanovení §8 odstavec 1 zákona písmeno c) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim,
s obžalovaným Z. Ch., který rovněž vykonával rozhodující vliv na řízení právnické osoby A. F., IČ: XY, a byl jednatelem a 100% společníkem právnické osoby N., IČ: XY, v zájmu a v rámci činnosti těchto společností, ve smyslu ustanovení §8 odstavec 1, písmeno a), c) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim,
I. za účelem obohacení se a vylákání níže uvedených motorových vozidel obžalovaný Z. Ch. po vzájemné domluvě s obžalovaným P. V. T. uzavřel ve dnech 18. 11. 2013 a 20. 11. 2013 úvěrové smlouvy uvedené v bodech 1 a 2, ačkoliv oba obžalovaní věděli, že Z. Ch. v době uzavírání těchto smluv jménem společnosti A. F., již není jejím jednatelem a ani jinak není oprávněn jejím jménem vystupovat, neboť společnost obžalovaný Ch. jako jednatel a společník po domluvě s obžalovaným T. dne 11. 10. 2013 převedl na neexistující osobu rumunské národnosti,
a pokud by tato skutečnost druhé straně smluvního vztahu byla známa, úvěrovou smlouvu by nebyla uzavřela, aby i přesto převzali vozidla, na která společnost získala úvěr s vědomím, že po prvních třech splátkách další hradit nebude, neboť tato společnost ani nedisponovala dostatečnými finančními prostředky na pravidelné hrazení splátek, následně vozidla buď sami obžalovaní užívali, nebo je prodali další osobě, úvěry dále nespláceli, vozidla nevrátili a nový jednatel byl pro poškozené společnosti nekontaktní,
a to konkrétně
1) obžalovaný Z. CH. po vzájemné dohodě s obžalovaným P. V. T. dne 18. 11. 2013 prostřednictvím autobazaru společnosti AUDIS Top EU, s.r.o., v XY, jménem společnosti A. F., IČ: XY, ve které byl do 11. 10. 2013 jediným jednatelem a společníkem, uzavřel se společností ESSOX, s.r.o., IČ: 26764652, úvěrovou smlouvu číslo 90103921 na financování motorového vozidla tovární značky VOLKSWAGEN Sharan, VIN: XY a poskytnutý úvěr ve výši 182 000 Kč měl být společností A. F., splácen po dobu 60 měsíců pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 075 Kč, kdy však uhrazeny byly pouze první tři splátky v celkové výši 15 225 Kč a poskytnutý úvěr nebyl následně splácen, tímto jednáním vznikla společnosti ESSOX, s.r.o., IČ: 26764652, se sídlem Senovážné nám. 231, 370 01 České Budějovice, škodu ve výši 151 175 Kč, přičemž pozdějším prodejem vozidla získala poškozená částku 52 000 Kč,
2) obžalovaný Z. CH. po vzájemné dohodě s obžalovaným P. V. T. dne 20. 11. 2013 v provozovně AUTO ADULÁR v XY, jménem společnosti A. F., IČ: XY, ve které byl do 11. 10. 2013 jediným jednatelem a společníkem, uzavřel se společností CETELEM ČR, a.s., IČ: 25085689 (nově nástupnická společnost BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, IČ: 03814742) úvěrovou smlouvu č. 49027247900001 na financování motorového vozidla tovární značky MERCEDES-BENZ Viano, VIN: XY a poskytnutý úvěr ve výši 260 000 Kč měl být společností A. F., splácen po dobu 60 měsíců pravidelným měsíčními splátkami ve výši 7 406 Kč, kdy však uhrazeny byly pouze první tři splátky v celkové výši 22 218 Kč a poskytnutý úvěr nebyl následně splácen, tímto jednáním vznikla společnosti BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, IČ: 03814742, se sídlem Karla Engliše 3208/5, 150 00 Praha, škoda ve výši 237 782 Kč, přičemž pozdějším prodejem získala poškozená společnost částku 145 770 Kč, čímž způsobili všichni obžalovaní škodu v celkové výši 388 957 Kč.
II.
a dále obžalovaný Z. Ch. v pozici jednatele a 100% společníka po vzájemné dohodě s obžalovaným P. V. T., jenž vykonával na společnost faktický vliv, uzavřel jménem společnosti N., v období od 7. 1. 2014 do 25. 7. 2014 úvěrové smlouvy uvedené v bodech 1 až 4, ačkoli věděli, že společnost závazky z těchto smluv plnit nebude, neboť jednak tato společnost neměla dostatečné prostředky na hrazení měsíčních splátek všech takto uzavřených smluv, přičemž již byla v minulosti za neplacení závazků stran jiných vozidel upomínána a příslušné smlouvy z toho důvodu zanikly,
a dále, poté, kdy stejným způsobem postupovali i v případě společnosti A. F., a závazků uzavřených jejím jménem a na její vrub, dne 29. 8. 2014 převedli společnost na „bílého koně“ M. K., občana slovenské národnosti, u jednotlivých úvěrů uhradili toliko počáteční splátky tak, aby vozidla mohli převést na další osoby dříve, než bude ta která poškozená společnost žádat jejich vrácení, a následně vozidla, jež obžalovaný Z. Ch. převzal, buď osobně užívali anebo prodali dalším osobám, úvěry dále nespláceli, vozidla nevrátili a nový jednatel byl pro poškozené společnosti nekontaktní, konkrétně tedy:
1) obžalovaný Z. CH. po vzájemné dohodě s obžalovaným P. V. T. dne 7. 1. 2014 jménem společnosti N., IČ: XY, ve které byl jediným jednatelem a společníkem, uzavřel se společností s Autoleasing, a.s., IČ: 27089444, úvěrovou smlouvu č. UDTA/10000149 na nákup motorového vozidla tovární značky AUDI A6, vin: XY a poskytnutý úvěr ve výši 149 900 Kč měl být společností N., splácen po dobu 48 měsíců pravidelným měsíčními splátkami ve výši 4 591 Kč, kdy však uhrazeno bylo pouze 9 splátek v souhrnné výši 41 319 Kč a poskytnutý úvěr nebyl následně splácen, tímto jednáním vznikla společnosti s Autoleasing, a.s., IČ: 27089444, se sídlem Budějovická 1518/13B, 140 00 Praha, škoda ve výši 92 972 Kč odpovídající hodnotě vozidla v době předání, kdy vozidlo bylo zajištěno policejním orgánem dne 26. 1. 2016,
2) obžalovaný Z. Ch. po vzájemné dohodě s obžalovaným P. V. T. dne 18. 4. 2014 jménem společnosti N., IČ: XY, ve které byl jediným jednatelem a společníkem, uzavřel se společností s Autoleasing, a.s., IČ: 27089444, úvěrovou smlouvu č. UDTA14/10004695 na nákup motorového vozidla tovární značky RENAULT Master, vin: XY a poskytnutý úvěr ve výši 149 900 Kč měl být společností N., splácen po dobu 60 měsíců pravidelným měsíčními splátkami ve výši 4 115 Kč, kdy však uhrazeno bylo 6 splátek v celkové výši 24 690 Kč a poskytnutý úvěr nebyl následně splácen, tímto jednáním vznikla společnosti s Autoleasing, a.s., IČ: 27089444, se sídlem Budějovická 1518/13B, 140 00 Praha, škoda ve výši 114 147 Kč odpovídající hodnotě vozidla v době předání, kdy vozidlo bylo zajištěno policejním orgánem dne 24. 9. 2015,
3) obžalovaný Z. Ch. po vzájemné dohodě s obžalovaným P. V. T. dne 21. 7. 2014 jménem N., IČ: XY, ve které byl jediným jednatelem a společníkem, uzavřel se společností ŠkoFIN, s.r.o., IČ: 45805369, úvěrovou smlouvu č. 871597 na nákup motorového vozidla tovární značky VOLKSWAGEN Tiguan, vin: XY a poskytnutý úvěr ve výši 556 253 Kč měl být společností N., splácen po dobu 48 měsíců pravidelným měsíčními splátkami ve výši 13 688 Kč, kdy však uhrazeny byly pouze první dvě splátky v celkové výši 27 376 Kč a poskytnutý úvěr nebyl následně splácen, tímto jednáním vznikla společnosti ŠkoFIN, s.r.o., IČ: 45805369, se sídlem Pekařská 635, 155 00 Praha, škoda ve výši 405 640 Kč odpovídající hodnotě vozidla v době předání, kdy toto vozidlo poté, kdy bylo zajištěno v Bulharské republice, bylo dne 7. 11. 2016 předáno poškozené společnosti,
4) obžalovaný Z. Ch. po vzájemné domluvě s obžalovaným P. V. T. dne 25. 7. 2014 jménem N., IČ: XY, ve které byl jediným jednatelem a společníkem, uzavřel se společností GE Money Auto, s.r.o. (nově nástupnická společnost MONETA Auto, s.r.o., IČ: 60112743, se sídlem Vyskočilova 1422/1A, 140 00 Praha) úvěrovou smlouvu č. 33621863 na nákup motorového vozidla tovární značky VOLKSWAGEN CRAFTER, vin XY a poskytnutý úvěr ve výši 234 400 Kč měl být společností NASAU, s.r.o., splácen po dobu 60 měsíců pravidelným měsíčními splátkami ve výši 7 487 Kč, kdy však uhrazeny byly pouze první tři splátky v celkové výši 22 461 Kč a poskytnutý úvěr nebyl následně splácen, tímto jednáním vznikla společnosti MONETA Auto, s.r.o., IČ: 60112743, se sídlem Vyskočilova 1422/1A, 140 00 Praha, škoda ve výši 143 846 Kč odpovídající hodnotě vozidla v době předání, kdy toto vozidlo bylo dne 1. 10. 2015 zajištěno v Bulhraské republice, avšak o jeho předání neprojevila poškozená zájem.“
Za uvedené jednání byl obviněný P. V. T. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 48 000 Kč a 840 eur.
Tímto rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině, trestu a náhradě škody obviněných Z. Ch., společnosti A. F., a společnosti N.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným Z. Ch. a P. V. T. a společnosti A. F., uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozeným:
ESSOX, s. r. o., IČ: 26764652, se sídlem Senovážné nám. 231, 370 01 České Budějovice, škodu ve výši 99 175 Kč,
BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, IČ: 03814742, se sídlem Karla Engliše 3208/5, 150 00 Praha, škodu ve výši 92 012 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené ESSOX, s. r. o., IČ: 26764652, se sídlem Senovážné nám. 231, 370 01 České Budějovice, a BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, IČ: 03814742, se sídlem Karla Engliše 3208/5, 150 00 Praha, odkazány se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti s Autoleasing, a. s., IČ: 27089444, se sídlem Budějovická 1518/13B, 140 00 Praha, ŠkoFIN, s. r. o., IČ: 45805369, se sídlem Pekařská 635, 155 00 Praha, a Moneta Auto, s. r. o., IČ: 60112743, se sídlem Vyskočilova 1422/1A, 140 00 Praha, odkázány s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 9 T 158/2018, podali obvinění P. V. T. a Z. Ch. a poškozená BNP Paribas Personal Finance SA, bd Haussmann 1, 750 09, Paříž Francie, zastoupená v ČR prostřednictvím BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 5 To 44/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného P. V. T. a poškozené BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE, bd Haussmann 1, 75009 Paříž, Francie, zrušil ve výroku o vině pokud jde o skutek uvedený v napadeném rozsudku pod bodem I., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE a ESSOX, s. r. o., IČ: 26764652. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že byli obvinění P. V. T., Z. Ch., právnická osoba A. F. a právnická osoba N. uznáni vinnými přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„společným jednáním a po předchozí vzájemné dohodě mezi obžalovaným P. V. T., který vykonával rozhodující vliv na řízení právnické osoby A. F., IČ: XY, a právnické osoby N., IČ: XY, v zájmu a v rámci činnosti těchto společností, ve smyslu ustanovení §8 odstavec 1 zákona písmeno c) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim,
s obžalovaným Z. Ch., který rovněž vykonával rozhodující vliv na řízení právnické osoby A. F., IČ: XY, a byl jednatelem a 100% společníkem právnické osoby N., IČ: XY, v zájmu a v rámci činnosti těchto společností, ve smyslu ustanovení §8 odstavec 1, písmeno a), c) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim,
I. za účelem obohacení se a vylákání níže uvedených motorových vozidel obžalovaný Z. Ch. po vzájemné domluvě s obžalovaným P. V. T. uzavřel ve dnech 18. 11. 2013 a 20. 11. 2013 úvěrové smlouvy uvedené v bodech 1 a 2, ačkoliv oba obžalovaní věděli, že Z. Ch. v době uzavírání těchto smluv jménem společnosti A. F., již není jejím jednatelem a ani jinak není oprávněn jejím jménem vystupovat, neboť společnost obžalovaný Ch. jako jednatel a společník po domluvě s obžalovaným T. dne 11. 10. 2013 převedl na neexistující osobu rumunské národnosti,
a pokud by tato skutečnost druhé straně smluvního vztahu byla známa, úvěrovou smlouvu by nebyla uzavřela,
aby i přesto převzali vozidla, na která společnost získala úvěr s vědomím, že po prvních třech splátkách další hradit nebude, neboť tato společnost ani nedisponovala dostatečnými finančními prostředky na pravidelné hrazení splátek, následně vozidla buď sami obžalovaní užívali, nebo je prodali další osobě, úvěry dále nespláceli, vozidla nevrátili a nový jednatel byl pro poškozené společnosti nekontaktní,
a to konkrétně
1) obžalovaný Z. Ch. po vzájemné dohodě s obžalovaným P. V. T. dne 18. 11. 2013 prostřednictvím autobazaru společnosti AUDIS Top EU, s.r.o., v XY, jménem společnosti A. F., IČ: XY, ve které byl do 11. 10. 2013 jediným jednatelem a společníkem, uzavřel se společností ESSOX, s.r.o., IČ: 26764652, úvěrovou smlouvu číslo 90103921 na financování motorového vozidla tovární značky VOLKSWAGEN Sharan, VIN: XY a poskytnutý úvěr ve výši 182 000 Kč měl být společností A. F., splácen po dobu 60 měsíců pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 075 Kč, kdy však uhrazeny byly pouze první tři splátky v celkové výši 15 225 Kč a poskytnutý úvěr nebyl následně splácen, tímto jednáním vznikla společnosti ESSOX, s.r.o., IČ: 26764652, se sídlem Senovážné nám. 231, 370 01 České Budějovice, škodu ve výši 151 175 Kč, přičemž pozdějším prodejem vozidla získala poškozená částku 52 000 Kč,
2) obžalovaný Z. CH. po vzájemné dohodě s obžalovaným P. V. T. dne 20. 11. 2013 v provozovně AUTO ADULÁR v Brně, XY, jménem společnosti A. F., IČ: XY, ve které byl do 11. 10. 2013 jediným jednatelem a společníkem, uzavřel se společností CETELEM ČR, a.s., IČ: 25085689 (nově nástupnická společnost BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, IČ: 03814742) úvěrovou smlouvu č. 49027247900001 na financování motorového vozidla tovární značky MERCEDES-BENZ Viano, VIN: XY a poskytnutý úvěr ve výši 260 000 Kč měl být společností A. F., splácen po dobu 60 měsíců pravidelným měsíčními splátkami ve výši 7 406 Kč, kdy však uhrazeny byly pouze první tři splátky v celkové výši 22 218 Kč a poskytnutý úvěr nebyl následně splácen, tímto jednáním vznikla společnosti BNP Paribas Personal Finance, bd Haussmann 1, 75009, Paříž, Francie, zapsané v obchodním rejstříku vedeném Obchodním soudem v Paříži pod č. B 542 097 902, škoda ve výši 237 782 Kč, přičemž pozdějším prodejem získala poškozená společnost částku 145 770 Kč,
tím způsobili všichni obžalovaní škodu v celkové výši 388 957 Kč.“
Za uvedené jednání a zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2019, č. j. 9 T 158/2018-2354, pod bodem II., byl obviněný P. V. T. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Tímto rozsudkem bylo dále rozhodnuto o trestu obviněných Z. Ch., společnosti A. F., a společnosti N.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným Z. Ch. a P. V. T. a společnosti A. F., uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozeným:
ESSOX, s. r. o., IČ: 26764652, se sídlem Senovážné nám. 231, 370 01 České Budějovice, škodu ve výši 99 175 Kč,
BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE, bd Haussmann 1, 75009, Paříž, Francie, zapsané v obchodním rejstříku vedeném Obchodním soudem v Paříži pod č. B 542 097 902, škodu ve výši 92 012 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené ESSOX, s. r. o., IČ: 26764652, se sídlem Senovážné nám. 231, 370 01 České Budějovice, a BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE, bd Haussmann 1, 75009, Paříž, Francie, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Obchodním soudem v Paříži pod č. B 542 097 902, odkázány se zbytkem nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného Z. Ch. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 5 To 44/2020, podal
následně obviněný P. V. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Úvodem obviněný P. V. T. ve svém dovolání obsáhle rekapituloval obsah soudních rozhodnutí a dále uvedl, že skutek zjištěný v původním řízení byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli žádné jednání, kterého se v dané věci účastnil, není trestným činem. Na podporu svého tvrzení citoval část tzv. skutkových vět a namítl, že ani v jednom případě skutků popsaných v rozsudcích neučinil jakékoli relevantní právní jednání, které by odpovídalo použité právní kvalifikaci. Dále vyjmenoval jednotlivá jednání popsaná v tzv. skutkových větách týkající se uzavírání jednotlivých úvěrových smluv a opakovaně uvedl, že těchto jednání se dopustil nikoli on, ale obviněný Z. Ch. Dále uvedl, že taková skutková zjištění soudů nemají žádnou vazbu na provedené důkazy a nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení. V této souvislosti znovu zdůraznil skutečnost, že předmětná jednání realizoval Z. Ch., nikoli dovolatel a označil za nevyvrácenou svoji obhajobu, podle které o krocích Z. Ch. nevěděl. Pokud za právnické osoby jednal na základě plných mocí, stalo se tak v jiném období a v jiných případech. Rovněž namítl, že ani z problematického výslechu Z. Ch. v přípravném řízení nelze mít za prokázané, že by se aktivním jednáním zúčastnil toho, co je ve výrocích o vině v případě rozsudků obou soudů uvedeno, neboť poškození s ním nikdy nejednali a v daných úvěrových případech i při následných převodech vozidel nijak nefiguroval. Nelze tedy uzavřít, že by obviněný ve výše popsaných jednáních se Z. Ch. jednal společně a předchozí vzájemné dohodě. Dále uvedl, že se během celého řízení neprokázalo, že by způsobil nějakou škodu, resp. že by se jakkoli obohatil.
Současně obviněný konstatoval nezákonnost v procesních postupech v rámci přípravného řízení, a to nepřiměřenou intenzitu zásahu do jeho osobních práv v rámci vykonání domovní prohlídky v místě jeho bydliště. S tím dle obviněného souvisí i nakládání s předměty, které pak byly hodnoceny jako důkazní materiál, přičemž věci údajně zajištěné při domovní prohlídce byly uloženy do papírových pytlů a tyto uzavřeny a zajištěny tak nedostatečným způsobem, že musela být všemi přítomnými obhájci a opatrovníky vznesena při jejich otevírání v tomto směru. Lze tedy důvodně pochybovat o tom, že s jejich obsahem nebylo manipulováno.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině a trestu ohledně obviněného P. V. T. a sám obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. nebo podle §226 písm. b) tr. ř., případně aby zrušil napadený rozsudek a aby zrušil rovněž rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 9 T 158/2018.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že z dovolacích námitek obviněného vyplývá, že část námitek deklarovanému dovolacímu obsahově neodpovídá. Jsou to především námitky, kterými brojí proti průběhu domovní prohlídky, a tvrzení o tom, že bylo manipulováno s věcmi zajištěnými při této prohlídce. Tyto procesní námitky, které jsou navíc v části týkající se manipulace se zajištěnými věcmi vyloženou spekulací obviněného, se nacházejí zcela mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i jakéhokoli jiného dovolacího důvodu. Rovněž další námitky, podle kterých jednání dovolatele není trestným činem, dovolatel formuluje jako námitky částečně skutkové, když uvádí, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že určité skutečnosti nebyly prokázány, a formálně a nekonkrétně vytýká vady důkazního řízení, které by v obecné rovině mohly založit tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Navíc dovolatel uplatňuje výslovně skutkové tvrzení, podle kterého o krocích spoluobviněného Ch. vůbec nevěděl. O skutkovém zaměření námitek svědčí i petit dovolání, kde se podatel domáhá zproštění z ryze skutkového zprošťovacího důvodu podle §226 písm. a) tr. ř. Lze nicméně připustit, že námitky, podle kterých jednání dovolatele není žádným trestným činem, do určité míry vychází z popisu skutku ve výroku o vině. Lze připustit, že popis skutku ve vztahu k dovolateli není příliš přiléhavý, když ohledně vlastního podvodného jednání při uzavírání smluv a vylákání automobilů je k jeho osobě pouze uvedeno, že obviněný Ch. jednal po dohodě s dovolatelem. Jako jednání páchané oběma obviněnými jsou popsány pouze následné dispozice s motorovými vozidly. Skutek jako událost v objektivním světě však nelze zaměňovat s jeho slovním popisem ve výroku o vině. Ze skutkových zjištění uvedených v odůvodnění rozhodnutí vyplývá osobní aktivní účast obviněného T. na jednotlivých případech vylákání úvěrů a motorových vozidel. V tomto směru lze poukázat na usvědčující procesně bezvadnou výpověď spoluobviněného Z. Ch. z přípravného řízení, kterou nalézací soud ve světle celé řady dalších důkazů (svědecké výpovědi, listinné důkazy, záznamy odposlechu telefonních hovorů) považoval za hodnověrnou. Úlohu obou obviněných fyzických osob pak nalézací soud shrnul tak, že jednali ve vzájemné spolupráci a při vzájemném rozdělení rolí. Ve světle důkazů a skutkových zjištění rozvedených v odůvodnění soudních rozhodnutí je tedy zřejmé, že jednání obviněného T. zjištěné soudy vykazovalo všechny znaky pachatelství, resp. spolupachatelství (§23 tr. zákoníku) na stíhaných trestných činech. Bezpředmětná je námitka dovolatele, podle které nebylo prokázáno jeho obohacení. Nehledě na skutečnost, že tato námitka je formulována jako námitka skutková, lze konstatovat, že obohacení pachatele není znakem trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku v základní ani v kvalifikovaných skutkových podstatách. Znakem trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku je obohacení „sebe nebo jiného“ a je tudíž z hlediska právní kvalifikace skutku irelevantní, zda a do jaké míry byl trestnou činností obohacen sám dovolatel nebo spoluobviněný Ch. či snad s nimi spojené právnické osoby. Pokud dovolatel uvádí, že nezpůsobil škodu, pak nejde o nic jiného než o ignorování skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkových větách.
Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný P. V. T. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., svými námitkami však v převážné míře pouze napadal soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi Z. Ch. a dalších blíže nekonkretizovaných důkazů) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Dovolání spočívá v předestření jeho vlastní verze skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Přitom zejména Městský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání předmětných trestných činů. To potvrdil také Krajský soud v Brně, který rozhodoval mj. o odvolání obviněného, jehož obsahem byly námitky směřující do oblasti skutkové, jež byly obviněným obdobně uplatněny i v dovolání. Odvolací soud se s nimi dostatečně vypořádal, když se zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž uzavřel, že není pochyb o vině obviněného (zejména bod 8. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Z obsahu dovolacích námitek obviněného je očividné, že až prostřednictvím vlastního hodnocení důkazů, a tudíž i nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, namítal nesprávné právní posouzení skutku. Námitky skutkového charakteru podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Dále uvedenému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají námitky týkající se průběhu domovní prohlídky a tvrzení obviněného, že bylo manipulováno s věcmi zajištěnými při této prohlídce. Pro úplnost je třeba podotknout, že k námitkám směřujícím vůči domovní prohlídce se vyjádřil odvolací soud ve svém rozhodnutí na str. 11.
Je však třeba uvést, že přestože skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit na základě judikatury Ústavního soudu v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Přitom je třeba konstatovat, že obviněný tzv. extrémní rozpor ani tzv. opomenuté důkazy nenamítl.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Krajský soud v Brně, a provedenými důkazy, není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad především ve výpovědi spoluobviněného Z. Ch., přičemž soud prvního stupně náležitě odůvodnil, proč neuvěřil změněné výpovědi tohoto obviněného. Dalšími důkazy prokazujícími výše uvedené trestné činy jsou pak výpovědi svědků R. H., Z. M., I. K. a znalce Ing. Petra Sedláka, dále důkazy v podobě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a listinné důkazy (smlouvy, faktury, e-mailová korespondence, výpisy z účtů apod.). Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
Ohledně námitky obviněného, že nebylo prokázáno jeho obohacení, je třeba poznamenat, že obohacení pachatele není znakem trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku ani v základní ani v kvalifikovaných skutkových podstatách. Zákonným znakem trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku je pak mimo jiné obohacení sebe nebo jiného, proto je z hlediska právní kvalifikace skutku irelevantní, do jaké míry byl trestnou činností obohacen obviněný P. V. T. nebo spoluobviněný Ch., případně s nimi spojené právnické osoby. Je zřejmé, že obohaceny byly. Pokud obviněný namítá, že nezpůsobil škodu, popírá tak výše uvedená skutková zjištění soudů, která byla podkladem pro hmotněprávní závěr o způsobení škody na cizím majetku.
Pouze s jistou mírou tolerance lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitku, podle které jednání dovolatele není žádným trestným činem, neboť vychází z popisu skutku ve výroku o vině. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tato námitka není opodstatněná.
Nejprve považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Nejvyšší soud rovněž doplňuje, že skutková věta obsahuje popis skutkových okolností, nikoliv popis jednotlivých znaků trestného činu, tak jak jsou uvedeny v trestním zákoníku.
Lze souhlasit se státním zástupcem, který ve svém vyjádření uvedl, že popis skutku ve vztahu k obviněnému P. V. T. není příliš přiléhavý, neboť ohledně vlastního podvodného jednání při uzavírání smluv a vylákání automobilů je k jeho osobě pouze uvedeno, že obviněný Ch. jednal po dohodě s dovolatelem. Jako jednání páchané oběma obviněnými jsou popsány pouze následné dispozice s motorovými vozidly. Je pravdou, že formulaci skutkové věty rozhodně nelze označit za perfektní, a bylo by možné si představit její poněkud pregnantnější formulaci, avšak i přesto je dostačující a formu spolupachatelství vystihuje, neboť ve spojení s odůvodněním napadených rozhodnutí (resp. ze skutkových zjištění uvedených v odůvodnění rozhodnutí, přestože někde vyjádřených pouze reprodukcí příslušných důkazů) lze zcela zřetelně dovodit, že se obviněný P. V. T. aktivně účastnil na jednotlivých případech vylákání úvěrů a motorových vozidel. V případě skutku pod bodem I. výroku je totiž zřejmé, že obviněný Ch. prostřednictvím společnosti N. poté, kdy tohoto jednání se dopustil po vzájemné dohodě s obviněným T., který jinak fakticky vykonával vliv na společnost A. F., uvedl do úvěrové smlouvy lživé údaje, za situace, kdyby pravdivými údaji nebyl býval úvěr získal. Tím pádem by nezískal ani vozidlo, se kterým hodlal nakládat dál. Stalo se tak přitom způsobem a vůči vozidlům, které jsou ve skutkové větě popsány. Rovněž v případě skutku pod bodem II. výroku je zjevné, že obviněný Z. Ch. v pozici jednatele a 100% společníka po vzájemné dohodě s obviněným P. V. T., jenž vykonával na společnost faktický vliv, uzavřel jménem společnosti N., úvěrové smlouvy, ačkoli věděli, že společnost závazky z těchto smluv plnit nebude, a dále, poté, kdy stejným způsobem postupovali i v případě společnosti A. F. a závazků uzavřených jejím jménem a na její vrub, dne 29. 8. 2014 převedli společnost na „bílého koně“ M. K. U jednotlivých úvěrů uhradili pouze počáteční splátky tak, aby vozidla mohli převést na další osoby dříve, než bude ta která poškozená společnost žádat jejich vrácení, a následně vozidla, jež obžalovaný Z. Ch. převzal, buď osobně užívali anebo prodali dalším osobám, úvěry dále nespláceli, vozidla nevrátili a nový jednatel byl pro poškozené společnosti nekontaktní.
V tomto směru lze konstatovat, že soud prvního stupně učinil ve vztahu k zákonným znakům skutkové podstaty posuzovaných trestných činů zcela konkrétní skutková zjištění, která odvolací soud plně akceptoval, přičemž úlohu obou obviněných fyzických osob soud prvního stupně shrnul tak, že jednali ve vzájemné spolupráci a při vzájemném rozdělení rolí. Obviněný Ch. byl osobou, která „oficiálně“ vystupovala v postavení statutárního zástupce společnosti, zatímco obviněný P. V. T. byl ten, kdo se zaměřoval na získávání vhodných vozidel a kdo zajištoval sjednávání úvěrových smluv, které pak obviněný Ch. na základě nepravdivých údajů uzavíral. Oba pak z takto uzavřených smluv těžili a pro oba toto představovalo obvyklý způsob jednání, které vydávají za podnikatelskou činnost. Oba tak jednali po vzájemném rozdělení si rolí a vedeni společným úmyslem, tedy ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Lze tedy dospět k závěru, že jednání obviněného P. V. T. zjištěné soudy vykazovalo všechny znaky pachatelství, resp. spolupachatelství (§23 tr. zákoníku) na stíhaných trestných činech.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněná námitka v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla shledána opodstatněnou.
Nejvyšší soud proto s ohledem na vše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného P. V. T. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu