ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.552.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 552/2021-1234
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2021 o dovoláních nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněné právnické osoby – společnosti S. , IČ: XY, se sídlem XY, a obviněného J. M., nar. XY ve XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 6 To 338/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 106/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se z podnětu nejvyššího státního zástupce zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 6 To 338/2020, ve výroku o trestu ve vztahu k obviněné právnické osobě – společnosti S., IČO XY, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 9. 2020, sp. zn. 1 T 106/2018, byli obvinění J. M. (dále jen „obviněný“) a společnost S. (dále jen „obviněná právnická osoba“) uznáni vinnými ze spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:
„obžalovaný J. M. jako jednatel společnosti S.., se sídlem XY, a osoba odpovědná za finanční vedení společnosti, a obžalovaná společnost S. v rámci své činnosti jednáním jednatele J. M. nesplnili zákony uloženou povinnost, a přestože společnost měla k dispozici potřebné finanční prostředky, neodvedli za zaměstnance společnosti:
1) na účet Finančního úřadu pro Zlínský kraj, Územní pracoviště v Otrokovicích v období od 22. 2. 2016 do 20. 1. 2017 daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků dle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, za období leden 2016 až prosinec 2016 v celkové výši 102 173 Kč, ačkoli byla zaměstnancům pravidelně měsíčně srážena z jejich hrubých mezd,
2) na účet Okresní správy sociálního zabezpečení Zlín v období od 20. 10. 2015 do 20. 7. 2017 pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, za období září 2015 až červen 2017 v celkové výši 323 955 Kč, ačkoli bylo zaměstnancům pravidelně měsíčně sráženo z jejich hrubých mezd,
3) na účet České průmyslové zdravotní pojišťovny v období od 22. 4. 2014 do 20. 7. 2017 pojistné na zdravotní pojištění podle zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, za období březen 2014 až červen 2017 v celkové výši 71 889 Kč, ačkoli bylo zaměstnancům pravidelně měsíčně sráženo z jejich hrubých mezd,
4) na účet Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, pobočky Brno v období od 20. 3. 2014 do 20. 3. 2017 pojistné na zdravotní pojištění podle zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, za období únor 2014 až únor 2017 v celkové výši 22 557 Kč, ačkoli bylo zaměstnancům pravidelně měsíčně sráženo z jejich hrubých mezd,
5) na účet Revírní bratrské pokladny, zdravotní pojišťovny v období od 22. 2. 2014 do 20. 7. 2017 pojistné na zdravotní pojištění podle zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, za období leden 2016 až červen 2017 v celkové výši 11 693 Kč, ačkoli bylo zaměstnancům pravidelně měsíčně sráženo z jejich hrubých mezd,
6) na účet Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky, pobočky Brno v období od 21. 9. 2015 do 22. 5. 2017 pojistné na zdravotní pojištění podle zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, za období srpen 2015 až duben 2017 v celkové výši 9 477 Kč, ačkoli bylo zaměstnancům pravidelně měsíčně sráženo z jejich hrubých mezd,
7) na účet Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, Regionální pobočky Ostrava v období od 20. 8. 2013 do 20. 7. 2017 pojistné na zdravotní pojištění podle zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, za období červenec 2013 až červen 2017 v celkové výši 291 923 Kč, ačkoli bylo zaměstnancům pravidelně měsíčně sráženo z jejich hrubých mezd,
8) na účet Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra České republiky v období od 20. 8. 2013 do 20. 2. 2014 pojistné na zdravotní pojištění podle zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, za období červenec 2013 až leden 2014 v celkové výši 18 828 Kč, ačkoli bylo zaměstnancům pravidelně měsíčně sráženo z jejich hrubých mezd,
když tyto finanční prostředky použili v rámci činnosti společnosti S., přičemž po celou uvedenou dobu si byli vědomi ekonomického stavu společnosti i skutečnosti, že nejsou za zaměstnance odváděny zákonné platby, a přesto neučinili dostatečná opatření
v hospodaření společnosti, aby sražené částky z hrubých mezd zaměstnanců mohly být řádně odváděny, ani při vědomí toho, že nebudou schopni těmto závazkům dostát, neukončili svou činnost.
2. Za uvedený přečin Okresní soud ve Zlíně uložil obviněnému J. M. podle §241 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Podle §81 odst.1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Obviněné právnické osobě - společnosti S. soud prvního stupně uložil podle §241 odst. 2 tr. zákoníku, §18 odst. 1, odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „TOPO“), §67 odst. 3 tr. zákoníku, §68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 30 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy 30 000 Kč.
3. Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 9. 2020, sp. zn. 1 T 106/2018, podali oba obvinění odvolání, která směřovala do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 6 To 338/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. obviněného J. M. a obviněnou právnickou osobu – společnost S., uznal vinnými ze spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., na základě totožných skutkových zjištění, jaké učinil soud prvního stupně.
4. Za uvedený přečin Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně uložil obviněnému J. M. podle §241 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Obviněné právnické osobě – společnosti S., uložil podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, §18 odst. 1, odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, §68 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 30 denních sazeb po 500 Kč, celkem 15 000 Kč.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 6 To 338/2020, podal nejvyšší státní zástupce a obviněný J. M. dovolání. Zde se pro jistou přesnost sluší dodat, že dovolání podala i obviněná právnická osoba – společnost S., ovšem toto nebylo posouzeno Nejvyšším soudem jako dovolání [§265d odst. 2 tr. ř.].
6. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněné právnické osoby – společnosti S., z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadeným rozsudkem byl obviněné právnické osobě uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byla uznána vinou.
7. Nejvyšší státní zástupce nejprve shrnuje průběh trestního řízení a připomíná změnu výroku o vině soudem druhého stupně v důsledku novelizace §138 odst. 1 tr. zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb., účinným od 1. 10. 2020. Současně poukazuje na trest uložený obviněné právnické osobě, které byl uložen peněžitý trest ve výměře 30 denních sazeb po 500 Kč, celkem tedy 15 000 Kč. S výrokem o trestu uloženým obviněné právnické osobě – společnosti S., se však nemůže z hlediska jeho výměry ztotožnit, neboť byl uložen mimo zákonem stanovenou trestní sazbu bez zohlednění speciálního ustanovení §18 odst. 2 zákona TOPO. Upozorňuje na §68 odst. 1 tr. zákoníku, když ovšem akcentuje §1 odst. 1 TOPO, podle kterého tento zákon upravuje podmínky trestní odpovědnosti právnických osob, tresty a ochranná opatření, které lze za spáchání stanovených trestných činů právnické osobě uložit. Současně odkazuje na odstavec 2 §1 TOPO, podle kterého se použije trestní zákoník jen tehdy, nestanoví-li tento zákon jinak. Namítá, že podle §18 odst. 2 TOPO lze obviněné právnické osobě uložit peněžitý trest ve výměře denní sazby nejméně 1 000 Kč až 2 000 000 Kč. Soud druhého stupně však předmětné ustanovení nerespektoval a vyměřil obviněné právnické osobě peněžitý trest v denní sazbě pouze podle obecného ustanovení §68 odst. 1 tr. zákoníku, tedy ve výši 500 Kč denně, když ovšem tato podle §18 odst. 2 TOPO měla činit nejméně 1 000 Kč a výsledný peněžitý trest tak nemohl být nižší než 20 000 Kč.
8. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. a podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 6 To 338/2020, ve výroku o trestu, který byl uložen právnické osobě – společnosti S., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. A dále navrhuje, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjadřuje i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
9. Obviněný J. M. podal dovolání z důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. do všech výroků rozsudku soudu druhého stupně. Stran zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítá, že soud druhého stupně konal veřejné zasedání o jeho odvolání i přes skutečnost, že byl v krátké době předtím práce neschopný a trpěl komplikovanými respiračními onemocněními, kdy vrcholila i pandemie COVID-19. Soudu druhého stupně zaslal žádost o odročení veřejného zasedání z obav z nákazy COVID-19, když soud však neshledal důvody k odročení zasedání, o čemž soud vyrozuměl dne 5. 2. 2021 jeho obhájce. On na to reagoval tak, že soudu zaslal své vyjádření, že podle veřejných informací ministra zdravotnictví přestávají protiepidemická opatření fungovat a že si nepřeje, aby bylo rozhodováno o něm bez jeho přítomnosti. Upozorňuje rovněž na skutečnost, že ochranné prostředky v jednací síni nemusejí být nošeny z důvodu nenarušení řádného průběhu soudního procesu. Soud druhého stupně přesto veřejné zasedání konal, aniž by svůj postoj odůvodnil, když ani neučinil rozhodnutí podle §205 odst. 2 tr. ř. za použití §238 tr. ř. Současně akcentuje pochybení soudu druhého stupně spočívající v tom, že nevyzval strany k rozhodnutí o ponechání si ochranných pomůcek.
10. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. staví svojí argumentaci na nenaplnění subjektivní stránky jeho jednání, neboť soud automaticky určil jeho srozumění v úmyslu nepřímém bez ohledu na §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což je v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Namítá, že nezpochybňuje, že věděl, že nejsou odvody v plné míře odváděny, ale že nevěděl o tom, že údajně měla mít právnická osoba peníze na účtu. Zdůrazňuje, že spoléhal na to, že se finanční situace společnosti časem zlepší, popř. že bude moci prodat nemovitost, která má hodnotu převyšující částku 60 miliónu korun a že veškeré dluhy uhradí. Nesouhlasí ani se závěrem soudu druhého stupně, že nemohli vycházet z reálných předpokladů, že dojde ke zlepšení situace, přičemž v tomto směru odkazuje na předložené listinné důkazy a že činil kroky k zastavení exekuce, která běží od roku 2011. Má proto za to, že po něm nebylo možno spravedlivě požadovat, aby ukončil podnikání, pokud nebyli schopni plnit si zákonné povinnosti, zejména za situace, že soud do současné doby nerozhodl o zastavení exekuce.
11. V druhém bodě dovolání věnujícímu se dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozporuje znalecký posudek – disponibilní zdroje. Nejdříve opakuje závěry soudu druhého stupně ohledně nutnosti bližšího objasnění ekonomické situace jejich společnosti, když nesouhlasí se závěry znalkyně a následně vysvětluje rozdíl mezi výnosem a disponibilními zdroji a cituje vybrané části znaleckého posudku (otázka a odpověď na ni). Namítá, že znalkyně ustanovená za účelem postavení na jisto, kde se disponibilní prostředky nacházely, ve znaleckém posudku uvedla, že se jí to z dostupných materiálů zajištěných orgány činnými nepodařilo stanovit. Přesto však soud druhého stupně vzal za prokázané, že údajně disponoval s těmito zdroji (neví přesnou výši, kde se nacházely), a byl odsouzen. Jako argument ad absurdum uvádí, že pokud by společnost vystavila fakturu na 1 milion korun, která by nebyla uhrazena a současně měla na svém účtu 0 Kč, pak by odvolací soud konstatoval, že měli dostatečné finanční zdroje. Z důvodů shora uvedených skutečností konstatuje nesprávné právní posouzení skutku a nesprávné hmotněprávní posouzení.
12. V závěru podaného dovolání dovolatel J. M. navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, popřípadě též zrušil rozhodnutí prvostupňové a přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně uvádí, že vzhledem k tomu, že odvolací soud v jiných bagatelních případech rozhoduje bez respektu k zásadě ultima ratio, má důvodné pochybnosti o tzv. rozhodnutí na objednávku, když jej stíhá jedna a ta samá státní zástupkyně Mgr. Kalinová, a proto žádá Nejvyšší soud podle §265l odst. 3 tr. ř., o přikázání k projednání a rozhodnutí věci jinému soudu a jinému státnímu zástupci.
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřením ze dne 17. 5. 2021, sp. zn. 1 NZO 375/2021, nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení ve věci, shrnula uplatněnou argumentaci obviněných, tedy i obviněné právnické osoby, a v jakých skutečnostech tito spatřují jejich naplnění.
14. Námitku obviněného M. opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., státní zástupkyně neshledává důvodnou, přičemž v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu. č. 38/2003 Sb. rozh. tr. stran §233 odst. 1 tr. ř. a o pouhém vyrozumění o konání veřejného zasedání odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, a dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08. Konstatuje, že jednání před soudem musí být omluveno natolik konkrétním a objektivním důkazem, aby z něj bylo možno učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému v účasti u veřejného zasedání bránily opravdu vážné důvody. V posuzovaném případě byl obviněný M. o konání veřejného zasedání k projednání odvolání pouze vyrozuměn, čímž dal soud druhého stupně najevo, že jeho přítomnost na tomto zasedání není nutná, a že lze rozhodnout a jednat i v jeho nepřítomnosti. Soud druhého stupně obviněného předem informoval o tom, že důvody související s COVID-19 nemohou být považovány za důvody nutné k přeložení veřejného zasedání. Byl také informován o tom, že u soudu druhého stupně budou dodržována veškerá celostátně i institucionálně stanovená proti epidemiologická opatření. Obviněný M. se tedy z vlastního rozhodnutí, bez existence objektivních překážek, které by mu v účasti bránily, k tomuto veřejnému zasedání nedostavil. Současně státní zástupkyně akcentuje, že v uvedeném termínu již obviněný M. dočasně práce neschopen nebyl a příp. nepředložil ani žádnou lékařskou zprávou, z níž by vyplývalo, že by nebyl schopen se veřejného zasedání účastnit, což je nezbytnou podmínkou k tomu, aby bylo možné účast obviněného považovat za řádně omluvenou, nedoložil ani potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, které ovšem samo o sobě není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému brání v účasti u veřejného zasedání zdravotní důvody (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002). Nejednalo se o žádný konkrétní a objektivní důkaz, z něhož by bylo možno učinit spolehlivý závěr o tom, že vážné důvody skutečně znemožňují obviněnému účast u veřejného zasedání soudu druhého stupně, a tedy, že není schopen se v daném čase veřejného zasedání pro objektivní překážky zúčastnit (k tomu přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004). Práva na obhajobu obviněného byla v daném řízení plně zachována, když byl veřejnému zasedání přítomen jeho obhájce v substituci Mgr. Miroslav Kyprý. Navíc není ani pravdivé tvrzení, že by se soud druhého stupně dotázal pouze obhájce, zda chce něco k předložené omluvě dodat, když z protokolu o veřejném zasedání je patrno, že se dotázal státního zástupce, obhájce a opatrovníka právnické osoby, zda mají námitky ke konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že soud druhého stupně svůj postup řádně odůvodnil.
15. Ohledně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně rozvádí předpoklady uplatnění zvoleného dovolacího důvodu a následně uvádí, že pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit námitky týkající se tvrzených vadných skutkových zjištění (státní zástupkyně se tedy vyjadřuje i k obsahu dovolání obviněné právnické osoby) a takto formulované dovolací námitky nemohou, podle názoru státní zástupkyně, naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nespadají ani pod žádný jiný dovolací důvod, neboť Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkového stavu, který byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů.
16. Státní zástupkyně poté akcentuje, že předpokladem trestní odpovědnosti konkrétní osoby za přečin podle §241 odst. 1 tr. zákoníku je, aby zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky na povinné odvody a neodvedl je. Z toho vyplývá i to, že musel mít k dispozici dostatek prostředků na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použil na jiné účely nebo je ponechal na účtu u banky či v hotovosti v pokladně (k tomu srov. rozhodnutí č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Povinnost uspokojit poměrně a rovnoměrně své závazky v případě, že zaměstnavatel nemá dostatek peněžních prostředků, vyplývá rovněž z judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 456/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012 sp. zn. 8 Tdo 316/2012 aj.). Jestliže pachatel není schopen své povinnosti dostát, musí včas své ztrátové podnikání ukončit. Současně státní zástupkyně poukazuje na výpověď znalkyně u hlavního líčení, která potvrdila, že ekonomická situace obviněné právnické osoby byla špatná, dlouhodobě nevytvářela dostatečné vlastní zdroje ze svých výkonů, nebyla schopna ze svých výkonů vytvořit dostatečné finanční zdroje na pokrytí hrubých mezd svých zaměstnanců. Upozorňuje na rozhodnutí soudů ve prospěch obviněných, když do skutkové části odsuzujících rozsudků nezahrnuly nesplnění povinnosti odvést za zaměstnance zákonné odvody za období do 30. 6. 2013. Státní zástupkyně se následně věnuje problematice dokazování, když poukazuje na skutečnost, že obviněný M. v pozici statutárního orgánu jako odpovědná osoba, z vyplacených hrubých mezd povinné platby srazil, avšak oprávněným subjektům je neodvedl, a zaměstnancům mzdy, byť v některých případech se zpožděním či postupně, vyplácel, z čehož státní zástupkyně vytváří závěr, že obviněná právnická osoba měla k dispozici finanční prostředky, jenž opětovně používala na financování provozní činnosti společnosti, a to po dobu několika let. Státní zástupkyně je toho názoru, že pokud se obviněná právnická osoba nacházela po dobu několika let ve ztrátě, nebylo reálné spoléhat se na to, že možné zisky v budoucnu situaci dramaticky obrátí. Dokazování ze stran soudů tak považuje v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř.
17. S jistou mírou tolerance lze podle názoru státní zástupkyně pod zvolený dovolací důvod podřadit námitky obviněného J. M. týkající se nenaplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslu. Z hlediska posouzení subjektivní stránky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 tr. zákoníku je podle státní zástupkyně významné zjištění, po jakou dobu se plátce potýkal s nepříznivou finanční situací ve svém podnikání, z jakých důvodů své povinnosti neplnil a další okolnosti případu jako např., zda mohl obviněný důvodně očekávat zlepšení své finanční situace v dohledné době (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 814/2016, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 456/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 8 Tdo 316/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 371/2014 aj.). V této souvislosti státní zástupkyně poukazuje na to, že k trestné činnosti docházelo po dobu cca čtyř let. Z učiněných skutkových zjištění a ostatně ani z argumentace obviněného nevyplývají žádné okolnosti, na jejichž podkladě by bylo možno důvodně spoléhat na to, že ekonomická situace obviněné právnické osoby se změní tak, že bude schopna uhradit dlužné platby a do budoucna je řádně odvádět. Zdůrazňuje, že jednání se obviněný dopouštěl opakovaně, nešlo o krátkodobé neodvádění povinných plateb, kterým by měly být překlenuty přechodné ekonomické problémy. Státní zástupkyně současně zdůrazňuje, že obviněný M. byl jako odpovědná osoba za této situace povinen hospodaření obviněné právnické osoby přizpůsobit tomu, aby mohla dostát svých povinností, případně měl podnikání ukončit. Ve vztahu k srozumění a úmyslu následně poukazuje na rozhodnutí soudu prvního stupně.
18. Jak již bylo naznačeno, státní zástupkyně se v rámci vyjádření vyjadřuje i k dovolacím námitkám obviněné právnické osoby. Vzhledem k závěru uvedenému v bodě 5. tohoto rozhodnutí, nepovažoval Nejvyšší soud za nutné tuto argumentaci blíže rozvádět.
19. V závěru podaného dovolání státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnul, protože je zjevně neopodstatněné. Současně uvádí, že souhlasí, podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání Nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Současně Nejvyšší soud ve vztahu k obviněnému J. M. shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a prostřednictvím obhájce [§265d odst. 2 tr. ř.], přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
22. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
26. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
27. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti jednotlivých dovolání.
Dovolání obviněného J. M.
28. Nejvyšší soud nejprve posoudil důvodnost dovolání obviněného J. M. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Jmenovaný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje v porušení práva na obhajobu, neboť mu nebylo umožněno se zúčastnit veřejného zasedání odvolacího soudu. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitku právně relevantním způsobem, avšak zjevně neodůvodněně.
29. Obecně je z pohledu argumentace obviněného potřebné připomenout, že trestní řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněné osoby u hlavního líčení a u veřejného zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Platí, že v hlavním líčení, které je těžištěm dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem. Nicméně pro odvolací řízení a nutnosti přítomnosti obviněného u veřejného zasedání trestní řád neobsahuje speciální podmínky a je nutno postupovat podle §238 tr. ř., resp. z toho, že obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v §232 a násl. tr. ř., když zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v ustanovení §263 tr. ř. Jinak vyjádřeno, podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 907/2020).
30. Ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. stanoví, že předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, osobu, která může být přímo rozhodnutím dotčena, pokud tyto osoby nebyly předvolány, vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce nebo opatrovníka těchto osob. Z dikce tohoto ustanovení je tedy nepochybné, že obviněný může být k veřejnému zasedání předvolán či o něm vyrozuměn, když to, zda je předvolán či vyrozuměn závisí na tom, zda předseda senátu považuje jeho účast u veřejného zasedání za nutnou či nutnost jeho účasti vyplývá přímo ze zákona [viz §263 odst. 4 tr. ř.]. Lze tedy uzavřít, že vymezení okruhu osob, jejichž osobní účast je nutná a jež je třeba k veřejnému zasedání předvolat, závisí na konkrétních okolnostech věci, která je předmětem veřejného zasedání. Konkrétní okruh osob předvolaných k veřejnému zasedání stanoví předseda senátu v rámci přípravy veřejného zasedání, přičemž v jeho průběhu může být podle potřeby rozhodnuto o nutnosti předvolat osoby další, ale i o tom, že bude upuštěno od osobní přítomnosti některých osob v případech, kdy není účast takovéto osoby podle zákona ani podle mínění soudu potřebná. Vždy je ale nezbytně nutné jasně stanovit a do trestního spisu příslušným pokynem doložit, zda se má určitá osoba – zejména obviněný – k veřejnému zasedání předvolat nebo vyrozumět. Toto jednoznačné rozlišení má významné procesní důsledky vztahující se k tomu, kdy může soud v souladu se zákonem bez přítomnosti předvolané osoby jednat a kdy nikoliv. Jak již bylo naznačeno, obviněného jako osobu proti, které se trestní řízení vede, není vždy nutné ho k veřejnému zasedání předvolávat. Obviněný je k veřejnému zasedání předvoláván tehdy, pokud je jeho osobní účast u něj nutná, a to zejména v případech, kdy soud považuje za nezbytné obviněného vyslechnout, vyzvat ho k vyjádření k důkazu provedenému ve veřejném zasedání atd. V ostatních případech, kdy účast obviněného u veřejného zasedání nutná není, se obviněný o něm pouze vyrozumívá.
31. V dané souvislosti je vhodné zmínit článek 38 odst. 2 Listiny, který stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jedná se o právo, nikoliv povinnost, když rozhodující a důležité je, aby obviněný měl reálnou možnost se veřejného zasedání či hlavního líčení zúčastnit a pokud se v důsledku svého zaviněného jednání veřejného zasedání nebo hlavního líčení nezúčastní, nelze z tohoto dovozovat porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Jinak vyjádřeno, citovaný dovolací důvod nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, ale pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle kterého nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. Proto je třeba z hlediska obsahu dovolání nutno především posoudit otázku, zda bylo možné a z hlediska trestního řízení právně bezchybné konat dne 9. 2. 2021 veřejné zasedání bez fyzické účasti obviněného.
32. Zde je ještě vhodné zmínit, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva [právo osobně se účastnit jednání soudu je nezbytnou součástí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy] není osobní účast obviněného tak kriticky důležitá v případě odvolacího zasedání, jako je tomu v hlavním líčení (viz věc Kamasinski proti Rakousku, č. 9783/82, rozsudek ze dne 19. 12. 1989). Způsob, jakým se čl. 6 Úmluvy aplikuje na řízení před odvolacími soudy, záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení; musí být vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm (viz např. věc Monnell a Morris proti Spojenému království, č. 9562/81 a 9818/82, rozsudek ze dne 2. 3. 1987). Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.
33. Současně je třeba zdůraznit, že není povinností soudu vyhovět jakékoliv žádosti obviněného o odročení nařízeného veřejného zasedání, pokud k tomu nejsou relevantní důvody, mezi které patří především včasnost a náležitá zdůvodněnost omluvy a žádosti (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Platí, že pokud byl obviněný podle §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn o veřejném zasedání, je třeba mu i přesto umožnit účast na veřejném zasedání, jestliže svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat, a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání, a zároveň požádá o odročení veřejného zasedání se sdělením, že trvá na své účasti u něj a nesouhlasí s jednáním v jeho nepřítomnosti (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, a dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08). Z výše uvedeného tedy plyne, že je nezbytné, aby byla nepřítomnost obviněného u jednání před soudem omluvena natolik konkrétním a objektivním důkazem, aby z něj bylo možno učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému v účasti u veřejného zasedání bránily opravdu vážné důvody.
34. V dané věci není pochyb o tom, že obviněný byl o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn, což ani obviněný nezpochybňuje, přičemž ve věci byly splněny i formální podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Již tím, že soud druhého stupně obviněného o konání veřejného zasedání vyrozuměl, dal soud obviněnému najevo, že jeho přítomnost na tomto zasedání není nutná, a že lze rozhodnout a jednat i v jeho nepřítomnosti. Současně je třeba zdůraznit, že ze spisového materiálu bylo zjištěno, že obviněnému již dříve bylo vyhověno s jeho žádostí o odročení veřejného zasedání, když v rámci jeho předchozí žádosti byl i poučen o tom, jaké skutečnosti odůvodňují odročení veřejného zasedání (lékařská zpráva o tom, že zdravotní stav obviněného neumožňuje účast u veřejného zasedání). Současně nelze pominout, že veřejné zasedání bylo nařízeno na den 9. 2. 2021, přičemž dne 2. 2. 2021 zaslal obviněný J. M. soudu druhého stupně omluvu z veřejného zasedání s odkazem na prodělané onemocnění a obavy z nákazy COVID-19. Obviněný ovšem nebyl v pracovní neschopnosti a ani nepředložil lékařskou zprávu, že jeho zdravotní stav neumožňuje jeho osobní účast u veřejného zasedání. Žádost obviněného tak soud druhého stupně považoval za nedůvodnou a objektivně nepodloženou a z tohoto důvodu jí nebylo vyhověno, o čemž obviněného řádně a včas informoval, takže mu byla dána možnost na situaci reagovat, např. předložením lékařské zprávy, že jeho ošetřující lékař vzhledem ke konkrétnímu zdravotnímu stavu obviněného nedoporučuje jeho účast u veřejného zasedání, např. právě z důvodu zvýšeného rizika nákazy COVID-19 z důvodu snížené imunity apod. Lze tedy uzavřít, že o konání veřejného zasedání byl obviněný řádně vyrozuměn a z vlastního rozhodnutí, bez existence objektivních překážek, které by mu v účasti bránily, se k němu nedostavil, přestože byl s dostatečným časovým předstihem upozorněn na nedůvodnost omluvy a možnost konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti.
35. Z pohledu námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě zmínit, že pandemická situace se vyskytovala na území celého území ČR a dotýkala se přímo celé společnosti. Jistým způsobem lze považovat za pochopitelné, že obviněný mohl mít strach o své zdraví, jako každý jiný občan, nicméně soudy, ale i jiné státní instituce, měly v době pandemie COVID-19 zavedena různá opatření a omezení, aby mohla konat hlavní líčení a veřejná zasedání i přes danou epidemickou situaci, když ani vláda České republiky neshledala situaci natolik kritickou, aby se nemohly konat soudní jednání. Soudy nemohly zastavit svou rozhodovací činnost pouze z důvodů obav účastníků řízení o své zdraví, které byly pouze obecné povahy a nebyly u konkrétního účastníka podloženy lékařskou zprávou o tom, že např. věk či konkrétní zdravotní stav takové osoby znemožňuje její účast u soudního jednání právě z důvodu vysokého rizika nákazy za situace, kdy soudy přijaly a byly povinny přijímat řadu opatření, aby nedošlo k ohrožení zdraví a života účastníků trestního řízení a zároveň, aby mohlo kontinuálně pokračovat trestní řízení a zcela řádně mohl být naplněn účel trestního řízení stanovený v §1 odst. 1 tr. ř.
36. Lze připustit, že soudy měly možnost rozhodnout, že v době soudního řízení nemusí mít soudci, státní zástupce a obviněný a jeho obhájce a další účastníci soudního řízení ochranné pomůcky. V tomto směru je ovšem třeba akcentovat, že se jednalo o možnost soudu takto postupovat, tedy nikoliv o povinnost, když zároveň musely dodržet další opatření k zamezení šíření epidemie COVID-19, jako např. desinfekci, povinné rozestupy, větrání po každém jednání apod. Navíc soud druhého stupně obviněnému sdělil, že budou u veřejného zasedání dodržována veškeré protiepidemická opatření. Bez ohledu na tento závěr je třeba podotknout, že z protokolu o veřejném zasedání ani nevyplývá, že by snad některá z osob, která se veřejného zasedání účastnila, si chtěla nechat ochranné prostředky a soud by jí snad nutil k tomu, aby si je sundala, takže se jedná jistým způsobem o teoretickou diskuzi stojící mimo reálný stav.
37. Současně je možno konstatovat, že práva na obhajobu obviněného byla v daném řízení plně zachována, když u veřejného zasedání byl přítomen jeho obhájce v substituci Mgr. Miroslav Kyprý. Nadto Nejvyšší soud z protokolu o veřejném zasedání zjistil, že krajský soud se v úvodu veřejného zasedání dotázal státního zástupce, obhájce i opatrovníka, zda mají námitky, aby bylo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného J. M., kdy tito shodně uvedli, že nikoliv, přičemž následně vyhlásil usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného. Pokud obviněný namítá, že soud nerozhodl o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, je třeba uvést, že se jedná o procesní námitku týkající se průběhu řízení, přičemž tato ani neodpovídá reálné situaci, když z protokolu o veřejném zasedání je nepochybné, že soud vyhlásil usnesení, proti kterému není stížnost přípustná [§141 odst. 2 tr. ř.], že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl sice uplatněn právně relevantním způsobem, ovšem tento nebyl naplněn.
38. Jak již bylo naznačeno, obviněný J. M. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný právně relevantním způsobem uplatnil toliko námitky stran subjektivní stránky, byť s velkou dávkou tolerance, když převážná část námitek vychází z nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, neboť obviněný zpochybňuje naplnění úmyslu nepřímého.
39. Nejvyšší soud předně podotýká, že samotné posouzení formy zavinění podle §15 tr. zákoníku nebo §16 tr. zákoníku, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení. Jedná se o otázku hmotného práva, přestože jde o jiné hmotněprávní posouzení než právní posouzení skutku.
40. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol, Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dáno v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). V dané souvislosti je třeba uvést, že při posuzování zavinění nelze vycházet jen z výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech.
41. V případě přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý, ale postačí i úmysl nepřímý.
42. O zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. Jinak vyjádřeno, pokud pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezbytně a nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý , neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za nutný , zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním působí. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku , který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Jinak vyjádřeno, způsobení trestněprávního následku není přímým cílem pachatele, ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015, či ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1272/2010).
43. Pokud se týká zavinění ve formě nedbalosti, tak trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Obviněný konkrétně namítá, že jednal ve vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když výslovně odkazuje na §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Pro závěr o vědomé nedbalosti nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, ale je nutné zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je nutné přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov. rozhodnutí č. 45/1965 a č. 29/2012 Sb. rozh. tr.). Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, protože jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. rozhodnutí č. 5/2013 Sb. rozh. tr., JELÍNEK J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 236 až 243). V daných souvislostech dovolací soud ponechává stranou kategorii hrubé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož není z pohledu námitek obviněného relevantní.
44. Jak již bylo naznačeno, při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Jinými slovy, vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je pak třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I – komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 236). V případě vědomé nedbalosti pachatel ví o možnosti vzniku škodlivého následku, avšak takový následek nechce a ani s ním není srozuměn.
45. Platí, že vědomostní složka zavinění zahrnuje především vnímání objektivního světa, ve kterém se pohybuje, pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností. Při takovémto usuzování se pachateli jeví některé složky jako jisté a některé jen jako možné. Volní složka zavinění zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. K tomu je ještě vhodné zmínit, že na zavinění je podle §15 a §16 tr. zákoníku, které je vybudováno na složce vědění a vůle, lze zpravidla usuzovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
46. Nejvyšší soud s přihlédnutím k výše uvedeným teoretickým východiskům a po provedeném přezkumu věci neshledal námitky obviněného opodstatněné, když stejně jako soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz bod 31. rozsudku soudu prvního stupně) a že tedy naplnil svým jednáním skutkovou podstatu přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, jak z hlediska naplnění objektivní stránky, tak i subjektivní stránky a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Z pohledu tohoto prezentovaného závěru je třeba uvést, že pro posouzení formy zavinění v projednávaném případě je rozhodné, že obviněný J. M. byl jako statutární orgán obviněné společnosti S. odpovědný za odvody daně za zaměstnance, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění, které úmyslně nehradil, byť je zaměstnancům strhával ze mzdy. Není také pochyb o tom, že předmětné odvody v daném období nebyly odváděny a že to bylo obviněnému známo, včetně toho, že toto jednání může být trestněprávně postižitelné, když již dříve bylo pro totožnou trestnou činnost vedeno trestní řízení proti obviněnému, kdy došlo k odložení věci podle §159a odst. 1 písm. a) tr. ř. z důvodu dodatečného uhrazení dlužných odvodů (viz č. l. 424). Přesto za situace, kdy podle vlastního vyjádření obviněného nebylo možno hradit předmětné odvody pro nedostatek finančních prostředků, když veškeré finanční prostředky byly použity na provoz společnosti, obviněný jako statutární orgán obviněné společnosti dlouhodobě pokračoval v provozu podnikatelské činnosti ve společnosti S., aniž by z jeho strany či ze strany jiné osoby bylo v průběhu rozhodného období přijato opatření, u něhož by bylo možno rozumně očekávat, že se situace s neplněním povinnosti zákonných odvodů změní příznivějším směrem. Nejvyšší soud současně připomíná, že pokud podnikatel zjistí, že není schopen zajistit pokrytí nákladů provozu podniku, platy zaměstnanců a odvod sražených částek, musí takové podnikání ukončit, tj. je povinen při vedení svého podniku přizpůsobit hospodaření tak, aby mohl dostát své povinnosti plynoucí mu z ustanovení §241 tr. zákoníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 795/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 814/2016, aj.). Z pohledu tohoto závěru nelze také pominout, že s ohledem na délku neplnění povinností vůči státu plynoucí ze zákona (č. 586/1992 Sb, o daních z příjmů, č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, č. 592/1992 Sb. o pojistném na veřejné zdravotní pojištění), tj. období 4 let, nešlo ze strany obviněného o krátkodobé neodvádění povinných plateb, jimiž by měly být pouze překlenuty přechodné ekonomické problémy společnosti S., do kterých se může zajisté dostat každá společnost, nýbrž o dlouhodobou špatnou ekonomickou situaci společnosti S., přičemž také nelze pominout, že předmětné odvody nebyly hrazeny ani před obdobím, pro které byl obviněný a obviněná společnost uznáni vinnými. Jednalo se tedy nepochybně o dlouhodobě špatný ekonomický stav obviněné společnosti a obviněný jako statutární orgán této společnosti ani nemohl logicky předpokládat, že by se jednalo o krátkodobý stav, který se mu podaří v přiměřené době vyřešit a ekonomickou situaci tak reálně stabilizovat.
47. Nejvyšší soud na základě všech shora uvedených skutečnosti se zcela ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, že při dlouhodobém udržování podnikatelské činnosti společnosti S., která byla ztrátová (od roku 2008), když ovšem o poloviny roku 2013 (viz znalecký posudek znalkyně Ing. Gity Štofové z oboru ekonomika, odvětví řízení, plánování a organizace ekonomiky, odvětví účetní evidence ze dne 20. 7. 2020 a doplněného znaleckého posudku ze dne 15. 9. 2020, ze sestavy banky a pokladny, údajů z bankovního účtu č. XY vedeného u ČSOB, a. s., další) disponovala společnost určitými peněžními prostředky, které však na místo úhrady zákonných odvodů shora specifikovaných, jež však byly sraženy z hrubých mezd zaměstnanců, obviněný využíval k úhradě provozních nákladů a mezd zaměstnanců (někdy však i se zpožděním), byl obviněný smířen s tím, že může dojít k tomu, že částky odpovídající neodvedeným odvodům nebudou oprávněným příjemcům odvedeny vůbec, a pro případ, že by takový následek nastal, byl s tím srozuměn.
48. Pokud obviněný akcentuje skutečnost, že požádal o zastavení exekučního řízení, tak z tohoto kroku nelze dovodit, že by mohl reálně očekávat, že se finanční situace obviněné společnosti výrazně v krátkodobém horizontu zlepší, když se jednalo o návrh, což ještě neznamená, že návrhu bude vyhověno. Navíc nelze pominout, že návrh byl podán až dne 21. 12. 2018 (viz č. l. 787), tedy po spáchání nyní projednávané trestné činnosti. Rovněž odkaz na znalecký posudek, který se týká exekučního řízení, je nepřípadný, když se jedná o důkaz v jiném řízení, přičemž o jeho relevantnosti může být rozhodnuto v tomto exekučním řízení a jeho předložení nelze interpretovat tak, že k zastavení exekučního řízení určitě dojde, neboť toto bude předmětem dokazování.
49. Obecně je třeba zdůraznit, že stát je věřitel jako každý jiný, a proto není přípustné, aby si obvinění snažili zajistit chod společnosti a současně dlouhodobě nehradili povinné odvody státu. Povinnost zaměstnavatele hradit dané úhrady za zaměstnance vychází ze zákona č. 586/1992 Sb, o daních z příjmů, č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, což dokonce z pohledu Nejvyššího soudu představuje jednu ze základních povinností každého zaměstnavatele. Je možno připustit, že obviněný se přednostně snažil hradit mzdu svým zaměstnancům, kteří tak nemuseli řešit existenční problémy nebo změnu zaměstnání, což lze považovat za jisté korektní jednání vůči zaměstnancům. Nicméně na druhé straně kritická situace společnosti netrvala několik měsíců, kdy by bylo možno říci, že se jednalo o přechodnou dobu a že obviněný se jen snažil překlenout kritické období, kdy by pak posléze všechny dluhy i s úroky státu zaplatil. Oné kritické období však trvalo více jak 4 roky, což nelze považovat za nějaké přechodné období, když obviněný byl postižen za jednání od srpna 2013 do července 2017, přestože zákonné odvody nebyly hrazeny řádně již předtím, čím došlo ze strany soudu k vyhodnocení skutkového stavu ve prospěch obviněného.
50. Stran námitek obviněného ohledně závěrů znalkyně Ing. Gity Štofové (z oboru ekonomika, odvětví řízení, plánování a organizace ekonomiky, odvětví účetní evidence, ze dne 20. 7. 2020 a doplněného znaleckého posudku ze dne 15. 9. 2020), je nutno dodat, že obviněný pouze rozporuje skutkové závěry soudů učiněné na základě tohoto znaleckého posudku. Tyto námitky tak nemohou naplnit zvolený dovolací důvod ani žádný jiný. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že obviněný závěry znalkyně zpochybňoval již v rámci odvolacího řízení, přičemž soud druhého stupně na jeho námitky reagoval a vypořádal se s nimi (viz bod 14. rozsudku soudu druhého stupně), takže pro stručnost lze na jeho úvahy zcela odkázat. Navíc je nezbytné zdůraznit, že o tom, že obviněná společnost měla určité finanční prostředky nakonec svědčí i výpisy z účtu, když ze samotné výpovědi obviněného není pochyb o tom, že upřednostnil provoz společnosti na úkor povinnosti odvádět povinné odvody.
51. K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
52. Přesto je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubino pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
53. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného J. M. bylo podáno částečně právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolené dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
54. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného J. M. rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Dovolání nejvyššího státního zástupce
55. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, nejvyšší státní zástupce dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněnou námitku lze považovat argumentaci týkající se chybného uložení peněžitého trestu obviněné právnické osobě, který byl uložen mimo zákonnou trestní sazbu, neboť soud druhého stupně nezohlednil speciální ustanovení §18 odst. 2 TOPO.
56. V prvé řadě je potřebné konstatovat, že Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně uložil obviněné právnické osobě peněžitý trest podle obecného ustanovení §68 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a dále podle §18 odst. 1, odst. 2 TOPO ve výměře 30 denních sazeb po 500 Kč, cekem tedy 15 000 Kč. Lze konstatovat, že soud druhého stupně uložil obviněné právnické osobě trest mimo zákonnou trestní sazbu. Při formulování tohoto závěru je nezbytné vycházet z ustanovení §1 odst. 2 TOPO. Podle tohoto ustanovení nestanoví-li tento zákon jinak, použije se trestní zákoník, v řízení proti právnické osobě trestní řád. Nicméně byť krajský soud ukládal peněžitý trest podle §18 odst. 2 TOPO, nevycházel z dikce tohoto ustanovení, které je ustanovením speciálním k trestnímu zákoníku a peněžitý trest uložil mimo trestní sazbu. Ze znění §18 odst. 2 TOPO se podává, že denní sazba činí nejméně 1 000 Kč a nejvíce 2 000 000 Kč. Jinak řečeno, denní sazba v případě ukládání peněžitého trestu právnické osobě musí činit nejméně 1 000 Kč. Za situace, kdy soud druhého stupně stanovil výši denní sazby u právnické osoby ve výši 500 Kč, jednal tak mimo rámec zákona a obviněné společnosti uložil nezákonný trest mimo trestní sazbu. V důsledku shora uvedených závěrů, je tak potřebné konstatovat, že při ukládání peněžitého trestu obviněné právnické osobě měl soud druhého stupně respektovat při stanovení výše denní sazby ustanovení §18 odst. 2 TOPO, když i při stanovení nejnižšího počtu denních sazeb by měl peněžitý trest činit 20 000 Kč. Pro jistou přesnost je třeba konstatovat, že soud druhého stupně v odůvodnění rozsudku toto porušení zákona při ukládání peněžitého trestu sám naznačil (viz bod 19. rozsudku soudu druhého stupně).
57. Vzhledem k závěrům stran dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněné společnosti S. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné, když dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl naplněn, neboť Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 6 To 338/2020, uložil obviněné společnosti S. podle §68 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a dále podle §18 odst. 1, 2 TOPO peněžitý trest, mimo trestní sazbu.
58. Jelikož v dané věci byl naplněn z podnětu nejvyššího státního zástupce dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 6 To 338/2020, ve výroku o trestu ve vztahu k obviněné společnosti S. Podle §265k odst. 2 tr. ř. dovolací soud zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
59. Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Brně – pobočky ve Zlíně bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu