ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.708.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 708/2021-662
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2021 o dovolání obviněného M. P. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 13 To 49/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 115/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 12. 2020, sp. zn. 26 T 115/2015, byl obviněný M. P. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
1/ v přesněji nezjištěné době od prosince 2009 do 6. 1. 2011 v XY v rozporu s ústní dohodou uzavřenou s pošk. M. T., nar. XY, užil blíže nezjištěným způsobem pro svou osobní potřebu finanční prostředky poškozeného ve výši 1.969.110 Kč, které byly na základě svěřenecké smlouvy ze dne 20. 8. 2009, uzavřené mezi poškozeným, spol. P. C., jejíž byl obžalovaným jediným jednatelem, a K. H., nar. XY, uloženy na účtu č. XY, vedeném u Komerční banky, a. s., ve prospěch spol. P. C., přičemž obžalovaný byl jediným disponentem uvedeného účtu, ačkoliv na základě dohody s poškozeným nebyl obžalovaný uvedenou částku užít jinak než za účelem nákupu stavební parcely ve prospěch poškozeného, kterou obžalovaný současně poškozenému přislíbil zajistit, koupě stavební parcely však realizována nebyla, přesto obžalovaný částku ve výši 1.969.110 Kč ke škodě pošk. M. T. svévolně z účtu vyvedl,
2/ v době od 17. 2. 2011 do 28. 2. 2011 v XY, jednající jménem společnosti P. G., IČ XY, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vědomě užil na úhradu jiných závazků společnosti P. G., účelově vázané finanční prostředky ve výši 1.061.500 Kč, představující část kupní ceny, která byla složena ve výši 2.850.000 Kč podle smlouvy o úschově uzavřené dne 3. 2. 2011 na účet XY schovatele M. R., advokáta, na základě které se M. R. zavázal vyplatit část složených prostředků ve výši 2.761.500 Kč M. T. na jeho účet číslo XY nejpozději do jednoho týdne ode dne, kdy mu některý z účastníků této smlouvy předloží výpis z katastru nemovitostí, přičemž zbývající část složených prostředků ve výši 88.500 Kč poukázal finančnímu úřadu na úhradu daně z převodu nemovitostí, obžalovaný poté dne 17. 2. 2011 záměrně předložil M. T. dodatek smlouvy o úschově k podpisu, kterým se smluvní strany dohodly, že číslo účtu uvedené ve smlouvě o úschově se nahrazuje číslem účtu XY, kterým disponovala společnost P. G., přičemž obžalovaný M. T. ujišťoval, že dochází pouze ke změně čísla účtu schovatele M. R., který na základě dodatku převedl složenou částku (dne 22. 2. 2011 částku 2.000.000 Kč a dne 28. 2. 2011 částku 761.500 Kč) na účet společnosti P. G., obžalovaný jednající jménem společnosti P. G., z částky 2.761.500 Kč v souladu s dohodou s M. T. poukázal částku 1.280.000 Kč na úhradu kupní ceny bytu, který M. T. kupoval, částku 50.000 Kč společnosti Falco Reality, s. r. o., jako provizi za zprostředkování prodeje bytu, částku 149.000 Kč na úhradu dluhu M. T. u Komerční banky, a. s., a částku 221.000 Kč M. T., zbývající částku 1.061.500 Kč společnost P. G., v rozporu s účelem, pro který jí byly finanční prostředky svěřeny, použila na úhradu jiných závazků společnosti, čímž poškozenému M. T., nar. XY, způsobil škodu ve výši 1.061.500 Kč,
jednáním v bodech 1/ až 2/ tak obžalovaný způsobil celkovou škodu ve výši 3.030.610 Kč.
2. Za uvedený zločin zpronevěry a zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl shledán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 9 To 319/2020, uložil soud obviněnému podle §206 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, §45 odst. 1 tr. zákoníku, společný a souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 9 To 319/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně byl tímto rozsudkem zrušen podle §45 odst. 1 tr. zákoníku výrok o vině, trestu, a i další výroky, které mají ve zrušeném výroku o vině svůj podklad, z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 5 T 255/2013, který nabyl právní moci dne 17. 9. 2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. T., nar. XY, bytem v XY, částku ve výši 1.061.500 Kč.
4. Na tomto místě se sluší uvést, že Okresní soud v Kladně v dané věci rozhodoval podruhé, neboť jeho původní rozsudek ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 26 T 115/2015, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 13 To 95/2016, a věc byla podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. vrácena soudu prvního stupně.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 12. 2020, sp. zn. 26 T 115/2015, podali odvolání obviněný i státní zástupce. Obviněný směřoval odvolání do výroku o vině i o trestu a státní zástupce pouze do výroku o trestu v neprospěch obviněného. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 13 To 49/2021 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 13 To 49/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a d) tr. ř., neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, a současně byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení.
7. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . spatřuje obviněný v tom, že soudy porušily zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy (být seznámen s povahou a důvody obvinění po celou dobu trestního řízení; aby byla věc projednána v přiměřené lhůtě a právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky), a současně v extrémních rozporech mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním.
8. Dovolatel upozorňuje na zásadní změny v časovém vymezení v popisu skutku, od něhož se odvíjí okamžik, kdy bylo jeho jednání vnímáno v rozporu s trestními předpisy, čímž bylo podle jeho názoru porušeno jeho právo být podrobně seznámen s povahou a důvody obvinění. Následně poukazuje na usnesení o sdělení obvinění, podanou obžalobu a rozsudek soudu prvního stupně z toho pohledu, kdy se měl dopustit trestné činnosti. Zdůrazňuje, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) musí být obviněný upozorněn na změnu popisu skutku, pakliže má vliv na okamžik, kdy jeho jednání je posuzováno jako trestné, aby mohl včas změnit způsob své obhajoby. Je toho názoru, že vůči jeho osobě nebylo zahájeno trestní stíhání za jednání, jehož se měl dopustit v soudem určené době, a tudíž se nemohl adekvátně bránit. Odsuzující výrok rozsudku tak není kompatibilní z hlediska jednoty totožnosti a skutku s podanou obžalobou, resp. usnesení o zahájení trestního stíhání.
9. Následně namítá porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, když trestní stíhání bylo zahájeno dne 5. 3. 2015, obžaloba byla podána dne 9. 9. 2015, Okresní soud v Kladně poprvé rozhodl rozsudkem dne 9. 2. 2016, který byl na podkladě podaného odvolání zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016 a věc byla vrácena soudu prvního stupně, který nařídil hlavní líčení na 23. 6. 2016, avšak následně bylo hlavní líčení odročeno na neurčito z důvodu vyčkávání na rozhodnutí v jiné jeho trestní věci bez dalšího přes čtyři a půl roku, neboť hlavní líčení bylo nařízeno na 29. 12. 2020. Vyslovuje názor, podle kterého se soud nemůže zbavit porušení zásady rychlosti řízení jen tím, že vyčkává na pravomocné vyřízení jiné trestní věci, obzvláště vedené u stejného soudu.
10. Porušení práva na to vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky spatřuje v konání hlavního líčení dne 29. 12. 2020, aniž by soud dodržel ustanovení §219 odst. 3 tr. ř., tedy aniž požádal státního zástupce a jeho o souhlas s přečtením podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení, včetně provedených důkazů, když pokud není tento souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Tímto postupem byla krácena jeho práva na obhajobu, když je nepodstatné, že státní zástupce a obhájce na toto procesní pochybení neupozornili. Namítá, že pakliže obviněný, který předpokládá, že soud bude dodržovat právní normy, dá svému obhájci pokyn, aby k dotazu soudu podle §219 odst. 3 tr. ř. tomuto sdělil, že nesouhlasí s přečtením podstatného obsahu protokolu a požaduje provedení hlavního líčení znovu, je mu upřeno postupem soudu právo se k tomuto vyjádřit, bez ohledu na to, zda se jedná o procesní pochybení na straně soudu či nikoliv. V tomto směru vyjadřuje nesouhlas s úvahami soudu druhého stupně stran porušení §219 odst. 3 tr. ř. a jaké důsledky mělo toto pochybení na správnost závěrů soudu prvního stupně.
11. Stran extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním uvádí obviněný následující. Předně namítá, že soud prvního stupně vycházel při rozhodování o vině ze stejných skutečností jako v předchozím rozsudku. Tento soud sice opětovně vyslechl poškozeného M. T., ale to bylo čtyři roky před uzavřením dohody o narovnání, přičemž během hlavního líčení konaného dne 29. 12. 2020 pouze provedl listinný důkaz – dohodu mezi poškozeným a jeho osobou. Přestože některé části této dohody jsou v rozporu s dřívějším vyjádřením poškozeného, tak soud nepřistoupil k doplňujícímu výslechu tohoto svědka. Poukazuje na to, že poškozený ve své dřívější výpovědi nebyl schopen logicky vysvětlit rozpory ve svých výpovědích, když soud na objasnění těchto rozporů zcela rezignoval. Podle dovolatele se prvostupňový soud nezabýval tím, co z obsahu zmiňované dohody vyplývá, tedy že disponování s finančními prostředky poškozeného jeho osobou bylo od počátku v souladu se zákonem a vědomím poškozeného. Pokud tedy odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně, učinil závěr o vině obviněného na podkladě výpovědi poškozeného, tak se jedná o stav, kdy skutečný obsah výpovědi tohoto svědka, v kontextu dohody o narovnání je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním.
12. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř . dovozuje z toho, že soud prvního stupně porušil ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavním líčení, neboť hlavní líčení se dne 29. 12. 2020 konalo v jeho nepřítomnosti. Připomíná trestní sazbu (dva roky až osm let) za stíhaný trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a tudíž s odkazem na ustanovení §202 odst. 4 tr. ř. nebylo možné konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti pouze při splnění podmínek zakotvených v §202 odst. 5 tr. ř. Pokud soud aplikoval §202 odst. 2 tr. ř., jak je patrné z protokolu o hlavním líčení, tak se jedná o rozhodnutí vycházející z nesprávně aplikované procesní normy, byť jinak byly splněny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Současně zdůrazňuje rozpor mezi protokolem o hlavním líčení a vyhlášením, neboť v protokolu jsou přidána slova „M. P.“ . Současně je toho názoru, že hlavní líčení nemělo být konáno v jeho nepřítomnosti a poukazuje na možnost se vyjádřit ke všem důkazům a kontradiktornost řízení, a proto je třeba postup podle §202 odst. 5 tr. ř. chápat jako výjimku z pravidla, že se obviněný hlavního líčení účastní. Proto nebyly splněny materiální podmínky pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti.
13. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, odst. 2 tr.ř. se ruší usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 13 To 49/2021, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 12. 2020, sp. zn. 26 T 115/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Kladně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 3. 6. 2021 (č.l. 656). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněných a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Existence tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá situaci, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a bylo mu tak umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Zmíněný dovolací důvod nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz rozhodnutí č. T 621/2004 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, svazek 26).
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného.
a) k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
22. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že tato obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ovšem jedná se o námitku zjevně nedůvodnou.
23. Obecně je třeba uvést, že trestní řád v zásadě počítá s účastí obviněného u hlavního líčení. Přesto může soud přistoupit ke konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti za podmínek uvedených v ustanovení §202 tr. ř. Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jen když má soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného (materiální podmínky), a přitom a) obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr.ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr.ř.). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že předpokladem možnosti postupu podle §202 odst. 2 tr. ř. je skutečnost, že obviněnému byla dána možnost vypovídat, nevyžaduje se, aby vypovídal, neboť podle čl. 40 odst. 4 Listiny nemusí obviněný vypovídat. Podle §202 odst. 4 tr. ř. platí, že hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného nelze konat, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36 tr.ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Podle §202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obviněný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Předmětné ustanovení souvisí s čl. 38 odst. 2 Listiny.
24. Článek 38 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jedná se o právo, nikoliv povinnost, když rozhodující a důležité je, aby obviněný měl reálnou možnost se veřejného zasedání či hlavního líčení zúčastnit a pokud se v důsledku svého zaviněného jednání veřejného zasedání nebo hlavního líčení nezúčastní, nelze z tohoto dovozovat porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Z pohledu práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny lze připustit, že zpravidla nebude na místě provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného tehdy, když mu objektivní důvody skutečně brání v osobní účasti u hlavního líčení, a obviněný existenci těchto důvodů soudu včas sdělí a řádně doloží a požádá, aby hlavní líčení bylo odročeno. Lze tedy uzavřít, že uvedený dovolací důvod tak nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, ale pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle kterého nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
25. Z hlediska obsahu dovolání je nutno především posoudit otázku, zda bylo možné konat dne 29. 12. 2020 hlavní líčení bez přítomnosti obviněného.
26. Podle §202 odst. 4 tr. ř. skutečně nelze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, přičemž za zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pro který bylo vedeno řízení v předmětné věci, stanoví zákon trest odnětí svobody od dvou do osmi let. Podle uvedeného ustanovení by tak v předmětné věci skutečně nemohlo proběhnout hlavní líčení bez přítomnosti obviněného. Zákon však z tohoto pravidla stanovuje výjimku, a to v §202 odst. 5 tr. ř., podle kterého se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obviněný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Dovolatel o takový postup výslovně požádal, a tudíž mohl soud jednat v jeho nepřítomnosti. V posuzované věci přitom byly splněny i materiální podmínky pro konání hlavního líčení bez přítomnosti obviněného uvedené v §202 odst. 2 tr. ř., jak ostatně uvedl již soud druhého stupně ve svém usnesení (viz bod 8. usnesení Krajského soudu v Praze). Nutno zdůraznit, že obviněnému byla doručena obžaloba (viz. č.l. 389), byl k hlavnímu líčení řádně a včas předvolán ve smyslu §202 odst. 2 tr. ř., včetně poučení o následcích nedostavení se (viz č.l. 580 verte), ke skutku byl vyslechnut v hlavním líčení konaném dne 4. 2. 2016 (viz protokol o hlavním líčení na č.l. 445-458), bylo mu doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání (viz č.l. 12 verte), byl vyrozuměn o možnosti prostudovat spis a činit návrhy na doplnění vyšetřování, přičemž byl na následky nedostavení se upozorněn (viz. č.l. 316-317). Navíc ze spisu je nepochybné, že obviněný se hlavních líčení neúčastnil opakovaně, když požádal o jejich konání v jeho nepřítomnosti, když odkázal na své předchozí výpovědi, čímž dal najevo, že skutečně nemá zájem se hlavního líčení účastnit a popř. svoji výpověď doplnil či se vyjadřoval osobně k ostatním provedeným důkazům. Nakonec o jistém stabilním přístupu k věci svědčí i skutečnost, že se obviněný neúčastnil veřejného zasedání o podaném odvolání, kde měl nepochybně možnost se k věci vyjádřit, popř. doplnit svoji výpověď. V předmětné věci tak bylo možné postupovat podle §202 odst. 2 tr. ř., jak ostatně soud prvního stupně učinil. Z pohledu námitek obviněného je také třeba akcentovat, že u hlavního líčení konaného dne 29. 12. 2020 bylo doplněno dokazování o listinné důkazy - dohodu o narovnání, kterou předložila samotná obhajoba, takže není pochyb o tom, že obviněný se s jejím obsahem seznámil (inicioval její uzavření), takže z tohoto pohledu se nejednalo o nějaký překvapivý důkaz, když navíc u hlavního líčení byl přítomen jeho obhájce. Dále byly jen provedeny důkazy spisy, který se týkaly předchozího odsouzení obviněného, přičemž obviněný nijak skutečnost předchozího odsouzení nezpochybňuje.
27. Lze připustit, že se soud prvního stupně dopustil jistého pochybení, když při rozhodnutí o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného citoval toliko ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. (ačkoliv pro tento postup byly ve věci splněny veškeré podmínky) a nikoliv i odst. 5 tohoto ustanovení, když se dovolatel omluvil z jednání konaného dne 29. 12. 2020 ze zdravotních důvodů, a současně výslovně požádal, aby jednání proběhlo v jeho nepřítomnosti za účasti jeho obhájce (viz omluva z jednání na č.l. 585) a soud tuto žádost v rámci hlavního líčení konstatoval. Nejvyšší soud se však musí ztotožnit s názorem soudu druhého stupně, že se jedná čistě o formální pochybení, když obviněný o konání hlavního líčení bez jeho fyzické přítomnosti explicitně požádal a soud jeho žádosti vyhověl. V daných souvislostech je třeba zdůraznit, že ne každé procesní pochybení dosahuje ústavněprávní roviny a vyžaduje zrušení napadeného pravomocného rozhodnutí. Jinak vyjádřeno, je nezbytné vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13). V tomto směru je třeba akcentovat, že se jednalo o usnesení, kterým byl upraven průběh řízení a proti takovému rozhodnutí ani nebyla stížnost přípustná [§141 odst. 2 tr. ř.], takže tím, že soud prvního stupně necitoval i odst. 5 §202 tr. ř., nedošlo fakticky k žádnému zkrácení práv obviněného.
28. Současně považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit na skutečnost, že osobní účast obviněného při hlavním líčení je v prvé řadě jeho právem. Jestliže jej nevyužije, k účasti ho nelze nutit s výjimkou případů, kdy nelze ze zákona konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti (obviněný je např. ve vazbě a nepožádá o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti) a za splnění výše uvedených podmínek soud tedy může oprávněně rozhodnout o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 7 Tdo 145/2004).
29. Stran námitky dovolatele, že usnesení o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nebylo vyhlášeno tak, jak je zaznamenáno v protokolu o hlavním líčení (oproti vyhlášení byla přidána slova M. P. ), dovolací soud pouze ve stručnosti uvádí následující. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 29. 12. 2020 je patrné vyhlášení usnesení ve znění: „Dle §202 odst. 2 tr. řádu bude jednáno v nepřítomnosti obžalovaného M. P.“ (viz č.l. 592). Podle zvukového záznamu tohoto hlavního líčení předseda senátu skutečně při vyhlášení nevyslovil jméno obviněného (viz. CD v přílohové obálce na č.l. 595), avšak trestní řízení v posuzované věci bylo vedeno pouze vůči jednomu obviněnému, a to M. P. Je tak zjevné, který obviněný nebyl u hlavního líčení přítomen, a tudíž lze konstatovat shodu mezi vyhlášeným zněním tohoto usnesení a jeho písemným zaznamenáním v protokole o hlavním líčení. Nadto soud dodává, že obviněný měl možnost požádat o opravu protokolu podle §57 odst. 1 tr. ř., což však, jak vyplývá ze spisového materiálu, neučinil. V daných souvislostech se sluší doplnit, že u hlavního líčení konaného dne 29. 12. 2020 byl přítomen obhájce obviněného Mgr. Václav Slavíček (viz protokol o hlavním líčení na č.l. 592), čili i přes nepřítomnost obviněného u tohoto hlavního líčení mohl advokát dovolatele plně uplatnit práva obviněného na obhajobu, jak již bylo naznačeno dříve (bod. 26).
b) k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Dovolatel naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, v nepřiměřené délce trestního řízení, v porušení totožnosti skutku, jakožto i ve vadném postupu soudu po odročení hlavního líčení a konání dalšího hlavního líčení.
31. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, když za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se nepřiměřené délky trestního řízení. Z pohledu zbývající dovolací argumentace lze uzavřít, že námitky týkající se totožnosti skutku a dalšího postupu soudu po odročeném hlavním líčení nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů, avšak Nejvyšší soud se k nim z hlediska zachování zásad spravedlivého procesu považoval za vhodné přesto stručně vyjádřit.
32. Obviněný ve vztahu k existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem především namítá, že skutková zjištění soudů nižších stupňů, konkrétně závěry, jež soudy učinily na podkladě výpovědi poškozeného M. T., neodpovídají obsahu dohody o narovnání. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve z pohledu námitky extrémního rozporu rozvést některá obecná východiska týkající se této námitky. Obecně platí, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ale třeba zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Z pohledu judikatury Ústavního soudu platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň je třeba uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že hodnocením důkazů dospěl soud nižšího stupně ke skutkovým zjištěním, která jsou pro obviněného nepříznivá. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
33. Při respektování těchto shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti této uplatněné námitky. V dané věci je třeba konstatovat z pohledu konkrétní dovolací argumentace, že obviněný existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy fakticky dovozuje toliko ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které neuvěřily jeho obhajobě, jakožto ani deklaratorním prohlášením uvedeným v předmětné dohodě o narovnání ze dne 23. 12. 2020, a dospěly k závěru, že za směrodatnou považují výpověď poškozeného v hlavním líčení v jejím doplněném znění (výpověď poškozeného po vrácení věci soudem druhého stupně), na jejímž podkladě lze spolu s dalšími provedenými důkazy formulovat skutkový stav vyjádřený v popisu skutku a učinit závěr o vině obviněného. Na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily, jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. V tomto směru je třeba podotknout, že soud prvního stupně ve věci provedl rozsáhlé dokazování (výslech obviněného, výslech poškozeného, doplňující výslech poškozeného, provedl řadu listinných důkazů – záznam o vysvětlení svědka K. H., kupní smlouvu ze dne 20. 8. 2009, výpisy z účtu svědka H., svěřeneckou smlouvu ze dne 20. 8. 2009, smlouvu o půjčce ze dne 4. 1. 2013, dohodu o narovnání ze dne 23. 12. 2019, zprávy Komerční banky, emailovou konverzaci obviněného ohledně určité nemovitosti, koncepty dohody o narovnání a dohody o uznání dluhu a přistoupení k dluhu, úvěrové smlouvy, výpis z obchodního rejstříku, rozhodnutí v exekučních věcech obviněného, opis z evidence Rejstříku trestů), přičemž důkazy neprováděl selektivním způsobem. Následně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně a náležitě rozvedl, přičemž uvedl, jaké skutečnosti na základě provedených důkazů považuje za prokázané a na základě jakých důkazů (viz str. 6-10 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž soud druhého stupně velmi podrobně rozvedl na základě, kterých důkazů je obviněný usvědčován, a to z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání, a jež jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v rámci podaného dovolání, když se nespokojil s tím, že by toliko odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění usnesení soudu druhého stupně (viz body 8. - 20. usnesení soudu druhého stupně). Lze tedy uzavřít, že soudy hodnotily všechny provedené důkazy v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedly, když přesvědčivým způsobem objasnily, k jakým dospěly skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů.
34. V dané souvislosti je třeba poznamenat, že soudy závěr o vině obviněného nestaví pouze na výpovědi poškozeného v hlavním líčení a neignorují obsah dohody o narovnání, jak naznačuje obviněný, ale výpověď poškozeného i dohodu o narovnání hodnotí v kontextu dalších důkazů, přičemž důkazy hodnotí, na rozdíl od obviněného, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Nejvyšší soud ještě považuje za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí. Samotná skutečnost, že obviněný nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nemůže zakládat existenci extrémního rozporu, pokud toto hodnocení důkazů nevykazuje svévoli či libovůli, což v dané věci nebylo zjištěno a ani prokázáno. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná. Lze tedy uzavřít, že soudy nižší instance svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a Nejvyšší soud v podrobnostech pro stručnost na rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně odkazuje.
35. Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k argumentaci obviněného.
36. Pokud dovolatel upozorňuje na rozpory mezi výpovědí poškozeného a obsahem dohody o narovnání, přičemž má za to, že soud prvního stupně tyto rozpory zcela ignoroval a že závěr o jeho vině učinil pouze na podkladě výpovědi poškozeného v hlavním líčení, tak považuje dovolací soud za vhodné uvést následující. Předně, Okresní soud v Kladně se podrobně zabýval výpovědí poškozeného, když vycházel především z jeho doplňující výpovědí, jakožto i obsahem samotné dohody o narovnání, přičemž náležitým způsobem odůvodnil, proč považuje za směrodatnou výpověď poškozeného v hlavním líčení, a nikoliv prohlášení učiněná v samotné dohodě o narovnání (viz str. 8–10 rozsudku soudu prvního stupně). Jinak řečeno, prvostupňový soud se zabýval rozpory mezi těmito důkazy a odůvodnil, proč dospěl k závěru o věrohodnosti výpovědi poškozeného a proč z této výpovědi vycházel při formulaci skutkových závěrů. Nutno dodat, že soud prvního stupně explicitně zmínil, že dohodě o narovnání dal důraz při úvahách o druhu trestu, což ostatně následně učinil. Dohoda jako taková tak nebyla ponechána bez povšimnutí. Soud druhého stupně se také zabýval námitkou týkající se rozporů mezi výpovědí poškozeného a obsahem dohody o narovnání (viz bod 16. usnesení) a s obsahem tohoto důkazů se řádně vypořádal. Dovolací soud se v tomto směru ztotožňuje se závěry soudů nižších a pro stručnost na ně odkazuje.
37. Dovolatel současně namítá, že soud prvního stupně měl doplnit dokazování o další doplňující výslech poškozeného. Stran této námitky je třeba předně akcentovat, že ze spisového materiálu se nepodává, že by obhajoba navrhovala provedení takového důkazu, přestože se předseda senátu soudu prvního stupně v hlavním líčení konaném dne 29. 12. 2020 dotazoval stran na případné doplnění dokazování (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 29. 12. 2020 na č.l. 592). Pokud měla tedy obhajoba za to, že je nezbytné provést doplňující výslech poškozeného, měla možnost učinit návrh na doplnění dokazování, a to i v rámci odvolacího řízení, což však neučinila. Navíc, jak již bylo naznačeno, rozsah provedeného dokazování je možno považovat za dostačující z toho pohledu, že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Obecně je třeba uvést, že z provedeného dokazování není pochyb o tom, že poškozený je právní laik a že se v právní problematice neorientuje, když z tohoto pohledu je třeba hodnotit bod II. dohody o narovnání. Navíc je jistým způsobem i pochopitelné, že poškozený dohodu o narovnání uzavřel, přestože byl zastoupen advokátem. Nelze totiž pominout faktickou situaci poškozeného v době uzavírání této dohody. Poškozenému totiž přinejmenším od roku 2011 nebyla vrácena částka 1.969.110 Kč, kterou na základě svěřenecké smlouvy ze dne 20. 8. 2009 svěřil společnosti P. C., kdy se z pohledu poškozeného jednalo o velkou finanční částku, která mu prokazatelně chyběla (poškozený si musel vzít půjčky), přičemž v předmětné trestní věci nebylo dlouhodobě rozhodováno a bylo zcela nejasné, kdy bude rozhodnuto a s jakým výsledkem a kdy rozhodnutí nabude právní moci a zda nakonec případný výrok o náhradě škody bude vůbec vykonatelný (zda obviněný částku dobrovolně uhradí či zda bude exekuční řízení úspěšné), přičemž v okamžiku uzavření dohody o narovnání poškozenému byla vrácena podstatná částka (1.100.000,- Kč). Za takové naznačené situace je zcela pochopitelné, že dohodu poškozený uzavřel, bez ohledu na to, zda v ní uváděné údaje v bodě II. odpovídaly skutečnosti, a přestože byl v tomto řízení zastoupen advokátem.
38. Obviněný je dále toho názoru, že ve věci nebyla zachována totožnost skutku v důsledku změny v časovém vymezení v popisu skutku, od nichž se odvíjel okamžik, kdy bylo jeho jednání vnímáno jako v rozporu v trestněprávními předpisy . Dovolatel dále upozorňuje na rozhodnutí ESLP, podle kterého musí být obviněný upozorněn na změnu popisu skutku, pakliže má vliv na okamžik, kdy jeho jednání je posuzováno jako trestné a je kvalifikováno jako trestný čin, aby mohl včas a účinně změnit způsob své obhajoby [rozsudek ESLP ve věci Pélissier a Sassi proti Francii z 25. 3. 1999, stížnost č. 25444/94 v bodě 54]. Poukazuje na popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. ( od ledna roku 2012 do současné doby ), obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 1 ZT 84/2015 ( v blíže nezjištěné době od ledna roku 2012 do ledna roku 2013 ) a v rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 12. 2020, sp. zn. 26 T 115/2015 ( v přesněji nezjištěné době od prosince 2009 do 6. 1. 2011 ), přičemž tento je v nich co do časového vymezení odlišný.
39. Nejvyšší soud považuje za vhodné předestřít, že taková námitka dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně nenaplňuje . Zmíněný pojem „skutku“ je totiž institutem trestního práva procesního (je upraven v ustanovení §220 tr. ř.), nikoliv trestního práva hmotného. Pokud tedy obviněný výslovně namítá, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřuje jeho námitka do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Takto formulovanou dovolací námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně zařadit nejen pod deklarovaný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Přesto pro jisté upřesnění považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017), pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. O takový případ se však v dané věci nejedná.
40. Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Popis skutku ( zejména způsob jeho spáchání ) musí být formulován tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces (srov. ÚS 195/2005n, srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1669). Obecně platí, že totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu. Teorie a soudní praxe ale nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi , přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obžalovaného. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. R 6/1962, R 19/1964, R 9/1972 v odůvodnění, R 64/1973, R 24/1981-II. a ÚS 21/2002-u.). Závěr o tom, do jaké míry je soud oprávněn odchýlit se od obžaloby , aby byla ještě zachována totožnost skutku, bude záležet na zhodnocení charakteru, významu a rozsahu odchylek. Soud tedy nesmí zahrnout do rozhodnutí takové okolnosti, které už tvoří jiný skutek, na druhé straně je však povinen vyčerpat žalovaný skutek v celé šíři, zabývat se všemi jeho stránkami, které jsou právně relevantní, a promítnout do něj výsledky hlavního líčení (srov. R 41/1972 a R 45/1973-I.). Za skutek uvedený v žalobním návrhu je pak nutno považovat i další skutek popsaný v tomto návrhu, i když není uvedeno, jaký trestný čin obžaloba spatřuje v tomto dalším skutku, a to jeho zákonným pojmenováním, uvedením příslušného ustanovení zákona a všech zákonných znaků. Soud musí rozhodnout i o takovémto skutku (srov. B 6/1975-52 a B 2/1982-3-I., srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314 s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2722). Platí, že totožnost skutku v trestním řízení je současně zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku je také zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014).
41. Jak vyplývá ze shora uvedeného, totožnost skutku tedy nelze chápat jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v obžalobě a výrokem v rozhodnutí soudu . Postačuje shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, neboť, jako již bylo naznačeno, soud může, ale zároveň musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, ke kterým došlo při projednávání věci. V praxi se i obecně předpokládá upřesnění průběhu skutkového děje v rámci trestního řízení, neboť na jeho počátku, tj. v okamžiku zahájení trestního řízení vůči konkrétnímu pachateli nemohou být ani známy přesné okolnosti charakterizující všechny znaky stíhaného trestného činu (jako např. upřesnění doby páchání trestné činnosti, včetně určení přesného časového rozmezí určujícího páchání trestné činnosti) a skutek se následně zpřesňuje na základě provedeného dokazování.
42. Obviněný ve vztahu k této námitce v podstatě namítá, že soud prvního stupně pochybil v tom smyslu, že totožnost skutku, pro který byla podána obžaloba a o němž bylo rozhodnuto, nebyla zachována, neboť skutek, tak jak byl formulován ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, je odlišný, od skutku formulovaného v usnesení o zahájení trestního stíhání či v obžalobě . Nutno zdůraznit, že dovolatel hovoří o popisu skutku, přičemž s odkazem na rozhodnutí ESLP ve věci Pélissier a Sassi proti Francii z 25. 3. 1999, stížnost č. 25444/94 vyslovuje existenci povinnosti soudu upozornit obviněného na změnu popisu skutku. Z pohledu této argumentace je třeba uvést, že s touto námitkou obviněného se přesvědčivě vypořádal již odvolací soud (viz bod 15. usnesení soudu druhého stupně), když zdůraznil teoretické a praktické chápání totožnosti skutku a dospěl k závěru, že pokud soud prvního stupně stanovil rozdílně od usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby časové vymezení a to na základě v hlavním líčení provedených důkazů, nemůže se taková změna dotknout totožnosti skutku.
43. Nejvyšší soud v předmětné věci rovněž dospěl k závěru, že totožnost skutku byla nepochybně zachována, přestože rozsudkem soudu prvního stupně byl upraven skutek v tom směru, že byla provedena změna (ve srovnání s usnesením o zahájení trestního stíhání jakožto i ve srovnání s obžalobou) vymezení časového období spáchání skutku . V usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 10 - 12) i v obžalobě (č.l. 342 - 344), konkrétně v návěti bylo skutečně uvedeno delší období, kdy se měl obviněný dopustit trestné činnosti, než které bylo následně uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, avšak z odůvodnění soudu prvního stupně (viz str. 7 rozsudku), jakožto i soudu druhého stupně (viz bod 15. usnesení) je patrné, že úprava časového vymezení páchání trestné činnosti v popisu skutku nastala v důsledku provedeného dokazování tak, aby tento údaj korespondoval s jeho výsledky . Korekce byla namístě, když ze zprávy Komerční banky, a.s. (č.l. 105) je patrné zrušení účtu č. XY vedeného u této banky ve prospěch spol. P. C., jehož jediným disponentem byl obviněný, ke dni 6. 1. 2011 (v jiné zprávě na č.l. 164 uvedeno datum 4. 1. 2011). Jelikož na tomto účtu byly uloženy zpronevěřené finanční prostředky poškozeného, musel soud specifikovat dobu páchání trestné činnosti nejpozději do data, ke kterému byl tento účet zrušen. V posuzované věci je ve smyslu zachování totožnosti skutku stěžejní, že od počátku je obviněnému kladeno za vinu, že blíže nezjištěným způsobem užil pro svou vlastní potřebu finanční prostředky poškozeného ve výši 1 969 110 Kč, které byly složeny na účet společnosti P. C., na základě svěřenecké smlouvy ze dne 20. 8. 2009 a které mu byly svěřeny za určitým konkrétním účelem. Ve věci tak nedošlo k porušení zachování totožnosti skutku, neboť byla zachována totožnost jednání, jež je dovolateli kladeno za vinu. Navíc je třeba akcentovat, že v obžalobě bylo uvedeno období od ledna 2011 do ledna 2013, přičemž soud časové období ukončil 6. 1. 2011.
44. Pokud obviněný v dané souvislosti zdůrazňuje, že má soud s odkazem na rozsudek ESLP ve věci Pélissier a Sassi proti Francii z 25. 3. 1999, stížnost č. 25444/94 povinnost upozornit obviněného na změnu popisu skutku, tak je nezbytné uvést následující. Z uvedeného rozsudku velkého senátu ESLP není patrná povinnost upozornit obviněného na změnu v popisu skutku. Rozhodnutí se věnuje otázce změny právní kvalifikace skutku, kdy ESLP dospěl k závěru, podle kterého ve věci Pélissier a Sassi proti Francii odvolací soud v Aix-en-Provence – při použití svého nezpochybnitelného práva na novou kvalifikaci skutečnosti – měl stěžovatelům dát možnost využít jejich práva na obhajobu, a to praktickým a účinným způsobem a v rozumné době. ESLP měl za prokázané, že stěžovatelům nebyla dána žádná příležitost k přípravě jejich obhajoby k novému obvinění, neboť se o nové kvalifikaci skutku dozvěděli teprve prostřednictvím rozsudku odvolacího soudu, tedy v okamžiku, kdy bylo evidentně již pozdě. Uvedené rozhodnutí ESLP se tak zjevně zabývá otázkou změny právní kvalifikace a povinnosti informovat o této skutečnosti obviněného, aby na ni mohl reagovat při své obhajobě, nikoliv určitou změnou v popisu skutku. Judikatura tak není na posuzovanou věc přiléhavá.
45. Nadto dovolací soud dodává, že ani český právní řád nemá zakotvenou povinnost soudu informovat obviněného o změně popisu skutku. Trestní řád obsahuje pouze ustanovení upravující postup při odchylném právním posouzení skutku, jinak řečeno při změně právní kvalifikace [§190 odst. 2 tr. ř. a §225 odst. 2 tr. ř.]. Ustanovení §225 odst. 2 tr. ř. se sice věnuje pouze otázce možnosti přísnější právní kvalifikace, avšak podle judikatury má soud povinnost upozornit obviněného i na mírnější právní kvalifikaci jeho jednání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 826/07). Ve věci obviněného M. P. však nedošlo ke změně právní kvalifikace jednání dovolatele. Soud prvního stupně se tak v tomto směru nedopustil porušení práva na obhajobu obviněného, když vůči němu neměl žádnou oznamovací povinnost související se změnou právní kvalifikace (která nenastala) ani se změnou popisu samotného skutku. Lze jen dodat, že případná absence upozornění na změnu právní kvalifikace by musela mít reálný vliv na možnost uplatnění obhajoby obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1303/12), což se ovšem v dané věci nestalo. V dané souvislosti je také nezbytné uvést, že na případné změny v popisu skutku mohl dovolatel reagovat v rámci odvolacího řízení.
46. Podstatou další námitky dovolatele je údajné procesní pochybení soudu prvního stupně, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že po odročení hlavního líčení na neurčito a následném pokračování v odročeném hlavním líčení po delší době, nebylo v hlavním líčení respektováno ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. Soud prvního stupně totiž nepožádal státního zástupce a obviněného o souhlas s přečtením podstatného obsahu protokolů o hlavních líčení , takže nemohl pokračovat v hlavním líčení sdělením podstatného obsahu dosavadního jednání podle §219 odst. 3, věta první, tr.ř., ale měl provést hlavní líčení znovu podle §219 odst. 3, věta druhá, tr. ř . Ačkoli je zřejmé, že tato námitka nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je procesního charakteru, ale ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů, považuje Nejvyšší soud za potřebné, pouze nad rámec dovolání a z hlediska zachování zásad spravedlivého procesu, se s touto námitkou vypořádat.
47. Podle §219 odst. 3 tr. ř. jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.
48. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, je tato skutečnost důvodem k tomu, aby bylo hlavní líčení provedeno znovu, jen za podmínek uvedených v §219 odst. 3 věta druhá tr. ř., tj. pokud státní zástupce nebo obviněný nesouhlasí s přečtením protokolu o (předchozím) hlavním líčení (tento postup byl do trestního řádu zaveden novelou zák. č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002).
49. Ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. tedy upravuje dvě různé alternativy dalšího postupu poté, co od předchozího hlavního líčení uplynula delší doba, když pokud dospěje soud k závěru, že uplynula delší doba od odročení hlavního líčení, může a) se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu přečíst podstatný obsah protokolu o (dřívějším) hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů, nebo b) není-li zde souhlasu státního zástupce nebo obviněného podle písm. a), musí být hlavní líčení provedeno znovu. Chybí-li souhlas státního zástupce nebo obviněného s přečtením protokolu ve smyslu uvedeném výše ad a), přičemž postačí nedostatek souhlasu kteréhokoli z nich, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Svým nesouhlasem, tedy mohou nejdůležitější procesní strany trvat na důsledném dodržení zásady bezprostřednosti. Pokud jde o obviněného, nezáleží na tom, zda nedostatek jeho souhlasu vyplývá z jeho výslovného vyjádření u hlavního líčení anebo je způsoben tím, že se obviněný nedostavil k hlavnímu líčení (bez omluvy či z omluvitelného důvodu) a nevyjádřil souhlas ani jinak (např. předem písemně, prostřednictvím obhájce). Rovněž není podstatné, z jakého důvodu státní zástupce nebo obviněný nesouhlasí s přečtením protokolu o dřívějším hlavním líčení a zda vůbec uvedli takový důvod. Nebyl-li dán souhlas státního zástupce nebo obviněného podle §219 odst. 3 věty druhé, postupuje se dále tak, jako by před odročením vůbec nebylo hlavní líčení konáno, a je třeba ho celé provést od počátku znovu, včetně úkonů souvisejících se zahájením hlavního líčení (§205 a 206) a s celým potřebným dokazováním (§207 a násl.), v jehož rámci se – jestliže je to nezbytné a možné – zopakují důkazy již provedené v dřívějším hlavním líčení a případně se provedou i nové důkazy potřebné pro rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §219, Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, 2708-2714 s).
50. Jak již bylo uvedeno, Okresní soud v Kladně v posuzované trestní věci rozhodoval dvakrát. Původní rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 26 T 115/2015, byl podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 13 To 95/2016 , s tím, že soudu prvního stupně bylo uloženo, kterými skutečnostmi se má v dalším řízení zabývat a jaké skutečnosti musí objasnit . Následně nařídil Okresní soud v Kladně nové hlavní líčení na 23. 6. 2016, kde byl především opětovně vyslechnut poškozený a následně bylo odročení hlavního líčení na neurčito za účelem vyčkání rozhodnutí ve věci sp. zn. 4 T 31/2013 vedené u Okresního soudu v Kladně (viz protokol o hlavním líčení na č.l. 528). Po odročení soud pokračoval v odročeném hlavním líčení dne 17. 12. 2020, ale i toto hlavní líčení bylo odročeno, tentokrát pouze o několik dní za účelem doplnění dokazování o zprávu o průběhu narovnání mezi obviněným a poškozeným (viz protokol z hlavního líčení na č.l. 580). Nařízené hlavní líčení dne 29. 12. 2020 (č. l. 592), se na žádost obviněného konalo v jeho nepřítomnosti, přičemž hlavnímu líčení byl přítomen jeho obhájce Mgr. Václav Slavíček. Z protokolu o hlavním líčení, jakožto i ze zvukového záznamu je patrný postup soudu podle §219 odst. 3 tr. ř., tedy zopakování dosavadního průběhu hlavního líčení. Následně soud bez připomínek provedl listinné důkazy podle §213 odst. 1 tr. ř. a dotázal se stran, zda mají návrhy na doplnění dokazování. Státní zástupce ani obhájce obviněného neměli návrhy na doplnění dokazování, v důsledku čehož předseda senátu prohlásil dokazování za skončené a udělil slovo k závěrečným řečem.
51. V posuzované věci nelze mít pochyb o tom, že se hlavní líčení konalo po delší době ve smyslu ustanovení §219 odst. 3 tr. ř . (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 4 Tz 109/2008 ). Z obsahu protokolu o hlavním líčení je patrno, že soud nepovažoval období od 23. 6. 2016 do 29. 12. 2020, jež uplynulo od posledního hlavního líčení ve věci (soud nezahrnuje hlavní líčení ze dne 17. 12. 2020, kdy soud pouze znovu odročil hlavní líčení na termín 29. 12. 2020), za dostatečný důvod k aplikaci zákonného ustanovení §219 odst. 3 věta druhá, tr. ř. Z výše uvedeného je patrné, že předseda senátu okresního soudu zopakoval dosavadní průběh hlavního líčení podle §219 odst. 3 tr. ř., věta první . Takový postup okresního soudu byl však nesprávný a předseda senátu měl požadovat souhlas státního zástupce a obviněného s přečtením podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení, včetně provedených důkazů.
52. Nejvyššímu soudu tak nezbývá než konstatovat procesní pochybení soudu prvního stupně v nerespektování zákonného postupu upraveného ustanovením §219 odst. 3 , věta druhá, tr. řádu, přičemž je nutno se zabývat tímto konkrétním pochybením z pohledu práva na spravedlivý proces jako celku. V daných souvislostech je nezbytné zdůraznit, že ne každé procesní pochybení dosahuje ústavněprávní roviny a vyžaduje zrušení napadeného pravomocného rozhodnutí. Jinak vyjádřeno, je nezbytné vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13 ). Pokud dovolatel namítá, že uvedeným postupem Okresního soudu v Kladně bylo porušeno jeho právo dát vyslýchat svědky, konkrétně akcentuje potřebu opětovného doplňujícího výslechu poškozeného M. T., tak z obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 29. 12. 2020, jakožto i ze zvukového záznamu tohoto hlavního líčení, se nepodává, že by obhajoba navrhovala nějaké doplnění dokazování. Naopak není pochyb o tom, že jak státní zástupce, tak tehdejší obhájce obviněného postup soudu prvního stupně akceptovali, když neuvedli, že by snad požadovali provést hlavní líčení znovu či popř. nějaké důkazy zopakovat provedené v předchozím řízení. Jinak vyjádřeno, ani státní zástupce ani obhájce neměli za to, že by v dané věci bylo nutno aplikovat ustanovení §219 odst. 3 tr. ř., věta druhá. Na dotaz předsedy senátu, zda má obviněný nějaké návrhy na doplnění dokazování, jeho obhájce reagoval negací. Možnost plného uplatnění práv na obhajobu, zejména práva dát vyslýchat svědky, jehož nedodržení obviněný nyní namítá, byla soudem prvního stupně obhajobě dána, avšak tato uvedené možnosti nevyužila, když nenavrhovala žádné důkazy, notabene doplňující výslech poškozeného, jež obviněný považuje za stěžejní ve svém dovolání . Zde je ještě nutno akcentovat, že důkazy provedeny v předchozím řízení, by i tehdy, pokud by bylo nutno provést hlavní líčení znovu, byly v tomto novém hlavním líčení použitelné (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z dne 4. 2. 2010, sp. zn. 6 Tdo 72/2009, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 7 Tdo 249/2017, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 446/2012) při formulování skutkového stavu a následně právních závěrů. Současně je třeba zdůraznit, že se nejednalo o situaci, kdy by došlo ke změně senátu, kdy by samozřejmě byla nepochybně porušena zásada bezprostřednosti ve vztahu k členům senátu, které měli ve věci rozhodovat. Proto i přes procesní pochybení soudu prvního stupně při pokračování v odročeném hlavním líčení, dovolací soud dospěl k závěru, že právo na spravedlivý proces v posuzované věci nebylo ve vztahu k obviněnému porušeno v takové intenzitě, aby bylo nutno předmětné rozhodnutí zrušit, když obviněný soudem dostal příležitost k plnému uplatnění svých práv na obhajobu, včetně návrhů na doplnění dokazování svědků, jež považuje za důležité vyslechnout. Námitku dovolatele tak nelze shledat jako důvodnou. Zde je třeba zdůraznit, že obviněný se opakovaně nedostavoval k hlavnímu líčení a žádal o konání v jeho nepřítomnosti, čímž dával najevo, že se nechce hlavního líčení osobně zúčastnit a že a že považuje z hlediska ochrany svých práv za dostačující účast obhájce.
53. Dovolatel dále namítá nepřiměřenou délku trestního řízení. Uvedenou námitku třeba považovat z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za námitku právně relevantní, neboť právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“), je „integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) (viz kupříkladu rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 5/96, IV. ÚS 358/98, I. ÚS 600/03, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 640/2013).
54. V posuzované věci lze do jisté míry přisvědčit námitce dovolatele, že trestní řízení trvalo delší dobu, než je obvyklé. Zde je ovšem nezbytné zdůraznit, že při posuzování přiměřenosti délky trestního řízení je podle judikatury ESLP třeba vždy vzít v úvahu okolnosti případu, kdy je nezbytné přihlížet ke složitosti věci, k chování stěžovatele, k postupu státních orgánů ve věci a také k tomu, o co se ve stěžovatelově sporu jedná (např. věc E. proti Německu, č. 8130/78, rozsudek ze dne 15. 7. 1982; věc C. proti Itálii, č. 9381/81, rozsudek ze dne 25. 6. 1987; věc I. S. r. l. proti Itálii, č. 12088/86, rozsudek ze dne 27. 2. 1992; věc K. proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. 10. 2000; věc W. proti Polsku, Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998). Soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou délku řízení považovat.
55. Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je, jak již bylo naznačeno nedílnou součástí požadavků na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., čímž se stala součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle nyní účinného znění článku 10 Ústavy (od 1. 6. 2002) jsou všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí jejího právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Právní řád České republiky obsahuje ještě několik dalších ustanovení, ve kterých je zakotveno právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Tímto ustanovením je především článek 38 odst. 1 Listiny, ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů a rovněž §2 odst. 4 tr. ř. (zásada oficiality) odráží požadavek projednávat trestní věci co nejrychleji.
56. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u ESLP, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje ESLP v zásadě tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (viz např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení zmíněný soud z čl. 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (viz např. rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, 1999).
57. Rozhodovací praxe Ústavního soudu je s touto judikaturou ESLP v souladu. Ústavní soud v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98).
58. Jak již bylo naznačeno, obecně platí, že při posuzování dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě neexistuje obecné východisko pro řešení této otázky. Na každý případ je nezbytné nahlížet individuálně v závislosti na okolnostech daného případu. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou nepochybně nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že hlavním účelem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. primárně to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, řízení má současně působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití. Trestní řízení je pak ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění tohoto účelu trestního řízení. Zásady působí na trestní řízení nejenom ve vztahu k obviněnému, ale i ve vztahu k právům a povinnostem ostatních subjektů a stran trestního řízení. Proto právě v souvislosti s právy stran trestního řízení a dalších subjektů trestního řízení, nelze např. bez dalšího přijmout závěr o možnosti orgánu činného v trestním řízení konstatovat průtahy v trestním řízení a trestní stíhání zastavit. Takto by totiž docházelo k nežádoucímu vlivu na zásadu oficiality, a současně by byla oslabována funkce trestního práva, především ta ochranná.
59. Jak již bylo naznačeno, v případech porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje ESLP porušení Úmluvy, případně přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučení. ESLP za dostatečnou formu kompenzace považuje i zmírnění trestu na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států, jestliže je zmírnění trestu použito výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek E. proti Německu ze dne 15. 7. 1982, č. 8130/78, srov. Též REP9K, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty k řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má také ESLP za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci B. proti Norsku, č. 26390/95, pak tento soud formuloval vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá ESLP k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
60. Ze spisového materiálu se podává, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 5. 3. 2015 (č.l. 10), přičemž obžaloba byla podána dne 9. 9. 2015 (č.l. 342-344). První hlavní líčení bylo ve věci nařízeno na dne 8. 12. 2015, což však bylo na žádost obviněného (č.l. 409-411) odročeno na 21. 1. 2016. První rozsudek ve věci byl vydán Okresním soudem v Kladně dne 9. 2. 2016, avšak tento byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016 zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu. Hlavní líčení bylo následně nařízeno na 26. 5. 2016 (č.l. 510), avšak došlo ke změně na termín 23. 6. 2016 (č.l. 514 verte), kdy tohoto dne hlavní líčení proběhlo (č.l. 522-528) a na jeho konci bylo vyhlášeno usnesení o odročení hlavního líčení za účelem vyčkání rozhodnutí ve věci sp. zn. 4 T 31/2013 Okresního soudu v Kladně na neurčito (viz protokol o hlavním líčení na č.l. 528). Ze spisu jsou patrné úřední záznamy o kontrole stavu řízení ve věci sp. zn. 4 T 31/2013 u uvedeného soudu (č.l. 542 ze dne 25. 1. 2018, ze dne 31. 5. 2018, č.l. 554 ze dne 8. 7. 2019, č.l. 553 ze dne 25. 1. 2019). Další hlavní líčení bylo nařízeno na 17. 12. 2020 (č.l. 571). Na žádost obviněného z důvodu probíhajícího jednání o přípravě dohody o narovnání (č.l. 578) bylo hlavní líčení konané dne 17. 12. 2020 odročeno na 29. 12. 2020 (č.l. 580). Rozsudek ve věci tak Okresní soud v Kladně vydal dne 29. 12. 2020. Z uvedeného je patrná skutečně dlouhá doba od zahájení trestního stíhání do vydání konečného rozsudku ve věci. V tomto směru je nutno přisvědčit dovolateli, že jeho věc nebyla projednána v přiměřené době, byť soud prvního stupně v době mezi hlavními líčeními vyčkával na rozhodnutí v jiné trestní věci. Rozhodnutí prvostupňového soudu tak záviselo na právní moci rozhodnutí o obviněném v jiné trestní věci (věc vedená u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 31/2013). Ve vztahu k této věci bylo v posuzované věci nezbytné uložení souhrnného trestu, a tudíž soud správně vyčkal na právní moc rozsudku ve věci 4 T 31/2013, když v dané věci byl první odsuzující rozsudek vydán dne 12. 11. 2013. Lze konstatovat, že stav řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 31/2013 byl průběžně sledován a hlavní líčení v nyní posuzované věci bylo nařízeno bezprostředně poté, co rozsudek Okresního soudu v Kladně ve věci sp. zn. 4 T 31/2013 nabyl právní moci. Přesto objektivně došlo k průtahům v řízení a tento stav nelze přičítat k tíži obviněného, neboť se na něm nijak objektivně nepodílel.
61. V posuzované věci je ovšem třeba akcentovat, že dobou, která uplynula od spáchání trestné činnosti a rozhodnutím ve věci, se výslovně zabýval jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, při ukládání trestu. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku nejprve uvedl přitěžující okolnosti, avšak následně konstatoval jejich vyvážení skutečnostmi, které nelze ignorovat, a které v konečném důsledku zapříčinily, že byl obviněnému uložen trest alternativní, nikoliv trest spojený s odnětím svobody. Těmito skutečnostmi prvostupňový soud myslel polehčující okolnosti, přičemž explicitně uvedl dlouhou dobu, která uplynula od skutku, což je podle soudu třeba zohlednit. Následně uvedl, že uložení nepodmíněného trestu by bylo nepřiměřeně přísné a neodpovídal by všem skutečnostem, k nimž je povinností soudu při ukládání trestu přihlédnout (viz str. 11 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje, že když soud prvního stupně uložil obviněnému společný a souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž výkon tohoto trestu byl obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, došlo k uložení takto nízkého trestu právě s ohledem na délku samotného trestního řízení a částečnou úhradu škody, neboť je nepochybné, že by obviněnému byl jinak uložen mnohem výraznější nepodmíněný trest, neboť v daném případě existovala řada výrazně přitěžujících okolností, na které tento soud výslovně odkazuje. Obviněnému přitěžoval především samotný rozsah páchané trestné činnosti, kdy obviněný svým jednáním způsobil několikamiliónové škody. Dále mezi přitěžující okolnosti patří i skutečnost, že obviněnému byl ukládán trest za více trestných činů, jakožto i to, že zneužil nezkušenosti a nevědomosti více poškozených, kteří byli dokonce jeho známými, a současně zneužil důvěry, kterou do něj vložily. Je proto nepochybné, že soud prvního stupně po zvážení všech přitěžujících okolností a polehčujících okolností při rozhodování o trestu vzal výslovně v potaz dobu, která uplynula od spáchání trestného činu.
62. Následně se této námitce obviněného věnoval i soud druhého stupně v odvolacím řízení, když rovněž zdůraznil značný časový odstup od spáchání všech skutků do konečného rozhodnutí ve věci (téměř čtyři a půl roku), kdy obviněný na těchto průtazích nenese žádnou vinu. Krajský soud v Praze se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že tato okolnost musela být reflektována zejména při volbě druhu trestu, proto dospěl k závěru, že obviněnému lze s takovým časovým odstupem uložit výchovný postih, přičemž také posuzoval, že prvostupňový soud ukládal nejen společný trest podle §45 odst. 1 tr. zákoníku za oba dílčí útoky pokračujícího zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ale i souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku za posuzovaný zločin a zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (viz body 19., 20., str. 7-8 usnesení soudu druhého stupně). Soud druhého stupně rovněž podrobně rozvedl, jaké byly obviněnému uloženy původní tresty v původních rozhodnutích o vině za dílčí útok pokračujícího zločinu zpronevěry za skutek pod bodem 2 a za zločin podvodu, přičemž akcentoval, že společný ani souhrnný trest nemůže být mírnější, než původně uložené a nyní rušené. Odůvodnění rozhodnutí obou soudů tedy jasně evidují, že se do druhu i délky trestu projevila délka trestního řízení, když dovolateli byl uložen podmíněný trest, přičemž za jiných okolností by byl nepochybně postižen trestem spojeným přímo s odnětím svobody.
63. Je tedy nepochybné, že se oba soudy zabývaly otázkou průtahů, ke kterým v daném řízení došlo, a dospěly k závěru, že způsobenými průtahy řízení došlo k porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě, což nepochybně vyjádřily v uloženém trestu. Dovolací soud je toho názoru, že v posuzované věci došlo k dostatečné korekci délky trestního řízení uložením podmíněného trestu odnětí svobody s ohledem na možnosti zákonné trestní sazby za posuzovaný trestný čin, jakožto i s ohledem na limity soudu prvního stupně při ukládání trestu v intencích §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku. Uložený podmíněný trest je dostatečnou kompenzací za porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě, když soud prvního i druhého stupně neopomenuly zmínit, že druh i výměra trestu byly ovlivněny průtahy řízení, které obviněný nezavinil a s ohledem na dobu, která od spáchání trestného činu uplynula. Je tedy skutečností, že když soudy přiznaly pochybení orgánů činných v trestním řízení a průtahy řízení prvostupňový soud kompenzoval zmírněním trestu pro obviněného (explicitně), je takový postup soudů v souladu i se závěry ESLP, neboť v takovýchto případech je ESLP toho názoru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen. Námitka dovolatele je tak nedůvodná.
64. Z uvedeného je patrné, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodu, jenž lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze současně uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně i z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou rovněž zjevně neopodstatněné.
65. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu