ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.734.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 734/2021-472
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2021 o dovolání obviněného D. T., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 9 To 4/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 112/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 11. 2020, sp. zn. 1 T 112/2018, byl obviněný D. T. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem kuplířství podle §189 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku [jednání pod bodem 1] a přečinem kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 2.], kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
1. v XY, a již odsouzení P. J., I. Ch., J. J., S. S., F. H. a D. S., jako členové organizované skupiny, při provozování podniku A. C., navenek deklarovali jeho činnost tanečními a striptýzovými službami a pronájmem pokojů, avšak ve skutečnosti v uvedené budově zejména sjednávali dívky k poskytování sexuálních služeb za úplatu, které zde sjednané dívky poskytovaly, a následně finančně profitovali z výtěžku z těchto služeb, kdy jednali tím způsobem, že zajistili, upravili a vybavili prostory v domě č.p. XY k poskytování sexuálních služeb za úplatu, zadávali internetovou inzerci, prezentaci podniku a letákové nabídky těchto sexuálních služeb zde poskytovaných, sjednávali dívky k provozování sexuálních služeb za úplatu, přijímali a vyřizovali objednávky klientů za účelem poskytování sexuálních služeb za úplatu , které následně sjednané dívky zde poskytovaly, určovali ceny a podmínky poskytování těchto sexuálních služeb, komunikovali se sjednanými dívkami a udíleli jim pokyny k poskytování sexuálních služeb za úplatu, kdy z tržeb získaných poskytováním sexuálních služeb za úplatu vypláceli jednak sjednané dívky poskytující sexuální služby, jednak výtěžek z těchto služeb přerozdělovali mezi sebou podle důležitosti, významu a postavení jednotlivých členů ve skupině , kdy jednali takto v úmyslu opatření finančního prospěchu ve výši min. 500.000,- Kč, a to konkrétně obžalovaný T. v přesně nezjištěné době, minimálně od 14. 8. 2011 do 7. 2. 2013, v budově na adrese XY, kde byl provozován společností A. C., podnik A. C., jako zaměstnanec této společnosti na pozici pracovníka reklamní činnosti sjednával dívky pro práci v klubu A. C. na pozice striptýzové tanečnice a VIP společnice, a to osobně i prostřednictvím inzerátů umístěnými na veřejnosti dostupných internetových portálech, např. na portále XY, kdy minimálně ve dvou případech podal inzeráty s nabídkou práce v podniku A. C., kdy první inzerát podal dne 14. 8. 2011, kdy šlo o inzerát č. XY s titulkem „XY" a druhý inzerát ze dne 8. 11. 2011, kdy šlo o inzerát č. XY s titulkem „XY“ s nabídkou pracovní příležitosti ve spol. A. C., IČ: XY, kdy tyto inzeráty byly umístěny v sekci „XY“, kdy obsahem pracovní nabídky byl i přehled provizí za pronájem pokoje, kdy z obsahu inzerátů je zřejmé, že jde o poskytování sexuálních služeb, dále minimálně v jednom případě zaslal ze své emailové adresy ve tvaru XY informace k práci v podniku A. C., kdy uvedl, že lze provádět i escort, a že podnik požaduje za hodinový escort částku ve výši 1.000,-Kč a zbytek peněz záleží na dívce, kolik si dohodne, kdy tímto svým jednáním lákal k provozování prostituce, zprostředkovával práci dívkám na pozici striptýzové tanečnice, kdy později z takto sjednaných tanečnic zlákal doposud přesně nezjištěný počet žen k provozování prostituce na privátních pokojích v klubu A. C., kdy minimálně v jednom případě vyplácel dívce finanční podíl za poskytnutí sexuální služby, kdy takto vyplatil N. S., nar. XY, finančními prostředky, které obdržel od provozního managera podniku A. C., I. Ch., nar. XY, ze sexuálních služeb za úplatu tedy přímo profitoval, neboť mu byl z podílu z tržeb podniku A. C., včetně tržeb za sexuální služby za úplatu, vyplácen pravidelně každý měsíc plat jako zaměstnanci klubu A. C., a finanční prostředky na tento plat pocházely také ze sexuálních služeb poskytovaných v klubu A. C., a z doby, po kterou byla tato činnost provozována, z počtu dívek, a z frekvence klientů je zřejmé, že takto jednal, shodně jako další členové organizované skupiny, v úmyslu získat finanční prospěch ve výši minimálně 500.000,- Kč,
2. v dosud přesně nezjištěnou dobu, minimálně od 16. 5. 2011 minimálně do 13. 6. 2011, rozesílal z blíže nezjištěného místa ze své e-mailové schránky ve tvaru XY e-mailové zprávy adresované na zjištěné e-mailové adresy ve tvaru XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, kdy obsahem sdělení rozesílaných e-mailů na tyto e-mailové adresy byla nabídka práce v erotickém klubu D. C., XY, na pozici tanečnice, konzumentky a společnice, kdy na dotaz odeslaný z emailové schránky XY „Co vše dělá společnice?" odepsal D. T. ze své e-mailové schránky XY dne 6. 7. 2011 v 13:22:59 hod. odpověď ve znění „Ahoj, chodí a oslovuje návštěvníky K. A hlavní úkol je, aby jí koupil pití, z kterého máš provize. Plácnu, když Ti koupí panáka vodky, která stojí 700,- Kč, Ty z toho máš 300,- Kč. Když Ti koupí šampaňské za 35.000, - Kč, ty z toho máš hned 15.000, - Kč. A následně je dobré, když půjdete na pokoj. Hodina stojí 5.000, - Kč, ty z toho máš 3.000, - Kč. 30 minut stojí 3.000, - Kč a ty z toho máš 1.600, - Kč. Je možné u nás ubytování za 200,- Kč na den. D.", kdy po této komunikaci se v přesně nezjištěnou dobu osobně sešel s M. M., nar. XY, v XY, během schůzky zavedl M. M. nikoli do D. C., ale do erotického podniku K.-R., XY, kde jí osobně ukázal pokoje a horní bar, přičemž v průběhu této schůzky jí vysvětloval obsah pracovní činnosti spočívající v poskytování sexuálních služeb za úplatu, kdy jí sdělil, že bude sama sebe prodávat, a že by si tímto způsobem mohla přijít na slušné peníze, přičemž M. M. na tuto nabídku nepřistoupila,
2. Za uvedené trestné činy a přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 1 T 48/2015, uložil Obvodní soud pro Prahu 1 obviněnému podle §189 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §68 odst. 1, odst. 2 a 5 tr. zákoníku mu dále uložil peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tedy celkem 50 000 Kč.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 1 T 112/2018, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 9 To 4/2021, tak, že podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 9 To 4/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do výroků o vině z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel předně napadá nejen usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 9 To 4/2021, ale i usnesení téhož soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 9 To 65/2017.
6. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, které nemají logickou obsahovou vazbu na provedené důkazy a nevyplývají z důkazů při žádném z možných logických způsobů hodnocení, neboť jsou pouhými domněnkami a vychází z původního řízení a jsou zřejmě ovlivněny konečným výsledkem řízení z původní věci vedené pod sp. zn. 1 T 48/2015. Následně vyjadřuje přesvědčení, že skutková zjištění neodpovídají obsahu důkazů provedených u hlavního líčení.
7. Ve vztahu k přečinu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku (bod A. dovolání) označuje důkaz výslechem svědka H. za provedený v rozporu se zákonem ve smyslu §100 a §101 odst. 1 tr. ř., když svědek nebyl řádně poučen v rámci hlavního líčení, zejména o povinnosti vypovídat pravdu. Dovolatel dále poukazuje na důkazy, které ho mají usvědčovat (výpověď svědkyně F., výpis z účtu, výpověď svědka H., výpověď spoluobviněného P. J., značná spotřeba peněz), přičemž vyjadřuje přesvědčení, že tyto netvoří ucelený řetězec svědčící o jeho vině, když následně jednotlivé důkazy velmi podrobně rozebírá a hodnotí. Zdůrazňuje, že Městský soud v Praze rozhodnutím ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 9 To 65/2017, přijal za své závěry soudu prvního stupně a potvrdil je, přičemž se blíže nezabýval jeho obhajobou z pohledu ostatních provedených důkazů, takže soudy podle jeho názoru hodnotily důkazy jednostranně a v jeho neprospěch. Výpověď stěžejní svědkyně F., která byla stíhána odděleně, nelze považovat za věrohodnou, neboť měla významný osobní zájem na věci, a vypovídala v rané fázi vyšetřování, když ještě nebylo rozhodnuto ve věci jejího vlastního trestního stíhání. Z pohledu důkazní síly se jedná o tvrzení proti tvrzení. Ohledně finančních částek zaslaných této svědkyni uvádí, že tuto skutečnost opakovaně vysvětlil, když se jednalo z jeho strany o půjčky na nájem, nikoliv o splátky úvěru. Ve vztahu k svědkovi H. uvádí, že jeho výpověď je zcela zmatená a bez důkazní hodnoty, přičemž akcentuje, že svědek nebyl před výslechem u hlavního líčení řádně poučen o právech a povinnostech svědka. Rovněž výpověď svědka J. považuje dovolatel za bez důkazní hodnoty. V neposlední řadě vyjádřený závěr soudů o jeho značné spotřebě peněz v uvedeném období a implicitně stanoveného motivu jeho jednání považuje za zcela nepodložený a neodpovídající skutečnosti. Namítá rovněž porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny.
8. Pod bodem B. podaného dovolání se obviněný vyjadřuje k přečinu kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu, když v prvé řadě namítá, že se soud druhého stupně nezabýval jeho námitkami, v rozhodnutí vyslovil pouze obecné závěry, což nelze považovat za řádné odůvodnění a takové usnesení je nepřezkoumatelné a má znaky svévole. Dovolatel rozebírá výpověď svědkyně M., stran pojmu společnice a její věrohodnosti z pohledu toho, jak tato chápe slovo společnice. Pokud soudy poukazují na skutečnost, že svědkyně dokázala poměrně přesně popsat prostory klubu K.-R., tak nelze vyloučit, že protože se v minulosti živila jako prostitutka, že tento prostor znala ze své předchozí praxe. Protože důkazy, které navrhl, a které byly provedeny, nezapadaly do předem načrtnutého scénáře, byly soudem vyhodnoceny jako nepodstatné (viz výpověď svědkyně G., svědka R.). Rozporuje závěry soudů o věrohodnosti jednotlivých svědkyň, když na jedné straně svědkyně I. Č., A. L., M. L. považuje za nevěrohodné a na druhé straně, ačkoliv disponuje několika důkazy zpochybňující věrohodnost svědkyně M., tak tuto považuje soud za věrohodnou. Podle jeho názoru uvedený rozpor, tedy nekritické a jednostranné hodnocení důkazů v jeho neprospěch soudem prvního stupně, představuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
9. Ve vztahu k bodu C věnujícímu se zločinu kuplířství podle §189 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku dovolatel vyslovuje přesvědčení o pouhé fabulaci a domněnkách ze strany soudů nižších stupňů, neboť skutková zjištění neodpovídají provedeným důkazům. Soudy podle jeho názoru rezignovaly na prokázání jeho viny, zásadu bezprostřednosti a ústnosti ve spojení se zásadou volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudů je založeno na principu kolektivní viny, založené na tom, že pokud v samostatně vedené věci byli spoluobžalovaní uznáni vinnými, tak že musí být automatiky vinen i on. Odkaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 9 To 65/2017, kterým bylo uloženo soudu prvního stupně hodnotit důkazy komplexně, nikoliv izolovaně, nelze chápat jako pokyn k jednostrannému hodnocení důkazů v neprospěch obviněných, avšak soud bezdůvodně relativizoval vypovídající hodnotu důkazů. Vyslovuje přesvědčení, že nebyl proveden žádný důkaz ohledně jeho vědomosti stran poskytování sexuálních služeb za úplatu v podniku A. C., když pouze svědkyně B. připustila sex za úplatu. Zdůrazňuje, že žádná ze slyšených svědkyň ho nepoznala. Namítá spekulativní závěry soudů ohledně zlákání žen k provozování prostituce a jeho vědomosti o této skutečnosti. Dovolává se rovněž zásady in dubio pro reo. Současně vyjadřuje přesvědčení o předpojatosti soudu k jeho osobě s odkazem na body 57. – 59., 66., 84. rozsudku soudu prvního stupně.
10. Stran dovolacího důvodu podle §265l odst. 1 písm. l) tr. ř. uvádí, že bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, ačkoliv v řízení před soudem prvního stupně byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V neposlední řadě namítá porušení práva na spravedlivý proces.
11. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 9 To 65/2017, rozsudek soudu prvého stupně ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 1 T 48/2015, a to v části vztahující se k rozhodnutí o jeho vině přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ve formě účastenství-návodu dle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a rovněž usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 9 To 4/2021, stejně jako v celém rozsahu rozsudek soudu prvého stupně ze dne 16. 11. 2020, sp. zn. 1 T 112/2018, a dále aby dovolací soud podle ust. 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud postupem dle §265l odst. 3 tr. ř. spolu s přikázáním věci k novému projednání a rozhodnutí nařídil, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 1 NZO 420/2021, sdělil, že nevyužívá oprávnění ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nebude vyjadřovat. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
14. Nejvyšší soud považuje za nutné se nejprve vyjádřit ke skutečnosti, že obviněný kromě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 9 To 4/2021, napadá dovoláním i usnesení téhož soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 9 To 65/2017. Jinak vyjádřeno, Nejvyšší soud musel především přezkoumat, zda jsou v dané věci splněny zákonné podmínky vymezující přípustnost takto podaného dovolání, vůči oběma citovaným rozhodnutím soudu druhého stupně, tedy konkrétně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 9 To 4/2021, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 9 To 65/2017.
15. Obecně ve vztahu k dovolání platí, že podle §265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 písm. a) – h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. lze podat dovolání proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání. Ve vztahu k posuzovanému usnesení soudu druhého stupně (Městského soudu v Praze) ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 9 To 65/2017, nebylo možno přípustnost dovolání dovodit z ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť v daném případě byl sice zamítnut řádný opravný prostředek obviněného – odvolání proti rozsudku, kterým byl dovolatel uznán vinným z přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ve formě účastenství (návodu) podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ovšem zároveň byl usnesením soudu druhého stupně ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 9 To 65/2017, zrušen výrok o trestu, takže z pohledu ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. zde neexistovalo rozhodnutí uvedené v §265a odst. 1 písm. a) – g) tr. ř, když zde nebyla dána existence odsuzujícího rozsudku, neboť odsuzujícím rozsudkem, jak již bylo naznačeno se rozumí rozsudek, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, popř. ochranné opatření, popř. bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 48/2015 (rozsudek ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 1 T 48/2015), tedy neexistovalo meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně, když v důsledku rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 9 To 65/2017, chyběl výrok o trestu. Jinak vyjádřeno, proti samotnému rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 9 To 65/2017, nebylo možno podat dovolání, které by se mohlo zabývat věcnou správností tohoto rozhodnutí, neboť toto rozhodnutí nesplňovalo podmínky podle §265a odst. 2 písm. tr. ř., neboť sice bylo pravomocně rozhodnuto o vině obviněného skutkem, který byl právně kvalifikován jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ve formě účastenství (návodu) podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ovšem chyběl výrok o trestu, když teprve v budoucnu muselo být soudem prvního stupně rozhodnuto o trestu. Za takové situace, kdy soud druhého stupně částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině, čímž se v dané věci rozumí zrušení zprošťující části rozsudku, a v celém výroku o trestu a ponechal beze změny jen výrok o vině přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ve formě účastenství (návodu) podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, takže právní moci nabyla jen soudem druhého stupně nezměněná část výroku o vině, nebylo možno proti této pravomocné části výroku o vině podat dovolání, ale bylo nutno vyčkat na rozhodnutí o uložení trestu, popř. ochranného opatření nebo upuštění od potrestání, a teprve poté bylo možno podat dovolání, když až tímto okamžikem existoval pravomocný odsuzující rozsudek. Takový postup lze vyvodit z dikce §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., podle něhož se musí jednat o odsuzující rozsudek ve smyslu §122 odst. 1 tr. ř., jehož nezbytnou náležitostí je rovněž výrok o trestu. Proto lze uzavřít, že v případě, kdy rozsudek soudu prvního stupně v části svého výroku o vině nabyl právní moci, kdy ovšem byl zrušen výrok o trestu a tento nebyl soudem druhého stupně uložen a napadený rozsudek byl soudem druhého stupně v části zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nelze jen proti výroku o vině podat dovolání, ale je třeba vyčkat i rozhodnutí o trestu případně ochranného opatření nebo upuštění od potrestání. Lhůta k podání dovolání obviněnému pak běží i ohledně úplného výroku o vině až od doručení rozhodnutí, v rámci kterého byl uložen obviněnému pravomocně i trest (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 3 Tdo 766/2006). Shora naznačený postup lze mimo jiné vyvodit i z toho, že podle §12 odst. 10 tr. ř. se trestním stíháním rozumí úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, přičemž jeho součástí je i řízení a rozhodnutí o trestu. Trestní stíhání přitom nemůže skončit dříve, než je pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, popř. upuštění od potrestání (srov. usnesení NS ČR 6 Tdo 982/2003).
16. Je možno tedy připustit, že v předmětné věci nastala ne zcela neobvyklá situace, kdy obviněný byl pravomocně uznán vinným ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 odst. 4 tr. zákoníku ve formě účastenství (návodu) podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a tento výrok o vině nabyl právní moci už dne 30. 3. 2017, když tímto dnem bylo vyhlášeno usnesení soudu druhého stupně sp. zn. 9 To 65/2017 (viz §135 tr. ř.). Výrok o trestu vztahující se k citovanému přečinu úvěrového podvodu se ovšem nachází po vyloučení trestní věci obviněného D. T. z trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu pod sp. zn. 1 T 48/2015 v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 11. 2020, sp. zn. 1 T 112/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 9 To 4/2021), když tímto dnem nabyl právní moci a tímto dnem se fakticky jedná o pravomocný odsuzující rozsudek. Rozhodnutí stran přečinu úvěrového podvodu, jak již bylo naznačeno, bylo možno napadnout dovoláním až po nabytí právní moci i výroku o trestu. Vzhledem ke shora naznačené situaci je Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat v rámci podaného dovolání jednak výroky o vině nejen stran přečinu kuplířství ve stádiu pokusu a zločinu kuplířství, ale i stran uvěrového podvodu spáchaného formou návodu, kterým byl pravomocně obviněný uznán vinným usnesením Městského soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 9 To 65/2017, když teprve usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 20201, sp. zn. 9 To 4/2021, nabyl právní moci i výrok o trestu ve vztahu k přečinu uvěrového podvodu. Lhůta k podání dovolání do výroku o vině stran přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 odst. 4 tr. zákoníku ve formě účastenství (návodu) podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy počala běžet doručením usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 9 To 4/2021 (s výrokem o trestu).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je namítána druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodu.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud proto musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná právě ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy nižších stupňů při provádění důkazů a jejich hodnocení zcela dodržely §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a své závěry řádně odůvodnily v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
23. Bez ohledu na shora naznačený závěr lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně sice opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Namítané vady nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Obviněný totiž primárně vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného se tedy fakticky týkají hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv nesprávného právního posouzení skutku. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu a nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod.
24. Přesto je třeba uvést, že obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakládá zejména na tvrzení, že v projednávané věci je podle jeho názoru dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když následně napadá zejména výpověď svědkyně M., F., H. a J. a vyslovuje přesvědčení, že soudy provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch a nebraly v úvahu důkazy, které podporují jeho obhajobu.
25. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Z pohledu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je třeba uvést, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
26. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze uzavřít, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Z pohledu tvrzení obviněného lze konstatovat, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Zde je třeba zdůraznit, že ani samotný obviněný nenamítá, že by rozsah provedeného dokazování před soudem nižšího stupně byl nedostatečný. Provedené důkazy následně hodnotil, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když i odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. V tomto směru lze pro stručnost poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (body 48., 65., 67., 72. – 96. rozsudku soudu prvního stupně), když soud prvního stupně se v rámci odůvodnění rozsudku precizně vypořádal s hodnocením důkazů v jejich vzájemných souvislostech a důraz kladl na logické odůvodnění svým závěrů. Soud druhého stupně se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně plně ztotožnil, když zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v podaném odvolání a které jsou částečně totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (body 16. – 17., 20. – 21. usnesení soudu druhého stupně, potažmo str. 20–21 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 9 To 65/2017) a s obhajobou obviněného se tak řádně vypořádal. Nejvyšší soud považuje za nutné akcentovat, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod, považuje Nejvyšší soud za potřebné na určité argumenty obviněného blíže reagovat. Obviněný především zpochybňuje, že se dopustil přečinu uvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ve formě účastenství (návodu) podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Svou dovolací argumentaci pak zakládá na zpochybnění věrohodnosti svědkyně F., námitce zákonnosti výslechu svědka H. a důkazní hodnotě výpovědi spoluobviněného P. J. a motivu jeho trestné činnosti a porušení zásady in dubio pro reo a presumpci neviny. Předně je třeba uvést, že tyto námitky fakticky směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jako takové zcela míjí deklarovaný dovolací důvod. Bez ohledu na tento závěr je třeba stručně odkázat na úvahy soudu prvního stupně týkající se tohoto skutku (viz rozsudek Obvodního soudu pro Praku 1 ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 1 T 48/2015, str. 12-15, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 9 To 65/2017, str. 19-20), na které Nejvyšší soud pro stručnost zcela odkazuje. Přesto je možno uvést, že pokud obviněný namítá, že svědkyně F. je nevěrohodná, neboť má na výsledku trestního řízení osobní zájem, tak samotná výpověď této svědkyně není takového rázu, že by se svědkyně snažila „shodit“ případnou trestní odpovědnost na obviněného, tato svědkyně byla sama trestně stíhána, přičemž její trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno podle §307 odst. 3 tr. ř. Nadto je třeba akcentovat, že svědkyně po celou dobu trestního řízení vypovídá neměně, navíc věrohodnost její výpovědi podporují další provedené důkazy, zejména výpověď svědka J., který vypověděl, že předmětné potvrzení o zaměstnání svědkyně nepodepsal a že použité razítko nikdy neviděl, že toto si musel opatřit obviněný. Současně skutečně nelze pominout ani výpis z bankovního účtu svědkyně, který podporuje její výpověď, že půjčku měl platit právě obviněný. Jistým způsobem věrohodnost výpovědi svědkyně podporuje i výpověď svědka H., přestože lze skutečně připustit, že tento svědek u hlavního líčení vypovídal poněkud zmatečně. Stran větší spotřeby peněz obviněného se již vyjadřoval Obvodní soud pro Prahu 1 v rozsudku ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 1 T 48/2015, na jehož závěry Nejvyšší soud odkazuje, byť toto pro výrok o závěru o vině obviněného není rozhodující.
28. Ve vztahu k námitce situace „tvrzení proti tvrzení“, je možno konstatovat, že dovolatel opětovně napadá způsob hodnocení důkazů, neboť pouze napadá hodnocení výpovědi svědkyně F. Obecně platí, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soudy, s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 Listiny, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Jinak vyjádřeno samotný případ „tvrzení proti tvrzení“ nevylučuje možnost uznat obviněného vinným, tato situace ovšem klade zvýšené nároky na soud z hlediska odůvodnění jeho rozhodnutí a nutnosti řádně posoudit důvěryhodnost provedených důkazů. Zde je třeba zdůraznit, že obviněný nebyl odsouzen toliko na základě výpovědi svědkyně F., takže se nemůže jednat o tzv. situaci tvrzení proti tvrzení. Ve vztahu k výpovědi svědkyně F. je třeba uvést, že byť byla její výpověď významným důkazem pro posouzení viny obviněného stran trestného činu úvěrového podvodu, nejednalo se o osamocený důkaz, který by nebyl podporován dalšími provedenými důkazy.
29. V dané souvislosti je nezbytné uvést, že při provádění a hodnocení důkazu – konkrétně svědecké výpovědi – jde o ověření věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověření té části tvrzení, které lze testovat dalším dokazováním, a tak myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení i o pravdivosti zbývající části, resp. celé výpovědi. V tomto směru pak jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně této povinnosti dostály, když zejména soud prvního stupně podrobně poměřoval jednotlivá tvrzení, přičemž následně dospěl k logickému závěru, že věrohodná je výpověď svědkyně F., a to v rozhodujících částech řetězce jejího tvrzení. Jinak vyjádřeno, soudy nižších stupňů zcela řádně hodnotily všechny důkazy jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Jejich závěry jsou logické, odpovídající zásadám formální logiky. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, jak již bylo naznačeno, že výpověď svědkyně F. nebyla jediným usvědčujícím důkazem, byla podpořena dalšími provedenými důkazy, zejména výpovědí svědků a listinnými důkazy. Lze tedy uzavřít, že výpověď svědkyně nestojí osamoceně, nýbrž je podporována dalšími podpůrnými důkazy. Provedené důkazy tak lze považovat za ucelený řetězec, jež je logický a netrpí vážnými vadami. Nadto Nejvyšší soud dodává, že věrohodností svědkyně F. se zabýval již soud prvního stupně v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 48/2015 .
30. Stran výpovědi svědka H. Nejvyšší soud nejprve uvádí, že se jedná o podpůrný důkaz, tedy nikoliv důkaz zásadní. Výpověď svědka H. pouze doplňuje tvrzení svědkyně F., když tento svědek k samotnému skutkovému stavu nebyl schopen uvést ničeho zásadního, když u dohody mezi obviněným a svědkyní stran úvěru nebyl přítomnem, takže vypovídal pouze o tom, co se dověděl dodatečně od obou aktérů této trestné činnosti. Jestliže dovolatel rozporuje řádné poučení svědka, tak se jedná o procesní námitku. Bez ohledu na tento závěr je možno konstatovat, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 24. 5. 2015 (ve věci sp. zn. 1 T 48/2015) je zřejmé, že svědek byl poučen podle §100 a §101 tr. ř. Lze připustit, že svědek nebyl výslovně poučen o tom, že musí vypovídat pravdu, byl ovšem výslovně poučen, že musí vypovídat o všem co je mu o věci známo, nic nezamlčet a že pokud by tak neučinil vystavil by se nebezpečí trestního stíhání pro křivou výpověď. Z obsahu poučení je nepochybné, že tím, že byl svědek poučen o povinnosti vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu o věci známy ve spojení s poučením, že v případě nedodržení této povinnosti se vystavuje nebezpečí trestního stíhání pro křivou výpověď, si svědek byl vědom toho, že je povinen vypovídat pravdu. Nadto je třeba uvést, že z protokolu o hlavním líčení se podává, že svědek u hlavního líčení sám k trestné činnosti týkající se svědkyně F. nevypovídal, hovořil o události, která se vztahovala k jiné trestné činnosti obviněného (poškozená V.), takže poté soud přistoupil k přečtení jeho výpovědi z přípravného řízení, přičemž se svědka dotázal na příčinu rozporů a poté svědek potvrdil, že jeho výpověď z přípravného řízení je pravdivá. Tedy soudy vycházely z výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení, kde byl svědek řádně poučen. Proto nelze námitkám obviněného přisvědčit.
31. Lze proto uzavřít, že pokud soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů dospěly ke skutkovým závěrům vyjádřeným ve výroku o vině rozsudku ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 1 T 48/2015, tak jejich skutkové závěry mají oporu v provedených důkazech, které tyto soudy na rozdíl od obviněného hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytné pro rozhodnutí ve věci, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.
32. Stran námitky dovolatele ohledně věrohodnosti výpovědi svědkyně M. je možno odkázat na body 88. – 90. rozsudku soudu prvního stupně. Je možno připustit, že soud druhého stupně se explicitně touto námitkou obviněného ve svém usnesení nezabýval, ovšem z odůvodnění soudu druhého stupně je patrno, že skutková zjištění soudu prvního stupně považuje za správná a odpovídající provedenému dokazování, přičemž výslovně uvedl, že v postupu soudu prvního stupně neshledal žádná pochybení (viz body 16. a 17. usnesení soudu druhého stupně) na rozdíl od předchozích jeho rozhodnutí (po vrácení věci). Nad rámec tohoto závěru je nezbytné uvést, že soud druhého stupně nemusí otrocky reagovat na každou námitku uplatněnou v rámci podaného odvolání, zejména za situace, že se jedná o stejné námitky jako před soudem prvního stupně a tento na ně dostatečně reagoval v rámci svého rozhodnutí. O takový případ se v dané věci jedná, když soud prvního stupně se podrobně otázkou věrohodnosti výpovědi této svědkyně zabýval (viz body. 88.-89., 96. rozsudku soudu prvního stupně), když i provedl důkazy, které navrhovala obhajoba (výpověď svědků S. G., M. R.), takže nepostupoval selektivním způsobem. Posléze i rozvedl své úvahy ohledně hodnocení výpovědi těchto svědků z hlediska jejich věrohodnosti a významu pro formulování skutkového stavu. Současně je třeba zdůraznit, že věrohodnost výpovědi této svědkyně nakonec podporuje i obsah emailové komunikace, když soud prvního stupně se vypořádal i s obhajobou obviněného, že tuto emailovou schránku nepoužíval on (viz body 92. - 94. rozsudku soudu prvního stupně). Nad rámec tohoto závěru je možno podotknout, že obviněný zpochybňuje věrohodnost výpovědi této svědkyně, ovšem aniž by naznačil důvod, proč by tato svědkyně, když se dříve neznali, měla zájem ho křivě obvinit. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že obviněný nemusí nic prokazovat, tedy ani případný motiv svědkyně ke křivé výpovědi ve vztahu k jeho osobě, ovšem v tomto směru skutečně nelze pominout, že z výpovědi svědkyně, ale i ostatních provedených důkazů nevyplývá žádný logický důvod pro to, aby svědkyně ohledně obviněného záměrně vypovídala nepravdu. Navíc, jak již bylo naznačeno, věrohodnost výpovědi svědkyně podporuje i zajištěná emailové korespondence mezi obviněným a touto svědkyní, když charakter práce obviněného vyplývá i z další zajištěné emailové korespondence a dalších provedených důkazů (viz záznamy telekomunikačního provozu).
33. Ani argumentaci obviněného ohledně neprokázání vědomosti o poskytování sexuálních služeb za úplatu v podniku A. C. nemůže Nejvyšší soud přisvědčit. V tomto směru je třeba opětovně zdůraznit, že se jedná o námitku do způsobu hodnocení důkazů. V tomto směru je třeba pro stručnost odkázat na úvahy soudu prvního stupně obsažené v rozsudku tohoto soudu, který se zabýval obhajobou obviněného, rozvedl důkazy, které ve věci provedl a poté řádně odůvodnil své úvahy stran jejich hodnocení a jaké skutečnosti z provedených důkazy vyplývají (viz body 5.-8., 11.-13., 15.-87., 92.-95. rozsudku soudu prvního stupně). Současně je třeba odkázat na úvahy soudu druhého stupně, který se zabýval námitkami obviněného, že se s ostatními spoluobviněnými nepodílel na provozování prostituce v klubu A. C. a vypořádal se s nimi (viz body 20. usnesení soudu druhého stupně). Nejvyšší soud, nad rámec úvah soudů nižších stupňů zdůrazňuje, že z provedeného dokazování se podává, že obviněný osobně i prostřednictvím inzerátů umístěných na internetových portálech veřejnosti přístupných (např. XY.cz č. XY, č. XY sekci Erotika – erotické služby) nabízel pracovní příležitosti ve spol. A. C., když z obsahu těchto inzerátů je zřejmé, že jde o poskytování sexuálních služeb, byť znění inzerátu je jistým způsobem zastřené, když v inzerátech byl uveden i přehled provizí za pronájem privátního pokoje. Stejný závěr vyplývá z webových stránek či XY, XY. Skutečnost, že dívky v A. C. měl na starost právě dovolatel, rovněž vyplývá z provedených důkazů (viz např. odposlechy ze dne 6. 12. 2012, 24. 12. 2012, 2. 1. 2013, 10. 1. 2013). Nelze ani přisvědčit námitce obviněného, že soud prvního stupně neodůvodnil, proč má za to, že byl v telefonních hovorech označen „za Pasáka“, když z bodů 65. a 66 rozsudku soudu prvního stupně je zřejmá souvislost mezi označením Pasáka a osoby dovolatele.
34. Zde je na místě uvést, že o tom, že v podniku A. . C. byly poskytovány sexuální služby za úplatu, vypovídala v trestním řízení řada svědků (např. svědkyně B., ale i řada svědků v původní trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 48/2015, tedy ještě před vyloučením ze společného řízení trestní věci proti D. T. usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 1 T 48/2015). Z provedených důkazů je nepochybné, že jak obsluze baru, ale i dalším osobám, které se v baru pohybovaly, ať již jako zákazníci či pracovníci klubu, tedy i dovolateli jako osobě, která měla na starost reklamační a propagační činnost, ale zejména nabírání nových společnic a tanečnic do podniku A. C., muselo být jasné, že v klubu je provozován rovněž sex za úplatu. V dané souvislosti nelze pominout ani skutečnost, že z provedených důkazů vyplývá, že klub poskytoval eskort služby, což dovolatel sám deklaroval na inzertních stránkách podniku, ale i v emailových zprávách (viz např. email z 8. 1. 2012). Skutečnost, že v předmětném podniku byly poskytovány sexuální služby, jakožto i povědomí dovolatele o těchto službách, potvrzují také realizované odposlechy, na které podrobně poukazuje soud prvního stupně (viz např. SMS zprávy mezi P. J. a Ch. ohledně počtu přítomných hostů, počtu poskytnutých služeb, počtu přítomných dívek, jak dostat do podniku nové dívky, jak dívky vyplácet, kolik jim platit a kdy, kolik se za večer utržilo, kolik utratilo, hovory ve dnech 30. 12. 2012, 6. 1. 2013, 4. 2. 2013). O poskytování těchto služeb pak svědčí i odposlechy provedené po zadržení některých obviněných (např. hovory mezi manželkou P. J. a S.) či inzerce na webových stránkách XY, XY. Poskytování sexuálních služeb prokazují i faktury za mimořádně vysoké množství praných prostěradel a ručníků, k čemuž se důsledně již vyjadřoval soud prvního stupně v bodě 48. a 83. rozsudku soudu prvního stupně. Lze tedy uzavřít, že přestože v rámci zajištěné emailové komunikace obviněný skutečně výslovně nehovoří o tom, že v klubu je provozován sex za úplatu, tak tato skutečnost vyplývá z obsahu těchto emailů, když obviněný vysvětluje standartní taxu za pobyt na pokoji (viz např. emaily ze dne 22. 5. 2011, ve kterém odpovídá na dotazy zájemkyně o práci v klubu nebo email ze dne 5. 7. 2011, ve kterém odpovídá svědkyni M. M., ale např. i emailová odpověď obviněného ze dne 18. 5. 2011, ve kterém obviněný zájemkyni neusměrňuje v tom směru, že v klubu je sex za peníze zakázaný). Současně je nezbytné zdůraznit, že charakter daného klubu, a že jsou tam poskytovány sexuální služby za úplatu, musel být obviněnému zřejmý již z jeho pracovního zařazení, když do klubu pravidelně docházel několik let, takže si musel všimnout, že v tomto je provozován sex za úplatu (např. výměna ložního prádla několikrát za noc).
35. Skutečnost, že některé svědkyně pracující v tomto podniku, popřely provozování prostituce a vědomost obviněného a ostatních obviněných o tom, je zcela logická a odpovídá oblasti provozování prostituce, když řada dívek záměrně o této skutečnosti vypovídá nepravdu ať již z důvodu studu či skutečnosti, že se v této oblasti nadále pohybuje a mají obavy vypovídat o celé záležitosti pravdu, popř. se bojí reakce svých blízkých.
36. S ohledem na shora uváděné závěry Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně provedl důkazy v nezbytném rozsahu pro posouzení věci podle §2 odst. 5 tr. ř., a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil. Soud prvního stupně a následně i soud druhého stupně, dostatečně a precizně vyargumentoval prokázání viny obviněného na základě nepřímých důkazů, kdy srozumitelně a zcela dostatečně popsaly jednotlivé souvislosti mezi jednotlivými nepřímými důkazy a provedené důkazy tak hodnotily komplexně. Úvahy soudů považuje Nejvyšší soud za logické a mají oporu v provedených důkazech.
37. Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněným lze uvést, že rovněž tato uplatněná námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba zdůraznit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně dovolatele provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Zde je na místě uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
38. K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
39. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
40. K námitce porušení zásady presumpce neviny Nejvyšší soud ještě stručně dodává, že ani tato námitka nemůže naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v §2 odst. 2 trestního řádu má procesní charakter a týká se jen způsobu hodnocení důkazů. Jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz obdobné závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
41. Obecně je v souvislosti s hodnocením důkazů třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vést k vynesení rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 166 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „quod non est in foro, non est in mundo“ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „quod non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spise, není na světě).
42. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů, nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu (z mnohých rozhodnutí srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr.; dále rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 432/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 907/2014). Jistou výjimku z tohoto pravidla, jak již bylo naznačeno, představuje zjištěná existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který ovšem v dané věci nebyl shledán.
43. Nejvyšší soud považuje ještě za vhodné uvést, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo , neboť verze, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v §125 odst. 1 tr. ř.
44. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že obviněný se svojí argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v dané věci nebyl rovněž naplněn, když jeho naplnění je závislé na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu