ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.780.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 780/2021-479
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 8. 2021 o dovolání obviněného K. V., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 7 To 71/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 146/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 3 T 146/2020, byl obviněný K. V. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem I] a zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem II], kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
I. dne 10. 7. 2019 okolo 22.55 hodin, v XY, v ulici XY, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Nissan Murano, reg. značky XY, ačkoli si předtím vědomě aplikoval psychotropní látku pervitin, přičemž mu bylo naměřeno dne 11. 7. 2019 v 0.55 hodin v krevním séru 153,4 ng/ml amfetaminu a 1148,0 ng/ml metamfetaminu,
II. dne 19. 12. 2019 v době od 18.55 do 19.05 hodin, v XY, 10 a 9, poté, kdy byl v XY, v ul. XY, na čerpací stanici Shell, zpozorován hlídkou Policie ČR, s cílem ujet a vyhnout se tak silniční kontrole, řídil osobní motorové vozidlo tov. značky Audi A8, mezinárodní reg. značky XY, černé barvy, agresivním, nebezpečným a dopravní předpisy hrubě porušujícím způsobem, čímž ohrožoval ostatní účastníky silničního provozu a vystavil je bezprostřednímu nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti hrozící kolizí vozidel, přestože ho hlídka PČR začala pronásledovat a pokusila se ho zastavit za použití výstražného světla modré barvy a nápisu „STOP“, této výzvy neuposlechl a začal hlídce ujíždět riskantní jízdou v městském provozu, vyjel přes travnatý pás na ulici XY směrem k ulici XY, v blízkosti sloupu veřejného osvětlení č. XY, přestože v protisměru jela vozidla, předjížděl před sebou jedoucí vozidlo tov. značky Volvo V70, reg. značky XY, řízené jeho majitelem L. G., nar. XY, jedoucím se spolujezdkyní S. G., nezvládl řízení a do tohoto vozidla narazil, avšak nezastavil a dále pokračoval za současného pronásledování hlídkou PČR v nebezpečné jízdě z XY ve směru na XY, na XY spojce ve směru na XY od ulice XY, zhruba 300 m před sjezdem na XY, při jízdě pravým jízdním pruhem najel do levého jízdního pruhu a ihned zpět do pravého, čímž udělal tzv. myšku, nezvládl řízení a narazil do souběžně jedoucího vozidla tov. značky VW Caddy, reg. značky XY, řízeného jeho majitelem J. S., nar. XY, avšak opět nezastavil a pokračoval ve své jízdě, při níž ignoroval dopravní značení a světelné signály, jel opakovaně v protisměru, a to i do zatáčky a v křižovatce s kruhovým objezdem, předjížděl vozidla zprava, předjížděl vozidla navzdory tomu, že v protisměru jela jiná vozidla, která se mu musela vyhýbat, aby zabránila střetu, na což se spoléhal, v jednom případě se v protisměru minul s autobusem MHD, ve směru k ulici XY předjel autobus MHD přes podélnou čáru souvislou, přestože v protisměru jela jiná vozidla, nedodržoval směr jízdy v jízdních pruzích, projížděl křižovatku se světelným signalizačním zařízením na signál s červeným světlem „Stůj“, ujížděl vysokou rychlostí často převyšující 100 km/h a místy dosahující 160 km/h, rychlostí převyšující 100 km/h a místy dosahující 130 km/h projížděl i přes vyznačené přechody pro chodce, přechod pro chodce s ochranným ostrůvkem u stanice MHD „XY“ v ulici XY projel v protisměru, až nakonec vjel v XY do ulice XY a dále do ulice XY ve směru k ulici XY, kde vyjel vpravo mimo pozemní komunikaci, pravou přední částí vozidla narazil do stromu, z důvodu nemožnosti další jízdy z vozidla vystoupil a dal se na útěk, při němž neuposlechl výzev policistů, aby zůstal stát, nedbal ani varovného výstřelu a byl dopaden až po užití donucovacích prostředků, přičemž osobní motorové vozidlo řídil přesto, že mu byla příkazem Magistrátu hl. města Prahy ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. S-MHMP 1058871/2019/Sla, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2019, uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 16 měsíců s účinností ode dne právní moci příkazu, a tímto jednáním způsobil poškozenému I. M. poškozením vozidla Audi A8, mez. reg. značky XY, škodu ve výši 49.600 Kč, L. G. poškozením vozidla Volvo V70, reg. značky XY, škodu ve výši 13.500 Kč a J. S. poškozením vozidla VW Caddy, reg. značky XY, škodu ve výši 3.500 Kč,
2. Za uvedený přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 43 T 151/2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 67 To 393/2019, uložil Obvodní soud pro Prahu 9 obviněnému podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud prvního stupně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 43 T 151/2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 67 To 393/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Za trestné činy pod bodem II. uložil Obvodní soud pro Prahu 9 obviněnému podle §272 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen současně trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 let.
4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 3 T 146/2020, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a do trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 7 To 71/2021, tak, že podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 7 To 71/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do výroku o vině a trestu z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h), l), k) tr. ř.
6. Dovolatel namítá, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv brojil proti nezákonnosti rozhodnutí, neboť došlo ke zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 43 T 151/2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 67 To 393/2019. Dovolatel následně zdůrazňuje, že trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 67 To 393/2019 vykonal ještě před vyhlášením odsuzujícího rozsudku v nyní projednávané věci. Namítá, že mu byl opětovně uložen trest za trestný čin, který již vykonal, přičemž uvádí, že se domnívá, že cílem §43 odst. 2 tr. zákoníku o souhrnném trestu je, aby souhrnný trest tvořil jednotu, jako by šlo o trest úhrnný. Akcentuje skutečnost, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 43 T 151/2019, mu byl uložen samostatný trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, a nikoliv trest odnětí svobody. Uložení souhrnného trestu odnětí svobody ve výměře 1 roku nemůže být chápáno jako stejná situace v případě uložení úhrnného trestu, neboť se nedostal do stejné situace, v jaké byl při ukládání trestu obecně prospěšných prací. Tedy pro postup podle §43 odst. 2 tr. zákoníku nebyly splněny zákonné podmínky, neboť se nemohl dostat do situace, v níž se nacházel v době, kdy mu byl ukládán trest obecně prospěšných prací za skutky z rozsudku ze dne 19. 9. 2019. Podle jeho názoru mělo být spíže postupováno dle §44 tr. zákoníku a upuštěno od uložení souhrnného trestu, a to s ohledem na již vykonaný trest. Rozporuje postup soudu prvního stupně, který podle §43 odst. 2 tr. zákoníku nezrušil výrok o trestu uloženého mu rozsudkem Městského soudu v Praze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 67 To 393/2019.
7. Obviněný rovněž namítá neodůvodněný zásah do práva na spravedlivý a férový proces, neboť mu při hlavním líčení nebylo poskytnuto poučení o právu podle §105 odst. 3 tr. ř. ze strany soudu. Poukazuje na skutečnost, že soud druhého stupně tuto vadu zjistil, nicméně pochybení přetavil v pochybení obhájce, který měl námitku uplatnit. Domnívá se, že procesní poučení mu musí však vždy poskytnout soud podle §33 odst. 5 tr. ř. V případě, že předseda senátu se v rámci hlavního líčení rozhodne nepoučit obviněného o jeho právu vznést námitku podjatosti znalce, musí si být vědom důsledků takového rozhodnutí. Úlohou obhájce je takového opomenutí soudu využít ve prospěch obviněného, a proti vadám nalézacího řízení brojit způsobem obviněnému prospěšným. Ze shora uvedených důvodů má za to, že byly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), k), l) tr. ř.
8. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, neboť skutek pod bodem II. nenaplňuje znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Namítá, že v nalézacím řízení nebylo prokázáno, že by jednal v úmyslu vyvolat nebezpečí pro ostatní účastníky silničního provozu či zakročující policisty. Nesouhlasí s posouzením jeho jednání jako úmyslu vyvolat nebezpečí pro ostatní účastníky silničního provozu. Současně namítá, že si nepředstavoval, že by svým jednáním mohl způsobit nebezpečí v míře způsobení rozsáhlého ohrožení života a zdraví většího počtu osob a vzniku škody na majetku velkého rozsahu. Odkaz soudů na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 468/2016 nepovažuje za přiléhavý, je nepřiměřeně přísný, neboť neprojížděl frekventovanou křižovatku způsobem, že by ostatní účastnici silničního provozu museli fakticky odvracet nebezpečí střetu. Střet se dvěma vozidly přikládá spíže své nepozornosti a přemíře důvěry ve své řidičské schopnosti. Podle názoru dovolatele mu měla být vytýkána nedbalost vědomá a přemíra sebedůvěry, než úmysl vyvolat nebezpečný stav a situaci srovnatelnou se škodlivými účinky povodní, výbuchů a požárů.
9. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 7 To 71/2021, v celém rozsahu, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 3 T 146/2020. Současně navrhuje, aby mu Nejvyšší soud odložil výkon trestu odnětí svobody.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 1 NZO 521/2021, nejprve shrnuje průběh řízení před soudy nižších stupňů, zvolené dovolací důvody a uplatněnou argumentaci. Konstatuje, že dovolací argumentaci stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., která rozporuje naplnění subjektivní stránky, nemůže přisvědčit. Odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a dodává, že obviněný porušoval dopravní předpisy zcela vědomě a úmyslně, porušoval pravidla, jež mají zabránit nebezpečným situacím ohrožující zdraví anebo životy v silničním provozu a dalších lidí nebo majetek osob. Nemůže tedy přisvědčit argumentaci obviněného, že si nepředstavoval, že by mohl způsobit svým jednáním nebezpečí v míře rozsáhlého ohrožení života a zdraví většího počtu osob, neboť právě dopravní nehody jsou charakteristické živelností a neovladatelností jejich průběhu. Následně odkazuje na zjištěný skutkový stav, na základě něhož dovozuje úmyslné jednání obviněného a způsobení obecného nebezpečí, neboť vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví tím, že se dopustil jiného podobného nebezpečného jednání srovnatelného se zapříčiněním požáru nebo povodně nebo škodlivého účinku výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil a naplnil tak všechny znaky zločinu obecného ohrožení (alinea 1) dle §272 odst. 1 tr. zákoníku.
11. Ve vztahu k námitce podjatosti znalce odkazuje na argumentaci soudu druhého stupně. Soud správně poukázal na to, že obviněný byl u soudu zastoupen svým obhájcem znalým práva, který u hlavního líčení žádné námitky proti znalkyni nepředkládal. Rovněž zmiňuje odkaz soudu druhého stupně, který výslovně uvedl, že znalecký posudek není jediným důkazem o vině obviněného (protokol o lékařském vyšetření – koncentrace metamfetaminu označená znalkyní za toxickou, hraniční koncentraci více než 7x překročena). Nemá pochybnosti o tom, že se obviněný vědomě uvedl do stavu, v němž nebyl schopen bezpečně řídit motorové vozidlo a spáchal tak skutek pod bodem I. rozsudku. Neztotožňuje se ani s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (pozn. Nejvyššího soudu – státní zástupce uvádí mylně tr. zákoníku). S danou argumentací se vypořádal již soud druhého stupně. Postup soudu prvního stupně považuje za správný, když zcela správně postupoval dle zásady absorpční s prvkem zásady asperační, dle kterých trest přísnější pohlcuje tresty mírnější, kdy soud může dle povahy věci zároveň i trest nejrůznějším způsobem zostřit. Obviněnému v daném případě hrozil postih za trestný čin s nejpřísnějším trestem odnětí svobody až na dvě léta nepodmíněně a soud prvního stupně za splnění podmínek uvedených v §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému trest v trvání 1 roku, tedy zcela v souladu se zásadami ukládání trestů, když obviněnému zbývá vykonat pouze zbylou dobu z uloženého trestu odnětí svobody, tedy fakticky toliko 6 měsíců odnětí svobody.
12. Vzhledem ke shora uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyslovuje souhlas s tím, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
15. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon pro jejich uložení předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.
17. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je namítána druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodů, když odvolací soud řádně podané odvolání projednal v rámci veřejného zasedání.
20. Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok, který nebyl učiněn, ač pro něj zpravidla k návrhu některé ze stran byly splněny zákonem stanovené podmínky, např. výrok o ochranném opatření k návrhu státního zástupce nebo výrok o náhradě majetkové škody, nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení na základě řádně a včas uplatněného nároku poškozeným; chybějícím výrokem však není další trest, kterým soud I. stupně neuložil např. trest zákazu činnosti, vyhoštění atd. vedle jiného uloženého trestu, např. odnětí svobody. Neúplným výrokem se např. v případě uložení trestu odnětí svobody rozumí neuvedení způsobu jeho výkonu. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) nespadá chybějící či neúplné odůvodnění (srov. i §265a odst. 4) třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm nechybí žádný výrok ani není neúplný. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nepostačuje ani skutečnost, že jeden z výroků napadeného rozhodnutí je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku. Tuto vadu nelze namítnout ani v rámci jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b tr. ř., lze ji však napravit prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1620/2005).
21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečností, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť nebyla prokázána subjektivní stránka jeho jednání ve vztahu k bodu II. rozsudku soudu prvního stupně.
23. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky právně relevantním způsobem, když zpochybňuje, že se z jeho strany jednalo o zaviněné jednání, respektive že nejednal v úmyslu způsobit obecné nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, byť s jistou dávkou tolerance. Primárně obviněný totiž brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů, které na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že posuzované jednání spáchal obviněný nejméně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz bod 29. rozsudku soudu prvního stupně).
24. Nejvyšší soud považuje z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují z podstatné části do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, který obviněný ani nenamítá, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně zdůvodnily. Prvostupňový soud velmi podrobně rozvedl na základě, kterých důkazů má obhajobu obviněného ve vztahu k bodu II. za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. Zde je na místě akcentovat, že obviněný ani nezpochybňuje, že vozidlo řídil, že způsobil předmětné dopravní nehody, že nedodržoval při jízdě dopravní předpisy, když toliko tvrdí, že nejednal v úmyslu ohrozit ostatní účastníky silničního provozu. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 22. - 30. rozsudku), který své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, když všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Soud druhého stupně (viz bod 6. usnesení) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když své úvahy rozvedl i z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání. Jeho úvahám nelze vytknout žádnou nesprávnost nebo nelogičnost, ani to, že by některé významné okolnosti nebo důkazy a skutečnosti z nich vyplývající ignoroval a nevzal je při svém rozhodnutí v potaz. Na tomto místě lze sice konstatovat, že odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně je poměrně stručné, avšak postačující, když pokud se soud druhého stupně ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně , které velmi podrobně reagovalo na obhajobu obviněného, není jeho povinností otrocky opisovat odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména za situace, že obviněný v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně uplatnil stejné argumenty jako v podaném odvolání, resp. i dovolání.
25. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů ve vztahu k bodu II. odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. V dané souvislosti je nutné rovněž konstatovat, že obviněný v rámci podaného dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, se kterými se tyto soudy řádně a náležitým způsobem vypořádaly. Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pomatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), kdy se jedná zpravidla o dovolání nedůvodné. O takovou naznačenou situaci se v dané věci jedná.
26. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné na některé dovolací námitky blíže reagovat. Jak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil právně relevantně námitku stran zavinění, když posouzení formy zavinění podle §15 nebo §16 tr. zákoníku, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení, lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení.
27. Z pohledu zvolené argumentace považuje dovolací soud za nezbytné uvést následující. Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a chápeme jej, jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, jež musí být dán v době činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 212 s). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Současně platí, že závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Zde je nezbytné zdůraznit, že při absenci doznání pachatele, platí, že na formu zavinění pachatele, je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek.
28. Zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje z hlediska subjektivní stránky úmyslnou formu zavinění podle §15 tr. zákoníku, kdy se však nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a)], postačí i úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b)].
29. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. §110 tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Při eventuálním úmyslu pachatel tedy svým jednáním zásadně míří na jiný účel, jehož nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení nebo ohrožení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Jinak vyjádřeno, způsobení takového následku není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015, či ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1272/2010). Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Existenci zavinění ve formě eventuálního úmyslu lze dovodit nejen z jednání pachatele vyjádřeného ve skutkové větě, ale i z ostatních rozhodných skutkových okolností v popisu skutku.
30. Oproti tomu dovolatelem navrhované zavinění ve formě nedbalosti je v trestním zákoníku rozlišováno na nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Pro závěr o vědomé nedbalosti nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, ale je nutné zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je nutné přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov. rozhodnutí č. 45/1965 a č. 29/2012 Sb. rozh. tr.). Při nevědomé nedbalosti povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně a nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný. Jak možnost, tak povinnost předvídat se posoudí vždy vzhledem k okolnostem případu (na základě objektivních okolností spojených se skutkem) a subjektivním dispozicím konkrétního pachatele. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, protože jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. rozhodnutí č. 5/2013 Sb. rozh. tr., JELÍNEK J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 236 až 243). V daných souvislostech dovolací soud ponechává stranou kategorii hrubé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož není z pohledu jeho úvah relevantní. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (viz rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh. tr.).
31. Tedy při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Jinými slovy, vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je pak třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, ale jde o eventuální úmysl (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I – komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, s. 236). V případě vědomé nedbalosti pachatel ví o možnosti vzniku škodlivého následku, avšak takový následek nechce a ani s ním není srozuměn. Vědomostní složka zavinění zahrnuje především vnímání objektivního světa, ve kterém se pohybuje, pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností. Při takovémto usuzování se pachateli jeví některé složky jako jisté a některé jen jako možné. Volní složka zavinění zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické.
32. Nejvyšší soud při posouzení předmětné dovolací argumentace především zdůrazňuje, že vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, kterým byl vázán a které ani obviněný fakticky nezpochybňuje. Z pohledu dovolací argumentace obviněného je třeba zejména konstatovat, že soudy nižších stupňů, dospěly k závěru, že obviněný ve vztahu k bodu II. rozsudku soudu prvního stupně jednal nejméně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil a pro stručnost odkazuje zejména na úvahy soudu prvního stupně, které jsou zcela vyčerpávající.
33. Bez ohledu na shora uvedený závěr je třeba zdůraznit, že ze skutkových zjištění není pochyb o tom, že obviněný ve večerních hodinách v XY, v době, kdy mohl zcela důvodně předpokládat výrazný silniční provoz (jednak čas-podvečer a jednak předvánoční období) poté, co se rozhodl ujet hlídce Policie ČR, zahájil velmi riskantní jízdu v městě, při které hrubě a opakovaně porušoval dopravní předpisy (jízda v městě rychlost až 130 km/h, ignorace dopravního značení a světelné signalizace, jízda v protisměru, dělání tzv. myšek), přičemž během této jízdy narazil do dvou vozidel a způsobil dopravní nehody, při kterých ani nezastavil a pokračoval dál v riskantní jízdě, když nakonec vyjel mimo pozemní komunikaci a havaroval, poté utekl z místa činu a byl posléze zastaven pronásledujícími policisty, kteří museli použit i varovný výstřel. Zde je třeba akcentovat, že způsob jízdy není zřejmý jen z výpovědi svědků, ale zejména z kamerových záznamů z kamery vozidla Policie, které velmi dobře a objektivním způsobem dokládají styl jízdy obviněného a opakované několikanásobné závažné porušení pravidel silničního provozu a významné ohrožení ostatních účastníků silničního provozu včetně jejich reálnému vystavení bezprostřednímu nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti hrozící kolize vozidel (jízda v protisměru, ohrožení ostatních účastníků silničního provozu jako chodců jízdou na červenou přes křižovatku, přes přechody pro chodce, ohrožení vozidel městské hromadné dopravy apod.).
34. Lze tedy uzavřít, že ze skutkových zjištění je nepochybné, že obviněný vědomě a úmyslně ujížděl policejní hlídce, přičemž vzhledem ke způsobu své jízdy musel být zcela srozuměn s možnými následky jeho zběsilé a nebezpečné jízdy pro ostatní účastníky silničního provozu, zejména, že může způsobit dopravní nehody, srazit chodce apod., tedy že může způsobit jejich smrt či těžkou újmu na zdraví. Zde je třeba opětovně poukázat na skutkové zjištění soudu prvního stupně ohledně způsobu jízdy obviněného, které ani obviněný nerozporuje, když právě způsob jízdy, o kterém svědčí i to, že způsobil dopravní nehodu dvou aut, kdy ani přes vědomí této skutečnosti, nezastavil a nepřesvědčil se jaký je zdravotní stav osob nacházejících se v těchto vozidlech, naopak ve zběsilé jízdě pokračoval, odůvodňuje závěr, že obviněný byl srozuměn s tím, že svým velmi riskantním způsobem jízdy může ohrozit větší počet lidí (ostatní účastníky silničního provozu) a že je může vystavit nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví a k způsobení tohoto následku vyjadřoval aktivní stanovisko, o čemž nakonec svědčí i samotná výpověď obviněného, který připustil, že by se chodcům na přechodu nedokázal vyhnout a že si je vědom toho, že ohrozil svoji jízdou životy lidí. Nejvyšší soud musí zdůraznit, že pouze vlivem náhody, a tedy nikoliv vlivem jednání obviněného, nedošlo k žádné vážné újmě na zdraví ani smrti účastníků silničního provozu, tedy že po jízdě dovolatele nenastaly žádné fatálnější a závažnější následky.
35. Lze tedy uzavřít, že o minimálně nepřímém úmyslu obviněného hovoří jednoznačně způsob jeho jízdy a opakované porušování pravidel silničního provozu, při kterých byli ohrožení na zdraví (i majetku) ostatní účastníci silničního provozu. Obviněný tak na základě uvedených skutečností musel být srozuměn s tím, že svým jednáním může poškozeným a dalším účastníkům silničního provozu způsobit těžkou újmu na zdraví či dokonce smrt, když jednal shora popsaným způsobem. V jednání obviněného lze proto shledat nejméně nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
36. Je ještě vhodné připomenout, že obecné nebezpečí je takový stav , při němž nastává větší či menší pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsah a intenzitu znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob (7 osob) nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Pro stav obecného nebezpečí – i když k poruše nemusí vůbec dojít – je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí , při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob. Zda takové bezprostřední nebezpečí vzniklo, nutno posuzovat vždy v souvislosti se všemi okolnostmi konkrétního případu, se způsobem provedení činu, s časem i místem spáchání činu a s jeho povahou, zejména účinností prostředků, které pachatel použil. Pachatelovo jednání musí být ovládáno představou nebezpečí a také vůlí je způsobit. Úmysl pachatele, byť eventuální, tedy směřuje ke způsobení obecného nebezpečí, popř. k jeho zvýšení nebo ke ztížení jeho odvrácení nebo zmírnění. Zde je třeba akcentovat, že právě pro dopravní nehody je typická jejich živelnost a jistá nepředvídatelnost jejich průběhu.
37. Naplnění skutkové podstaty trestného činu nebezpečného ohrožení podle §272 tr. zákoníku obviněného je podpořena i již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Například z usnesení ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1094/2013 vyplývá, že řidič osobního motorového vozidla během pronásledování policejním vozidlem v centru města jel extrémně nepřiměřenou vysokou rychlostí, jízdou na červené světelné znamení, předjížděním vozidla ze strany na stranu atd. vytvářil stav živelnosti a záměrně jej udržoval (rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 4 Tdo 666/2018). Prvek živelnosti je naplněn i vysoce riskantním a hazardním způsobem jízdy a hrubým nerespektováním dopravních předpisů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 468/2016, dále rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 7 Tdo 408/2021, ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 598/2016). Živelnost jako charakteristický znak dopravních nehod je zřejmá i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 598/2016, ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1087/2016.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) a k) tr. ř.
38. Dovolatel dále namítá porušení práva na spravedlivý proces a férový proces stran jeho nepoučení v hlavním líčení soudem prvního stupně o právu podat námitku podjatosti vůči znalkyni, které podřadil pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř. Předně je třeba uvést, že tato námitka je procesního charakteru a jako taková není podřaditelná pod zvolené dovolací důvody, když ani z podaného dovolání není zřejmé, zda ji dovolatel podřazuje pod oba zvolené dovolací důvody či pouze některý z nich. Protože ovšem obviněný uplatnil námitku práva na spravedlivý proces, jehož porušení může za určitých podmínek zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04), který ovšem ani obviněný v souvislosti s touto argumentací neuplatnil, považoval Nejvyšší soud za vhodné se k této námitce vyjádřit. Předně je třeba zdůraznit, že s takto vznesenou námitkou se již vypořádal soud druhého stupně (viz bod 6. usnesení soudu druhého stupně). Nejvyšší soud přesto dodává, že soud prvního stupně jistým způsobem nepochybně pochybil, jestliže při přibrání znalkyně u hlavního líčení Ing. Evy Herkommerové, Ph.D., nepoučil obviněného o možnosti namítat podjatost znalkyně, nicméně jak již zmínil soud druhého stupně, obviněný byl právně zastoupen obhájcem, který byl přítomen hlavního líčení společně s obviněným a v rámci výslechu znalkyně ani po něm, neměl obhájce žádné připomínky a ani podjatost znalkyně nenamítal. V tomto směru lze obecně připustit, že obhajoba nebyla povinna soud na toto pochybení upozornit v rámci hlavního líčení a že může za takové situace toto namítat v rámci odvolacího řízení, popř. dovolacího řízení a že takovou námitku nelze odmítnout s odkazem na to, že ji měla obhajoba uplatnit v rámci řízení před soudem prvního stupně. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že vždy je třeba posuzovat, zda určité procesní pochybení je takového rázu, že by porušilo právo obviněného na spravedlivý proces jako celek. O takovou situaci se v dané věci nejednalo. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že znalecký posudek nebyl jediným důkazem v rámci posouzení viny dovolatele stran jednání pod bodem I. Vina obviněného byla prokázána rovněž na základě důkazu – orientačního testu na omamné a psychotropní látky, protokolu o lékařském a toxikologickém vyšetření, písemném vyhotovení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, který byl vyhotoven v rámci správního řízení a nepochybně měl povahu listinného důkazu v nyní projednávané věci. Nadto je třeba konstatovat, že z dovolání obviněného se ani nepodává, že by snad měl pochybnosti o podjatosti znalkyně, pouze poukazuje na toto procesní pochybení soudů nižších stupňů.
39. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) a h) tr. ř. dále spatřuje dovolatel v tom, že mu byl uložen souhrnný trest vadně, když ovšem tuto námitku staví na tom, že mu byl původně uložen trest obecně prospěšných prací a že se při postupu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku nedostal do stejné situace, v jaké byl v době, kdy mu byl uložen trest obecně prospěšných prací. Předně je třeba uvést, že námitky stran toho, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h), ale ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Námitky stran předpokladu uložení souhrnného trestu jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí publikovaná pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. nebo č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že úhrnný a souhrnný trest představují pro pachatele výhodnější postup, neboť se v nich zohledňuje skutečnost, že pachatel se dopustil dalšího trestného činu, aniž byl varován odsuzujícím rozsudkem týkajícím se dřívějšího trestného činu. Úhrnný a souhrnný trest lze proto uložit jen za předpokladu, že mezi trestnými činy, které přicházejí v úvahu, je skutečně dán vztah souběhu; Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu pouze v případě vícečinného souběhu , a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen , lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Souhrnný trest se uloží rovněž tehdy, jestliže se pozdějším rozsudkem rozhoduje zároveň o několika sbíhajících se trestných činech, za které by soud – nebýt zde dřívějšího odsouzení – jinak ukládal úhrnný trest. Současně platí, že při ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku musí být dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu pachatele pravomocný. Není podstatné, zda odsuzující rozsudek nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně nebo až rozhodnutím odvolacího soudu.
40. Tr. zákoník vychází ve svém §43 odst. 2 tr. zákoníku ze zásady absorpční, protože se souhrnný trest ukládá podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný. Zároveň však lze vedle takového trestu uložit i jiný druh trestu, pokud je to odůvodněno některým z ostatních sbíhajících se trestných činů, což představuje prvek zásady kumulační . Vedle toho se uplatní i určité zostření spočívající v tom, že spáchání více trestných činů je hodnoceno jako přitěžující okolnost podle §42 písm. n) tr. zákoníku, která se projeví při ukládání trestu ve vztahu k jeho druhu a výměře (§39 odst. 3 tr. zákoníku). V případě vícečinného souběhu většího počtu trestných činů pak může soud využít dalšího zostření úhrnného nebo souhrnného trestu, pokud je jím trest odnětí svobody , a to tím, že uloží pachateli trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu (s omezením na 20, resp. 30 let).
41. Předně je třeba uvést, že obviněný ani nezpochybňuje, že v dané věci byly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku. Bez ohledu na tento závěr je možno jen stručně podotknout, že o splnění podmínek pro uložení souhrnného trestu v dané věci není pochyb, když obviněný trestný čin (přečin ohrožení pod vlivem návykové látky) bodem I. spáchal dne 10. 7. 2019, tj. předtím, než bylo soudem rozhodnuto o jeho předchozí trestné činnosti, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 43 T 151/2019, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 67 To 393/2019, který obviněnému uložil podle §337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, čímž tento odvolací soud změnil původně uložený trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Za posuzovaný trestný čin pod bodem I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 3 T 146/2020, hrozil obviněnému trest podle §274 odst. 1 tr. zákoníku ve výměře odnětí svobody až 1 rok, peněžitý trest, anebo trest zákazu činnosti. Soud prvního stupně v projednávané věci zcela správně postupoval dle zásady absorpční a zásady asperační. Obviněnému v daném případě hrozil postih za trestný čin s nejpřísnějším trestem, tedy odnětí svobody až dvou let nepodmíněně (sbíhající se trestný čin podle §337 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 19. 9. 2019, sp. zn. 43 T 151/2019, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 67 To 393/2019) a soud prvního stupně za splnění podmínek uvedených v §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému trest v trvání 1 roku, tedy zcela v souladu se zásadami ukládání trestů přesně v polovině zákonné sazby, když je třeba zdůraznit, že souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený dřívějším rozsudkem. Současně je potřebné zdůraznit, že soud prvního stupně poukázal na již vykonaný trest v trvání 6 měsíců, které bude obviněnému do nově ukládaného souhrnného trestu započten, a proto mu zbývá vykonat pouze zbylou dobu v trvání 6 měsíců. Samotná skutečnost, že obviněný již vykonal uložený trest odnětí svobody, ke kterému je ukládán trest souhrnný, nebránila uložení souhrnného trestu, tomuto postupu by bránilo pouze to, že by se na obviněného hledělo, jako by nebyl odsouzen (viz §43 odst. 4 tr. zákoníku). O takovou situaci se v dané věci nejednalo. Pokud obviněný toliko obecně uvádí, že na místě bylo upustit od uložení souhrnného trestu, tak předně tato námitka nenaplňuje žádný dovolací důvod (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 399/17), když navíc soudy nižších stupně poukázaly na skutečnosti, které vedly k uložení souhrnného trestu a které skutečně výrazně obviněnému přitěžovaly (recidiva, vysoká míra ovlivnění návykovou látkou).
42. Nelze ani přisvědčit námitce, že soud prvního stupně postupoval nedůsledně, když nezrušil trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 67 To 393/2019. Obvodní soud ve výrokové části svého rozsudku výslovně uvádí, že „zrušuje výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 43 T 151/2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 67 To 393/2019, jakož i všechny další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu“ . Je možno připustit, že místo slovního pojení „ve spojení“ mělo být uvedeno „ve znění“ rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 67 To 393/2019, nicméně takové pochybení soudu ve formulačním obratu nezpůsobuje vadu celého výroku, a tak ani naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Z výroku soudu prvního stupně je patrné, že došlo ke zrušení trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců uložené rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 67 To 393/2019, neboť tímto výrokem pozbyl podkladu výrok stran uloženého trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 9. 2019, sp. zn. 43 T 151/2019. Pokud obviněný poukazuje na uložený trest obecně prospěšných prací, tak při ukládání souhrnného trestu je rozhodující, že obviněnému byl ve vztahu k rozsudku, ke kterému je ukládán souhrnný pravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a tento je podstatný i z toho hlediska, že uložený souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený dřívějším rozsudkem [§43 odst. 2, věta poslední tr. ř.].
43. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř. nebyly uplatněny právně relevantním způsobem. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. bylo obviněným dovozováno z toho, že v řízení předcházejícímu vydání rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo sice dovolání uplatněno právně relevantním způsobem, je ovšem zjevně neopodstatněné, když dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. nebyl naplněn.
44. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
45. Nejvyšší soud závěrem ještě uvádí, že neshledal důvod pro odklad výkonu trestu u obviněného podle §265o odst. 1 tr. ř., a proto nerozhodl o odkladu výkonu trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen. Zde se sluší poznamenat, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle §265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně či pozitivně. V dané věci ovšem předsedkyně senátu soudu prvního stupně takový návrh věci neučinila. V případě navrhovaného postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. se jedná toliko o podnět obviněného, o kterém nemusí být rozhodováno ať již pozitivně či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 8. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu