ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.983.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 983/2021- 1166
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 10. 2021 o dovolání obviněného J. Z. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 31 To 105/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 7 T 96/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 7 T 96/2016, byl obviněný J. Z. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
poté, co se společnost J. r., IČO: XY, stala na základě realizace zajištění ze smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřené dne 8. 9. 2011 mezi J. Š., nar. XY a společností J. r., IČO: XY, výlučným vlastníkem nemovitostí – rodinného domu č. p. XY, stojícího na pozemku p. č. st. XY, pozemku p. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří a pozemku p. č. XY, zahrada, vše v obci XY, v katastrálním území XY, jako jednatel společnosti J. r., IČO: XY, se záměrem svému závazku nedostát a nemovitosti si ponechat, ústně přislíbil, využívaje jejich důvěřivosti, poškozeným M. Š., nar. XY, a H. Š., nar. XY, že předmětné nemovitosti na ně převede, pokud mu zaplatí náklady, které vynaložil v souvislosti s poskytnutím a uhrazením půjčky, úroků a příslušenství za jejich dceru J. Š., nar. XY na základě smlouvy o půjčce uzavřené mezi J. Š., nar. XY a společností J. r., IČO: XY, za účelem úhrady své pohledávky zprostředkoval poškozeným M. Š., nar. XY, a H. Š., nar. XY uzavření smlouvy o úvěru se společností BTF Projekt, a. s., IČO: 29035945, dne 30. 8. 2012, kdy na základě této ústní dohody poškození dne 29. 8. 2012 dali pokyn úvěrující společnosti BTF Projekt, a. s., aby na účet společnosti J. r., č. účtu XY vedený u společnosti Volksbank CZ, a.s., poskytla prostředky z úvěru ve výši 450 000 Kč, poté, co byla částka dne 30. 8. 2012 na účet společnosti J. r., IČO: XY připsána, tyto prostředky si ponechal pro vlastní potřebu, svému závazku nedostál, a s nemovitostmi dále nakládal jako vlastník, když je dne 14. 1. 2016 prodal ve veřejné dražbě třetí osobě za částku 360 000 Kč, čímž manželům Š. způsobil škodu nejméně ve výši 450 000 Kč.
2. Za uvedený přečin podvodu uložil Okresní soud v Liberci obviněnému podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku mu stanovil zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §82 odst. 2 věta první za středníkem tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené H. B., nar. XY, bytem XY, právní nástupkyni po poškozených M. Š., nar. XY, a H. Š., nar. XY, zemřelé dne 5. 7. 2019, škodu ve výši 450 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená H. B., nar. XY, odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Současně byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 2 ZT 27/2016, pro skutky, v nichž byl spatřován přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (jednání pod bodem I) a zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (jednání pod bodem II), neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž byl obviněný stíhán.
5. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli L. F., nar. XY a jako právní nástupci po poškozené E. V., nar. XY, zemřelé dne 23. 8. 2015, J. V., nar. XY, V. K., nar. XY, J. V., nar. XY, K. V., nar. XY, a E. S., nar. XY, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 7 T 96/2016, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. Státní zástupce podal odvolání do zprošťujícího výroku pod bodem II. obžaloby. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 31 To 105/2021, tak, že podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 31 To 105/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání do výroku, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř.
8. Dovolatel především namítá nevěrohodnost svědeckých výpovědí poškozených, porušení zásady in dubio pro reo a extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Vyslovuje přesvědčení, že provedené dokazování neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a došlo tak k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stran posouzení věrohodnosti svědků akcentuje nekonzistentní výpovědi poškozených, které vzájemně nekorespondovaly samy o sobě ani s ostatními důkazy (Š., Š., B.). Poukazuje na konkrétní pasáže výpovědi svědkyně H. Š., výpověď svědkyně P., svědkyně B. Konkrétněji dále rozebírá výpověď svědků Š., kteří uvedli, že měli zájem od něho pozemek odkoupit kvůli studni, avšak tato studna nefungovala, z čehož podle dovolatele vyplývá, že je tvrzení svědků nepravdivé. Namítá, že tvrzení svědků Š. ohledně nabytí nemovitosti do jejich vlastnictví nekoresponduje se zjištěnými skutečnostmi, neboť tito neplatili daň z nemovitých věcí, s ním a ani společností J. r., nikterak nekomunikovali ohledně přepisu nemovitostí, ale pouze mařili prodej nemovitostí. Těžko by tak bylo vysvětlitelné, proč poškození nepřistoupili k zápisu vlastnického práva ve svůj prospěch, když v dané době měli právního zástupce. Z toho podle dovolatele vyplývá, že předmětná částka představovala náhradu způsobené škody, a nikoliv kupní cenu za předmětné nemovitosti. Rozporuje rovněž postup soudů, které nezohlednily, že svědci byli současně poškozenými a měli tak zájem na výsledku řízení. Výpověď svědků tedy považuje za nevěrohodnou. Tvrdí, že výslech svědka Š. probíhal nestandardním způsobem, když svědek byl od soudkyně značně vzdálen, byl na invalidním vozíčku, navíc svědek neslyšel soudkyni, a proto mu musela otázky tlumočit dcera (jedna z poškozených), a bylo mu během výslechu napovídáno i s odpověďmi ze strany dcery, což je patrné ze zvukového záznamu z hlavního líčení. Tím byla snížena výpovědní hodnota této svědecké výpovědi, která i působila zmatečně a dezorientovaně, postrádala jasné a srozumitelné informace ohledně celé věci. Výpověď svědkyně B. považuje dovolatel za nepřímý důkaz, protože nebyla přítomna jednání mezi ním a poškozenými, její výpověď vychází pouze z informací, které jí sdělili poškození. Soud nevysvětlil, proč stran důvodu zaplacení částky 450 000 Kč uvěřil svědkyni H. Š. Opětovně zdůrazňuje, že se jednalo o náhradu škody (stržením stodoly a sanace pozemku, odcizený materiál a veškeré náklady spojené se snahou prodat nemovitosti).
9. Obviněný poukazuje dále na neuzavření písemné smlouvy, přestože si měl být vědom skutečnosti, že převod vlastnictví nemovitosti lze realizovat uzavřením písemné smlouvy s ověřenými podpisy. V jeho neprospěch soud prvního stupně vyložil převzetí částky 450 000 Kč od poškozených na účet společnosti J. r. Zdůrazňuje, že si byl vědom skutečnosti, že převod nemovitostí lze realizovat pouze uzavřením písemné smlouvy s ověřenými podpisy, takže zjevně neměl úmysl převádět předmětnou nemovitost, neboť by písemnou smlouvu s manželi Š. jinak uzavřel. Tím, že soud nesprávně posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí poškozených a vyložil skutkový stav v jeho neprospěch, porušil zásadu in dubio pro reo a presumpce neviny, což podporuje citací nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16. Dovolatel upozorňuje na záměnu osob J. Š. a H. B. (roz. Š.) v textu napadených rozhodnutí, když uvádějí H. B. a J. B.
10. Dále obviněný zpochybňuje totožnost skutku, neboť skutek vymezený v obžalobě a napadeném rozsudku považuje za odlišný a změna popisu skutku nebyla způsobena novými zjištěními při hlavním líčení, když veškerými relevantními okolnostmi disponoval již státní zástupce v okamžiku podání obžaloby. Dovolatel poukazuje na zásadní body v obžalobě a argumentaci, jež uváděl na svou obhajobu. Rozvádí zásadní body skutkového stavu vyjádřené v rozsudku soudu prvního stupně, a jakou obhajobu uplatnil. Na podkladě srovnání obžaloby a skutku, za který byl odsouzen, dovozuje, že skutky nejsou shodné v podstatných znacích jednání a následku. V případě obžaloby vycházelo jeho jednání ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva k nemovitostem a následkem byla škoda odpovídající hodnotě nemovitostí. V případě rozsudku se jedná o platné uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva k nemovitostem a následnou nijak nesouvisející ústní dohodou, přičemž škodou měla být výše půjčky. Za nepřiléhavou považuje obviněný odkaz soudu na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 8 Tdo 474/2009). Takovým postupem došlo k porušení §2 odst. 8 tr. ř. ve spojení s §220 odst. 1 tr. ř., což porušuje právo na spravedlivý proces.
11. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel podřazuje vydání napadeného rozsudku přísedícím Mgr. Molatem vyloučeným z projednávání dané věci kvůli důvodným pochybnostem ohledně jeho nepodjatosti. Poukazuje na vyloučení dotyčného usnesením Územního odboru Liberec, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, kterým byly z úkonů trestního řízení vůči dovolateli vyloučeny všechny osoby zařazené k Územnímu odboru Liberec Policie ČR, neboť bylo možno mít pochybnosti, že pro poměr k osobě dovolatele nemohou nestranně rozhodovat. Vyloučený přísedící Mgr. Molata se však podjatým necítil a obviněný má pochybnosti o jeho nepodjatosti, a proto měl být vyloučen z projednávání věci. Za takových okolností rozsudek trpí vadou, je nesprávný.
12. Dovolatel současně požaduje odložení výkonu napadeného rozsudku Okresního soudu v Liberci, ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 7 T 96/2016 do doby pravomocného skončení řízení o dovolání. Argumentuje možnou exekucí ze strany poškozené, čímž mu hrozí závažná újma. Po Nejvyšším soudu požaduje odložení výkonu napadeného rozsudku podle §265h odst. 3 tr. ř. ve spojení s §265o odst. 1 tr. ř.
13. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 31 To 105/2021, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 7 T 96/2016 a aby Nejvyšší soud sám rozhodl rozsudkem tak, že se zprošťuje obžaloby pro skutek pod bodem III. podané obžaloby, kterým měl spáchat přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek, pro který byl stíhán, se stal. In eventum, navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 31 To 105/2021, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 7 T 96/2016, a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 4. 8. 2021, sp. zn. 1 NZO 685/2021, nejprve shrnul průběh trestního řízení, zvolené dovolací důvody a uplatněnou argumentaci dovolatele. Následně uvádí, že námitky obviněného nepovažuje za odpovídající požadavkům na hmotněprávní povahu námitek uplatnitelných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ze zvoleného dovolacího důvodu nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to rozporovat skutková zjištění. Obviněný ovšem vytýká soudům nižších stupňů pouze nesprávné hodnocení důkazů, a ačkoli formálně proklamuje hmotněprávní vady, ve skutečnosti se domáhá revize skutkových závěrů. Princip in dubio pro reo považuje za pravidlo procesního charakteru a týká se pouze otázek skutkových. Odlišné hodnocení důkazů jiným způsobem než obviněným, nepředstavuje porušení zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Liberci jakož i Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci odpovídá požadavkům podle §125 odst. 1 tr. ř., potažmo §134 odst. 2 tr. ř. Stran věrohodnosti svědků státní zástupce vyhodnocuje argumentaci obviněného opět jako námitku do hodnocení důkazů, když akcentuje, že soudy se věrohodností poškozených dostatečně zabývaly a odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
15. Ve vztahu k námitce obviněného o zachování totožnosti skutku státní zástupce uvádí, že se s ní soudy již vypořádaly, když odkazuje na konkrétní body jejich odůvodnění a současně dodává, že taková námitka může naplnit zvolený dovolací důvod, pouze pokud takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý dopad na konečné právní posouzení skutku obviněného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017). Ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. poukazuje na skutečnost, že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, ale že nemusí jít o naprostou shodu žalobního návrhu a výroku rozsudku. Je nutno přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Státní zástupce připomíná, že totožnost skutku je zachována, jestliže je zachována alespoň částečně shoda v jednání a v následku. V dané věci je podle státního zástupce totožnost skutku dána, neboť panuje shoda v podstatných okolnostech, které po skutkové stránce charakterizují jednání. Obviněný klamavým způsobem usiloval o získání od poškozených finančních prostředků ve výši 450.000 Kč za pomoci majetkové dispozice s pozemkem, který na poškozené oproti původnímu příslibu nakonec nepřevedl a místo toho jej prodal třetí osobě. Z hlediska následku se ukázala být relevantní kupní cena uhrazená poškozenými k získání pozemku, nikoli znalecky vyčíslená hodnota pozemku, který měl odprodat obviněný. Jde tak o zpřesnění skutkového zjištění, v němž podstata jednání, resp. následku, nebyla změněna a totožnost skutku zůstala zachována.
16. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nejprve státní zástupce vymezuje podstatu zvoleného dovolacího důvodu a následně upozorňuje, že dovolatel neuvedl konkrétní odkaz na zákonné ustanovení s podmínkami zakládajícími vyloučení příslušného orgánu činného v trestním řízení. Státní zástupce dovozuje z obsahu dovolání, že dovolatel namítá podjatost člena senátu soudu Mgr. Tomáše Molaty. Z dostupného spisového materiálu státní zástupce předestírá, že o nestrannosti přísedícího Mgr. Tomáše Molaty bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 3. 2019, sp. zn. 7 T 96/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí and Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 31 To 183/2019, když bylo rozhodnuto, že Mgr. Molata není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného. Bylo tak rozhodnuto z podnětu státního zástupce. Současně státní zástupce připomíná, že z pohledu deklarovaného důvodu dovolaní podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyla námitka o podjatosti vznesena obviněným v okamžiku, kdy mohly nastat důvody pro jeho vyloučení a obviněný tuto skutečnost namítá až v dovolacím řízení. I pokud by mohl obviněný spoléhat na námitku uplatněnou státním zástupcem, nabízí se akceptovat závěry okresního soudu ohledně nevyloučení jmenovaného přísedícího.
17. V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání jako neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
18. Obviněný prostřednictvím obhájkyně zareagoval replikou na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. S argumentací Nejvyššího státního zastupitelství nesouhlasí a považuje za opomenutí dovolacího důvodu spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a dále porušení principu presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo. Obviněný poukazuje na novelu účinnou od 1. 1. 2022 k §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nově znějící ustanovení je možno podle jeho názoru použít již nyní, neboť vychází z ustálené judikatury. Opětovně namítá nedodržení totožnosti skutku s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017. Změnou popisu skutku došlo k porušení zásady trestního řízení a ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stran podjatosti přísedícího uvádí, že otázka není soudu předkládána poprvé za celé řízení, nýbrž již byla projednána, a proto je v rámci dovolacího řízení námitka přípustná. V závěru repliky dovolatel vyjadřuje přesvědčení o splnění zákonných náležitostí, naplnění dovolacích důvodů a navrhuje Nejvyššímu soudu, aby podané dovolání projednal a rozhodl tak, jak navrhl v dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
21. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá tudíž splnění dvou kumulativních podmínek a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002).
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný konkrétní alternativu dovolacího důvodu nezvolil.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
27. Bez ohledu na shora naznačený závěr, lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Namítané vady nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Obviněný totiž primárně vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného se tedy fakticky týkají hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv nesprávného právního posouzení skutku. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu a nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod.
28. Přesto je třeba uvést, že obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu zakládá především na tvrzení, že v projednávaném případě je podle jeho názoru dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem (viz výslovný odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04).
29. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Současně je ovšem nezbytné uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Z pohledu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je třeba konstatovat, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019). Zároveň je nutné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
30. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze uzavřít, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Zde je na místě konstatovat, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Tyto následně hodnotil jak jednotlivě, tak zejména v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Zde je potřebné akcentovat, že soud prvního stupně se v rámci odůvodnění rozsudku precizně vypořádal s hodnocením všech provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech a důraz kladl na logické odůvodnění jejich vzájemných souvislostí, tím spíše, že rozhodující byla výpověď poškozené H. Š., která stála proti tvrzení obviněného. Je nutno zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1156/2019). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
31. Přesto z pohledu těchto námitek uplatněných obviněným, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod, považoval Nejvyšší soud za potřebné na určité argumenty obviněného blíže reagovat. Jak již bylo naznačeno, zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu a hodnocení provedených důkazů řádně a precizně až nadstandardně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a v tomto směru lze pro stručnost poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (body 10. – 28. rozsudku). Soud druhého stupně se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně plně ztotožnil, když ovšem zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v podaném odvolání a které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (body 11. – 18. usnesení soudu druhého stupně) a s obhajobou obviněného se tedy řádně vypořádal.
32. V dané věci je nutno konstatovat, že soudy nižších stupňů si byly vědomy ztížené důkazní situace, neboť proti sobě stála tvrzení obviněného a poškozených, když další svědci při jednání mezi nimi přítomni nebyli. Za dané situace soudy vyhodnotily provedené důkazy komplexně – výpověď dovolatele oproti výpovědi poškozené H. Š., když věrohodnost výpovědi svědkyně a zároveň poškozené založily na skutečnosti, že tato svědecká výpověď byla podpořena i dalšími výpověďmi – M. Š. (byť soud jeho výpověď při hodnocení důkazů nepovažoval za podstatnou), J. Š. (s velkou dávkou tolerance jen částečně), dále listinnými důkazy (smlouvou o zajišťovacím převodu práva k nemovitostem, smlouvou o úvěru, kopií ověřovací knihy notářky, výpisu s katastru nemovitostí atd.), když poukázaly i na určitou rozporuplnost obhajoby obviněného z pohledu všech provedených důkazů.
33. Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně se posouzením věrohodnosti tvrzení obviněného a poškozených manželů Š. řádně a důkladně zabýval (viz body 11., 12., 16., 25., 27. rozsudku soudu prvního stupně), když i připustil jistou problematičnost a nejednoznačnost svědeckých výpovědí M. Š. (poškozený byl osobou výrazně staršího věku a jistým způsobem hendikepován, o celou věc se podle jeho vyjádření starala právě poškozená H. Š.) a J. Š., které by samy o sobě k výroku o vině obviněného nemohly postačovat. Soud prvního stupně ovšem dospěl k závěru, že obhajoba obviněného byla vyvrácena svědeckou výpovědí H. Š., kterou považoval za věrohodnou a skutečnostmi souvisejícími právě s osobou této poškozené. Soud při hodnocení její výpovědi zohlednil vyšší věk poškozené, ale i jejího manžela a určitou naivitu obou poškozených způsobenou bezhraniční důvěřivostí k obviněnému. Nutno zdůraznit, že poškození uhradili 450 000 Kč bez písemné smlouvy právě proto, že bezmezně důvěřovali dovolateli, že jim „jejich dům“ vrátí, což lze i jistým způsobem právě vzhledem k jejich věku a sociálnímu postavení považovat za pochopitelné, když se jednalo o osoby, které neměly žádné právní vzdělání, primárně byly vedeny snahou vyřešit určitý problém, který se týkal nemovitosti, kterou dříve převedly na svoji dceru a který nezavinily, když celé situaci ani dobře evidentně nerozuměly, ale nakonec ani jejich dcera. Lze připustit, že výpověď poškozené H. Š. mohla působit v některých aspektech poněkud chaotičně, nicméně Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů akcentuje, že poškozená byla starší osoba, u níž se právě s ohledem na vyšší věk zcela pochopitelně mohou objevit určité výpadky paměti a která si některé podrobnosti nemusí pamatovat dobře, když nelze pominout ani skutečnost, že v projednávané věci u hlavního líčení před soudem prvního stupně vypovídala s výrazným časovým odstupem oproti spáchání skutku dovolatelem. Navíc je třeba zdůraznit, že ohledně důvodu půjčky 450. 000 Kč jejich osobami a důvodu, pro které byla tato půjčka zaslána na účet společnosti obviněného, tato svědkyně vypovídala po celou dobu probíhajícího trestního řízení neměnně. Její verzi pak potvrdila její dcera J. Š., byť soud prvního stupně vzal obsah její výpovědi se značnou rezervou z důvodu neprovázanosti jejích projevů.
34. Lze tedy uzavřít, že poškození H. Š. i M. Š., byť jeho výpověď i soud prvního stupně bral za jistým způsobem problematickou, se zcela konzistentně shodují v tom nejzásadnějším, nejdůležitějším pro učiněná skutková zjištění, tedy v tom, že byli s obviněným dohodnuti na tom, že po zaplacení částky 450 000 Kč, kterou získají pomocí zprostředkovaného úvěru se společností BTF Projekt a. s., na ně dovolatel převede zpět nemovitosti, které do svého držení získal obviněný právě na základě realizace zajištění ze smlouvy uzavřené původně s J. Š. (dcerou manželů Š.), za níž dovolatel uhradil exekuce.
35. Pokud se týká obhajoby obviněného, že uhrazená částka 450 000 Kč byla náhradou škody za odcizený materiál a zbouranou stodolu, tak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na zcela vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který řádně a náležitým způsobem objasnil, na základě jakých důkazů a skutečností považuje obhajobu obviněného za vyvrácenou (viz bod 16. rozsudku soudu prvního stupně, viz dále bod 14. usnesení soudu druhého stupně). Nad rámec uvedeného je namístě zdůraznit, že po podání trestního oznámení ve věci stržení stodoly obviněný jednající za společnost J. r. neměl žádný vliv na průběh trestního řízení, neboť orgány činné v přípravném řízení musely postupovat z úřední povinnosti (§2 odst. 4 tr. ř.), což obviněnému jako bývalému příslušníkovi Policie ČR bylo známo. Jinak řečeno, poškození mu měli podle jeho tvrzení na náhradě údajné škody uhradit téměř skoro 8x více, než jaká byla vyčíslena škoda v rámci trestního řízení vedeného ve věci zbourání stodoly a měli se zadlužit přes svůj pokročilý věk veškerým svým celoživotním majetkem a riskovat ztrátu „střechy nad hlavou“ pouze proto, aby nakonec neměli žádnou jistotu, zda vyšetřování jejich vnuka, popř. syna ze strany Policie ČR, skončí odložením či nikoliv. V tomto směru je také nezbytné poukázat na skutečnost, že policejním orgánem bylo v usnesení o odložení věci opakovaně uváděno, že mezi poškozenými a obviněným je jednáno o zpětném odkupu předmětného pozemku, což také jistým způsobem nepochybně podporuje věrohodnost výpovědi poškozených. Z pohledu obhajoby obviněného je také třeba akcentovat, že tento na jedné straně zpochybňuje postup poškozených, kteří s ním měli uzavřít ústní smlouvu, ale zcela pomíjí skutečnost, že on sám žádnou smlouvu o úhradě údajné škody s poškozenými rovněž písemně neuzavřel, což by bylo zcela logické, pokud by se skutečně mělo jednat o náhradu škody ze strany poškozených, takže by se jednalo o příjem společnosti J. r. a taková smlouva by nepochybně měla ošetřit vzájemné vztahy mezi touto společností a poškozenými pro účely trestního řízení ve věci zbourání stodoly. Takový postup ze strany dovolatele by odpovídal tomu, že na rozdíl od poškozených měl jisté zkušenosti s nemovitostmi, exekucemi, ale i s prací orgánů činných v trestním řízení a měl tedy povědomí o tom, že orgány činné v trestním řízení postupují z úřední povinnosti. Jinak vyjádřeno, obviněný byl v době sjednávání dohod s manžely Š. podnikající osobou s dlouholetými zkušenostmi v realitní činnosti, v zprostředkování nákupů, prodeje a pronájmů nemovitostí, jednatelem obchodní společnosti provozující tuto činnost. Naproti tomu manželé Š. byli z tohoto pohledu běžnými „spotřebiteli“ a ještě ve vyšším věku, když z provedeného dokazování je zřejmé, že se jednalo o osoby v tomto směru nezkušené, v jisté míře finančně negramotné, což právě vedlo k tomu, že byli ochotni uzavřít smlouvu pouze ústní formou, přestože částka ve výši 450 000 Kč vysoce převyšovala jejich příjmy a úspory, a poškození nebyli schopni rozeznat, že jejich práva a záruky (zajištění ve vztahu k obsahu ústní dohody s obžalovaným) ohledně jimi poskytovaných prostředků zcela absentují.
36. Skutečnost, zda na pozemku je nebo byla funkční studna, není pro posouzení projednávané trestní věci vůbec relevantní. V dané souvislosti je třeba uvést, že se jednalo o nemovitosti, které byly dříve v držení rodiny poškozených a které chtěli získat zpět, protože souvisely s jejich pozemky a rodinným domem, což se jeví i jistým způsobem pochopitelné (společný dvůr, studna). Navíc není pochyb o tom, že na pozemku byla studna, tedy, že v tomto směru jsou výpovědi poškozených pravdivé (viz odkaz obviněného na odhad ceny nemovitosti pro účely dražby), když nelze vyloučit, že tato se stala nefunkční až později, poté, co byl vyhotoven odhad nemovitosti pro účely dražby.
37. Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněným lze uvést, že rovněž tato námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba připustit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, když při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
38. K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
39. Přesto je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
40. K námitce porušení zásady presumpce neviny Nejvyšší soud ještě stručně dodává, že ani tato námitka nemůže naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v §2 odst. 2 tr. ř. má procesní charakter a týká se jen způsobu hodnocení důkazů. Jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz obdobné závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
41. Obecně je s námitkami obviněného v souvislosti s hodnocením důkazů třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vést k vynesení rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 166 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „quod non est in foro, non est in mundo“ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „quod non est in actis, non est in mundo“ (co není ve spise, není na světě).
42. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo , neboť verze, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v §125 tr. ř.
43. Pokud obviněný ještě poukazuje na způsob provádění výslechu svědka M. Š., tak je třeba uvést, že se jedná o procesní námitku, která rovněž nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba konstatovat, že z protokolu o hlavním líčení je skutečně zřejmé, že výslech svědka probíhal za jistých ztížených podmínek, když svědek byl osobou přestárlou, omezené hybnosti a špatně slyšící. Samotné tyto skutečnosti nemohou vést k závěru o jeho nevěrohodnosti, když navíc je třeba akcentovat, že jeho výpověď ani nepovažovaly soudy za podstatnou (podstatná byla výpověď poškozené H. Š.). Navíc obviněný ani jeho obhájce u hlavního líčení nevznesli námitku proti způsobu realizace výslechu tohoto svědka, čímž jistým způsobem dali najevo, že k výslechu a jeho realizaci nemají námitky.
44. Obviněný dále namítá porušení zásady totožnosti skutku, když konkrétně tvrdí, že nebyla zachována totožnost skutku, protože došlo ke změně skutku proti podané obžalobě. Nejvyšší soud považuje za vhodné osvětlit, že ani taková námitka dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje. Zmíněný pojem je totiž institutem trestního práva procesního (je upraven v ustanovení §220 tr. ř.), nikoliv trestního práva hmotného. Pokud tedy obviněný výslovně namítá, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřují jeho námitky do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Takto formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně zařadit nejen pod deklarovaný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Lze ovšem připustit, že výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017), pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. O takový případ se v dané věci nejedná.
45. Bez ohledu na shora naznačené závěry ovšem považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku současně neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem uvedeným v rozsudku musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i jak již bylo naznačeno, v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku nebo při částečném zachování totožnosti jednání a následku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku je také zachována v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014).
46. Požadavek zakotvený v §220 odst. 1 tr. ř., podle kterého soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, tedy neznamená, že při požadavku na zachování totožnosti skutku musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována také tehdy, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z toho je třeba mj. dovodit, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek. Takovými okolnostmi, jež mohou oproti podané obžalobě v řízení před soudem doznat změn, aniž by tím došlo k porušení totožnosti skutku, jsou i vymezení časového období stíhaného skutku a výše škody, která jím byla způsobena.
47. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že i při změně některých skutečností spáchání trestné činnosti mezi obžalobou a rozsudkem soudu prvního stupně byla zachována totožnost skutku, když byla zachována částečně totožnost jednání a následku. Jinak vyjádřeno, v předmětné věci byla nepochybně zachována totožnost skutku, když nedošlo ke změně způsobu spáchání trestné činnosti (nevrácení nemovitostí) a místa spáchání, když došlo toliko ke změně právního titulu ponechání si předmětných nemovitostí ve vlastnictví dovolatele a částečně ke změně následku, když na rozdíl od podané obžaloby škodu představovala částka 450.000 Kč, kterou obviněný od poškozených podvodně získal jako kupní cenu za nemovitosti, které měl na poškozené převést, což neučil, což představuje jen upřesnění rozsahu následku. Takovým postupem soudu prvního stupně shoda v následku či jednání nebyla dotčena (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 3 Tz 168/2001).
48. Proto Nejvyšší soud, stejně jako soud prvního a druhého stupně, dospěl v předmětné věci k závěru, že totožnost skutku byla zachována. Navíc je nutno akcentovat, že otázkou totožnosti skutku se pečlivě a velmi precizně s přesvědčivým odůvodněním vypořádal jednak soud prvního stupně v bodě 28. rozsudku a následně jeho závěry potvrdil a rozšířil soud druhého stupně v bodě 16. usnesení, přičemž obviněný v rámci podaného dovolání jen opakuje námitky, které uplatnil v rámci odvolacího řízení a se kterými se soud druhého stupně řádně a náležitým způsobem vypořádal. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že postupem soudu prvního stupně nedošlo k tomu, že by byla porušena totožnost skutku, neboť byla zachována totožnost jednání, když oproti podané obžalobě soud pouze upřesnil konkrétní způsob jednání, kterým obviněný nepřevedl předmětné nemovitosti na poškozené. Byla zachována i totožnost následku, když soud prvního stupně oproti podané obžalobě pouze uvedl konkrétní následek spočívající v jiném výpočtu vzniklé škody poškozeným. Jednání obviněného tedy spočívalo v tom, že obviněný chtěl od poškozených získat finanční částku ve výši 450 000 Kč, když úhradou této částky podmiňoval zpětný převod nemovitostí, které získal od dcery poškozených. Jednotícím prvkem zde zůstalo jednání obviněného spočívající v tom, aby na základě majetkových dispozicí poškozených získal od těchto částku 450 000 Kč, když za tuto částku jim přislíbil převod nemovitostí do jejich vlastnictví, a není rozhodné, že se příslib, respektive vzájemné ujednání týkalo jiného pozemku, než ke kterému se vztahovala smlouva o zajišťovacím převodu práva k nemovitosti uzavřená mezi poškozenými manželi Š. a společností BTF Projekt a. s., a podstatné není ani to, že nastal jiný následek v podobě vzniklé škody, která byla dříve vyčíslena jako škoda odpovídající hodnotě pozemku prodaného v dražbě. V daném případě tedy byla zachována podstatná část jednání, ale i následku, tj. způsobení škody na majetku poškozených, když došlo pouze k částečnému rozdílu v následku, neboť okresní soud důvodně za vzniklou škodu považoval kupní cenu, kterou poškození obžalovanému pod příslibem převedení pozemku na základě uzavřené ústní smlouvy vyplatili, když ovšem vždy došlo k obohacení poškozeného, resp. jeho společnosti.
49. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že na základě výsledků hlavního líčení se soud může odchýlit v popisu skutku od obžaloby, vždy se však musí jednat o takovou odchylku, která je v mezích zachování totožnosti žalovaného skutku (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 4 Tdo 340/2018). Pokud po provedeném dokazování soud prvního stupně shledal za vhodné a žádoucí upravit částečně jednání obviněného a vzniklý následek, nelze v tomto spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
50. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je třeba uvést následující skutečnosti. Vzhledem ke konkrétním námitkám obviněného, jež podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., je třeba souhrnně konstatovat, že tyto se s obsahovým zaměřením tohoto důvodu dovolání formálně, ale i věcně rozešly. Platí, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř. Tímto ustanovením je realizována zásada nestrannosti soudního rozhodování, která je propojena se zásadou soudcovské nezávislosti [ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.) a v čl. 36, 37, 38 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů)]. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Současně je třeba zdůraznit, že v rámci dovolání je možno namítat toliko vyloučení orgánu, který ve věci meritorně rozhodoval, tedy soudců, nikoliv např. vyloučení státního zástupce či policejního orgánu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 218/2005). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze zároveň dovodit, že předpokladem použití tohoto dovolacího důvodu je skutečnost, že podjatost senátu, samosoudce či předsedy senátu byla v případě varianty, že se skutečnost možného vyloučení neobjevila až dostatečně po právní moci rozhodnutí soudu druhého stupně, dovolatelem před soudy nižších stupňů namítnuta zákonným postupem a ve věci bylo vydáno rozhodnutí podle §30 tr. ř. Jinak vyjádřeno platí, že námitka podjatosti musela být obviněným řádně uplatněna v předchozím řízení před soudy nižších stupňů podle §31 odst. 1 tr. ř., popř. že o podjatosti rozhodoval soud sám z úřední povinnosti a obviněný s tímto postupem vyjádřil souhlas. Tedy v řízení před soudy nižších stupňů muselo být rozhodováno podle §30 odst. 1 tr. ř. nebo byla námitka podjatosti namítnuta nezpochybnitelným způsobem a soud porušil svou povinnost a o takové námitce nerozhodl podle §31 odst. 1 tr. ř.
51. Z uplatněných dovolacích námitek obviněného plyne, že ve věci měl rozhodovat podjatý přísedící, když obviněný poukazuje na skutečnost, že přísedící Mgr. Molata byl vyloučen z úkonů trestního řízení vedeného u Územního odboru Liberec, Krajské ředitelství policie Libereckého kraje č. j. KRPL-47411/TČ-2015-180581, které se týkalo jeho osoby. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že obviněný ani neuvádí příslušné ustanovení trestního řádu, podle kterého byl obviněný vyloučen (viz blíže §30 tr. ř.). Lze toliko dovodit, že namítá vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř., přičemž není pochyb o tom, že se jedná o důvod podjatosti, který byl obviněnému znám již v předchozím řízení, před soudem prvního stupně. Z pohledu předpokladu relevantního uplatnění tohoto dovolacího důvodu je ovšem třeba akcentovat, že dovolatel námitku podjatosti přísedícího, přestože mu byla známa v řízení před soudem prvního stupně, nenamítl. Lze připustit, že tato námitka byla v řízení před soudem prvního stupně uplatněna, ovšem nikoliv obviněným, nýbrž státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Liberci, který dne 25. 2. 2019, pod sp. zn. 2 ZT 27/2016, podal s odkazem na §30 odst. 1 tr. ř. námitku podjatosti směřující proti přísedícímu Mgr. Tomáši Molatovi, neboť ten byl příslušníkem Policie ČR v aktivní službě a služebně zařazen jako koordinátor na Krajském ředitelství policie XY, Územní odbor XY (3. nejvýše postavený policejní důstojník Územního odboru XY). O předmětné námitce státního zástupce bylo podle §31 odst. 1 tr. ř. s odkazem na §30 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 3. 2019, sp. zn. 7 T 96/2016, tak, že soudce přísedící Mgr. Molata není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení obviněného J. Z. vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 7 T 96/2016. Závěry okresního soudu byly potvrzeny usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 31 To 183/2019, kdy bylo rozhodnuto, že Mgr. Molata není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného, a stížnost státního zástupce tak byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Zde je třeba zdůraznit, že stížnost proti usnesení soudu prvního stupně si podal toliko státní zástupce, nikoliv obviněný a tento v průběhu řízení před soudy nižších stupňů žádným způsobem námitku podjatosti uvedeného přísedícího neuplatnil.
52. Z pohledu shora zjištěných skutečností je třeba mít za to, že ve věci nebyla splněna podmínka, že obviněný, přestože mu byly tvrzené důvody podjatosti přísedícího známy, a to přinejmenším v okamžiku, kdy o této námitce rozhodl soud prvního stupně na základě námitky státního zástupce, toto před rozhodnutím soudu druhého stupně namítl. Zde je nezbytné vycházet ze znění §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého v e věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z dikce uvedeného ustanovení lze dovodit, že námitku podjatosti před rozhodnutím soudu druhého stupně, pokud je známa v původním řízení, musí uplatnit dovolatel, tedy subjekt, který dovolání podává, nikoliv jiný subjekt, který dovolání nepodal. V dané souvislosti lze připustit, že by bylo možno mít za to, že tato podmínka byla splněna i tehdy, pokud by dovolatel sice sám v původním řízení námitku vyloučení neuplatnil, ale z jeho postoje by bylo zřejmé, že se s ní zcela ztotožňuje, tedy že se k ní připojuje, což v případě nevyhovění námitce podjatosti nepochybně vyjádří tím, že využije opravný prostředek. Takto ovšem v dané věci obviněný jako dovolatel nepostupoval, když přestože soud prvního stupně rozhodl tak, že podle §30 odst. 1 tr. ř. přísedící Mgr. Molata není vyloučen z vykonávání úkonů v jeho trestní věci, nevyužil dovolatel možnost opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí, čímž dal nepochybně najevo, že nepovažuje jmenovaného přísedícího za vyloučeného z rozhodování v jeho trestní věci. Proto nemohl obviněný předmětný dovolací důvod v dovolacím řízení právně relevantně uplatnit.
53. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že podjatost soudce pro poměr k věci nemůže představovat každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek obviněného, ale jen pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen ve věci spravedlivě a nestranně rozhodovat (viz rozhodnutí č. 49/1995 Sb. rozh. tr.). Jinak vyjádřeno, na podjatost lze usuzovat jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že soudce není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat, přičemž tyto okolnosti je nezbytně nutné posuzovat výhradně se zřetelem na okolnosti projednávaného případu. Každá věc je totiž jedinečná, má zcela jiný obsah a zkoumají se vždy konkrétní skutečnosti v každé projednávané věci samostatně. Proto je vždy nutno vycházet z konkrétních okolností případu (k tomu srov. např. Hauschildt proti Dánsku, rozsudek pléna, 24. 5. 1989, č. 10486/83, §49). V dané věci se s bývalým společným zařazením na územním odboru v XY kraji (Policie ČR) obviněného a přísedícího Mgr. Molaty vypořádaly již soudy, když samotný přísedící Molata explicitně vyjádřil, že obviněného nezná a nikdy s ním služebně nespolupracoval.
54. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. nebyly uplatněny právně relevantním způsobem. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze konstatovat, že tento dovolací důvod nebyl naplněn, když jeho naplnění je vázáno na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) nebo b) tr. ř.
55. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
56. Nejvyšší soud závěrem ještě uvádí, že neshledal důvod pro odklad výkonu trestu u obviněného podle §265o odst. 1 tr. ř., a proto nerozhodl o odkladu výkonu trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen. Zde se sluší poznamenat, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle §265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně či pozitivně. V dané věci ovšem předsedkyně senátu soudu prvního stupně takový návrh věci neučinila. V případě navrhovaného postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. se jedná toliko o podnět obviněného, o kterém nemusí být rozhodováno ať již pozitivně či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu