ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1039.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1039/2021-942
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25 . 10. 2021 o dovolání obviněného J. B. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2021, č. j. 11 To 121/2021-865, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 40 T 94/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2021, č. j. 11 To 121/2021-865, a to v části, v níž byl k odvolání podaném v neprospěch obviněného státním zástupcem podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 23. 3. 2021, č. j. 40 T 94/2020-801, a to pouze ve výroku o vině v bodě I.), ve výroku o trestu a náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, dále ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. B. bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř.
Odůvodnění:
1. Obviněný J. B. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 23. 3. 2021, č. j. 40 T 94/2020-801, uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod I. výroku rozsudku) a dvěma přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (body II. a III. výroku rozsudku). Za tato jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem byla poškozená společnost s celým nárokem na náhradu škody odkázána podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 23. 3. 2021, č. j. 40 T 94/2020-801, podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha – západ [v neprospěch obviněného do výroku o vině pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně, kdy se domáhá také kvalifikace jednání obviněného podle odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a v důsledku toho také do výroku o trestu, který s ohledem na navrhovanou kvalifikaci považuje za nepřiměřeně mírný] odvolání, přičemž na základě odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2021, č. j. 11 To 121/2021-865, rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 23. 3. 2021, č. j. 40 T 94/2020-801, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o vině v bodě I.) tohoto rozsudku, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku popsanými v bodech II.) a III.) výroku o vině rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 23. 3. 2021, č. j. 40 T 94/2020-801, sám rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tento zločin a za přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku popsané v bodech II.) a III.) výroku o vině, ohledně kterých zůstal napadený rozsudek nedotčen, uložil obviněnému podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 40 měsíců, pro jehož výkon zařadil obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem odkázal poškozenou společnost s celým nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních a odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel zdůraznil, že závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V této souvislosti především zrekapituloval některé svědecké výpovědi, k nimž připojil vlastní hodnocení. Podle názoru dovolatele se v jeho případě rovněž nemohlo jednat o spolupachatelství , neboť osoba, s níž měl předmětný skutek spáchat (T. L.), se nacházela pravděpodobně v bezvědomí a do daného objektu nevstoupila. Obviněný dále namítl, že v posuzovaném případě mu bylo kladeno k tíži, že se trestné činnosti dopustil za trvání nouzového stavu, přičemž soudy nezjistily žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by využil či jinak zneužil aktuálně vyhlášeného nouzového stavu spojeného s pandemií koronaviru. Z tohoto důvodu považuje zvolenou právní kvalifikaci týkající se zločinu krádeže ze strany Krajského soudu v Praze za nesprávnou. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2021, č. j. 11 To 121/2021-865, částečně zrušil, a to ve výroku o vině a trestu za skutek popsaný v bodě I.) uvedeného rozsudku Okresního soudu Praha – západ a v tomto rozsahu jej zprostil obžaloby. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o trestu a za skutky popsané v bodech II.) a III.) zmíněného rozsudku Okresního soudu Praha – západ mu uložil trest při spodní hranici trestní sazby.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k podanému dovolání nevyjádřil.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, k čemuž v tomto případě došlo] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy a došlo k jeho nezákonnému odsouzení, pokud jde o bod I. rozsudku. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé vyjádřit se k uvedenému pojmu, jak je vykládán v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu. Námitka extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a na jeho základě učiněným skutkovým zjištěním nenaplňuje automaticky dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn v případě, že příslušné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem na námitku tzv. extrémního nesouladu, považuje za nezbytné ve vztahu k předmětné trestní věci a vlastním hodnotícím úvahám obviněného, které jsou odlišné od hodnotících úvah soudů [až na výhradu k právní kvalifikaci zvolenou odvolacím soudem podle ustanovení §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (viz body 12, 13 a 15) tohoto usnesení] uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.)] , považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
11. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení většího počtu důkazů, ať již jde o svědecké výpovědi, listinné důkazy či kamerové záznamy. Soudní rozhodnutí obsahují zdůvodnění, jakými úvahami se oba soudy řídily, a o jaké důkazy svá skutková zjištění opřely, včetně vypořádání s argumenty obhajoby.
12. S jistou mírou tolerance by bylo možno pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku obviněného, že předmětné jednání (pod bodem I. výroku rozsudku) nelze považovat za spáchané ve spolupachatelství. Takto uplatněná námitka však byla dovolatelem odůvodněna rovněž extrémním rozporem mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, takže i v jejím případě platí již výše uvedené. Navíc je vhodné uvést, že obviněný L. u výslechu doznal svoji přítomnost na místě činu (č. l. 4 rozsudku soudu prvního stupně) a skutková zjištění učiněná nižšími soudy dokládají společné jednání obviněných v případě dané trestné činnosti [např. u díry v oplocení byla nalezena plastová láhev značky Sprite, se kterou byl zachycen T. L. na kamerovém záznamu, byla rovněž na ní DNA T. L.] . Vzhledem k tomu, že shora uvedené námitky obviněného [vztahující se výhradně ke skutkovému zjištění nalézacího soudu, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (bod I. výroku), neprokázání spolupachatelství, extrémní nesoulad] směřovaly proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů, byly z pohledu uplatněného dovolacího důvodu shledány irelevantními, a pokud by nebyla uplatněna námitka vztahující se k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty §205 odst. 4 písm. b) [viz bod 17], bylo by dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
13. Za důvodnou však Nejvyšší soud považoval námitku obviněného týkající se nesprávné právní kvalifikace jeho jednání, které posoudil Krajský soud v Praze jako zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Konkrétně jde o závěr odvolacího soudu, že předmětné jednání bylo spácháno za stavu jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, a tudíž je nutno je oproti závěru nalézacího soudu posoudit dále také podle kvalifikované skutkové podstaty §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. K tomuto [právní kvalifikaci podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku] považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že velký senát trestního kolegia dospěl v trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 15 Tdo 110/2021 (rozhodnutí uveřejněné pod č. 19/2021 Sb. rozh. tr.) k závěru, že aplikaci zákonného znaku §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku („ jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ ) je třeba podmínit existencí nejen časové a místní souvislosti s takovou událostí, ale též věcnou souvislostí s ní, tedy tím, že se určitým konkrétním způsobem projevila při spáchání trestného činu jeho pachatelem. Takový vztah bude dán zejména tehdy, usnadnila-li zmíněná událost (nebo omezení či jiná opatření přijatá v jejím důsledku) spáchání trestného činu pachateli či se jinak výrazněji projevila v jeho prospěch, anebo pokud spáchaný čin se týkal konkrétních předmětů, které mají zvláštní důležitost pro řešení dané události, a proto zasluhují zvýšenou ochranu i trestním právem (např. respirátory, dezinfekční prostředky, zdravotnické potřeby atd., v případě zvládání pandemie způsobené virovým onemocněním). Není nezbytné (ani technicky možné) vyjmenovat všechny alternativy, které věcně (nikoli jen formálně) odůvodňují naplnění shora uvedeného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže, neboť toto posuzování bude vždy souviset s konkrétními okolnostmi spáchaného činu.
14. S ohledem nejen na shora uvedené skutečnosti, ale i další závěry vyplývající z citovaného rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí nemůže v uvedené části obstát. Z rozhodnutí soudu první stupně vyplývá, že naplnění zákonného znaku §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku („ jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ ) v případě obviněného důkladně zvažoval a dospěl k závěru, že z důvodu pandemie sice byl předmětný areál prázdný, avšak byly plně aktivovány bezpečnostní systémy, k čemuž za běžné situace nedocházelo. V této souvislosti soud prvního stupně zmínil, že právě tyto systémy pomohly odhalit přítomnost obviněného v budově. Ze závěrů soudu prvního stupně tak lze v podstatě dovodit, že situace způsobená pandemií byla pro obviněného v daném okamžiku méně příznivá z důvodu vyššího zabezpečení areálu než za běžného fungování. Závěry odvolacího soudu o tom, že si obviněný místo činu důkladně prohlédl, na místo přijel s několikahodinovým časovým předstihem a k násilnému vniknutí dovnitř přistoupil až po zvážení, že ubytovací zařízení je prázdné, lze označit za racionální, dostatečně však nezohlednil, že daný areál byl více chráněn než za běžného provozu právě z důvodu aktivovaného zabezpečení. Z použité argumentace odvolacího soudu navíc nelze přesvědčivě dovodit, jak obviněný situace způsobené pandemií ke své trestné činnosti přesně využil, kdy i u běžných krádeží velmi často pachatelé zjišťují situaci na místě činu s velkým předstihem, volí ke krádežím opuštěná místa apod. Skutečnosti shora zmíněné, které vyplývají z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ve vazbě na závěry vyslovené velkým senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu v souvislosti s „věcnou souvislostí“ s takovou událostí, která by odůvodnila kvalifikaci podle §205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, vedly Nejvyšší soud k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2021, č. j. 11 To 121/2021-865, v části, v níž k odvolání podaném v neprospěch obviněného státním zástupcem podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. odvolací soud částečně zrušil rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 23. 3. 2021, č. j. 40 T 94/2020-801, a to pouze ve výroku o vině v bodě I.) ve výroku o trestu a náhradě škody a sám podle §259 odst. 3 tr. ř. uznal obviněného vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a tudíž dále i ve výroku o trestu a náhradě škody nemůže obstát, a proto jej podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto usnesení zrušil, přičemž současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Rovněž je nutno uvést, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn [tj. ve výrocích o vině přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku popsaných v bodech II.) a III.) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, stejně jako ve výroku, jímž bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. (směřující proti uznáni vinným podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku) zamítnuto], tj. bude nutno rozhodnout o důvodnosti odvolání státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného do výroku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně.
15. Vzhledem k tomu, že v dovolacím řízení došlo k částečnému zrušení rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o vině, jakož i výroku o trestu u obviněného, stal se u obviněného J. B. bezpředmětným výkon trestu. Vzhledem k tomu, že obviněný J. B. t. č. původně uložený a nyní již zrušený trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců vykonává ve Věznici Horní Slavkov, bylo třeba ve smyslu §265l odst. 4 tr. ř. rozhodnout o jeho případné vazbě.
16. Z přiloženého Rejstříku trestů vyplynulo, že obviněný do doby rozhodnutí rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2021, č. j. 11 To 121/2021-865, měl v Rejstříku trestů celkem 20 záznamů, přičemž je nutno konstatovat, že jde o speciálního recidivistu, k jehož nápravě nevedly ani dlouhé výkony trestu odnětí svobody. Předmětné trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, v době výkonu trestu obecně prospěšných prací, dva roky po propuštění z posledního výkonu trestu odnětí svobody. Ze zpráv založených ve spise dále vyplývá, že Městské státní zastupitelství v Praze ve vztahu k obviněnému zahájilo předběžné šetření podle §203 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, na základě doručeného evropského zatýkacího rozkazu vydaného Obvodním soudem Regensburg - SRN dne 22. 3. 2021, sp. zn. 29 Ds 105 Js 11559/20 [pro krádež a poškození majetku podle §242(1), 243(1), 303(1), 303c, 52, 53 německého TZ (viz č. l. 826)]. Dále Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že obviněný převzal usnesení o zahájení trestního stíhání, kdy je s dalším obviněným stíhán pro zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku policejním orgánem Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, územní odbor Brno-venkov, oddělení obecné kriminality pod č. j. KRPB-76390-82/TČ-2020-060371, kde škoda způsobená odcizením cizí věci činí 342 500 Kč. Z uvedených skutečností je nanejvýš pravděpodobné, že by obviněný na svobodě začal opět páchat trestnou činnost majetkové povahy, přičemž předchozí trestní stíhání obviněného bylo vedeno vazebně, tudíž existují důvodné obavy obsažené v ustanovení §67 písm. c) tr. ř., opodstatňující jeho vzetí, resp. převedení do vazby. Nejvyšší soud proto rozhodl, že se obviněný J. B. bere do vazby z důvodu tzv. vazby předstižné.
17. Za předestřené procesní a důkazní situace, kdy obviněný sám ani prostřednictvím své obhájkyně ke dni konání neveřejného zasedání nepředložili na žádost soudu vyjádření k otázce ev. vzetí obviněného do vazby, rozhodl Nejvyšší soud o vzetí obviněného do vazby, a to způsobem níže uvedeným.
18. Při tomto rozhodování vycházel dovolací senát mimo jiné i z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, podle které zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku již není považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Z toho vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním (případně druhoinstančním) odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením (viz též přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, anebo ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3491/18, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 2998/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tvo 18/2015, dále ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 11 Tdo 239/2017, či ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1252/2018). S ohledem na uvedené je tak třeba prohlásit, že převedením obviněného z výkonu trestu odnětí svobody do výkonu vazby v této fázi trestního řízení, kdy trestní stíhání obviněného bude pokračovat, přičemž zůstává pravomocně odsouzen za přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí, nedochází k jeho faktickému omezení na svobodě, jako je tomu např. v řízení trestním přípravném, kdy stíhaná osoba je ze svého svobodného postavení vzata do vazby, a tudíž je na svobodě zásadním způsobem omezena. Nepochybně i z tohoto důvodu zákonodárce v §265l odst. 4 tr. ř. stanovil, že v dovolacím řízení se v takovýchto případech ustanovení o vazebním zasedání neužijí. V důsledku toho Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o podaném dovolání, ale i o vzetí obviněného do vazby, rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu