ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1077.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1077/2021-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2021 o dovolání obviněného I. N. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2021, č. j. 10 To 105/2021-283, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 67/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný I. N. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 8. 2. 2021, č. j. 2 T 67/2020-248, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k samostatnému peněžitému trestu, přičemž podle §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl peněžitý trest ukládán ve výměře 100 celých denních sazeb s výší denní sazby 500 Kč, tj. celkem ve výši 50 000 Kč. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou dále rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. 6. 2021, č. j. 10 To 105/2021-283, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku dovolatel předně uvedl, že soudy postupovaly v rozporu s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., neboť přijatá rozhodnutí nereflektují základní zásady trestního řízení. Obviněný považuje právní posouzení zjištěného skutku za nesprávné, a to zejména z toho důvodu, že na poškozeném nebyly shledány žádné stopy jakéhokoliv násilného jednání. V této souvislosti zmínil, že předmětný skutek obsahuje popis brachiálního násilí značné intenzity, kterému by nutně musela odpovídat zranění na těle poškozeného, což však podle dovolatele zjištěno nebylo, neboť z propouštěcí zprávy chirurgického oddělení nemocnice XY, jakož i z výpovědi a znaleckého posudku MUDr. Petra Laciny tyto skutečnosti nevyplývají. Obviněný rovněž uvedl, že existenci násilí nepotvrzuje ani výpověď svědka P., který byl na místě přítomen a žádné násilí vůči poškozenému neviděl. Rovněž uvedl, že soudy nižších stupňů nebylo vzato v úvahu, že poškozený se nacházel ve stavu blížícímu se střední opilosti, kdy dochází k narušení psychomotoriky, snížení zábran a je také možný nárust agresivity. Také tato skutečnost a zjištění, že ohledně mnoha okolností poškozený lhal, bezpochyby podle obviněného zpochybňují hodnověrnost výpovědi poškozeného. Podle dovolatele je předmětné trestní řízení stiženo vadou nekorektního procesu a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení celé záležitosti. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2021, č. j. 10 To 105/2021-283, zrušil.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že je třeba odmítnout tvrzení dovolatele o existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. V této souvislosti zmínila, že o průběhu napadení poškozeného obviněným svědčí nejenom výpověď samotného poškozeného, ale i výpověď svědka V. a znalecký posudek vypracovaný znalcem MUDr. Petrem Lacinou. Podle státní zástupkyně veškeré námitky vznesené obviněným nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba předmětný důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Závěrem svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy a že v jeho případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces (obviněný výslovně uvedl, že příslušné řízení je stiženo vadou nekorektního procesu). S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé vyjádřit se k uvedeným pojmům, jak jsou vykládány v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu. V souvislosti s námitkou obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že námitky extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a na jeho základě učiněným skutkovým zjištěním nenaplňují dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn v případě, že příslušné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. V předmětné trestní věci je však nutno konstatovat, že porušení práva na spravedlivý proces obviněný primárně spojuje s tím, že soudy nehodnotily důkazy v souladu s jeho představami. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce nerespektování zjištění tzv. „extrémního rozporu“ a porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle dovolatele zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal.
11. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedených pojmů na argumentaci obviněného, k tvrzení o jejich porušení, považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy [obviněný argumentuje tím, že okresní soud zcela rezignoval na dodržení základních zásad trestního řízení, tj. zejména se „oprostil“ od použití zásady presumpce neviny] a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. Z napadených soudních rozhodnutí nižších soudů vyplývá, že tyto věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení většího počtu důkazů, ať již jde o svědecké výpovědi, videozáznam či znalecký posudek. Všechny důkazy byly hodnoceny jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Pokud jde o obviněným vznesené námitky týkající se použitého násilí vůči poškozenému, pak ze svědecké výpovědi svědka V. vyplynulo, že poškozený měl kolem úst a nosu krev. Nutno zmínit i další svědkem uváděnou skutečnost, že s policí přijel na hráz rybníka, kde našli poškozené jízdní kolo – přední i zadní kolo bylo do osmičky (k uvedenému poškození se v rámci hodnocení důkazů a výpovědi obviněného vyjádřil nalézací soud mj. v bodě 18 svého rozsudku) a v rybníku plavalo něco, co připomínalo prut. Rovněž uvedl, že poškozený mu řekl, že chytal ryby a nějaký muž ho napadl údery pěstí a motykou. Znalec MUDr. Petr Lacina potvrdil, že poškozený utrpěl otřes mozku lehkého stupně a četné oděrky na kůži zad. Tyto úrazové změny vznikly přímým působením tupého násilí středně velké intenzity proti hlavě (zraňujícím předmětem proti hlavě mohla být pěst ruky druhé osoby) a krajině zad (zraňujícím předmětem mohla být dřevěná násada nebo čepel motyky) . Z těchto skutečností vyplývá, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněným skutkovým zjištěním není žádný rozpor, natož extrémní. Uplatněnými námitkami se tak obviněný snaží o změnu skutkového zjištění, což však shora uvedený dovolací důvod nenaplňuje. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku mj. také správně a logicky vysvětlil, které skutečnosti znevěrohodňují argumentaci obviněného, když např. v bodě 18) svého rozsudku přesvědčivě vyložil, proč verzi (obhajobu) obviněného nemohl považovat za souladnou se skutkovým zjištěním. V tomto směru lze odkázat na velmi podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz např. body 16 – 20 rozsudku). S uvedenými závěry nalézacího soudu se důvodně ztotožnil odvolací soud, který se rovněž vyjádřil k obhajobou navrhovaným důkazům (viz bod 9), případně rozvedl logické závěry nižšího soudu (viz body 7 – 13 usnesení). Odvolací soud rovněž vyložil (viz bod 10 jeho usnesení), proč na těle poškozeného nevznikla závažnější poranění [z důvodu aktivní obrany poškozeného a jeho pádu do rybníka (kam jej zjevně nechtěl obviněný následovat) a rovněž díky rybářskému prutu k vykrytí jedné z ran motykou] .
13. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tato vykazovala znaky libovůle při hodnocení důkazů, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. (viz též shora bod 13).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu