ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1092.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1092/2021-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2021 o dovolání, které podala obviněná V. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 68 To 77/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 136/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné V. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 4 T 136/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla obviněná V. Š. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že
„v době od 2. 4. 2019 do 24. 10. 2019 ve XY v areálu hypermarketu Tesco na XY ul. č. XY jako směnárnice společnosti Fortissimo s.r.o. postupně vybírala z pokladny v hotovosti finanční prostředky jako zálohy za účelem jejich údajného rozměnění za drobné na základě řádně vystavených výdajových pokladních dokladů, a to:
- dne 2. 4. 2019 v částce 8.800 Kč (výdajový doklad č. XY)
- dne 26. 5. 2019 v částce 8.800 Kč (výdajový doklad č. XY)
- dne 11. 8. 2019 v částce 10.000 Kč (výdajový doklad č. XY)
- dne 5. 9. 2019 v částce 10.000 Kč (výdajový doklad č. XY)
- dne 27. 9. 2019 v částce 2.000 Kč (výdajový doklad č. XY)
- dne 2. 10. 2019 v částce 2.000 Kč (výdajový doklad č. XY)
- dne 18. 10. 2019 v částce 2.200 Kč (výdajový doklad č. XY)
- dne 24. 10. 2019 v částce 15.000 Kč (výdajový doklad č. XY),
takže celkově odčerpala z pokladny částku 58.800 Kč, kterou však již nevložila zpět a v rozporu s čl. 10 pracovní smlouvy ze dne 26. 11. 2018 ji použila pro svoji potřebu, čímž společnosti Fortissimo s.r.o., se sídlem Lidická 1264, Třinec-Lyžbice způsobila škodu v uvedené výši“.
2. Za tento přečin byla podle §206 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo dále uloženo, aby podle svých sil ve zkušební době nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí pak byla uložena povinnost zaplatit škodu poškozené společnosti Fortissimo s. r. o. ve výši 58.800 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 68 To 77/2021, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 68 To 77/2021 (dále také jen „napadené usnesení“), napadla obviněná dovoláním z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedla, že z důvodu opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů a v důsledku toho zásadních logických rozporů ve skutkových zjištěních by se měl Nejvyšší soud jako soud dovolací tímto zabývat, jelikož v takových případech do skutkových zjištění zasáhnout výjimečně může. Soudům nižších stupňů vytkla, že nebyla zjištěna a vůbec zkoumána inventarizace, která se vztahuje k hmotné odpovědnosti její osoby. Ačkoliv opakovaně poukazovala na to, že údajný poškozený nedisponuje doklady, kterými by jako podnikatel a provozovatel směnárenské činnosti disponovat měl, soudy se spokojily s jeho prohlášením, že se předmětné doklady skartují po jednom měsíci. Toto zcela očividné porušení zákonné povinnosti k uchování dokladů soudy nikterak nehodnotily a spokojily se i se svědeckými výpověďmi osob, které jsou v závislém postavení na T. F. Ze strany obžaloby nebyly dále předloženy ani jakékoliv důkazy o tom, že by údajně zpronevěřená hotovost fakticky absentovala. Podle obviněné je naprosto nepravděpodobné, že by se v rámci směnárenské činnosti prováděla kontrola pokladny, případně jejího stavu, pouze jednou za rok. Skutečností je, že pokladny na pobočce ve Valašském Meziříčí za celý rok 2019 ani jednou nevykazovaly při předávkách jednotlivých směn jakoukoliv chybějící hotovost. I v tomto směru se soudy spokojily s výpovědí osoby zajišťující IT služby pro T. F. Jakékoliv objektivní skutečnosti o fungování programu, který byl v inkriminované době na pobočce ve Valašském Meziříčí používán, nemohly být zjištěny z pouhých svědeckých výpovědí. To, zda postup, kterým hotovost z pokladny vybírala a následně vracela do pokladny, fungoval tak, jak uvedla, mohl podle jejího názoru posoudit pouze nezávislý znalec z oboru IT, což však všechny orgány činné v trestním řízení ignorovaly. V souvislosti s tím namítla zásah do jejího práva na spravedlivý proces, když jí navrhované důkazy v tomto směru byly bez smysluplného odůvodnění zamítnuty. Z dokladů je nepochybné, že žádnou hotovost zpronevěřit nemohla a stavy pokladny vždy souhlasily s doklady vedenými v užívaném programu. Soudy však pochybily, když absolutně vyloučily její návrhy na dokazování. Dále uvedla, že pokud soud prvního stupně dospěl k závěru (a soud odvolací ho potvrdil), že jednala v úmyslu přímém, tedy v úmyslu obohatit se a potažmo zaplatit své jednotlivé dluhy, pak k tomuto také není žádný důkaz proveden a jedná se o pouhé domněnky. Navíc částky, které měla podle soudů použít na zaplacení dluhů, jsou s ohledem na výši jednotlivých dluhů prakticky zanedbatelné a je zřejmé, že ani součet všech údajných zpronevěřených finančních prostředků by na pokrytí dlužných částek nestačil.
6. S ohledem na tyto skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a Okresnímu soudu ve Vsetíně podle §265l tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal, doplnil dokazování, vypořádal se se všemi navrženými a provedenými důkazy, a poté znovu rozhodl.
7. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Shrnul obsah podaného dovolání a uvedl, že obviněná zde jen opakuje argumentaci, kterou již bezvýsledně použila v odvolacím řízení. Soud prvního stupně se s jejími návrhy na doplnění dokazování vypořádal a odůvodnil, proč je považuje za nadbytečné. V odůvodnění rozsudku také uvedl zásadní usvědčující důkazy, které srozumitelně a logicky zhodnotil. Rovněž odvolací soud náležitě odůvodnil, proč považuje rozsudek soudu prvního stupně za správný a proč je třeba mít dokazování za komplexní a úplné. Obviněné nelze podle státního zástupce přisvědčit v tom, že došlo k opomenutí důkazů a extrémnímu rozporu. Navrhl proto, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
9. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 68 To 77/2021 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Podle Ústavního soudu se však rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Je třeba připomenout i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění): „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“
14. Je tedy třeba uvést, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, avšak z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
15. Nejvyšší soud dále uvádí, že vadami důkazního řízení se rozumějí vedle tzv. extrémního nesouladu (a ve spojení s ním) i případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy tzv. opomenutých důkazů. O tzv. opomenuté důkazy jde tehdy, když bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
IV.
16. V návaznosti na rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky směřovaly výlučně do oblasti skutkové a procesní. Soudům obou stupňů obviněná vytýkala nesprávné hodnocení důkazů a neúplně zjištěný skutkový stav, přičemž namítala také opomenutí provedení stěžejních důkazů. Až skrze polemiku se skutkovými zjištěními a předestřením své verze skutkového děje dovozovala, že soudy dospěly k nesprávným právním závěrům, resp. že nebyl dán její úmysl.
17. Takové námitky obviněné však stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud uvádí, že v posuzované věci obviněné neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a ani vadu v podobě tzv. opomenutých důkazů (když již soud prvního stupně v bodě 30. rozsudku řádně odůvodnil, proč považoval důkazy navržené obhajobou za nadbytečné), a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat, když se s nimi ztotožňuje, a v podrobnostech proto na obě rozhodnutí pro stručnost odkazuje. K tomu považuje za vhodné ještě uvést, že není ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněné, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
18. Nejvyšší soud pouze ve stručnosti uvádí, že Okresní soud ve Vsetíně v odůvodnění svého rozhodnutí objasnil, na základě jakých důkazů uznal obviněnou vinnou ze spáchání daného skutku a jak tyto hodnotil. Zjišťování skutkového stavu odpovídá základním zásadám trestního řízení, neboť při provádění důkazů, resp. jejich hodnocení byla dodržena ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Uvedené přitom konstatoval již Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, který na základě obdobných námitek jako těch dovolacích rozsudek soudu prvního stupně přezkoumával. Dospěl přitom k závěru o správnosti skutkových zjištění. S argumentací obviněné se vypořádal, resp. odůvodnil, proč její obhajoba, kterou uplatňovala již v předchozím řízení před soudem prvního stupně, nemůže obstát.
19. Nejvyšší soud uzavírá, že soudy nižších stupňů měly k dispozici dostatek důkazů, z nichž učinily skutková zjištění, která nevyvolávají důvodné pochybnosti a ve svém souhrnu odůvodňují závěr o naplnění všech znaků aplikované skutkové podstaty zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně úmyslného zavinění.
20. Vzhledem k tomu, že dovolací námitky obviněné obsahově odpovídaly těm, jež uplatnila již v odvolání, přičemž odvolací soud se s nimi dostačujícím způsobem vypořádal, Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na napadené usnesení odvolacího soudu a také na rozsudek soudu prvního stupně, jak již shora uvedeno. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné v této souvislosti stran námitkám opětovně uplatněným v dovolání konstatovat, že zmíněnou problematikou, ale také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
21. Nejvyšší soud proto s ohledem na vše výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu