ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1124.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1124/2021-1073
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání obviněného V. M. , nar. XY, bytem XY, okr. XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 8 To 45/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 53 T 1/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný V. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 53 T 1/2021, uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl dovolatel podle §140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 roků, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole zn. Makarov, ráže 9 mm, výrobní číslo TU 1025, rok výroby 1968, č. průkazu MV 143448, včetně zásobníku. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci dále rozhodl o povinnosti obviněného nahradit škodu a nemajetkovou újmu poškozeným podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podali obviněný a poškozené odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 8 To 45/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Ve svém mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že ze strany soudů obou stupňů nebyla v dostatečné míře objasněna zejména subjektivní stránka trestného činu. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že nikdy neměl v úmyslu poškozenému způsobit jakoukoliv zdravotní nebo jinou újmu a následek, který vznikl, byl vyvolán nešťastnou shodou náhod a byl reakcí na útok, který byl ze strany poškozeného veden proti manželce dovolatele, s cílem takový útok odvrátit. Podle názoru obviněného se žádný ze znalců dostatečným způsobem nevyjádřil k otázce, zda jednal v afektu, strachu či vzteku. Proto oba soudy postupovaly v rozporu se zásadami presumpce neviny a in dubio pro reo. Z těchto důvodů došlo podle dovolatele k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 8 To 45/2021, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 53 T 1/2021, zrušil.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že námitky obsažené v dovolání jsou obviněným uplatňovány od samotného počátku trestního řízení, přičemž oba soudy se jimi dostatečně zabývaly. V této souvislosti zmínila, že veškeré námitky, které dovolatel vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba posuzovat jednotlivé důkazy a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje. Podle názoru státní zástupkyně obviněný nejednal náhle a impulzivně, nýbrž s časovou prodlevou, která mu umožnila patřičně zvážit jeho jednání a zvolit zbraň, kterou poškozeného úmyslně usmrtil. Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, což v tomto případě bylo splněno] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Obviněný svoji argumentaci převážně založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů (námitka extrémního rozporu) a tvrzení, že v jeho případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé vyjádřit se k uvedeným pojmům, jak jsou vykládány v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu. V souvislosti s námitkou obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že námitky extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a na jeho základě učiněným skutkovým zjištěním nenaplňují automaticky dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn v případě, že příslušné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce nerespektování zjištění tzv. „extrémního rozporu“ a porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle dovolatele zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal.
11. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedených pojmů na argumentaci obviněného, k tvrzení o jejich porušení, považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. Z napadených rozhodnutí soudů vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení většího počtu důkazů, ať již jde o svědecké výpovědi, listinné důkazy a nosiče dat, znalecké posudky či videozáznam předmětného incidentu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor, natož extrémní. Uplatněnými námitkami se tak obviněný snaží o změnu učiněných skutkových zjištění, což však shora uvedený dovolací důvod nenaplňuje.
13. S jistou mírou tolerance bylo možné pod uplatněný dovolací důvod zařadit námitky týkající se jednání obviněného v nutné obraně a subjektivní stránky tr. činu. Ani těmto námitkám však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
14. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku platí, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. V souladu s §29 odst. 2 tr. zákoníku platí, že nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Z uvedených ustanovení tak vyplývá, že podmínky nutné obrany naplňuje jednání, kterým dochází k odvracení přímo hrozícího či trvajícího útoku za předpokladu, že takové jednání není zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. V tomto ohledu platí, že k nutné obraně je oprávněn kdokoli, tedy nejen ten, kdo byl bezprostředně sám útokem ohrožen, ale i osoba útokem neohrožená, která vystupuje proti útoku směřujícímu proti jiné osobě, a to bez ohledu na to, zda se tato osoba, vůči níž útok směřuje, sama brání či nikoli (tzv. pomoc v nutné obraně). Proto o nutnou obranu jde i tehdy, jestliže osoba činem jinak trestným odvrací přímo hrozící nebo trvající útok, který je namířen proti tělesné integritě jiné osoby ( Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, 3614 s.). V posuzovaném případě dovolatel namítl, že svým jednáním bránil manželku proti útoku poškozeného. Toto tvrzení však neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, neboť z nich vyplývá pravý opak toho, čím se hájil obviněný, neboť bylo prokázáno, že to byla právě manželka obviněného, která se vrhla na poškozeného a přetahovala se s ním o kovový vrták. Je tak zřejmé, že tato osoba v podstatě zahájila útok a následné jednání obviněného tudíž nemohlo naplnit znaky nutné obrany. Z dikce uvedeného ustanovení tr. zákoníku totiž vyplývá, že znaky nutné obrany nemůže naplnit ten, kdo brání útočníka. Ani další jednání obviněného by však v žádném případě nemohlo vykazovat znaky jednání v nutné obraně.
15. Ze skutkových zjištění totiž vyplývá, že obviněný v průběhu vyostřené a vulgární slovní rozepře s poškozeným vešel do domu, kde si vzal samonabíjecí pistoli značky Makarov, ráže 9 mm, poté přeběhl svůj pozemek, otevřenou bránou vyšel na veřejnou komunikaci, kde poškozeného bez varování odstrčil od manželky a z bezprostřední blízkosti na něj pětkrát vystřelil, přičemž střely směřovaly do horní poloviny těla. Takto učiněná skutková zjištění tudíž hovoří pro závěr o existenci úmyslu obviněného poškozeného usmrtit, neboť k útoku byla použita střelná zbraň, která je ze své podstaty způsobilá přivodit smrt a útok byl veden do oblasti těla, kde se nacházejí životně důležité orgány (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010, uveřejněné pod č. 5/2012 Sb. rozh. tr.). Navíc podle závěrů soudu prvního stupně, které se opírají o znalecký posudek MUDr. Petry Kordové a PhDr. Jitky Skramuské, byla schopnost dovolatele rozpoznat protiprávnost jeho jednání i přes účinky alkoholu zcela zachována. Obviněný znal účinky alkoholu na své psychické funkce a jednání, přičemž v dané situaci nejednal náhle a impulzivně na bezprostřední podnět, ale s určitou prodlevou, neboť určitý čas strávil odchodem pro zbraň, jejím nabitím a příchodem na místo činu a tudíž mohl situaci správně vyhodnotit a korigovat (č. l. 21 rozsudku soudu prvního stupně).
16. Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu