ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1272.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1272/2021-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2021 o dovolání, které podal obviněný D. R. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2021, sp. zn. 5 To 183/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 29/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. R. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 3 T 29/2021 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný D. R. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„dne 17. července 2019 v 7:50 hodin, v Brně, na ulici XY, ve směru jízdy od ulice XY k ulici XY, řídil osobní motorové vozidlo značky BMW X5, registrační značky XY, majitele Ch. e., a to v levém jízdním pruhu ze dvou možných, přičemž za křižovatkou s ulicí XY porušil §5 odstavec 1 písmeno h) a §5 odstavec 2 písmeno f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť nezastavil jím řízené vozidlo před přechodem pro chodce, ačkoli takto učinil řidič vozidla jedoucí v pravém jízdním pruhu ve stejném směru jízdy (P. K.) a omezil a ohrozil v chůzi chodkyni M. K., narozenou XY, která přecházela po řádně vyznačeném přechodu pro chodce přes ulici XY ve směru od ulice XY, tedy z pravé strany z jeho pohledu a při střetu s pravou stranou vozidla BMW utrpěla zranění spočívající ve zlomenině chirurgického krčku levé pažní kosti, které bylo znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyhodnoceno jako středně těžké, s citelným omezením v důsledku imobilizace levé horní končetiny poškozené ramenní ortézou od 17. 7. 2019 do 21. 8. 2019, kdy po tuto dobu měla problémy s hygienou, oblékáním a byla vyřazena z obvyklých denních činností, s ukončením léčby ke dni 11. 9. 2019, dále poranění měkkých tkání obou dolních končetin a zad - rozsáhlé stržení kůže zadní stěny hrudníku a poranění palce levé nohy - oděrku s poškozením nehtu levé dolní končetiny, která byla znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyhodnocena jako zranění lehká, se znesnadněním obvyklých denních činností nejméně v délce 10-14 dnů pro jejich bolestivost a omezenou hybnost“.
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně škodu ve výši 13 805 Kč a poškozené M. K. (dále také jen „poškozená“) škodu ve výši 1 223 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný i poškozená M. K. odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 8. 2021, sp. zn. 5 To 183/2021, zrušil z podnětu odvolání poškozené podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody jí se týkajícím. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost uhradit jí na náhradě škody 71 223 Kč. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2021, sp. zn. 5 To 183/2021 (dále také jen „napadený rozsudek“), napadl obviněný dovoláním z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něj nebyl skutek tak, jak byl soudem zjištěn, správně kvalifikován. Vedle toho vytkl zjevnou nezákonnost a nesprávnost řízení a také extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry, použití nepřípustného důkazu a zatajení důkazů.
5. Nesprávné právní posouzení skutku podle jeho názoru spočívá v nesprávném právním posouzení závěru o porušení jeho povinnosti podle §5 odst. 1 písm. h) a §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (dále také jen „zákon o silničním provozu“). Namítl, že orgány činné v trestním řízení porušily svoji povinnost zjišťovat skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Dokazování v dané věci podle obviněného neposkytlo spolehlivý základ pro konstatování, že svým jednáním naplnil subjektivní stránku přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 tr. zákoníku. V návaznosti na to opět namítl, že orgány činné v trestním řízení při vyšetřování porušily základní zásady trestního řízení podle §2 odst. 4, 5 tr. ř., zásadu in dubio pro reo , zásadu rovnosti účastníků a věc vyšetřovaly výhradně v jeho neprospěch. Vytkl například to, že byl zmařen vyšetřovací pokus, když k němu bylo použito jiné vozidlo, neboť se svědek K. se svým vozidlem nedostavil, přechod pro chodce byl v době dopravní nehody v rozporu s právními předpisy, neboť byl bez světelné signalizace, přestože vedl přes čtyřproudovou okružní komunikaci, svědci dopravní nehody byli vyslechnuti až po dvou letech před nalézacím soudem, přičemž nebyli vyslechnuti ani všichni svědci navrhovaní obhajobou. Soudy podle něj vůbec neposuzovaly účast každého z účastníků silničního provozu na dopravní nehodě. Podklady ve spisu přitom neumožňovaly vyslovit jednoznačný závěr o průběhu dopravní nehody. Uvedl, že podle znalce Dr. Alexandra Čapky, jímž vypracovaný znalecký posudek Nejvyššímu soudu předložil, není možno znalecký posudek na danou dopravní nehodu vypracovat z důvodu neexistence jakýchkoliv pro analýzu potřebných dat. Závěry tohoto znaleckého posudku pak v dovolání podrobněji rozebral.
6. V neposlední řadě obviněný namítl, že mu byl uložen nepřiměřený trest. Brojil také proti výroku o náhradě škody s tím, že výše škody byla nesprávně vypočtena. K tomu připojil kopii dokumentu „Oznámení o vyřízení škody“ od pojišťovny ze dne 6. 9. 2021.
7. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a podle §265l tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který se s argumentací soudů nižších stupňů ztotožnil, a proto na ni v podrobnostech odkázal. Dodal k ní, že obviněný pokračuje ve zvolené koncepci obhajoby, která je založena na prosazování takových důkazů a skutkových zjištění, jež jsou pro posouzení věci marginální či zcela bezvýznamné, a na opomíjení důkazů klíčových. K tvrzení obviněného, že z dostupných podkladů nelze zpracovat technický rozbor nehodového děje, uvedl, že jsou jistě takové dopravní nehody, které se při absenci znaleckých posudků ocitají v takové důkazní nouzi, že skutková zjištění tvrzená obžalobou neobstojí, avšak jsou i dopravní nehody natolik svědecky doložené, že znaleckého posudku není ani třeba. Do této druhé skupiny lze přitom zařadit nyní posuzovaný případ.
9. K obhajobou předloženému znaleckému posudku ze dne 20. 10. 2021 státní zástupce mj. uvedl, že se jím obviněný snaží zvrátit pravomocný rozsudek odvolacího soudu ze dne 4. 8. 2021. Uplatnil tak důkaz soudu dříve neznámý, o který by bylo možno opřít návrh na povolení obnovy řízení. Námitka, že při zohlednění později vypracovaného znaleckého posudku by mohlo být skutkové zjištění jiné, nemůže proto již ze své podstaty odpovídat žádnému dovolacímu důvodu. Stejně je tomu podle státního zástupce v případě námitky proti výroku o náhradě škody.
10. Za uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídající státní zástupce označil námitky, že obviněný neporušil své povinnosti řidiče vůči chodcům na přechodu pro chodce, jimž však nepřisvědčil. S námitkou, že byl přechod stavebně technicky nevhodně řešen, se vypořádal již odvolací soud. Státní zástupce v tomto směru dodal, že vedení přechodu přes čtyřproudovou vozovku je jistě nevhodné, nemá však žádný vliv na trestní odpovědnost obviněného za předmětný čin.
11. K námitce stran nepřiměřenosti uloženého trestu státní zástupce konstatoval, že ji pod žádný dovolací důvod podřadit nelze, může být však posouzena mimo dovolací důvody v případech výjimečných svou nespravedlností, resp. pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Na tu však obviněný ani nepoukázal.
12. Závěrem státní zástupce shrnul, že částečně námitky obviněného neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu, částečně se jednalo o opakování námitek, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. Navrhl proto, aby bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
13. K vyjádření státního zástupce podal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku, k níž lze ve stručnosti uvést, že obviněný nesouhlasil s tvrzeními státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se podle něj nevypořádal se zcela konkrétními námitkami, jež nedůvodně bagatelizoval. Své dovolání proto považoval za zcela důvodné.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
15. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2021, sp. zn. 5 To 183/2021 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Podle Ústavního soudu se však rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Je třeba připomenout i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění): „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“
20. Je tedy třeba uvést, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, avšak z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
IV.
21. Nejvyšší soud předně uvádí, že ačkoliv obviněný ve svém dovolání uplatnil pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tento dovolací důvod nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nebylo jeho odvolání vyhověno, resp. bylo zamítnuto, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z rozhodnutí soudu druhého stupně je přitom zřejmé, že zatímco z podnětu odvolání poškozené M. K. napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody zrušil a sám v tomto rozsahu znovu rozhodl, odvolání obviněného zamítl. Z toho důvodu Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv obviněný takto výslovně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. neuplatnil.
22. Je však třeba konstatovat, že námitky obviněného směřovaly primárně do oblasti skutkové a procesní, když brojil proti učiněným skutkovým zjištěním skrze tvrzené nesprávně provedené dokazování (tvrzené zmaření vyšetřovacího pokusu, nesprávnost znaleckého posudku Ing. Jiřího Meduny či přihlédnutí k okolnostem toliko v jeho neprospěch). Ostatně obviněný výslovně extrémní nesoulad, jakož i porušení základních zásad trestního řízení (§2 odst. 4, 5 tr. ř.) namítl. Ani námitky ohledně nesprávném závěru o porušení povinností podle §5 odst. 1 písm. h) a §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu a neprokázání subjektivní stránky nelze označit za námitky hmotněprávního charakteru, jelikož i těmito ve skutečnosti rozporoval v první řadě zjištěný skutkový stav.
23. Námitky obviněného proto stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud k tomu znovu uvádí, že s výjimkou tzv. extrémního nesouladu mu není primárně umožněno zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhé stupně. V posuzované věci však extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. K tomu je dále vhodné uvést, že není ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně, potažmo odvolací soud, hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, přičemž nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry dostatečně vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
24. Nejvyšší soud ještě doplňuje, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Ty byly přitom v dané věci dodrženy.
25. Městský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí totiž uvedl, na základě jakých důkazů uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku a jak je hodnotil. Jím učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v řadě důkazů, a to zejména ve výpovědích poškozené M. K. a svědků P. K. a M. D., jež byly podpořeny znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (znalec MUDr. Karel Schneller) a z oboru silniční a městská doprava, odvětví dopravní nehody (znalec Ing. Jiří Meduna). V bodech 19. a 20. svého rozsudku rozvedl, proč naopak obhajobě obviněného neuvěřil, a to i ve vztahu k porušení povinnosti podle §5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu (bod 21. rozsudku) v souvislosti s protijedoucím vozidlem M. D. Dále mj. konstatoval, že znalec Ing. Jiří Meduna posoudil technickou nepřijatelnost možnosti sražení poškozené chodkyně vozidlem Fiat (s řidičem P. K.) s ohledem na mechanismus nehodového děje a polohu chodkyně po pádu.
26. Bylo-li obviněným namítáno, že svědci byli vyslechnuti až před soudem prvního stupně (nikoliv dříve), přičemž nebyli vyslechnuti ani všichni navrhovaní svědci, k tomu je třeba uvést, že soud prvního stupně v bodě 18. řádně odůvodnil, proč doplnění dokazování považoval za nadbytečné. Jelikož těžiště dokazování v trestním řízení leží v řízení před soudem prvního stupně v hlavním líčení za nejširšího dodržení základních zásad trestního řízení, nelze považovat za procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení, že byli svědci v tomto procesním postavení vyslechnuti právě až při hlavním líčení. Zcela nad rámec lze doplnit, že výše jmenovaní svědci v přípravném řízení podali vysvětlení, což koneckonců odpovídá ustanovení §164 odst. 1 tr. ř.
27. Krajský soud v Brně pak důvodně konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto neměl důvod do tohoto hodnocení důkazů zasáhnout. Stejně jako soud prvního stupně, ani odvolací soud nezjistil žádné skutečnosti, pro které by jmenovaní svědci vypovídali záměrně v neprospěch obviněného nebo které by tyto svědecké výpovědi činily nevěrohodnými.
28. Se soudem prvního stupně se odvolací soud neztotožnil toliko ve výroku o náhradě škody, a proto v tomto směru rozsudek soudu prvního stupně korigoval. Napadl-li obviněný v dovolání i výrok o náhradě škody s tím, že při své argumentaci vycházel z nového důkazu ze dne 6. 9. 2021 (tedy s datem, které následovalo až po vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu), jenž k dovolání připojil, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího se posuzuje podle skutkového i právního stavu platného v době, kdy bylo rozhodnutí učiněno , popřípadě kdy bylo konáno řízení, jež mu předcházelo. Tzv. nova (nové skutečnosti a důkazy, jež nebyly předmětem řízení před soudy nižších stupňů) proto nejsou v dovolacím řízení přípustná (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 2/1996 Sb. rozh. tr.). K tomu je také nad rámec výše uvedených obecný východisek nezbytné zdůraznit, že proces hodnocení důkazů je doménou nalézacího soudu, i odvolací soud do něj může zasáhnout zcela výjimečně, a to v případech, kdy soud prvního stupně nepostupoval v souladu s trestním řádem, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku, neboť ten při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz §265o odst. 2 tr. ř.) žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů zpravidla neprovádí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018). Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud takovou námitkou nemohl zabývat, nehledě na to, že jí obviněný opět zpochybňoval provedené dokazování před soudy nižších stupňů. Uvedené platí i ve vztahu k obhajobou přiloženému znaleckému posudku, který byl zpracován až 22. 10. 2021.
29. Nejvyšší soud přitom na tomto místě opakuje, že soudy nižších stupňů učinily správný závěr o tom, že se obviněný dopustil popsaného skutku, k čemuž měly dostatek důkazů, z nichž učiněná skutková zjištění jsou logická a přesvědčivá, ve svém souhrnu nevyvolávají pochybnosti o vině obviněného a odůvodňují závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Ani námitka stran vedení přechodu pro chodce přes čtyřproudovou komunikaci, zmaření vyšetřovacího pokusu, kterým mohlo být ověřeno, zda měla poškozená výhled na přijíždějící vozidlo obviněného, či další obviněným tvrzené okolnosti nemohou učiněné závěry zvrátit. Skutečností totiž zůstává, že obviněný měl podle §5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu povinnost zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, zastavil-li vozidlo před přechodem pro chodce i řidič dalšího vozidla jedoucího stejným směrem, kterou však porušil. Stejně tak porušil i povinnost podle §5 odst. 2 písm. f) zmiňovaného zákona, podle kterého řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce přecházejícího pozemní komunikaci po přechodu pro chodce. K tomu možno citovat usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 674/15, na nějž odkazoval již státní zástupce, a to stran zvýšené ochrany chodců jako účastníků silničního provozu. Z něj se podává, že není „zjevně nespravedlivé požadovat po řidiči, aby předvídal, že chodec vstoupí do vozovky v době, kdy sám nemá o stavu celé vozovky přehled, tedy stanovení povinnosti předvídat náhlý přechod chodce zpoza jiného automobilu, blokujícího polovinu přechodu“ a dále, že v zákonodárcem vytvořeném určitém chráněném prostoru (např. přechod pro chodce), „musí řidič bez dalšího přítomnost chodce, jako zásadně slabšího a zranitelnějšího účastníka (přesto však rovněž účastníka silničního provozu též s právy a povinnostmi), předpokládat, nepřesvědčí-li se svými smysly o opaku.“
30. Směřovalo-li dovolání obviněného také do uloženého trestu, který považoval za nepřiměřený, ani takovou námitku pod uplatněný, ale ani jiný dovolací důvod podřadit nelze. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. „Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejm. §39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněný přitom namítal nesprávné vyhodnocení těchto kritérií.
31. Určitý průlom může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Tak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně. O takový případ se však v dané věci rozhodně nejednalo, přičemž obviněný takto ani v dovolání neargumentoval.
32. S ohledem na vše uvedené je třeba uzavřít, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2021, sp. zn. 5 To 183/2021, ani jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 3 T 29/2021, netrpí vytýkanými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě. V podrobnostech na obě rozhodnutí soudů nižších stupňů odkazuje.
33. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu