ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.141.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 141/2021-388
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2021 o dovolání obviněného A. B., nar. XY, bytem XY, XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 8 To 283/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 2 T 79/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 2 T 79/2019, byl A. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku a za tento trestný čin, popsaný ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle §208 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost MORDELON s. r. o. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu Brno - venkov podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 8 To 283/2020, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že skutek nebyl náležitě posouzen v kontextu provedeného dokazování. Dále poukázal na to, že z provedeného dokazování je zřejmé, že nemovitost svévolně neokupoval, nýbrž ji obýval přinejmenším s konkludentním souhlasem svědka K. a že existovala přinejmenším ústní dohoda o užívání nemovitosti, jejíž parametry nejsou přesně známy, když současně předložil kopii nájemní smlouvy, jejíž originál není k dispozici a jejíž uzavření svědek K. rovněž popírá. Dále namítl, že navrhovaný výslech svědkyně V., byl bez věcně adekvátního důvodu zamítnut, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Rovněž namítl, že není možné rozumně a spravedlivě uzavřít, že by naplnil povinné znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru za situace, kdy protiprávnost obývání nemovitosti je soudy toliko presumována, ačkoliv z výpovědi svědků je zřejmé, že důvod k obývání měl. Poukázal na to, že soudy měly postupovat v duchu zásady subsidiarity trestní represe, jelikož se v daném případě zasahuje trestním právem do vztahů, které mají být řešeny cestou občanského práva a dochází tak ke zvýhodnění poškozené v občanskoprávním sporu, ve kterém se obviněný domáhá určení vlastnického práva k nemovitosti. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší státní zástupce se prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že nalézací soud nesprávně zjistil skutkový stav; soudy nesprávně hodnotily důkazy; nemovitost neobýval protiprávně; měl být uplatněn princip subsidiarity trestní represe, předložil kopii nájemní smlouvy atd.] . S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí - např. na stranách 3 - 4 rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „jednatel poškozené společnosti existenci jakéhokoliv nájemního vztahu popírá, uváděl, že obžalovaného v nemovitosti spíše trpěl, a to do doby, než se mu tuto podaří zcizit. Obžalovaný sám pak není schopen existenci nájemního vztahu, jakkoliv doložit…setrvával v domě, ke kterému mu nesvědčilo vlastnické ani žádné jiné užívací právo. Činil tak i poté, co bylo civilními soudy pravomocně rozhodnuto o tom, že má nemovitost opustit. Tím taky došlo z pohledu soudu k překonání hladiny společenské škodlivosti…neboť poškozená společnost již vyčerpala prostředky civilního práva a přesto se jí nepodařilo svých práv domoci… atd.“, a např. v bodech 6 – 8 svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „obhajoba obžalovaného sama o sobě je nevěrohodná, neboť obžalovaný, pokud by byl vlastníkem nemovitosti, jak původně v uplatněné obhajobě tvrdil, neměl by žádného důvodu uzavírat nájemní smlouvu s někým, o kom tvrdí, že k nemovité věci žádný právní vztah nemá…právě ta skutečnost, že obžalovaný se trestné činnosti dopouštěl po delší dobu, a to dokonce i poté, kdy bylo soudem prvého stupně v civilním řízení rozhodnuto o nařízení vyklizení nemovitosti, v páchání pokračoval, je pak na místě dovodit za jeho jednání trestní odpovědnost… atd.“.
10. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 9), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].
11. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora a charakterem dovolatelem uplatněných námitek v tomto mimořádném opravném prostředku je pak zcela zřejmé, že jím vytknutá pochybení, která se týkají nesprávného hodnocení důkazů, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze uzavřít, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a jím tvrzeným procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněný tedy nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, když podle jeho verze nemovitost svévolně neokupoval, ale obýval ji přinejmenším s konkludentním souhlasem svědka K.; z výpovědí svědků je zřejmé, že důvod k obývání nemovitosti měl, a to dohodu uzavřenou s poškozenou. Jak již bylo shora uvedeno, vyjadřuje současně svůj nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když zdůvodňuje svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se uvedené trestné činnosti nedopustil. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Na tomto místě je také vhodné zmínit, že jednatel poškozené společnosti ( svědek K. ) existenci jakéhokoliv nájemního vztahu popřel a obviněný existenci takové dohody nebyl schopen doložit. K uvedené otázce byl proveden výslech nejen zmíněného svědka, ale soudy měly rovněž k dispozici rozhodnutí z civilního řízení (jako důkazy byly provedeny v tr. řízení), kde velmi podrobně byla rozvedena otázka vlastnictví předmětné nemovitosti, případně obviněným předložené kopie nájemní smlouvy.
12. Nad rámec shora uvedených obecných úvah k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a následnému postupu Nejvyššího soudu v řízení o dovolání v případě zjištění takového charakteru námitek, považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. Ve vztahu k výše uvedeným námitkám obviněného ohledně chybného hodnocení důkazů soudy v jeho neprospěch a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgány činné v trestním řízení) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoliv však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nejvyšší soud musí rovněž upozornit, že jako dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů.
14. Dále je třeba reagovat na námitku obviněného ohledně neprovedení jím navrženého důkazu - výslechu svědkyně V. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. řádu, protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
15. V dané trestní věci nalézací soud neprovedl výše uvedený obviněným navržený důkaz, ale z jeho rozhodnutí je zjevné, že považoval dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností, vedoucích ke zjištění skutkového stavu (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.), o jehož správnosti neměl rozhodující orgán (soud) důvodné pochybnosti. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vyložil, z jakých skutečností vycházel, přičemž jednoznačně dovodil, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro náležité objasnění věci. Přestože nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku nezmiňuje obviněným navržený výslech svědkyně, lze z protokolu o hlavním líčení (č. l. 345) dospět k závěru, že si nalézací soud byl vědom existence návrhu na výslech svědka, jelikož jej podle 216 odst. 1 tr. ř. zamítl. Byť by bylo žádoucí, aby zamítnutí důkazu vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí, z materiálního hlediska však v tomto nelze – za situace, kdy provedené dokazování je třeba považovat za úplné – shledat takovou vadu, v důsledku, které by dané řízení jako celek pozbylo rysů spravedlivého procesu, jak dovozuje obviněný, zvláště pak za situace, kdy obviněný návrh na výslech svědkyně po zamítnutí nalézacím soudem již neuplatňoval ve svém řádném opravném prostředku, ani nenamítal jeho neprovedení. V souvislosti s uvedeným důkazem považuje Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného za prvořadé uvést, že obviněný výslech zmíněné svědkyně váže k otázce, zda existovala dohoda o užívání nemovitosti a jaké měla parametry tato dohoda. Uvedenou námitkou, stejně jako i dalšími dílčími námitkami vytrženými z kontextu celé důkazní situace se obviněný snaží zpochybnit dílčí část dokazování a v kontextu toho pak celkové jeho odsouzení. Obviněný však přehlíží, a proto v kontextu dalších hodnocených důkazů se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o odmítnutí výslechu této svědkyně, skutečnost, že soudy nižších stupňů při rozhodování o vině obviněného se mohly opřít o zásadní objektivní skutečnosti, které prokazují, kdy a z kterých osob přešlo vlastnictví na poškozenou společnost (např. vyjádření katastrálního úřadu), kdo následně uvedenou nemovitost obýval (svědek V.) a proč (svědek K. mj. uvedl, že obviněný bude moci v domě bydlet, než najde kupce). K nevěrohodnosti argumentace obviněného a nepotřebnosti výslechu uvedené svědkyně přispěl sám obviněný, když sám měnil svůj vztah k předmětné nemovitosti, když hovořil nejprve o simulovaném právním úkonu s úmyslem uchránit nemovitost před dlužníky, následně pak argumentoval existencí kopie nájemní smlouvy, jejíž originál však nemohl doložit (k uvedenému se velmi podrobně vyjádřil Okresní soud Brno-venkov ve svém rozsudku č. j. 29 C 179/2017-107 a následně Krajský soud v Brně pod č. j. 13 Co 286/2018-158). Jestliže soudy neuvěřily argumentaci obviněného a s touto se dostatečným a zákonným způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, kdy je nezpochybnitelné, že žádná nájemní smlouva mezi poškozenou a obviněným nebyla sepsána a tento tudíž nebyl nájemcem a měl povinnost nemovitost vyklidit (viz např. body 7-10 rozsudku), když z výpovědi samotného obviněného vyplynulo, že svědkyně V. v nemovitosti po prázdninách roku 2015 již nebydlela, se jeví požadavek obviněného na výslech této svědkyně bezpředmětný a naopak správným lze shledat zamítnutí takového návrhu soudem prvního stupně.
16. Pokud jde o obviněným namítané pochybení soudů ve vztahu k neaplikování zásady subsidiarity trestní represe a s ní související otázkou porušení principu ultima ratio, pak k uvedeným pojmům je vhodné uvést následující. Zásada „ultima ratio“ je upravena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a byla rozvedena v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti Nejvyšší soud uvedl: že „zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
17. Z výše uvedeného rozhodnutí stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. Lze přitom konstatovat, že jakkoliv obviněný ve svém dovolání argumentuje, že se poškozená měla domáhat svých práv cestou civilního práva, sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu. Zvláště pak za situace, kdy poškozená již vyčerpala prostředky civilního práva, a přesto se jí nepodařilo svých práv domoci. V dané trestní věci také není možné spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna. Naopak lze uvést, že jeho společenská škodlivost je zvyšována, zvláště pak když šlo o dlouho trvající jednání, jímž obviněný porušoval své povinnosti, a to dokonce i poté, kdy bylo soudem prvního stupně v civilním řízení rozhodnuto o nařízení vyklizení nemovitosti. Za takto zjištěného skutkového stavu je odkaz obviněného na nutnost postupu podle §12 tr. zákoníku zcela nepřiléhavý.
18. V souvislosti s tvrzením obviněného, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, kdy veškerou svoji argumentaci zaměřil na neztotožnění se se závěry soudů k otázce doplnění dokazování a neztotožnění se s hodnotícími úvahami soudů a předkládá vlastní náhled na hodnocení důkazů, považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit např. z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, vyplývá, že „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného.
19. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní.
20. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
21. Na základě shora uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, a proto rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání [ podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. ]. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 2. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu