ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.368.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 368/2021-1376
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 5. 2021 o dovolání obviněného M. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 14 To 383/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 92/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný M. Š. (dále jen „obviněný“ příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 9. 2020, sp. zn. 2 T 92/2018, uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním uvedeným pod body a) - d) výroku o vině tohoto rozsudku. Za uvedený zločin, jakož i za přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2019, č. j. 4 T 115/2017-486, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2020, č. j. 6 To 260/2019-612, byl obviněnému podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 2019, č. j. 4 T 115/2017-486, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2020, č. j. 6 To 260/2019-612, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušený výrok o trestu navazující, pokud zrušením výroku o trestu pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 14 To 383/2020, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) a l) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že v rámci konání veřejného zasedání před odvolacím soudem bylo porušeno jeho právo na zajištění přítomnosti u tohoto veřejného zasedání. Veřejné zasedání se konalo “pouze” prostřednictvím videokonference, což ani s ohledem na probíhající celosvětovou pandemii koronaviru Covid-19, nelze podle jeho názoru považovat za dostačující důvod pro nemožnost jeho fyzické přítomnosti u veřejného zasedání. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. uvedl, že provedené dokazování je třeba ve vztahu k závěru o jeho vině považovat za zcela nedostatečné, když nebyl brán ohled na jednotlivé svědecké výpovědi poškozených osob, zejména těch, které nebyly schopny osobu obviněného identifikovat coby osobu páchající předmětnou trestnou činnost. Obviněný dále poukázal na to, že jakékoliv soudní rozhodnutí musí vycházet ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, přičemž tento požadavek nebyl v konkrétním případě naplněn. Závěrem dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 14 To 383/2020, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 9. 2020, sp. zn. 2 T 92/2018, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení uvedl, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 psím. d) tr. ř. se sice jedná o námitky, které jsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, nicméně se jedná o námitky zjevně neopodstatněné, neboť ze stávajících právních předpisů, a zejména při zohlednění aktuální pandemie koronaviru Covid-19, lze považovat konání veřejného zasedání prostřednictvím videokonference za zcela souladné se zákonem. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. státní zástupce činný u Nejvyššího státní zastupitelství uvedl, že se jedná o námitky skutkové nezakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. I přesto však státní zástupce konstatoval, že se ve vztahu k výroku o vině plně ztotožňuje s rozhodnutím soudů nižších stupňů a v tomto směru odkazuje na jejich odůvodnění. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neodůvodněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
8. Dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že bylo odvolání zamítnuto podle §256 tr. ř., pak prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě (což obviněný učinil)] lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
10. Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný uplatnil námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že byl v rámci odvolacího řízení u veřejného zasedání přítomen pouze prostřednictvím videokonferenčního zařízení a nikoliv fyzicky. K tomuto je třeba uvést, že ačkoliv uplatněná námitka zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje, je třeba ji označit za nedůvodnou.
11. V trestním řádu je videokonferenční zařízení jako jeden ze způsobů provádění úkonů trestního řízení upraveno v §52a tr. ř. a je definováno jako technické zařízení pro přenos obrazu a zvuku. Tento institut byl zařazen do trestního řádu s účinností od 1. 1. 2012 novelou provedenou zákonem č. 459/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, přičemž rutinní provoz byl spuštěn po zkušebním období dne 1. 5. 2017 (srov. rubrika Aktuality v časopise Soudní rozhledy č. 5/2017, str. 145). Podle Důvodové zprávy k zákonu č. 459/2011 Sb. je videokonference souborem interaktivních telekomunikačních technologií, které umožňují simultánní vzájemnou komunikaci dvou nebo více míst prostřednictvím dvousměrných video a audio přenosů. Videokonference všeobecně je považována za nástroj, s jehož pomocí lze usnadnit a urychlit soudní řízení. Z hlediska hospodářského se od zařazení tohoto institutu do trestního řádu očekávala mj. významná úspora nákladů na eskorty obviněných k soudu, jejichž účast v hlavním líčení nebo veřejném zasedání je tedy nově možné zajistit prostřednictvím videokonference (srov. Obecná část citované Důvodové zprávy; nebo také článek o změnách zákonů v trestní oblasti uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 21/2011, str. II, dále též text citované Důvodové zprávy k bodům 73 a 76). K provádění jednotlivých úkonů trestního řízení prostřednictvím videokonferenčního zařízení nelze přistoupit v každém případě, ale měl by být sledován určitý legitimní cíl stanovený v §52a tr. řádu. Především tedy v případech, v nichž je to potřebné pro ochranu práv osob, zejména s ohledem na jejich věk nebo zdravotní stav, nebo vyžadují-li to bezpečnostní anebo jiné závažné důvody, umožňuje-li to povaha těchto úkonů a je-li to technicky možné. Z uvedeného vyplývá, že za legitimní cíl, pro jehož dosažení je možné v praxi užít tento způsob provedení procesního úkonu v trestním řízení, je tak mj. nutné považovat i zájem na ochraně zdraví osob v souvislosti se světovou pandemií koronaviru Covid-19. Přestože v soudní praxi nebude zřejmě tento způsob konání hlavního líčení bez fyzické přítomnosti obviněného v soudní síni, ale prostřednictvím videokonference z místa, v němž se obviněná osoba aktuálně nachází (např. věznice, zdravotnické zařízení), pravidlem, v žádném případě není možno chápat takovou účast obviněného v řízení před soudem jinak, než že mu přítomen je, byť v určité virtuální formě. Obviněný má díky přenosu obrazu i zvuku přehled o průběhu soudního jednání včetně všech slovních projevů přítomných osob, tudíž vnímá vnější okolnosti v zásadě stejně, jako by se nacházel v prostoru jednací síně. Stejně je tomu u osob, které jsou fyzicky přítomné v jednací síni, mají k dispozici obraz i zvuk z prostoru, v němž se obviněný nachází, tedy vidí a slyší obviněného po celou dobu a mohou navzájem komunikovat.
12. V návaznosti na výše uvedené pak Nejvyšší soud rovněž doplňuje, že podle §202 odst. 1 věty druhé tr. ř. může být přítomnost obviněného nebo jiných osob při hlavním líčení zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Zákon postavil tuto formu účasti obviněného (též jiných osob, např. svědka, znalce) na soudním jednání na roveň jejich fyzické osobní přítomnosti, zásadně se proto nejedná o nepřítomnost v hlavním líčení, jestliže je ohledně osoby obviněného využito uvedeného technického prostředku, byť fyzicky se v místnosti, kde zasedá soud, nenachází. To ovšem platí pod podmínkou současného zachování veškerých procesních práv obviněného. Takový přístup je patrný také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP), který v rozsudku ze dne 5. 10. 2006, ve věci Marcello Viola proti Itálii, stížnost č. 45106/04 (nebo také v rozsudku ze dne 9. 4. 2009, ve věci Grigoryevskikh proti Rusku, stížnost č. 22/03) dospěl k závěru, že účast obviněného na jednání soudu prostřednictvím videokonference není sama o sobě v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, avšak je nutné, aby takový postup sledoval legitimní cíl a byla zachována práva obviněného na obhajobu. Nestačí, že obviněný je jednání soudu přítomen, stát je povinen zajistit mu účinnou účast na řízení, jež zahrnuje právo aktivně se ho účastnit, bez omezení slyšet a sledovat jednání soudu, radit se se svým obhájcem a případně v průběhu jednání klást dotazy vyslýchaným svědkům a vyjadřovat se k prováděným důkazům, bude-li o to obviněný mít zájem. Současně musí být také zajištěno, aby osoba vyslýchaná prostřednictvím videokonferenčního zařízení byla viděna a slyšena orgány činnými v trestním řízení a jinými osobami zúčastněnými na řízení. Celkovou situaci vyhodnotí předseda senátu (samosoudce), zda lze vůbec zajistit účast osob uvedeným distančním způsobem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. C. H. Beck: Praha, str. 2554), je tedy na jeho zvážení, jak soudní jednání s respektem k právům obviněného a dalších osob zorganizuje.
13. Nejvyšší soud tak musí konstatovat, že podmínky uvedené v předchozím odstavci byly naplněny rovněž v projednávané trestní věci obviněného, přičemž předmětný postup byl zvolen zcela v souladu se zjevně legitimním cílem, a sice zamezením možného šíření nákazy koronaviru Covid-19. Soud druhého stupně se tak rozhodl využít videokonferenčního zařízení k zajištění účasti obviněného ve veřejném zasedání. Obviněný byl s tímto procesním průběhem, s ohledem na svoji přítomnost u videokonferenčního hovoru, nepochybně obeznámen a osobně se veřejného zasedání účastnil. Na počátku veřejného zasedání byl obviněný nejprve poučen o svých právech a možnosti vznášet námitky proti obrazovému nebo zvukovému záznamu, poté aktivně uplatňoval práva obhajoby. Nejvyšší soud musí objektivně konstatovat, že obviněný v samém úvodu veřejného zasedání uvedl, že „nesouhlasí, aby byl účasten formou videokonference, a žádá o odročení veřejného zasedání, neboť se ho chce účastnit osobně“ . Toto prohlášení obviněný učinil poté, co mu byla umožněna porada s obhájkyní, když následně uvedl, že „špatně slyší, každé druhé slovo, a s ohledem na okolnosti případu by bylo lepší, kdyby bylo normální veřejné zasedání“ . V reakci na shora uvedené musí Nejvyšší soud podotknout, že k průběhu veřejného zasedání (nedostatky v přenosu zvuku či obrazu) nebyly kromě počátečního vystoupení obviněného zaznamenány žádné připomínky, a to ani ze strany přítomné obhájkyně obviněného [ze strany soudu nebyla rovněž zaznamenána žádná okolnost projevující se v nedostatcích v přenosu zvuku a obrazu při probíhající videokonferenci] . Současně je vhodné poznamenat, že ani sám obviněný v průběhu veřejného zasedání žádnou další námitku nevznesl, a pro skutečnost, že byl plnohodnotně přítomen veřejnému zasedání prostřednictvím videokonference svědčí i jeho závěrečné vyjádření, kdy mj. uvedl, že „souhlasí s obhájkyní“ a dále se podrobně vyjádřil, a to i ve shodě s obhájkyní k provedení výslechu svědkyně J. D. [uvedený návrh na doplnění dokazování byl zamítnut (odvolací soud v odůvodnění k uvedenému mj. uvedl, že svědkyně je dlouhodobě v Irsku a její výpověď se nejeví bezpodmínečně nutnou s ohledem na dostatek usvědčujících důkazů)] . Nutno též podotknout, že předmětné veřejné zasedání se soustředilo na přednes zprávy o stavu věci, a vystoupení státního zástupce, obhájkyně a obviněného k podanému opravnému prostředku, aniž by bylo prováděno dokazování.
14. Nejvyšší soud tak s ohledem na předchozí výklad neshledal porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného (po formální ani materiální stránce) při veřejném zasedání, jak předpokládá obviněný v uplatněném dovolacím důvodu, a potud neměla dovolací námitka obviněného, že byl v rámci odvolacího řízení u veřejného zasedání přítomen pouze prostřednictvím videokonferenčního zařízení a nikoliv fyzicky, své opodstatnění.
15. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil a jím vznesené námitce týkající se existence tzv. extrémního rozporu, považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
16. Nejvyšší soud musí rovněž konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněným jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
17. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněný soudům nižších stupňů vytýká pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, přičemž takové námitky je nutno označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání.
18. Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného a následnému postupu dovolacího soudu v řízení o dovolání poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
19. S ohledem na shora uvedené obecné konstatování k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nejvyšší soud rovněž uvádí, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněné dovolací důvody, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů, když obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku nespáchal. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
20. Ve vztahu k zmíněné argumentaci obviněného nad rámec své přezkumné povinnosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že nalézací soud, jakož i soud odvolací důvodně neuvěřily tvrzení obviněného o tom, že tento nespáchal jemu za vinu kladený trestný čin, ale že to byl podle verze obviněného svědek M., (popř. další svědci), kteří měli trestnou činnost spáchat, neboť ze strany poškozených byl svědek M. označen jako osoba, s kterou poškození v rámci podvodného jednání většinově komunikovali. Obviněný rovněž argumentoval absencí dalších důkazů, ze kterých by bylo možno usuzovat na jeho vinu, neboť ani finanční stopy ani rekognice svědků, jakož ani další v předmětném trestním řízení provedené důkazy nelze stran závěru o jeho vině považovat za dostatečné.
21. V reakci na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. V tomto kontextu lze vyvrátit tvrzení obviněného o tom, že on, na rozdíl od svědků M., D. či G., nebyl osobou, která se předmětného jednání dopustila. Je sice pravdou, že obviněný se snažil svůj kontakt s poškozenými minimalizovat, k čemuž využíval výše zmíněné svědky, ale byl to právě obviněný, který je ve vztahu k uvedeným svědkům osobou, která tyto svědky spojuje, což bylo prokázáno nejen celou řadou svědeckých výpovědí, ale především pomocí listinných důkazů - záznamů o telekomunikačním provozu. Ačkoliv poškození ne zcela jednoznačně označili osobu obviněného jako osobu, se kterou fyzicky jednali, kdy lze určité nesrovnalosti v jednoznačné identifikaci akceptovat s ohledem na dobu, která od spáchání předmětné trestné činnosti až do okamžiku rekognice či rozpoznání osoby v soudní síni uběhla, byla, vyjma uvedených skutečností soudy nižších stupňů zjištěna celá řada dalších důkazů, a to především svědeckých výpovědí, již zmiňovaných záznamů telekomunikačního provozu a dalších listinných důkazů včetně bankovního výpisu či řady dokumentů vztahujících se k předmětné trestné činnosti nahraných na flash disku obviněného atd., které vinu obviněného prokazují. Soudy nižších stupňů mj. také zmiňují osobu poškozeného G. (viz podrobněji str. 5-6 odůvodnění odvolacího soudu), který potvrdil vystupování obviněného pod smyšleným jménem (vedle svědka M. či D.). Svědek B. rovněž označil osobu obviněného jako osobu, která mu nabízela k prodeji zemědělskou techniku a vystupovala pod jménem A. Z hodnocení uvedených důkazů tak vyplynula skutečnost prokazující úmyslné protiprávní jednání obviněného spočívající ve spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
22. V reakci na obsah námitek uplatněných obviněným a v souladu se shora uvedenými skutečnostmi vztahujícími se k podstatě dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a způsobu hodnocení důkazů nižšími soudy, musí Nejvyšší soud konstatovat, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.) a je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je pak klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), což v předmětné trestní věci bylo splněno.
23. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by přicházelo v úvahu toto odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 5. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu