ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.373.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 373/2021-3787
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný C. H. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 1 To 40/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 11/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného C. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 43 T 11/2015 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný C. H. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným za skutek popsaný pod bodem I. skutkové věty výroku o vině zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a za skutek popsaný pod bodem II. skutkové věty výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu 8 let. Ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto také o náhradě škody.
2. Týmž rozsudkem byla uznána vinnou i obviněná obchodní společnost G., v likvidaci, a to rovněž zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustila podle skutkových zjištění popsaných pod bodem III. skutkové věty výroku o vině. Za něj byla odsouzena podle §16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, k trestu zrušení právnické osoby.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 1 To 40/2020. Podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. uznal oba obviněné vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, kterého se podle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že
„dne 2.2.2012 na podatelně Celního úřadu XY v Brně, ul. XY, obžalovaný C. H. jako jednatel jednající za společnost G., IČ XY, pod čj. XY podal a podepsal Hlášení o splnění povinnosti uvedení minimálního množství biopaliv do volného daňového oběhu pro dopravní účely za rok 2011 (dále jen Hlášení), podle zákona č. 86/2002 Sb. o ochraně ovzduší (ve znění pozdějších předpisů), spolu s tímto Hlášením podal a podepsal přílohu č. 1 ze dne 30.1.2012, přičemž v této příloze uvedl záměrně menší množství biosložky nutné k uvolnění do volného daňového oběhu pro dopravní účely s odkazem na nepravdivé tvrzení, že 12.900.000 litrů motorové nafty je zbožím uvolněným z obměn státních rezerv jako zákonného důvodu pro osvobození od povinnosti dodat biosložku (§3a odst. 6 zákona č. 86/2002 Sb.). Podle účetních listin společnosti G. byla předmětná motorová nafta zakoupena od soukromoprávní německé společnosti GEPEO GmbH, kdy podle §3a odst. 6 zákona osvobození od povinnosti dodat biosložku se vztahuje jen na státní hmotné rezervy České republiky, nikoli třetího státu, čehož si musel být jako osoba podávající Hlášení vědom. Následně nebyl schopen na výzvu Celního úřadu XY řádně doložit jím deklarovaný původ motorové nafty listinami prokazujícími vlastníka - slovinskou agenturu ZORD, spravující slovinské státní palivové rezervy a to vše činil v úmyslu zatajit poplatkovou povinnost a vyhnout se zaplacení zákonného poplatku z nedodaného objemu biopaliv, který dle §3a odst. 10 citovaného zákona činil 40 Kč/l, v celkové výši 30.960.000 Kč, a který je dle §3a odst. 12 tohoto zákona příjmem státního rozpočtu, ke škodě České republiky zastoupené Celním úřadem XY“.
4. Za tento trestný čin odsoudil odvolací soud obviněného C. H. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu 5 let. Obviněnou obchodní společnost G., v likvidaci, odsoudil podle §20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu podnikání s předmětem Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, na dobu 5 let.
5. Podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil odvolací soud stran bodu I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně týkající se obviněného C. H. věc soudu prvního stupně.
II.
6. Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 1 To 40/2020 (dále také jen „napadený rozsudek“), podal obviněný dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hned v jeho úvodu požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. Následně uvedl, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly, resp. nesprávně vyhodnotily podstatné skutečnosti, které svědčily o jeho nevině, a nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo (§2 odst. 5 tr. ř.). Jako člen statutárního orgánu jednal vždy s odbornou péčí (řádného hospodáře), v souladu se zájmy společnosti, jakož i se zásadami zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.
7. Obviněný namítal, že mu nebyl prokázán úmysl, přičemž trestný čin podle §240 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem. Jednání, které je mu kladeno za vinu, bylo nedbalostní, a to s ohledem na právní úpravu Evropské unie k dané problematice. Obviněný byl jako jednatel společnosti přesvědčen, že podává na základě svého nejlepšího vědomí a svědomí řádně a včas pravdivé informace, neboť se jednalo o volný pohyb zboží a služeb mezi členskými státy Evropské unie. Následně obviněný popsal vývoj finanční situace v roce 2012 ve společnosti G. Odkázal také na výpověď svědka J. H., který předložil důkazy svědčící o tom, jak tato společnost fungovala, a hlavně, že neměla do března roku 2012 vážnější problém s úhradou DPH a SPD. Z ní podle obviněného vyplývá, že neměl úmysl dopustit se daného trestného činu. Obviněný také podrobněji mj. vysvětlil, na základě čeho dovozuje, že ani Celní úřad XY nepostupoval obezřetně, když již od prosince 2011 mu sdělil, že biosložka nemůže být dodána do České republiky z logistických důvodů v celém objemu. V první polovině roku 2012 měla celní správa k dispozici všechny podklady k množství 12 900 000 litrů motorové nafty. Navíc na začátku roku 2012 bylo toto množství motorové nafty po pominutí logistických problémů společností dovezené.
8. Obviněný chtěl před odvolacím soudem předložit nové důkazy svědčící v jeho prospěch, toto mu však nebylo umožněno, přestože dne 4. 12. 2020 zaslal na Vrchní soud v Olomouci žádost o odročení veřejného zasedání z důvodu přetrvávající pandemické situace a i s ohledem na jeho zdravotní důvody. Dne 10. 12. 2020 mu však bylo oznámeno, že žádosti vrchní soud nevyhověl, přičemž uvedl, že přítomnost obviněného není nutná, když byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn. Jelikož obviněný počítal s tím, že bude jeho žádosti vyhověno, jeho obhájce musel rychle zajistit substituta, avšak z uvedených důvodů nemohl předložit žádost o provedení dalších důkazů. Tímto způsobem byl zkrácen na svých právech na obhajobu a na spravedlivý proces.
9. Namítal také, že s ohledem na odsouzení za trestný čin spáchaný ve stadiu pokusu a na to, že k reálné škodě nikdy nedošlo, je nepřiměřeně přísný a nezákonný nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu byl uložen, a to i s přihlédnutím k jeho věku (70 let).
10. Soudy sice konstatovaly, že vzhledem k dosaženému vzdělání mohl rozpoznat protiprávnost svého jednání, avšak podle něj se nikdo nezabýval tím, že se po celý život věnoval hlavně překladatelské činnosti na rozdíl od „klasické právnické činnosti“ , jíž se věnoval jen okrajově.
11. Pod vady hmotněprávního posouzení podřadil námitku, že soudy při posuzování subjektivní stránky nezohlednily ustanovení §19 tr. zákoníku. Úpravu o negativním právním omylu je přitom při posuzování protiprávnosti jednání vyplývajícího z mimotrestních norem zvažovat. S ohledem na znění §3a odst. 7 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší (dále také jen „zákon o ochraně ovzduší“), podle nějž se uvolnění do daňového oběhu vztahovalo na „státní hmotné rezervy uváděné při jejich obměně do volného daňového oběhu na území České republiky“ , nemůže mu být vytýkáno, že měl vědět, že se osvobození vztahuje jen na zboží při obměně státních hmotných rezerv České republiky. Omezení původu hmotných rezerv nebo jejich bližší specifikaci toto ustanovení neobsahuje. Jeho jednání je proto možno podřadit pod právní omyl spočívající v neznalosti přesné interpretace mimotrestní právní úpravy, která není z jeho pohledu jednoznačná, když požadavek na její znalost je neúměrný. K tomu opět poukázal na to, že už při deklaraci původu nafty jako zboží ze státních hmotných rezerv byla celnímu úřadu předložena dokumentace, z níž bylo zřejmé, že se nejedná o hmotné rezervy České republiky, nýbrž Slovinska. Zopakoval proto, že jeho jednání nemohlo směřovat k úmyslnému zkrácení daně, a naopak o správnosti a odůvodněnosti svého postupu byl přesvědčený.
12. Obviněný uzavřel, že žádným z provedených důkazů nebyla prokázána jeho vina, a proto se domáhá spravedlivé nápravy. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
13. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení, jakož i obsah podaného dovolání. Po provedeném obecném výkladu k dovolacímu řízení, resp. k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že částečně námitky obviněného tento dovolací důvod nenaplňují, neboť se jedná o výhrady založené na nesouhlasu s dílčími skutkovými závěry obsaženými v napadených rozhodnutích soudů obou stupňů, prosazující vlastní skutkové zjištění na podkladě odlišného vyhodnocení ve věci provedených důkazů, nadto bez zjevné přímé souvislosti se skutečným obsahem důkazu, a dále namítající neúplnost dokazování. Takové námitky nevykazují parametry opomenutých důkazů. Nebylo možné přitom podle státního zástupce nezmínit, že obhajoba obviněného neměla před skončením dokazování žádné návrhy na slyšení svědků a například konkrétně v případě svědectví paní V. neměla k této svědkyni ani dalších dotazů a připomínek (protokol o hlavním líčení ze dne 3. 3. 2020). Dodal, že v poměru mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i odvolací soud (co se týče jeho výroku v bodě II.), na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o extrémní rozpor, který ani nebyl v dovolání explicitně namítnut. Za relevantní výhradu pak nelze podle státního zástupce považovat ani víceméně obecnou námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. podle zásady in dubio pro reo .
14. Státní zástupce nepřisvědčil ani argumentaci, že došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, když mu mělo být odvolacím soudem znemožněno právo účasti na veřejném zasedání. Předně se totiž jedná o námitku, jež by mohla v případě relevantní argumentace odpovídat spíše dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. K porušení práva na spravedlivý proces podle státního zástupce rozhodně nedošlo, neboť v tomto směru poukázal na „laxní přístup obhajoby“ . Dále státní zástupce konstatoval, že ani námitka stran nepřiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu nemůže naplnit uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod. Uložení konkrétního druhu a výše trestu v rámci zákonem stanovených možností je výsledkem volné úvahy soudu, do níž nelze zasahovat cestou zmíněného mimořádného opravného prostředku. Výjimkou z tohoto pravidla by mohly být pouze případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného. Taková situace však podle státního zástupce v daném případě nenastala, přičemž připomněl, že mu byl uložen trest za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku ve výměře pod zákonnou trestní sazbou.
15. Částečně podřaditelná je podle státního zástupce pod uplatněný dovolací důvod námitka týkající se subjektivní stránky činu obviněného v úmyslné formě, i když je do jisté míry založena na obviněným poupravené verzi skutkového děje. Konstatoval však k tomu, že způsob spáchání činu, tj. aktivní činnost obviněného spočívající v předstírání okolností, které byly v rozporu se skutečností, s níž byl plně obeznámen, nedovoluje jiný závěr ve vztahu k subjektivní stránce, než že jednal v úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
16. Státní zástupce uvedl, že i v případě námitky jednání v negativním právním omylu se nejedná o námitku opodstatněnou, když i tato byla již napadeným rozsudkem řešena. Obviněný v podstatě jen opakuje svou argumentaci vyjádřenou již v odvolání, o čemž svědčí mj. i to, že v dovolání nezareagoval na změnu v číselném označení příslušných ustanovení mimotrestních norem. Nicméně obviněný v právním omylu podle státního zástupce nejednal. Tím spíše, když s ohledem na komentářovou literaturu konstatoval, že negativní právní omyl o protiprávnosti činu, resp. o normativních znacích skutkové podstaty, se posuzuje podle zásad o negativním omylu skutkovém. Z hlediska naplnění subjektivní stránky a vyloučení právního omylu pachatele podle státního zástupce postačí, jestliže znal rozhodné skutkové okolnosti odůvodňující určitou poplatkovou povinnost, jednal s vědomím těchto souvislostí a záměrně se snažil účelově minimalizovat povinnost k úhradě poplatku nebo ji zcela zatajit.
17. Pro úplnost ve vztahu k námitkám obviněného státní zástupce zdůraznil, že se zřetelem na tehdy platnou právní úpravu, jež byla rozvedena v napadeném rozsudku odvolacího soudu, jim nelze přiznat důvodnost v tom, že by předmětné ustanovení §3a odst. 6 zákona č. 86/2002 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2011, umožňovalo dvojí výklad či bylo nejednoznačné, byť se obviněný o takovou představu snažil, a to i s odkazem na svou údajnou dlouhodobou profesní nečinnost v právní oblasti. To ovšem skutkově koliduje nejen s dosaženým právním vzděláním obviněného, ale i se skutečným obsahem důkazů, když hned z několika důkazů bylo potvrzeno, že obviněný kromě toho, že vykonával v obviněné právnické osobě funkci jednatele, měl na starosti také právní otázky. Skutkově bylo podle státního zástupce vyloučeno, že by pojem státní hmotné rezervy mohl být obviněným vykládán jako státní hmotné rezervy i jiného členského státu Evropské unie. Již odvolací soud podle něj správně upozornil na to, že příslušné ustanovení §3a odst. 6 zákona o ochraně ovzduší, ve znění účinném do 31. 12. 2011, obsahovalo odkaz na poznámku pod čarou. Ten se přitom umisťuje za slovo nebo část ustanovení, kterých se poznámka pod čarou týká, před případnou čárku, středník, dvojtečku nebo tečku, pokud za příslušným slovem nebo příslušnou částí ustanovení následují. Pokud by zákonodárce hodlal výjimku z povinnosti stanovené v §3a odst. 1, 2 zákona o ochraně ovzduší vztáhnout i na státní hmotné rezervy jiných členských států Evropské unie, nepochybně by pojem jinak naformuloval či by v právním předpise použil odkaz na příslušnou směrnici Evropské unie. Třebaže poznámky pod čarou nemají normativní povahu, obviněnému jako osobě práva znalá musel být význam odkazu jednoznačně znám. Nadto je nutno poukázat na to, že uvedené ustanovení nebylo nikterak inovativní a v dotčeném předpise bylo v době skutku beze změn obsaženo po dobu přesahující čtyři roky. Z vlastní výpovědi obviněného, výpovědí svědků a dalších důkazů vyplývá, že obviněný musel mít velmi dobrou vědomost o právní úpravě týkající se uvádění motorových benzinů nebo motorové nafty do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely. V dané oblasti se dlouhodobě pohyboval a odborně působil. Nebyl tudíž pro něj žádný problém být znalý okolností zavedení předmětné povinnosti dodávání stanoveného množství biopaliva do volného daňového oběhu a poplatkové povinnosti pro případ nesplnění primární povinnosti do právního řádu k 1. 9. 2007.
18. Státní zástupce proto uzavřel, že se o právní omyl nejednalo. Nelze totiž konstatovat, že by se obviněný nemohl právnímu omylu stran protiprávnosti činu vyvarovat, když povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou pro něj vyplývala z jeho funkce jednatele společnosti a nadto vzhledem k účelu výkonu této funkce obviněný jako osoba orientující se v právní oblasti mohl protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Rozhodně však nemůže opírat své stanovisko, že mohl protiprávně jednat v právním omylu, o to, že byl věci neznalý překladatel.
19. Závěrem, s ohledem na vše uvedené, státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
21. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 1 To 40/2020 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
25. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se však nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, avšak z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
IV.
26. Se zřetelem k dovolací argumentaci Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného směřovaly převážně do oblasti skutkové a procesní, když bylo namítáno porušení zásady zakotvené v §2 odst. 5 tr. ř., práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jakož i zásady in dubio pro reo , na základě čehož dovozoval, že nebyla prokázána jeho vina, resp. úmysl spáchat daný trestný čin. Soudům nižších stupňů vytýkal nesprávné hodnocení provedených důkazů, jakož i jejich nedostatečný rozsah.
27. Nejvyšší soud vzhledem k uvedeným obecným východiskům uvádí, že takové námitky obviněného stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud nemá důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat, když je neshledává vadnými či dokonce extrémně nesouladnými s obsahem provedených důkazů, a v podrobnostech proto na obě rozhodnutí pro stručnost odkazuje. Tím spíše, když tzv. extrémní nesoulad ani nebyl výslovně namítán. K tomu Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že není ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní (odlišné) skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
28. Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, na základě jakých důkazů uznal obviněného vinným ze spáchání daného trestného činu a jak je hodnotil. Zjišťování skutkového stavu odpovídá základním zásadám trestního řízení, neboť při provádění důkazů, resp. jejich hodnocení byla dodržena ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně ve vztahu k posuzovanému skutku (v rozsudku soudu prvního stupně popsanému pod bodem II. skutkové věty výroku o vině) mají odpovídající obsahové zakotvení především v listinných důkazech. Také Vrchní soud v Olomouci, který přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně, přičemž námitkám, jež obviněný obdobně uplatnil i ve svém dovolání, nevyhověl, považoval zjištění soudu prvního stupně vyjádřená především ve skutkové větě výroku jeho rozsudku za správná (s výjimkou stran nesprávné citace jednotlivých ustanovení zákona o ochraně ovzduší).
29. Soudy nižších stupňů vycházely především z Hlášení o splnění povinnosti uvedení minimálního množství biopaliv do volného oběhu daňového oběhu pro dopravní účely ze dne 2. 2. 2012 (dále také jen „Hlášení“) a z Přílohy č. 1 k tomuto Hlášení, načež následovala komunikace mezi ním jako jednatelem společnosti G. a Celním úřadem XY. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na body 19. a 20. rozsudku soudu prvního stupně a bod 23. napadeného rozsudku. Pokud jde o dovolací námitku, že Celní úřad XY nepostupoval obezřetně, Nejvyšší soud pouze uvádí, že obviněný hodnotí provedené důkazy jednostranně ve svůj prospěch, aniž by přitom zohlednil celý kontext předmětných listinných důkazů, a to, jak byly soudy nižších stupňů vyhodnoceny.
30. Jestliže snad chtěl obviněný svými námitkami ohledně svědeckých výpovědí svědků J. H. a P. V. namítat vadu v podobě tzv. opomenutých důkazů, rozsudek soudu prvního stupně touto vadou postižen není.
31. O tzv. opomenuté důkazy jde tehdy, když bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
32. V obou případech, jak u svědka J. H., tak u svědkyně P. V., byly jejich výpovědi zohledněny, skutečnost, že jejich hodnocení spatřuje obviněný v jeho neprospěch, neznamená, že se jedná o danou vadu důkazního řízení. Nadto je možno poznamenat, že svědecká výpověď svědka J. H. ani přímo nesouvisela s daným skutkem, nýbrž jí byly dokazovány skutečnosti stran skutku popsaného pod bodem I. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Pokud pak jde o svědeckou výpověď P. V., k této ani po jejím výslechu nebyly žádné další dotazy ze strany obviněného (č. l. 3561). Možno ještě dodat, že ona sama uvedla, že by nebyla schopna soudu sdělit, zda byl v listopadu roku 2011 nějaký problém s cisternou s MEŘEM, která se vezla.
33. Na tomto místě Nejvyšší soud konstatuje, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka, že bylo obviněnému znemožněno účastnit se veřejného zasedání konaného dne 10. 12. 2020, při němž chtěl předložit nové důkazy. Taková námitka odpovídá spíše dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak Nejvyšší soud jí nemůže přisvědčit. Pouze ve stručnosti k tomu uvádí, že obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (jeho účast tak nebyla nutná), z jeho žádosti, resp. ze žádosti jeho obhájce o omluvu a odročení veřejného zasedání plyne spíše jakási povšechná obava o zdraví obviněného s ohledem na pandemickou situaci, když odvolacímu soudu nebyla doložena ani žádná lékařská zpráva či jiné potvrzení, tedy nejednalo se o řádnou omluvu. Odvolací soud na tuto žádost obhájci obviněného odpověděl obratem ten samý den, tj. dne 4. 12. 2020, přičemž obhájce si tuto zprávu o nevyhovění žádosti vyzvedl ve své datové schránce až dne 10. 12. 2020, tedy v den konání veřejného zasedání. V návaznosti na to pak za sebe k veřejnému zasedání zaslal na poslední chvíli substituta, který však s danou trestní věci nebyl vůbec seznámen. Za této situace nelze v žádném případě hovořit o tom, že by se jednalo o porušení práva obviněného na spravedlivý proces či jeho práva na obhajobu.
34. Ani námitku stran nepřiměřenosti uloženého trestu s ohledem na skutečnost, že byl obviněný odsouzen ze spáchání daného trestného činu ve stadiu pokusu, a tak ani k reálné škodě nedošlo, přičemž letos dovrší 70 let věku, nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejména §39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
35. Určitý průlom může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Tak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně.
36. O takový případ se však v dané věci nejednalo, když odvolací soud při ukládání trestu zohlednil daná zákonná kritéria uvedená v §39 odst. 1, odst. 3, odst. 6 písm. c) tr. zákoníku, jejichž vyhodnocení pečlivě odůvodnil (bod 28. napadeného rozsudku), a to včetně skutečnosti, že jednání obviněného zůstalo pouze ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, věku obviněného či délky trestního řízení. Nelze nezmínit, že odvolací soud zejména s ohledem na tyto skutečnosti přistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 5 tr. zákoníku, když byl obviněný ohrožen trestní sazbou 5 až 10 let, přičemž mu uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let.
37. Za právně relevantně uplatněné námitky v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze označit takové, které se týkaly subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslného zavinění skrze argumentaci negativním právním omylem, ve kterém měl obviněný jednat, byť i tyto jsou do jisté míry postaveny na tom, že obviněný zpochybňuje provedené dokazování a učiněná skutková zjištění. Nejvyšší soud jim však opodstatnění nepřiznal, když i touto se již odvolací soud zabýval (body 24. a 25. napadeného rozsudku), přičemž rovněž soud prvního stupně již ve svém rozsudku konstatoval, že si byl obviněný vědom mj. toho, že se nejedná o pohonné hmoty ze státních hmotných rezerv České republiky a že podle §3a odst. 6 zákona osvobození od povinnosti dodat biosložku se vztahuje jen na státní hmotné rezervy České republiky, nikoli třetího státu.
38. Podle §19 odst. 1 tr. zákoníku, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Omylu se bylo možno vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží (§19 odst. 2 tr. zákoníku).
39. Funkce je z povahy věci vždy dobrovolná, nebo ustanovovaná kvalifikovaným subjektům, které s možností ustanovení do ní musí počítat. Ten, kdo se takto funkce ujímá, musí být přinejmenším smířen s tím, že k jejímu výkonu je vyžadována znalost právních předpisů, které se k němu váží. Proto ji lze na něm vyžadovat rovněž z hlediska §19 odst. 2 tr. zákoníku bez dalšího (Provazník, J. In: Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 306.). Platí přitom, že založil-li si takový právní důvod pachatel sám (přijal funkci atd.), nezakládá překážku možnosti vyvarovat se právního omylu ani skutečnost, že splnění této povinnosti seznámit se s příslušnou právní úpravou bylo nad jeho síly, pokud od počátku přinejmenším měl a mohl vědět, že nebude schopen této povinnosti dostát (Tamtéž, s. 308.).
40. Pokud tedy obviněný namítl, že jednal v právním omylu, pak postačí ve stručnosti zmínit, že se jej mohl vyvarovat, jelikož povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou pro něj plynula z jeho funkce jednatele ve společnosti G. Nutno přitom konstatovat, že funkci jednatele aktivně vykonával, tedy věděl, jaká je činnost dané společnosti a na této se podílel, včetně toho, že v rámci této funkce řešil právní záležitosti, což potvrdili jak svědek M. P., tak svědek J. K.
41. Obviněný předně v rámci svých námitek argumentoval tím, že znění příslušného ustanovení zákona o ochraně ovzduší, umožňuje dvojaký výklad. Jeho tvrzení, že požadavek na znalost dané právní úpravy je neúměrný, s ohledem na výše uvedené nelze přijmout. Nadto lze uvést, že výklad dané právní úpravy není nikterak složitý, tím spíše pro osobu s právním vzděláním, která se danou oblastí podnikání aktivně i z hlediska právních záležitostí zabývala. Navíc, jak z výpovědi obviněného, tak z dalších provedených důkazů, zejména listin (z nich mj. Příloha č. 1 k Hlášení) vyplývá, že obviněný měl povědomost o právní úpravě týkající se obchodování s pohonnými hmotami, konkrétně s předmětným zákonem o ochraně ovzduší musel být dobře seznámen. Výklad ustanovení §3a odst. 6 (obviněným mylně uváděno ustanovení §3a odst. 7) zákona o ochraně ovzduší účinného do 31. 12. 2011 v tom směru, že se týká výlučně státních hmotných rezerv České republiky, je přitom jednoznačný. Nejvyšší soud v tomto směru plně odkazuje na odůvodnění odvolacího soudu v bodě 24. napadeného rozsudku, s nímž se ztotožňuje. Možno dodat, že v tom stěžejním základu, že je v případě státních hmotných rezerv České republiky osoba uvádějící do volného daňového oběhu pohonné hmoty osvobozena od povinnosti dodat do nich určité minimální množství biopaliva, se přitom nejednalo o nikterak novou právní úpravu.
42. Nejvyšší soud však dále uvádí, že právní omyl negativní o protiprávnosti činu pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon nedovolává, tj. omyl o normativních znacích skutkové podstaty, se posuzuje podle zásad platných pro posouzení skutkového omylu negativního (Kratochvíl, V., Šámal, P. §19 [Omyl právní]. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 265.). Normativní znak skutkové podstaty je takový, jenž je přebírán z jiných právních odvětví, aniž by však trestní zákoník odkazoval na právní předpis (ať blanketně, či individuálním odkazem), který je upravuje (Provazník, J. In: Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 297). Tvrdil-li tak obviněný v této věci, že daná právní úprava zákona o ochraně ovzduší není jednoznačná, je zjevné, že namítal svůj právní omyl o protiprávnosti činu pramenícího z mimotrestního právního předpisu, a tudíž by bylo třeba takový omyl posuzovat podle zásad omylu skutkového negativního.
43. Podle §18 odst. 1 tr. zákoníku, v němž je tzv. negativní skutkový omyl upraven, nejedná úmyslně ten, kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu. Tím však není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti.
44. Termín „nezná“, který používá §18 odst. 1 tr. zákoníku, je nutné vykládat v zásadě tak, že pachatel je přesvědčen o opaku či o možnosti, že to, co fakticky činí, naplňuje určitý znak skutkové podstaty, vůbec neví a ani o ní nepřemýšlí. Termín „ani nepředpokládá“ pak omezuje dosah pachatelovy neznalosti právě na případy, kdy si pachatel ani neuvědomuje eventualitu, že by svým jednáním určitý znak skutkové podstaty mohl naplňovat. I když si tak pachatel není jistý, ale jen předpokládá jako reálnou eventualitu, že svým jednáním fakticky naplnil určitý znak skutkové podstaty, aplikace §18 odst. 1 tr. zákoníku je vyloučena (Provazník, J. §18 [Omyl skutkový]. In: Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 265).
45. Z hlediska zavinění a vyloučení právního omylu proto postačí, jestliže pachatel znal rozhodné okolnosti odůvodňující určitou poplatkovou povinnost, jednal s vědomím těchto souvislostí a záměrně se snažil účelově zatajit úhradu takového poplatku. Obviněný, jak plyne ze soudy učiněných zjištění, všechny rozhodné skutkové okolnosti znal, přičemž neobstojí jeho tvrzení o tom, že jednal v právním omylu stran výkladu ustanovení §3a odst. 6 zákona o ochraně ovzduší, resp. že toto ustanovení není jednoznačné a připouští dvojí výklad. Zde je třeba odkázat na skutečnosti rozvedené v rozhodnutí odvolacího soudu a též ve vyjádření státního zástupce ústící mj. do závěru, že výklad předmětného ustanovení je zcela jednoznačný – týká se výlučně státních hmotných rezerv České republiky. Opětovně je přitom zdůraznit, že to platí tím spíše se zřetelem k právnímu vzdělání obviněného a jeho zkušenostem z podnikání v dané oblasti obchodování s pohonnými hmotami. Uvedené ostatně plyne mj. i z provedených listinných důkazů, z nichž je patrné, že obviněný se v dané problematice orientoval, když za tuto společnost podával předmětné Hlášení včetně Přílohy č. 1 a následně i v odborné právní rovině komunikoval s Celní správou XY. Je tedy třeba se zřetelem ke zjištěným skutečnostem potvrdit správnost výše zmíněného závěru soudů nižších stupňů, podle něhož si musel být vědom toho, že podle §3a odst. 6 zákona o ochraně ovzduší osvobození od povinnosti dodat biosložku se vztahuje jen na státní hmotné rezervy České republiky, nikoli třetího státu. Nemohl tedy být (jednat) v omylu stran výkladu či smyslu zmíněného zákonného ustanovení, a neobstojí tak jeho tvrzení o absenci úmyslného zavinění.
46. Nejvyšší soud vzhledem ke všemu výše uvedenému uzavírá, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 1 To 40/2020, netrpí vytýkanými vadami. Dovolací námitky obviněného zčásti nebyly vůbec podřaditelné pod uplatněný ani jiný dovolací důvod, zčásti pak byly zjevně neopodstatněné. Nebylo shledáno ani porušení postulátů spravedlivého procesu ve světle judikatury Ústavního soudu, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě. Obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně úmyslného zavinění.
47. Nadto Nejvyšší soud považuje za vhodné v této souvislosti stran námitkám opětovně uplatněným v dovolání ještě dodat, že zmíněnou problematikou, ale také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
48. Nejvyšší soud proto s ohledem na vše výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
49. Obviněný v dovolání požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. K tomu je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak však v daném případě neučinil). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 6. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu