ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.44.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 44/2021-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2021 o dovolání obviněného J. V., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 7 To 391/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 56/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 5 T 56/2019, byl J. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl obviněný podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo protialkoholní ochranné léčení v ústavní formě a podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 – Vinohrady, IČ: 41197518, částku ve výši 905 Kč.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 7 To 391/2019, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil, z podnětu odvolání obviněného, napadený rozsudek v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku obviněného odsoudil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále obviněnému podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uložil protialkoholní ochranné léčení v ambulantní formě a podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 – Vinohrady, IČ: 41197518, částku ve výši 905 Kč.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 7 To 391/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že soudem popsaný skutkový stav věci nelze kvalifikovat jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví, neboť nedošlo k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty uvedeného zločinu. Obviněný má za to, že jeho jednáním nevznikla poškozenému těžká újma na zdraví, neboť chyběl úmysl takovou újmu způsobit a ani z objektivních okolností nevyplývá, že by k takové újmě mohlo dojít. Dále se podle jeho mínění soudy obou stupňů nevypořádaly odpovídajícím způsobem se závěry znaleckého posudku znalkyně MUDr. Evy Vítkové, když pojaly za svůj názor, že odsouzený netrpí žádnou duševní poruchou a shledali jej tak plně příčetným, přestože např. v minulosti se pokusil (v patnácti letech) o sebevraždu. Obviněný má za to, že soudy měly nechat vypracovat revizní znalecký posudek ohledně jeho duševního stavu, což neučinily a dopustily se tak pochybení spočívající v opomenutí důkazu, resp. došlo k extrémnímu rozporu mezi soudem dovozeným skutkovým stavem věci zahrnujícím i řádné posouzení duševního stavu a provedenými důkazy. V souvislosti s přečinem výtržnictví má za to, že lesopark, kde došlo k předmětnému skutku, není možné považovat za místo veřejnosti přístupné a nemohla tak být naplněna skutková podstata trestného činu výtržnictví, za takové situace pak obviněnému nemohl být ani uložen úhrnný trest ve smyslu §43 odst. 1 tr. zákoníku [v čemž spatřuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí a věc přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného, po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání, uvedl, že námitku obviněného, že jeho jednání nesměřovalo k těžké újmě na zdraví, lze považovat za námitku nesprávného právního posouzení, nicméně obviněný k jinému posouzení subjektivní stránky a formy zavinění dospívá výlučně na podkladě přehodnocení ve věci provedených důkazů a ignoruje komplexní posouzení k intenzitě a charakteru útoku, jaké učinil nalézací soud při vyhodnocení všech ve věci provedených důkazů. Dále se nesouhlasně vyjádřil k námitce obviněného ohledně opomenutých důkazů, neboť se o opomenuté důkazy podle jeho mínění nejedná, jelikož k vypracování revizního znaleckého posudku nebyly splněny zákonné podmínky a ani obhajoba v hlavním líčení, ani ve veřejném zasedání o odvolání návrh na vypracování revizního znaleckého posudku neučinila. Dále státní zástupce uvedl, že námitku, kterou obviněný zpochybňuje naplnění objektivního znaku skutkové podstaty výtržnictví lze spíše podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a adekvátně se s ní již vypořádal odvolací soud. V této souvislosti uvedl, že lesopark, ve kterém se skutek udál, je místem veřejnosti přístupným, v povědomí místních obyvatel je místo chápáno jako oblíbené výletní místo, které je určeno k jejich aktivnímu odpočinku, což je také podpořeno faktem, že se v blízkosti místa činu pohybovaly další nezúčastněné osoby. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a současně také navrhl, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Při výše uvedeném obecném konstatování Nejvyšší soud shledal, že původní tzv. bianco dovolaní bylo podané v zákonné lhůtě a až následně, ve lhůtě, kterou obviněný si stanovil, bylo podáno řádné dovolání [aniž by tedy soud prvního stupně stanovil lhůtu]. Z judikatury pak vyplývá, že pokud bylo včas podáno dovolání, v němž nejsou uvedeny žádné zákonem vyžadované náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.), a jde o tzv. „bianco dovolání“, je povinností soudu prvního stupně vyzvat dovolatele k odstranění nedostatků náležitostí jeho obsahu postupem uvedeným v ustanovení §265h odst. 1 tr. ř. Nepostupoval-li soud prvního stupně v souladu s tímto ustanovením a dovolatel, byť i po lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř., učinil další podání obsahující zákonem vyžadované náležitosti dovolání, pak je nutné pokládat za řádně a včas uplatněné dovolání obě takto učiněná podání ( přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 473/05, uveřejněný ve svazku 40, pod č. 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 8 Tdo 553/2008, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2009 ).
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265dodst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Předně považuje Nejvyšší soud za nezbytné vyjádřit se k námitce obviněného ohledně tzv. extrémního nesouladu (rozporu), přestože ji obviněný zmiňuje pouze okrajově. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze toto považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
11. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval na to, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví; má za to, že by mu nebyl prokázán úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví a soud se s prokázáním tohoto úmyslu náležitě nevypořádal; žádný důkaz neprokázal velkou intenzitu útoku vůči poškozenému, která by mohla způsobit závažná zranění; skutek nebyl spáchán na místě veřejně přístupném a nedošlo tak k naplnění zákonného znaku výtržnictví; jednání bylo spácháno pod vlivem alkoholu a mohly tak být složky ovládací a rozpoznávací sníženy až měrou podstatnou atd.] . S námitkami vznesenými obviněným se soudy nižších stupňů podrobně a řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí - např. na stranách 7 – 9 rozsudku soudu prvního stupně, kde zmíněný soud například uvedl, že „poškozenému M. V. způsobil pohmoždění hlavy bez významnějšího omezení v běžném způsobu života, přičemž v důsledku kopů a skoku směřovanému na hlavu hrozilo M. V. mnohem závažnější poškození jeho zdraví nebo dokonce ohrožení jeho života…nejprve mlátil pěstmi a poté ho opakovaně kopal do hlavy (na videozáznamu je i slyšet duté rány po dopadu nohy obžalovaného), přitom křičel, že jej zabije a je mu jedno, kolik si za to odsedí, načež závěrem mu oběma nohama na hlavu skočil…byť se dle znalkyně v daném případě uplatnila malá intenzita působení tupého násilí na tělo poškozeného, rozhodně tím není vyloučeno, že útok byl původně veden intenzitou velkou…park na XY je nepochybně místem veřejnosti přístupným, o čemž svědčí i fakt, že v průběhu útoku šel kolem muž se ženou…vzhledem k tomu, že se však obžalovaný do tohoto stavu uvedl zaviněně…nemá snížení ovládacích schopností trestně právně relevantní vliv na jeho příčetnost… atd.“, a např. na stranách 6 – 7 rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „nicméně, je potřeba poukázat na to, že i znalkyně poté, kdy shlédla videozáznam napadení poškozeného, sama své závěry modifikovala v tom smyslu, že způsob vedeného útoku byl plně způsobilý k tomu, aby poškozenému způsobil i daleko závažnější zranění, k nimž nedošlo jen shodou náhod, kdy svoji roli sehrála zjevně aktivní obrana poškozeného i alkohol zkonzumovaný obžalovaným…; skutečnost, že v době, kdy došlo k nyní projednávanému incidentu, na místě více návštěvníků parku nebylo, na skutečnost, že se jedná o místo veřejnosti přístupné, nemá žádný vliv… atd.“.
12. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 11), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].
13. Námitkami, které je možno podřadit pod citovaný dovolací důvod nesprávného hmotněprávního posouzení, je ta část argumentace obviněného, kde namítá nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání. Nicméně i zde se jedná o námitky, které již vtělil do svého řádného opravného prostředku a odvolací soud se jimi náležitě a podrobně zabýval v bodech 16) až 19) svého rozhodnutí, kde mimo jiné uvedl, že: „soud prvního stupně se zabýval i naplněním subjektivní stránky uvedeného zločinu, respektive jeho pokusu, kdy obžalovaný, pokud útočil intenzivními kopy a skokem na hlavu na osobu ležící na zemi, musel být přinejmenším plně srozuměn s tím, že mu může způsobit vážné, možná i fatální následky…; v dalším bodě však již odvolací soud námitky obžalovaného neakceptoval, když nemá pochyb o tom, že městský park na XY v XY je místem veřejnosti přístupným, když k jeho návštěvě není vyžadováno žádné zvláštní povolení, členství či klíče, a může jej v kteroukoli denní dobu navštívit kdokoli… atd.“.
14. K použité právní kvalifikaci je vhodné uvést, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Těžká újma na zdraví je definována v §122 odst. 2 tr. zákoníku a je vymezena dvěma podmínkami, jde o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění a jde zároveň o jeden z případů taxativně uvedených v zákoně. Podstatné je, že poškozený pociťuje citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Závěr o tom, zda v daném případě došlo k těžké újmě na zdraví je závěrem právním, který přísluší učinit toliko soudu. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek a byl s tím srozuměn. Na srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku z intenzity útoku, ze způsobu provedení útoku, z povahy použité zbraně atp. Je potřeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí napadenému z útoku hrozilo. Měl-li pachatel v úmyslu způsobit jinému těžkou újmu, ale v důsledku jeho jednání došlo jen k ublížení na zdraví (resp. nemělo ani takový následek), je třeba ho právně kvalifikovat jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Pokusem je tedy jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k jeho dokonání nedošlo.
15. Nejvyšší soud shledal, že soudy učinily správný závěr, pokud výše popsané jednání obviněného posoudily mimo jiné jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě provedených důkazů je nepochybné, že ze strany obviněného šlo o násilný útok vůči poškozenému, neboť poté, co poškozeného nejméně 5x kopl do hlavy a na boku schoulenému poškozenému celou vahou těla skočil na hlavu, znovu kopl do hlavy, muselo mu být jasné, že útočil na oblast lidského těla mimořádně křehkou, ničím nechráněnou, kde jsou uloženy životně důležité orgány, navíc svůj útok provázel výkřiky, že jej zabije a je mu jedno, kolik si za to odsedí . Pokud obviněný z kontextu výpovědi znalkyně a znaleckého posudku poukazuje na to, že se v daném případě uplatnila malá intenzita útoku, pak současně je nutno obviněného upozornit na skutečnost, že toto zjištění je vázáno na objektivně zjištěné úrazové změny. To však ještě neznamená, že útok nebyl veden intenzitou velkou. Jak správně poznamenal nalézací soud, energie kopu mohla být spotřebována aktivní obranou poškozeného, který se hlavou vyhýbal kopu, rukama si chránil hlavu a k závažnějšímu následku nemuselo dojít i dalšími okolnostmi na vůli obviněného nezávislými. Vzhledem k následkům, kterými byl poškozený útokem obviněného bezprostředně ohrožen, včetně následků smrtelných, soudy nepochybily, když kvalifikovaly jednání obviněného jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Právě tento hrozící těžší následek je přitom podstatný z hlediska právního posouzení jednání obviněného, a nikoliv jednotlivá zranění, která poškozený skutečně utrpěl. Obviněný již ve svém dovolání taktně nezmiňuje tu skutečnost, že znalkyně poté, co shlédla videozáznam napadení poškozeného, své závěry modifikovala v tom smyslu, že způsob vedeného útoku byl plně způsobilý k tomu, aby poškozenému způsobil i daleko závažnější zranění, k nimž nedošlo jen shodou náhod. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že obviněný svým jednáním naplnil jak objektivní, tak subjektivní stránku uvedeného zločinu ve stadiu pokusu. Soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru, že obviněný jednal úmyslně i ke způsobení těžšího následku. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví přitom stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn [ obviněný kromě způsobu vedeného útoku se slovně vyjadřoval mj. i tak, že poškozeného zabije … ].
16. Nejvyšší soud považuje dále za vhodné, k námitce obviněného o nenaplnění zákonných znaků přečinu výtržnictví, pouze připomenout, že tohoto přečinu se dopustí ten, kdo mj. se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného. Ustanovení §358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Výtržnictvím jsou zpravidla ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. Místem veřejnosti přístupným je pak každé místo, kam má přístup široký okruh lidí, individuálně neurčených, a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Nejvyšší soud se tak ztotožňuje se závěry nalézacího soudu i soudu odvolacího, že není pochyb o tom, že městský park na XY v XY je místem veřejnosti přístupným, ke kterému má přístup široký okruh lidí, individuálně neurčených, a mohou jej v kteroukoliv denní dobu navštívit. Samotná skutečnost, že v době, kdy došlo k incidentu, nebylo na místě více osob a že samotný park se nachází spíše na okraji města, nemá žádný vliv na okolnost, že se jedná o místo veřejnosti přístupné. Správnost závěrů nižších soudů je mj. podložena i skutečností, že v době konfliktu místem procházely dvě osoby, jak zmiňují soudy na základě výpovědi svědků.
17. K výhradě obviněného ohledně tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud připomíná, že jde o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se pak jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny.
18. S uvedenou problematikou „opomenutých důkazů“ a neustálého dokazování v intencích požadavků obhajoby je vhodné také uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [pro orgán činný v trestním řízení, přitom je obecně známou skutečností, že obviněný, který je uznán vinným zpochybňuje rozsah dokazování a hodnocení důkazů téměř vždy s argumentací nedostatečného skutkového zjištění], a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
19. V dané věci obviněný namítl, že měl být ze strany soudu vypracován revizní posudek ohledně jeho duševního stavu a tuto námitku nepřesně označuje jako opomenutý důkaz. Za situace, kdy nebyly dány zákonné podmínky pro vypracování revizního znaleckého posudku, jelikož posudek MUDr. Evy Vítkové nebyl shledán vadným a dále za situace, kdy ani obhajoba v hlavním líčení, či ve veřejném zasedání o odvolání, návrh na vypracování revizního posudku neučinila, nelze shledat tuto námitku důvodnou.
20. K druhému obviněným uplatněnému dovolacímu důvodů a sice k důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze sice v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií při ukládání trestu) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu namítat. Obviněný sice namítá, že mu neměl být uložen úhrnný trest, ale tuto námitku pak zakládá na absenci jednoho z obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že další skutečnosti k uvedené argumentaci neuvedl, není povinností Nejvyššího soudu za dovolatele zastoupeného obhájcem domýšlet směr jeho úvah [viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07]. Jestliže však bylo shledáno, že došlo k naplnění také znaků přečinu výtržnictví, pak byl správně ukládán úhrnný trest a obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a to v zákonné trestní sazbě, tudíž jsou bezpředmětné úvahy obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Lze však současně také uvést, že za situace, kterou obviněný popsal v dovolání, by uvedená námitka mohla s ohledem na její neurčitost být spíše podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [blíže rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.]. K právní kvalifikaci jednání obviněného též jako přečinu výtržnictví se v bodě 16) tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud již vyjádřil a je tak zřejmé, že obviněným uvedená námitka pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadá.
21. V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tak Nejvyšší soud pouze nad rámec své přezkumné činnosti k postupu soudů nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů považuje za vhodné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tak v odůvodnění svých rozhodnutí správně hodnotily důkazy, ze kterých dovodily, že obviněný se dopustil pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 1. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu