ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.653.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 653/2021-515
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2021 o dovolání, které podala obviněná D. B. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 7 To 4/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 54/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné D. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 1 T 54/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla obviněná D. B. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou zločinem vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, za nějž byla podle §140 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byla zařazena podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále jí byl uložen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože s čepelí o délce 8,5 cm. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit jako náhradu škody Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a zdravotnictví částku ve výši 4 838 Kč.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 7 To 4/2021. Podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
„dne 15. 5. 2020 kolem 14:45 hodin v Kutné Hoře na ulici XY u budovy č. p. XY v reakci na opakované hrubé slovní urážky a osočování ze strany J. T., narozeného XY, že se nechce podělit o alkoholické nápoje, cigarety a peníze, se rozhodla jmenovaného zabít, kvůli čemuž vyjmula z původního, stále zataveného plastového obalu kuchyňský nůž s čepelí o délce 8,5 centimetru, kterým následně J. T. v nezjištěném pořadí velkou intenzitou bodla jednak do oblasti levého obočí, čímž mu způsobila bodnou ránu délky 2,2 centimetrů, pronikající do zevního okraje levé očnice, s bodným kanálem o délce 8 centimetrů probíhajícím směrem ke střední čáře těla dolů, a jednak do spodní třetiny levé paže, čímž mu způsobila bodnou ránu délky 5,6 centimetrů, pronikající svalstvem ze zevní strany s vyústěním na vnitřní straně, s bodným kanálem o délce 8 centimetrů probíhajícím téměř kolmo ke dlouhé ose končetiny, s úplným hladkým přerušením levé pažní tepny a žíly, načež předmětný nůž zahodila do trávy a z místa bez zájmu o další osud napadeného ve spěchu odešla, v důsledku bodného poranění paže přitom došlo k úrazovému krvácivému šoku s nedokrevností orgánů a šokovými změnami ledvin, což vedlo k úmrtí J. T.“.
3. Za tento zločin ji odvolací soud podle §140 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále jí uložil podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože s čepelí o délce 8,5 cm. Podle §228 odst. 1 tr. ř. ji pak zavázal k povinnosti zaplatit jako náhradu škody Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a zdravotnictví částku ve výši 4 838 Kč.
II.
4. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 7 To 4/2021 (dále také jen „napadený rozsudek“), napadla obviněná dovoláním z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť skutek byl podle jejích slov mylně právně kvalifikován. Zásadně nesouhlasila s tím, že by se poškozeného J. T. (dále jen „poškozený“) rozhodla zabít, a že tedy jednala s tímto úmyslem. Poškozeného zabít nechtěla, pouze mu chtěla znemožnit, aby jí ublížil, protože z něj měla strach, jelikož v minulosti byla opakovaně svědkem toho, že byl pod vlivem alkoholu velmi agresivní a násilnický. Její jednání proto mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
5. Dále uvedla, že její výpovědi byly po celou dobu konstantní, vypověděla vše, co si z incidentu vybavovala. Vyjádřila své přesvědčení o tom, že jí musel poškozený něčím vyprovokovat a ublížit jí, protože bez toho by mu neublížila. Policie ani soud však neudělaly vše pro to, aby byl zjištěn úplný skutkový děj. V průběhu řízení i opakovaně navrhovala výslechy svědků, kteří byli incidentu přítomni, vyhověno jí však nebylo. S odkazem na znalecký posudek prim. MUDr. Pavla Toupalíka, Ph.D., uvedla, že poškozený ruku nemusel nadzvednout jen v obranné reakci, nýbrž jí mohl mít nadzvednutou, protože na ni útočil. Jedná se přitom podle ní o takové pochybnosti, že je namístě postupovat podle zásady in dubio pro reo .
6. Závěrem svého dovolání zopakovala, že poškozeného zabít nechtěla a ani s touto eventualitou nepočítala. Nesouhlasí ani s vyjádřením ve skutkové větě, že měla z místa bez zájmu o další osud poškozeného odejít. Zdůraznila, že nepoznala, že byl poškozený zasažen nožem, nijak nereagoval a ona žádnou krev neviděla (poškozený měl na sobě několik vrstev oblečení, které bylo tmavé).
7. S ohledem na vše v dovolání uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl.
8. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve stručně shrnula dosavadní průběh řízení, jakož i obsah podaného dovolání, přičemž uvedla, že dovolací námitky uplatňuje obviněná v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení, oba soudy nižších stupňů se jimi tudíž zabývaly. Odmítla tvrzení obviněné, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. S ohledem na zjištěné skutečnosti, tedy zejména s ohledem na to, že obviněná opakovaně směřovala velkou intenzitou nůž o délce čepele 8,5 cm proti částem těla poškozeného, o nichž je obecně známo, že se zde nacházejí životně důležité orgány, po útoku nůž odhodila a z místa bez zájmu o jeho stav odešla, si musela být vědoma, že tímto jednáním může poškozenému způsobit zranění neslučitelná s jeho životem, resp. s takovým následkem musela být minimálně srozuměna. Právní kvalifikaci proto státní zástupkyně shledala zcela přiléhavou. Navrhla proto, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
10. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 7 To 4/2021 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Podle Ústavního soudu se však rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Je třeba připomenout i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění): „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“
15. Je tedy třeba uvést, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, avšak z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
IV.
16. Se zřetelem k dovolací argumentaci obviněné Nejvyšší soud konstatuje, že její námitky směřovaly primárně do oblasti skutkové a procesní, přičemž tzv. extrémní nesoulad výslovně nenamítla. Soudům obou stupňů vytýkala neúplně zjištěný skutkový stav a také, že nepostupovaly v souladu s principem in dubio pro reo . Až skrze polemiku se skutkovými zjištěními a předestřením své verze skutkového děje dovozovala, že soudy dospěly k nesprávným právním závěrům, resp. že nebyl dán její úmysl poškozeného zabít, když s takovým následkem nebyla ani srozuměna.
17. Takové námitky obviněné však stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Zde je nutno znovu připomenout, že s výjimkou tzv. extrémního nesouladu nelze v dovolacím řízení zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhé stupně. Nejvyšší soud pak konstatuje, že nemá důvod do skutkových závěrů soudů nižších stupňů zasahovat, když se s nimi ztotožňuje, a v podrobnostech proto na obě rozhodnutí pro stručnost odkazuje. Tím spíše, když tzv. extrémní nesoulad ani nebyl namítán. K tomu považuje za vhodné ještě uvést, že není ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněné, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
18. Nejvyšší soud pouze ve stručnosti uvádí, že Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí objasnil, na základě jakých důkazů uznal obviněnou vinnou ze spáchání daného skutku a jak tyto hodnotil. Zjišťování skutkového stavu odpovídá základním zásadám trestního řízení, neboť při provádění důkazů, resp. jejich hodnocení byla dodržena ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Uvedené přitom konstatoval již Vrchní soud v Praze, který na základě obdobných námitek jako těch dovolacích rozsudek soudu prvního stupně přezkoumával. Dospěl přitom k závěru o správnosti skutkových zjištění, která však podřadil pod mírnější právní kvalifikaci, a to pod §140 odst. 1 tr. zákoníku.
19. K další dovolací námitce, že nebyly provedeny obhajobou navrhované důkazy, je třeba uvést, že nad rámec dokazování provedeného u soudu prvního stupně odvolací soud doplnil dokazování právě na základě opakovaného návrhu obhajoby o výslech svědka M. P. a o čestné prohlášení J. F. Po takto doplněném dokazování považoval odvolací soud další návrhy uplatněné ze strany obhajoby za nadbytečné a pro posouzení věci za nepotřebné, což dále v bodě 16. napadeného rozsudku odůvodnil. Řízení tak není zatíženo ani vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů (o kterou jde tehdy, když bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), byť takto obviněná svou námitku ani neformulovala.
20. Nejvyšší soud uzavírá, že soudy nižších stupňů měly k dispozici dostatek důkazů, z nichž učiněná skutková zjištění ve svém souhrnu nevyvolávají žádným způsobem pochybnosti o vině obviněné a odůvodňují závěr o naplnění všech znaků odvolacím soudem aplikované skutkové podstaty vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně úmyslného zavinění. V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry učiněnými soudy nižších stupňů stran naplnění subjektivní stránky, neboť vedla-li obviněná dva útoky proti horní části těla (z toho jeden proti hlavě, druhý proti paži poškozeného), a to velkou intenzitou s nožem o délce čepele 8,5 cm, přičemž bodné kanály činily v obou případech 8 cm, tedy odpovídaly téměř celé délce ostří nože, musela být s následkem v podobě usmrcení poškozeného srozuměna, což odpovídá úmyslnému zavinění podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přiléhavé pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, především na body 18., 19. a 21. rozsudku soudu prvního stupně a body 16. a 18. napadeného rozsudku odvolacího soudu.
21. Vzhledem k tomu, že dovolací námitky obviněné obsahově odpovídaly těm odvolacím, přičemž odvolací soud se s nimi dostačujícím způsobem vypořádal, Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na napadený rozsudek odvolacího soudu a také na rozsudek soudu prvního stupně, jak již shora uvedeno. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné v této souvislosti stran námitkám opětovně uplatněným v dovolání konstatovat, že zmíněnou problematikou, ale také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
22. Nejvyšší soud proto s ohledem na vše výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 6. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu