ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.933.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 933/2021-414
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2021 o dovolání obviněného R. S. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 5. 2021, č. j. 50 To 379/2020-385, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 28/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný R. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 9. 2020, č. j. 1 T 28/2020-354, uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle §146 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušení dobu v délce trvání 4 let. Okresní soud v Karlových Varech dále rozhodl o povinnostech obviněného poskytnout poškozenému přiměřené zadostiučinění, nahradit škodu a nemajetkovou újmu (ve smyslu §82 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §48 odst. 4 tr. zákoníku). O povinnosti obviněného k náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech podali obviněný, státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech a poškozený odvolání, přičemž na základě odvolání obviněného a státního zástupce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. 50 To 379/2020-385, rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 9. 2020, č. j. 1 T 28/2020-354, podle §258 odst. 1 písm. b), d) a f) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, Krajský soud v Plzni uložil obviněnému podle §146 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušení dobu 3 let, dále podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému, aby podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil způsobenou škodu a nemajetkovou újmu. Ohledně povinnosti k náhradě škody a náhradě nemajetkové újmy rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. Týmž rozsudkem bylo odvolání poškozeného podle §256 tr. ř. zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že v řízení před soudy prvního a druhého stupně bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soudy učinily zásadní procesní vady, když nepostupovaly podle §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Podle názoru obviněného skutkové a právní závěry v dané věci jsou v rozporu s provedeným dokazováním. V této souvislosti zdůraznil, že neexistuje jediný přímý a zároveň nezpochybnitelný důkaz, který by jej usvědčoval ze spáchání předmětného jednání. Rovněž vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že za usvědčující důkaz byla brána výpověď poškozeného, zatímco jeho výpověď, která byla po celou dobu trestního stíhání neměnná, byla považována za nevěrohodnou, když i znalec podle jeho názoru připustil, že za určitých okolností se celá událost mohla odehrát tak, jak ji obviněný popisoval. Za významné pochybení soudů považuje dovolatel i nezpracování znaleckého posudku z oboru biomechaniky, který by podle jeho mínění vyloučil veškeré pochybnosti o jeho vině či nevině. Podle obviněného soudy rovněž nedůvodně zamítly jeho návrh na výslech svědkyně K. (manželka poškozeného), který by osvětlil fungování paní K. a poškozeného po incidentu, což by mělo vliv na náhradu škody či přiměřené zadostiučinění. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 5. 2021, č. j. 50 To 379/2020-385, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že v jeho případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces a tuto svoji argumentaci vztáhnul k tvrzení, že „obecné soudy učinily zásadní právní vady, když nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a že skutkové a právní závěry vyvozené oběma obecnými soudy neodpovídají provedenému dokazování, ba dokonce jsou v přímém rozporu s dokazováním, přičemž neexistuje jediný přímý a nezpochybnitelný důkaz, který by jej z vytýkaného jednání usvědčoval“. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé vyjádřit se k uvedeným pojmům, jak jsou vykládány v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu. V souvislosti s námitkou obviněného spočívající v argumentaci, že „skutkové a právní závěry vyvozené oběma obecnými soudy neodpovídají provedenému dokazování, ba dokonce jsou v přímém rozporu s dokazováním“ a tuto námitku bezprostředně spojuje s porušením práva na spravedlivý proces, mohl by Nejvyšší soud v širším slova smyslu, s ohledem na výkladovou praxi Ústavního soudu zvažovat, zda nejde o námitku tzv. extrémního nesouladu. K problematice existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné však nejprve zmínit, že námitky extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a na jeho základě učiněným skutkovým zjištěním nenaplňují automaticky dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případě, že příslušné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Z dovolací argumentace obviněného je nezpochybnitelné, a to platí nejen ve vztahu k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces, ale také k tvrzení, že „skutkové a právní závěry vyvozené obecnými soudy neodpovídají provedenému dokazování, ba jsou v příkrém rozporu s dokazováním“ (viz výklad shora k extrémnímu nesouladu – bod 9), že primární podstatou námitek obviněného je neztotožnění se s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a na základě toho neztotožněním se se zjištěným skutkovým stavem.
11. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedených pojmů na argumentaci obviněného, k jeho tvrzení o jejich porušení, považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci a otázce zjišťování skutkového stavu, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.)] , považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení většího počtu důkazů, ať již jde o svědecké výpovědi, listinné důkazy či znalecký posudek. Dále je zřejmé, že byly vzaty v potaz i obviněným učiněné důkazní návrhy, přičemž oba soudy dostatečně odůvodnily, proč považovaly jejich provedení za nadbytečné. Pokud tedy obviněný (obhájkyně) vznáší výhrady k otázce provedených, příp. neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na již shora uvedené k této problematice a dodává, že na návrhy dovolatele na doplnění dokazování bylo jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem reagováno a soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné [viz bod 20) rozsudku]. Odvolací soud se k opakujícím se návrhům a neztotožnění se obviněného se závěry nalézacího soudu k této otázce [doplnění dokazování] dostatečně vyjádřil v bodě 24) a násl. svého rozsudku.
13. Co se týče návrhu dovolatele na zpracování znaleckého posudku z oboru biomechaniky, oba soudy shodně dospěly k závěru, že zpracování takového posudku by nemělo vliv na závěry ohledně soudy zjištěném skutkovém stavu [bod 20) rozsudku soudu prvního stupně a bod 24) rozsudku soudu druhého stupně]. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).
14. Pochybení Nejvyšší soud neshledal ani v případě odmítnutí návrhu dovolatele na výslech manželky poškozeného svědkyně K. Její výslech byl shledán nadbytečným, neboť nebyla přímou svědkyní dané události [bod 24) rozsudku soudu druhého stupně]. Na druhou stranu odvolací soud nevyslechnutí uvedené osoby zohlednil při přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy, kdy poškozeného odkázal se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud obviněný argumentuje tím, že znalec připustil, že také varianta průběhu děje při souhře určitých náhod není vyloučena (viz dovolání obviněného), pak je v této souvislosti nutno obviněného upozornit na tu skutečnost, že i znalecký posudek byl v rámci hodnocení důkazů soudy hodnocen ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a nebyly z něj vytrhávány jen dílčí části vyhovující obviněnému, jak tento činí i v dovolání. Ze znaleckého posudku je nesporné, že podle znalce mechanismus zranění, který popsal obviněný, se jeví jako pravděpodobný oproti značně nepravděpodobnému mechanismu, který popsal obviněný. Nutno dodat, že ke konfliktu došlo mezi 56 letým obviněným a 71 letým poškozeným, když policisté, kteří dorazili na místo činu, popsali v jaké pozici a stavu se nacházel poškozený i obviněný.
15. Určitou drobnou nesrovnalost (ta však nebyla ani v dovolání zmiňována) Nejvyšší soud spatřuje v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, když v bodě 26) tento uvedl, že poškozený uplatnil bolestné ve výši 92 256 Kč, avšak z č. l. 134 vyplývá, že poškozený uplatnil nárok ve výši 95 256 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že i odvolací soud zmiňuje nárok ve výši 95 256 Kč, který byl prokázán na základě znaleckého posudku MUDr. Michala Šlégla, jde nepochybně o písařskou chybu (překlep), která nemá vliv na celkovou správnost příslušných rozhodnutí. Pokud v souvislosti s rozhodnutím o přiznání výše nemajetkové újmy odvolací soud zmínil svědkyni K. (viz bod 14), pak je vhodné obviněného (obhajobu v souvislosti s požadavkem na výslech uvedené svědkyně) upozornit, že patrně přehlédl s jakou výší nemajetkové újmy se poškozený přihlásil, jaká částka mu byla soudem prvního stupně přiznána a že oproti soudu prvního stupně odvolací soud toto částku výrazně ponížil [viz body 35) a 36) výroku rozsudku], když současně odvolací soud uvedl, že za nepopiratelnou a důkazně doložitelnou považuje nemajetkovou újmu vyjádřenou částku 100 000 Kč [+ 95 256 Kč prokazatelného bolestného], avšak k celkově uplatňované výši nemajetkové újmy, kterou poškozený uplatňoval, by dokazování k této otázce (tj. i výslech zmíněné svědkyně) přesahovalo potřeby trestního řízení [z uvedeného tedy vyplývá (ve vztahu viz shora bod 14), že odvolací soud považoval výslech uvedené svědkyně ve vztahu k výši přiznané nemajetkové újmy za nadbytečný, neboť v rámci trestního řízení rozhodl pouze o takové výši nemajetkové újmy, o které neměl pochybnosti, přestože obviněný požadoval přiznání podstatně vyšší nemajetkové újmy] .
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu