ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1257.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1257/2021-3456
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 8. 12. 2021 o dovolání obviněného P. L. , nar. XY v XY, bytem XY, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. 1 To 24/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 3/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. L. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2020, č. j. 50 T 3/2019-3255, byl obviněný P. L. uznán vinným pomocí k zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016) dílem dokonanému a dílem nedokonanému ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři léta s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §84 tr. zákoníku podmíněně odložen při současném vyslovení dohledu a zkušební doba byla podle §85 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na pět let, a dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na pět let. Zároveň byl rozsudkem uznán vinným a odsouzen obviněný M. K. pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody výrokem, jímž byl Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I, s nárokem na náhradu škody odkázán podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podkladem odsuzujícího výroku se v podstatě stalo zjištění, že obviněný P. L. jako jednatel společnosti L. i., podle pokynů obviněného M. K. v době od 16. 6. 2009 do 3. 3. 2010 vystavil celkem 21 fingovaných faktur, které s jeho vědomím obviněný M. K. jako jednatel společnosti B., použil k neoprávněnému uplatnění nároku na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, jehož vyplacení ve prospěch společnosti B., se mu podařilo dosáhnout v částce 42 248 045 Kč (dokonanou částí trestného činu) a nepodařilo dosáhnout v další částce 40 477 981 Kč (nedokonanou částí trestného činu).
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podali odvolání státní zástupce ve prospěch obviněného P. L. proti výroku o vině a v jeho neprospěch proti výroku o trestu a ve prospěch obviněného M. K. proti výroku o vině, obviněný M. K. proti výroku o vině a trestu a poškozený proti výroku, jímž byl s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2021, č. j. 1 To 24/2021-3330. Podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen z podnětu odvolání státního zástupce podaného ohledně obviněného P. L. ve výroku o uložení trestu odnětí svobody a z podnětu odvolání poškozeného ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněnému P. L. při nezměněném výroku o vině uložen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl obviněný zařazen podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že oba obvinění jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice – Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I, částku 42 248 045 Kč. Podle §256 tr. ř. byla zamítnuta odvolání státního zástupce podané ohledně obviněného M. K. a odvolání obviněného M. K. V ostatních výrocích zůstal rozsudek Krajského soudu v Brně nezměněn.
4. Obviněný P. L. podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Napadl jeho se týkající výrok o trestu odnětí svobody a výrok o náhradě škody. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve variantě stanovené tak, že „rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ (míněno jiném, než je právní posouzení skutku). Proti výroku o trestu obviněný namítl, že Vrchní soud v Olomouci nesprávně posoudil podmínky pro použití ustanovení §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, pokud použití tohoto ustanovení vyloučil a uložil trest odnětí svobody v rámci sazby. Podle obviněného Vrchní soud v Olomouci zcela pominul důvody, pro které toto ustanovení aplikoval Krajský soud v Brně, zejména význam předchozího odsouzení, délku řízení a dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, osobní poměry obviněného, jeho doznání, pomoc při objasnění trestné činnosti spoluobviněného a novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., a nahradil tyto důvody vlastními nedostatečnými a kusými úvahami. Proti výroku o náhradě škody obviněný jen obecně namítl, že k přiznání uplatněného nároku bylo třeba provést další dokazování. Obviněný P. L. se dovoláním domáhal toho, aby ohledně něho Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby zamítl odvolání státního zástupce a odvolání poškozeného podaná ohledně něho proti rozsudku Krajského soudu v Brně.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření konstatoval, že dovolání je založeno na námitkách, které lze s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu považovat za dovolací důvod pouze v části týkající se doby, která uplynula od spáchání skutku, a jejího významu z hlediska otázky snížení trestu pod dolní hranici sazby. V tomto směru státní zástupce označil dovolání za zjevně neopodstatněné, protože namítaná doba byla – byť to odvolací soud výslovně nekonstatoval – dostatečně promítnuta do výměry trestu na dolní hranici sazby za situace, kdy tu byly okolnosti svědčící výrazně v neprospěch obviněného, zejména výše škody a význam pomoci obviněného pro trestný čin hlavního pachatele. Jinak státní zástupce uvedl, že se uplatněné námitky vztahují k otázce přiměřenosti trestu a že namítaná nepřiměřenost trestu není dovolacím důvodem.
6. Ve vyjádření také podrobně zmínil judikaturu k otázce kompenzace délky řízení uložením nižšího trestu s tím, že při délce trestního stíhání nad šest let má být tato kompenzace obviněnému poskytnuta. Snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby podle §58 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud aproboval například v případech délky trestního řízení, respektive doby uplynulé od spáchání činu 17 let (věc sp. zn. 7 Tdo 303/2012, publikováno pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.), 18 let (věc sp. zn. 5 Tdo 712/2014), 10 let a 5 měsíců (věc sp. zn. 8 Tdo 667/2018), 16 let (věc sp. zn. 8 Tdo 1068/2019). Naproti tomu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku nebylo postupováno ve věcech, v nichž délka řízení přesáhla 6 let (věci sp. zn. 8 Tdo 897/2017 a 8 Tdo 1560/2017), a například ve věci sp. zn. 3 Tdo 1215/2018 ani v případě, že trestní stíhání skončilo rozsudkem odvolacího soudu po téměř 13 letech od spáchání. Ani ve věci sp. zn. 5 Tdo 565/2019, v níž řízení skončilo po 18 letech od spáchání, nebyly shledány důvody pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku (zde ovšem byl uložen podmíněný trest výrazně v dolní polovině zákonné trestní sazby).
7. Po zhodnocení vybrané judikatury k dané otázce státní zástupce uzavřel, že v posuzované věci jde sice o případ hraniční, avšak odvolací soud postupoval správně, když při ukládání trestu nedovodil podmínky aplikace §58 tr. zákoníku, byť od spáchání skutku do rozhodnutí odvolacího soudu uplynula doba 11 let. Podmíněný odklad výkonu trestu u dovolatele nepřichází v úvahu vůbec. Nic nenasvědčuje tomu, že by uložený trest byl natolik přísný, že by jím došlo k porušení principu proporcionality trestních sankcí.
8. Pokud jde o námitky proti výroku o náhradě škody, státní zástupce poukázal na to, že jsou zaměřeny jen proti procesnímu postupu a že v dovolání není namítáno nic ohledně jakéhokoli hmotně právního ustanovení.
9. Státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci k případné replice, ale obhájce na ně nereagoval.
10. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
11. Především musí Nejvyšší soud zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Nejde-li o situaci, kdy výrok o uložení trestu nemůže obstát v důsledku zrušení výroku o vině, není ve sféře mimořádných opravných prostředků možné napadat výrok o trestu pro jeho nepřiměřenost. Namítat nepřiměřenost trestu lze v odvolání, protože nepřiměřenost trestu je důvodem, pro který odvolací soud zruší rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. Mimořádné opravné prostředky ovšem musí být založeny na mnohem intenzivnějším nesouladu výroku o trestu se zákonnými hledisky, než je pouhá nepřiměřenost. U stížnosti pro porušení zákona (§266 odst. 2 tr. ř.) a u obnovy řízení (§278 odst. 1 tr. ř.) se vyžaduje, aby uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo aby uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Dovoláním lze samotný výrok o uložení trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen s použitím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. proto, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
12. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K otázce vztahu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dodat, že první ustanovení představuje obecný hmotně právní dovolací důvod, zatímco druhé ustanovení představuje zvláštní hmotně právní dovolací důvod vztahující se jen k výroku o uložení trestu. Již z tohoto vztahu obecného a zvláštního logicky vyplývá, že pokud má být samotný výrok o uložení trestu (tj. bez návaznosti na výrok o vině) napadán kvůli porušení hmotného práva, může se tak stát zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
13. Přiměřenost trestu je záležitostí aplikace hmotného práva, avšak zásadně nespadá pod obecný hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právě proto, že ohledně samotného výroku o uložení trestu je stanoven zvláštní hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud by měla být nepřiměřenost trestu dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak by ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo nadbytečné, nefunkční, bezpředmětné a nedávalo by žádný smysl, protože uložení nepřípustného druhu trestu nebo trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by nutně vždy bylo „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na v judikatuře ustálené pravidlo, že námitky proti tomu, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení §58 odst. 1, 2, 3, 6, 7 tr. zákoníku, nemohou naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikované pod č. 7/2021-I. Sb. rozh. tr.). Ve všech těchto případech jde totiž v zásadě o otázku přiměřenosti trestu a aplikaci obecných zásad k ní se vztahujících.
15. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je například pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
16. Podstata dovolacích námitek obviněných často spočívá v tom, že podle jejich názoru byly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž použití běžné zákonné trestní sazby je pro ně nepřiměřeně přísné. Tak tomu je i v posuzovaném případě. Tuto námitku nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně tak ji nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, a ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, dále usnesení ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 298/2014, ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo193/2019, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 876/2019, ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1056/2019, ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019).
17. K závěru o nepodřaditelnosti námitek dovolávajících se snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby na základě §58 odst. 6 (do 30. 9. 2020 §58 odst. 5) tr. zákoníku pod žádný z dovolacích důvodů dospěl Nejvyšší soud například ve svých usneseních ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 124/2013, a ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 7 Tdo 241/2020. K obdobným závěrům ve vztahu k §58 odst. 7 (do 30. 9. 2020 §58 odst. 6) tr. zákoníku dospěl např. v usneseních ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 672/2017, a ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 11 Tdo 1245/2018.
18. Dovolání není určeno k tomu, aby pravomocně uložené tresty byly korigovány z důvodu jejich nepřiměřenosti, ale k tomu, aby byla zajištěna náprava jen nejzávažnějších nezákonností vymezených ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jako uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Pokud je uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, není Nejvyšší soud povolán k tomu, aby do výroku o trestu zasahoval pro jeho případnou nepřiměřenost. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje tak extrémní rozpor mezi uloženým trestem a zákonnými hledisky, že to představuje porušení ústavního principu proporcionality trestní represe jako jednoho ze znaků demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a zároveň porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do výroku o trestu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
19. Výklad Nejvyššího soudu, že otázky přiměřenosti trestu (za předpokladu adekvátně uplatněné diskreční pravomoci soudů a řádného odůvodnění jejich rozhodnutí) nespadají pod žádný z důvodů dovolání podle trestního řádu, tedy ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zároveň však opakovaně zdůrazňuje ústavněprávní povahu zásady proporcionality trestních sankcí s tím, že dovolací řízení v trestním řízení se nevymyká z požadavků na ústavně konformní průběh soudního řízení (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
20. Nutnost a adekvátnost výjimečného zásahu dovolacího soudu v případech, kdy uložený trest je v tak příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představuje zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, opakovaně deklaroval i Nejvyšší soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, usnesení ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). K ústavněprávní povaze proporcionality trestní represe a řádného odůvodnění soudních rozhodnutí i z hlediska trestu viz také nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19, z odborné literatury viz např. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 757-758. V daném případě Nejvyšší soud rozpor se zásadou proporcionality trestní represe neshledal.
21. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, je samotnou podstatou diskrece ( volného uvážení v rámci zákonných pravidel – pozn. NS ), že – nevybočí-li ze svých zákonných mezí a zejména je-li i řádně odůvodněna – ji nelze považovat za vadu řízení jen proto, že jiný subjekt by ve stejných mezích dospěl k jinému řešení. Tím se diskrece při posuzování kritérií pro výběr druhu a stanovení výměry trestu podobá zásadě volného hodnocení důkazů.
22. Dovolání je nutné odmítnout v případech, kdy se obviněný v zásadě pouze domáhá přiznání jiné váhy určitým okolnostem z hlediska jejich významu pro ukládání trestu a tuto argumentací směřuje právě jen proti diskreci soudu provedené v jejích zákonných mezích, do níž Nejvyšší soud v řízení o dovolání nemůže zasahovat. To platí rovněž v případě námitky nepoužití některého z ustanovení §58 odst. 1, 2, 3, 6 a 7 tr. zákoníku, neboť tu jde o posuzování obecných otázek druhu a výměry trestu – v podstatě podle kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, mezi něž patří i doba uplynulá od spáchání trestného činu a délka trestního řízení – a možnosti soudu v určitých více či méně obecně vymezených případech výrazněji snížit trest odnětí svobody. Důležité je přitom právě to, že ve všech těchto případech jde o fakultativní postup soudu.
23. V dovolání obviněný argumentoval ve vztahu k obecnému ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku (neargumentoval ve smyslu §58 odst. 6 tr. zákoníku povahou a závažností jím poskytnuté pomoci k trestnému činu). Podle §58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby.
24. V souvislosti s možností použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že již z názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Lze tak dovodit, že okolnosti případu nebo poměry pachatele musí být alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest uložený na samé spodní hranici stanovené trestní sazby, kterou je pachatel ohrožen, není způsobilý vyjádřit jejich význam. Použití tohoto institutu proto nemohou zdůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody nelze opírat o takové běžně se vyskytující okolnosti, jako například doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada způsobené škody, vedení řádného života apod. Při aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek (viz rozhodnutí č. 24/2015 Sb. rozh. tr.). Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných.
25. Okolnostmi případu se z hlediska možnosti aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí zejména skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu (blíže viz §39 tr. zákoníku). Pokud jde o poměry pachatele, jestliže ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být z hlediska §58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné (nesnížené) trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele.
26. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody uloženého v rámci zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je třeba aplikovat přísně individuálně, ovšem s respektováním zásady rovnosti před zákonem a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Již z názvu ustanovení, že jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, vyplývá, že nebude možno jej aplikovat pravidelně, na jakoukoliv věc, ale na situace něčím zvláštní, neobvyklé, odlišující se od běžně se vyskytujících případů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018).
27. Taková situace v posuzovaném případě nenastala. Je zřejmé, že odvolací soud vyváženě přihlédl k hlediskům uvedeným v §38 – 39, §41 – 42 tr. zákoníku. Povaha a závažnost činu ukazují na vysoký stupeň škodlivosti posuzovaného jednání obviněného. Obviněný se do trestné činnosti nechal zapojit za slibovanou odměnu jako jednatel obchodní společnosti, jejíž angažmá ve sledu vykazovaných obchodů bylo iniciováno v podstatě jen tím, aby pod jejím jménem byly vystavovány fingované faktury, které následně sloužily hlavnímu pachateli jako prostředek k neoprávněnému získání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Přitom nešlo o nějaký ojedinělý či nahodilý případ neoprávněného získání nadměrného odpočtu, nýbrž o soustavnou činnost zahrnující období devíti měsíců a čítající celkem 21 vystavených faktur. Výsledkem této činnosti bylo, že hlavnímu pachateli se mimo jiné za použití faktur, které nechal vystavit obviněný, podařilo neoprávněně získat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty v celkové výši více než 42 milionů korun, přičemž se pokusil získat dalších více než 40 milionů korun. Část trestného činu, která skončila ve stadiu pokusu, nebyla dokonána výlučně v důsledku vyhledávací činnosti finančního úřadu jako správce daně, zatímco ze strany hlavního pachatele a obviněného jako pomocníka bylo učiněno vše, co jinak bylo potřebné pro to, aby se trestný čin podařilo dokonat. Úloha obviněného jako pomocníka byla z hlediska spáchání trestného činu nejen významná, ale přímo nezastupitelná, protože obviněný poskytoval hlavnímu pachateli nenahraditelné podklady pro neoprávněné uplatnění nároku na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty.
28. To, že obviněný nebyl iniciátorem ani organizátorem trestného činu, že sám získal jako odměnu za poskytnutou pomoc částku, která byla jen zlomkem toho, co získal hlavní pachatel, že obviněný v době po spáchání činu vedl řádný život, že se k činu doznal a že napomohl k objasnění trestného činu hlavního pachatele, je třeba hodnotit ve prospěch obviněného, avšak jde o běžné polehčující okolnosti, které ani ve svém souhrnu nemohou potlačit význam okolností svědčících v neprospěch obviněného. Těmi jsou – jak vyplývá ze shora uvedeného – spáchání trestného činu ze ziskuchtivosti (byť šlo – alespoň podle tvrzení obviněného – v porovnání s celkovým rozsahem trestné činnosti o zisk velmi nízký) a při zneužití své funkce jednatele obchodní společnosti, způsobení vyšší škody, respektive jiného většího škodlivého následku v podobě rozsahu zkrácení daně, páchání trestné činnosti po delší dobu a ve spolupráci s další osobou. Jde tudíž o přitěžující okolnosti podle §42 písm. b), f), k), m), o) tr. zákoníku. Celkově tak lze konstatovat nikoli mimořádnou kumulaci polehčujících okolností oproti přitěžujícím, nýbrž naopak spíše převahu okolností přitěžujících. Z hlediska hodnocení osoby obviněného a možností jeho nápravy i sám soud prvního stupně konstatoval opakované trestní postihy obviněného (byť nyní zahlazené) pro majetkovou trestnou činnost, a to i krátce před spácháním nyní posuzované trestné činnosti.
29. Osobní poměry ani možnosti nápravy obviněného nevykazují nic, co by mohlo úvahy o trestu nějak zásadně ovlivnit. Relevantní nejsou ani námitky týkající se odsouzení obviněného ve věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 45 T 4/2012, ohledně něhož nastal účinek, že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen, takže mu nebyl v projednávané věci uložen souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, ani námitky poukazující na novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. ve směru zavedení některých institutů, jimiž dochází k určitému zvýhodnění pachatelů, kteří svým postojem k spáchané trestné činnosti prokáží lítost nad svým jednáním, napomohou objasnit trestnou činnost, usnadní dokazování apod.
30. Za tohoto stavu by vzájemnému poměru okolností svědčících v neprospěch obviněného a okolností svědčících v jeho prospěch odpovídal trest odnětí svobody ve výměře kolem poloviny trestní sazby stanovené v §240 odst. 3 tr. zákoníku v rozpětí od pěti let do deseti let (polovinou tohoto rozpětí je výměra sedmi a půl roku).
31. Dovolatel kladl velký důraz na zákonné kritérium doby, která uplynula od spáchání trestného činu (ve smyslu §39 odst. 3 tr. zákoníku), míněno do napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Tím, že Vrchní soud v Olomouci uložil obviněnému trest odnětí svobody na pět let, tedy ve výměře na dolní hranici sazby, přijatelným způsobem vyjádřil ve prospěch obviněného význam „doby, která uplynula od spáchání trestného činu“ ve smyslu §39 odst. 3 tr. zákoníku. Rozdíl mezi výměrou takto uloženého trestu (pět let) a výměrou, která by jinak přicházela v úvahu (kolem sedmi a půl roku), je odůvodněn právě zejména dobou, která uplynula od spáchání trestného činu. Je tudíž jasné, že Vrchní soud v Olomouci k tomuto zákonnému hledisku ve skutečnosti přihlížel.
32. Jde o dobu ode dne 3. 3. 2010, kdy byl spáchán poslední útok trestného činu, k němuž obviněný poskytl pomoc, do dne 3. 6. 2021, kdy byl vyhlášen napadený rozsudek, jímž byl obviněnému uložen trest. Tato doba mírně převyšuje jedenáct let a již z této její délky je zřejmé, že je relevantním hlediskem podle §39 odst. 3 tr. zákoníku. Není však hlediskem jediným, takže její význam je třeba určit v kontextu se všemi ostatními zákonnými hledisky. K uvedené době lze dodat, že zahrnuje i dobu celého trestního stíhání, které bylo proti obviněnému zahájeno dne 14. 3. 2018, skončilo vyhlášením napadeného rozsudku dne 3. 6. 2021 a trvalo tedy tři a čtvrt roku. Délka trestního stíhání nebyla vzhledem k rozsahu a složitosti věci nikterak nepřiměřená.
33. Porovná-li se napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci s rozsudkem Krajského soudu v Brně v otázce významu „doby, která uplynula od spáchání trestného činu“ ve smyslu §39 odst. 3 tr. zákoníku, je zřejmé, že Krajský soud v Brně tuto dobu výslovně považoval za klíčový důvod pro uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby s použitím ustanovení §58 odst. 1, 5 (nyní §58 odst. 1, 6 tr. zákoníku), zatímco Vrchní soud v Olomouci ji ve svých úvahách jako samostatnou veličinu výslovně nezmínil vůbec. To ale neznamená, že k ní Vrchní soud v Olomouci nepřihlížel. Odůvodnění výroku o trestu je v napadeném rozsudku koncipováno tak, že Vrchní soud v Olomouci se podrobně zabýval podmínkami aplikace §58 odst. 1 i §58 odst. 5 tr. zákoníku, shrnul okolnosti, které podle jeho hodnocení svědčily v neprospěch obviněného, konstatoval, že v rozsudku Krajského soudu v Brně byly přeceněny okolnosti svědčící ve prospěch obviněného (čímž byla míněna i doba, která uplynula od spáchání trestného činu), a v návaznosti na to učinil závěr, že „při všech polehčujících okolnostech“ je namístě uložit obviněnému trest odnětí svobody na dolní hranici sazby, a nikoli pod dolní hranicí sazby. Dikci „při všech polehčujících okolnostech“ nelze interpretovat jinak, než že Vrchní soud v Olomouci stanovil výměru trestu odnětí svobody na dolní hranici sazby poté, co zvážil i význam doby, která uplynula od spáchání trestného činu.
34. Navíc naplnění podmínek pro možné použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku nelze zpravidla dovodit pouze ze samotné existence delšího časového odstupu od spáchání trestného činu (byť se obviněný po celou tuto dobu choval řádně a nedopouštěl se další trestné činnosti), ale bylo by nutno řádně odůvodnit, v čem je tato okolnost natolik významná, že by použití trestní sazby bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016).
35. Trest odnětí svobody na pět let, tedy ve výměře na dolní hranici zákonné sazby, který byl obviněnému P. L. v této trestní věci uložen, není v žádném extrémním rozporu se zákonnými hledisky a nijak neporušuje ústavní princip proporcionality trestní represe.
36. Námitky proti výroku o náhradě škody mají povahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za předpokladu, že je jimi vytýkáno porušení nějakého ustanovení hmotného práva, typicky ustanovení upravujícího odpovědnost za škodu, povinnost k náhradě škody, výši náhrady škody, způsob náhrady škody při odpovědnosti více škůdců, snížení náhrady škody apod. Obviněný v dovolání zaměřeném proti výroku o náhradě škody nic takového nenamítal. Uplatnil jedinou námitku, kterou vyjádřil jako nezbytnost dalšího dokazování, a to při „absenci prokázání nevykonatelnosti již existujícího platebního výměru finančního úřadu za společností L. i.“. Touto námitkou, která se týká rozsahu provedeného dokazování, obviněný vytýkal nikoli porušení hmotného práva, ale procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů. Již to staví uplatněnou námitku mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení je, že „rozhodnutí spočívá na … nesprávném hmotně právním posouzení“. Hmotně právní posouzení záleží v aplikaci hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem, nikoli na jinou verzi skutkového stavu, kterou se snaží prosadit dovolatel. Dovolacím důvodem jsou tudíž jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že na skutkový stav zjištěný soudem bylo vadně aplikováno hmotné právo. Námitky proti skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování apod., nejsou dovolacím důvodem. Z toho je zřejmé, že ani v části zaměřené proti výroku o náhradě škody se dovolání obviněného nezakládá na námitkách, které by obsahově odpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu. Nad rámec uvedeného lze dodat, že odvolací soud se otázkou uložení povinnosti obviněným k náhradě škody podrobně a přesvědčivě zabýval v odst. 19 až 21 odůvodnění napadeného rozsudku, včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu k dané otázce (viz č. 39/2014 Sb. rozh. tr.).
37. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného P. L. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu