ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1004.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1004/2021-752
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání obviněného V. V. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 6 To 9/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 7/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. 43 T 7/2020, byl obviněný V. V. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §140 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to kovové trubky délky 61 cm a váhy 2,1 kg, která je přílohou spisu. Podle §228 odst. l tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené V. W., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 3 500 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 259 896,80 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, IČ 41197518, škodu ve výši 62 684 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V. W. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání jak obviněný V. V., tak v neprospěch obviněného státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně. Obě podání směřovala do výroku o vině i trestu. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 6 To 9/2021, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznám vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §140 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to kovové trubky délky 61 cm a váhy 2,1 kg, která je přílohou spisu. Podle §228 odst. l tr. ř. byla obviněnému rovněž uložena povinnost nahradit poškozené V. W., nar. XY, bytem XY, majetkovou škodu ve výši 3 500 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 259 896,80 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, IČ 41197518, majetkovou škodu ve výši 62 684 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená V. W. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních (výrok pod bodem I.). Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto (výrok pod bodem II.).
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný dopustil výše uvedených trestných činů tím, že dne 7. 9. 2019 v době kolem 16:40 hodin v XY, v prostoru garáže na konci ulice XY, v komplexu garáží č. o. XY, užívané obviněným, při předávání jím opraveného osobního vozidla SAAB 9-5 Griffin, barvy stříbrné metalízy, r. z. XY, své bývalé přítelkyni poškozené V. W., nar. XY, v úmyslu poškozenou usmrtit, tuto nečekaně napadl zezadu úderem kovovou trubkou délky 61 cm a váhy 2,1 kg do týlní oblasti hlavy, kdy následně pokračoval v napadání poškozené opakovanými údery do hlavy, tako jí zasadil nejméně sedm ran zezadu do oblasti vlasové části hlavy, po kterých poškozená poklesla k zemi, obviněný ji následně i přesto, že mu říkala, že ji zabije, chytil za mikinu a současně s poslední ranou srazil do montážní jámy v garáži, hluboké 165 cm, kam za ní seskočil, poškozená mu řekla, jestli jí dá ještě ránu, tak ji zabije, přesto obviněný pokračoval v napadání kovovou trubkou, kdy jí takto zasadil ještě nejméně další dvě rány z boku, říkal jí, že je mu to jedno, že stejně ani jeden nepřežijí, a následně se ji snažil bodnout koncem trubky do břicha, kdy poškozená trubku chytla a začala se s ním o ni přetahovat, říkala mu, že si zavolají sanitku, a když na to nereagoval, začala křičet, kdy obviněný ustoupil, vylezl z montážní jámy a chtěl zavřít vrata garáže, čehož poškozená využila, rovněž vylezla z montážní jámy, z garáže utekla a přivolala si pomoc, přičemž obviněný následně nastoupil do výše uvedeného osobního vozidla v hodnotě 73 700 Kč, kterého se tak zmocnil i s věcmi poškozené, a to mobilním telefonem zn. Samsung Galaxy S9, nezjištěného IMEI, v hodnotě 4 200 Kč, osobními doklady poškozené, platební kartou VISA XY vydanou ČS, a. s., k účtu poškozené a finanční hotovostí 3 500 Kč a z místa odjel, přičemž svým jednáním způsobil V. W. vícečetné tržně zhmožděné rány ve vlasové části hlavy, zlomeninu horní čelisti vlevo, zlomeninu nosní kosti vlevo, zhmoždění měkkých tkání obličeje, oděrky na pravém lokti a pravém předloktí, zlomeninu 4. prstu pravé ruky a krvácení z nosu, která si vyžádala lékařské ošetření s následnou hospitalizací ve Fakultní nemocnici XY, kdy s ohledem na způsob vedení útoku a povahu užité zbraně mohlo dojít ke vzniku závažnějších poranění, a to především vážného poranění životně důležitého orgánu (mozku a mozkových cév), případně by mohly nastat i trvalé následky z poruch mozkové funkce a zejména při neposkytnutí včasné specializované lékařské pomoci by hrozilo i úmrtí poškozené, kdy v daném případě k úmrtí poškozené nedošlo pouze shodou okolností na vůli obviněného nezávislých, a dále odcizením věcí způsobil poškozené škodu ve výši nejméně 81 400 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 6 To 9/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, jímž zpochybnil výlučně správnost právního posouzení jeho jednání jako pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel v úvodu svého podání konstatoval, že soudy se nevypořádaly se všemi spornými skutečnostmi. Vyzdvihl zejména, že zcela absentuje úmysl poškozenou usmrtit. Připustil sice, že došlo ke vzájemnému konfliktu, nicméně on se pouze bránil napadení z její strany, přetahovali se a v důsledku toho poškozená spadla do montážní jámy pod vozidlo. Poté z místa odešla a žádná viditelná zranění neměla. Obviněný kategoricky popřel, že by ji napadl kovovou trubkou, a zdůraznil, že pokud by pachatel chtěl poškozenou usmrtit, popisovaným způsobem by ji zcela jistě také usmrtil. Verzi poškozené i závěry soudů o průběhu rozhodného skutkového děje dovolatel označil za nelogické. Podle jeho názoru by pachatel jistě nezanechal předmět doličný – kovovou trubku a ani zakrvácenou vestu na místě činu. Rovněž si lze jen stěží představit, že by poškozená s vysoce krvácivými zraněními, která utrpěla, byla vůbec schopna z místa uniknout způsobem, jakým popisovala (zejména když osoba, která ji měla napadnout, stála uprostřed vrat, kudy se měla prosmýknout). V této souvislosti obviněný poukázal na fakt, že poškozená byla v minulosti odsouzena za drogovou trestnou činnost, načež orgánům činným v trestním řízení vytkl, že za této situace vůbec neprověřily jeho verzi, že konflikt vznikl kvůli drogám, které chtěla poškozená prodat, ale on je předtím vyhodil, a že zranění jí mohly způsobit jiné osoby, které si pro uvedené nelegální zboží přijely. Dovolatel rovněž podotknul, že nebyl prokázán ani žádný motiv ke spáchání činu. Ze znaleckého zkoumání jeho osoby naopak vyplynulo, že jeho vztah k poškozené nevykazoval známky závislosti, nebyly u něj zjištěny ani zvýrazněné sklony k agresivitě, impulzivitě nebo násilné trestné činnosti. Také svědci jej popisovali jako osobu přátelskou a nekonfliktní s tím, že i sama poškozená potvrdila, že v minulosti mezi nimi nikdy nedošlo k násilí.
6. V dalších pasážích svého podání se obviněný zabýval těmi aspekty posuzovaného případu, které měly soudy obou stupňů, podle jeho mínění, bagatelizovat či úplně pominout. V prvé řadě se jednalo o vestu růžové barvy, která byla zakrvácená pouze z přední strany. Ta se musela dostat na místo až poté, co odsud dovolatel odjel, neboť ležela v místě, kudy muselo jím řízené vozidlo nutně vyjíždět, a přitom se na ní neobjevily stopy pneumatik. Tato skutečnost nepřímo potvrzuje verzi obviněného, že k útoku na poškozenou došlo až poté, co on místo činu opustil. To je dále patrné i z krevní stopy v místě, kde mělo vozidlo přední kolo, a která by se tam určitě nedostala v době, kdy tam bylo vozidlo zaparkováno. S těmito skutečnostmi se soudy nevypořádaly a jejich úvahy jsou v daném směru pouhými nepodloženými spekulacemi. Přitom podle protokolu o ohledání místa činu byly podél montážní jámy zaznamenány vlhké stopy po pneumatikách dokládající postavení i pohyb vozidla. Následně obviněný poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví genetika a biologie. Podle nich nebyla na oblečení, které měl dovolatel v době činu na sobě, zjištěna přítomnost profilu DNA poškozené, natož pak její krev. Byla zde nalezena pouze jeho vlastní krev, a to ze zranění na noze, které si způsobil v montážní jámě při konfliktu s poškozenou. I na tyto námitky reagovaly soudy pouhými ničím nepotvrzenými spekulacemi.
7. Obviněný rovněž ostře zkritizoval závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Jana Krajsy. Vyjádřil názor, že úkolem znalce bylo posoudit konkrétní okolnosti daného případu, a nikoliv jen citovat odbornou literaturu a spřádat teoretické hypotézy a úvahy, co se mohlo případně stát. Dovolatel proto prostřednictvím obhájce oslovil znalce po celé České republice, nikdo však nebyl ochoten vypracovat oponentní znalecký posudek, všichni nicméně sdělili, že ve věci měla být provedena rekonstrukce a především že závěr o přímém ohrožení života poškozené nemá oporu v lékařské dokumentaci. Obviněný zdůraznil, že poškozené byla způsobena jen lehká, život neohrožující zranění. V odůvodnění napadených rozhodnutí navíc zcela chybí popis mechanismu zranění obličeje, tj. nejzávažnějšího zranění, které poškozená utrpěla. Delší doba jejího léčení byla totiž způsobena jen a pouze zraněním v obličejové části hlavy. Způsob jeho vzniku nebyl jednoznačně prokázán a opírá se pouze o teoretické úvahy znalce, které však nemají oporu v objektivně zjištěném rozsahu zranění. V této souvislosti dovolatel s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 796/2016 a sp. zn. 6 Tdo 779/2014 namítl, že poškozená nebyla ohrožena na životě, a nemohlo se tak jednat o přímý ani nepřímý úmysl ji usmrtit. V předmětné věci tudíž absentuje naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy.
8. Ve vztahu ke všem shora uvedeným výhradám obviněný také opakovaně zmiňoval, že v řízení navrhl provedení celé řady důkazů, které však soudy jako nadbytečné zamítly. Jednalo se konkrétně o vyšetřovací pokus, rekonstrukci, znalecký posudek z oboru forenzní biomechaniky a záznam telekomunikačního provozu na telefonním čísle poškozené. Z nich přitom mohlo vyjít najevo, že skutkový děj se nemohl odehrát tak, jak poškozená popisovala. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že soudy tyto důkazy opomenuly, a z tohoto důvodu považoval jejich rozhodnutí za nepřezkoumatelná.
9. V závěrečné pasáži svého mimořádného opravného prostředku obviněný vytkl, že ani nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 let nemůže obstát, jelikož je ve zjevném nepoměru ke škodlivosti činu pro společnost a zdaleka není nutný k dosažení účelu trestu. Podle §39 odst. 7 písm. c) tr. zákoníku je u pokusu trestného činu nutno přihlédnout také k tomu, do jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo. Soudy nevzaly na základě §39 odst. 2 tr. zákoníku v potaz mírnější následek posuzovaného jednání, který by za jiných okolností bylo možno posoudit jako ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku. Daná skutečnost je přitom polehčující okolností ve smyslu §41 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku. Soudy nezhodnotily, jak vzdálené a jak reálné bylo ohrožení objektu trestného činu (života poškozené), čímž porušily právo dovolatele na spravedlivý proces. Nadto je z napadených rozhodnutí patrná zaujatost a tendenčnost při rozhodování o jeho vině a trestu. Obviněný citoval také nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 1250/12, v němž je vyslovena kritika přeplněnosti českých věznic, na kterou má vliv i vysoký podíl dlouhodobých trestů odnětí svobody, jejichž efektivita je ovšem diskutabilní. Dovolatel vyzdvihl, že dosud nebyl trestán, podle znaleckých posudků není agresivní ani nebezpečný pro společnost, proto je za této situace délka uloženého trestu zarážejícím způsobem vysoká a není nutná k dosažení jeho účelu. Zhodnocena nebyla zejména ta skutečnost, že byl způsoben značně menší následek než ten, který měl být objektem trestného činu, což mohlo být i důvodem mimořádného snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle §58 odst. 6 tr. zákoníku.
10. Na základě výše uvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 6 To 9/2021, v celém rozsahu a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek; dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že nosná námitka obviněného, tedy že jednání nemělo být posouzeno jako zločin vraždy, je sice pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně podřaditelná, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, neboť ji obviněný založil výhradně na své vlastní verzi skutkového děje, která je diametrálně odlišná od toho, co během dokazování zjistily soudy obou stupňů. Státní zástupce neshledal ani žádný zásah do základních práv a svobod dovolatele, např. v podobě extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obhajobu obviněného považoval za nepřesvědčivou a soudy v ní vysledovaly zjevnou snahu jeho jednání bagatelizovat či převést odpovědnost za zranění způsobená poškozené na někoho jiného. Tato obhajoba byla vyvrácena výpovědí poškozené, závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, i dalšími důkazy, které tvoří ucelený a logicky na sebe navazující řetězec. Dovolacím důvodem není ani nepřiměřenost trestu ani namítané nesnížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Většina námitek obviněného směřovala do výroku o vině pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku. Nicméně z právě popsaného rozsahu uplatněného dovolacího důvodu je patrné, že převážná část konkrétních dovolacích výhrad se s ním neslučuje, jelikož je zaměřena toliko proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů. Dokonce i tvrzení, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu vraždy, které na první pohled působí hmotněprávní dojmem, ve skutečnosti vychází z větší části z verze skutkového děje prezentované obhajobou obviněného, nikoliv ze skutkových závěrů nižších soudů, a je tedy pouhou polemikou s nimi, stejně jako nesouhlas dovolatele se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jeho odlišné hodnocení pozice růžové vesty na místě činu, stop DNA na jeho oblečení či výhrady k neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů. Shora bylo ovšem výslovně konstatováno, že takto vystavěná dovolací argumentace je zásadně nezpůsobilá stát se předmětem věcného přezkumu v dovolacím řízení, neboť ji nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř.
17. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
18. Dovolatel spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces v rezignaci soudů na zjištění skutkového stavu věci a neprovedení jím navrhovaných důkazů. Nejvyšší soud proto v tomto světle posoudil uplatněné skutkové námitky, shledal však, že k zásahu do základních, ústavně garantovaných, práv a svobod obviněného v předmětném trestním řízení nedošlo. Naopak dospěl k závěru, že soud prvního a zčásti i druhého stupně provedl na základě §2 odst. 5 tr. ř. dokazování v rozsahu plně dostačujícím k přijetí konečného rozhodnutí a že provedené důkazy hodnotil zcela v souladu se zásadami racionality a logického uvažování i se zákonnými požadavky na hodnotící postup zakotvenými do ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
19. Soudům nižších instancí nelze vytýkat, že při zjišťování skutkových okolností činu vycházely z výpovědi poškozené V. W. a verzi dovolatele naopak neuvěřily. Je to právě její svědectví, které je od samého počátku řízení konstantní, prosté vnitřních rozporů a zejména je pevně podpořeno dalšími provedenými důkazy, především výpovědí svědkyně L. F., znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, protokolem o ohledání místa činu, odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví biologie a dalšími. V této souvislosti je vhodné vyzdvihnout, že poškozená stejnou verzi předmětné události, kterou poté opakovaně uváděla před orgány činnými v trestním řízení, sdělila bezprostředně po útoku jak svědkyni L. F., tak rovněž telefonicky při volání na linku 155. V daném okamžiku přitom byla (prokazatelně) silně rozrušená z důvodu jejího předchozího napadení i vysoce krvácivého zranění hlavy. Nelze si tedy dost dobře představit, že by v takovéto situaci byla schopna v rychlosti a chladnokrevně vykonstruovat falešné obvinění proti dovolateli, navíc před osobami, které k němu neměly žádný vztah a nemohly mít vliv na zahájení ani průběh jeho případného budoucího trestního stíhání. Naproti tomu výpověď obviněného se v průběhu trestního řízení poměrně razantním způsobem vyvíjela a měnila, a to stran těch nejpodstatnějších okolností skutkového děje, tedy konkrétně z jakého důvodu mezi ním a poškozenou konflikt vznikl a jakým způsobem probíhal. Všechny jím prezentované verze obsahovaly určité logické nesrovnalosti a navíc se neslučovaly s dalšími, výše uvedenými, důkazy. K tomu je možno ve stručnosti připomenout, že jeho tvrzení o údajném konfliktu kvůli vyhozeným drogám se objevilo až v pozdějších fázích vyšetřování, zatímco na samém počátku uváděl zcela jiný důvod vzniku potyčky mezi ním a poškozenou. Těžko uvěřitelně se jeví také jeho tvrzení, že drogy převážel ve svém voze, neboť poškozenou měli neustále kontrolovat policisté, a žádný smysl pak nedává skutečnost, že se po incidentu tři týdny skrýval, byť podle svých slov poškozené neublížil způsobem popsaným ve výroku prvoinstančního rozsudku, resp. že jí žádná zranění nezpůsobil.
20. Nejvyšší soud tedy neshledal žádný důvod ani zákonné oprávnění zpochybňovat skutkové závěry soudů obou stupňů a jakkoliv do nich zasahovat. Může pouze konstatovat, že je považuje za správné a odpovídající obsahu provedených důkazů. Z tohoto důvodu ani není potřeba všechny klíčové důkazy v podrobnostech znovu připomínat a opakovaně je hodnotit, postačuje pouze odkázat na hodnotící pasáže obou napadených rozhodnutí (str. 10 až 13 rozsudku nalézacího soudu a str. 8 až 13 rozsudku soudu odvolacího), když se zde rozvedenými úvahami se Nejvyšší soud bezvýhradně ztotožnil (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020). Přijatá skutková zjištění nemohou zvrátit ani skutečnosti, na které obviněný ve svém podání upozorňoval, jelikož jejich význam není zdaleka tak zásadní, jak v podaném dovolání namítal. Jde v prvé řadě o nález vesty růžové barvy vedle montážní jámy v místě, kudy muselo nutně vyjíždět vozidlo zn. SAAB. K tomu lze uvést, že i pokud by se daná zakrvácená vesta na místo dostala až po výjezdu vozidla, neznamená to, že k napadení poškozené muselo dojít až po tomto okamžiku. Skutková zjištění soudů nižších instancí nijak nevylučují tu možnost, že obviněný po útěku poškozené a výjezdu předmětného vozidla ještě s věcmi v garáži manipuloval, o čemž ostatně svědčí i fakt, že kovová trubka, kterou na poškozenou zaútočil, byla uložena v bedně vedle vrat a nezůstala tedy v montážní jámě, kde se odehrála závěrečná fáze boje. Je-li obhajobou dále poukazováno na krvavou skvrnu v místě, kde vozidlo stálo pravým předním kolem, pak lze pouze podotknout, že nic takového není patrné ani z protokolu o ohledání místa činu ani přiložené fotodokumentace (č. l. 177 a 181). Co se týče výhrady, že na oblečení, které obviněný vydal policejnímu orgánu po svém zadržení, nebyla zjištěna DNA poškozené, natož pak její krev, ani tato skutečnost nemá tak zásadní důkazní význam, aby vyvrátila skutkové závěry soudů plynoucí ze všech usvědčujících důkazů, přičemž nezanedbatelný význam má i fakt, že oblečení bylo zajištěno až tři týdny po skutku a nikoliv ihned po něm. Celkově je potřeba zdůraznit, že soudy obou stupňů se takto uplatněnou obhajobou ve svých rozhodnutích vypořádaly a to, že na základě namítaných skutečností nezměnily svůj pohled na průběh skutkového děje, neznamená, že by předmětné výhrady dovolatele jakkoliv bagatelizovaly.
21. Dovolatel také vytýkal, že pokud by se činu dopustil, jistě by na místě nezanechal zakrvácenou vestu ani předmět doličný – kovovou trubku, a že tedy úvahy soudů postrádají v daném ohledu logiku. K tomu je možno z poznatků soudní praxe uvést pouze to, že pachatelé násilné trestné činnosti nemusí nutně jednat zcela racionálně, a to zejména v případě, kdy je jejich útok spontánní a předem nepřipravený (vyvolaný např. emocemi). Ani nedostatečné zakrytí stop trestné činnosti proto nevylučuje verzi poškozené, kterou převzaly i soudy obou stupňů. Důraz nelze klást ani na skutečnost, že nebyl zjištěn konkrétní motiv, který obviněného ke spáchání činu vedl. Motiv totiž není zákonným znakem skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, a jeho význam je tak spíše podpůrný, např. při hodnocení společenské škodlivosti činu. Ani znalecký závěr, že dovolatel není osobou se zvýrazněnými sklony k agresivitě a impulzivitě, určitě neznamená, že by se trestného činu tohoto charakteru nebyl schopen (byť zřejmě v krajním případě) dopustit, a že by se tedy skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině, nestal. Dané zjištění svědčí pouze o tom, že předmětný útok na poškozenou byl zjevným vybočením z jeho obvyklého chování. Nad rámec uvedeného lze ještě doplnit, že například z SMS, kterou zaslal dovolatel krátce po činu poškozené, je patrná zášť, kterou vůči ní choval, a právě v této oblasti by mohl být s nejvyšší pravděpodobností hledán motiv ke spáchání posuzovaného skutku. Vedle toho není ani od věci odkázat na první výpověď obviněného před policejním orgánem, ve které popsal situaci bezprostředně před vznikem konfliktu, včetně dehonestujícího chování poškozené vůči jeho osobě (č. l. 269). Lze tedy zopakovat, že obhajoba dovolatele byla provedeným dokazováním bez důvodných pochybností vyvrácena, zatímco věrohodnost výpovědi poškozené byla tímto způsobem naopak potvrzena a soudy při svém rozhodování zcela správně vycházely právě z ní.
22. Za této situace nelze přijmout ani námitku, že nebylo prokázáno ohrožení života poškozené a s tím úzce související argument, že nebyl prokázán přímý ani nepřímý úmysl obviněného poškozenou usmrtit. V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že z hlediska napadeného rozhodnutí, uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obsahu dovolání je, posuzováno s jistou benevolencí, významnou toliko otázka, zda obviněný spáchal pokus zločinu vraždy podle §140 tr. zákoníku v úmyslu přímém, jak uzavřely soudy nižších stupňů. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr., přiměřeně také nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý, §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. V případě posledně uvedeného tvrzení dovolatele, že nebyl prokázán jeho úmysl poškozenou usmrtit, nezbývá než připomenout věrohodnou výpověď poškozené, podle níž dovolatel poté, co mu během útoku říkala, že ji zabije, odpověděl, že stejně ani jeden nepřežijí. S tímto zcela jednoznačným vyjádřením jeho záměru pak plně koresponduje způsob, jakým poškozenou napadl, tedy nečekaně zezadu opakovanými údery kovovou tyčí do hlavy, kdy rány dosahovaly střední až vysoké intenzity. Jinými slovy způsob a intenzita vedení útoku, použitá zbraň, část těla, na kterou bylo útočeno, jakož i další okolnosti (např. fyzická převaha útočníka, odlehlé místo) podporují závěr soudů o přímém úmyslu obviněného poškozenou usmrtit. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že poškozená (které se podařilo včas uniknout) utrpěla pouze lehká, život přímo neohrožující zranění. Kromě samotného úmyslu dovolatele je v daném směru rozhodující fakt, že povaha napadení poškozené byla způsobilá přivodit daleko závažnější zranění, a to včetně zranění smrtelného. Uvedený závěr je podložen znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a výpovědí znalce MUDr. Jana Krajsy. Přitom je vhodné upozornit, že ani znalci, které oslovila obhajoba, jeho závěry v podstatě nezpochybnili (č. l. 679, 682). Jmenovaný znalec ve svém posudku vysvětlil, jaká poranění, která by mohla vést až ke smrti poškozené, v daném případě hrozila. Jeho vývody není možno označit za pouhé teoretické úvahy, jak učinila obhajoba, když ve skutečnosti jde o odborné poznatky ze soudně lékařské praxe o tom, jak mohou být vzhledem ke stavbě lidského těla ohroženy konkrétní životně důležité orgány s přihlédnutím k tomu, jaká zranění při obdobném způsobu napadení obvykle vznikají. Nadto lze poznamenat, že při opakovaných úderech kovovou tyčí do hlavy by si možnost usmrcení oběti byl nepochybně schopen představit i laik (obviněného nevyjímaje). V podrobnostech lze opět odkázat na úvahy v bodech 20., 23. rozsudku nalézacího soudu a bodech 28., 32. rozsudku odvolacího soudu, k nimž nemá Nejvyšší soud žádných výhrad. Ze zjištění a hodnotících úvah soudů evidentně vyplývá existence úmyslného zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu.
23. K zásahu do práva dovolatele na spravedlivý proces nedošlo ani zamítnutím jeho návrhu na doplnění dokazování. V této souvislosti je příhodné poukázat na judikaturu Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), podle níž není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
24. Lze ještě jednou zopakovat, že průběh skutkového děje byl v dosavadním průběhu řízení prokázán způsobem a v rozsahu, že o něm ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. nepanují důvodné pochybnosti. V takovém případě již nebylo potřeba provádět další dokazování, neboť navrhované důkazy by nebyly s to zvrátit již ustálená skutková zjištění. Podstatné v daném směru je, že soudy obou stupňů, a to především soud odvolací, se důkazními návrhy obhajoby (tj. provedením vyšetřovacího pokusu či rekonstrukce, vypracováním znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, i vyžádáním údajů telekomunikačního provozu k mobilnímu telefonu poškozené) zabývaly a v souladu s výše uvedenými požadavky spravedlivého procesu jasně a srozumitelně vysvětlily, proč uvedeným návrhům nevyhověly. Nejvyšší soud tedy neshledal, že by soudy některý z důkazů nezákonným způsobem opomněly. Dále je možno odkázat na bod 30. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde je této problematice věnována odpovídající pozornost.
25. Další část dovolacích námitek směřovala do výroku o uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody v trvání 12 let. Jeho délka je, podle názoru dovolatele, zarážejícím způsobem vysoká, je ve zjevném nepoměru ke škodlivosti činu pro společnost a není nutná k dosažení jeho účelu. Jde tedy o výhradu nepřiměřenosti trestu. Ani ta však není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K této otázce se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikovaném pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Lze ještě doplnit, že citovaný judikát připouští uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také ve vztahu k výroku o trestu, nicméně pouze ohledně jiných vad tohoto výroku záležejících v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
26. Je proto nutno konstatovat, že nepřiměřenost uloženého trestu není dovolacím důvodem, který by Nejvyšší soud opravňoval k zásahu do výroku o trestu. Dále je potřeba zmínit, že námitkou nepřiměřenosti trestu se rozumí rovněž požadavek na aplikaci mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle dolní hranici trestní sazby. Je tomu tak proto, že využití některého z postupů upravených v §58 tr. zákoníku je pouze oprávněním soudu založeným na jeho volné úvaze, kdy přihlíží ke konkrétním okolnostem daného případu i osobě obviněného. To ve svém důsledku znamená, že na mimořádné snížení výměry trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nemá žádný z obviněných právní nárok a není porušením zákona, pokud soud dospěje k závěru tuto výhodu neaplikovat. Lze ještě doplnit, že dovolacím důvodem – podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – by byla toliko opačná situace, tedy pokud by soudy rozhodly o mimořádném snížení anebo naopak zvýšení trestu odnětí svobody mimo hranici zákonné trestní sazby, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné podmínky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, aj.).
27. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal své oprávnění jakkoliv zpochybňovat či modifikovat napadený výrok o trestu. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
28. Pouze nad rámec již řečeného považuje dovolací soud za vhodné konstatovat, že nepodmíněný trest odnětí svobody za zločin vraždy trestní zákoník připouští a jeho konkrétní výměra (12 let) se pohybuje v rámci zákonného rozmezí §140 odst. 1 tr. zákoníku, a to navíc v jeho dolní polovině (10 až 18 let). Požadoval-li dovolatel snížení uloženého trestu, dokonce až pod hranici zákonné trestní sazby, s odkazem na podstatně mírnější následek, než jaký je objektem trestného činu vraždy, lze pouze ve stručnosti připomenout, že následek v podobě méně závažného zranění poškozené nastal v převážné míře z důvodů na jeho vůli nezávislých, a proto mu nelze tuto konkrétní okolnost přičítat k dobru natolik významným způsobem, jak by si sám představoval. Nelze též pominout, že se jednalo o tzv. ukončený pokus trestného činu, stejně jako skutečnost, že následky na fyzickém i psychickém zdraví poškozené rozhodně nejsou zanedbatelné. Celkově je možno shrnout, že soudy obou stupňů plně respektovaly všechna zákonná kritéria pro ukládání trestů a ani v tomto směru se neodchýlily od pravidel garantujících spravedlivý proces. Opět není od věci v podrobnostech odkázat na bod 24. rozsudku nalézacího soudu a body 35. a 36. rozsudku odvolacího soudu, jež jsou věnovány úvahám o výměře trestu odnětí svobody, který i Nejvyšší soud považuje vzhledem ke všem okolnostem případu za přiměřený.
29. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiných důvodů, než jaký činí dovolání přípustnými ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Podané dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu