ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1142.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1142/2021-554
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovolání, které podali obvinění A. T. E. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, J. N. W. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, M. S. W. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, a S. L. W. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, všichni státní občané Spolkové republiky Německo, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 44 To 460/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 130/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 67 T 130/2019, byli obvinění A. T. E., J. N. W., M. S. W. a S. L. W. (dále také „obvinění“ nebo „dovolatelé“) uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což byli podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 44 To 460/2020, z podnětu odvolání všech obviněných byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obvinění byli uznáni vinnými přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za který byli podle §358 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni (každý jednotlivě) k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jim byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému M. M., nar. XY, majetkovou škodu v částce 1 349 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky v částce 3 379 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená zdravotní pojišťovna odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně se obvinění přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, dopustili tím, že
dne 1. 11. 2018 v přesně nezjištěné době od 19:30 hodin do 19:45 hodin v XY, ulici XY, v prostoru mezi domy poblíž výtahu, po předchozí vzájemné verbální rozepři J. A. W., nar. XY, a C. W., nar. XY, s poškozeným M. M., nar. XY, týkající se používání výtahu, nejprve obviněný M. S. W. chytil poškozeného M. M. za oděv a silou ho vytáhl z výtahu do dvora mezi domy, zde si poškozený na svůj mobilní telefon zn. Aligator S5065 Duo nahrával celou situaci, což se nelíbilo obviněnému J. N. W., který poškozeného bez varování udeřil pěstí do levé tváře, v důsledku čehož poškozený spadl na zem, a následně ho udeřil několika kopy do zad, při tomto mu z ruky obviněný M. S. W. vytrhl mobilní telefon a ten předal po celou dobu přihlížející odděleně trestně stíhané S. W., která si ho uschovala do svého oblečení a následně s ním odešla pryč do ulice XY, XY, asi minutu poté, když poškozený M. M. stále ležel na zemi na zádech a chtěl si svým druhým mobilním telefonem zavolat o pomoc, k němu přistoupili obvinění M. S. W. a A. T. E., společně ho převalili na jeho levý bok, čehož využila obviněná S. L. W., která poškozeného třemi kopy udeřila do oblasti zad a boku, přičemž při tomto jednání poškozenému vypadl mobilní telefon na zem, čehož využil obviněný M. S. W., který mobilní telefon sebral ze země a předal ho opět po celou dobu přihlížející odděleně trestně stíhané S. W., která si ho na krátkou chvíli uschovala, a poté ho vrátila obviněnému M. S. W., který ho vrátil na zemi ležícímu poškozenému, a dále asi minutu poté, když poškozený M. M. stále ležel na zemi, k němu přistoupil obviněný A. T. E., který ho chytil za oděv, zatřásl s ním, poté ho za oděv poodtáhl o kousek dál a tam ho udeřil jedním úderem pěstí do horní poloviny těla.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 44 To 460/2020, podali obvinění prostřednictvím obhájce dovolání, v jehož společném písemném vyhotovení odkázali na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř.
5. V obsahu dovolání obvinění vytkli nesprávné právní posouzení činu jim za vinu kladeného, a s odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces spočívající v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, opomenutí důkazů, porušení zásady zákazu deformace důkazů, zásady kontradiktornosti řízení, práva na obhajobu, nerespektování principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo . Rovněž vytýkali nepřiměřenost uložených trestů a absenci hmotněprávních podmínek pro uložení povinnosti k náhradě škody.
6. Vady v prováděném dokazování obvinění spatřovali v nedostatečné autentičnosti kamerového záznamu, neboť sekvence na něm zachycené na sebe časově nenavazují, několik klíčových pasáží chybí. Časové údaje u optické a digitální stopy se liší, neboť době spáchání činu odpovídá jen digitální stopa, avšak optická stopa ukazuje čas 10. 6. 2013. Se zřetelem na to, že tento důkaz soudy označují jako klíčový, bylo třeba rozdílnost v časových stopách a vyloučení případné manipulace s kamerovým záznamem objasnit znaleckým zkoumáním, nikoliv laickým posouzením soudů nižších stupňů. Soudy však nevyhověly nejen návrhu na znalecké zkoumání autentičnosti kamerového záznamu, ale ani návrhu na znalecké zkoumání mobilního telefonu poškozeného M. M., u něhož i přes značné poškození nebylo vyloučeno jeho zprovoznění. Účelem znaleckého zkoumání mobilního telefonu poškozeného mělo být zajištění videozáznamu z paměti telefonu, na základě něhož mohla být důvěryhodným způsobem prokázána příčina a průběh konfliktu s poškozeným.
7. Dovolatelé nedostatky v nesprávném právním posouzení přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spatřovali v nenaplnění zákonného znaku, že šlo o jednání „veřejně“ nebo „na místě veřejnosti přístupném“, neboť vnitřní dvůr nebo dvorana nemovitosti s více bytovými jednotkami, kde k činu došlo, kam mají přístup jenom obyvatelé dané nemovitosti, uvedený znak nenaplňuje. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001 vyjádřili přesvědčení, že soud druhého stupně bagatelizoval jejich úvodní kontakt s poškozeným, díky jehož jednání vůči A. J. W., C. W. a mladistvé AAAAA (pseudonym) k potyčce došlo. Obvinění žijí ve Spolkové republice Německo, kde jsou bezúhonnými občany bez násilné minulosti nebo návyků. V důsledku úvodního kontaktu mezi poškozeným a svědkyní A. J. W. byla tato sama poraněna. Právě napadení svědkyně A. J. W. poškozeným a jí vzniklé poranění je pro posouzení jednání obviněných kruciální okolností, která má být zohledněna při naplnění znaků objektivní stránky přečinu výtržnictví. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, uvedli, že jejich jednání se nevyznačovalo bezohledností, svévolí a jednostranností. Uvedený znak není naplněn pouhým větším počtem obviněných. O absenci bezcharakternosti a jednostrannosti jejich jednání svědčí nejenom délka vzájemné rozepře, ale i rozsah poranění poškozeného a snaha obviněných domoci se v průběhu incidentu policie. Uzavřeli, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako přečin výtržnictví, ačkoliv ve skutečnosti nejde o trestný čin. Podle jejich mínění je výrok o vině vágně odůvodněn. Odůvodnění změny právní kvalifikace skutku oproti kvalifikaci užité soudem prvního stupně je v rozporu se základními principy vymezenými v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
8. Námitky, jimiž se vůbec odvolací soud nezabýval, obvinění směřovali i proti neefektivnosti a nehospodárnosti vedeného řízení, pokud došlo k vyloučení jejich trestní věci k samostatnému řízení ze společné věci původně vedené též proti mladistvé obviněné AAAAA. Soud postupoval v rozporu s požadavky uvedenými v §38 odst. 2 z. s. m., neboť v daném případě byly naplněny podmínky pro vedení společného řízení proti nim a mladistvé AAAAA, a toto společné řízení mohlo na mladistvou působit výchovně.
9. Vůči trestu dovolatelé brojili pro jeho nepřiměřenou přísnost. Odvolací soud nezdůvodnil, kterými kritérii se při ukládání trestu řídil, čímž učinil výrok o trestu nepřezkoumatelným. U každého obviněného nezohlednil jejich individuální prognózu k vedení řádného života s ohledem na jejich věk, rodinné poměry a sociální vazby v prostředí jejich bydliště, s ohledem na jejich pracovní nebo školní zařazení a s ohledem na jejich majetkové poměry. Nevzal v potaz, že se jednalo o cizince, kteří neznali české prostředí ani český jazyk, jelikož zde byli na výletě, nepřihlédl k polehčující okolnosti v podobě nízké výše majetkové škody, nereflektoval intenzitu použité síly u jednotlivých obviněných při incidentu, prvotní příčinu incidentu, tedy kdo byl iniciátorem vzájemné komunikace u výtahu, bez níž by k němu nedošlo. Uvedeným postupem porušil zásadu proporcionality ukládaného trestu (§38 odst. 1 tr. zákoníku), subsidiaritu přísnější trestní sankce (§38 odst. 2 tr. zákoníku) a soudní individualizaci trestu (§39 tr. zákoníku).
10. Obvinění dovoláním napadli i výrok o náhradě škody, u něhož nesouhlasili s náhradou škody mobilního telefonu v jeho pořizovací ceně (1 349 Kč) z důvodu, že poškozený si telefonní přístroj pořídil jen cca tři měsíce před událostí. Jelikož poškozený mobilní telefon užíval denně, muselo dojít k jeho většímu opotřebení, proto měla být hodnota mobilního telefonu poškozeného ke dni incidentu určena odborným vyjádřením nebo znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady movitých věcí.
11. Ze shora uvedených důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, zn. 44 To 460/2020, zrušil, jakož aby zrušil i všechna rozhodnutí jemu předcházející, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil zpět senátu odvolacího soudu nebo soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněných o údajné deformaci důkazů neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť pokud soudy důkazy hodnotily odlišným způsobem než obvinění, neznamená to automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, případně dalších zásad spravedlivého procesu. Jestliže obvinění avizovali nenaplnění znaků objektivní a subjektivní stránky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. ř., tyto námitky nijak nekonkretizovali. S deklarovaným dovolacím důvodem se míjejí i výhrady k rozsahu přezkumu Městského soudu v Praze, a to minimálně vzhledem k §265a odst. 4 tr. ř., podle něhož není přípustné dovolání výlučně proti důvodům rozhodnutí.
13. K námitce absence zákonného znaku „veřejně“, resp. „na místě veřejnosti přístupném“ státní zástupce konstatoval její právní povahu, avšak věcně jí nepřiznal opodstatnění. Rozvedl, že k činu došlo v prostoru dvora mezi dvěma domy, který je volně přístupný z ulice XY, a pohledově z ulice do dvora bylo vidět a možné bylo i slyšet projevy obviněných. Znak „veřejně“ (tj. před nejméně třemi osobami současně přítomnými) sice není v odůvodnění napadeného rozsudku zcela rozebrán, nicméně lze jej mít za naplněný s ohledem na výpověď svědkyně J. F., telefonické oznámení události policii M. S. a osobou příjmením V. Jednání obviněných pak mělo charakter útoku proti tělu poškozeného, a tedy nelze pochybovat o tom, že šlo o napadení jiného.
14. Státní zástupce neshledal nutnost znaleckého zkoumání autentičnosti kamerového záznamu a mobilního telefonu poškozeného, pokud soudy tyto návrhy nerealizovaly, nešlo o tzv. opomenuté důkazy. Nesouhlas obviněných s obsahem kamerového záznamu nemůže vést k závěru o manipulaci s tímto důkazem, když na obsahově totožnou argumentaci reagoval již nalézací soud, který dovodil nadbytečnost doplnění dokazování u kamerového záznamu i mobilního telefonu poškozeného. Námitky proti uloženému trestu neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům a bylo by možno je uplatnit pouze v rámci důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitky proti přiměřenosti trestu a hodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku však nelze uplatňovat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů. Rozhodnutí odvolacího soudu v odůvodnění trestu uloženého obviněným (byť stručném) nevykazuje ústavněprávní deficity, pro které by mohlo být považováno za nepřezkoumatelné a není vyloučeno uložení stejného trestu všem obviněným, pokud u některého z nich nevystupovala do popředí výrazně specifická okolnost.
15. Výhrady proti výroku o náhradě škody, byť i tyto mohou mít obecně povahu nesprávného hmotněprávního posouzení, směřují zčásti proti skutkovým zjištěním. Státní zástupce konstatoval, že škoda byla soudy stanovena v souladu s §137 tr. zákoníku v pořizovací hodnotě zničeného mobilního telefonu pořízeného pouhé 3 měsíce před událostí. Když státní zástupce neshledal v přezkoumávaných rozhodnutích vytýkané vady, navrhl, aby dovolání obviněných Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněných je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, byla podána včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolatelé podané dovolání opřeli o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř., k nimž je vhodné uvést, že obecně u dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
18. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174 až 3175). Protože k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněných v posuzované věci nedošlo, obvinění odkázali na dovolací důvod v rozporu s podmínkami vyjádřenými v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
19. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle těchto vad lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti rozhodné z hlediska hmotného práva.
21. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, lze jí prolomit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod, jež se projeví v porušení pravidel spravedlivého procesu. Rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Podle Ústavního soudu lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
22. Na základě těchto principů Nejvyšší soud posuzoval námitky obviněných, které zčásti směřují proti nedostatkům v učiněných skutkových zjištěních, jež bylo možné posuzovat pouze se zřetelem na případné porušení pravidel spravedlivého procesu, a zčásti vytýkaly vady v právním posouzení věci jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ve vztahu k nimž zjišťoval, zda je dovolání opodstatněné.
23. Protože obvinění vytýkali, že soudy neprovedly všechny jimi navrhované důkazy a poukazovali na existenci tzv. opomenutých důkazů, je vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
24. V posuzované trestní věci, jak plyne z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, uvedený nedostatek nebyl zjištěn, protože se soudy obou instancí návrhům obhajoby na doplnění dokazování věnovaly a ve svých rozhodnutích srozumitelně vysvětlily svůj postoj k nim (srov. bod 25. rozsudku nalézacího soudu, bod 5. rozsudku soudu odvolacího). Nalézací soud konstatoval, že návrh na znalecké zkoumání autentičnosti kamerového záznamu a telefonu poškozeného zamítl, neboť kamerový záznam byl promítnut v hlavním líčení, a byť není záznam události v jednom celku, jednotlivé části na sebe plynule navazují, přičemž k telefonu se vyjadřoval kriminalistický ústav, kdy sdělil, že v důsledku jeho velkého poškození není v možnostech ústavu získat z něj jakékoliv informace, a za situace, kdy průběh události je zachycen na kameře, by znalecké zkoumání bylo nadbytečné a zbytečně by protahovalo trestní řízení. Odvolací soud uvedl, že v řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, nedošlo k tomu, že by nebylo vyhověno návrhům na doplnění dokazování, protože soud prvního stupně vysvětil, z jakých důvodů nevyhověl důkazním návrhům, s jím uplatněnou argumentací se ztotožnil s tvrzením, že nedošlo k porušení ústavních práv obviněných.
25. Uvedené závěry mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, které bylo dostatečné k objasnění všech rozhodných skutečností, a proto by provádění dalších důkazů bylo nadbytečné, jak správně dovodily soudy nižších stupňů. Pochybnosti nevznikají ani ohledně způsobu hodnocení kamerových záznamů (které logicky tvoří podstatný podklad závěru o vině obviněných), s nimiž se soudy zabývaly a své úvahy, podle kterých je vyhodnotily, řádně rozvedly a své závěry vysvětlily. Proto lze jen pro úplnost dodat, že paušální zpochybnění jejich originality či ničím neodůvodněné a blíže nespecifikované naznačení manipulativního zacházení s tímto důkazním prostředkem nemůže samo o sobě představovat relevantní impuls pro soudy nižších stupňů, aby obsah kamerových záznamů nechaly odborně zkoumat. Správně bylo poukázáno, že jednotlivé sekvence téměř bezprostředně navazují a nejdelší z nich (odvolacím soudem označená jako sekvence 10) zachycuje v podstatě kompletní projednávaný skutek. „Rozfázování“ kamerového záznamu pak nemá bez dalšího jakýkoli negativní vliv na samotný obsah zachyceného děje. Za daných okolností je jakékoli odborné zkoumání kamerových záznamů i eventuálního záznamu v mobilním telefonu poškozeného logicky bezpředmětné, neboť důkazní materiál představuje dostatečnou oporu pro stabilizaci skutkových zjištění o jednání obviněných.
26. Dovolací soud nepřisvědčil ani dalším skutkovým výhradám, protože v procesním postupu soudů nezaznamenal žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 8 a 9, body 27. až 29. rozsudku nalézacího soudu, str. 5 až 7, body 7. a 10. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nalézací soud své závěry opřel zejména o kamerový záznam, který zachycuje celý skutkový děj, a to včetně počátku konfliktu, a který koresponduje s ostatními provedenými důkazy, a to jak s výpověďmi slyšených svědků (poškozeného M. M. a svědkyně J. F.), tak s listinnými důkazy (zejména protokol o ohledání místa činu a úřední záznam o volání na linku 158). Z kamerového záznamu (který byl navíc pořízen nejméně ze dvou míst a vzájemně tvoří záznam na sebe navazující) je zřejmé, že obvinění M. S. W. a J. N. W. po příchodu do dvora zasahují do stávající situace poměrně razantně, a to tak, že obviněný M. S. W. vytahuje poškozeného M. M. z výtahu, poškozený si situaci natáčel na mobilní telefon, vzápětí z výtahu vystoupil klidným krokem J. A. W., obviněný M. S. W. se pokoušel o odebrání telefonu poškozeného, což se mu na první pokus nepodařilo, následoval úder od obviněného J. N. W. poškozenému, po kterém poškozený padl k zemi a obviněný M. S. W. mu vytrhl z ruky mobilní telefon, jenž předal odděleně trestně stíhané S. W., která s ním odběhla pryč, poté, co s telefonem manipulovala, odhodila ho do kanálu. Na dvůr přiběhl obviněný A. T. E., který se zapojil do napadání poškozeného, jemuž následkem kopání a bití vypadl druhý mobilní telefon, který sebral obviněný M. S. W. a předal jej AAAAA, která si jej zastrčila za výstřih. Podle těchto záznamů soud prvního stupně dospěl k závěru, že není patrné, že by poškozený někoho napadl nebo že by se choval agresivně, útočně. Odvolací soud se se zjištěními nalézacího soudu ztotožnil, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně shledal, že obvinění nejednali v úmyslu zmocnit se cizí věci, a v důsledku toho právní posouzení upravil tak, že obviněné shledal při shodných skutkových zjištěních vinnými přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, (nikoli zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku).
27. Dovolací soud uvedené skutkové závěry považoval za splňující všechna rozhodná kritéria, neboť mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování, které bylo provedeno v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Pro úplnost doplňuje, že soudy nižších stupňů při hodnocení důkazy se nedopustily žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Pokud tento postup a jeho výsledky nekorespondují s představami dovolatelů, nejde o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a nic nesvědčení o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu. Odvolací soud se podrobně zabýval podstatnými odvolacími námitkami, včetně výtky vztahující se k údajné neautentičnosti kamerového záznamu zachycujícího předmětný konflikt (viz bod 10. jeho rozsudku), přičemž akcentoval, že z 22 krátkých kamerových sekvencí je podstatná pouze sekvence číslo 10, která je nejdelší, trvá 6,51 minut a je na ní zachyceno v podstatě celé napadení poškozeného poté, co je násilím vytáhnut z výtahu. Pokud chybí část kamerových záznamů v délce několika vteřin mezi třemi dvojicemi sekvencí, nelze předpokládat, že by v nich byly zachyceny nějaké skutečnosti, které by měly vliv na zjištění a posouzení skutkového stavu. Nebylo možné přisvědčit argumentaci dovolatelů, podle níž konflikt vyvolal poškozený M. M., protože uvedená skutečnost nemá podklad v žádném z provedených důkazů.
28. S ohledem na výše uvedená zjištění lze konstatovat, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněné. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
29. Výhrady obviněných směřující proti vyloučení trestní věci dovolatelů ze společného řízení vedeného původně též proti mladistvé AAAAA zcela postrádají opodstatnění, protože je v rozporu se zásadou ovládající řízení ve věcech mladistvých plynoucí z §38 odst. 2 z. s. m., že společné řízení proti mladistvému a dospělému, lze konat pouze výjimečně, jestliže je to nutné pro všestranné a objektivní objasnění věci a není to na újmu mladistvého. Při posuzování, zda jsou splněny uvedené podmínky, však nelze přihlížet k tomu, jaký dopad bude mít společné řízení na dospělého obviněného, protože jeho zájmy zde zákon nijak nezohledňuje (viz rozhodnutí č. 42/2016-II. Sb. rozh. tr. ) . Nalézací soud tyto zákonné podmínky akceptoval a v odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč naznačeným způsobem procesně postupoval (viz bod 2. jeho rozsudku). Soud plně respektoval podmínky stanovené v §38 odst. 3 z. s. m., neboť poté, co byla podána společná obžaloba na mladistvou a dospělé dovolatele, vyloučil věc dospělých pachatelů, aby bylo v samostatném řízení proti mladistvé dodržet zásady vztahující k řízení v trestních věcech mladistvých. Nutno však zdůraznit, že tímto postupem nedošlo k porušení práva na obhajobu dovolatelů, naopak tento postup svědčí o dodržení zásady objektivního posouzení věci i hospodárnosti řízení.
30 . Na základě těchto závěrů Nejvyšší soud nezjistil nedostatky v procesním postupu soudů a učiněná skutková zjištění netrpí obviněnými vytýkanými nedostatky, a mohl tak na podkladě učiněných skutkových zjištění posuzovat správnost odvolacím soudem použité právní kvalifikace, vůči níž obvinění brojili tvrzením, že se nejednalo o místo veřejnosti přístupné. Podle §358 odst. 1 tr. zákoníku přečin výtržnictví spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
31. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu obvinění naplnili znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, tím, že společným jednáním veřejně a na místě veřejnosti přístupném se dopustili výtržnosti tím, že napadli jiného.
32. Místem veřejnosti přístupným ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku je podle soudní praxe každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených, a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi, i když tam v době činu nejsou. Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoliv a kdykoliv, nýbrž postačí, že je přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání nebo v určitou dobu apod. Například ulice ve městě je místem, kam má přístup neomezený počet lidí, kde se také lidé obvykle zdržují, a o to více, když se jedná o denní dobu, např. dopolední či odpolední hodiny, kdy je pohyb lidí frekventovanější než například v noci, kdy se ovšem o naplnění tohoto znaku skutkové podstaty také jedná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 936/2015, ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 5/2017, aj., též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3324). Za místo veřejnosti přístupné v uvedeném smyslu nelze považovat uzavíratelnou část společných prostor např. obytného domu nebo obydlí podobného typu, které je určeno k bydlení více uživatelů nebo vlastníků (např. chodbu, schodiště, prostor výtahu). Naopak místem veřejnosti přístupným může být prostor před vchodem do takového domu či obydlí (srov. rozhodnutí č. 18/2012 Sb. rozh. tr.). Přístupnost je zásadně nutno chápat v širších souvislostech a nelze ji striktně vztahovat jen k úzce vymezenému prostoru, kam může veřejnost přímo vstoupit či v něm pobývat, ale za veřejnosti přístupné místo lze považovat i prostory v osobním či soukromém vlastnictví, které nejsou samy o sobě považovány za místa veřejnosti přístupná, avšak bezprostředně sousedí s místem, kam veřejnost vstoupit nemůže, např. dvory, pole nebo jiná prostranství, a je na ně nebo do nich přes nedostatečně izolující bariéru - např. průhledný plot či lešení - vidět, eventuálně slyšet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1131/2006). Místo veřejnosti přístupné je třeba posuzovat podle povahy každého konkrétního místa a zkoumat, zda jde o veřejně přístupný prostor, kam může kdykoliv kdokoliv vstoupit.
33. Podle těchto zásad soudy v přezkoumávané věci postupovaly. Vycházely z toho, že výtržnost, k níž na místě veřejnosti přístupném došlo, byla teoreticky postřehnutelná, tzn. pozorovatelná více lidmi, a nebylo podmínkou, aby se na takovém místě v době, kdy k výtržnosti dochází, konkrétní lidé nacházeli. Prostory v přezkoumávané věci tvořily venkovní partie bytového domu, dvůr náležící nemovitosti s více bytovými jednotkami. Jednalo se o dvorní trakt mezi dvěma domy spojený volným průchodem s XY ulicí v XY, jednou z nejfrekventovanějších ulic v centru XY. Z této ulice byl do dvorního traktu volný přístup kýmkoli, tedy nejen obyvateli této nemovitosti. Uvedené místo, kde obvinění poškozeného fyzicky napadli, bylo místem veřejnosti přístupným i přesto, že osobami, které mohly konflikt vizuálně či sluchově vnímat, byly primárně obyvatelé předmětného bytového domu. Průchodem, který nebyl uzamykatelný ani uzavíratelný mohl do dvorního traktu vstoupit volně každý, kdo procházel ulicí XY. Bylo proto správně shledáno, že se jednalo o místo veřejnosti přístupné.
34. Ke znaku „veřejně“ je třeba ve smyslu ustanovení §117 tr. zákoníku uvést, že je čin spáchán veřejně, jestliže je spáchán a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo b) před nejméně třemi osobami současně přítomnými. K naplnění znaku před více než třemi osobami současně přítomnými se vyžaduje, aby k spáchání trestného činu došlo před více než třemi osobami odlišnými od pachatele, které jsou navíc způsobilé projev postřehnout a porozumět mu.
35. Z formulace skutkové věty výroku o vině sice nevyplývá, že by se napadení poškozeného odehrálo před více než třemi osobami odlišnými od obviněných, nicméně ze skutkových zjištění soudů se podává, že celý incident viděla od samého počátku svědkyně J. F., přičemž ostatní sousedé (nejméně M. S. a F. V., kteří činili telefonická oznámení na policejní linku o napadení poškozeného) vnímali především závěr konfliktu. I znak „veřejně“ tedy byl v projednávané věci naplněn.
36. Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou ani námitku obviněných, že jejich jednání nelze označit za napadení jiného. Zákon u přečinu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku vyžaduje, aby se pachatel napadením jiného dopustil výtržnosti. Nejvyšší soud již ve své dřívější judikatuře (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017) poukázal na to, že význam zákonného znaku „výtržnost“ spočívá v tom, že představuje spojnici mezi jednáním pachatele a objektem trestného činu, jímž je zájem na ochraně veřejného pořádku. Je-li předmětem ochrany u přečinu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku komplex vztahů, který zahrnuje širší okruh lidí a který je reprezentován veřejným pořádkem, a nikoliv primárně individuální zájmy jednotlivců, jako např. majetek, zdraví, čest apod., ale takový, v případě, že dojde k napadení jiného, jít o jednání srovnatelné s ostatními příkladmo uvedenými formami jednání a při kterém již závažnějším způsobem narušuje veřejný pořádek. Napadení jiného, byť k němu dojde veřejně a na místě veřejnosti přístupném, nemusí být vždy výtržností (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017, či obviněným zmiňované usnesení ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 6 Tdo 286/2015, aj.). Každý případ musí být posuzován individuálně, zejména podle způsobu provedení činu, intenzity útoku, jeho dominantních rysů a průběhu, podle celkových okolností, za jakých byl čin spáchán, s ohledem na to, kde k němu došlo, při jaké příležitosti, jak se dotkl ostatních lidí, jak narušil veřejný pořádek, jak proti němu bylo zakročeno a jak na to pachatel reagoval, čím byl čin vyvolán a co k němu pachatele motivovalo, jaký je jinak vztah pachatele ke spoluobčanům a k respektování veřejného pořádku obecně apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 8 Tdo 721/2020).
37. V posuzované věci, v níž došlo k napadení poškozeného, bylo pro závěr, že se jednalo o výtržnost, rozhodující, že se pachatelé tohoto jednání narušující veřejný pořádek dopustili útokem, který byl svou vyšší intenzitou a závažností srovnatelný s ostatními alternativami naplňujícími znaky objektivní stránky téhož trestného činu, neboť způsobem provedení činu se jednalo o hrubou neslušnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012). Jednání obviněných, byť bylo učiněno v reakci na předchozí slovní roztržku odehrávající se v prostorách výtahu, bylo naprosto nepřiměřené a ve svých důsledcích naplňující znaky výtržnosti. Útok vůči fyzické integritě poškozeného, jeho odtažení do dvora mezi domy, opakované údery a kopy realizované i v okamžiku, kdy poškozený ležel na zemi, a odejmutí dvou jeho mobilních telefonů, jsou mimořádným projevem neúcty a výrazem neukázněného postoje obviněných k respektovaným pravidlům občanského soužití, jakož i záporného vztahu k veřejnému pořádku. Nelze ani přehlédnout početní převahu obviněných ani malichernost záminky, pro níž vznikl celý konflikt, který probíhal v několika fázích. O naplnění všech znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku proto není pochyb a lze přisvědčit správnosti závěrů odvolacího soudu o naplnění všech znaků tohoto přečinu jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.
38. Výhrady obvinění zaměřili rovněž proti výroku o uložených trestech, jenž napadli prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle nějž lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
39. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
40. Nejvyšší soud shledal, že se odvolací soud pochybení při ukládání trestu odnětí svobody nedopustil, neboť všem obviněným uložený trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, byl uložen v souladu s podmínkami stanovenými pro ukládání trestu u §358 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud pro jeho odůvodnění zdůraznil, že obvinění dosud žili bezúhonným životem a jejich jednání nezanechalo na zdraví poškozeného žádné následky. Zohlednil též, že jsou státními občany Spolkové republiky Německo, kde také trvale žijí, proto jiné alternativní tresty (obecně prospěšné práce, domácí vězení) vyhodnotil jako obtížně vykonatelné, případně pro jejich uložení neshledal splněny zákonné podmínky. Za odpovídající považoval trest odnětí svobody s podmíněným odkladem, kdy délka trestu odnětí svobody byla oproti rozsudku soudu prvního stupně zkrácena na polovinu a výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu o rok kratší (srov. str. 6, bod 8. rozsudku odvolacího soudu).
41. Ve smyslu zásad přiměřenosti trestní sankce (§38 tr. zákoníku) lze poznamenat, že trest uložený obviněným nelze označit za nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý, neboť jde o výchovný trest zohledňující ve prospěch obviněných jejich bezúhonnost a absenci následků jejich jednání na zdraví poškozeného, proto k případnému zásahu z jeho strany není dán v projednávané věci žádný důvod. Názoru, že soud měl v rámci úvah o trestu patřičně reflektovat, že iniciátorem konfliktu byl poškozený, nelze přisvědčit, neboť taková okolnost neodpovídá výsledkům provedeného dokazování. Stejně tak se nelze legitimně domáhat výraznější diferenciace trestů mezi jednotlivými obviněnými, pokud soud k takovému postupu neshledal důvod pro absenci zásadních zjištění stran eventuální míry zapojení obviněných do trestné činnosti, posouzení osob obviněných apod.
42. Nesprávnosti Nejvyšší soud neshledal ani ve výroku o náhradě škody. Je nutno nejprve připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. Z obsahu podaného mimořádného opravného prostředku přitom vyplývá, že obvinění ve skutečnosti porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, nenamítají, když tvrdí, že výrok o náhradě škody je vadný s ohledem na skutečnost, že soudy zjištěná výše škody je nesprávná. Dovolací soud za této situace toliko konstatuje, že nalézací soud přesvědčivě vysvětlil, proč přiznal poškozenému M. M. nárok na náhradu škody ve výši pořizovací ceny mobilního telefonu (bod 34. jeho rozsudku). Ve shodě s odvolacím soudem (bod 9. jeho rozsudku) má i za to, že stanovení hodnoty mobilního telefonu odborným vyjádřením nebo znaleckým posudkem je vzhledem k částce 1 349 Kč (která představuje pořizovací hodnotu telefonu) zcela nadbytečné. Byl-li telefon pořízen velmi krátce, cca 3 měsíce, před událostí, neshledal Nejvyšší soud vadným postup podle §137 tr. zákoníku, kdy soudy stanovily výši škody i povinnost obviněných k její náhradě podle nákupního dokladu poškozeného.
43. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněných bylo dílem podáno z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustnými ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněných je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth