ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1159.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 1159/2021-1025
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2021 o dovolání obviněného J. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 6 To 104/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 4 T 25/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 4 T 25/2019, byl obviněný J. Š. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, za který byl podle §211 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby v průběhu zkušební doby řádně plnil všechny povinnosti plynoucí z insolvenčního řízení ve věci Městského soudu v Praze, sp. zn. MSPH 60 INS 21252/2017-A-8. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené ŠkoFin, s. r. o., a Česká pojišťovna, a. s., odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku, jeho výrokům o vině a trestu, podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 6 To 104/2021, podle §256 tr. ř. zmítnuto.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku dopustil tím, že v postavení jednatele obchodní společnosti R., přestože věděl, že mu tato funkce ke dni 29. 2. 2016 zanikla, a že tak již nebyl oprávněn ani pověřen jednat za obchodní společnost R., tuto skutečnost zatajil, a prostřednictvím S. V., jehož dne 23. 3. 2016 zplnomocnil k jednání a uzavření úvěrových smluv, v XY, v sídle obchodní společnosti A. P. uzavřel s obchodní společností ŠkoFIN, s. r. o., za účelem financování nákupu osobních motorových vozidel:
1. smlouvu o úvěru číslo 966061 ve výši 982 269,99 Kč, podepsanou dne 18. 3. 2016, fakticky však uzavřenou až 24. 3. 2016, na nákup osobního motorového vozidla zn. Škoda Superb, liftback, 2.0 TDI, L&K, 4x4, 140 kW, rok výroby 2016, VIN XY, převzatého dne 30. 3. 2016,
2. dne 24. 3. 2016 smlouvu o úvěru číslo 966092 ve výši 666 532,99 Kč na nákup osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia, 2.0 TDI, Style, 110 kW, rok výroby 2016, VIN XY, převzatého dne 30. 3. 2016,
3. dne 24. 3. 2016 smlouvu o úvěru číslo 966106 ve výši 485 869,99 Kč na nákup osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia, 1.6 TDI, Fresh Ambition, 81 kW, rok výroby 2016, VIN XY, převzatého dne 30. 3. 2016,
načež tyto úvěry nebyly řádně spláceny, když ve vztahu ke každé ze smluv byly uhrazeny pouze čtyři stanovené měsíční splátky, ani motorová vozidla nebyla vrácena, čímž způsobil obchodní společnosti ŠkoFIN, s. r. o., IČO: 45805369, sídlem Pekařská 635/6, 155 00 Praha, škodu ve výši 1 897 587,80 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 6 To 104/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že došlo zejména k procesním pochybením (opomenutí důkazů, nevypořádání se s námitkami obviněného) zasahujícím do jeho práva na spravedlivý proces a ovlivňujícím výsledek řízení a k nesprávnému právnímu hodnocení některých otázek ve vztahu k vině i trestu. Rovněž měl za to, že došlo k významnému nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
5. Zopakoval, že svou vinu popírá a že dosud nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že předmětnou plnou moc neudělil coby zástupce společnosti R. (dále jen „R.“) a že se za jednatele uvedené společnosti neoznačoval. Setrval na své obhajobě, že byl společností zmocněn jako fyzická osoba, na základě čehož dále zmocnil svědka S. V. Ostatně takovou plnou moc také doložil. Neočekával, že by bylo možné na základě této plné moci jednat bez toho, aby k ní byla přiložena plná moc udělená společností R. jemu. V návaznosti na to vytkl, že poškozená při vynaložení odborné péče mohla a měla odhalit, že tato plná moc nestačí k zastoupení společnosti R., když se očividně nejednalo o plnou moc, kterou by tato společnost udělila. Konstatoval, že s poškozenou či jinou úvěrovou institucí nejednal a nesděloval jí žádné informace. O uzavření úvěrové smlouvy či o plánu takovou smlouvu uzavřít nevěděl, a nemůže mu proto být kladeno za vinu, že něco zatajil. Zkreslené či nepravdivé údaje mohl poškozené sdělit pouze svědek S. V., od jehož jednání se dovolatel distancoval. Zdůraznil, že nemůže být trestně odpovědný za jednání zmocněnce, k němuž nedal pokyn. Zavinění (úmysl) třetí, byť zmocněné osoby, mu nelze přičítat k tíži. Odmítl závěr, že měl hrubou představu o tom, že společnost R. má koupit nějaká vozidla a s ohledem na nedostatek finančních prostředků je musí financovat z úvěru. Závěr soudů o jeho srozumění s tím, že tato společnost bude muset čerpat úvěr, je dovozován z irelevantních skutečností a dějů. S ohledem na špatnou ekonomickou situaci společnosti nemohl předpokládat, že pro ni někdo s jím udělenou plnou mocí získá úvěr. Protože s úvěrujícím nejednal a jeho vědomost o tom, že má být úvěr sjednáván, nebyla prokázána, nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá ani nepřímý úmysl sdělit jakémukoliv úvěrujícímu zkreslenou informaci. Jeho jednání lze nanejvýše posoudit jako nedbalé, neboť lze maximálně dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k jednání o úvěru nedojde. Doplnil, že poškozená společnost nebyla poškozena tím, že jí něco uvedl či neuvedl. V konečném důsledku vznikl škodný děj tím, že auta byla odvezena mimo území České republiky z dosahu poškozené a že společnost R., která ostatně nikdy nerozporovala platnost uzavřených smluv, přestala splácet čerpané úvěry.
6. Závěrem poukázal na princip ultima ratio. Namítl, že s ohledem na princip materiální publicity (§8 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících) a §440 odst. 1 občanského zákoníku byla společnost R. z úvěrových smluv zavázána,
i kdyby se dovolatel vydával za jejího jednatele a jednal zcela bez jejího zmocnění.
Poškozenou ve vztahu k nepravdivým údajům ohledně oprávnění zastoupit společnost R. dostatečně chránily soukromoprávní předpisy.
7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 6 To 104/2021, zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání, eventuálně aby sám rozhodl o zproštění obžaloby.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání nejprve připomněl, že s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat, a v důsledku toho přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu (§2 odst. 5 tr. ř.), ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jelikož jde o činnost soudu spočívající v aplikaci ustanovení procesních a nikoliv hmotněprávních. Byť dovolací námitky lze s jistou dávkou tolerance pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, neshledal je státní zástupce opodstatněnými. Obviněný si byl vědom, že od 29. 2. 2016 již nebyl jednatelem společnosti R., neboť tímto se stal J. F., a nemá tak žádné oprávnění za uvedenou společnost od tohoto data jednat. Přesto však dne 23. 3. 2016 udělil plnou moc S. V. k zastupování jednatele společnosti R., a to v plném rozsahu, přičemž ten následně na základě takto udělené plné moci uzavřel s poškozenou společností předmětné úvěrové smlouvy. Takto učiněná skutková zjištění soudu mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi obviněného, výpovědích svědků S. V., S. A., J. F. a M. K. Soud dále vycházel z četných listinných důkazů. Nalézací soud se jednotlivými důkazy pečlivě zabýval a hodnotil je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. (viz body 11.-18. rozsudku), přičemž odvolací soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý ze stěžejních důkazů nebyl proveden nebo že by důkazy byly hodnoceny v rozporu s pravidly uvedenými v trestním řádu či pravidly formální logiky (viz body 6.-12. napadeného usnesení). Dovolatel podle státního zástupce nevznesl námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, když pouze namítal, navíc nekonkrétně, „významný“ nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Státní zástupce nicméně žádný extrémní rozpor ve věci neshledal. Tvrzení o procesním pochybením spočívajícím v opomenutí důkazů a nevypořádání se s námitkami obviněného, v důsledku čehož došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, obviněný nijak blíže nerozvedl a ze spisového materiálu žádná taková pochybení nevyplývají, když se soudy jeho důkazními návrhy řádně zabývaly a s jeho námitkami se odpovídajícím způsobem vypořádaly.
9. Po poukazu na výklad zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu státní zástupce konstatoval, že pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy i při čerpání úvěru může být nejen kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy, ale taktéž jiná osoba (fyzická i právnická), která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně podílí na sjednávání uvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Sjednávání uvěrové smlouvy totiž nelze chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření uvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází, v jehož rámci si strany úvěrové smlouvy poskytují určité údaje a na základě nich vyjadřují svá stanoviska. Neztotožnil se s výhradou, že poškozená společnost při vynaložení odborné péče mohla a měla odhalit, že tato plná moc nestačí k zastoupení společnosti R. a očividně se nejedná o plnou moc udělenou touto společností. Pracovnici poškozené společnosti byla při uzavírání úvěrových smluv předložena plná moc ze dne 23. 6. 2016 podepsaná obviněným s úředně ověřeným podpisem, ze které jednoznačně plyne, že obviněný uděluje S. V. plnou moc k zastupování jednatele společnosti R., a to v plném rozsahu. Zároveň s touto plnou mocí byly předloženy taktéž osobní doklady obviněného (kopie občanského a řidičského průkazu) a aktuální výpis z obchodního rejstříku, ze kterého vyplývalo, že obviněný je jediným společníkem a jednatelem společnosti R. Podle státního zástupce nelze za takových okolností s přihlédnutím k obsahu jednotlivých dokumentů vytýkat uvedené pracovnici dané společnosti nedodržení potřebné míry opatrnosti. (shodně viz bod 13. rozsudku nalézacího soudu, bod 9. usnesení odvolacího soudu).
10. Co se týče námitky stran subjektivní stránky, i této se podle státního zástupce soudy obou stupňů v potřebné míře věnovaly, přičemž uzavřely, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, jeho zavinění ke způsobení škody je pak toliko nedbalostní, a to ve smyslu nedbalosti vědomé. V odůvodnění svých rozhodnutí vyjádřily úvahy směřující k takto učiněným závěrům, z nichž plyne vnitřní vztah obviněného k následku jednání, a to zcela přesvědčivě a dostatečně (viz bod 17. rozsudku nalézacího soudu a bod 10. usnesení odvolacího soudu). Pro zavinění obviněného je podstatné, že v době, kdy uděloval plnou moc S. V., věděl, že již jednatelem společnosti není, nebyl k jednání za společnost zplnomocněn, a tudíž neměl ani žádnou pravomoc tuto plnou moc udělit. Byl si dále vědom toho, což i sám v průběhu hlavního líčení připustil, že předmětná plná moc byla S. V. udělena za účelem pořízení automobilů. Při znalosti nedobré ekonomické situace společnosti si však musel být vědom také toho, že je velmi pravděpodobné, že automobily budou pořizovány na úvěr a nebude za ně zaplacena plná kupní cena. I státní zástupce konstatoval, že pokud by se jednalo o prostou koupi automobilů a nedošlo by k uzavření úvěrové smlouvy, nebylo by nutné přikládat k plné moci občanský a řidičský průkaz obviněného, které jsou nutnými doklady při uzavírání úvěrové či leasingové smlouvy. Pokud tedy za této situace udělil plnou moc S. V. k pořízení automobilů, musel být srozuměn s tím, že tento bude vyřizovat úvěr. O jeho nedbalostním zavinění ve vztahu ke způsobenému následku pak svědčí, že se nijak nezajímal, zda k poskytnutí úvěru došlo a v jaké výši, naopak tato situace mu byla lhostejná, přičemž o jeho srozumění s dalším průběhem jednání vedeném S. V. svědčí rovněž skutečnost, že dne 31. 3. 2016 udělil další plnou moc svědku M. K. k zařízení přepisu všech tří předmětných osobních motorových vozidel.
11. V souvislosti s výhradou týkající se principu ultima ratio státní zástupce odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Ve věci se jednalo o zcela typický a poměrně běžný případ zločinu úvěrového podvodu, nikoli o nějakou spontánní akcí, a vykazovalo znaky předem naplánovaného činu, v němž se vyjma obviněného angažovaly i další osoby. I se zřetelem na výši způsobené škody a na zavinění obviněného nelze konstatovat, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem a prostředky trestního práva byly podle státního zástupce uplatněny naprosto důvodně. Dodal, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda je či není možné postihnout pachatele mimotrestními právními prostředky (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010).
12. Státní zástupce navrhl ze shora uvedených důvodů, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného J. Š. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Obviněný ve svém podání zpochybňoval především naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, a to po stránce objektivní i subjektivní. Taková argumentace zajisté spadá do mezí citovaného dovolacího důvodu, jehož předmětem je právě hmotněprávní posouzení. Nicméně některé výhrady v této souvislosti vznesené se již zákonem vymezenému rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. do značné míry vymykají, jelikož se odchylují od skutkových zjištění soudů nižších instancí. K takto formulovaným námitkám nemůže Nejvyšší soud přihlížet, resp. je jakýmkoliv způsobem po věcné stránce hodnotit, neboť (jak již bylo zmíněno výše) v dovolacím řízení je skutkovými závěry nižších soudů vázán, a je tudíž povinen tyto plně respektovat.
18. Na druhou stranu ovšem Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
19. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady ale dovolací soud v posuzované věci neshledal.
20. K případnému opomenutí důkazů, které obviněný v dovolání namítal, je vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Obviněný v dovolání svoje tvrzení, že v řízení došlo k opomenutí důkazů, nikterak blíže nerozvedl. Protože dovolací soud není oprávněn předjímat úvahy dovolatele, toliko v krátkosti konstatuje, že po přezkumu předloženého trestního spisu dospěl k závěru, že posuzovaná věc není stižena vadou spočívající v opomenutí důkazů, v důsledku jejíž existence by došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Odvolací soud ostatně v souvislosti s úplností provedeného dokazování akcentoval, že obviněný se ve svém odvolání nedomáhal provedení dalších důkazů, s výjimkou návrhu na nerealizovatelný výslech svědka V. M., jehož skutečná totožnost není orgánům činným v trestním řízení známa, o místu pobytu nemluvě (srov. str. 3, bod 7. usnesení odvolacího soudu).
21. V projednávaném případě dále není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (byť, jak správně poukázal státní zástupce, takový rozpor obviněný ani formálně nenamítl a označil rozpor toliko za významný). Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 5-7, body 12.-18. rozsudku nalézacího soudu, str. 3-4, body 7.-9. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
22. Z hlediska napadeného rozhodnutí, důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obsahu mimořádného opravného prostředku je významnou otázkou, zda jednání obviněného naplnilo znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, a v případě, že ano, zda dosáhlo potřebné míry společenské škodlivosti.
23. Dovolací soud je přesvědčen, že jednání obviněného formální znaky zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku naplnilo. Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Způsobí-li takovým činem značnou škodu, spáchá trestný čin podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy zamlčel podstatné údaje, a způsobil tak značnou škodu.
24. Trestný čin úvěrového podvodu podle 211 odst. 1 tr. zákoníku je tzv. předčasně dokonaným trestným činem, jelikož u něj de iure dochází ke kriminalizaci jednání, které je svou povahou de facto pokusem trestného činu. Tento trestný čin je dokonán již tím, že jeho pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. V daném případě tak nemusí dojít k samotnému získání nebo čerpání úvěru na základě takového podvodného jednání, jelikož pro naplnění znaků této základní skutkové podstaty postačí již uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů, popř. zamlčení údajů podstatných. Zákonodárce u trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku tudíž kriminalizuje ne toliko vyvolání majetkových poruch, ale již předpolí takové poruchy, tedy i činy poruchami hrozící (viz kupř. Kratochvíl, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 344; srov. přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08, publikovaný pod č. 88 v sešitu 53 Sb. n. a usn. ÚS). Pokud však pachatel vyláká úvěrovým podvodem plnění, může jít podle jeho výše o způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby ve smyslu §211 odst. 4, odst. 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření nebo pro poskytnutí peněžních prostředků na základě uzavřené úvěrové smlouvy, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena nebo by nebyly peněžní prostředky vůbec poskytnuty, anebo by sice úvěrová smlouva byla uzavřena či peněžní prostředky při čerpání by byly poskytnuty, ale za podstatně méně výhodných podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (např. u dlužníka by v případě čerpání úvěru byly peněžní prostředky poskytnuty v menším rozsahu). Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2020) se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
25. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně spočívalo jednání obviněného v tom, že v postavení jednatele obchodní společnosti R., přestože věděl, že mu tato funkce ke dni 29. 2. 2016 zanikla, a že tak již nebyl oprávněn ani pověřen jednat za společnost, tuto skutečnost zatajil, a prostřednictvím S. V., jehož dne 23. 3. 2016 zplnomocnil k jednání a uzavření úvěrových smluv, uzavřel s obchodní společností ŠkoFIN, s. r. o., za účelem financování nákupu osobních motorových vozidel tři úvěrové smlouvy, načež tyto úvěry nebyly řádně spláceny, když ve vztahu ke každé ze smluv byly uhrazeny pouze čtyři stanovené měsíční splátky, ani motorová vozidla nebyla vrácena, čímž způsobil obchodní společnosti ŠkoFIN, s. r. o., škodu ve výši 1 897 587,80 Kč.
26. Není pochyb o tom, že popsané jednání znaky stíhaného zločinu naplnilo. Závěr soudů nižších stupňů, že obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy zamlčel podstatné údaje, a způsobil tak značnou škodu, je zcela správný. Nutno připomenout, že podle konstantní judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1463/2012) pachatelem úvěrového podvodu - vzhledem ke smluvní povaze úvěru, jehož poskytnutí předchází proces sjednávání úvěrové smlouvy - může být jak účastník úvěrové smlouvy, tak i jiná osoba, která se bezprostředně i zprostředkovaně na sjednávání úvěrové smlouvy podílí a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a to nejen v samotné úvěrové smlouvě, ale také v tzv. pomocných dokumentech, prohlášeních, apod. (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 286/2011). V projednávané věci tudíž není podstatné, že obviněný fyzicky úvěr s poškozenou nesjednával, nýbrž je stěžejní, že k této činnosti tím, že svědku S. V. udělil v době, kdy již nebyl jednatelem společnosti R., a v době, kdy věděl, že si tato společnost nacházející se v nepříznivé ekonomické situaci hodlá pořídit motorová vozidla, plnou moc, uvedeného svědka fakticky pověřil. Akceptovat ve vztahu k tvrzení dovolatele o absenci objektivní stránky trestného činu nebylo možno to, že by obviněný „nezamlčel podstatné údaje“ ve vztahu k poškozenému. Oba soudy nižších stupňů se náležitě vypořádaly s analýzou obsahu předmětné plné moci vystavené obviněným (bod 13. rozsudku nalézacího soudu a bod 9. usnesení soudu odvolacího), kdy ani Nejvyšší soud nemá pochyb, že navzdory některým minimálním formálním nedostatečnostem v označení stran je obsah plné moci vymezen zcela jednoznačně a odpovídal i vůli obviněného a svědka S. V., tedy, že svědek bude vystupovat jako zmocněnec jednatele společnosti R., tj. obviněného.
27. Obviněný popřel i své vědomí o užití plné moci právě k uzavření úvěrových smluv. Nalézací soud v této souvislosti správně uzavřel (bod 15. jeho rozsudku), že pro trestní odpovědnost obviněného je dostačující, že ve stavu, kdy věděl, že již nemá žádné oprávnění jednat za společnost R., udělil svědku plnou moc určenou pouze a jedině k tomu, aby tento svědek pořídil pro společnost motorová vozidla. Přitom musel být přinejmenším srozuměn s tím, že vozidla budou pořízena za základě uzavřených úvěrových smluv. V udělené plné moci ze dne 23. 3. 2016 tak obviněný uváděl nepravdivé skutečnosti a opětovně musel být přinejmenším srozuměn s tím, že taková plná moc deklarující nepravdivé údaje bude použita a předložena, což se i stalo. Na rozdíl od dovolatele shledává Nejvyšší soud zcela logickou a správnou i argumentaci odvolacího soudu (bod 10. jeho usnesení), podle níž obviněný měl alespoň hrubou představu o tom, co se bude dít, věděl, že nový jednatel J. F. má v úmyslu do společnosti pořídit dokonce více automobilů, přičemž při znalosti nedobré ekonomické situace společnosti si musel být vědom také toho, že je velmi pravděpodobné, že automobily budou pořizovány na úvěr, a že tedy za ně nebude zaplacena plná kupní cena, což je o to zřejmější za situace, kdy se nepořizoval automobil jeden, ale automobilů více, a toto svědek J. F. obviněnému i sdělil. Kdyby se jednalo o prostou koupi, a nedocházelo by tedy k uzavírání úvěrové smlouvy, nebylo by nutno k plné moci přikládat občanský a řidičský průkaz obviněného, které jsou nutnými doklady při uzavírání úvěrové či leasingové smlouvy. Pořizování kopií uvedených osobních dokladů muselo obviněnému dostatečně signalizovat, že se o jednoduchou koupi automobilů jednat nebude. Zplnomocnil-li obviněný za dané situace svědka S. V. k jednání směřujícímu k pořízení automobilů, nepochybně musel být srozuměn i s tím, že svědek bude vyřizovat úvěr, přičemž úvěrová společnost se bude mylně domnívat, že daná osoba za společnost jednat může, neboť příslušnou podobou plné moci jí bylo zamlčeno, že osoba pod plnou mocí podepsaná není jednatelem společnosti, a za společnost vystupující osoba za ni proto není oprávněna jednat. Nebylo-li by tedy této plné moci zamlčující podstatnou okolnost, nedošlo by ani k uzavření úvěrových smluv, potažmo tedy ani ke způsobení škody společnosti ŠkoFin, s. r. o. S ohledem na výši škody, kterou obviněný na straně ŠkoFin, s. r. o., způsobil, naplnilo jeho jednání kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu úvěrového podvodu [§211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku].
28. Dovolací soud se ztotožňuje se soudy nižších stupňů, že jednání obviněného bylo úmyslné a nikoliv nedbalostní, jak prohlašoval. U trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se po subjektivní stránce vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální) a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222). Pokud jde o zavinění u následku ve formě značné škody podle §211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, pak postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost, absenci zavinění ve vztahu ke způsobení značné škody však dovolatel nerozporoval.
29. Jak výše naznačeno, v případě obviněného lze shledat úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když obviněný věděl, že svědku S. V. uděluje plnou moc na nákup motorových vozidel pro společnost R., a to v době, kdy k této činnosti vzhledem k zániku jeho jednatelského oprávnění v uvedené společnosti již nebyl povolán, a v situaci, kdy mu bylo známo, že pro nepříznivou ekonomickou situaci společnosti nutně dojde k financování nákupu vozidel úvěry, tudíž věděl i to, že udělením předmětné plné moci může být porušen zájem na ochraně cizího majetku v oblasti úvěrování, a pro případ, že k tomu dojde, byl s tím srozuměn. Byl srozuměn s tím, že udělení předmětné plné moci povede k pořízení automobilů na úvěr, který společnost s největší pravděpodobností nebude schopna splácet. Státní zástupce v kontextu úvah o úmyslném zavinění obviněného přiléhavě poznamenal, že o srozumění obviněného s dalším průběhem jednání svědka S. V. svědčí rovněž skutečnost, že obviněný dne 31. 3. 2016 udělil další plnou moc (ač stále sám nebyl vybaven plnou mocí od pravého jednatele společnosti R., kterou údajně podle svého tvrzení do budoucna předpokládal) svědku M. K. k zařízení přepisu všech tří předmětných osobních motorových vozidel. Nejvyšší soud doplňuje, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.). Výtka obviněného stran nedostatku úmyslu neobstojí právě pro existenci okolností objektivní povahy. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění jakož i odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu obsahují konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují jak volní, tak i vědomostní složku zavinění jakožto subjektivní stránky zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku.
30. Poukázal-li dovolatel též na princip ultima ratio , Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
31. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
32. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
33. V posuzovaném případě byly všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti splněny. U obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči němu. Naopak lze konstatovat, že jeho čin zjevně vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů a správně byl právně posouzen jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, v důsledku čehož bylo opodstatněně užito prostředků trestněprávní represe. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. Jednání obviněného se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu zločinu úvěrového podvodu. O vysoké společenské škodlivosti svědčí i způsob, jakým byl čin spáchán, a jeho následky. Zde je nutné poukázat především na skutečnost, že trestná činnost obviněného byla dobře promyšlená, sofistikovaná, páchaná evidentně nikoliv jím samým (viz relevantní úvahy nalézacího soudu v bodě 13., odvolacího soudu v bodě 9.), přičemž výše škody výrazně překročila zákonné minimum pro kvalifikaci značné škody. Pokud jde o vytýkanou nedostatečnou obezřetnost poškozené, dovolací soud odkazuje na přiléhavou argumentaci soudů nižších stupňů (bod 13. rozsudku nalézacího soudu, bod 9. usnesení odvolacího soudu), podle níž společnosti A. P., potažmo úvěrující ŠkoFin, s. r. o., mohly jen stěží při zachování běžné obezřetnosti poznat, že jim jsou sdělovány nepravdivé skutečnosti, zejména tedy, že S. V. jedná na základě řádné plné moci vystavené jednatelem společnosti R. Pracovnici prodejní společnosti S. A. rozhodně nelze vytýkat, že po předložení plné moci a kopií osobních dokladů obviněného, s přihlédnutím k obsahu výpisu z obchodního rejstříku, byla přesvědčena, že osobě, s níž jednala o pronájmu tří vozidel, udělil obviněný jako jednatel plnou moc k takovému jednání. Samozřejmě, pokud by svědkyně znala pravou podstatu věcí, k uzavření kupních ani úvěrových smluv by logicky nedošlo.
34. Dovolací soud shledal, že napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že řízení, jež mu předcházelo, se nijak nezpronevěřilo požadavkům spravedlivého procesu; nebyl zjištěn případ opomenutých důkazů a skutková zjištění učiněná soudy nejsou v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování. Námitky, jimiž obviněný odkazoval na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak nemají opodstatnění.
35. Nejvyšší soud proto konstatuje, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth