ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.170.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 170/2021-690
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2021 o dovolání obviněného P. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň-Bory, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 14 To 100/2020, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 37/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 3 T 37/2019, obviněného P. Š. uznal vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a odsoudil ho podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu živnosti, zaměstnání nebo činnosti prováděné na základě jakéhokoli typu smluvního vztahu v oblasti finančního poradenství na dobu pěti let. Rozhodl též o nárocích poškozených.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 14 To 100/2020, z podnětu odvolání obviněného výrokem pod bodem I. podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaným tak, že
1) se v XY vydával za zástupce společnosti F. A., ač to nebyla pravda, a nabídl L. P., nar. XY, výhodné blíže nespecifikované zhodnocení finančních prostředků, a pod touto záminkou, neboť vůbec neměl v úmyslu finanční prostředky zhodnocovat, když žádné kroky v tomto smyslu nečinil, od ní vylákal postupně v době od 5. 4. 2017 do 2. 3. 2018 v různých částkách celkem 98.000 Kč, jež nechal zasílat na účet č. XY vedený o Equa Bank na jméno své matky H. Š., se kterým disponoval, a jež použil pro vlastní potřebu, čímž způsobil L. P. škodu v celkové výši 98.000 Kč,
2) v XY se v době od 6. 1. 2017 do 29. 3. 2018 vydával za zástupce společnosti F. A., ač to nebyla pravda, a nabídl L. P. výhodné blíže nespecifikované zhodnocení finančních prostředků, ač vůbec neměl v úmyslu finanční prostředky zhodnocovat, ani žádné kroky v tomto smyslu nečinil, a pod touto záminkou z ní vylákal na účet č. XY vedený o Equa Bank na jméno své matky H. Š., se kterým disponoval, celkem částku 120.000 Kč, jíž použil pro vlastní potřebu, a v této výši jí způsobil škodu,
3) v XY se vydával za zástupce společnosti F. A., ač to nebyla pravda, a v době 25. 7. 2017 do 9. 10. 2017 nabídl Z. S., nar. XY, výhodné blíže nespecifikované zhodnocení finančních prostředků, ač vůbec neměl v úmyslu finanční prostředky zhodnocovat, žádné kroky v tomto smyslu nečinil, a pod touto záminkou z ní vylákal na účet č. XY vedený o Equa Bank na jméno své matky H. Š., se kterým disponoval, celkem 430.000 Kč, které použil pro vlastní potřebu, a tímto jednáním způsobil poškozené Z. S. škodu v celkové výši 430.000 Kč,
4) dne 19. 9. 2017 v XY pod smyšlenou záminkou zhodnocení finančních prostředků vylákal od A. Z., nar. XY, částku 129.500 Kč, kterou si nechal zaslat na účet č. XY vedený o Equa Bank na jméno své matky H. Š., se kterým disponoval, ač vůbec neměl v úmyslu finanční prostředky zhodnocovat, žádné kroky v tomto smyslu nečinil, uvedenou částku použil pro vlastní potřebu, a tímto jednáním způsobil poškozené A. Z. škodu ve výši 129.500 Kč,
5) v době od 17. 3. 2017 do 6. 4. 2018 v XY, v XY, okres Hradec Králové, pod smyšlenou záminkou zakoupení a následné rekonstrukce společného bytu v XY v několika případech v různých částkách vylákal od E. H., nar. XY, celkem částku 395.000 Kč, kterou si nechal postupně zaslat na účet č. XY vedený u Equa Bank na jméno své matky H. Š., se kterým disponoval, ač vůbec neměl v úmyslu takto získané finanční prostředky pro dohodnuté účely použít, žádné kroky směřující ke koupi a rekonstrukci společného bydlení nečinil, uvedenou částku použil výhradně pro vlastní potřebu, a tímto jednáním způsobil poškozené E. H., škodu ve výši 395.000 Kč,
a popsaných jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 5 T 8/2015, pravomocným dne 25. 10. 2017, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 5 To 47/2017, odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona a zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let ve věznici s ostrahou.
3. Za tento zločin obviněnému odvolací soud uložil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti, spočívající ve výkonu živnosti, zaměstnání nebo činnosti prováděné na základě jakéhokoli typu smluvního vztahu, v oblasti finančního poradenství na dobu pěti let. Rovněž rozhodl o náhradě škody. Výrokem pod bodem II. odvolací soud podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby v bodě 1., v němž byl původně spatřován dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku vůči poškozenému J. Š., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal, že rozhodnutí soudů obou stupňů se zakládá na nesprávném právním posouzení, protože neprovedly obhajobou navrhované důkazy, a skutková zjištění jsou nesprávná, protože soudy vadně posoudily věrohodnost poškozených. Tím v této trestní věci podle obviněného nastal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což svědčí o nepřípustném zásahu do práva na spravedlivý proces.
5. Uvedené vady obviněný spatřoval mimo jiné i v tom, že soud prvního stupně odmítl provést jím navrhované důkazy, což zčásti napravil odvolací soud, který dokazování sám doplnil, avšak ve velkém rozsahu, čímž suploval roli nalézacího soudu. Obviněnému tak byla odňata možnost podat řádný opravný prostředek proti těm skutečnostem, které odvolací soud na podkladě doplněného dokazování učinil. Nadto nepřistoupil k provedení všech obhajobou navrhovaných důkazů, zejména nového výslechu poškozených, jichž se obviněný důvodně domáhal.
6. Obviněný považoval za vadně zjištěné, že se vydával za zástupce společnosti F. A., neboť tato skutečnost nevyplývá z provedeného dokazování, protože pro tuto společnost pracoval jako tzv. tipař pana P. N., což všechny poškozené musely vědět, neboť s nimi sjednané smlouvy byly uzavírány s touto společností avšak, nikoli jeho prostřednictvím, ale prostřednictvím P. N. Svědectví poškozených obviněný považoval za nevěrohodná zejména proto, že když soud prvního stupně neprovedl jako důkazy výpisy z jejich bankovních účtů, které dokládaly, že zapůjčené peníze vracel na bankovní účty poškozených, doplnil v tomto směru dokazování odvolací soud. Ten však pouze suploval roli soudu nalézacího, a i když obviněného zčásti trestného jednání, týkajícího se poškozeného J. Š., zprostil, v dalším své povinnosti již nesplnil. Za vadné obviněný označil, že když odvolací soud provedl jako důkazy výpisy z bankovních účtů poškozených, již nepřipustil podle jeho návrhu, aby byly doplněny svědecké výpovědi těchto poškozených k odstranění rozporů mezi tím, co uvedli před nalézacím soudem a tím, co vyplývalo z bankovních výpisů. Takové rozpory přitom zakládají důvodné pochybnosti o jejich věrohodnosti, které odvolací soud, i přesto, že upravil výši způsobené škody ve vztahu k jednotlivým poškozeným, neodstranil, neboť v odůvodnění rozhodnutí na vzniklé rozpory nereagoval, což vyvolává důvodné pochybnosti o správnosti závěru o vině, a existenci porušení práva na spravedlivý proces.
7. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně, včetně rozsudku soudu prvního stupně, a podle §265m odst. 1 tr. ř. obviněného sám zprostil obžaloby, eventuálně podle §265l odst. 3 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k došetření.
8. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) k dovolání uvedl, že obviněný nevznesl žádnou námitku, kterou by bylo možné podřadit k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obsahu dovolání obviněný pouze polemizoval s hodnocením důkazů a na základě své úvahy zpochybňoval učiněná skutková zjištění. Vlastní ucelenou úvahu skutkových zjištění však nepředložil. Vzhledem k tomu, že dovolatel argumenty v dovolání založil na tvrzení, jež uváděl i před soudy obou stupňů, státní zástupce poukázal na obsah přezkoumávaných rozhodnutí, v nichž soudy k výhradám obviněného učinily závěr, že jde o smyšlenou obhajobu nepodloženou výsledky provedeného dokazování (srov. body 13. až 20. rozsudku soudu prvního stupně a bod 16. rozsudku odvolacího soudu).
9. Za nadbytečný státní zástupce označil požadavek obviněného na opětovné hodnocení výpovědí poškozených, protože šlo jen o jeho snahu, aby soudy své závěry přiblížily jeho představám o správném hodnocení důkazů, což nelze považovat za případ extrémního nesouladu ani porušení práva na spravedlivý proces, a nejde ani o případ tzv. opomenutých důkazů. Odmítnutí dalšího doplnění dokazování odvolacím soudem s tím, že již provedené výslechy jsou dostačující (srov. bod 6. rozsudku odvolacího soudu) nepředstavuje samo o sobě vadu spočívající v opomenutých důkazech, k níž obviněný výslovně podrobnější argumenty nevznesl.
10. Při správnosti skutkových zjištění státní zástupce zmínil, že pokud obviněný poškozeným některé částky vrátil, jednalo se již o náhradu škody, protože dílčí útoky zločinu podvodu byly dokonány ve chvíli, kdy došlo k vylákání finančních prostředků od poškozených a škodu, jako zákonný znak stíhaného trestného činu, představovala celková výše takto vylákaných částek. Okolnost, že po čase došlo k jejich částečnému vrácení tak měla význam pouze pro posouzení výše náhrady škody, čemuž odvolací soud dostál a své úvahy vysvětlil již v bodě 17. přezkoumávaného rozsudku. Protože námitky obviněného obsahově neodpovídají formálně deklarovanému ani žádnému jinému důvodu dovolání a nejsou způsobilé založit ani přezkumnou povinnost dovolacího soudu z důvodu tzv. extrémního nesouladu, resp. pro porušení práva obviněného na spravedlivý proces, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
11. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, avšak ten k němu do dne konání neveřejného zasedání u Nejvyššího soudu žádné připomínky neuvedl.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože posouzení správnosti napadených rozhodnutí může být založeno jen na dovolání opřeném o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněný námitkami rozvedenými v dovolání označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil v souladu s jeho zákonným vymezením, podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
14. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
15. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Nejvyšší soud učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Skutkový stav je při rozhodování v dovolání hodnocen zásadně z hlediska, zda skutek nebo některá skutková okolnost byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Proto na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.).
16. Nejvyšší soud je však i přes toto formální vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. povinen při respektování shora uvedených zásad interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel základní práva na soudní ochranu a práva obviněného na přístup k soudu vymezená Úmluvou o ochraně lidských práv (dále „Úmluva“¨) a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále „Listina“), a proto v rámci dovolání musí posoudit, zda přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána v řízení, které není zatíženo extrémními vadami, libovůlí soudů nebo porušením základních práv obviněného (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, aj.). Z tohoto důvodu je ve výjimečných případech připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), který je výjimkou ze shora vymezených obecných pravidel představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
17. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
IV. K námitkám obviněného
18. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný v něm nevytýkal vady právní povahy ve smyslu zákonného vymezení jím uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se soustředil jen na výhradu, že došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, což spatřoval v údajném extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Obviněný tvrzením o vadném hodnocení provedených důkazů a neúplném dokazování, a v důsledku toho o nesprávných skutkových závěrech, poukazoval na vady v procesním postupu soudů (§2 odst. 5, 6 tr. ř., §125 tr. ř.), což jsou námitky stojící zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod, a tedy ani důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na ně nedopadá [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tyto námitky, pro něž žádný dovolací důvod neslouží, není dovolací soud, jak bylo výše uvedeno, zásadně povinen přezkoumávat, avšak je povinen vyloučit existenci extrémního nesouladu mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004). Proto z tohoto hlediska Nejvyšší soud posuzoval, zda se v projednávané věci soudy zásadním způsobem nezpronevěřily povinnosti dodržet a respektovat všechny procesní předpisy určující spravedlivé zjištění stavu věci, a zda čin obviněného bez libovůle a jednostrannosti objasnily všemi dostupnými prostředky při respektování procesních práv obviněného [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nebo ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další, zejména srov. stanovisko ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
19. Nejvyšší soud podle odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy nižších stupňů na obdobné námitky obhajoby uplatněné v předchozích stádiích řízení reagovaly a vypořádaly se s nimi. Soud prvního stupně v průběhu dokazování provedeného při hlavním líčení vyslechl poškozené L. P., L. P., Z. S., A. Z. a E. H., svědka P. N. a provedl důkaz listinami (výpisy z účtů poškozených, smlouvy o úvěru, zprávu Equa Bank, a další označené v bodu 10. rozsudku soudu prvního stupně). Obviněným vznesenou obhajobu prověřoval a vypořádal se s ní. Závěry učiněných zjištění shrnul v bodech 12. až 20. svého rozsudku.
20. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného podle jeho požadavků doplnil dokazování o výslech svědka J. Š. a bankovní výpisy z účtů A. Š., J. Š., A. Z., Z. S., E. H. a L. P. (viz bod 6. rozsudku odvolacího soudu). Výsledky takto doplněného dokazování promítl do skutkových závěrů zejména ve prospěch obviněného, protože ho dílčího útoku pod bodem 1. obžaloby zprostil (viz bod 14. rozsudku). Pokud v ostatních dílčích útocích přisvědčil správnosti uvedených skutkových závěrů, vysvětlil, z jakých důvodů nebylo možné obhajobě vyhovět a proč považoval soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění za správná.
21. Nebylo možné přisvědčit tvrzením obviněného, protože doplněné dokazování před odvolacím soudem potvrdilo zjištění, která již vyplynula z výpovědí poškozených v průběhu řízení před soudem prvního stupně, a to že obviněný některé částky poškozeným uhradil. Lze jen připomenout, že soud prvního stupně tuto skutečnost popsal v bodech 18. a 19. rozsudku, podle nichž poškozená Z. S. uvedla, že jí do března 2018 hradil obviněný splátky, nikoliv však jistinu půjčky, kterou si pro něj vzala. Rovněž A. Z. uvedla, že jí obviněný vrátil částku 15.000 Kč, poškozená E. H. uvedla, že dvakrát vyplacené peníze od něj dostala (srov. bod 8. téhož rozsudku). Odvolacím soudem doplněné dokazování tudíž jen uvedené částky upřesnilo, současně však potvrdilo i výpovědi poškozených, že pokud obviněný uvedené prostředky vracel, jednalo se v poměru ke způsobené škodě o nízké částky, avšak s tím, že je nezhodnocoval, jak sliboval, což byl důvod, pro který mu své peníze poskytli. Vzhledem k tomu, že doplněné dokazování provedené odvolacím soudem vedlo jen ke zpřesnění zjištění již vyplývajícího z výsledků dokazování před soudem prvního stupně, nebylo potřebné, aby odvolací soud prováděl další dokazování nebo aby měnil již učiněné závěry, a to i o věrohodnosti poškozených, neboť takové rozpory ani pochybnosti o pravdivosti jejich tvrzení nevznikly.
22. K námitkám obviněného je však třeba v souladu s názorem soudů nižších stupňů zdůraznit, že i když nějaké prostředky vrátil, stalo se tak poté, co čin dokonal, a tedy již jen splácel vylákané dluhy. Dokonaným je trestný čin, jestliže jednání pachatele naplní všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, zejména následek (účinek), což je porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Trestný čin podvodu v tomto případě byl dokonán, protože obviněný přijal vylákané peníze na jím určený účet, tedy došlo k jím zamýšlenému následku, tj. jak způsobení škody, tak i vlastní mu obohacení. Protože se v této věci jedná o pokračující trestné jednání (§116 tr. zákoníku), při němž obviněný finanční prostředky od většiny poškozených vylákával postupně, je skutkem podle §12 odst. 12 tr. ř. i dílčí útok pokračujícího trestného činu, a z toho důvodu je i dokonání třeba posuzovat u každého dílčího útoku samostatně. Proto, když obviněný vrátil některé částky ještě předtím, než vylákal v rámci pokračujícího jednání následným dílčím útokem další finanční prostředky, nelze ani v takovém případě uvažovat o tom, že by tím plnil slib, který poškozeným dal, a tedy zhodnocoval získané prostředky. Naopak částečným uhrazením předchozího dluhu jen navozoval situaci proto, aby mohl v podvodném vylákávání dalších částek pokračovat, jak správně dovodily i soudy nižších stupňů. Rovněž je třeba zmínit, že obviněný tímto způsobem uhradil jen malou část vylákaných peněz, a to jen proto, aby si vytvořil předpoklady pro důvěru poškozených k vylákání dalších podstatně vyšších částek (srov. výsledky provedeného dokazování odvolacím soudem, bod 17. přezkoumávaného rozsudku).
23. Uvedená zjištění svědčí o tom, že obviněný některým poškozeným (nikoliv poškozené L. P.) část podvodně vylákaných finančních prostředků vrátil, což však již bylo možné považovat pouze jako náhradu již způsobené a vzniklé škody. Proto odvolací soud zcela důvodně výsledek svých nových zjištění promítl sice do nového výroku o náhradě škody, nikoliv však do výroku o vině, který se doplněným dokazováním nikterak nezměnil (srov. body 17. až 19. rozsudku odvolacího soudu).
24. Neadekvátní je výhrada obviněného, v níž považoval postup odvolacího soudu při provádění dokazování za učiněný v jeho neprospěch, a široké dokazování mělo jen suplovat roli nalézacího soudu bez umožnění mu reagovat na nová skutková zjištění formou řádného opravného prostředku. Předně je třeba zdůraznit, že výsledek doplněného dokazování odvolacím soudem vedl k rozhodnutí ve prospěch obviněného, neboť odvolací soud na jeho podkladě obviněného zčásti žalovaného jednání zprostil, a současně však i ponížil jeho povinnost k náhradě škody, přičemž šlo o postup v reakci na námitky obviněného v odvolání, jimž odvolací soud v zásadě vyhověl. Uvedeným postupem se při respektu k právům obviněného nezpronevěřil povinnostem plynoucím z §254 a násl. tr. ř. ani §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř., podle něhož se odvolací soud může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl některé důkazy, které nebyly v hlavním líčení provedeny, případně některé zopakoval, jak učinil i odvolací soud v přezkoumávané věci. Nejednalo se však o obtížně proveditelné nebo rozsáhlé dokazování, jak tvrdil obviněný, které by rámec odvolacího řízení přesahovalo (srov. §259 odst. 1 tr. ř.), ale jím jen doplnil skutečnosti, které již byly ne zcela úplně zjištění v rámci dokazování před soudem prvního stupně.
25. Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani námitku obviněného o nevěrohodnosti poškozených, kterou soud prvního stupně zkoumal, a vysvětlil, proč této obhajobě obviněného neuvěřil, a z jakých důvodů považuje tvrzení uváděna poškozenými za pravdivá. Reagoval na tvrzení obviněného, že finanční prostředky, jež od poškozených vylákal, měly být určeny jeho nadřízenému P. N., případně, že se jednalo pouze o zápůjčku, se závěrem o nepravdivosti těchto tvrzení (srov. body 12. až 20. rozsudku soudu prvního stupně). Soud vysvětlil i zjištění, že se obviněný „vydával za zástupce společnosti A. F.“, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že poškozené osobu P. N. osobně neznaly, pouze ho v některých případech reflektovaly jako nadřízeného obviněného (srov. bod 14. rozsudku soudu prvního stupně). Naproti tomu to byl obviněný, koho poškozené L. P., L. P. a Z. S. považovaly za finančního poradce působícího ve společnosti A. F. (srov. body 17. a 18. rozsudku soudu prvního stupně), a tudíž jediného zástupce této společnosti, se kterým o svých finančních prostředcích jednaly. Uvedený skutkový závěr je proto podložen provedenými důkazy a byl potvrzen i výsledky dokazování doplněného odvolacím soudem, jenž závěry soudu prvního stupně rozvedl o úvahu, že pro tvrzení obviněného není ve svědeckých výpovědích podklad, neboť všechny poškozené shodně hovořily o slibu obviněného zhodnotit jejich finanční prostředky. Jednalo se o osoby, jež nedisponovaly velkým množstvím finančních prostředků a pro obviněného si často musely peníze pro obviněného samy půjčovat, a to právě v naději splnění jeho slibů, že tyto prostředky obviněný navýší (srov. bod 16. rozsudku odvolacího soudu).
26. Všechny tyto skutečnosti v souvislosti s dalšími ve věci učiněným zjištěními plynoucími z ostatních důkazních prostředků soudům sloužily v procesu zkoumání a posuzování věrohodnosti poškozených, a to i se zřetelem na skutečnosti, které v rámci obhajoby uplatňoval obviněný. Výsledkem této činnosti odpovídající pravidlům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř. byly závěry, které soudy popsaly v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Lze shrnout, že v potřebné míře objasnily, proč uvěřily verzi poškozených, a nikoli tvrzením obviněného, rovněž nepominuly ani případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy.
27. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v přezkoumávané věci zejména nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž obhajobě obviněného a tvrzením poškozených věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16]. Soudy průběh skutku u všech jeho dílčích útoků objasňovaly plně v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a usuzovaly na něj ze souhrnu nepřímých důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.).
28. Nebylo možné vyhovět ani námitce obviněného o nedostatečném rozsahu provedeného dokazování, když soudy nepřistoupily na jeho důkazní návrhy na doplnění výslechů poškozených (jež přesně nejmenuje) poté, co byly jako důkaz provedeny výpisy z jejich bankovních účtů. K tomu je možné dodat, že soud prvního stupně vyslechl všechny poškozené v hlavním líčení a odvolací soud, poté co sám doplnil dokazování, neshledal důvody pro opakování těchto výslechů (vyjma výpovědi svědka J. Š.), neboť je považoval za dostatečné (srov. bod 6. rozsudku odvolacího soudu). V přezkoumávané věci se tudíž nejedná o tzv. opomenuté důkazy, což obviněný v podaném dovolání ani nenamítá, protože za ty se považují pouze důkazy, o nichž ve vlastních rozhodovacích důvodech není ve vztahu k jejich zamítnutí či hodnocení zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. Ve zkoumané věci se zejména soud druhého stupně návrhy obviněného zabýval, a posuzoval jejich důvodnost, a své závěry vtělil do odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí.
29. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud považoval dokazování za provedené v souladu se zásadami vymezenými v procesních ustanoveních, a tudíž konstatuje, že v posuzované věci nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Z obsahu napadených rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010). Soudy se v předchozích stadiích řízení všemi skutkovými zjištěními dostatečně zabývaly a obhajobě obviněného věnovaly potřebnou pozornost. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Přezkoumávaná rozhodnutí a řízení jim předcházející nesvědčí o libovůli nebo snaze vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97], a tudíž ani pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
V. Závěr
30. Nejvyšší soud po zhodnocení všech rozhodných skutečností shledal, že námitky v dovolání uplatněné nemají právní povahu a nekorespondují nejenom s označeným, ale ani s žádným jiným důvodem vymezeným v §265b odst. 1, 2 tr. ř. V rozhodnutí soudů nižších stupňů neshledal vady, jež by mohly svědčit o extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a právními závěry soudů, ani nedostatky, pro které by došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo zákonem vymezené důvody podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu