ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.264.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 264/2021-4632
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o dovolání obviněného M. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 2 To 67/2020, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 29/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 17 T 29/2018, byl obviněný M. H. uznán vinným v bodě 1. pokusem zločinu podvodu podle 21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a v bodě 2. přečinem pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
1. jako jednatel a společník obchodní společnosti H. H., IČ XY, se sídlem XY (dále „společnost H. H.“), v úmyslu neoprávněně obohatit tuto společnost v přesně nezjištěné době od 22. 12. 2004 do začátku roku 2006 nechal u poskytovatele kopírovacích služeb REPRO CO, v. o. s., České Budějovice, Senovážné náměstí 232/9, na kopírovacím stroji zn. Canon vyhotovit barevnou elektrografickou kopii blankosměnky č. XY, která byla vystavena dne 22. 4. 1999 podnikatelem ‒ fyzickou osobou J. D. ‒ A. P., IČ XY, se sídlem XY, na řad obchodní společnosti C.-L., XY, IČ XY, se sídlem XY (dále „společnost C.-L.“), následně dne 22. 12. 2004 rubopisem převedena na řad společnosti H. H. a která byla na lícové straně doplněna jmény, rodnými čísly a podpisy avalů Z. Š., nar. XY, a B. B. (nyní Č.), nar. XY; do takto vyrobené barevné kopie blankosměnky, kterou vydával za originál, rukopisně doplnil směnečnou sumu 2.843.586 Kč a datum splatnosti 2. 2. 2005 a přesně nezjištěného dne na začátku roku 2006 ji předložil k zaplacení poškozenému Z. Š.,
dále v přesně nezjištěné době od 22. 12. 2004 do 4. 10. 2007 do originálu téže blankosměnky rukopisně doplnil směnečnou sumu 10.000.000 Kč a datum splatnosti 3. 5. 2007, ačkoli na základě listin a informací, které měl k dispozici, věděl, že ze strany společnosti C.-L. nedošlo k účinnému odstoupení od leasingové smlouvy č. 2462/1999 uzavřené dne 22. 4. 1999 s leasingovým nájemcem J. D. ‒ A. P. a že není oprávněn do blankosměnky doplnit žádnou směnečnou sumu ani datum splatnosti; na základě takto vyplněné směnky podal dne 29. 4. 2010 jménem společnosti H. H. u Městského soudu v Praze návrh na vydání směnečného platebního rozkazu proti žalovaným J. D., B. B. a Z. Š., jímž se domáhal zaplacení částky 10.000.000 Kč, avšak usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2010, č. j. 23 Cm 149/2010-8, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2012, č. j. 12 Cmo 81/2012-119, bylo řízení zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku,
2. jako jednatel obchodní společnosti F. S., IČ XY, se sídlem XY, (dále „společnost F. S.“), v úmyslu poškodit pověst poškozeného Z. Š., a to jak v běžném občanském životě, tak i u jeho obchodních partnerů, a pomstít se mu za jeho vzájemné neshody, na základě vědomě nepravdivých skutečností a bez faktické existence okolností splňujících podmínky úpadku ve smyslu zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů, dne 3. 8. 2010 v 15.08 hod. podal u Krajského soudu v Českých Budějovicích návrh na zahájení insolvenčního řízení vůči Z. Š., v němž nepravdivě uvedl údajné splatné pohledávky společnosti F. S. za poškozeným, jež měly vzniknout na základě bezdůvodného obohacení poškozeného při prodeji vozidel společnosti F. S. jeho dceři L. Š. (dnes K.), a to konkrétně vozidla zn. Mercedes Benz 320 CDI v prosinci 2009 ve výši 200.000 Kč a vozidla zn. Škoda Fabia 1.4 v dubnu 2010 ve výši 120.000 Kč, současně uvedl i další údajné splatné závazky poškozeného Z. Š., a to jednak vůči němu samotnému jako fyzické osobě ve výši 100.000 Kč z titulu nároku na náhradu nemajetkové újmy, na základě žaloby na ochranu osobnosti podané u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 45/2010, jednak vůči Mgr. L. Z., nar. XY, ve výši 2.500.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a jednak vůči společnosti H. H. ve výši 10.000.000 Kč z titulu neoprávněně vyplněné blankosměnky č. 2462/99 uvedené ve výroku 1. téhož rozsudku,
na základě tohoto insolvenčního návrhu bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. KSCB 26 INS 8718/2010, zahájeno proti poškozenému Z. Š. insolvenční řízení, což bylo soudem téhož dne 4. 8. 2010 v 07.52 hod. zveřejněno na internetu v insolvenčním rejstříku spolu s výzvou, aby další věřitelé dlužníka přihlásili své pohledávky,
dne 12. 8. 2010 ve 12.54 hod. jako jednatel společnosti H. H. přihlásil do tohoto insolvenčního řízení údajnou pohledávku této společnosti ve výši 10.000.000 Kč spolu s příslušenstvím ve výši 1.918.356,20 Kč z titulu neoprávněně vyplněné blankosměnky č. 2462/99 a dne 18. 3. 2013 ve 12.32 hod. podal jménem společnosti H. H. vůči poškozenému v tomtéž řízení další insolvenční návrh, v němž znovu uvedl údajnou pohledávku této společnosti ve výši 10.000.000 Kč, opět z titulu stejné neoprávněně doplněné blankosměnky,
přičemž si byl vědom, že všechny tyto pohledávky fyzických i právnických osob za poškozeným Z. Š. jsou smyšlené a zcela neopodstatněné, a zároveň věděl, že zahájení insolvenčního řízení s uvedením těchto smyšlených dluhů poškozeného Z. Š. bude Krajským soudem v Českých Budějovicích zveřejněno prostřednictvím internetu; v následujícím období pak průběžně činil další kroky k udržení insolvenčního řízení v běhu s cílem dosáhnout vydání rozhodnutí o úpadku poškozeného, předkládal soudu svá vyjádření, doklady, podával opravné prostředky a podobně, a to až do chvíle, kdy bylo insolvenční řízení skončeno zamítnutím návrhu usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 8. 2014, č. j. KSCB 26 INS 8718/2010-A-123, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, č. j. 1 VSPH 2257/2014-A-146.
2. Za toto trestné jednání byl odsouzen tak, že za přečin pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku uvedený v bodě 2. a za sbíhající se přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za který byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 6 T 64/2019, byl podle §279 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí v rozsudku popsaných. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 6 T 64/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku uvedený v bodě 1. trest neukládal a podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu s ohledem na tresty pravomocně uložené rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20 T 22/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 6 To 27/2017. Rozhodl též o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 11. 2020, sp. zn 2 To 67/2020, z podnětu odvolání státního zástupce proti chybějícímu výroku o zabrání věci rozhodl tak, že podle §259 odst. 2 tr. ř. vyhradil rozhodnutí soudu prvního stupně podle §230 odst. 2 tr. ř. do veřejného zasedání. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Tvrdil, že soudy nesprávně aplikovaly hmotné právo a nevypořádaly se s právními argumenty, ale toliko mechanicky převzaly účelovou právní konstrukci, kterou orgány činné v trestním řízení vytvořily. Nedbaly na jeho obhajobu, že jde o věc, která spadá do oblasti civilního práva a nemůže být předmětem trestního řízení, protože se jedná o problematiku vyplňování směnek a odstoupení od smlouvy ve složitém obchodněprávním případu.
5. Subjektivní stránka u činu v bodě 1. byla nesprávně založena na tom, že věděl, že nedošlo k účinnému odstoupení od leasingové smlouvy č. 2462/1999 a že nemůže do předmětné blankosměnky doplnit žádné datum splatnosti ani směnečnou sumu, ač tyto skutečnosti nebyly řádně objasněny a z výsledků provedeného dokazování nevyplynuly. Soudy nebraly do úvahy jeho námitky a on jako laik nedokázal provést bezchybný právní výklad tohoto složitého problému.
6. Výhrady obviněný rozdělil do pěti bodů. V prvním [1)] vytýkal, že se soudy nezabývaly tím, že při uzavírání leasingové smlouvy došlo na straně leasingového dlužníka k podvodu, a tedy z hlediska občanského práva bylo třeba tento úkon považovat za neplatný. Leasingový věřitel přitom rezignoval na minimální kontrolu předmětu leasingu. Leasingová smlouva i dohoda o směnečném vyplňovacím právu nemají pro svou neplatnost právních účinků, nebylo možné odstoupit od smlouvy, která byla neplatná, skutkový stav byl vadně zjištěn, a tedy nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným.
7. V části [2)] obviněný argumentoval tím, že u leasingové smlouvy uzavřené v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, obecně platilo, že pro tento smluvní typ není předepsána písemná forma, protože se jednalo o tzv. smlouvu nepojmenovanou, a odstoupení od takové smlouvy mohlo být učiněno ústní formou, viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11, podle něhož i písemně uzavřenou smlouvu se sjednanou výhradou změn v písemné podobě lze změnit i jinou formou (např. ústně učiněnými úkony), není-li včas namítána jejich relativní neplatnost, pokud nejde o smlouvy, u nichž písemnou formu stanoví přímo zákon. Protože u takto starého případu již nelze s určitostí zjistit, zda nedošlo k ústnímu odstoupení od smlouvy, měl být obžaloby zproštěn. Mělo-li odstoupení v posuzované věci proběhnout ústně po telefonu, přičemž podle výpovědi Z. Š. všechny záznamy o telefonních hovorech již byly skartovány a leasingový dlužník J. D. si na žádný telefonát nepamatuje, jde o extrémní rozpor této jeho výpovědi s ostatními důkazy.
8. Pod bodem [3)] dovolání obviněný opět zpochybnil závěry soudů o splnění podmínek odstoupení od leasingové smlouvy na podkladě řady důkazů (viz č. l. 260, 261, 263, 844), a poukázal na to, že došlo i ke zpeněžení předmětu leasingu. Převzetí většiny písemností je nadto stvrzeno vlastnoručním podpisem leasingového dlužníka na doručence. Upozornil rovněž, že J. D. je mnohokrát odsouzený recidivista. Obviněný nemohl mít vědomost o tom, že nedošlo k účinnému odstoupení od smlouvy, když k němu není třeba podpisu dlužníka na listině, neboť jde o jednostranný právní úkon, k jehož perfekci postačí, dostane-li se do dispozice druhé strany. Subjektem rozhodujícím o odstoupení od předmětné leasingové smlouvy byla společnost C.-L., jejímž předsedou představenstva, který za ni jedná, je svědek M. D., jehož svědectví je tudíž zcela autentické a jako důkaz těžko zpochybnitelné. Právě z něj podle obviněného vyplynulo, že k odstoupení od dané smlouvy skutečně došlo (viz č. l. 2881), a protože jde o výpověď z roku 2001, lze též předpokládat, že svědek si na vše dobře pamatoval, přičemž neměl a nemá důvod obviněnému jakkoli stranit. Obviněný má se zřetelem na takto vytknuté nedostatky za to, že řízení v posuzované trestní věci trpí vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu, jelikož skutková zjištění jsou opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování, a vše vyústilo ve vnitřně protichůdnou právní konstrukci.
9. Námitky soustředěné v části [4)] podaného dovolání dovolatel zaměřil proti trestnému činu „podvodu, který měl být spáchán prostřednictvím insolvenčního řízení“, k němuž poukázal na to, že mnohost věřitelů byla na jeho vůli zcela nezávislá, stejně jako vznik jejich pohledávek vůči Z. Š., a ani cílený odkup takových pohledávek není trestný. Připustil spornost uvedených pohledávek, což mohlo být důvodem, proč se s jejich uplatněním obrátil na nezávislý soud, který však nelze uvést v omyl ohledně řešení právních otázek, a tím se dopustit trestného činu podvodu. Má za to, že kriminalizace jednání podobných tomu jeho nabourává důvěru občanů v právní stát, neboť se musí obávat, že neuspějí-li v civilním řízení, nastoupí trestněprávní důsledky. Naopak v posuzovaném případě by neuplatnění pohledávek společnosti H. H. za poškozeným mohlo být obviněnému přičítáno jako porušení povinnosti řádného hospodáře, včetně odpovědnosti za případnou škodu. Totéž podle něj „platí i pro trestný čin pomluvy“.
10. V poslední pasáži dovolání [5)] obviněný připomenul některé procesní souvislosti posuzované věci. Zejména zmínil, že případ projednávané směnky byl již jednou pravomocně odložen v době, když s ním probíhala související trestní řízení, za něž byl již dříve dvakrát pravomocně odsouzen. Protože nyní posuzované skutky se měly stát již před prvním odsouzením, soud prvního stupně zcela důvodně trestní stíhání pro neúčelnost zastavil, avšak odvolací soud toto rozhodnutí zrušil. Postup orgánů činných v trestním řízení, jímž mu byl zabaven balík směnek, které byly následně podle úvahy policejního orgánu rozděleny do několika skupin, a pro každou z nich byla postupně vedena samostatná trestní řízení v časových úsecích na sebe navazujících, a to po období v součtu přesahující deset let, nemůže být v souladu se zásadami spravedlivého procesu, jelikož nepodmíněný trest odnětí svobody je zcela neadekvátní popsaným okolnostem.
11. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 2 To 67/2020, v napadeném rozsahu zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
12. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle nějž značná část uplatněných námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá, např. bod 1) dovolání týkající se odstoupení od leasingové smlouvy, která má primárně skutkovou povahu, přičemž skutkové zjištění, že k účinnému odstoupení od leasingové smlouvy nedošlo, není v žádném rozporu s provedenými důkazy (viz body 36. a násl. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Zdůraznil, že dovolatel zcela pomíjí, že jednal excesivně nejen, pokud jde o samotné využití vyplňovacího práva, ale i ve vztahu k vyplněným částkám (bod 33. téhož rozhodnutí). K námitce o vedení víc souběžných trestních řízení vysvětlil, že trestní řád nestanoví bezvýjimečné pravidlo, podle něhož by o veškeré trestné činnosti téhož obviněného muselo být konáno společné řízení, a to ani pro případ útoků pokračujícího trestného činu (viz dikce §20 odst. 1 tr. ř.), a tudíž nebylo porušeno žádné ústavně garantované právo obviněného, s tím, že soudy k určité specifičnosti věci spočívající v tom, že bylo vedeno více samostatných řízení, jakož i k časovému odstupu od spáchání skutku přihlédly tím, že ohledně bodu 1. výroku o vině postupovaly podle §44 tr. zákoníku. Mimo rámec dovolacího důvodu shledal též tvrzení, že soudy nevěnovaly pozornost podáním, ve kterých obviněný poukazoval na údajné protiprávní jednání jiných osob vůči němu.
13. K námitkám o tom, že soud nelze uvést v omyl a dopustit se tak trestného činu podvodu, jež by bylo možné formálně podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, státní zástupce uvedl, že by mohly být relevantní pro závěr o vině skutkem pod bodem 1., kterého se dovolatel dopustil mj. tím, že dne 29. 4. 2010 jménem společnosti H. H. u Městského soudu v Praze návrh na vydání směnečného platebního rozkazu. K tomu zejména poukázal na rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr., podle něhož soud rozhodující v občanskoprávním řízení nelze pokládat za subjekt, který by mohl být uváděn v omyl podáním účastníka řízení obsahujícím vědomě nepravdivé údaje, přičemž se jednalo o věc skutkově téměř identickou s trestní věcí obviněného. Závěry citovaného rozhodnutí sice byly následně zpochybněny v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 533/2018, které však není rozhodnutím meritorním, ale podle §20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, jím bylo rozhodnuto o postoupení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, jenž však s ohledem na zpětvzetí dovolání nerozhodoval. Ke skutku pod bodem 1. výroku o vině (zločin podvodu) však dovolatel námitky týkající se možnosti, resp. nemožnosti spáchat trestný čin podvodu podáním vědomě nepravdivého návrhu na zahájení občanskoprávního řízení ani jiné kvalifikované právní námitky nevznáší. Uvedené výhrady vztahuje toliko ke skutku vymezenému pod bodem 2., když hovoří o „podvodu, který měl být spáchán prostřednictvím insolvenčního řízení“, zmiňuje mnohost věřitelů a uvádí, že mu nemůže být přičítána veřejnost insolvenčního řízení. Pod bodem 1. výroku o vině, kde jde o podvod, žádné jednání související s insolvenčním řízení vytýkáno není. Vzhledem k tomu, že v dovolacím řízení dovolací soud přezkoumává zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, měla by být kvalifikovaná formulace dovolacích námitek zaručena tím, že obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce, a dovolání by tudíž mělo být srozumitelné a jasně by z něj mělo vyplývat, co napadá a z jakých důvodů. K bodu 2. však námitky o nemožnosti uvést soud v omyl jsou irelevantní, neboť tento skutek byl kvalifikován jako trestný čin pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, který lze spáchat i zasláním nepravdivého podání soudu, což platí i pro podání insolvenčního návrhu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Skutkové okolnosti uvedené v bodě 2. rozhodnutí nalézacího soudu a rozvedené zejména v jeho bodech 46. a násl., svědčí o tom, že při podání insolvenčního návrhu obviněným nešlo o uplatnění jeho majetkových práv prostředky civilního řízení, ale o prezentaci pohledávek smyšlených a neexistujících, které vydával za pravé. Šlo tedy o šikanózní podání insolvenčního návrhu a „udržování v chodu“ insolvenčního řízení s úmyslem pomstít se poškozenému, poškodit ho a způsobit mu vážné problémy v osobním životě i v podnikatelské činnosti. Takovéto jednání s ohledem na závěry výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu naplňuje všechny znaky přečinu pomluvy podle §184 tr. zákoníku. Za nejasnou státní zástupce považuje i námitku týkající se nutné účasti dalších osob na trestném činu, když k podání insolvenčních návrhů a přihlášení pohledávky obviněný žádnou součinnost dalších osob nepotřeboval.
14. Ze všech těchto důvodů státní zástupce uzavřel, že námitky uvedené v dovolání zčásti neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, zčásti jsou zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl za podmínek §265r odst. 1 písm. a), případně i písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
15. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k replice obhájci obviněného, kterou však Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Posuzoval též, zda obviněným uplatněné argumenty obsahově naplňují jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadené rozhodnutí může být podrobeno věcnému přezkumu jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů přitom nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vymezen tak, že na jeho podkladě je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Takto vyjádřená právní úprava určuje, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedený důvod neslouží k nápravě jiných nedostatků, které nemají podklad v hmotněprávních vadách. S odkazem na něj nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, protože důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. rozhodnutí č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)]. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který je zákonem určen k nápravě procesních a právní vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. a není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je právem a povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
18. Výjimku z těchto zásad představuje námitka porušení pravidel spravedlivého procesu stanovená článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů proto přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; též rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání možný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
19. Výroku o trestu je možno prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkat jen „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, za něž lze považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1068/2012). K nápravě ostatních vad výroku o trestu slouží zásadně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pro nějž však kromě toho, že jej obviněný učiní předmětem svého dovolání, co ž se v posuzované věci nestalo, musí být splněny zákonem stanovené předpoklady, a to, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1286/2015).
20. V řízení o dovolání je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolání k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
V. K námitkám obviněného
21. Podle podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uvedeným podmínkám nevyhověl, protože z jeho obsahu neplyne, že by jimi primárně vytýkal nedostatky v právním posouzení činů v bodě 1. jako pokusu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 2. jako přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ale veškeré námitky směřovaly proti učiněným skutkových zjištěním, byť formálně zmínil vadnou aplikaci hmotného práva. Soudům vyčítal, že se řádně nevypořádaly s jeho právními argumenty, které na svou obhajobu uváděl, v čemž spočívala podstata výhrad založená na jeho vlastní konstrukci skutkového děje, který reprodukoval v rozporu s tím, jaká skutková zjištění soudy učinily. Brojil tak zejména proti skutkovým okolnostem, za kterých došlo k činu pod bodem 1., ve vztahu k němuž namítal, že policejní orgány vytvořily účelovou právní konstrukci vedoucí k jeho odsouzení. Nedostatky ve skutkových zjištěních založil na tvrzení, že nemohl vědět o absenci účinného odstoupení od leasingové smlouvy mezi společností C.-L. a J. D.-A. P. Tuto skutečnost dovozoval uváděním a zpochybňováním jednání osob a jejich úkonů ve snaze dokladovat jejich neplatnost, zejména samotné leasingové smlouvy, upozorňoval na možnost odstoupení od leasingové smlouvy v ústní formě, což však z žádných důkazů, ač na to bylo dokazování zaměřeno, nevyplynulo. Zdůrazňoval nemožnost tuto skutečnost pro časový odstup objasňovat, zpochybňoval věrohodnost svědka M. D. a polemizoval s podmínkami pro uplatnění směnky v insolvenčním řízení. Poukazoval zcela nekonkrétně na údajnou trestnou činnost jiných osob, a to i policejních orgánů, jíž se měly vůči němu dopouštět ve snaze dosáhnout jeho odsouzení, čímž zpochybňoval postupy orgánů činných v trestním řízení. Neztotožnil se s výrokem o trestu, který považoval za neadekvátní době, po kterou proti němu byla v různých věcech vedena trestní řízení.
a) k výhradám skutkové a procesní povahy
22. Nejvyšší soud na výhrady obviněného nekorespondující s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s žádnými jinými důvody podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., reagoval pouze s ohledem na případné porušení práva obviněného na soudní ochranu ve smyslu článku 36 Listiny a článku 6 Úmluvy zaručujících právo obviněného na spravedlivý proces, tedy zkoumal, zda nedošlo k extrémním vadám a rozporům v provedeném dokazování.
23. Především Nejvyšší soud posuzoval, zda se výsledky provedeného dokazování u činu v bodě 1. prokázalo, že nedošlo k odstoupení od leasingové smlouvy J. D., což byla skutečnost, jíž se obviněný svými výhradami snažil zpochybnit, resp. tvrdil, že nevěděl, že tato skutečnost nenastala. K tomu lze uvést, že jde o skutkovou okolnost, od níž se odvíjí podstata trestného jednání obviněnému kladeného za vinu ve vztahu k originálu předmětné blankosměnky. Způsob jejího vyplnění vychází ze smluvních podmínek leasingu z roku 1997 ve znění dodatku k nim z roku 1998 stanovených tak, že údaje o směnečné částce a datum splatnosti budou vyplněny, až když dojde k výpovědi leasingové smlouvy. Proto bylo nutné zkoumat, zda pro to, aby obviněný mohl uvedené údaje vyplnit, nastal předpokládaný účinek, tj. odstoupení od leasingové smlouvy uzavřené mezi C.-L. a J. D. dne 22. 4. 1999. Z obsahu spisu i přezkoumávaných rozhodnutí je zcela evidentní, že soudy si byly vědomy jak časového odstupu, kdy slábne důkazní síla jednotlivých důkazních prostředků, tak zmenšující se možnosti dohledat všechny potřebné podklady. Soudy však v této věci měly i přes uvedené časové prodlevy potřebné důkazy k dispozici, a to především s ohledem na jejich zajištění v dalších již rozhodnutých trestních věcech vedených proti obviněnému ohledně související trestné činnosti, dotýkající se obdobné problematiky, která měla stejný skutkový podklad (srov. trestní věc obviněného vedenou u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 57/2011 nebo sp. zn. 20 T 22/2013). Z uvedených důvodů soud disponoval dostatečným důkazním materiálem, z něhož mohl pro své závěry čerpat. Lze proto pro úplnost shrnout, že soud prvního stupně pro popsaná skutková zjištění, že „obviněný věděl, že ze strany C-Leasing nedošlo k účinnému odstoupení od leasingové smlouvy č. 2462/1999 uzavřené dne 22. 4. 1999 s leasingovým nájemcem J. D.-A. P. a že není oprávněn do blankosměnky doplnit žádnou sumu ani datum“, vycházel z řady důkazů (svědeckých výpovědí a listinných důkazů), jimiž objasnil okolnosti a podmínky jednak leasingového vztahu mezi společností C.-L. a J. D.-A. P. a jednak i skutečnosti, za nichž došlo k postoupení pohledávky za J. D. z ČSOB na společnost H. H., včetně podmínek, za kterých mohla být vyplněna blankosměnka vystavená J. D. jako zajišťovací institut v rámci leasingového vztahu vůči společnosti C.-L. Skutečnosti uvedené ve skutkovém zjištění byly objasněny zejména výpověďmi M. D., J. D., Z. Š., L. Z. a rovněž obsahem smluvní dokumentace k předmětnému leasingu poskytnutému J. D. (podklady a zprávy poskytnuté ze strany ČSOB na č. l. 247 až 263, obsah insolvenčního spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. KSCB 26 INS 8718/2010, zpráva Finančního úřadu Český Krumlov na č. l. 995 až 1054, protokoly o domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor v jiných, leč skutkově takřka identických a již pravomocně skončených trestních věcech obviněného, aj.). Na podkladě těchto důkazů vzal soud za prokázané, že obviněný společně s postoupením pohledávky od ČSOB převzal i veškeré podklady a informace významné pro jeho vědomost o tom, zda a v jaké výši byla část pohledávky již uhrazena, a zda nedošlo k odstoupení od smlouvy. Podmínky pro tento právní úkon byly rovněž součástí smluvní dokumentace, konkrétně v samotné leasingové smlouvě č. 2462/1999, v níž bylo zakotveno ujednání smluvních stran o tom, že odstoupení od předmětné smlouvy musí mít písemnou formu.
24. Uvedené skutečnosti nesvědčí o nedostatcích v postupech podle §2 odst. 6 tr. ř., v souladu s nimiž soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, považoval za vyvrácenou verzi obviněného, který věděl o všech podmínkách, za nichž lze využít vyplňovací právo u blankosměnky, měl k dispozici veškeré potřebné podklady, byl od 30. 8. 2002 do počátku roku 2006 i po celé rozhodné období jednatelem jediného akcionáře společnosti C-Leasing, a tedy z této pozice znal velmi dobře obsahy smluvních dokumentů a postupy této společnosti v obdobných kauzách. Z obsahu těchto důkazů dospěl soud ve vztahu k činu v bodě 1. k závěru o nevěrohodnosti obhajoby obviněného a současně o věrohodnosti výpovědí poškozených Z. Š. a J. D. týkajících se závěru o neodstoupení od smlouvy ze strany společnosti C.-L., která k tomuto úkonu jako leasingový pronajímatel byla jediná oprávněna.
25. V souladu se všemi procesními pravidly byla zjištěna absence důvodu pro vyplnění a uplatnění blankosměnky, kterou obviněný podle učiněných zjištění vyplnil a použil v bodě 1. jednak v originále vůči poškozenému J. D., jednak v barevné od originálu nerozeznatelné fotokopii vůči poškozenému Z. Š., pokaždé však s jiným datem splatnosti a jinou směnečnou sumou, kterou sám bez jakéhokoli právního důvodu, navíc i v rozporu se skutečným stavem a výší závazku poškozeného vyplnil a následně uplatnil. U avalů Z. Š. a B. B. šlo o částku 2.843.586 Kč (jejichž data na lícovou stranu blankosměnky doplnila osoba odlišná od obviněného, včetně napodobenin jejich podpisů), a jednak pro částku 10.000.000 Kč ji uplatnil u soudu v rámci návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu (viz v podrobnostech body 3. až 25., bod 26., či body 27. až 44. rozsudku).
26. Pro úplnost lze konstatovat, že soudy v potřebné míře objasnily všechny rozhodné skutečnosti tak, aby byly potřebným podkladem pro závěr o naplnění znaků pokusu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, obhajobu obviněného vyvrátily, a to v dostatečné reakci na jím vytýkané nedostatky, s nimiž se v nezbytné míře vypořádaly. Uvedené podvodné jednání obviněný spáchal vůči poškozenému J. D., jehož uváděl v omyl tím, že předstíral splnění podmínek pro vymožení částky 10.000.000 Kč, čímž byl uvedený čin dokonán. Tím, že byl následně podán návrh na vydání směnečného platebního rozkazu proti poškozeným, šlo již jen o dokončení činu, proto nelze dojít k závěru, že by obviněný tím, že podal směnečný platební rozkaz, uváděl v omyl soud (nejde o situaci jako v rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr.).
27. Námitky obviněného zaměřené proti činu pod bodem 2. se zčásti týkají dokazování vycházejícího z důkazů provedených k činu v bodě 1., neboť obě tato jednání měla podklad v rozporu se skutečným stavem a výší pohledávek vyplněné blankosměnky č. 2462/99, jíž v bodě 2. obviněný použil v její originální verzi, do níž uvedl nepravdivé údaje, o jejichž smyšlenosti věděl, resp. při znalosti výše uvedených okolností věděl, že jsou nepravdivé, a proto i návrh na zahájení insolvenčního řízení proti poškozenému Z. Š. vychází ze skutečností, které se nezakládají na pravdě. K námitkám obviněného je však třeba uvést, že dokazování bylo zaměřeno právě na prokázání pravdivosti skutečností uvedených v návrhu. Soud prvního stupně objasňoval mimo jiné i z podnětu obhajoby obviněného všechny rozhodné souvislosti a na základě výsledků dokazování provedeného v potřebném rozsahu uzavřel, že veškeré argumenty, které měly dosvědčovat údajné pohledávky předestírané v návrhu na zahájení insolvenčního řízení, byly smyšlené, což korespondovalo i s tím, že obviněný s nimi neuspěl ani v žádném jiném z civilních řízení, v nichž se je snažil též uplatnit. Nadto obviněný v insolvenčním návrhu k prokázání mnohosti věřitelů vědomě uváděl neexistující pohledávky jiných věřitelů (např. L. Z. ve výši 2.500.000 Kč, společnosti FS), jak bylo výpověďmi slyšených svědků potvrzeno (viz body 45. až 51. citovaného rozsudku).
28. Rozsah provedeného dokazování Nejvyšší soud považoval za dostatečný a plně korespondující se zásadami podle §2 odst. 5 tr. ř. Zjištění plynoucí ze všech provedených důkazů nalézací soud posuzoval jednak mezi sebou navzájem, jednak je konfrontoval s obsahem svědeckých výpovědí a listinných důkazů a logicky rozvedl i důvody, pro které neuvěřil verzi obviněného. Případné nejasnosti ohledně skutkového děje soud hodnotil výlučně ve prospěch obviněného se zřetelem na zásadu in dubio pro reo (viz bod 44. rozsudku), která plyne z principu presumpce neviny a v praxi znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti u skutku či osoby pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08), což soud prvního stupně ve věci respektoval. Odvolací soud uvedené závěry akceptoval, potvrdil správnost postupů a skutkových i právních závěrů nalézacího soudu, když nezjistil žádné procesní vady, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci. Reagoval na výhrady obviněného (obsahově v zásadě totožné s dovolacími námitkami), přičemž se neopomenul vypořádat ani s námitkou, jíž obviněný naznačoval možný přesah řešené problematiky do odvětví civilního práva. Ve vztahu k činu pod bodem 2. zdůraznil délku doby (více než dva a půl roku), po kterou obviněný protiprávní stav v podobě bezdůvodně a neoprávněně iniciovaného insolvenčního řízení uměle udržoval a prodlužoval dalšími a dalšími podněty a podáními (viz bod 19. napadeného usnesení).
29. Po posouzení obsahu podaného dovolání v návaznosti na odůvodnění napadených rozhodnutí a spisového materiálu Nejvyšší soud shrnuje k oběma skutkům, že trestní řízení ve věci netrpí obviněným vytýkanými vadami, protože soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). V procesním postupu obou soudů tak nejsou patrny žádné, natož extrémní vady, když soudy neopomenuly zabývat se též otázkou účinnosti odstoupení od leasingové smlouvy, na níž v zásadě obviněný veškerou svoji argumentaci staví, avšak na základě provedeného dokazování této jeho obhajobě nemohly přiznat opodstatnění. Zejména lze zdůraznit, že soudy se zabývaly obhajobou obviněného, na jeho námitky podrobně reagovaly a své závěry vyjádřily v přezkoumávaných rozhodnutích, z nichž plyne, že se stejnou pečlivostí hodnotily jak důkazy svědčící ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, a to i se zřetelem na případné rozpory v nich (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
30. Uvedené skutečnosti svědčí o správnosti procesních postupů soudů nižších stupňů a rovněž popsaná skutková zjištění nevykazují nedostatky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že skutková zjištění soudů nejsou v žádném, natož v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
31. Lze uzavřít, že na základě učiněných zjištění soud čin obviněného v bodech 1. správně posoudil jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a nepochybil, pokud podle výsledků provedeného dokazování učinil závěr, že v bodě 2. bylo jediným cílem obviněného a motivem pro podání insolvenčního návrhu poškodit Z. Š. v jeho podnikání i občanském životě, ohrozit jeho dobré jméno a vážnost u spoluobčanů a ze msty pramenící z jejich předchozích společných aktivit mu způsobit co největší problémy, čímž naplnil znaky přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku (viz body 52. až 55. téhož rozsudku).
32. Nejvyšší soud po úplnost poukazuje na nejasnost námitky (jíž považoval za nesrozumitelnou i státní zástupce ve vyjádření v dovolání), že „ co se týká podvodu, který měl být spáchán prostřednictvím insolvenčního řízení, je třeba, … podotknout, že mnohost věřitelů byla na vůli odsouzeného nezávislá … odsouzený má za to, že soud není možno, pokud jde o řešení právních otázek, uvést v omyl a dopustit se tak trestného činu podvodu … není záhodno odsouzenému přičítat k tíži ani to, že zákonodárce nastavil insolvenční řízení jako veřejný proces … obdobné platí i pro trestný čin pomluvy “ [viz bod 4) dovolání]. Z obsahu této formulace lze dovodit, že obviněný ji vztahuje k insolvenčnímu návrhu, o kterém hovoří a v souladu s ním („mnohost věřitelů“) tedy má vztah k podanému návrhu na insolvenční řízení, tzn. ke skutku pod bodem 2., posouzeném jako přečin pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nejde tedy o zločin podvodu. V tomto kontextu je nesrozumitelná jeho polemika s tím, zda lze či nelze soud v insolvenčním řízení uvést v omyl, protože u pomluvy podle §184 tr. zákoníku se nejedná o uvádění v omyl soud ani nikoho jiného, ale jde o jednání spojené s poškozováním cti a dobré pověsti člověka. Uvedení v omyl bylo shledáno u činu 1., avšak po obsahové stránce námitek obviněný vůči tomuto činu své výhrady nezaměřil. Z těchto nejasných tvrzení a nelogických souvislostí nelze učinit závěr o tom, který výrok obviněný napadá. Proto k uvedenému nelze více uvést, ale je možné jen zmínit, že úlohou Nejvyššího soudu není za obviněného dotvářet jeho podání, k němuž se nelze kvalifikovaně vyjádřit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1159/2015, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 6 Tdo 727/2019).
b) k námitkám proti výroku o trestu
33. Nedostatky nelze spatřovat ani v uloženém trestu, protože soudy dostatečně zohlednily délku doby, po kterou trestní řízení trvalo, a promítly ji do svých úvah i závěrů tak, aby byla dodržena pravidla spravedlivého procesu. Dobu trestního řízení, která je velmi dlouhá, bylo třeba brát při výměře trestu do úvahy, protože obviněnému byl uložen souhrnný trest pouze za přečin pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku popsaný v bodě 2., který je ukládán i za sbíhající přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za který byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Českách Budějovicích ze dne 5. 6. 2019 sp. zn. 6 T 64/2019. Vyměřen byl podle §279 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, v trvání dvaceti měsíců s výkonem ve věznice s ostrahou. Uložen mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku i trest propadnutí uvedených věcí. Posoudí-li se z hledisek §43 odst. 1, 2 tr. zákoníku výměra tohoto trestu i to, za které trestné činy byl ukládán, nelze v ní shledat disproporce, které by nekorespondovaly s pravidly pro ukládání trestu ve smyslu §38 a §39 tr. zákoníku. Trestní sazba u §279 odst. 3 tr. zákoníku se pohybuje v rozpětí od šesti měsíců až do pěti let, a tedy trest byl uložen v její dolní polovině, což je adekvátní při úvaze, že jde o trest dvaceti měsíců, byť nepodmíněný, uložený jako souhrnný, a to za činnost, jíž se obviněný dopouštěl v době, kdy proti němu byla vedena trestní řízení ve věcech sp. zn. 17 T 57/2011 a 20 T 22/2013, a předchozí podmíněné trestní sankce, tresty zákazu činnosti a peněžité tresty ukládané obviněnému zjevně nesplnily svůj účel (viz bod 85. rozsudku soudu prvního stupně).
34. Důvody pro postup podle §44 tr. zákoníku u skutku v bodě 1. byly reakcí na skončenou věc obviněného vedenou Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 57/2011, přičemž na odůvodnění rozsudku v této věci soud v zásadě pouze odkázal, jelikož trest uložený mu za první část dílčích útoků jediné pokračující trestné činnosti byl obviněný již předchozími rozsudky odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody ve výměře tři roky s podmíněným odkladem jeho výkonu. Protože v posuzované věci je odsuzován za skutek jediný se škodou ve výši cca 11.000.000 Kč, což je jen část škody způsobené pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaným celkem 33 skutky, pro něž byl již pravomocně odsouzen dřívějším rozsudkem, soud shledal další trest neúčelným z hlediska principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Své úvahy v tomto směru detailně vysvětlil v odpovídající části odůvodnění svého rozhodnutí (viz body 71. až 85. rozsudku nalézacího soudu a body 20., 21. napadeného usnesení). Protože trestní řízení trvala po relativně dlouhou dobu, jeví se plně adekvátním, že obviněnému již souhrnný trest ukládán nebyl.
35. Nejvyšší soud v těchto úvahách a postupech soudů nižších stupňů neshledal žádné, ani obviněným vytýkané nedostatky, neboť jde o tresty zcela odrážející povahu a závažnost spáchaného činu i osobnost obviněného, a tedy přiměřenou odezvu za spáchaný čin korespondující s pravidly podle §37 až 39 tr. zákoníku. Výměra vyhovuje i testu proporcionality plynoucího z imperativu právního státu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Tento způsob posouzení všech skutečností významných jak pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněného do příslušného typu věznice, tak i pro upuštění od uložení dalšího trestu, lze považovat za dostatečný (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ).
VI. Závěr
36. Na základě všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného co do výroku o vině i trestu je založeno na skutečnostech, které nekorespondují s důvody zákonem vymezenými v §265b tr. ř., a proto ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu