ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.376.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 376/2021-653
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 o dovolání obviněného P. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY č. p. XY, adresa pro doručování XY č. p. XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 3 To 290/2020, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 35/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá .
Odůvodnění:
I. Napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 12 T 35/2019, byl obviněný P. D. uznán vinným pod bodem 1) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod body 2) až 4) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za něž byl odsouzen podle §209 odst. 4 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o náhradě škody.
2. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 3 To 290/2020, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. per analogiam napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným v bodě 1. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pod body 2. až 4. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.). Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně nezměnil a převzal je do výroku o vině, tak, že obviněný
1. v období od 6. 8. 2015 do 13. 8. 2015 v Brně v I. kavárně J. v úmyslu získat neoprávněný prospěch od J. J., nar. XY, postupně vylákal finanční částky ve výši 120.000 Kč, 130.000 Kč a nejméně 100.000 Kč v hotovosti za účelem údajného vypovězení fondu u PPF, o němž mu tvrdil, že mu má patřit, za účelem následného poskytnutí půjčky ve výši 31.000.000 Kč společnosti M. M. (dále „společnost M.“), kde byl J. J. jediný jednatel a společník, o tomto uzavřeli dne 11. 8. 2015 smlouvu o smlouvě budoucí, kdy z půjčky měla být financována přeměna objektu bývalé pošty na ulici XY v Brně na restauraci, a následně i smlouvu o půjčce dne 14. 9. 2015, ačkoli si byl vědom, že žádné podílové fondy u společnosti PPF ani akcie nevlastní a ani není a nebude schopen slíbenou půjčku zajistit, a nakonec půjčku skutečně neposkytl ani nezajistil, nereagoval na výzvy a poskytnutou částku do dnešního dne nevrátil ani částečně, čímž způsobil J. J. celkovou škodu ve výši nejméně 350.000 Kč,
2. dne 30. 9. 2016 v Brně na ulici XY, v pobočce Raiffeisenbank vylákal, za účelem údajného prodeje vozidla, od J. N., nar. XY, částku 350.000 Kč, která na pobočce danou částku v hotovosti vybrala ze svého účtu a ihned mu ji předala jako úhradu za zprostředkování prodeje vozidla Mercedes S 350L 4M VIN XY, o to podle kupní smlouvy ze dne 10. 10. 2016, tuto částku od ní v hotovosti převzal, ačkoli si byl vědom, že toto vozidlo nevlastní, nemá k němu dispoziční oprávnění a nemůže jeho prodej zprostředkovat, neboť bylo v této době majetkem spol. G., IČ: XY, se sídlem XY č. p. XY, XY, se kterou neměl a nemá žádné obchodní ani jiné vztahy, takže o vozidle v jejich vlastnictví nemohl rozhodovat, tohoto si byl vědom, a přesto uvedenou částku převzal, vozidlo nezajistil, na výzvy nereagoval a finanční prostředky takto získané nevrátil ani částečně, čímž způsobil J. N. škodu ve výši 350.000 Kč,
3. dne 7. 10. 2016 vylákal v Brně od J. N., nar. XY, za účelem údajného prodeje motorového vozidla Škoda Superb, VIN XY, částku 150.000 Kč, která mu ji uhradila bankovním převodem z jejího účtu č. XY vedeného u Raiffeisenbank na účet č. XY vedený u Air bank, o kterém jí tvrdil, že se jedná o jeho vlastní účet, ačkoliv šlo o účet R. A., ačkoli si byl vědom, že ani toto vozidlo není jeho majetkem a nemá k němu žádné oprávnění včetně dispozičního, takže si byl vědom, že o vozidle nemůže rozhodovat, a aby u J. No. posílil vědomí, že je vlastníkem většího počtu motorových vozidel a dal najevo, že je dostatečně solventní, požádal ji o zprostředkování uzavření smlouvy s městem XY, za účelem dočasného pronájmu plochy na uskladnění cca 45 vozů, kdy jednal se starostou J. H. a uzavřel dne 21. 11. 2016 smlouvu o pronájmu nebytových prostor, ačkoli si byl vědom, že motorová vozidla ve větším počtu nevlastní, a užívání nebytových prostor za tímto účelem jen předstíral, a dále své dobré finanční zázemí interpretoval vůči J. N. tak, že uváděl, že pracuje ve vrcholovém managementu PPF, kdy jí a P. W. slíbil podepsat pracovní smlouvy se společností PPF, které jim pak i nechal podepsat s tím, že jejich měsíční příjem bude 270.000 Kč, uváděl, že jeho příjem ve společnosti PPF činí 640.000 Kč, ačkoli si byl vědom, že se společností PPF nemá uzavřenou žádnou smlouvu, nemá s ní žádnou spolupráci, a žádné zaměstnání ve společnosti PPF J. N. a ani P. W. není schopen zajistit, smlouvy, které jim předložil, byly padělané, přičemž následně J. N. prodej vozidla nezajistil, převzaté finanční prostředky nevrátil, čímž jí způsobil škodu ve výši 150.000 Kč,
4. dne 12. 1. 2017 v Brně vylákal od J. N., nar. XY, finanční prostředky ve výši 180.000 Kč jako půjčku, kdy J. N. si tuto částku vypůjčila od P. W., nar. XY, přičemž dle smlouvy o půjčce měl vypůjčenou částku vrátit do 20. 1. 2017, a aby u J. N. posílil vědomí, že je solventní, jednal po vyžádaném kontaktu od J. N. s J. H., starostou obce XY, a uzavřel dne 21. 11. 2016 smlouvu o pronájmu nebytových prostor, ačkoli si byl vědom toho, že nevlastní motorová vozidla ve větším počtu a užívání nebytových prostor za tímto účelem jen předstíral, a dále své dobré finanční zázemí interpretoval vůči J. N. tvrzením, že pracuje ve vrcholovém managementu PPF, a slíbil jí a P. W. podepsat pracovní smlouvy se společností PPF, které jim pak i nechal podepsat s tím, že jejich měsíční příjem bude 270.000 Kč, uváděl, že jeho příjem ve společnosti PPF činí 640.000 Kč, ačkoli si byl vědom, že se společností PPF nemá uzavřenou žádnou smlouvu, nemá s ní žádnou spolupráci ani zaměstnání ve společnosti PPF J. N. a ani P. W. není schopen zajistit, smlouvy, které jim předložil, byly padělané, přičemž při uzavírání smlouvy zatajil J. N. svoji ekonomickou situaci a majetkové poměry, jakož i to, že nemá žádný stabilní příjem a na jeho osobu je vedeno 10 exekucí, tedy si byl vědom toho, že nebude moci uvedené finanční prostředky vrátit do uvedeného data ani do žádného jiného termínu, tuto částku převzal a nevrátil do dnešního dne ani částečně, čímž způsobil J. N. škodu ve výši 180.000 Kč.
4. Za tyto přečiny odvolací soud obviněného odsoudil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně rozhodl podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.
II. Z obsahu dovolání
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. dovolání.
5. Důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., že ve věci rozhodl vyloučený orgán, spatřoval naplněný tím, že členka senátu soudu prvního stupně Jana Šnajdrová při hlavním líčení dne 9. 10. 2019 obviněného při pokládání otázek svědkovi označila za „podvodníka“. Poukázal na to, že tato skutečnost není zaznamenána v protokolu o hlavním líčení, a není v něm uvedena ani bezprostředně navazující námitka obhájce či reakce předsedy senátu, který uznal, že tímto způsobem soud otázky klást nesmí. Zaneseny jsou tyto skutečnosti ve zvukovém záznamu o hlavním líčení, kde však není zřejmá reakce a nonverbální komunikace předsedy senátu následující po vyjádření přísedící, jež obviněný popsal jako „výraz naprostého zděšení“. Podle obviněného si byl předseda senátu vědom fatálního pochybení a porušení §2 odst. 2 tr. ř. ve smyslu článků 40 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny. Přestože obhajoba nezpochybňuje právo každého myslet si cokoli, pravidla spravedlivého procesu jsou striktně daná, a tudíž nelze připustit, aby již tři čtvrtě roku před vynesením rozsudku dal soud najevo, že obviněného považuje za podvodníka, vůči němuž je zaujat.
6. Za důkaz přezíravosti soudu vůči obviněnému bylo, že jmenovaná členka senátu si spolu s předsedou senátu Mgr. Petrem Schlagmannem při hlavním líčení 22. 6. 2020 několik minut špitala, zatímco státní zástupkyně přednášela svou závěrečnou řeč, a tudíž ani jeden ze členů senátu nemohl věnovat pozornost tomu, co se v jednací síni v danou chvíli děje. Tím podle obviněného dali najevo, že o věci již mají předem jasno, a to i přesto, že předseda senátu ono „špitání“ vysvětlil tím, že se domlouvali na termínu, na nějž odročí hlavní líčení za účelem vyhlášení rozsudku, a že si obsah závěrečné řeči přehraje na zvukovém záznamu. Ze všech těchto skutečností obviněný dovodil, že členka senátu Jana Šnajdrová měla být z tohoto trestního řízení vyloučena.
7. Námitkami uplatněnými podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný brojil proti postupu soudu při provádění dokazování tvrzením o existenci tzv. opomenutých důkazů a rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů.
8. Za opomenutý důkaz označil u skutku 1., že soud nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování o pokladní pohyby a výpisy z účtů společnosti M., jimiž mělo být doloženo, že od poškozeného J. J. nikdy žádné finanční prostředky nepřevzal, jakož i to, že peníze v poškozeným tvrzené výši na účtu nebyly, neboť uvedenými vysokými částkami v rozhodné době ani nedisponoval. Obviněný chtěl, aby tímto důkazem bylo prokázáno, že poškozený mohl výběry, které provedl ze svého účtu, současně obratem použít na úhradu závazků společnosti M., po jejímž krachu nyní tvrdí, že tyto platby předal obviněnému. Pohyb na pokladně a účtech společnosti M. nelze zjistit ani z obsahu spisu v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 29 INS 24487/2016. Soud se sice spokojil s opravou skutku, pokud výši způsobené škody snížil o 100.000 Kč, pominul však, že poškozený nebyl schopen přesvědčivě vysvětlit, kde vzal chybějící částku 100.000 Kč, když matka jeho verzi, že mu tyto peníze půjčila, u hlavního líčení nepotvrdila. Obviněný zpochybňoval věrohodnost poškozeného i s ohledem na výpověď svědka L. K., který převzetí peněz obviněným rovněž popřel. Pro jím vytýkané vady v postupu soudu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, a v něm podaný výklad zásady volného hodnocení důkazů vtělené do §2 odst. 6 tr. ř. V situaci, kdy proti sobě stály dvě výpovědi, a to na straně jedné výpověď poškozeného a na straně druhé výpověď obviněného, která však byla podpořena dalšími dvěma svědky, obviněný nemá pochyb, že soudy provedené důkazy nesprávně vyhodnotily.
9. Opomenuté důkazy shledal obviněný i u činů v bodech 2. až 4., jež spatřoval v tom, že soudy neprovedly důkaz výpovědí jeho manželky M. D., která byla přítomna vzájemným setkáním mezi obviněným a poškozenou J. N. a mohla dosvědčit, že poškozená dobře znala jeho majetkové poměry, neboť byla opakovaně na návštěvě u nich doma, a tím i doložit, že tuto poškozenou neuvedl v omyl. Pokud mu v minulosti nějaké drobné finanční částky půjčovala, činila tak s vědomím, že obviněný má finanční problémy. Není žádný důkaz o tom, že by poškozené J. N. dlužil částky, jež jsou předmětem tohoto řízení, a popírá, že by podepsal kupní smlouvy, když potvrzení této skutečnosti zmařila sama poškozená, která soudu nedodala originál uváděných smluv.
10. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s §265l odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání
11. Dovolání Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně považovalo za nedůvodné. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že v posuzované trestní věci byla námitka, že rozhodla vyloučená přísedící Jana Šnajdrová, před soudem prvního stupně obviněným namítnuta a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 12 T 35/2019, o ní bylo rozhodnuto tak, že vyloučena z projednávání věci není. Stížnost obviněného proti tomuto usnesení byla Krajským soudem v Brně zamítnuta. Státní zástupkyně v souladu s těmito rozhodnutími za důvod pro vyloučení přísedící nepovažovala obviněným prezentovaný slovní výrok, resp. hodnocení jeho osoby v rámci kladení otázek svědkovi, protože nejde o situaci předpokládanou v §30 tr. ř. V souladu s jeho zněním poukázala i na judikaturu Nejvyššího i Ústavní soudu, v níž byly opakovaně vyloženy principy, jimiž je třeba se v těchto otázkách řídit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94). V trestní věci obviněného zdůraznila, že nelze u členky senátu přísedící Jany Šnajdrové dovodit žádný vztah k jeho osobě ani k projednávané věci. S obviněným ji nepojily žádné přátelské, nepřátelské nebo příbuzenské vazby. K projednávané věci prokazatelně rovněž žádný vztah neměla. Jestliže formulovala vůči svědkovi otázku, zda mu není jasné, že je obviněný podvodník, nešlo o vyjádření jasně strukturovaného názoru na vinu obviněného, neboť účelem jejího zjištění bylo dozvědět se od svědka, na základě čeho byl schopen uvěřit stěží uvěřitelným tvrzením o vlivu a solventnosti, které obviněný předstíral. Slovo „podvodník“ v otázce přísedící v sobě nemělo žádné prvky osobní zaujatosti, neboť na základě provedeného dokazování si již mohla udělat objektivní obrázek o tom, jakým způsobem obviněný nakládal se skutečností. Jestliže se přísedící v případě přednesu závěrečné řeči státní zástupkyně bavila s předsedou senátu, bylo vysvětleno, že byly řešeny otázky odročení hlavního líčení za účelem vyhlášení rozsudku. Zcela jistě se nejednalo o volnou konverzaci mezi předsedou senátu a přísedící Janou Šnajdrovou v tom smyslu, že by nevnímali průběh konaného hlavního líčení, jak se snaží prezentovat dovolatel. V dané věci proto nešlo o projev podjatosti ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř.
12. Důvodnými státní zástupkyně neshledala ani výhrady podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jimi zpochybňované právo na spravedlivý proces z důvodu existence tzv. opomenutých důkazů v posuzované věci dotčeno nebylo, jelikož soudy logicky vyložily, proč považovaly za nadbytečné navrhované doplnění dokazování. Vyžádání konkrétních dokladů o použití finančních prostředků společnosti M. soud nepovažoval za potřebné, protože z takového listinného důkazu by nebylo možno zjistit zdroj těchto financí, které by eventuálně přes pokladní či bankovní účet prošly. Důvodem pro nevyhovění návrhu bylo i to, že poškozený J. J. mohl s finančními prostředky z úvěru naložit způsobem, jaký sám uzná za vhodné, a neměl žádný důvod předstírat, že je použil na platby vůči obviněnému. Neshledala nedostatky ani v tom, že soudy nepovažovaly za nutný výslech manželky obviněného, obzvláště když vysvětlily, že ve věci již pořízené důkazy svědčily natolik o vině obviněného, že ani výpověď jeho manželky, byť případně vyznívající v jeho prospěch, by nemohla výsledky provedeného dokazování zvrátit. Byla tak aplikována zásada trestního řízení, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované, ať již obžalobou nebo obhajobou, což odpovídá zásadám zakotveným v §§2 odst. 5 tr. ř., jakož i v článku 82 Ústavy.
13. Při správnosti procesních postupů soudů nižších stupňů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a), případně písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
14. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do okamžiku konání neveřejného zasedání neobdržel.
IV. Přípustnost a formální podmínky dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda v dovolání označené důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. byly uplatněny v souladu s jejich zákonným vymezením, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů taxativně vypočtených v §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení podrobit věcnému přezkoumání v dovolacím řízení.
V. K námitce podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
16. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání podává, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Tento dovolací důvod předpokládá splnění dvou kumulativních podmínek, a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
17. Nejvyšší soud shledal, že uplatněnou námitkou podjatosti v dovolání rozvedenou se oba soudy v dosavadním řízení již zabývaly, a to dříve, než bylo ve věci obviněného P. D. meritorně rozhodnuto. Městský soud v Brně usnesením ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 12 T 35/2019 (č. l. 531), poté, co přerušil hlavní líčení, rozhodl, že podle §30 odst. 1 za použití §31 odst. 1 tr. ř. není přísedící Jana Šnajdrová vyloučena z projednávání věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 35/2019 proti obviněnému P. D. (č. l. 528). Usnesením ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 12 T 35/2019 (č. l. 543) rozhodl o následné námitce vůči předsedovi senátu Mgr. Petru Schlagmannovi tak, že podle §30 odst. 1 za použití §31 odst. 1 tr. ř. není vyloučen z projednávání úkonů v téže věci. Stížnosti podané obviněným proti těmto usnesením Krajský soud v Brně usneseními ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 3 To 291/2020 a sp. zn. 3 To 292/2020, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
18. Z uvedeného plyne, že byla splněna podmínka §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., že uvedená okolnost byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta, a tudíž Nejvyšší soud posuzoval, zda ve věci rozhodl vyloučený orgán. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Důvodem vyloučení jsou pochybnosti o tom, že nemůže rozhodovat pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení. S ohledem na obviněným namítané okolnosti, jež jsou uvedeny v obsahu dovolání, je zřejmé, že vytýkal jak u přísedící Jany Šnajdrové, která měla obviněného v průběhu dotazu na svědkyni označit za „podvodníka“, tak i u předsedy senátu Mgr. Petra Schlagmanna, jenž se v průběhu závěrečné řeči státní zástupkyně s přísedící bavil, že tímto svým postojem dával najevo, že má ve věci jasno, v čemž spatřoval důvod vyloučení pro poměr k věci podle §30 odst. 1 tr. ř. Podle citovaného ustanovení „je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení“. O takový případ by však šlo jen tehdy, pokud by byl prokázán její osobní vztah k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné, anebo by byl výsledkem jejího osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení.
19. Nejvyšší soud z obsahu dosavadního řízení i průběhu hlavního líčení konaného dne 9. 10. 2019 a 22. 6. 2020, shledal, že protokol pořízený o hlavním líčení neskýtá dostatek podkladů pro závěr o tom, jaký byl průběh hlavního líčení, protože na žádost obhajoby byla otázka přísedící a odpověď na ni z protokolu o hlavním líčení vyškrtnuta. V té souvislosti je vhodné jen zmínit, že pokud tuto skutečnost obviněný v nyní podaném dovolání vytýká, nejde o nedostatek na straně soudu, ale o jeho snahu vyhovět námitkám proti učiněné protokolaci. Z tohoto se námitka o nedostatečné protokolaci nejeví důvodná. Podle odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo o námitce obviněného rozhodováno, jakož i z obsahu vyjádření stížnostního soudu v usneseních je zřejmé, že se soudy jak konkrétním prohlášením přísedící, tak i reakcí předsedy senátu, jakož i posouzením toho, o co se jednalo, pokud se předseda senátu a přísedící v průběhu závěrečné řeči státní zástupkyně bavili, zabývaly na podkladě zvukové nahrávky průběhu hlavního líčení. V kontextu s jejím obsahem se vypořádaly s uplatněnými výhradami po obsahové stránce i z hledisek rozhodných pro závěr, že nešlo o důvod opodstatňující závěr o podjatosti.
20. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že podle zvukového záznamu z hlavního líčení konaného dne 9. 10. 2019 se slovní projev přísedící Jany Šnajdrové v rámci výslechu svědkyně J. N. týkal položené otázky „A to vám nebylo jasné, že jde o podvodníka?“ Toto prohlášení posuzovaly v předchozích rozhodnutích o podjatosti soudy obou stupňů, stejně jako to, že v průběhu závěrečné řeči přednášené státní zástupkyní se přísedící i předseda senátu bavili. Soudy vysvětlily, z jakých důvodů neshledaly, že by uvedené osoby byly vyloučeny z úkonů trestního řízení ve věci obviněného P. D. vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 12 T 35/2019. Soud prvního stupně v písemném odůvodnění usnesení ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 12 T 35/2019 (č. l. 531), konstatoval, že přehráním zvukového záznamu hlavního líčení soud zjistil, že použila-li přísedící slovo „podvodník“, neučinila tak formulací použitou obhájcem obviněného, ani ve vztahu ke svědkyni J. N., ale vůči jinému ze svědků, a v obsahu protokolu se tento termín neobjevil, protože na žádost obhajoby, která navrhla, aby otázka přísedící a odpověď svědkyně na ni byla z protokolu o hlavním líčení vyškrtnuta. Doplnil však k obsahu uvedeného, byť ne zcela korektně formulovaného dotazu přísedící, že se týkal jednoho ze svědků a vyplýval i z obsahu výpovědi tohoto svědka. V usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že podle §30 odst. 1 za použití §31 odst. 1 tr. ř. není předseda senátu Mgr. Petr Schlagmann vyloučen z projednávání předmětné trestní věci (č. l. 543), soud zmínil, že jde o pouhou obhajobou dovozovanou domněnku, že předseda senátu se zcela nevěnoval závěrečné řeči státní zástupkyně. I kdyby k takové situaci došlo, nebyla by okolností, která by mohla založit důvod pro vyloučení předsedy senátu z rozhodování předmětné trestní věci.
21. Krajský soud v Brně v usneseních, jimiž dne 4. 11. 2020 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl obviněným podané stížnosti (č. l. 583 až 590), vyložil, že přísedící použitý výraz „podvodník“ nelze vykládat tak, že by jím dávala najevo svůj právní názor na věc, a to jako reakci na výpověď svědka. Ani „špitání“ s předsedou senátu v průběhu závěrečné řeči státní zástupkyně nepovažoval za projev podjatosti předsedy senátu Mgr. Petra Schlagmanna, neboť z toho nelze dovozovat žádný postoj soudu k projednávané věci a jejímu výsledku.
22. Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil a považuje za nutné doplnit, že pokud užila přísedící slovo podvodník, je zřejmé, že v daném kontextu tím nevyjadřovala žádný vztah k věci, protože v rámci položené otázky nereagovala na situaci, kterou by dávala najevo svůj negativní nebo jinak zaujatý vztah k projednávané věci. Slovo podvodník je obecným pojmem, který byl užit způsobem, jímž nebyl konstatován její poměr ani k obviněnému ani k věci. Soudy proto zcela správně usoudily, že nejde o skutečnost, z níž by bylo možné dovozovat naplnění některé z podmínek uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. pro závěr, že tato přísedící by měla být vyloučena z úkonu v projednávané trestní věci. Způsob chování předsedy senátu v průběhu závěrečné řeči, případně jeho mimika či jiné nonverbální projevy během konaného hlavního líčení jsou jen obhajobou reprodukovanou domněnkou, jíž dodávají význam, který ve skutečnosti mít nemohly. Posuzuje-li se v konkrétní věci chování soudce v průběhu řízení, je třeba klást důraz na jeho nestrannost, která je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04). Lze proto zcela souhlasit s hodnocením soudy nižších stupňů, které popsaným projevům nepřikládaly žádný význam a zcela správně dovodily, že ani v tomto případě nejde o žádný poměr předsedy senátu k projednávané věci.
23. Pro úplnost je vhodné zmínit, že v přezkoumávané věci se jednalo o zcela bagatelní a zveličené skutečnosti, které se míjely podstatou a smyslem zákonem stanových důvodů pro vyloučení soudce nebo přísedícího z rozhodování ve věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., které nelze vyvozovat z takových skutečností, jež nesouvisí s jejich vztahem k věci nebo k vyjmenovaným osobám či k jiným orgánům činným v trestním řízení [přiměřeně srov. rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 13 pod č. T 339), či usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012]. K vyloučení orgánů činných v trestním řízení může dojít jen tehdy, pokud skutečně jde o projevy nebo chování natolik významné, které svědčí o rozhodných pochybnostech ve smyslu důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr. podle něhož mezi takové důvody nepatří otázka odborné úrovně a profesionality soudce). Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však děje výlučně na základě hlediska objektivního. Pochybnosti o nepodjatosti musí být vždy určitým způsobem objektivizovány tak, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce nebo přísedícího zpochybněna (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Pullar proti Spojenému království ze dne 10. 6. 1996, stížnost č. č. 22399/93, rozsudek ve věci Piersack ze dne 1. 10. 1982, stížnost č. 8692/79, rozsudek ve věci De Cubber ze dne 26. 10. 1984, stížnost č. 9186/80, dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2670/09, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 2759/16, aj.). Za okolnost zakládající pochybnost o podjatosti soudce či přísedícího ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. pro poměr k věci tedy nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen z ničím nepodložených předpokladů a domněnek dovolatele. K vyloučení soudce nebo přísedícího z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 475/99 , či ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01).
24. Nejvyšší soud ze všech popsaných důvodů a s přihlédnutím k těmto zásadám v souladu s uvedenými rozhodnutími soudů nižších stupňů shledal, že obviněný nezmínil žádnou relevantní skutečnost, pro kterou by tato přísedící nebo předseda senátu byli vyloučeni z uvedeného trestního řízení, a proto námitku obviněného vznesenou na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. považoval za nedůvodnou.
VI. K výhradám podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Prostřednictvím důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný brojil proti tomu, že soudy nevyhověly jím předloženým návrhům na doplnění dokazování a vytýkal, že provedené důkazy nesprávně hodnotily, a tudíž jejich skutkové závěry vykazují rozpor. Takto uplatněné argumenty se však s citovaným důvodem neshodují, protože ten dopadá na případy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
26. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. rozhodnutí č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.).
27. Podle obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný shledával nedostatky nikoli v právních skutečnostech, ale zaměřil se proti procesnímu postupu soudů, jestliže tvrdil, že v jeho věci jde o případ tzv. opomenutých důkazů a že soudy vadně posuzovaly věrohodnost svědků, což lze v rámci dovolacího řízení posuzovat jen se zřetelem na porušení pravidel spravedlivého procesu, tedy zda soudy v těchto směrech dostály svým procesním povinnostem. V tomto kontextu Nejvyšší soud podle obsahu spisového materiálu, v něm zachycených protokolů o probíhajících hlavních líčeních nebo veřejných zasedáních, jakož i z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí zjistil, že k takovým porušením, která by mohla založit extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, v posuzované věci nedošlo. Nebyly zjištěny takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Ve zkoumané věci se nejedná o zjevnou absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, ani o opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
28. Nejednalo se o důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, ani nešlo o důkazy, jimiž by se soud nezabýval postupem podle §2 odst. 6. tr. ř. Nebylo též zjištěno, že by se soudy nezabývaly obhajobou navrženými konkrétními důkazy nebo by jejich provedení bylo soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnuto či zcela opomenuto (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Naopak Nejvyšší soud zjistil, že byly dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodnily a vysvětlily v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. zejména strana 19 bod 17. rozsudku soudu prvního stupně a strana 9 bod 12. rozsudku odvolacího soudu).
29. Pokud obviněný navrhoval provést důkaz pokladními materiály společnosti M. nebo výslech své manželky, soudy vysvětlily, že jich nebylo pro posouzení věci třeba, a uzavřely, že šlo o nadbytečné důkazy, které by do věci žádné nové poznatky nevnesly. Takový závěr vyplýval z obsahu všech ve věci provedených důkazů a po konfrontaci s ostatními důkazy s tím, že vina obviněného byla v potřebné míře prokázána, originály listin požadovaných obhajobou jako důkaz nejsou dohledatelné a ani výslech manželky obviněného by nemohl být pro další zjištění přínosem.
30. Nejvyšší soud shledal, že se soudy obou stupňů vypořádaly se všemi podstatnými výhradami obviněného a reagovaly na ně jak v průběhu hlavního líčení, tak i během odvolacího řízení, o čemž svědčí obsah napadených rozhodnutí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že dostály všem svým procesním povinnostem a věnovaly potřebnou pozornost důkazům, které byly v dané věci provedeny (viz strany 4 až 20 rozsudku soudu prvního stupně a strany 4 až 9 rozsudku soudu odvolacího). Jen pro úplnost je vhodné zmínit, že v bodě 16. soud prvního stupně rozvedl úvahy týkající se výsledků provedeného dokazování k bodu 1. a vyjádřil podrobně zjištění plynoucí z jednotlivých důkazů, k nimž v rámci rozhodování o vině obviněného přihlížel. Soustředil se i na obhajobu obviněného a posuzoval souvislosti z této jeho obhajoby plynoucí, které porovnával se zjištěními, jež se podávají ze souhrnu ve věci provedených důkazů. Z těchto úvah podpořených výsledky provedeného dokazování plyne nadbytečnost návrhu, jímž se obviněný domáhal potvrzení své obhajoby, která však byla vyvrácena nikoliv jen jedním, ale souhrnem ve věci zajištěných důkazů. Obdobně u dílčích útoků v bodech 2. až 4. jsou úvahy soudů ohledně výsledků provedeného dokazování ucelené a konfrontované se všemi okolnostmi, které se na podkladě provedených důkazů objasnily. Role obviněného, jím předstírané skutečnosti, které neměly žádný faktický podklad v realitě, ale byly výtvorem jen obviněným tvrzených nepravdivých skutečností, se prokázala ze všech různých hledisek. Nebylo proto důvodu, aby soud vyhověl požadavku obviněného na provedení dalších důkazů, jež by byly za daných zjištění a objasněných okolností jen nadbytečným úkonem, jak soudy zcela správně shledaly (viz bod 17. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
31. Soud dostatečně své postoje k návrhu obviněného vysvětlil a doložil je logickými úvahami, proto nemůže jít o tzv. opomenutý důkaz. Je třeba zdůraznit, že obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět, podstatné je, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). V nyní posuzované věci soudy uvedená kritéria splnily a daným povinnostem dostály.
32. Přezkoumávaná rozhodnutí a řízení jim předcházející nesvědčí o libovůli nebo snaze vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a tudíž ani pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). Námitky vznesené na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly tudíž učiněny mimo jakýkoliv dovolací důvod.
VII. Závěr Nejvyššího soudu
33. Nejvyšší soud podle přezkoumávaných rozhodnutí a obsahu spisu k jednotlivým výhradám jako celku shrnuje, že soudy všechny zákonem stanovené a judikaturou konstatované zásady a pravidla i obecné podmínky braly do úvahy a respektovaly je. Přitom posuzovaly i všechny rozhodné okolnosti mající význam pro řešené skutečnosti. Měly na zřeteli rozhodné okolnosti a na podkladě dostatečně a řádně učiněných skutkových okolností, jež důkladně uvážily, došly k závěrům, které nevzbuzují pochybnosti.
34. Napadená rozhodnutí z uvedených důvodů netrpí vytýkanými vadami. Jelikož tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu