ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.460.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 460/2021-17197
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovolání obviněné Z. K. , nar. XY v XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 3 To 46/2020, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 6/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné Z. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 1 T 6/2017, byla obviněná Z. K. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že
naplánovala a postupně zrealizovala svůj projekt spočívající v tom, že v úmyslu opatřit si neoprávněný majetkový prospěch bude pod nepravdivou záminkou obstarávání úvěrů vybírat od různých fyzických osob finanční prostředky jako odměnu za zprostředkování úvěrů formou vratných či nevratných záloh tak, že pro tyto účely zakoupila (13. 1. 2011, 10. 2. 2011 a 22. 6. 2011) obchodní společnosti N. C., IČO XY, se sídlem XY, XY (dále jako „společnost N.“), S. C., IČO XY, se sídlem XY (dále jako „společnost S.“), a C. C., IČO XY, se sídlem XY, XY (dále jako „společnost C.“), do funkce statutárního orgánu společnosti N. dosadila nejprve od 13. 1. 2011 do 22. 4. 2011 J. R., nar. XY, a později od 22. 4. 2011 M. K., nar. XY, do funkce statutárního orgánu společnosti S. dosadila nejprve od 10. 2. 2011 do 22. 4. 2011 J. R. a později od 22. 4. 2011 M. K., a do funkce statutárního orgánu společnosti C. dosadila od 22. 6. 2011 M. K., založila bankovní účty těchto společností u České spořitelny, a. s., Československé obchodní banky, a. s., GE Money Bank, a. s., obstarala reklamní kampaň formou inzerce, v níž cílila zejména na sociálně slabé zájemce o úvěr, kteří neměli reálnou možnost získat úvěr v běžném bankovním sektoru, zajistila osoby pro výkon funkce telefonních operátorů, kteří měli za úkol oslovovat zájemce o úvěry a pro jejich činnost v uvedeném smyslu pronajala kancelářské prostory č. XY, XY, XY a XY na adrese XY, XY, přičemž veškerá komunikace se zájemci o úvěry byla podle pokynů obviněné vedená tak, aby vyvolala dojem zcela reálného dosažení na požadované úvěry, když následně byly se zájemci uzavírány smlouvy o finančních službách, ve kterých se uvedené obchodní společnosti zavazovaly vyvíjet činnost směřující k tomu, aby žadatelé uzavřeli smlouvy o úvěru s třetím subjektem, ačkoliv už od počátku věděla, že nebude vykonávat žádnou činnost k tomu směřující či jen činnost zcela formální a v naprosto omezeném rozsahu, která k dosažení uzavřeného závazku může vést jen náhodně a obviněná tak prostřednictvím uvedených obchodních společností požadovala a následně i inkasovala od žadatelů na bankovní účty uvedených obchodních společností poplatky za uzavření smluv či zprostředkování úvěru/vratné zálohy/předběžné splátky úvěru a podobně, které si ponechala, aniž k poskytnutí požadovaných úvěrů došlo, a takto v období od 20. 1. 2011 do 15. 12. 2012 v uvedených případech uzavřela s poškozenými prostřednictvím I. společnosti N., II. společnosti S., a III. společnosti C. smlouvy vymezené v tabulkách na stranách 2 až 22 rozsudku soudu prvního stupně, čímž způsobila poškozeným pod body I. až III. celkovou škodu ve výši 4.874.801 Kč.
2. Za tento zločin byla obviněná podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 200.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní společnosti v trvání osmi roku. Obviněná podle §226 písm. a) tr. ř. byla zproštěna části obžaloby, a taktéž bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby spoluobviněné M. K.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 3 To 46/2020, odvolání obviněné podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněné a vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, v němž s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkala, že soudy nižších stupňů rozhodly v rozporu se zásadou totožnosti skutku, což mělo význam pro nesprávné právní posouzení i vyměření trestu.
5. Uvedený nedostatek obviněná spařovala v tom, že v obžalobě Krajského státního zastupitelství v Brně byla doba páchání skutku vymezena od ledna 2011 do května 2012. Podle rozsudku soudu prvního stupně byl skutek, jehož se měla dopustit, určen obdobím od 20. 1. 2011 do 15. 12. 2012, ačkoli pro tuto změnu nebyly ve výsledcích provedeného dokazování žádné podklady. Soud prvního stupně nesprávně uvedl, že společnost S. obdržela dne 15. 12. 2012 platbu od poškozené L. Z., ačkoli tato platba byla na účet uvedené společnosti připsaná již dne 15. 12. 2011. Doba páchání trestné činnosti se tak prodloužila o sedm měsíců. Odvolací soud toto pochybení nenapravil, přestože na tuto nepřesnost obviněná upozorňovala, a při veřejném zasedání tvrdil, že období do 15. 12. 2012 je výsledkem dokazování provedeného soudem prvního stupně, avšak v písemném vyhotovení usnesení tuto námitku obhajoby nezmínil a provedenými důkazy se nezabýval. Z uvedených důvodů bylo postupováno v rozporu se zásadami totožnosti skutku ve smyslu ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. a rozhodnutí č. 18/1966-I. Sb. rozh. tr.
6. Podle obviněné skutek vymezený v přezkoumávaném rozsudku, nejenže není totožný s tím, pro který byla podána obžaloba, ale promítl se v její neprospěch do výroku o trestu, protože byla odsouzena i za období, kdy trestnou činnost nepáchala. Pochybení při vyměřování uloženého trestu spatřovala v tom, že soud prvního stupně při jeho ukládání přihlédl též k přitěžující okolnosti podle §42 písm. m) tr. zákoníku spočívající v dlouhodobosti jednání pachatele spatřované v páchání trestné činnosti téměř dva roky.
7. Z uvedených důvodů považovala napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci za vadné ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto navrhla, aby je Nejvyšší soud zrušil.
8. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství námitky obviněné o porušení zásady totožnosti skutku považoval za neodpovídající důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se s ohledem na povahu totožnosti skutku týkají skutkových okolností, protože se u tohoto pojmu vychází ze zásady, že skutek je charakterizován jednáním a následkem, pro zachování totožnosti skutku postačuje alespoň částečná shoda jednání nebo částečná shoda následku. Poukázal na to, že jednání obviněné spočívalo v podvodném lákání finančních částek pod příslibem obstarání finančních prostředků, a následkem bylo způsobení škody jednotlivým poškozeným, což bylo v obžalobě i v odsuzujícím rozsudku vymezeno v podstatných rysech shodně. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, což, pokud jde o časové souvislosti, fakticky připouští i obviněná. Dovolatelkou vytýkaná změna v časovém vymezení skutku porušení zásady totožnosti skutku nepředstavuje.
9. Namítala-li obviněná, že dílčí útok vůči poškozené L. Z. byl podle provedených důkazů spáchán o rok dříve, tj. 15. 12. 2011, jde podle státního zástupce primárně o skutkovou námitku. Uvedená skutečnost se však vůbec v závěrech soudů nepromítla ani do výsledné právní kvalifikace ani do výše uloženého trestu. Použití kvalifikované skutkové podstaty podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku je podmíněno výší způsobené škody, nikoli dlouhodobostí páchání trestné činnosti, tudíž nebyly z hlediska právní kvalifikace námitky obviněné relevantní. Po obsahové stránce se tudíž nacházely mimo rámec formálně deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
10. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájkyni obviněné k případné replice, avšak ta k němu do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslala žádné připomínky.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
12. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející mohou být podrobena věcnému přezkumu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o důvody, které zákon s tímto dovolacím důvodem spojuje.
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedené dikce je zřejmé, že tento důvodu je určen zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
14. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
15. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží k nápravě procesních nedostatků, a to jak v řízení samotném, tak ani v postupech soudů při provádění důkazů, a proto nelze jeho prostřednictvím namítat jejich neúplnost. Toto pravidlo je však limitováno případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není těmito argumenty naplněn [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
16. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do provádění a hodnocení důkazů tak přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94), pokud dovolatel extrémní nesoulad učiní předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Pokud není shledán shora zmíněný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje.
17. Výrok o trestu prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu nelze napadat, protože k tomu účelu slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze v případě, že jde o pochybení nebo vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
18. Nejvyšší soud podotýká, že pro rozsah jeho přezkumné povinnosti ve vztahu k dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
IV. K námitkám obviněné
19. Nejvyšší soud námitky obviněné interpretoval v souladu s kritérii pro připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14), byť obviněná takový nedostatek výslovně nevytkla. Podstatou dovolání je výhrada, že soudy čin jí za vinu kladený oproti obžalobě vymezily delší dobou jeho spáchání s tvrzením, že pro takový závěr nebyly v projednávané věci splněny procesní podmínky. Současně v tomto nedostatku spatřovala porušení totožnosti skutku a vadně vyjádřenou přitěžující okolnost projevující se v přísné výměře trestu, čímž nenamítala vadnost použité právní kvalifikace ani jiného hmotněprávního posouzení, ale poukazovala pouze na procesní stránku věci. Nejvyšší soud, ač obviněná podmínky §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně nesplnila, nad rámec podaného dovolání jen pro úplnost považuje za nutné zmínit, že soudy dodržely rámec spravedlivého procesu a o žádný, natož extrémní nesoulad v této věci nejde.
20. Stěžejní výhrada obviněné se týkala nezachování totožnosti skutku, když soud prodloužil dobu páchání trestné činnosti oproti obžalobě do 15. 12. 2012, což je okolnost, která s totožností skutku nesouvisí, neboť ta je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Podle §220 odst. 1, 2, 3 tr. ř. může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Smí přihlížet jen k těm skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany předložily, případně, které sám doplnil. Tato právní úprava je vyjádřením zásady obžalovací zásadou vyslovené v §2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. Současně platí, že podle §176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. ř. (v podrobnostech srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, či ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 196/2011, aj.).
21. Z uvedeného plyne, že soud ve smyslu §220 odst. 1, 3 tr. ř. nemusí rozhodnout o naprosto shodném skutku, jaký byl vymezen v žalobním návrhu. Vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94 (uveřejněný pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.), rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1971, sp. zn. 6 Tz 33/71 (uveřejněné pod č. 9/1972 Sb. rozh. tr.), ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79 (uveřejněné pod č. 52/1979 Sb. rozh. tr.), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 1992, sp. zn. 3 To 21/92 (uveřejněný pod č. 17/1993 Sb. rozh. tr.)]. Totožnost skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. je zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku, jímž se rozumí konkrétní následek, nikoli určitý typ následku [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 474/2009 (uveřejněné pod č. 21/2010 Sb. rozh. tr.)]. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena.
22. Jsou-li předmětem trestního stíhání trestné činy pokračující, trvající a hromadné, popřípadě trestné činy, jejichž znakem je soustavnost páchání, vyznačuje se jejich posuzování z hlediska podstaty a totožnosti skutku určitými rysy dílem společnými a dílem rozdílnými. U pokračování v trestném činu se skutkem podle trestního řádu rozumí též každý dílčí útok takového trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Proto ani na totožnosti skutku ve vztahu k nim se nic nezmění, jestliže v rozhodnutí soudu některé útoky (resp. časové úseky) oproti obžalobě odpadnou, nebo naopak přibydou nebo se časové vymezení protiprávního jednání zkrátí, prodlouží nebo posune (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 5/1976 Sb. rozh. tr.). Podmínkou ovšem je respektování hranice skutku vymezené v §12 odst. 11 tr. ř. Soud by porušil obžalovací zásadu, jestliže by rozhodl o těch částech jednání, které mělo být spácháno po zahájení trestního stíhání (sdělení obvinění), ale trestní stíhání pro něj nebylo zahájeno, třebaže jsou i tyto části zahrnuty v žalobním návrhu. To znamená, že skutek zakládající trvající a hromadný trestný čin nebo trestný čin, jehož znakem je soustavnost páchání, může být v soudním rozhodnutí z hlediska doby trvání vymezen jinak než v podané obžalobě, ovšem krajní mezí trvání je zahájení trestního stíhání, resp. sdělení obvinění jako akt spočívající v doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2724 a 2725).
23. Posoudí-li se uvedené zásady v kontextu s výhradami obviněné v projednávané věci, je zřejmé, že k porušení totožnosti jednání ani následku nedošlo, a nešlo ani jinou vadu, která by svědčila o nesprávném postupu soudu. Podle znění obžaloby (č. l. 16719 až 16739 spisu) lze uvést, že obviněné v ní byl kladen za vinu pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustila v obžalobě popsanými dílčími útoky, jimiž od poškozených pod nepravdivými sliby poskytnutí úvěru vylákala provize, zálohy, či předčasné splátky. Šlo o pokračující jednání, jehož následkem byla způsobená škoda, jíž soud podle výsledků provedeného dokazování z částky 5.109.604 Kč uvedené v obžalobě upravil na škodu ve výši 4.874.801 Kč. Jen pro úplnost lze uvést, že tato zmíněná skutková okolnost se promítla i do zmírnění právní kvalifikace na zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Výsledkem provedeného dokazování je zjištění, že oproti obžalobě (č. l. 16732 spisu) se doba u dílčího jednání týkajícího se poškozené L. Z., jež byla obětí podvodu spáchaného obviněnou prostřednictvím společnosti S. na základě smlouvy č. 500211, jíž vznikla škoda ve výši 2.100 Kč, prodloužila do 15. 12. 2012. V rozsudku soudu prvního stupně je toto dílčí jednání vymezeno v tabulce na straně 15, v bodě 93., přičemž jedinou odlišností je datování smlouvy, která byla s poškozenou uzavřena podle nového zjištění soudu dne 15. 12. 2012, tedy o rok později oproti datu vymezenému v obžalobě. Podstata podvodného jednání obviněné a způsobený následek v podobě škody ve výši 2.100 Kč, změněny nebyly (viz bod 93 tabulky II. výroku o vině na straně 15 rozsudku soudu prvního stupně).
24. K uvedené změně v posunu ukončení činu je třeba zdůraznit, že jde o dílčí nepodstatnou změnu v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, a tudíž nemají pro zachování totožnosti skutku význam, protože jednání ani následek se nezměnily, tato skutečnost není podstatná ani pro závěr o použité právní kvalifikaci a nepromítla se ani u výroku o trestu.
25. Obviněné nebylo možné přisvědčit ani v tom, že by soud tuto změnu provedl bez ohledu na výsledky provedeného dokazování. Naopak je právě z obsahu spisu a v souvislosti s ním i odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí nutné zdůraznit, že podle výsledků plynoucích z provedených důkazů soud prvního stupně uvedenou změnu učinil. Jeho závěry mají oporu ve smlouvě mezi společností S. a poškozenou L. Z., která byla uzavřena dne 15. 12. 2012, a je založena na č. l. 6423 až 6424 spisu. Podle jejího obsahu se podává datum uzavření dne 15. 12. 2012, a stejné datum je i na prohlášení klienta se zástupci společnosti. Uváděné informace na listinách jsou doloženy podpisy poškozené L. Z., které uvedené skutečnosti potvrzují. Nebylo proto možné přisvědčit obviněné, že soud namítanou změnu ve skutkovém zjištění učinil bez podkladu ve spisovém materiálu.
26. Z těchto důvodů postup soudu prvního stupně nesvědčí o vytýkané vadě, protože soudy hlediska stanovená v §220 odst. 1, 3 tr. ř. neporušily, a byly dodrženy i obecné zásady vyplývající z pravidel spravedlivého procesu, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.), což svědčí o tom, že v posuzované věci nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
27. Obviněná vznesla výhrady i proti výroku o trestu, jemuž vytýkala nesprávné posouzení přitěžující okolnosti podle §42 písm. m) tr. zákoníku, což s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje, neboť jde o námitku proti nepřiměřenosti uloženého trestu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy, námitku, že uložený trest je trestem nepřiměřeně přísným, nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
28. Nejvyšší soud k těmto námitkám nad rámec obviněnou označeného dovolacího důvodu připomíná, že nevyhovují ani podmínkám, za nichž lze dovolání podat podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (obviněnou neuvedený důvod) dopadající na uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl pachatel uznám vinným, neboť takové námitky dovolání obviněné neobsahuje. Dovoláním vytýkaný nedostatek ve výroku o trestu je námitkou, která nekoresponduje s žádným dovolacím důvodem (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
29. Zásah dovolacího soudu do výroku o trestu by byl výjimečně možný jen tenkrát, pokud by napadeným rozhodnutím uložený trest byl extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Těmto požadavkům soudy dostály, poněvadž obviněné uložily trest odpovídající všem zákonným kritériím.
30. Pro úplnost i přes tento závěr je vhodné zmínit, že zejména soud prvního stupně v dostatečné míře zvažoval skutečnosti významné pro posouzení podmínek při ukládání trestů podle §38 až 42 tr. zákoníku, neboť je zkoumal s potřebnou pečlivostí a na základě jim dostupných skutečností, které hodnotil a řádně popsal v odůvodnění svého rozsudku. Při posuzování výměry trestu bral do úvahy všechny okolnosti, jež vyplynuly z provedeného dokazování a byly relevantními pro stanovení délky trestu odnětí svobody, přičemž přihlédl zejména k trestní minulosti obviněné, tomu, že jednala po předchozím uvážení, ze ziskuchtivosti a s využitím něčí nouze, neboť podvodně vylákala značný finanční obnos ve výši 4.874.801 Kč především od osob, které by na jiné formy úvěru nesplňovaly podmínky. Trestného jednání se dopouštěla po delší dobu a škodu způsobila velkému množství poškozených (srov. bod 111. a 112. rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud v posuzované věci s ohledem na tyto skutečnosti neshledal v postupech soudů při vyměřování trestu žádný exces, neboť trest ve výši šesti let, tedy mírně nad polovinou sazby, je zcela přiměřeným a proporcionálním (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
V. Závěr
31. Nejvyšší soud po zhodnocení všech rozhodných skutečností shledal, že námitky v dovolání uplatněné nemají právní povahu a nekorespondují nejenom s označeným, ale ani s žádným jiným důvodem vymezeným v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Když neshledal vady, jež by mohly svědčit o extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a právními závěry soudů, ani nedostatky, pro které by došlo k porušení práva na spravedlivý proces, dovolání jako podané mimo zákonem vymezené důvody podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu