ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.521.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 521/2021-1282
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 6. 2021 o dovolání obviněného M. L., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 To 34/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 14/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. 1 T 14/2018, uznal obviněného M. L. vinným pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pokusem zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 k §348 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 30. 3. 2018 v Praze uzavřel jako jednatel společnosti B. T. s jednatelem společnosti M. Ch., M. K., nar. XY, smlouvu o postoupení pohledávky a dodatek č. 1, kterou jako postupitel převedl na společnost M. Ch. jako postupníka, pohledávku ve výši 154.000.000 Kč vzniklou na základě smlouvy o dílo ze dne 10. 9. 2014, které dne 30. 9. 2014 předal objednateli M. L., nar. XY, a objednatel se zavázal do 1. 10. 2014 uhradit zhotoviteli částku 154.000.000 Kč, a dne 6. 10. 2014 postupitel s objednatelem ujednal ve formě notářského zápisu s notářkou JUDr. Janou Borskou podle §71a notářského řádu dohodu o splnění pohledávky se svolením k vykonatelnosti ve smyslu §274 občanského soudního řádu a uznal povinnost uhradit výše uvedenou částku do 31. 10. 2014, avšak z výše uvedené částky nebylo ničeho uhrazeno, ačkoliv obviněný věděl, že vůči M. L. žádnou pohledávku nemá, přičemž postupník se zavázal uhradit obviněnému cenu pohledávky ve výši 15 % z postoupené částky, tj. 23.100.000 Kč, do patnácti dnů od vymožení, neboť s ním nikdy neuzavřel žádnou smlouvu o dílo, žádné dílo mu nepředal, že s ním neuzavřel notářskou dohodu se svolením k vykonatelnosti, a smlouva o dílo ze dne 10. 3. 2014 a předávací protokol o převzetí díla mezi společnostmi B. T. a M. L. a notářský zápis sp. zn. NZ 985/2014 ze dne 6. 10. 2014, jsou padělky, a dne 16. 4. 2015 podala společnost M. Ch., zastoupená jednatelem K. návrh k Exekutorskému úřadu Praha 9, soudnímu exekutorovi JUDr. Milanu Usnulovi, na nařízení exekuce k vymožení pohledávky od povinného poškozeného M. L., kdy jako exekuční titul pro zahájení exekuce na majetek povinného předložila padělek notářského zápisu v dobré víře, že se jedná o řádný originál, a smlouvu o postoupení dané pohledávky, přičemž exekuční řízení bylo zahájeno dne 21. 5. 2015 Exekutorským úřadem Praha 9, sp. zn. 098 EX 0306/15, v důsledku čehož došlo na základě Exekučního příkazu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 098 EX 0306/15 k exekučnímu obstavení účtu poškozeného M. L. č. XY vedeného u ČSOB, a. s., přičemž ke způsobení škody 154.000.000 Kč nedošlo pouze z důvodu, že poškozený upustil od realizace zaslání částky ve výši 6.000.000 EUR na svůj bankovní účet.
2. Za tyto zločiny byl obviněný M. L. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 74 T 4/2019, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu, a pro jeho výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání osmnácti měsíců. Týmž rozsudkem byli podle §226 písm. c) tr. ř. spoluobvinění J. D. a V. K. zproštěni obžaloby pro činy, jichž se měli dopustit společně s obviněným M. L.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 To 34/2020, odvolání obviněného M. L. podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z obsahu dovolání obviněného
4. Obviněný podal proti uvedenému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, v němž namítal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nemajícími logickou obsahovou vazbu na provedené důkazy. Tvrdil, že soudy učiněné závěry jsou výsledkem domněnek a spekulací, bez vazby na obsah jednotlivých důkazů, neboť soud zcela nekriticky akceptoval výpověď spoluobviněného J. D., aniž by ji podpořil komparací s dalšími provedenými důkazy, jež by svědčily buď pro její pravdivost, anebo ji vyvracely ve prospěch dovolatele, jehož výpověď byla po celé trestní řízení podrobná a konzistentní. Soud nevysvětlil, jaké skutečnosti považoval za rozhodné pro posouzení, které z protichůdných výpovědí dovolatele nebo svědka jsou věrohodné. Soud důsledně neuvážil, že jeho výpověď koresponduje s výpověďmi původně spoluobviněného V. K. a svědka R. O., jehož považoval za nevěrohodného s poukazem na jeho trestní minulost i to, že se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody. Soudem učiněné hodnocení důkazů nekorespondovalo s §2 odst. 6 tr. ř., a proto nemohou být skutková zjištění správná. Logické vysvětlení soud nepodal ani k tomu, proč by se měl chtít dobrovolně zbavit 85 % své pohledávky a proč v jeho případě šlo o trestné jednání, zatímco v případě spoluobviněného J. D. a M. K. jejich trestní odpovědnost neshledal.
5. Nedostatečně objasněnou byla okolnost týkající se zdroje informace o plánovaném transferu 6.000.000 EUR na účet poškozeného a s tím související otázka identity osoby, která celé jednání měla vymyslet a organizovat. Ze skutkové věty totiž není zřejmé, zda obviněný měl jednat samostatně nebo z podnětu jiné osoby, či zda dokonce nebyl zneužit jako tzv. bílý kůň. Protože obviněný popírá jakoukoli svou vědomou účast na popsaném jednání, nemohl soud dospět k závěru o jeho zavinění ve vztahu ke skutkovým podstatám trestných činů kladených mu za vinu.
6. V závěru dovolání obviněný z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 To 34/2020, včetně jemu předcházejícího vadného řízení, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu, případně i soudu prvního stupně, přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
7. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že jím uplatněná dovolací argumentace zvolenému důvodu dovolání neodpovídá, jelikož její podstata spočívá ve zpochybnění správnosti hodnocení důkazů, resp. ve zpochybnění úplnosti učiněných skutkových zjištění na základě obviněným tvrzené vlastní verze a způsobu hodnocení důkazů. Dovolání je tudíž v rozporu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založeno na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě.
8. Skutková zjištění ani hodnocení důkazů podle státního zástupce netrpí žádnými podstatnými vadami, natož vadami extrémními, neboť se soudy dostatečně vypořádaly s obhajobou obviněného, již označily za nevěrohodnou. Ze způsobu hodnocení provedených důkazů nelze dovodit existenci extrémních vnitřních rozporů, a proto ani s odkazem na něj se nebylo možné o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opírat. Učiněná skutková zjištění svědčící o vině obviněného mají obsahovou vazbu na provedené důkazy (srov. úvahy městského soudu na str. 10 a násl. jeho rozsudku a na to navazující úvahy vrchního soudu na str. 3 a násl. jeho usnesení). Státní zástupce nepřisvědčil ani tvrzení obviněného o neobjasněné účasti dalších osob, neboť ani ta by nemohla vyloučit závěr o trestní odpovědnosti obviněného, jenž má v provedeném dokazování dostatečnou oporu bez ohledu na to, zda a do jaké míry byl zjištěn případný podíl dalších osob na projednávané trestné činnosti.
9. Námitky uplatněné obviněným nelze podle státního zástupce z uvedených důvodů podřadit po žádný z dovolacích důvodů, a proto považoval dovolání za podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a navrhl ho odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r
odst. 1 písm. a), eventuálně i písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
10. Obviněný, jemuž bylo vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství v opise zasláno, na ně do konání neveřejného zasedání o podaném dovolání nereagoval.
IV. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že posuzované dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., podal je obviněný jako osoba oprávněná podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě zákonem stanoveném v §265e odst. 1, 2 tr. ř. Protože Nejvyšší soud z obsahu dovolání dovodil splnění i dalších formálních požadavků podle §265f odst. 1 tr. ř., zkoumal, zda bylo podáno v souladu s důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., o něž obviněný dovolání opřel, protože jen na základě dovolání opřeného o námitky obsahově způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
12. Dovolání lze podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i další dovolací důvod.
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde o důvod, který slouží k nápravě právních vad, a to buď v použité právní kvalifikaci, nebo v jiných ustanoveních hmotného práva. Neslouží však k nápravě vad ve skutkových zjištěních nebo v jiných procesních postupech soudů nebo orgánů činných v trestním řízení předcházejících vydání přezkoumávaných rozhodnutí.
14. Zjištěnému skutku lze z uvedených důvodů dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S odkazem na něj nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, protože důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. rozhodnutí č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)]. Uvedené zásady plynou z toho, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který je zákonem určen k nápravě procesních a právní vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. a není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je právem a povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
15. Výjimku z těchto zásad představuje námitka porušení pravidel spravedlivého procesu stanovená článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů proto přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; též rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
16. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
V. K námitkám obviněného
17. Posoudí-li se obsah podaného dovolání, je z něj patrné, že obviněný nevytýkal žádné vady týkající se hmotněprávního posouzení, použité právní kvalifikace ani jiných otázek spočívajících v hmotněprávní problematice, ale výhrady proti přezkoumávaným rozhodnutím soustředil pouze do oblasti zjišťování skutkových okolností. Vytýkal tudíž nedostatky výlučně v procesní stránce věci, zejména brojil proti závěrům soudů o věrohodnosti výpovědí slyšených osob, tj. spoluobviněných a svědků s poukazem na vadné a nekomplexní hodnocení důkazů při preferování těch, jež svědčily v jeho neprospěch. Zdůrazňoval tak svoji obhajobu, od níž následně odvozoval vlastní tvrzení o nesprávnosti soudy učiněných skutkových zjištění, sekundárně pak i právních závěrů. Pokud formálně a zcela okrajově naznačil vady v právní kvalifikaci, nečinil tak s odkazem na konkrétní hmotněprávní vady, jimiž by byl výrok napadeného rozsudku zatížen, ale vystavěl je na formálním zpochybnění skutkových zjištění.
18. Nelze přitom přehlédnout, že jde o námitky sestávající z opakování jeho dosavadní obhajoby, na niž soudy nižšího stupně podle obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí reagovaly, a na objasnění obviněným vytýkaných skutečností soustředily prováděné dokazování. Jde tudíž o dovolání, které svým obsahem neakceptuje zákonem vymezené podmínky [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17 pod č. T 408)], a Nejvyšší soud není zásadně oprávněn napadená rozhodnutí po věcné stránce přezkoumávat. Uvedenou zásadu však nelze chápat absolutně, neboť její průlom je možné připustit v případě tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, což obviněný učinil, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda soudy respektovaly při zjišťování skutkových okolností, které popsaly ve výroku o vině přezkoumávaného rozsudku soud prvního stupně všechna kritéria spravedlivého řízení, a dbaly dodržení všech zásad stanovených pro řádné objasnění věci, tzn., zda skutková zjištění mají podklad v provedených důkazech (srov. shora stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14).
19. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně průběh a okolnosti skutku zjistil na podkladě výsledků provedeného dokazování. Vycházel vedle výpovědi dovolatele a spoluobviněných J. D. a V. K. též z výpovědí svědků P. P., M. K., J. J., M. S., M. Z., O. Š., M. L. a dalších, jakož i z listinných důkazů, které provedl postupem podle §211 odst. 1 tr. ř. (výpovědi svědků R. O., J. B., A. I. K.), případně podle §213 odst. 1 tr. ř. (sdělení ČSOB, smlouva o dílo, notářský zápis, smlouva o postoupení pohledávky, odborná vyjádření, osobní výkazy obviněných, záznamy lustrací telefonních čísel a výpisy z buněk telefonních operátorů, aj.; viz strany 5 až 10, body 1. až 20. rozsudku soudu prvního stupně). Již z tohoto výčtu je zřejmé, že se soud neomezil jen na ty důkazy, na něž obviněný v dovolání poukazoval. Rovněž je třeba konstatovat, že ze způsobu, jakým soud provedené důkazy hodnotil, je zřejmé, že postupoval objektivně, neboť se nesoustředil jen na některé z provedených důkazů, ale zabýval se všemi důkazními prostředky a z nich plynoucí zjištění a jejich použitelnost a přesvědčivost zkoumal ve všech souvislostech. Vedle obviněným zpochybňovaných svědeckých výpovědí a výpovědí spoluobviněného J. D. usuzoval na věrohodnost slyšených osob podle všech důkazů, zkoumal podle nich průběh a okolnosti spáchání činu, bral do úvahy obsah listinných důkazů a obsahu flash disků získaných od J. D., jakož i informace z notebooku zabaveného při domovní prohlídce u spoluobviněného V. K., který obsahoval otisky razítka notářky JUDr. Jany Borské, ověřovací doložky této notářky, vzor pro přípravu notářského zápisu, nepodepsaný předávací protokol díla, k nimž obviněný doznal, že je do tohoto počítače sám vložil. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný s M. L. žádnou smlouvu neuzavřel, a tudíž nemůže existovat ani notářský zápis o uznání dluhu k takové neexistující smlouvě. Soudy na základě výsledků provedeného dokazování posuzovaly jednotlivé verze, zkoumaly je podle obsahu zajištěných a provedených důkazů a uzavřely, že učiněná zjištění korespondují zejména s výpovědí poškozeného, která je v souladu s výpovědí J. D. a která se na rozdíl od verze obviněného neodchylovala od obsahu většiny ostatních ve věci provedených důkazů, zejména listinné povahy, s nimiž naopak byla ve vzájemném souladu. Soud neshledal z jejich strany ani zájem či snahu obviněnému M. L. záměrně škodit (viz strany 10 až 12 bod 21. cit. rozsudku).
20. Nedostatky obviněným vytýkané nelze dovozovat ani z obsahu usnesení odvolacího soudu, jenž potvrdil správnost skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně i procesních postupů, na jejichž základě nalézací soud dokazování prováděl. Nepřisvědčil obviněnému ani v tvrzení, že by se nalézací soud zaměřil pouze na vyvrácení jeho obhajoby a nevysvětlil, proč se přiklonil k verzi spoluobviněného J. D., neboť naopak soud prvního stupně ve svém rozsudku nejen citoval obsah provedených důkazů, ale logickým a přesvědčivým způsobem i vysvětlil, z jakých důvodů obhajobě obviněného neuvěřil a proč se přiklonil k verzi, kterou vzal za prokázanou, přičemž z hlediska významu pro skutkové i právní závěry zdůraznil především obsah zabaveného notebooku, s nímž v inkriminované době nakládal obviněný M. L., který do něj také vložil usvědčující šablony posléze padělaných dokumentů a tyto přechovával a následně i použil jako pravé, ačkoli věděl, že jde o falsa včetně podvodného a smyšleného právního důvodu i výše fiktivně vytvořené pohledávky M. L. Odvolací soud k námitkám obviněného vyložil, proč u ostatních obviněných neshledal dostatek usvědčujících důkazů potřebných pro jejich uznání viny, takový závěr v případě, že trestná činnost obviněného byla řádně objasněna, neznamená, že by měl být obviněný zproštěn obžaloby (viz strany 3 až 5 body 7. až 16. usnesení odvolacího soudu).
21. Posoudí-li se uvedené postupy soudů nižších stupňů z hledisek vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., případně §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř., není možné přisvědčit námitce obviněného o porušení pravidel spravedlivého procesu zakotvených v článku 6 Úmluvy a článcích 36 až 40 Listiny. Jde o práva garantující řádný a spravedlivý proces při zajištění všech zaručených práv, nikoliv nárok na rozhodnutí odpovídající názoru obviněného (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Naopak soudy v přezkoumávané věci všem zákonným pravidlům dostály, protože zajistily obviněnému spravedlivé soudní řízení při respektu ke všem procesním zásadám stanoveným trestním řádem. Zejména provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
22. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soudy při prováděném dokazování postupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nepominuly případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy. Zkoumaly věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti, aniž by se dopustily excesu v podobě selektivního či jinak neobjektivního hodnocení důkazů. Rovněž měly na zřeteli, aby hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, vzešlo z procesu založeného na zásadě ústnosti a přímosti důkazního řízení. Posuzovaly důsledně všechny proti sobě stojící výpovědi dovolatele a obžaloby zproštěných spoluobviněných, jakož i dalších svědků, jež hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a zvažovaly jejich pravdivost ze všech v úvahu přicházejících hledisek, včetně hodnocení věrohodnosti svědka R. O., pro něž soud vycházel nikoli jen z jeho trestní minulosti, ale bral do úvahy všechny rozhodné skutečnosti, které vyplynuly z výsledků celého dokazování.
23. Učiněná skutková zjištění obviněným namítané vady nevykazují, naopak jsou výsledkem procesu založeného na principech stanovených trestním řádem, a proto mohla být dostatečným podkladem pro soudy učiněné právní závěry, které rovněž nevyvolávají důvodné pochybnosti. Výhradám o jednostrannosti rovněž nelze přisvědčit, jelikož je z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, na základě jakých skutečností soudy shledaly, že obviněný (ať zcela sám nebo ve spolupráci s dalšími osobami) jednal s podvodným záměrem dosáhnout vlastního obohacení, případně obohacení jiného, na úkor poškozeného M. L. Za tím účelem opatřil a přechovával padělanou veřejnou listinu, zde notářský zápis, jehož sepsání u notářky JUDr. Jany Borské bylo obviněným toliko fingované, neboť šlo o padělek, jehož předmětem bylo fiktivní uznání neexistujícího dluhu ve výši 154.000.000 Kč ze strany údajného dlužníka M. L., jenž byl obviněným nepravdivě vytvořen v rámci konstrukce celého smyšleného schématu podloženého zfalšovanými podklady, tzn. údajnou smlouvou o dílo, jež však rovněž nikdy uzavřena nebyla. Vytvořením takto podvodně, účelově a v rozporu s realitou předstíraných listin a fabulací, obviněný uvedl v omyl společnost M. Ch., o pravdivosti a reálnosti existence jím tvrzené pohledávky vůči M. L. s cílem vymožení pohledávky a získání tak 15 % z tvrzené hodnoty pohledávky. Díky obezřetnosti a předvídavosti poškozeného však k obviněným zamýšlenému záměru nedošlo.
24. K výhradám směřujícím proti tomu, že nebyla dostatečně provedeným dokazováním objasněna subjektivní stránka, rovněž nelze přisvědčit, protože jejich obsahem bylo zpochybnění skutkových souvislostí, a tedy ani ty na označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají. Soudy se pro objasnění zavinění obviněného zabývaly všemi rozhodnými skutkovými okolnostmi, s nimiž se řádně vypořádaly (viz bod 22. rozsudku nalézacího soudu a bod 20. napadeného usnesení, v němž odvolací soud výslovně formu nepřímého úmyslu zmiňuje). Měly na paměti, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání a že závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, což plně respektovaly (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
25. Posoudí-li se všechny zjištěné skutečnosti, lze dospět k závěru, že postup soudů obou stupňů v této věci nevykazuje známky porušení zásady in dubio pro reo , kterou nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály. Ze všech uvedených důvodů, nebylo možné dovodit porušení zásad spravedlivého procesu pro vady v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, protože oba soudy také náležitě v souladu s §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. vysvětlily, jakými úvahami byly vedeny pro své závěry o tom, že čin se udál způsobem, jak byl soudem prvního stupně popsán ve skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku.
26. Uvedené skutkové závěry mají potřebné zakotvení ve výsledcích provedeného dokazování, v němž vady nebyly shledány, protože v postupu soudů nic nesvědčí o zjevné libovůli při hodnocení provedených důkazů nebo snaze vyhnout se objektivnímu posouzení všech zjištěných skutečností. Nejedná se zde ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Žádné skutečnosti nesvědčí o extrémních vadách, a byly řádně zjištěny všechny skutečnosti rozhodné pro naplnění znaků základní i kvalifikované skutkové podstaty pokusu zločinů podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 k §348 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným.
VI. Závěr
27. Nejvyšší soud shledal, že námitky v dovolání uplatněné nemají právní povahu a nekorespondují nejenom s označeným, ale ani s žádným jiným důvodem vymezeným v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Vady, jež by mohly svědčit o extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudů, ani nedostatky, pro které by došlo k porušení práva na spravedlivý proces, shledány nebyly, a proto Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo zákonem vymezené důvody podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 6. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu