ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.528.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 528/2021-400
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2021 o dovolání obviněného M. P. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY č. p. XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 11 To 326/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 146/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 5 T 146/2019, byl obviněný M. P. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle §143 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1, 3 a §74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.
2. Podle skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině tohoto rozsudku obviněný uvedený čin spáchal tím, že dne 23. 1. 2019 kolem 11:30 hodin v katastru obce Roudnice jako řidič nákladního motorového vozidla zn. Scania, r. z. XY, s cisternovým návěsem zn. Welgro, r. z. XY, jedoucí po vedlejší silnici II. třídy č. 323 ve směru od obce Nechanice na křižovatce se silnicí I. třídy č. 11, nerespektoval svislé dopravní značení „Stůj, dej přednost v jízdě!“ a nedal přednost v jízdě motorovému vozidlu zn. Ford Transit Custom, r. z. XY, které řídil J. O., nar. XY, a který přijížděl ke křižovatce z jeho pravé strany po silnici I. třídy č. 11 ve směru od Chlumce nad Cidlinou, v úmyslu projet křižovatkou v přímém směru vjel do prostoru křižovatky, kde došlo ke střetu přední části nákladního vozidla s levým bokem vozidla zn. Ford Transit, a v důsledku nárazu bylo vozidlo zn. Ford Transit odmrštěno na kovové zábradlí betonové propusti a poté na pole, přičemž v průběhu tohoto následného pohybu vozidla bylo tělo nepřipoutaného J. O. vymrštěno z vozidla ven a J. O. při střetu utrpěl tupý úraz hlavy, trupu a levé dolní končetiny, když na následky nahodilé komplikace spočívající v akutní masivní oboustranné plicní embolii v důsledku hluboké trombózy žil pravé dolní končetiny a žilních pletení malé pánve dne 22. 3. 2019 zemřel, dále došlo ke škodě na obou vozidlech, na betonové propusti a jejím kovovém zábradlí, a M. P. přitom porušil ustanovení §4 písm. a), b), c) a §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 361/2000 Sb.“).
3. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 11 To 326/2020, odvolání podané obviněným proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení podal obviněný s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení s tím, že je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a že došlo k opomenutí důkazů.
5. V důvodech dovolání zpracovaných obhájcem JUDr. Kamilem Podroužkem obviněný poukázal na to, že i když soudy nižších stupňů připustily, že vozidlo poškozeného neviděl, a proto mu nedal přednost, a že poškozený nebyl v době střetu připoután bezpečnostním pásem a před střetem jel podstatně rychleji, než byla povolená rychlost (o 11-21 km/h), s odkazem na znalecký posudek nesprávně dovodily, že překročení maximální povolené rychlosti poškozeným nemělo vliv na nehodu ani na její následky. Podle obviněného se však uvedený závěr ze znaleckého posudku nepodává, neboť znalec Ing. David Jaška uvedl, že „ani pokud by se vůz poškozeného pohyboval rychlostí v daném místě stanovenou, tj. 90 km/h, nebyl by řidič vozidla Ford schopen ani při intenzivním snižování rychlosti zastavit před koridorem pohybu vozidla Scania s návěsem, nebyla by šance zvrátit následek“ (myšleno nehodu). Soudy nevzaly v potaz, že znaleckým posudkem nebylo zkoumáno, jaké následky by dopravní nehoda měla, pokud by jel poškozený nanejvýš maximální povolenou rychlostí. Překročení rychlosti o 20 km/h znamenalo ujetí delší vzdálenosti v reakční době a značné prodloužení případné brzdné dráhy poškozeného (resp. místa, kdy by nejpozději musel začít před křižovatkou brzdit). Střetová rychlost by tak při jízdě maximální povolenou rychlostí mohla být i násobně nižší. Uvedené má vliv na posouzení míry zavinění poškozeného na následku, což je klíčové při posouzení gradace příčinné souvislosti, potažmo přetržení příčinné souvislosti mezi zaviněním obviněného a následkem na životě poškozeného. Soudům obviněný vytkl, že dokazování nedoplnily o nový znalecký posudek, který by se zabýval naznačenými skutečnostmi.
6. Nesprávnost použité právní kvalifikace je založena podle obviněného i na vadném posouzení významu nepřipoutání poškozeného bezpečnostním pásem a dopadu této skutečnosti na příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a následkem, která byla přetržena. Soudy však ze znaleckých posudků nesprávně vyvodily, že na následcích poškozeného nemělo nepřipoutání poškozeného zásadní vliv, ač žádný ze znalců takový závěr neučinil. Vycházely zejména z tvrzení, že bezpečnostní pás nemá při bočním střetu takovou účinnost a rezignovaly na skutečnost, že vozidlo poškozeného nezastavilo na místě, tj. nedošlo k náhlému rapidnímu snížení rychlosti, ale k přetočení vozidla, při kterém by jej pás držel v místě, a především by zřejmě vůbec nedošlo k vypadnutí poškozeného z vozidla. Ze znaleckých posudků pouze vyplývá, že by při použití bezpečnostního pásu pravděpodobně došlo ke zmírnění následků. Podle znalce Ing. Davida Jašky nelze dovodit, že skutečná rychlost poškozeného neměla na nehodu (resp. na její následky) žádný vliv, a z lékařských posudků není možné shledat, že by následek nastal i v případě, že by byl poškozený řádně připoután. Obviněný zmínil, že podle znalce doc. Ing. Zdeňka Horáka, Ph.D., by použití bezpečnostního pásu s pravděpodobností hraničící s jistotou významným způsobem snížilo riziko vzniku a rozsahu poranění poškozeného. Soudy tyto nejasnosti neodstranily ani nevyhověly návrhu obviněného na provedení dalšího znaleckého posudku, ani jeden ze soudů nevzal jeho návrhy v potaz, což obviněný označil za porušení zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného.
7. Nesprávnost použité právní kvalifikace §143 odst. 1 tr. zákoníku spatřoval obviněný v tom, že ke střetu vozidel vedlo jednak to, že obviněný přehlédl vozidlo poškozeného, které se mu skrylo ve slepém úhlu, a proto mu neúmyslně nedal přednost v jízdě, a nepřiměřená rychlost vozidla nepřipoutaného poškozeného, což mohlo mít významný vliv na následný nehodový děj, neboť při totožné reakční době poškozeného by jeho vozidlo začalo brzdit dříve (resp. ve větší vzdálenosti od místa střetu, takže by jednak dráha pro brždění byla delší), a navíc z nižší rychlosti, tzn., že by v době střetu mělo značně menší rychlost. S opětovným poukazem na vyjádření znalce doc. Ing. Zdeňka Horáka, Ph.D., konstatoval, že je zjevné, že jednou z klíčových příčin smrti poškozeného bylo (či alespoň mohlo být, neboť opak nebyl prokázán) nepoužití bezpečnostního pásu, čímž poškozený nesplnil povinnost (obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012). V posuzované věci však obviněný neseděl ve stejném vozidle jako poškozený, a neměl tak možnost ovlivnit nezapnutí bezpečnostního pásu. Poškozený jako řidič z povolání, který nepoužil bezpečnostní pás a jel vyšší než povolenou rychlostí, musel být s případnými následky srozuměn a přijal riziko jejich vzniku. Jeho jednání lze označit jako jednání v úmyslu nepřímém, kdy sice zřejmě nechtěl následek způsobit, ale muselo mu být známo, že by v případě dopravní nehody mohl nastat, a musel s ním být srozuměn. Naproti tomu obviněný jednal ve formě nevědomé nedbalosti (a v řízení nebylo prokázáno, že by se jednalo o nedbalost hrubou, když obviněný v podstatě splnil, co po něm bylo možné očekávat před rozjezdem do křižovatky), neboť nebylo prokázáno, že by o vozidle poškozeného věděl, a tedy že by mu bylo známo, že má přednost v jízdě nějakému vozidlu umožnit.
8. V posuzované věci podle obviněného soudy nezkoumaly, nakolik byla která příčina významná pro konečný následek, nepoužití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku spoluzavinění poškozeného dostatečně nevystihuje, protože z provedeného dokazování nevyplývají závěry o zavinění obviněného ve vztahu k usmrcení poškozeného, a nebyly ani odstraněny důvodné pochybnosti o tom, zda obviněný nezavinil pouze následek mírnější, ke kterému by došlo i v případě připoutání poškozeného, a za následek usmrcení zodpovídá již výlučně poškozený. Přestože se odvolací soud tzv. gradací příčinné souvislosti ve smyslu rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 944/2015 zabýval, vyložil ji nesprávně.
9. V dovolání odůvodněném obhájcem Mgr. Davidem Obenrauchem obviněný vytýkal vadné hodnocení důkazů a i nesprávné právní závěry o zavinění fatálního následku, a odmítl naplnění skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti, protože poškozený porušil předepsanou rychlost a povinnost být připoután bezpečnostním pásem. Pokud by poškozený dodržel tyto povinnosti, nemuselo by k následku dopravní nehody vůbec dojít. Obviněný zdůraznil, že brzdná dráha se zvyšuje v závislosti na rychlosti vozidla, v posuzovaném případě (111 km/hod namísto 90 km/hod) až o 30 metrů, což je dostatečný prostor, aby poškozený mohl nehodě předejít a ta mohla být řešena v přestupkovém řízení toliko pro porušení povinnosti nedání přednosti v jízdě. Obviněný namítl nedostatek kauzálního nexu, porušení pravidla in dubio pro reo a nepřezkoumatelnost rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že se soudy dopustily deformace důkazů a necitlivě vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a upozornil též na závěry Ústavního soudu ohledně principu omezené důvěry v dopravě a trestní odpovědnosti řidiče za dopravní nehodu (srov. nález ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15), jehož podstatou je možnost řidiče při provozu na pozemních komunikacích spoléhat na dodržení pravidel ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak. S poukazem na tzv. omezenou důvěru v dopravě po účastníkovi silničního provozu podle obviněného nelze vždy požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel silničního provozu, ale je nutno zkoumat zejména hlavní příčinu škodlivého následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012). Obviněný akcentoval, že v rámci principu omezené důvěry v dopravě nemohl předpokládat, že druhý účastník dopravní nehody překročí nejvyšší povolenou rychlost a nebude připoután bezpečnostním pásem.
10. V závěru dovolání obviněný jednotně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 11 To 326/2020, a všechna navazující rozhodnutí a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby tento soud věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením §265o odst. 1 tr. ř. požádal, aby předsedkyně senátu Nejvyššího soudu vzhledem k okolnostem případu a důvodům podání tohoto dovolání odložila výkon citovaného usnesení, a to do doby rozhodnutí o podaném dovolání.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že ho považuje za nedůvodné. Vytýkaný extrémní rozpor ve věci neshledal, protože rozhodné skutkové závěry mají jednoznačnou oporu ve výpovědích svědků, znaleckých posudcích a taktéž ve faktickém doznání obviněného, který i v rámci dovolání připustil, že poškozeného jedoucího po hlavní silnici neviděl a přehlédl ho. Odkázal zejména na strany 7 až 12 usnesení krajského soudu a 7 až 14 rozsudku okresního soudu, z nichž vina obviněného vyplynula, shledal, že dotčená rozhodnutí nejen že netrpí extrémními vnitřními rozpory, ale ani nepředstavují porušení principu presumpce neviny či pravidla in dubio pro reo . O opomenuté důkazy se v projednávané věci nejedná, protože se soudy s návrhem na podrobnější, hlubší znalecké zkoumání dostatečně zabývaly (srov. strany 11 až 12 rozsudku okresního soudu, 12 usnesení krajského soudu), přičemž nepominuly žádný významný důkaz. Vady v dokazování nespatřoval, protože jde o situaci, kdy vina byla bez důvodných pochybností prokázána, a tudíž by provádění dalších důkazů bylo v zásadě nadbytečné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
12. Důvodnými státní zástupce neshledal ani výhrady týkající se naplnění znaků skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněným zpochybněnou příčinnou souvislost považoval za evidentní, neboť kdyby dostál povinnostem řidiče, k nehodě by nikdy nedošlo a poškozený by nezemřel. Obviněný naplnil i subjektivní stránku předmětného přečinu, když z provedeného dokazování bezpečně vyplývá, že poškozeného, který jel po hlavní silnici, přehlédl. Vzhledem k tomu, že nebyly zjištěny žádné objektivní ani subjektivní překážky, které by mu zabránily vozidlo řízené poškozeným vnímat, je zřejmá nedbalost obviněného, který by se střetu vyvaroval, jestliže by se plně věnoval řízení, soustředil se na projetí inkriminovaným místem, přiměřeně opatrně kontroloval pohledem dopravní situaci. Uvedené chování obviněného svědčí o nedostatku běžné opatrnosti, kterou na něm bylo možno žádat. Soudy dostatečně přihlédly i ke spoluzavinění poškozeného, což promítly do mírnější základní právní kvalifikace.
13. Státní zástupce z uvedených důvodů uzavřel, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Obecně k dovolání
15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s taxativně vymezenými dovolacími důvody, a proto obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
17. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
V. K důvodům dovolání
19. Obviněný v dovolání uplatnil námitky, které zčásti na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadají, a to pokud vytýkal nesprávnost použité právní kvalifikace, avšak námitkami proti procesní stránce věci, u níž dovozoval nesprávné posouzení obsahu znaleckých posudků a rozsah provedeného dokazování, uvedený důvod nenaplnil. I přesto Nejvyšší soud, byť není oprávněn tyto námitky zásadně posuzovat, zkoumal, zda soudy v daných souvislostech neporušily zásady spravedlivého procesu, jehož se obviněný rovněž dovolával.
20. K případnému opomenutí důkazů, jež obviněný spatřoval v neprovedení revizního znaleckého posudku, je vhodné nejprve poznamenat, že soud v zásadě není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
21. Posoudí-li se postup soudů v přezkoumávané věci, je zřejmé, že uvedená pravidla splnily, neboť nalézací soud v odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč zamítl návrh obhajoby na vypracování dalšího znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Zejména uvedl, že v situaci komplikovaného průběhu nehodového děje, který v posuzované věci nastal, nelze po jiném znalci z téhož oboru (zdravotnictví, odvětví soudní lékařství) požadovat přesnější a podrobnější vyjádření, které by více odpovídalo obhajobou předloženým odborným statistikám. Konstatoval, že znalecký posudek MUDr. Petra Laciny, proti němuž obhajoba brojila, byl pouze jedním z důkazů, které v rámci volného hodnocení důkazů posuzoval a hodnotil, a jelikož v něm rozvedené závěry korespondovaly se závěry druhého znaleckého posudku z téhož oboru, zpracovaného znalci MUDr. Lenkou Zátopkovou a MUDr. Štěpánkou Pohlovou Kučerovou, neměl důvod opatřovat další, v pořadí již třetí posudek z uvedeného oboru. Po vypracování dvou znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky, a znaleckého posudku z oboru dopravy, z nichž žádný nedokázal jednoznačně definovat při poukazu na komplikovanost nehodového děje (kdy po bočním střetu vozidel došlo k levotočivému smyku vozidla poškozeného a k jeho nárazu levým bokem na kovové zábradlí a k rotaci vozidla přes střechu a zároveň k deformaci kabiny vozidla), která konkrétní zranění poškozeného vznikla v které fázi nehodového děje, byly ze strany soudu vyčerpány v úvahu přicházející možnosti podrobněji objektivní okolnosti zjistit. Opatřování dalšího znaleckého posudku je tak za daných okolností nadbytečné (srov. body 27. a 28. rozsudku soudu prvního stupně). Z výše uvedeného je patrné, že soud o důkazním návrhu rozhodl, přičemž své zamítavé rozhodnutí také náležitě zdůvodnil. Právo obviněného na spravedlivý proces tedy v tomto kontextu nebylo porušeno. K témuž závěru dospěl i odvolací soud (srov. bod 55. přezkoumávaného usnesení).
22. Způsob provedeného dokazování co do jeho rozsahu i postupu při hodnocení provedených důkazů nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily pochybení svědčících o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Pro tento závěr svědčí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz body 19. až 26. rozsudku nalézacího soudu, i bod 45. usnesení odvolacího soudu), z něhož vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy posuzovaly podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí nepřisvědčily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Ze způsobu, jak se soudy s jednotlivými důkazy vypořádaly, není zřejmá deformace důkazů, ani to, že by jinak vybočily z mezí volného hodnocení důkazů, a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
23. Z uvedených skutečností plyne, že skutková zjištění netrpí vadami, jež obviněný namítal, a Nejvyšší soud, jenž neshledal žádné, natož extrémní nedostatky v provedeném dokazování, považuje skutková zjištění za plně dostačující pro to, aby na jejich podkladě bylo možno posuzovat správnost použité právní kvalifikace, vůči níž obviněný v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil tvrzením, že není trestně odpovědný za smrtelný následek dopravní nehody, a že veškerou odpovědnost lze přičíst poškozenému, který jel nepřiměřeně rychle a nebyl připoután.
24. K námitkám proti právnímu posouzení přečinu podle §143 odst. 1 tr. zákoníku je třeba uvést, že trestní odpovědnost v českém právu je založena na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění není trestný čin ( nullum crimen sine culpa ). Podmínkou trestní odpovědnosti obviněného je tedy naplnění skutkové podstaty trestného činu, které musí být vždy zahrnuto zaviněním ve formě úmyslu či nedbalosti. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Jde o nedbalostní trestný čin, a proto se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001). Z nedbalosti je trestný čin podle §16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).
25 . Kritériem nedbalosti je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. K trestní odpovědnosti však musí být splněno i subjektivní kritérium nedbalosti. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nedbalosti podle §16 odst. 1 tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. rozhodnutí č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 237].
26. V oblasti dopravy hranice okolností, které řidič může či nemůže předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. V judikatuře vztahující se k trestným činům, k nimž došlo v dopravě, je opakovaně vyjádřena zásada, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (tato zásada tzv. omezené důvěry v dopravě se uplatňuje nejen v dopravě silniční, ale i v ostatních druzích dopravy, řidič je však zároveň povinen zachovávat patřičnou opatrnost), jak připomíná Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20. Nejvyšší soud opakovaně poukazuje i na to, že „po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání; naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu“ (srov. rozhodnutí č. 43/1982, č. 45/2005-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, a také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1501–1517).
27. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele též zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. V této souvislosti je možné připomenout výklad soudní praxe při posuzování otázky existence příčinné souvislosti v případech právě tzv. nehod v dopravě. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. rozhodnutí č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Zejména u trestných činů spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele se stává příčinou i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, ale pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele je nutný závěr, že jeho jednání, tj. konkrétní projevy vůle navenek, byly příčinou dostatečně významnou pro vznik následku předvídaného trestním zákoníkem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 275/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1327/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 795/2012).
28. Nejvyšší soud na podkladě uvedených zásad posuzoval okolnosti, za nichž v přezkoumávané věci ke smrtelnému následku došlo, a shledal, že požadavku obviněného na jeho beztrestnost nebylo možné vyhovět, neboť závěry soudů obou stupňů jsou v souladu se všemi zjištěnými skutečnostmi. Dostatečně zohlednily míru zavinění obou účastníků silničního provozu a braly do úvahy jak zavinění poškozeného, jenž nebyl připoután bezpečnostním pásem a jel v daném úseku vyšší než povolenou rychlostí, tak i obviněného, který poškozenému jedoucímu po hlavní silnici navzdory dopravnímu značení „Stůj, dej přednost v jízdě!“ nedal přednost.
29. Pro posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a trestněprávně relevantním následkem v podobě usmrcení poškozeného, je významný průběh nehody (srov. bod. 2 shora). Podstatný je průběh nehodového děje, při němž obviněný tím, že při jízdě po vedlejší silnici nerespektoval svislé dopravní značení „Stůj, dej přednost v jízdě!“ a nedal přednost v jízdě vozidlu poškozeného, které jelo po hlavní silnici, a vjel mu do jízdní dráhy, a proto došlo ke střetu obou vozidel, k následnému odmrštění vozidla poškozeného, k vymrštění těla poškozeného z vozidla, k vážným zraněním poškozeného a posléze i k jeho smrti, jinému z nedbalosti způsobil smrt. Prvotní příčinnou této nehody, od níž se odvíjela gradace dalších příčin, bylo nedání přednosti v jízdě obviněným. Pokud by nebylo jeho jednání (dal by vozidlu poškozeného jedoucímu po hlavní silnici přednost), nedošlo by ke střetu vozidel, a ani k následku.
30. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že soudy tyto skutečnosti posuzovaly se závěrem, že následkem střetu byla zranění na těle poškozeného vedoucí k akutní masivní oboustranné plicní embolii, v jejímž důsledku poškozený zemřel. Není pochyb o tom, že smrt poškozeného nastala v příčinné souvislosti s úrazem, který utrpěl při dopravní nehodě.
31. V posuzované věci obviněný porušil ustanovení §4 písm. a), b), c) a §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb, když při jízdě po vedlejší silnici nerespektoval svislé dopravní značení „Stůj, dej přednost v jízdě!“, nedal přednost v jízdě vozidlu poškozeného, které jelo po hlavní silnici, vjel mu do jízdní dráhy, v návaznosti na což došlo ke střetu obou vozidel, k následnému odmrštění vozidla poškozeného, k vymrštění těla poškozeného z vozidla, přičemž poškozený v důsledku utrpěných zranění zemřel. Tento nesprávný způsob jízdy a nerespektování svislého dopravního značení „Stůj, dej přednost v jízdě!“ byly v souladu s principem gradace příčinné souvislosti relevantní příčinou vzniku následku (účinku), bez které by k němu nedošlo. Obviněný v konkrétní situaci nedodržel dostatečnou míru opatrnosti a zjevně se před rozhodnutím vjet do křižovatky náležitě nerozhlédl, ač mu to podmínky v místě a úseku objektivně umožňovaly (ze znaleckého posudku Ing. Davida Jašky vyplynulo, že obviněnému ve výhledu ve směru jízdy vozidla poškozeného nebránila žádná překážka, podmínky v místě a úseku dopravní nehody mu umožňovaly sledovat pohyb vozidla poškozeného minimálně po dobu 9 sekund) a ač to bylo reálné i z pohledu běžného účastníka provozu na pozemních komunikacích (viz vyjádření svědkyně M. K., která bez problémů z pozice řidičky za obviněným vozidlo poškozeného zaznamenala). Při dodržení této opatrnosti měl a mohl vozidlo poškozeného včas spatřit a adekvátně na ně reagovat tak, aby zabránil střetu i fatálnímu následku. Spoluzavinění poškozeného, byť významné a spočívající v porušení povinnosti připoutat se bezpečnostním pásem, nijak nevylučuje trestní odpovědnost obviněného za škodlivý následek způsobený jeho nedbalostním jednáním.
32. Z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozený se před jízdou nepřipoutal bezpečnostním pásem, čímž porušil ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., z něhož vyplývá, že je povinností řidiče být za jízdy připoután, je-li jeho vozidlo povinně vybaveno bezpečnostním pásem. Nalézací soud reflektoval závěr znalce doc. Ing. Zdeňka Horáka, Ph.D., podle něhož použití bezpečnostního pásu by významným způsobem snížilo riziko vzniku a rozsahu poranění poškozeného. Přihlédl i k obhajobou předloženým analýzám vztahujícím se k použití bezpečnostních pásů, nicméně konstatoval, že při rychlosti vozidla poškozeného v okamžiku střetu (101 až 111 km/h) a prvotním nárazu do jeho vozidla ve směru zboku se účinnost pásů nepochybně výrazně snižuje a dochází k poškození vnitřních orgánů. Nadto zohlednil i deformaci interiéru vozidla poškozeného, kterážto by způsobila zranění poškozeného i v případě, že by byl připoután. Ačkoli se obviněný distancoval od smrtelného následku dopravní nehody tvrzením o přerušení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem, nelze takové konstrukci přisvědčit. Obviněný totiž pominul, že jeho jednání spočívající v porušení povinnosti dát přednost v jízdě vozidlu jedoucímu na křižovatce po hlavní silnici bylo primární příčinou kolize a tím i následků na zdraví a životě poškozeného. Tato příčina byla dostatečně významnou pro vznik následku. Zavinění poškozeného (ač je velmi významné a nepochybné), jak bylo výše uvedeno, se na vzniklém následku spolupodílelo.
33. Výše uvedené závěry korespondují s obecnými názory, že u spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, aby porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií se smrtelným následkem. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby. Tyto závěry je pak třeba bez dalšího vztáhnout plně i na projednávanou věc (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 173/2017).
34. Dovolací soud se rovněž ztotožnil se soudy nižších stupňů, pokud neshledaly spoluzavinění poškozeného v tom, že jel rychlostí o 11 až 21 km/h vyšší než byla rychlost v daném úseku maximální povolená (90 km/h). V této souvislosti lze odkázat na znalecký posudek Ing. Davida Jašky, podle kterého pokud by se poškozený pohyboval rychlostí v daném místě stanovenou, tj. 90 km/h, nebyl by schopen ani při intenzivním snižování rychlosti zastavit před koridorem pohybu vozidla obviněného – nebyla by zde šance zvrátit následek v podobě střetu. Tato vyšší rychlost vozidla poškozeného, nikoli však extrémně razantní překročení povolené rychlosti, neměla na vznik nehody a její následky žádný relevantní vliv. V těchto souvislostech nelze ve prospěch obviněného zohlednit ani jím zdůrazňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012, podle něhož za situace, kdy si spolujezdkyně během jízdy odepnula bezpečnostní pás (přičemž následně došlo vlivem nepozornosti řidiče – obviněného k nárazu do vozidla před nimi a vzniku těžké újmy na zdraví poškozené), je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jednání poškozené bylo hlavní příčinou následku spočívajícího v těžké újmě na zdraví, je možné uvažovat o přerušení příčinné souvislosti. Jak ovšem bylo uvedeno výše, a jak dostatečně odůvodnily soudy nižších stupňů, v předmětné věci nenastala situace, kdy by jednání obviněného nahradila jiná příčina, aby ve smyslu tzv. teorie přerušení příčinné souvislosti nebylo možno dovozovat příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a následkem na životě poškozeného. Muselo by se totiž jednat o samostatnou příčinu (odlišnou od jednání obviněného), která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele, jestliže pachatel nedbalostního deliktu příčinný průběh nepředvídal jako možný, resp. ani předvídat neměl a nemohl, pročež by nemohl za takový následek ani trestně odpovídat. O takovou situaci se však s ohledem na jednání obviněného a popsané okolnosti případu zjevně nejednalo.
35. V posuzované věci šlo o jinou situaci, než byla nastíněna v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, neboť v této věci spočívalo spoluzavinění poškozeného motocyklisty v úmyslném porušení celé řady povinností, řízení po požití alkoholických nápojů, jízda nepřiměřeně vysokou rychlostí a předjíždění v místě, kde to bylo zakázáno svislým i vodorovným značením. S ohledem na závěry vyjádřené v předmětném nálezu lze konstatovat, že princip omezené důvěry v dopravě nevylučuje již výše analyzovanou potřebnou míru opatrnosti, kterou musí řidič vozidla zachovat, naopak tuto doplňuje a uplatní se až v případě, kdy řidič neměl možnost a schopnost předvídat, že dojde k nehodě, neboť podstatou principu omezené důvěry v dopravě je, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu, pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak.
36. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že obviněného trestní odpovědnosti za způsobenou dopravní nehodu nezbavuje podíl poškozeného na vzniklém následku, neboť příčinná souvislost mezi jeho jednáním, resp. porušením specifikované povinnosti řidiče dát přednost na křižovatce vozidlům jedoucím po hlavní silnici, a následkem spočívajícím v kolizi s vozidlem poškozeného, která mu přivodila smrt, nebyla přerušena a je třeba ji považovat za zachovanou.
37. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje právní posouzení skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska naplnění objektivní i subjektivní stránky uvedeného přečinu za správné a odpovídající provedeným důkazům a učiněným skutkovým zjištěním.
38. Nejvyšší soud dovolání obviněného M. P., které bylo dílem podáno z jiného než zákonem v §265b tr. ř. vymezeného důvodu, a dílem bylo zjevně neopodstatněné, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako celek odmítl. Rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
39. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněného, aby předsedkyně senátu před rozhodnutím o dovolání odložila výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není oprávněn podat návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. a předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem na odklad nebo přerušení výkonu trestu nepředložila. Podání obviněného bylo vyhodnoceno jako podnět k postupu předsedkyně senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř., čemuž nic nebrání, avšak důvody pro takový postup nebyly shledány.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 6. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth