ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.22.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 22/2022-470
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 2. 2022 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY, trvale bytem XY, okres Mladá Boleslav, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 13 To 189/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 175/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 2 T 175/2019, byl obviněný J. K. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) pod bodem 1. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a pod bodem 2. až 4. přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za trestný čin uvedený pod bodem 1. a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 2. 2019, sp. zn. 17 T 15/2019, jenž nabyl právní moci dne 15. 2. 2019, byl obviněný odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 2. 2019, sp. zn. 17 T 15/2019, jenž nabyl právní moci dne 15. 2. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za jednání popsané pod body 2. až 4. pak byl obviněný odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi podal obviněný J. K. odvolání, o němž rozhodl Krajský soudu v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 13 To 189/2021, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu rozsudek okresního soudu částečně zrušil ve výroku o úhrnném trestu za jednání popsané pod body 2. až 4. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak Krajský soud v Praze nově rozhodl tak, že obviněnému uložil za trestné činy, ohledně nichž zůstal výrok o vině popsaný pod body 2. až 4. nedotčen, podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Naopak v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek okresního soudu nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Mladé Boleslavi se obviněný J. K. shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
1. nejméně od měsíce července 2018 do 13. 2. 2019, t. j. do doby nástupu výkonu trestu odnětí svobody, převážně v XY, v XY, okres Mladá Boleslav, dále v obci XY, okres Česká Lípa, neoprávněně přechovával zakázanou látku metamfetamin, tedy psychotropní látku, která je uvedena v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. k zákonu č. 167/1998 Sb., ve znění pozdějších novel, kterou si opatřoval dosud nezjištěným způsobem, a tuto látku po předchozí telefonické či osobní dohodě, nebo přes sociální sítě, přenechával těmto osobám:
- M. J., nar. XY, nejméně v 2 případech vždy za částku od 1.100 Kč, množství 1 g,
- V. K., nar. XY, nejméně ve 2 případech za částky od 2.000 Kč do 3.000 Kč, množství 2 g a 3 g,
- J. M., nar. XY, nejméně v 7 případech za částky od 1.500 Kč do 3.000 Kč, množství od 1 g do 2 g,
- F. S., nar. XY, nejméně v 1 případě zdarma, množství 2 g,
a shora uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 1 T 14/2005, který nabyl právní moci dne 20. 4. 2005, odsouzen mimo jiné za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 33 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 2 PP 118/2007, avšak jeho výkon mu byl znovu nařízen dne 12. 5. 2011, a který vykonal dne 27. 3. 2016,
2. dne 9. 10. 2020 kolem 15:20 hodin řídil v XY, po ulici XY, ve směru od obce XY k ul. XY, malý motocykl, reg. zn. XY, přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 2 T 180/2001, který nabyl právní moci dne 23. 10. 2003, mu byl vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 2 roky, rozsudkem téhož soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 1 T 14/2005, s nabytím právní moci dne 20. 4. 2005, další trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 2 roky, trestním příkazem téhož soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 1 T 161/2009, s nabytím právní moci dne 13. 2. 2010, další trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 1 roku a trestním příkazem téhož soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 2 T 227/2018, s právní mocí dne 18. 12. 2018, další trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 2 let, které dosud nevykonal, přičemž na křižovatce s ul. XY zavinil střet s před ním jedoucím osobním motorovým vozidlem tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. XY, řidičky L. M.,
3. dne 25. 2. 2021 kolem 13:10 hodin řídil v XY, ul. XY, osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Kodiaq reg. zn. XY, přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 2 T 180/2001, který nabyl právní moci dne 23. 10. 2003, mu byl vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 2 roky, rozsudkem téhož soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 1 T 14/2005, s nabytím právní moci dne 20. 4. 2005, další trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 2 roky, trestním příkazem téhož soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 1 T 161/2009, s nabytím právní moci dne 13. 2. 2010, trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 1 roku a trestním příkazem téhož soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 2 T 227/2018, s právní mocí dne 18. 12. 2018, další trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 2 let, které dosud nevykonal,
4.
- dne 31. 3. 2021 kolem 10:30 hodin řídil po dálnici D10, v úseku km XY ve směru na XY, u sjezdu na obec XY, okres Mladé Boleslavi, v nedovolené rychlosti nejméně 146 km/h, osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Kodiaq, reg. zn. XY, přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 2 T 180/2001, který nabyl právní moci dne 23. 10. 2003, mu byl vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 2 roky, rozsudkem téhož soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 1 T 14/2005, s nabytím právní moci dne 20. 4. 2005, další trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 2 roky, trestním příkazem téhož soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 1 T 161/2009, s nabytím právní moci dne 13. 2. 2010, trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 1 roku a trestním příkazem téhož soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 2 T 227/2018, s právní mocí dne 18. 12. 2018, další trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 2 let, které dosud nevykonal,
- dne 13. 4. 2021 kolem 12:00 hodin řídil v XY, u OD Kaufland, osobní motorové vozidlo tov. zn. Audi A6, reg. zn. XY, přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 2 T 180/2001, který nabyl právní moci dne 23. 10. 2003, mu byl vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 2 roky, rozsudkem téhož soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 1 T 14/2005, s nabytím právní moci dne 20. 4. 2005, další trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 2 roky, trestním příkazem téhož soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 1 T 161/2009, s nabytím právní moci dne 13. 2. 2010, trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 1 roku a trestním příkazem téhož soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 2 T 227/2018, s právní mocí dne 18. 12. 2018, další trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 2 let, které dosud nevykonal.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které zaměřil výlučně proti výroku o vině a proti výroku o trestu ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1., a to s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný ve svém dovolání odkázal dále na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť má zároveň za to, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný předně namítl, že jednání popsané pod bodem 1. nenaplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jelikož ze zprávy Vězeňské služby České republiky ze dne 24. 1. 2019 plyne, že trest za drogovou trestnou činnost z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 12. 2010, sp. zn. 17 T 97/2010, vykonal dne 3. 5. 2014 a není tedy pravdou, že by se dopustil trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku, ačkoli by byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Trest z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 1 T 14/2005, který vykonával od 3. 5. 2014 do 27. 3. 2016, pak byl obviněnému dle jeho tvrzení uložen pouze za trestnou činnost spáchanou v dopravě.
6. Dovolatel dále v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, brojil proti procesnímu pochybení policejního orgánu, v důsledku kterého bylo jeho obhájci usnesení o zahájení trestního stíhání chybně zasláno do datové schránky advokátní kanceláře uvedené v obhájcem doložené plné moci. Platně pak bylo toto usnesení obhájci doručeno teprve dne 2. 8. 2019, tedy čtyři a půl měsíce poté, co bylo toto usnesení doručeno dovolateli, a to navzdory skutečnosti, že v projednávaném případě byly od počátku dány důvody nutné obhajoby. Tímto postupem došlo dle obviněného k porušení jeho ústavně garantovaného práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces. Obhájce přitom dle tvrzení obviněného upozornil policejní orgán na závadu v doručení usnesení o zahájení trestního stíhání již dne 29. 3. 2019, přičemž tato závada má dle obviněného přímý vliv na zákonnost dokazování provedeného v přípravném řízení, jenžto se týká jednoho z nejdůležitějších rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. O skutečnosti, že je dovolatel trestně stíhán, se obhájce dle tvrzení obviněného dozvěděl tak, že mu družka obviněného poskytla kopii usnesení o zahájení trestního stíhání, na níž obhájce obviněného reagoval z procesní opatrnosti. Obviněný v této souvislosti rovněž namítá, že jeho obhájce nebyl řádně vyrozuměn ani o výslechu svědkyně J. M. dne 17. 4. 2019, tudíž tento úkon neproběhl v souladu s trestním řádem.
7. Dovolatel dále namítl též existenci extrémního rozporu mezi skutkovými závěry soudů a provedeným dokazováním ve vztahu k závěrům, které soudy vyvodily z výpovědi jednotlivých ve věci slyšených svědků. Dovolatel má v prvé řadě za to, že v důsledku procesního pochybení policejního orgánu stran doručování usnesení o zahájení trestního stíhání nelze k výpovědím svědků z přípravného řízení přihlížet, pročež mělo být vycházeno toliko z jejich výpovědí učiněných u hlavního líčení. Dovolatel současně namítl nevěrohodnost výpovědí svědků učiněných v přípravném řízení, když má za to, že jsou značně zkreslené a nadto mohly být výsledkem nezákonné snahy policejního orgánu o jejich ovlivnění. Dovolatel se domnívá, že metody policejního orgánu před zahájením trestního stíhání spočívaly v tom, že si namátkově vybral několik drogově závislých osob z XY a zkusil je přesvědčit, aby řekly, že jim obviněný prodává drogy, přičemž u některých to v přípravném řízení vyšlo a u některých nikoliv. V naznačené souvislosti poukazuje např. na osobu svědkyně K. S., u níž si policejní orgán do úředního záznamu ze dne 24. 1. 2019 udělal poznámku, že by měla být odběratelem dovolatele, avšak tato skutečnost nebyla posléze nikterak potvrzena. Dovolatelova vina je přitom dle jeho tvrzení prokazována pouze na základě výpovědí svědků z přípravného řízení, které tito v hlavním líčení zcela zásadním způsobem změnili a naopak nebyly provedeny žádné objektivní důkazy svědčící o jeho vině. V důsledku této skutečnosti nebyla dle obviněného respektována zásada presumpce neviny a princip in dubio pro reo .
8. K jednotlivým svědkům pak obviněný ve svém dovolání předestřel skutečnosti, jež dle jeho názoru svědčí o jejich nedůvěryhodnosti, tedy to, že svědci M. J., J. M. a F. S. jsou uživatelé omamných a psychotropních látek, přičemž u svědků F. S. a M. J. poukázal rovněž na jejich drogovou trestní minulost. Svědci přitom mohli dle obviněného v přípravném řízení vypovídat účelově, aby se sami vyhnuli trestnímu stíhání či pro zmírnění dopadu jejich jednání na jejich rodinný život. Výpověď svědkyně M. J. z přípravného řízení přitom byla z velké části vyvrácena výpovědí svědka J. M. z přípravného řízení. Svědkyně M. J. a svědkyně J. M. navíc dle obviněného v rámci hlavního líčení popsaly nestandardní metody policejního orgánu v přípravném řízení, přičemž z obsahu výpovědi těchto svědkyň lze dovodit, že byly příslušníky policie ovlivňovány, a to patrně bez přítomnosti obhájce. Obě svědkyně přitom svoji výpověď z přípravného řízení odmítly v hlavním líčení potvrdit. Náznak možnosti obdobného ovlivňování svědků v přípravném řízení pak obviněný spatřuje i u svědka F. S., který navíc u hlavního líčení dne 26. 4. 2021 uvedl, že o trestné činnosti obviněného nic neví. Svoji výpověď z přípravného řízení zároveň tento svědek devalvoval tím, že uvedl, že byl pod vlivem léků Foxis a Diclofenac, mezi jejichž vedlejší účinky patří dle příbalových letáků např. zmatenost, deprese, znepokojivé myšlenky nebo nálady, známky psychotických poruch, halucinace, poruchy a ztráta paměti. Tyto léky navíc tento svědek dle svého sdělení v rámci jejich užívání kombinoval s alkoholem.
9. K osobě svědka V. K. obviněný namítl, že tento svědek již u svého výslechu v přípravném řízení výslovně připustil, že si od své svědecké výpovědi sliboval zmírnění aktuálně vykonávaného trestu a následně svoji výpověď u hlavního líčení opakovat odmítl. Jeho motivace údajnou snahou očistit XY od drog je taktéž dle obviněného nedůvěryhodná, jelikož svědek vypovídal pouze proti obviněnému, a to ačkoli měl dalších pět dodavatelů drog. Sdělení svědka, že ostatní dealery nezná jménem, přitom představuje obdobný nedostatek jako ten, pro který byla výpověď obviněného nalézacím soudem posouzena jako nevěrohodná.
10. K osobě svědka J. M. obviněný namítl, že tento svědek již v přípravném řízení popřel, že by od dovolatele nakupoval omamné látky a uvedl, že u své předchozí výpovědi byl motivován snahou dostat se z cely předběžného zadržení. V hlavním líčení přitom svědek M. popisoval „ praktiky jičínské policie“ , přičemž dovolatel považuje za podivné, že z audiovizuálních záznamů výslechů všech osob se nedochoval zrovna a jedině ten, na kterém svědek M. odmítl potvrdit, že dovolatel distribuuje omamné látky. Odvolací soud se přitom nikterak nevypořádal s návrhem dovolatele, aby prověřil, zda i audiovizuální záznamy výslechů ostatních osob byly uchovány pouze na jednom nosiči nebo byly zálohovány na více nosičích. Dle dovolatele lze navíc znění odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyložit tak, že eventuální změna výpovědi svědka M. v hlavním líčení v neprospěch obviněného by byla hodnocena jako věrohodná, v čemž obviněný spatřuje dvojí přístup k posouzení věrohodnosti výpovědí svědků naznačující přeceňování důkazů svědčících v neprospěch obviněného a naopak bagatelizaci důkazů svědčících v jeho prospěch. Obviněný dále dodává, že vzhledem k tomu, že orgány činnými v trestním řízení tvrzený prodej omamných látek tomuto svědkovi představoval pětinu skutku kladeného mu obžalobou za vinu, má zato, že o této části skutku mělo být rozhodnuto zproštěním obžaloby podle §226 písm. a) tr. zákoníku.
11. Obviněný též namítl, že skutečnost, že měl jmenovaným osobám přenechávat omamnou látku po předchozí telefonické či osobní dohodě nebo přes sociální sítě, nemá podklad ve spise ani v odůvodnění rozsudků nižších soudů, když žádné takové předchozí domluvy nebyly zachyceny. Pouze okrajově pak podotknul též nepřesnost protokolace, když se na straně 7 protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 4. 2021 se uvádí, že svědkyně J. M. měla vypovědět, že: „Obžalovaného znám poté stránce, co jsem vypovídala bohužel na policii, …“ . Ze zvukového záznamu z hlavního líčení konaného dne 8. 4. 2021 je však dle obviněného patrno, že svědkyně říká: „ Obžalovaného znám ne poté stránce, co jsem vypovídala bohužel na policii, …“ S touto výhradou uplatněnou již v odvolání, se ovšem odvolací soud nezabýval.
12. Obviněný dále nalézacímu soudu vytknul, že shledal výpověď obviněného nevěrohodnou v důsledku údajného rozporu mezi jeho výpovědí z přípravného řízení, kdy odmítl vypovídat a pouze uvedl, že osoby svědků M. J., J. M., J. M. a F. S. podle jména, příjmení a data narození nezná, a z hlavního líčení, kdy připustil, že je zná a vysvětlil, že je neznal jménem. Dovolatel v těchto výpovědích neshledává nikterak zásadní rozdíl a zdůrazňuje, že je jeho právem zvolit si způsob obhajoby, který uzná za vhodný, tedy i lží. Přístup, kdy je v důsledku lži z přípravného řízení následně automaticky devalvováno jako nevěrohodné všechno, co v pozdějších fázích řízení obviněný řekne, přitom dle dovolatele představuje porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces, a to i v kontextu přístupu, kdy byly naopak přes shora popsané propastné rozdíly ve výpovědích svědků hodnoceny jejich výpovědi z přípravného řízení jako věrohodné.
13. Další námitka dovolatele stran porušení jeho práva na obhajobu a jeho práva na spravedlivý proces se týkala ve spise obsaženého protokolu o tzv. vyhodnocení zajištěných údajů o telekomunikačním provozu ze dne 8. 7. 2019. Vlastní údaje o telekomunikačním provozu byly totiž do spisu na základě námitek dovolatele založeny až v řízení před soudem, a to necelý měsíc a půl před vyhlášením rozsudku nalézacího soudu, přičemž do dané doby se ve spise nenacházela ani informace, kde se údaje o telekomunikačním provozu nacházejí. Ani postupem nalézacího soudu, který důkaz v podobě údajů o telekomunikačním provozu v hlavním líčení obstaral a vyšel obviněnému vstříc tím, že odročil hlavní líčení, aby se mohl s tímto rozsáhlým důkazem seznámit, nemohl být dle obviněného zhojen stav, kdy se nemohl s tímto důkazem seznámit již v přípravném řízení, a to nejpozději při prostudování spisu po skončení vyšetřování. Dovolatel trvá na tom, že se ani jeden z telefonických hovorů obsažený v tomto vyhodnocení netýkal protiprávní činnosti a kdyby mu byl předložen záznam údajů o telekomunikačním provozu již v přípravném řízení, patrně by si dovedl vybavit, jakých záležitostí se jednotlivé kontakty týkaly. S tímto zásadním důkazem byl ovšem obviněný seznámen teprve dne 21. 4. 2021, kdy si již objektivně nemohl pamatovat, čeho se jednotlivá telefonická komunikace týkala, což dovolatel považuje za porušení svého práva na spravedlivý proces a svého práva na obhajobu.
14. Vážné porušení svých ústavních práv obviněný namítl rovněž s poukazem na ve spise obsažený úřední záznam o vyhodnocení telefonické komunikace, ze kterého mělo vyplývat, že odběratelem dovolatele byl i svědek M. Ve spise je přitom založen pouze úřední záznam s vyhodnocením odposlechu, nikoli odposlech jako takový nebo dokonce alespoň jeho autentický přepis, přičemž úřední záznam o vyhodnocení odposlechu nemůže dle obviněného nahrazovat důkaz v podobě samotného odposlechu. V daném případě se mělo jednat o objektivní důkaz, který měl dle názoru orgánů činných v trestním řízení odůvodňovat postavení dovolatele před soud. Může se přitom jednat o důkaz svědčící v jeho prospěch, když je patrné, že z audiozáznamu má vyplývat, že dovolatel omamné látky neprodává. Je nezcizitelným právem obviněného, aby byly před soudem provedeny i důkazy o jeho nevině. Pokud mu toto právo bylo soudy odepřeno s tím, že by z něj nebyly vyvozeny žádné relevantní závěry , jedná se dle dovolatele o evidentní porušení jeho práva na obhajobu a jeho práva na spravedlivý proces.
15. Na základě výše uvedeného proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon souhrnného trestu uloženého napadeným rozhodnutím za jednání popsané pod bodem 1.
16. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání ve svém písemném stanovisku ze dne 17. 1. 2022, sp. zn. 1 NZO 1134/2021-22, sdělil, že se k podanému dovolání obviněného J. K. nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
18. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (jakož i ve znění účinném od 1. 1. 2022) musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
20. Jak již bylo shora zmíněno, obviněný své dovolání podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tedy proto, že rozhodnutí dle jeho mínění spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu bylo do 31. 12. 2021 možné namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo, nebo že šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, v zásadě nebylo možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních závěrů bylo možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemohl měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Tyto zásady přitom bylo možné i za právní úpravy účinné do 31. 12. 2021 prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, dále důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a dále pokud bylo zjištěno svévolné hodnocení důkazů provedené bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). S těmito principy se přitom ve své rozhodovací praxi plně ztotožnil i Nejvyšší soud jako soud dovolací.
22. V době rozhodování Nejvyššího soudu je přitom od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (v nezměněné dikci) je nově vymezen v písmenu h) téhož ustanovení. Současně byl do tohoto ustanovení pod písmenem g) vložen nový dovolací důvod spočívající v tom, že „ rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy “. Jde tedy o nově formulovaný dovolací důvod, který v podstatě vychází z dosavadní aplikační praxe Nejvyššího soudu uplatňované ve vztahu k dovolání obviněného opírajícího se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
23. Nejvyšší soud podle zásady platné pro trestní řízení, dle které se procesní úkony zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení, nikoli v době činu (srov. například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), je při svém rozhodování v dovolacím řízení realizovaném po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Současně platí, že rozsah, stejně jako důvody podaného dovolání lze měnit jen po dobu trvání zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku (§265f odst. 2 tr. řádu). Osobě obviněného J. K. přitom lhůta k podání dovolání v nyní posuzované věci uplynula ještě před datem 1. 1. 2022, tj. před účinností výše označené novely trestního řádu.
24. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (shodně i ve znění účinném od 1. 1. 2022 je naplněn tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení §36 tr. řádu, tzn. obviněný musel mít v řízení obhájce, ať již zvoleného (§37 tr. řádu) nebo ustanoveného (§38 tr. řádu), a přitom žádného obhájce neměl. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz článek 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článek 14 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech], tak i ústavními principy (viz článek 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Z tohoto důvodu je tak třeba považovat porušení práva na obhajobu za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, nýbrž jej naplňují pouze některé případy. Za situace, kdy obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho mít měl, je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, uveřejněné pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Účelem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, je totiž dosáhnout nápravy takového rozhodnutí, které vzešlo z řízení, v jehož některém stadiu byl obviněný bez obhájce, ač ho podle zákona měl mít, pokud se ovšem úkony provedené v tomto stadiu řízení staly výlučným nebo hlavním podkladem rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 870/2006, uveřejněné pod č. 23/2007 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy nepostačuje pouhé formální porušení práva na obhajobu, ale vzniklý stav se musí určitým způsobem odrazit i v meritu věci (na naplnění uvedeného dovolacího důvodu je tedy třeba nahlížet materiálně).
25. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
K meritu věci
26. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů či jiného důvodu dovolání. Na první místě přitom považuje Nejvyšší soud za nezbytné věnovat se námitce obviněného, že v daném řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona měl mít, a to v důsledku pochybení orgánu činného v přípravném řízení trestním, spočívajícím konkrétně v tom, že v rozporu s ustanovením §62 odst. 1 tr. řádu nebylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno zvolenému obhájci obviněného do jeho datové schránky podnikající fyzické osoby, nýbrž bylo doručeno do datové schránky advokátní kanceláře, v níž je obhájce obviněného partnerem. Pro posouzení naplnění tohoto dovolacího důvodu přitom není klíčovou otázka, zda bylo usnesení o zahájení trestního stíhání ve smyslu §160 odst. 2 tr. řádu doručeno formálně zcela bez vady, nýbrž s ohledem na výše uvedené judikatorní závěry je podstatné, zda v důsledku takovéhoto pochybení v průběhu doručování došlo z materiálního hlediska k reálnému zkrácení obviněného na jeho obhajovacích právech. Účelem institutu nutné obhajoby totiž není nic menšího než zajištění práva obviněného na spravedlivý proces a v konečném důsledku i prosazení zásady materiální pravdy (zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností).
27. Úprava doručování v trestním řízení je zakotvena v §62 a násl. tr. řádu, přičemž nebyla-li písemnost doručena při úkonu trestního řízení, doručuje ji orgán činný v trestním řízení do datové schránky adresáta. Není-li možné doručit písemnost tímto způsobem, doručuje ji orgán činný v trestním řízení sám nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb a v případě, že by takové doručení nebylo úspěšné, i prostřednictvím orgánu obce. Doručují-li písemnost soud nebo státní zastupitelství samy, činí tak svými doručovateli nebo orgány justiční stráže. Nelze-li takto písemnost doručit, doručí se prostřednictvím příslušného policejního orgánu. V případech stanovených zvláštními předpisy doručuje orgán činný v trestním řízení prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti nebo jiného stanoveného orgánu.
28. Výše citované ustanovení obsahuje odkaz na zákon č. 300/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“), který v §17 odst. 1 stanoví, že má-li fyzická osoba, podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba zpřístupněnu svou datovou schránku, orgán veřejné moci doručuje dokument této osobě prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje veřejnou vyhláškou nebo na místě. V daném případě měl obhájce obviněného, který je zapsaným advokátem, zřízenou datovou schránku na své jméno, tj. datovou schránku podnikající fyzické osoby. Orgány činné v trestním řízení byly za takových okolností povinny postupovat podle citovaného §17 odst. 1 zákona o elektronických úkonech a doručovat písemnosti obhájci obviněného, včetně opisu usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 2 tr. řádu, do datové schránky tohoto obhájce a nikoliv do datové schránky obchodní společnosti, jejímž je tento advokát společníkem. Z obsahu spisu přitom Nejvyšší soud zjistil, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 3. 2019 policejní orgán dne 8. 4. 2019 zaslal do datové schránky advokátní kanceláře Adkins Legal, s. r. o., v níž je obhájce obviněného partnerem. Příslušnost k této advokátní kanceláři označil obhájce obviněného v doložené plné moci.
29. Nejvyšší soud se tedy plně ztotožňuje se závěry učiněnými jak nalézacím soudem v bodě 69. odůvodnění jeho rozsudku, tak soudem odvolacím v bodě 7. odůvodnění jeho rozsudku, dle kterých v důsledku doručení usnesení o zahájení trestního stíhání do datové schránky advokátní kanceláře a nikoli obhájce obviněného jakožto fyzické osoby došlo k pochybení v doručování písemností ze strany orgánů činných v trestním řízení. Nejvyšší soud přesto po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že ačkoli doručení předmětného usnesení nelze považovat za bezchybné, nekompromisní trvání na formálních požadavcích doručení do datové schránky advokáta v situaci, kdy není naprosto žádného sporu o tom, že opis předmětného usnesení policejního orgánu obhájce obviněného fakticky obdržel, by se v daném případě jevilo jako ryze formalistický přístup, jenž bez zjištění dalších okolností nemůže být dostatečným podkladem pro konstatování porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
30. Za podstatné totiž Nejvyšší soud, ve shodně se závěry soudů nižších stupňů, považuje to, že ačkoli orgán činný v trestním řízení zvolil takový způsob doručení, který zákon neumožňuje a doručení tedy nelze považovat za řádné, ze spisového materiálu se podává, že obhájce dovolatele byl přesto seznámen s tím, že je proti obviněnému zahájeno trestní stíhání, byl informován o tom, jaké jednání je mu kladeno za vinu a jaký trestný čin je v něm shledáván, včetně patřičného odůvodnění a poučení o opravném prostředku (ostatně obhájce podal jménem obviněného již dne 18. 3. 2019 proti dotčenému usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stížnost). Žádnou z těchto skutečností přitom obviněný ve svém dovolání ani nikterak nerozporuje. Obhájce obviněného se následně v přípravném řízení účastnil všech relevantních úkonů orgánů činných v trestním řízení, a to zejména výslechů svědků, proti jejichž použitelnosti obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku brojí, a tedy vykonával obhajobu v plném rozsahu. Obviněný ve svém dovolání ani tuto skutečnost žádným způsobem nerozporuje a nevznáší jakékoli tvrzení o reálném zkrácení svého práva na obhajobu, naopak výslovně uvádí, že jeho obhájce z procesní opatrnosti (tedy v zájmu ochrany práv obviněného) vykonával obhajobu od samého počátku trestního řízení (a to bez ohledu na jeho tvrzení stran způsobu, jakým se usnesení o zahájení trestního stíhání skutečně dostalo do rukou jeho obhájce či skutečnost, zda na chybné doručení usnesení obhájce upozornil již v průběhu přípravného řízení). Důvodem existence právní úpravy doručení je totiž zejména potřeba zabezpečit, aby si doručující orgány mohly být jisty, že se písemnost dostala do rukou adresáta a aby osoby, kterých se úkony trestního řízení týkají, o nich byly včas a řádně vyrozuměny. Byl-li přitom adresát s obsahem písemnosti prokazatelně obeznámen, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, není v daném případě s ohledem na porušení práva obviněného na spravedlivý proces sama o sobě rozhodující. Obviněným uplatněný dovolací důvod totiž směřuje na situace, kdy bylo materiálně znemožněno kvalifikovanému právnímu zástupci hájit zájmy obviněného, což se však v případě dovolatele nestalo. Za podstatnou je tak nezbytné považovat skutečnost, zda se daná písemnost fakticky dostala do rukou adresáta a obhájce měl možnost řádně obhajobu obviněného vykonávat, což bylo prokázáno. Za tohoto stavu tedy nelze obviněnému přisvědčit v názoru, že při doručování usnesení o zahájení trestního stíhání jeho obhájci (byť nebylo provedeno zcela v souladu s příslušným ustanovením trestního řádu) bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces.
31. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, či jiného důvodu dovolání. Po prostudování obsahu dovolání a připojeného spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že obviněným uplatněné dovolací námitky odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, jen částečně. Obviněný totiž podstatnou částí svých námitek opětovně usiloval o zpochybnění skutkového závěru stran poskytnutí drogy pervitinu jednotlivým odběratelům jeho osobou (viz jednání popsané pod bodem 1. výrokové části rozsudku okresního soudu), když se hájil tím, že jejich svědectví jsou nedůvěryhodná, jelikož svědci jsou uživatelé psychotropních látek, v průběhu trestního řízení měnili své výpovědi, vypovídali proti obviněnému účelově a někteří z nich byli pod nátlakem příslušníků policie. Obviněný za tímto účelem předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů, poukazuje na domnělá pochybení soudu prvního stupně učiněná při hodnocení důkazů, a dále na procesní pochybení, v jejichž důsledku došlo dle jeho názoru k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Z výše uvedeného plyne, že obviněný své námitky založil na odmítnutí všech klíčových skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, které vedly k závěru o jeho vině vymezené ve výroku nalézacího soudu pod bodem 1. Takovéto námitky skutkové povahy jsou však v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem zcela irelevantní. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (stejně jako ve znění účinném od 1. 1. 2022) platí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná.
32. V prvé řadě je zapotřebí upozornit, že v důsledku neopodstatněnosti výše uvedené námitky, jíž obviněný protestuje proti údajné existenci zásadního pochybení orgánů činných v trestním řízení při doručování usnesení o zahájení trestního stíhání jeho obhájci, považuje Nejvyšší soud za irelevantní rovněž tvrzení s tím spojené obviněného, dle které oba nižší soudy založily svůj závěr o skutkových okolnostech na důkazech spočívajících ve výpovědích svědků pořízených v rámci přípravného řízení, které však nemohly být použity jako důkazní materiál. Tyto výhrady jsou taktéž procesní a skutkové povahy a samy o sobě označený dovolací důvod nenaplňují, přičemž v důsledku absence materiálních důsledků chybného doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obhájci obviněného nemohl být v dané věci založen extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, které by byly založeny na nepoužitelných důkazech, a z nich vyvozenými právními závěry.
33. Nejvyšší soud stran hodnocení provedených důkazů po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že nemá jakýkoli zákonný důvod odklonit se od závěrů odvolacího soudu, který v bodě 11. odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že pokud soud prvního stupně hodnotil výpovědi jednotlivých svědků a výpovědi obviněného, postupoval řádně a v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu, neboť je zkoumal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Skutková zjištění nalézacího soudu přitom shledal jasnými, srozumitelnými a zakotvenými v provedených důkazech též soud dovolací, který v dané věci neshledal žádných opomenutých důkazů, ani neshledal, že by soud prvního stupně pochybil, když v odůvodnění svého rozhodnutí v rámci hodnocení hodnověrnosti jednotlivých svědeckých výpovědí dospěl k závěru, že je na místě vycházet z výpovědí svědků V. K., M. J., J. M. a F. S. učiněných v přípravném řízení, když neshledal jimi uváděné důvody pro změnu jejich výpovědí u hlavního líčení za přesvědčivé. Nalézací soud tedy posuzoval věrohodnost jednotlivých výpovědí jmenovaných svědků dostatečně důkladně, přičemž obzvláště pečlivě a obezřetně postupoval při hodnocení skutečností, ve vztahu k nimž byly tyto výpovědi ve vzájemném rozporu, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny. V projednávané věci tak Nejvyšší soud neshledal existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
34. Obviněný J. K. přitom fakticky nenamítá, že ze skutkových zjištění nalézacího soudu nelze dovodit závěry stran spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jeho osobou, nýbrž primárně rozporuje (opětovně) hodnocení provedených důkazů a domáhá se změny nižšími soudy učiněných skutkových zjištění ve svůj prospěch. Za tímto účelem předkládá vysoce spekulativní úvahy (např. dovolatel uvádí svou ničím nepodloženou domněnku, že trestní řízení bylo účelově vedeno policejním orgánem na základě nátlakem získaných nepravdivých výpovědí drogově závislých osob, či to, že stran osoby svědka F. S. se z blíže neurčeného zdroje doslechl nikterak neověřenou informaci, že se tento svědek sám dopouští drogové trestné činnosti, pro kterou není stíhán apod.) a vlastní hodnocení provedených důkazů. Pravá podstata těchto námitek tedy směřuje do hodnocení provedených důkazů, jakož i z něj učiněných skutkových zjištění, aniž by tyto nasvědčovaly extrémnímu rozporu mezi nižšími soudy učiněnými skutkovými zjištěními a skutkovým stavem. Takovéto námitky však nemohly, s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod obviněným uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně upravený v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (stejně jako ve znění účinném od 1. 1. 2022), založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
35. Obviněný se většinou svých námitek (navíc v rámci jejich kumulace) snaží o odůvodnění svého tvrzení, že v dané věci došlo účelově k nepřípustnému ovlivnění svědků ze strany orgánů činných v trestním řízení, a to především prostřednictvím poukazu na výpovědi svědků z hlavního líčení, kteréžto nalézací soud vyhodnotil jakožto nedůvěryhodné, poškození audiozáznamu obsahujícího výpověď svědka J. M. z přípravného řízení, v níž tento svědek odběr pervitinu od osoby obviněného popřel, a dále i na úřední záznam ze dne 24. 1. 2019 obsahující poznámku, že svědek K. S. při výslechu ohledně jeho vlastní trestné činnosti mimo protokol uvedl, že je odběratelem dovolatele, a to přesto, že toto tvrzení následně nebylo tímto svědkem potvrzeno. Ani z jedné z těchto obviněným poukazovaných skutečností však nelze, a to jak jednotlivě tak v jejich souhrnu, dle Nejvyššího soudu vyčíst žádné náznaky stran možného nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení. Stran obviněným odkazovaného úředního záznamu ze dne 24. 1. 2019 je pak vhodné doplnit, že tento nebyl v nyní posuzované věci vůbec použit jako důkaz, jelikož se jedná toliko o neověřenou informaci z počátku šetření a nemohl tak jakkoli prokázat vinu či nevinu obviněného. Nalézací soud naopak vycházel z výpovědi svědka K. S. učiněné v hlavním líčení, kdy jmenovaný svědek jakýkoli odběr drog od osoby obviněného popřel.
36. Ačkoli je třeba přisvědčit obviněnému, že v daném případě byla jeho trestná činnost prokázána zejména výpověďmi svědků V. K., M. J., J. M. a F. S. učiněnými v přípravném řízení, kteréžto následně tito svědci u hlavního líčení změnily ve prospěch obviněného, případně odmítli vypovídat, přičemž tyto svědecké výpovědi z přípravného řízení stojí v přímém rozporu s jeho vlastní výpovědí, a to bez dalších přímých důkazů, nelze uvedenou skutečnost hodnotit jako nedostatek, který musí za všech okolností vést k porušení zásady in dubio pro reo , potažmo práva obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně dle zjištění Nejvyššího soudu plně respektoval zákonné požadavky dokazování, když porovnal způsob, jakým obviněný a jmenovaní svědci v jednotlivých fázích trestního řízení vypovídali, jakož i jejich hodnověrnost, schopnost pamatovat si a podrobně popsat konkrétní skutečnosti a v neposlední řadě také konstantnost jejich výpovědí v průběhu celého trestního řízení, tedy zda mezi jejich jednotlivými výpověďmi byly seznatelné vzájemné rozpory, případně, kterak byly tyto rozpory schopni objasnit, přičemž za tímto účelem byly výpovědi svědků z přípravného řízení rovněž přehrány formou videozáznamu, a to za účelem posouzení možnosti obviněným namítaného nátlaku policie, nezpůsobilosti svědka F. S. k výpovědi v důsledku vedlejších účinků jím užívaných léků apod. Veškerá tvrzení obviněného ovšem nalézací soud navzdory jeho pečlivého postupu neshledal jakkoli opodstatněnými, přičemž Nejvyšší soud nespatřuje jeho postup ani závěry jakkoli vadnými. Na uvedeném ničeho nemění ani obviněným poukazovaná nepřesnost protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 4. 2021, jelikož takovéto písařské pochybení v části výpovědi svědkyně J. M. nemůže podstatným způsobem změnit obsah výpovědi této svědkyně, a tedy nemůže mít žádný vliv ani na správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů, ani na zákonnost napadeného rozhodnutí. Představuje tedy ryze formální pochybení soudu prvního stupně, které ovšem nedosahuje ústavněprávní roviny.
37. V projednávaném případě tak soudy nižších instancí striktně vycházely z provedených důkazů a v neprospěch obviněného neučinily žádný nepodložený závěr. Toto zjištění Nejvyššího soudu se pak vztahuje i na dílčí námitku obviněného, dle kterého pro skutkový závěr stran jeho jednání spočívajícího v tom, že těmto osobám drogu přenechával po předchozí telefonické či osobní dohodě, nebo po dohodě přes sociální sítě, aniž by takové dohody byly zachyceny, neexistoval jediný objektivní důkaz a soudy nižších stupňů o nich v odůvodnění nehovoří. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je totiž naopak zcela zřejmé, že o osobní komunikaci s obviněným a komunikaci prostřednictvím sociálních sítí vypověděli svědci již v přípravném řízení. Četné telefonické kontakty obviněného s jeho odběrateli jsou pak zřejmé též z úředního záznamu o vyhodnocení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu ze dne 8. 7. 2019. Samotná otázka formy, kterou se obviněný domlouval se svými odběrateli na přenechání drogy v jednotlivých případech, pak nelze považovat ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání za podstatnou, pročež nalézací soud nepochybil, když ve skutkové větě uvedl pouze výčet způsobů, prostřednictvím kterých obviněný dle zjištění učiněných na základě provedených důkazů běžně komunikoval, přičemž logicky musel při domluvě stran přenechání drogy využít alternativně jeden z nich. V žádném případě se ovšem nejednalo o nepodložené závěry zakládající extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a tato námitka obviněného je v tomto směru tak zcela irelevantní.
38. Taktéž námitku obviněného J. K., dle které měl nalézací soud o části žalovaného jednání týkající se svědka J. M. rozhodnout zproštěním obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu, je dle Nejvyššího soudu na místě považovat za nedůvodnou. V prvé řadě je nutno poukázat na skutečnost, že takovouto námitku mohl obviněný uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu, který je vymezen v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, což však neučinil. Nejvyšší soud nad rámec uvedeného a při vědomí, že ji nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod (jako tzv. obiter dictum ), stručně uvádí následující.
39. Podstata dané námitky obviněného směřuje k otázce totožnosti skutku, přičemž totožnost skutku není soudní praxí ani právní teorií chápána jen jako naprostá shoda mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obviněného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud má s ohledem na závěry o skutkovém stavu upřesnit nepřiléhavý popis skutku z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 6/1962, č. 19/1964, č. 64/1973, č. 24/1981-II. Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je přitom zachována (v poměru mezi obžalobou a rozhodnutím soudu o ní) kromě jiných případů i tehdy, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, anebo jednání nebo následek (nebo obojí) jsou alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). O totožný skutek tedy jde i tehdy, je-li totožná podstata skutku, tj. je-li zachována alespoň částečná totožnost jednání nebo alespoň částečná totožnost následku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 23/1972 a č. 21/2010 Sb. rozh. tr., a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněné pod č. 21/2002 ve svazku 27 na str. 261 Sb. n. a u.).
40. Trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku přitom může mít podle okolností případu povahu trestného činu trvajícího i pokračujícího. Pro určení povahy konkrétního skutku je podstatné to, zda jednotlivé útoky (kterými v dané věci nejsou pouze jednotlivé případy realizovaného předání drogy, ale také přechovávání pervitinu) lze v rámci uvedeného celku samostatně vymezit, resp. rozdělit na samostatné skutky nebo na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. V případě, že takto učinit nelze, je nutno takové jednání posuzovat v hmotněprávním smyslu jako jeden skutek, a to tehdy, pokud časově neurčené jednání pachatele bylo kontinuální a jednotlivé akty mající alternativní znaky objektivní stránky skutkové podstaty ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku byly spolu kauzálně propojeny (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008).
41. S odkazem na výše uvedené je na místě konstatovat, že o takový, citovanou judikaturou předpokládaný případ se jednalo i v nyní posuzované věci. Jednání obviněného J. K., zahrnující jednak trvající držení drogy za účelem její distribuce a na ně navazující akty distribuce, se časově prolíná, překrývá se a nerozpadá se do časově izolovaných úseků, které by byly propojeny jednotným záměrem a dalšími okolnostmi předpokládanými v §116 tr. zákoníku. V daném případě tedy nalézací soud správně dospěl k závěru stran zachování totožnosti skutku v důsledku shody následku, jelikož kontinuální přechovávání omamné látky a její jednotlivé akty její distribuce náležely do souboru okolností, jimiž obviněný narušoval zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami, přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku a prekursory, jak mu bylo v obžalobě kladeno za vinu. Obviněný naopak svou námitku odůvodňuje odkazem na skutečnost, že vypuštěná část jednání představovala nezanedbatelnou část skutku, pro který byla na jeho osobu podána obžaloba, přičemž Nejvyšší soud se s tímto tvrzením s ohledem na výše uvedená teoretická východiska neztotožnil, když konstatuje, že nalézací soud nepochybil, pokud ze skutkové věty vypustil část trestněprávně relevantního jednání (jehož se měl obviněný dopustit vůči svědkovi J. M.), jehož spáchání nebylo v rámci provedeného dokazování prokázáno.
42. Ve vztahu k další z námitek obviněného, dle které bylo porušeno jeho právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces také v důsledku skutečnosti, že podklady, jež posloužily pro vyhodnocení zajištěných údajů o telekomunikačním provozu ze dne 8. 7. 2019, byly do spisu založeny až v řízení před soudem, a to teprve dne 21. 4. 2021, Nejvyšší soud připomíná, že takováto námitka stran vadného provedení úředního záznamu policejního orgánu o vyhodnocení výpisů telekomunikačního provozu jako důkazu při hlavním líčení je ryze procesního charakteru. Netýká se tedy právního posouzení věci ani jiného hmotněprávního posouzení a nebyla uplatněna v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, ale ani s žádným jiným z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny. V důsledku skutečnosti, že obviněný v tomto postupu shledává porušení svého práva na spravedlivý proces, je namístě, aby se Nejvyšší soud i k této námitce stručně vyjádřil.
43. Nejvyšší soud ze spisového materiálu předně ověřil, že identická námitka již byla vypořádána jak nalézacím soudem v bodech 44. a 70. odůvodnění jeho rozhodnutí, tak i v bodě 8. odůvodnění rozhodnutí soudem odvolacím. Ve shodě s těmito závěry tak lze konstatovat, že použitelným v trestním řízení ve smyslu §89 odst. 2 tr, řádu je výsledek, tedy zpráva o zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, která byla v dané věci zpracována v písemné podobě, kdy zároveň požadované údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu byly zachyceny způsobem, který umožňoval ověřit věrohodnost a správnost předaných údajů poskytovatelem telekomunikační služby. S ohledem na obviněným namítané porušení práva na spravedlivý proces pak Nejvyšší soud považuje za podstatnou především skutečnost, že v návaznosti na žádost obviněného o doplnění podkladových materiálů do spisu byly předmětné údaje obviněnému nalézacím soudem poskytnuty a současně mu byl dán prostřednictvím odročení hlavního líčení dostatečný prostor pro seznámení se s jejich obsahem, aby tak obviněný mohl případně rozporovat správnost úředního záznamu či se k němu vyjádřit. Obviněnému tedy bylo umožněno seznámit se s předmětnými údaji, na jejichž základě byl vypracován předmětný úřední záznam, tyto údaje měl nalézací soud při realizaci odročeného hlavního líčení k dispozici a také je při hlavním líčení za podmínek §213 tr. řádu provedl jako důkaz, přičemž bylo možné ověřit i obsah tohoto záznamu. V opačném případě by bylo na místě konstatovat nezákonnost takto provedeného důkazu, ovšem v daném případě nalézací soud nerezignoval na svoji přezkumnou funkci a zabýval se podklady, ze kterých závěry obsažené v úřední záznam policejního orgánu o vytěžení procesních úkonů vycházejí, přičemž stejná možnost nebyla odepřena ani obviněnému (a to bez ohledu na skutečnost, že tak soud učinil až na žádost obviněného). Obviněný přitom doposud, a to ani ve svém dovolání, nikterak nebrojil proti obsahu podkladů obsahujících údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, nýbrž pouze se poukazem na absenci podkladových údajů pro jeho vypracování od počátku samotného trestního řízení snaží o vyloučení tohoto důkazu jako podkladu pro rozhodnutí soudu ve věci samé. Takovouto námitku ovšem nelze označit za důvodnou, jelikož postupem nalézacího soudu bylo zajištěno, aby obviněnému byly v přiměřeném rozsahu poskytnuty za účelem jejich prostudování důkazy nebo jiné informace potřebné v daném stadiu trestního řízení za účelem jeho obhajobě, a to ihned poté, co obviněný o poskytnutí těchto informací požádal.
44. Nejvyšší soud na základě těchto skutečností při nedůvodnosti výhrady obviněného stran nezákonnosti důkazu spočívajícího v provedeném úředním záznamu ze dne 8. 7. 2019 navíc podotýká, že obviněným vytýkaný důkaz nebyl jediným, o který byla jeho vina opřena, neboť ta byla spolehlivě prokázána též jinými důkazy, přičemž potřebné údaje o průběhu žalovaných skutků, resp. jejich částí, vyplývaly především z jednotlivých svědeckých výpovědí. Proto tento důkaz sloužil toliko jako důkaz podpůrný, ověřující a dokládající již známé skutečnosti, kterak ostatně konstatoval i soud prvního stupně v bodě 44. odůvodnění svého rozhodnutí.
45. Obviněný J. K. dále namítá porušení svého práva na spravedlivý proces v důsledku absence odposlechů pořízených v jiné trestní věci, a to odsouzené M. J., ve spise, a to přesto, že úřední záznam k vyhodnocení zajištěné telefonické komunikace vztahující se k těmto odposlechům je součástí spisového materiálu. I k této procesní námitce se tedy Nejvyšší soud vyjádří pouze rámcově, jelikož se netýká právního posouzení věci ani jiného hmotněprávního posouzení, pročež nebyla uplatněna nejen v souladu s namítaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, ale ani žádným jiným z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
46. V prvé řadě dovolací soud ze spisového materiálu ověřil, že rovněž v tomto případě byla identická námitka obviněného vypořádána jak nalézacím soudem v bodě 45. odůvodnění jeho rozhodnutí, tak odvolacím soudem v bodě 9. odůvodnění jeho rozsudku. Odvolací soud přitom dospěl ve shodě s nalézacím soudem k závěru, že telefonická komunikace, kteréžto se úřední záznam týká, neobsahovala poznatky o trestné činnosti obviněného. Nalézací soud proto předmětný úřední záznam výslovně označil a bral toliko jako podklad pro zvážení, zda vyžadovat zajištěné odposlechy, aby tyto mohly být provedeny jako důkaz, kdy však s ohledem na údaje uvedené v úředním záznamu dospěl k závěru, že tyto nejsou relevantní ve vztahu k nyní řešené trestné činnosti obviněného a nemohly tak jakýmkoli způsobem posloužit pro objasnění skutkového stavu. Za této situace tedy považoval soud prvního stupně provedení takovýchto odposlechů, pořízených v jiné trestní věci, za ryze nadbytečné. Jelikož nalézací soud z obsahu úředního záznamu žádné skutečnosti pro závěr o vině obviněného nečerpal, přičemž s možností provedení tohoto důkazu se zabýval a své závěry řádně odůvodnil, nemůže se jednat ani o důkaz opomenutý. Za dané situace pak nelze dovodit porušení práva obviněného na spravedlivý proces toliko z faktu, že prvotní poznatek o možném podezření ze spáchání trestné činnosti byl získán také z odposlechů pořízených v jiné věci, ve vztahu k nimž bylo na základě úředního záznamu k vyhodnocení zajištěné telefonické komunikace následně soudem shledáno, že tyto odposlechy trestnou činnost obviněného nikterak neprokazují (ale ani nevyvracejí). Dle Nejvyššího soudu přitom nic nenasvědčuje verzi předestřené obviněným, dle které tyto odposlechy naopak mohly posloužit jako důkaz v jeho prospěch ve vztahu k jednání, jež bylo nalézacím soudem vymezeno pod bodem 1. výroku o vině. Obviněný přitom ani tuto úvahu nikterak blíže neodůvodňuje a nikterak nevyvrací závěry nalézacího soudu, dle kterých tento důkaz nemůže přinést žádné relevantní poznatky, jelikož není dostatečně konkrétní či průkazný, aby bylo možné na jeho základě dospět k závěru o tom, o jakém dodavateli se v hovoru o odběru drogy hovoří.
47. Ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedeném v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tedy Nejvyšší soud vyhodnotil jako relevantní pouze ty námitky, jejichž prostřednictvím obviněný zpochybnil naplnění skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to s poukazem na to, že nebyl naplněn kvalifikační znak spočívající v tříleté době, která neuplynula od předchozího potrestání obviněného za takovýto čin.
48. Trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, a to ač byl za takový čin posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
49. Za účelem prověření námitek dovolatel směřovaných vůči užité právní kvalifikaci jednání, jímž byl pravomocně uznán vinným, tedy Nejvyšší soud přezkumem spisového materiálu ověřil, že z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že obviněný J. K. od přesně nezjištěné doby, nejméně od měsíce července 2018 do 13. 2. 2019, neoprávněně přechovával zakázanou látku metamfetamin, kterou opakovaně přenechával třetím osobám. Tuto skutečnost soud prvního stupně vyhodnotil jakožto jednoznačně prokázanou v bodech 54. až. 72. odůvodnění svého rozhodnutí, a to především na základě výpovědí svědků z přípravného řízení. Zároveň je nesporné, že byl obviněný rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 1 T 14/2005, odsouzen pod body 2) a 3) citovaného rozsudku za trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zákona. Nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 33 měsíců, který mu byl tímto rozhodnutím uložen, přitom obviněný vykonal až dne 27. 3. 2016, jelikož byl z jeho výkonu nejprve podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 2 PP 118/2007, načež mu byl jeho výkon znovu nařízen dne 12. 5. 2011. Zákonná lhůta tří let od potrestání za předchozí trestnou činnost stejného druhu, jakožto kvalifikační znak spáchaného trestného činu ve smyslu §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, je tedy zachována, neboť obviněný se v nyní posuzované věci trestné činnosti popsané pod bodem 1. podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopouštěl nejméně od měsíce července roku 2018, přičemž zákonem stanovená lhůta tří let od posledního potrestání za obdobnou trestnou činnost uplynula až dne 27. 3. 2019. Obviněný přitom svoji dovolací argumentaci vystavěl na odkazu na rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 12. 2010, sp. zn. 17 T 97/2010, tedy na odkazu na zcela jiný rozsudek, než na který ve výroku o vině pod bodem 1. odkázal nalézací soud a na jehož základě bylo shledáno naplnění znaku speciální recidivy ve smyslu §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. K rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 1 T 14/2005, pak dovolatel pouze mimoděk a bez bližšího odůvodnění tvrdí, že byl tímto potrestán pouze za trestnou činnost v dopravě, přičemž zcela pomíjí fakt, že mu tímto rozsudkem byl uložen souhrnný trest rovněž za skutky, jež jsou v citovaném rozhodnutí označeny pod body 2) a 3), a kterýmižto obviněný spáchal trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. V důsledku této skutečnosti se tak jeho argumentace stran chybného právního posouzení zcela míjí s právním posouzením skutku učiněným nalézacím soudem v bodech 74. a 75. odůvodnění jeho rozhodnutí a nikterak nevyvrací ani závěry odvolacího soudu, jimiž tento vypořádal jeho identickou odvolací námitku v bodě 14. odůvodnění svého rozsudku. Uvedená dovolací námitka obviněného tak byla s ohledem na výše uvedené Nejvyšším soudem shledána zcela irelevantní, resp. zjevně neopodstatněnou.
VI. Závěr
50. V souvislosti s uplatněnou dovolací argumentací je třeba zdůraznit, že obviněný J. K. téměř veškeré své dovolací námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. Nalézací soud, jakož i soud odvolací se přitom v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. K tomu lze jen doplnit, že obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat, jak se také v nyní posuzované věci řádně stalo (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15).
51. V dosavadním řízení nedošlo ani k porušení práva obviněného na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, neboť odvolací soud se vypořádal se zásadními námitkami obviněného, jakož i s hlavními procesními a hmotně právními aspekty dané věci. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). V tomto směru lze poukázat i na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
52. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
53. Nejvyšší soud tak po přezkumu napadeného rozhodnutí, jakož i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci dovolání obviněného J. K. nedošlo ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c) a písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, ale ani žádných jiných z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny (a to jak ve znění ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu účinném do 31. 12. 2021, tak ve znění tohoto ustanovení účinném od 1. 1. 2022), k takovému porušení zákona, které by zavdávalo příčinu pro kasační zásah ze strany dovolacího soudu, pročež bylo toto dovolání v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
54. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě dovolání podaného obviněným a obsahu příslušného spisového materiálu v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů ani v jim předcházejícím postupu shledáno porušení zákona ve smyslu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (ani ve znění účinném od 1. 1. 2022), zejména práva obviněného na spravedlivý proces, nebyly shledány ani zákonné podmínky §265h odst. 3 tr. řádu pro případný odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podaným dovoláním obviněného napadeno. Za tohoto stavu tak Nejvyšším soudem nebylo vyhověno podnětu obviněného na odklad, resp. přerušení výkonu uloženého trestu, aniž by bylo s ohledem na vlastní rozhodnutí o jím podaném dovolání třeba o tomto podnětu rozhodnout samostatným výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu