ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.87.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 87/2022-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2022 o dovolání obviněného L. K. , narozeného dne XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021, č. j. 8 To 233/2021-219, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 43/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného L. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně) ze dne 14. 7. 2021, č. j. 67 T 43/2021-183, byl L. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se obviněný, podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, dopustil následovně:
ačkoliv nedisponoval oprávněním jakkoliv nakládat s omamnými a psychotropními látkami, tj. jednal v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 a §4 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách ve znění pozdějších předpisů,
1. dne 23. 3. 2021 ve 13:57 hodin v XY, neoprávněně předal osobě J. S., narozený XY, 1 ks transparentního sáčku s přítlačnou lištou a obsahem sypké látky o celkové hmotnosti 0,24g brutto, přičemž následným odborným zkoumáním z oboru kriminalistika, odvětví chemie byla v této látce zjištěna přítomnost metamfetaminu, kdy tento je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů,
2. dne 23. 3. 2021 ve 14:00 hodin v XY, neoprávněně předal osobě Z. F., narozený XY, 1 ks ubalené cigarety s obsahem zelené rostlinné sušiny se specifickou vůni pro rostlinu marihuana o celkové hmotnosti 1,16g brutto, přičemž následným odborným zkoumáním z oboru kriminalistika, odvětví chemie byla v této látce zjištěna přítomnost kanabinoidů včetně delta-9-tetrahydrokanabinolu, které jsou charakteristické a jedinečné pro rostlinu konopí, kdy konopí je uvedeno jako omamná látka v příloze č. 4 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů,
a tohoto jednání pod bodem 1. a 2. se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 67 T 80/2020, ze dne 23. 10. 2020, který nabyl právní moci dne 3. 11. 2020, odsouzen za spáchání přečinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy k trestu odnětí svobody ve výměře 1 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců za současného stanovení dohledu, a k trestu propadnutí věci, a to 95 Kč.
2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to do všech jeho výroků. V záhlaví označeném usnesení Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil věcně správné rozhodnutí, a to jak ve výroku o vině, tak i o trestu. Proto odvolání obviněného podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně podává nyní obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Marcely Kleinbauerové, advokátky, dovolání. Je totiž přesvědčen, že napadená rozhodnutí spočívají ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (pozn. ve znění účinném do 31. 12. 2021) na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a dále je v nich dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně.
5. Jde-li o otázku nesprávného právního posouzení skutku, uvádí obviněný, že byl uznán vinným předáním 0,24 g metamfetaminu, přičemž již v průběhu trestního řízení namítal, že podle nařízení vlády č. 467/2009 Sb. se za množství větší než malé považuje až 0,5 g dané látky. Poukazuje rovněž na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, konkrétně „rozsudek TP 806/2011“ , z něhož plyne, že ačkoliv trestný čin podle §283 tr. zákoníku nestanovuje žádnou minimální hranici množství omamné či psychotropní látky významné z hlediska naplnění znaku jeho skutkové podstaty, neznamená to, že každé neoprávněné nakládání, byť se sebemenším množstvím takové látky, bude nezbytně nutno posoudit jako daný trestný čin. Vždy totiž bude třeba vážit konkrétní okolnosti případu z hlediska povahy a závažnosti trestného činu ve smyslu §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jeho společenskou škodlivost, a to se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe , jak je tato vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Stejné závěry podle obviněného plynou i z komentářové literatury (ŠÁMAL, P., ŠÁMALOVÁ, M. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2860-2880.).
6. Vzhledem k uvedenému má za to, že soud prvního stupně pochybil, když jej s ohledem na množství metamfetaminu, o který v dané trestní věci šlo, uznal vinným jednáním uvedeným výše pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně, které právně posoudil jako trestný čin podle §283 tr. zákoníku. Jeho trestní stíhání naopak mělo být – při respektování zásady subsidiarity trestní represe – ohledně tohoto jednání zastaveno.
7. Stran druhé námitky obviněný uvádí, že pod bodem 2 rozsudku soudu prvního stupně byl uznán vinným předáním jednoho kusu ubalené cigarety s obsahem zelené rostlinné sušiny o celkové hmotnosti 1,16 g, a to svědku Z. F. Tímto jednáním byl uznán vinným navzdory tomu, že podle něj mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudu prvního stupně existuje extrémní rozpor . Ten spatřuje v tom, že z výpovědí svědků L. a B. nelze dovodit, že by svědku F. předal výše uvedené. Celou dobu setrval na své obhajobě, že ze země zvedl obal od tabáku, který poté, jakožto nekuřák, předal svědku F. Ze žádného z provedených důkazů se podle obviněného nepodává, že by tento obal od tabáku obsahoval „joint“ a jeho jednání tedy nebylo žádným z důkazů prokázáno. Podle obviněného soudy toliko konkludentně vyšly z podání vysvětlení svědka F., který ale u hlavního líčení slyšen nebyl a nebyl ani přečten úřední záznam o jeho podání vysvětlení. K jeho obsahu tak soudy nižších stupňů přihlížet nemohly.
8. S ohledem na uvedené obviněný Nejvyššímu soudu navrhuje, aby zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal druhému z uvedených, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
9. K dovolání obviněného se velmi podrobně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po připomenutí obsahu napadených rozhodnutí, dosavadní geneze trestního řízení a dovolací argumentace obviněného, uvádí, že s prvou z námitek obviněného se již vypořádal jak soud prvního stupně (v bodech 18. až 21. a 23. svého rozsudku) i odvolací soud [v bodech 5. až 9. svého usnesení]. S jejich argumentací se státní zástupce ztotožňuje a v podrobnostech na ni také odkazuje. Nad její rámec pak dodává, že obviněným citovaný rozsudek je sice nesprávně označen, avšak jím citovaný právní názor se objevuje ve čtyřech rozhodnutích Nejvyššího soudu. Právě na těchto rozhodnutích však podle státní zástupce lze doložit, že společenská škodlivost jednání obviněného byla pro dovození trestní odpovědnosti dostatečná a užití §12 odst. 2 tr. zákoníku je tak vyloučeno.
10. Státní zástupce následně připomíná skutkové okolnosti trestních věcí, jimiž se Nejvyšší soud zabýval ve svých usneseních ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 112/2011, ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1026/2015, a ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 11 Tdo 959/2020, a uzavírá, že šlo o skutky značně se vymykající představě zákonodárce, jakým typickým jednáním by měla být naplňována skutková podstata přečinu podle §283 tr. zákoníku. V prvním případě šlo o zlomek tablety beztak užívaného léku, ve druhém o přeposlání léků mezi lékaři a ve třetím o lékařskou zprávou potvrzené medicínské užívání konopí. Teprve čtvrté usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 11 Tdo 21/2021, podle státního zástupce odpovídá povahou posuzovanému skutku obviněného. Státní zástupce připomíná argumentaci Nejvyššího soudu, který nedovolené nakládání s polovinou tablety Subuxonu o celkové hmotnosti 0,178 gramů, považoval za dostatečně společensky škodlivé, neboť obviněný se „nedopustil pouze základní skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž současně svým jednáním naplnil i jeho kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, čímž je zvyšována konkrétní společenská škodlivost jeho trestného činu“ . V nyní projednávané trestní věci šlo přitom ze strany obviněného o spáchání nového trestného činu za podobných podmínek jako v označené trestní věci, tedy o speciální recidivu. Podle státního zástupce je i z řady dalších soudních rozhodnutí (včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 4 Tdo 275/2018, na něž odkázal v bodu 23. svého rozsudku soud prvního stupně) patrno, že recidiva je skutečností, která výrazně omezuje možnost postupu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
11. Ohledně jednání uvedeného pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně proto státní zástupce shrnuje, že pokud se jej obviněný dopustil tím, že jako recidivista předal jinému sáček obsahující sypkou látku s metamfetaminem, postrádá jeho jednání jakoukoliv neobvyklost a podobá se tak nejvíce činu podle shora uvedeného judikátu sp. zn. 11 Tdo 21/2021. Současně je patrno, že výjimečnost jeho skutku nelze podle shora uvedené judikatury dovozovat ani ze samotného porovnání „množství většího než malého“ s množstvím účinné látky v předmětném sáčku. Proto státní zástupce uzavírá, že daná námitka sice odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (pozn. ve znění účinném do 31. 12. 2021, je však zjevně neopodstatněná.
12. Co se týče jednání uvedeného výše pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně, konstatuje státní zástupce, že související obhajobou obviněného se zevrubně zabývaly soudy nižších stupňů (soud prvního stupně v bodu 18. odůvodnění jeho rozsudku a soud odvolací v bodech 6., 8. a 9. odůvodnění jeho usnesení). Obviněný navíc k jím rozporovanému jednání předkládá jen alternativní skutkové zjištění, aniž by uvedl, které z četných úvah soudů nižších stupňů jsou zcela svévolné a nesmyslné. K tomu státní zástupce připomíná, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (pozn. ve znění účinném do 31. 12. 2021) lze zcela výjimečně použít i k nápravě tam neuvedených procesních vad, jde-li o nejextrémnější excesy (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, či usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3137/2016, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017, či ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 7 Tdo 219/2020).
13. Ani v budoucnu podle státního zástupce nelze očekávat, že by snad bylo upuštěno od takto restriktivního nazírání na možnost podat dovolání bez dalšího do jakýchkoliv skutkových zjištění, což je patrno z §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, podle něhož bude dán tento dovolací důvod, pokud „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
14. Podle státního zástupce proto dovolání obviněného v jeho druhé části neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Vzhledem k podřaditelnosti prvé dovolací námitky pod obviněným uplatněný dovolací důvod, kterou však nevyhodnotil jako opodstatněnou, proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud odvolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, jako zjevně neopodstatněné.
15. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněného k případné replice, již však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
17. Obviněný v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Ve skutečnosti ale v jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Je tomu tak proto, neboť zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí obviněný vztahuje k rozsudku soudu prvního stupně (právě před tímto soudem totiž probíhalo dokazování, s jehož závěry nesouhlasí). Jeho přezkumu se však bylo možné v dovolacím řízení zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021) bylo možné uplatnit tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy nedopadal na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu (druhá alternativa; ve znění účinném do 31. 12. 2021).
19. Jde-li o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021), tento byl naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu bylo možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemohlo být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
20. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tak bylo možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud byl zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažoval hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemohl Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
21. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů byl v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učinil-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
22. Nejvyšší soud dále i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
23. Závěrem považuje Nejvyšší soud za nezbytné dodat, že v době jeho rozhodování je od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (v nezměněné dikci) je vymezen v písmenu h) téhož ustanovení. Pod písmenem g) byl vložen nový důvod, který spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
24. Nejvyšší soud podle zásady platné pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. například NOVOTNÝ, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část . Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; viz též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), je při svém rozhodování v dovolacím řízení po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Přitom též platí, že rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§265f odst. 2 tr. řádu). Obviněnému lhůta k podání dovolání uplynula již před 1. 1. 2022, tj. před účinností výše označené novely trestního řádu.
IV.
Důvodnost dovolání
25. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, jakož i s průběhem jim předcházejícího trestního řízení, konstatuje, že prvá část dovolací argumentace obviněného týkající se otázky právního posouzení jeho jednání uvedeného pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně, včetně námitky uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Po přezkoumání právního posouzení zjištěného skutku soudem prvního stupně, které obstálo i v rámci přezkumu provedeného odvolacím soudem, však Nejvyšší soud shledal, že dovolání je v této části zjevně neopodstatněné. Zbývající část dovolací argumentace obviněného pak neodpovídá žádnému z jím uplatněných, popř. jiných zákonných dovolacích důvodů, neboť jejím prostřednictvím rozporuje otázku hodnocení ve věci provedených důkazů. Stručně řečeno tvrdí, že svědku F. žádnou marihuanu nepředal, přičemž opačný závěr soudu prvního stupně, přijatý i odvolacím soudem, nemá oporu v provedených důkazech (v čemž spatřuje tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními). Ani tuto námitku ale Nejvyšší soud neshledal jako opodstatněnou, neboť jak vyloží níže, skutková zjištění soudu prvního stupně stran daného skutku mají nezbytnou oporu v provedeném dokazování, čemuž odpovídají i související hodnotící úvahy soudu prvního stupně. K jednotlivým dovolacím argumentům obviněného pak považuje Nejvyšší soud za potřebné – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – uvést následující:
26. Stran prvé námitky obviněného platí, že nesprávné právní posouzení skutku odvozuje od nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) soudy nižších stupňů, k čemuž odkazuje na blíže nekonkretizovanou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (tu pak přibližuje státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání). Protože Nejvyšší soud se již dříve obdobným případem, jako je i nyní projednávaná trestní věc obviněného, zabýval ve svém usnesení ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 11 Tdo 21/2021, připomíná zde své závěry stran aplikovatelnosti §12 odst. 2 tr. zákoníku na zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
27. Stejně jako ve výše označeném rozhodnutí i v trestní věci obviněného není z hlediska posouzení konkrétní společenské škodlivosti jeho jednání významná toliko ta skutečnost, že svědku J. S. poskytl 0,24 gramu metamfetaminu. Přitom platí, že základní skutková podstata trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku nestanovuje – na rozdíl od trestných činů podle §284 či §285 tr. zákoníku – žádnou minimální kvantitativní hranici co do množství omamné či psychotropní látky, přípravku tuto obsahujícího, prekursoru nebo jedu, s nimiž pachatel neoprávněně nakládá, popř. které vyrobí. Ne každé neoprávněné nakládání, byť se sebemenším množstvím takové látky, je však nezbytné posoudit jako přečin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku (viz VICHEREK, R. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2247-2248 a judikatura citovaná v bodu 10. tohoto usnesení). Lze tedy konstatovat, že pokud by se obviněný dopustil toliko přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, bylo by namístě patřičně zvažovat, zda daný čin s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu jeho nedostatečné společenské škodlivosti, a to za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (ve smyslu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Pouze pro upřesnění Nejvyšší soud dodává, že znak „množství větší než malé“ ve smyslu §284 tr. zákoníku vymezuje stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, Tpjn 301/2013, uveřejněné pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr. a nikoliv obviněným zmiňované nařízení vlády.
28. Tak jako ve výše vzpomenuté trestní věci je i nyní v případě obviněného podstatné, že jeho jednání se zcela zřejmě nepohybuje na samé spodní hranici trestnosti. To proto, neboť obviněný se nedopustil pouze základní skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž současně svým jednáním naplnil i kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, což zvyšuje konkrétní společenskou škodlivost jeho trestného činu. Vzhledem k tomu, že trestný čin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku je co do formy zavinění trestným činem úmyslným ( a contrario srov. §13 odst. 2 tr. zákoníku) a horní hranice zákonné trestní sazby stanovaná za trestný čin podle §283 odst. 2 tr. zákoníku činí deset let, platí, že z hlediska kategorizace trestných činů je nutné jednání obviněného posoudit jako zvlášť závažný zločin podle §14 odst. 3 tr. zákoníku. U této subkategorie zločinu (srov. §14 odst. 2 a 3 tr. zákoníku) přitom přímá aplikace zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu jen výjimečně. Byť množství metamfetaminu, s nímž obviněný nakládal, odpovídalo zhruba dvěma denním dávkám této drogy, naplněním dalšího zákonného znaku v podobě kvalifikované skutkové podstaty podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se tento případ vymyká běžné „spodní“ hranici trestnosti.
29. Co do druhé dovolací námitky obviněného Nejvyšší soud připomíná, že její podstatou je zjevně nesouhlas s hodnocením provedených důkazů soudy nižších stupňů a následnou přezkumnou činností odvolacího soudu. Jak ale Nejvyšší soud zjistil, mezi skutkovými závěry soudu prvního stupně a provedenými důkazy není dán žádný, natož extrémní nesoulad. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy (zejména protokolem o vydání věci svědkem F., kamerovými záznamy a výpověďmi svědků L. a B.), jejich hodnocením soudem prvního stupně a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu prvního stupně na straně druhé. Tento soud se v odůvodnění svého rozhodnutí na provedené důkazy podrobně zaměřil (srov. zejména jeho bod 18.) a řádně se zabýval i námitkami obhajoby. S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho body 8. a 9.). Nejvyšší soud nemá, co by oběma soudům v tomto směru mohl vytknout, a s jejich hodnotícími úvahami a skutkovými a právními závěry se ztotožňuje.
30. K otázce tzv. extrémního nesouladu při realizaci důkazního procesu lze s poukazem na aktuální judikaturu Ústavního soudu dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). Právě tak je tomu podle Nejvyššího soudu i v nyní projednávané trestní věci obviněného.
31. Opět zcela na okraj pak Nejvyšší soud dodává, že z obsahu napadených rozhodnutí neplyne žádný poznatek o tom, že by soudy vycházely z podání vysvětlení svědka F., jak namítá obviněný.
32. Lze proto shrnout, že ani druhou část dovolacích námitek obviněného – kterou, byť neodpovídala žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, Nejvyšší soud přezkoumal s ohledem na možné riziko porušení práva obviněného na soudní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny, resp. jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy – Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.
33. Pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že skutkové a procesní námitky obviněného ze shora rozvedených důvodů nemohou obstát ani z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Jak totiž vysvětlil již výše, v dané trestní věci neshledal žádný, natož obviněným tvrzený extrémní nesoulad , případně (podle současné právní úpravy) zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
34. Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoliv dovolání obviněného L. K. dílem odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, platí, že jej neshledal opodstatněným. To proto, neboť právní posouzení jednání obviněného uvedené výše pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku shledal věcně správným. Protože druhá část dovolání neodpovídala obviněným uplatněnému, ale ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu, a současně ve vztahu k jednání uvedenému výše pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně nezjistil ani případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jak namítal obviněný, nezbylo, než aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnul. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. 2. 2022
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.